Narušil jsem váš denní rytmus?
Já snad žádný přesný rozvrh dne nemám. Pravděpodobně bych v tuto dobu byl ještě v peřinách. Možná také ne, neboť jsem stále na cestách. Jeden pevný bod v mém životním vesmíru by se ale jistě našel — nikdy nechodím spát dřív než ve dvě hodiny v noci. Volný večer — to by pro mě byl časový zázrak.
Jste kočovník?
V pravém slova smyslu ne. Podívejte se na místa, kde jsem žil. Nebylo jich mnoho. Narodil jsem se v Hošticích u Vyškova (čestné občanství této obce leží na klavíru — pozn. red.), ale již ve dvou letech jsem se přestěhoval do Zlína, do Mokré. Potom jsem studoval v Brně, hrál v Ústí nad Labem a v druhé polovině sedmdesátých let jsem odešel do Prahy. Jsem zde dosud.
Považujete se za Hanáka, Valacha nebo Pražáka?
Hlásím se k Valachům!
Zlínem se ovšem táhne pomyslná duševní hranice, vymezená zasahujícím vlivem slivovicových Vizovic a vinného Uhersko- hradišťska? Vy jste…
…od slivovice. Měli jsem doma trnky na zahradě a zbytek natrhali kolem cest. Vždy jsme dali dohromady dvě stě litrů kvasu, sehnali kvalitní ovocné dřevo a vše odvezli do pěstitelské palírny v Drnovicích. Tam vám bylo čisto jako v nemocnici.
Léky patří k nemocnici a slivovice je vlastně lék.
Víte, že máte pravdu? Moje babička si každý ráno dala štamprli slivovice, kmínky nebo ořechovice, pořádně ten lék vylízala, večer to zopakovala a dožila se devadesáti šesti let.
Předpokládám, že znáte i tzv. institut zakopávání slivovice?
Ano, jednou jsme otevřeli dvacetiletou, byla nádherná, křišťálově čistá, táhla se jako olej, ale bohužel nebyla dobrá. Děda do ní tehdy přidal hrušku, a to nebyl dobrý počin. Vypili jsme ji ale, samozřejmě, to dá rozum.
Byly vám dva roky, v jedenapadesátém, když jste se přestěhovali do Zlína. Dětství jste tedy prožil v proslulých cihlových baťovských domcích?
Ne, otec pracoval v ZTS a ty pro své zaměstnance postavily dvojdomky. Byly docela hezké, měly klasickou střechu a celé byly ze dřeva. Lidé si je v šedesátých letech omítly. Bydlení to bylo skvělé, všude mnoho hřišť, zeleně a hlavně plno volného prostoru. Zažil jsem ještě ten opravdu klasický Baťův Zlín. Cihlové domy, cihlové továrny a tam, kde dnes stojí sídliště Jižní Svahy, byl jenom kopec a na něm stála osamělá lípa.
Zlín, to je synonymum pro obuvnické továrny, ale také pro filmové ateliéry, odkud vzešlo mnoho herců a především dětských filmů. V jakém prostředí jste se pohyboval vy?
Já patřím k té první skupině. Jsem vyučený kožař, obor pryžová obuv. Kdybych dnes nebyl herec, vyráběl bych nejspíše gumáky. Mám na to maturitu.
V Brně jste bydlel na…
…kolejích. Vlastní byt jsem měl až v Ústí nad Labem. Hrál jsem tam v Divadle hudby, které bylo v areálu chemičky. Největším paradoxem na tom bylo, že přestože jsou severní Čechy zafixované jako krajina temna, já mám vzpomínky barevné. Vždyť řeka Bílina byla jednou červená, podruhé modrá. Nedaleké Lovosice vypouštěly do ovzduší téměř duhové kouře. Ale i tam se našli lidé, kterým to nevadilo. Pamatuji se, jak jsme jeli někam k Bílině na zájezd, a já spatřil pod těmi jedovatými mraky člověka na zahrádce, jak s láskou pečuje o své papriky, okurky a rajčata. Dodnes mě ta scéna fascinuje.
Byt v Ústí byl dostačující?
Já to měl docela dobrý, pokoj a kuchyň, ale takový Jiří Bartoška musel přebývat v cimře tak dva krát čtyři metry plus suchý záchod. Chtěl si to za každou cenu vylepšit a tak se rozhodl, že to vymaluje na modro. Jenže ani já, ani on neumíme míchat barvy, pokoj byl nakonec černý. Bylo to strašný doupě, tma a zima. Později se mi podařilo sehnat větší byt v centru města, byl tak veliký, že se tam vešel i kulečník, a to znamenalo jediné — permanentní mejdan.
Nezatoužil jste někdy po té zahrádce pod čadícími komíny?
Mám jednu takovou. Krásnou zemědělskou usedlost v jižních Čechách s uzavřeným dvorem. Božský klid a ticho. Kdybych nemusel pracovat, okamžitě bych se tam odstěhoval, pořídil si koně a… To je ale jenom sen!
