Nebojte se ploché střechy

Některé materiály jako např. titanzinek jsou vhodné jak pro střešní pláště, tak i fasádní obložení. Zde titanzinek v provedení předzvětralý pro modrošedý v klempířské technice úhlová stojatá drážka (RHEINZINK)

Ploché střechy zdaleka nejsou vynálezem současných architektů: používaly je prakticky všechny staré civilizace Mezopotámie i Středomoří. Naproti tomu barbarští obyvatelé severnější části Evropy pravděpodobně už u nejprimitivnějších kůlových obydlí stavěli stanové (nebo chcete-li, sedlové) střechy. Vyplývalo to z vlhkého klimatu s velkým množstvím srážek. Dodnes platí, že jednoduchá sedlová střecha bez střešních oken a půdních obytných prostor je nejsnadnější, nejtrvanlivější a z dlouhodobé perspektivy většinou i nejlevnější řešení.

Jenže v dnešní době do hry vstupují i jiné faktory a ploché střechy se z mnoha důvodů staly realitou. Odborníci upozorňují, že většině problémů by se zabránilo, kdyby prováděcí firmy volily vhodné materiály, konstrukční prvky i jejich kombinace a správné postupy. Přinejmenším stejně důležitá je však také technologická kázeň. Problém představuje i velká variabilita stavebních konstrukcí, z nichž pro každou se hodí jiné materiály a technologie budování plochých střech. Ani pro odborníka proto není vždy jednoduché zvolit správně – a ještě obtížnější je rozhodování při sanaci starých problémů. Každý investor, který se rozhodl pro plochou střechu, by měl proto pozorně číst právě ty části smlouvy, které se týkají záruk, možností reklamace a podmínek dodatečného odstraňování nedostatků.

Moderní architekturu si bez ploché střechy nelze představit. Její podmínkou je naprostá vodotěsnost chránící konstrukci i další střešní vrstvy (RHEINZINK)

Vodotěsnost vpusti pro odvodnění lze zajistit i stěrkovými materiály (SIPLAST ICOPAL)

Vpusti odvodnění zelených střech je třeba chránit lépe, např. kovovým lapačem nečistot (SIPLAST ICOPAL)

Ani sebelepší materiál není zárukou dobře odvedené práce

Střecha jako lodní trup

Málokdo si uvědomuje, jak velkému namáhání je střešní krytina vystavována. Na přímém slunci se často rozpálí k teplotám snadno dosahujícím padesát i více stupňů, při náhlém dešti se prudce ochladí o celé desítky stupňů. Samozřejmě se přitom mění rozměry, materiál se roztahuje i smršťuje. K tomu se přidává mechanické poškozování (vítr, kroupy), exhalace, UV záření a mikroorganismy v podobě mechů, řas a lišejníků. V neposlední řadě je tu i problém hromadění organického materiálu (listí, pyl, nečistoty zanesené větrem). Sedlová střecha se s tím vším snáze vyrovnává, aniž by musela být vodotěsná. Krytinu lze navíc v případě poškození ve většině případů poměrně lehce vyměnit. Naproti tomu u ploché střechy je vodotěsnost základní podmínkou. Nároky na materiál i provedení jsou proto mimořádně vysoké (lze je přirovnat k požadavkům na lodní trupy), navíc tím vzniká ještě další problém: hrozba kondenzace vzdušné vlhkosti.

Předprojektová příprava, vypracování projektu i kontrola během realizace by proto měly být mimořádně důkladné. Doporučuje se vyhodnotit klimatické podmínky v místě stavby, zjistit, jaké jsou zkušenosti s různými konstrukcemi plochých střech v okolí, pečlivě vyhodnotit použité technologie a materiály. U rekonstrukcí starých či poškozených plochých střech je navíc nutné důkladně posoudit stav nosné konstrukce (obvykle železobetonové stropní desky) a jejího povrchu, který bude podkladem izolačních vrstev. Kromě mechanického stavu se posuzuje i rovinatost povrchu, výskyt ostrých výčnělků a další vady, které by mohly negativně ovlivnit kvalitu kladení izolačních vrstev. Doporučuje se také přesně zaměřit úroveň povrchu nosné konstrukce, aby bylo možné jednoznačně kontrolovat tloušťku dalších vrstev. Před samotným počátkem práce je také nutné sledovat čistotu, teplotu, vlhkost a další podmínky.

Aby se na domě nehromadila voda, musí mít i plochá střecha určitý spád. Norma ČSN 731 901 v tomto případě předepisuje minimální spád 1,75 procenta.

VRSTVA ZA VRSTVOU

Na rozdíl od klasické sedlové střechy má plochá střecha složitější skladbu z většího množství vrstev plnících odlišné funkce. Nad povrchem nosné konstrukce obvykle následují v tomto pořadí (odzdola vzhůru):

■ parotěsná zábrana
■ tepelněizolační vrstvy
■ vodotěsné hydroizolační vrstvy
■ separační vrstvy
■ drenážní vrstvy
■ ochranné vrstvy

Parotěsná zábrana: nedovoluje pronikání vodní páry z obytných prostor do vrstev tepelné izolace, kde by se srážela voda a tím znehodnocovaly tepelněizolační vlastnosti materiálu a poškozovala konstrukce. Pásy zábrany musejí být dokonale vodotěsně spojené a okamžitě stejným způsobem napojené na další konstrukční prvky stavby – nikoliv až dodatečně.
Aby se předešlo poškozením UV zářením a mechanickými vlivy, je vhodné co nejdříve začít s pokládkou dalších vrstev.

Tepelněizolační vrstvy: zabraňují unikání tepla z objektu a současně i kondenzaci vody. Dnes se nejčastěji používá polystyren, minerální vláknina, pěnové sklo a další moderní materiály. U nasákavých materiálů je třeba vyloučit možnost vniknutí vody při montáži.

Hydroizolační vrstvy: představují nejdůležitější prvek každé ploché střechy, protože zamezují pronikání srážkové vody do hlubších vrstev i do samotných obytných prostor. Používají se oxidované asfaltové pásy, nebo vhodné fólie z nejrůznějších druhů plastů (měkčený PVC, etylenvinylacetát, různé druhy kaučuku a mnoho jiných). Obzvlášť důkladně je proto třeba kontrolovat shodu objednaného a dodaného materiálu, stav podložní vrstvy, meteorologické podmínky při pokládce a dodržení předepsaných postupů. Jakékoliv zanedbání obvykle vede k mnohem vyšším dodatečným nákladům.

Drenážní vrstva: používá se u zelených střech pro odvod přebytečné vody ze substrátu. V tomto případě tu bývá i hydroakumulační vrstva pro zajištění dostatečné vláhy v sušších ročních obdobích.

Separační vrstvy: používají se k oddělení jednotlivých vrstev, pokud to technologický postup vyžaduje. U zelených střech zabraňují prorůstání kořenů do nižších vrstev.

Krycí vrstvy: v soukromé výstavbě se uplatňují zejména u pochůzných střech, teras atd. Tvoří je betonová mazanina, litý asfalt, v případě teras dlažba atd. U pochůzného povrchu je jejím smyslem chránit nižší vrstvy před mechanickým poškozením, rozkládat váhu atd.

Pečlivost se vyplatí

Obecně lze říci, že do hotové ploché střechy samozřejmě není vidět (alespoň by být nemělo), proto je mimořádně významná důkladná průběžná kontrola každé etapy pokládání. Zanedbání této zásady může vést k mnohem obtížnějšímu hledání a odstraňování závad na dokončené stavbě. Kontroluje se především shoda mezi objednaným a dodaným materiálem, kvalita dodaného materiálu (poškození nevhodným skladováním a manipulací, vlhkost atd.), meteorologické podmínky při pokládání vrstev, dodržování technologické kázně atd. Nutné je také dbát na to, aby pracovníci při pohybu po střeše nepoškodili již hotové vrstvy – nejen chůzí v nevhodné obuvi nebo neopatrnou manipulací, ale také třeba odhazováním nedopalků.

Specifickým případem jsou stále oblíbenější tzv. zelené střechy pokryté rostlinstvem, které však nezbytně nemusí být ploché. Zde se nároky na konstrukci ještě zvyšují, protože je třeba nejen zajistit vyšší nosnost, ale také zabránit prorůstání kořínků do vrstev izolace a odvádět nadbytečnou vodu drenážními vrstvami.

Kromě izolace a provedení ploché střechy si zvýšenou pozornost vyžaduje i její odvodnění. Schéma jednoúrovňové plastové vpusti s obráceným pořadím vrstev střešního pláště

Kromě izolace a provedení ploché střechy si zvýšenou pozornost vyžaduje i její odvodnění. Schéma dvouúrovňové plastové vpusti s klasickým pořadím vrstev (SIPLAST ICOPAL)