Co vám chybí k jeho splnění?
Čas. Pořád někde lítám.
Slyšel jsem, že i skutečně.
Ano. Lítám v cessně, ve větroni, na ultralightech. Nádhera, v tom větroni je nádherný ticho, slyšíte jen něžné šustění větru. Lítání, to není o boeingu, ale i o těch tři sta metrech nad zemí. Připadáte si jako pták a nejvíce mne láká, že je kolem neskutečné množství prázdného místa, ohromného prostoru. Když vidím ty mravence tam dole, tak si vždy řeknu, má to vůbec cenu, vrátit se dolů, do problémů?
Vraťme se zpět na zem, do Prahy. Kde jste bydlel nejdříve?
Na sídlišti Novodvorská, ve tři plus jedna, v paneláku. Jsem rád, že jsem se přestěhoval do centra Prahy. Nikdy bych se už do paneláku nevrátil. Zvykl jsem si na vysoké štukové stropy, na parkety, na krb v bytě, na leptané skleněné výplně dveří, na kované zábradlí.
Ve středu města ale bývá dost hlučno.
Z jedné hospody sem doléhal křik a ten v poslední době zmizel. Bydlení v centru má pro mne už jenom výhody. Mám to všude blízko — do televize, do divadla i do baru Solidní nejistota, který hraje i roli valašského konzulátu v Praze.
Přezdívku Čmáňa jste údajně získal od “valašského krále” Bolka Polívky. Co ta přezdívka znamená?
Bolek mne tak jednou nazval a ono už mi to zůstalo. Donutil se ho pořád ptal, co to vlastně znamená, Čmáňa… Polívka se na něj otočil a povídá: “Vždyť se na něj podívej, celá Janžurová!”
Měl jste někdy emigrační tendence?
Ne, měl jsem ale nabídky, abych v cizině zůstal. Když jsem však viděl, jak emigranti mají doma Švejka, knihy a český porcelán jako vzpomínky na domov, věděl jsem, že bych to nevydržel. Já nechci mít vzpomínky na domov. Já chci doma žít.
Přesto, neláká vás žít alespoň část roku někde jinde?
To ano. Já nemám rád čtvero ročních období. Nemám přímo podzimní nebo jarní deprese, ale není mi v tento čas nejlépe. Konec podzimu, zimu a začátek jara bych rád strávil někde v teple, pod sluncem. Takové Mexiko by mi plně vyhovovalo.
Mnozí lidé se realizují ve svých bytech. Musel jste i vy zde dělat zásadní změny?
Musel. Boural jsem příčky, vytrhával linoleum a celý byt uvolňoval a provzdušňoval. Já se ale v něm nerealizuji. Jediné, co jsem si dopřál navíc, je krb. Byla zde kamna na dřevo a já našel slušného člověka, co místo nich dokázal vytvořit krb. Oheň mě uklidňuje.
Ten nástroj, co leží na stole, to je klarinet?
Ne! To je sopránsaxofon! A nemyslete si, že jím ruším sousedy. Právě naopak. Měl jsem sousedku, paní Bachovou, a ta mě vždy ráda poslouchala. Dokonce, když jsem si večer pouštěl nahlas muziku, většinou klasiku, druhý den jsem se jí omlouval. A ona mi povídá: “Pane Zedníčku, neomlouvejte se, já jsem vás naopak chtěla požádat, abyste to zesílil, protože já mám hudbu ráda.” Nejcennější na bydlení jsou dobří sousedé.
Chystáte se tento byt ještě nějak zásadně proměnit?
Potřebuji knihovnu. Knihy mám po celém bytě ve skříních, v krabicích pod postelí v ložnici, všude.
Riskujete ale, že dopadnete jako Karel Čapek. Ten se též jednou rozhodl, že si utřídí knihy a dá je do nové knihovny. Vždy se ale do nějaké začetl a knihy měl na zemi celých pět let.
Dokud četl, tak žil. Když jsem se sem nastěhoval, pozval jsem režiséra Ewalda Schorma, ať mi poradí, jak dál s bytem. On mi poradil: “Pavle, nikdy byt nedodělávej. Jak ho jednou doděláš, tak zemřeš!” Držím se jeho rady.
Dřevěný zvon na stěně, co se podobá chomoutu, je váš?
Ne, ten patřil jednomu thajskému slonu. Ale ty dvě hole jsou moje. (Pavel Zedníček bere do ruky obě hole a předvádí, jak se bude ve stáří šourat přes přechod na ulici.) Je v nich ukryto vše podstatné k životu.
Co tím myslíte?
No, když u jedné odšroubuju rukojeť, objeví se skleněná nádoba na moč!
A co je v té druhé?
Co potřebuje stařec, který se belhá přes přechod. Slivovici!
Text: Pavel Vondráček, QUO
Foto: Oto Pajer
