 |
Když jsem byla malá holka, moje máma pracovala každý večer na poště jako třídička. Ne, že by vždycky toužila po tom být pošťačkou, ale bylo to jediné místo, kam ji vzali po podepsání Charty. Ty večery, kdy jsem byla sama doma, byly nekonečně dlouhé. Bála jsem se, že zazvoní zvonek a já nebudu mít odvahu zeptat se „Kdo je?“, bála jsem se, že pod mou postelí je ukrytých minimálně tisíc zlých skřítků, bála jsem se pohnout, abych nevydávala nebezpečné zvuky, a ze všeho nejvíc jsem se bála tmy. Byla to moje největší nepřítelkyně, hmatatelná, těžká a dusící. Bojovala jsem s ní ale celkem statečně. V celém bytě neexistovalo místo, kde by nebylo rozsvíceno. Nedovedla jsem si představit, že bych měla vkročit třeba do zhasnuté koupelny. Další důvod, proč jsem svítila ve všech místnostech, byl ten, že byt vypadal zabydleně. Každý zloděj a vrah si takhle pomyslí, že je nás doma spousta a neodváží se přijít.
|
|
Jeden večer, to mi bylo osm let, se maminka obzvlášť dlouho nevracela. Ležela jsem v posteli a četla si Andersenovy pohádky (neznám nic strašidelnějšího) a lampa nade mnou příjemně zateplovala celou místnost. Najednou se u dveří ozval podezřelý zvuk. Bála jsem se podívat tím směrem, ale zvuk byl tak vlezlý a vtíravý, že jsem se nakonec neubránila a ohlédla se na dveře, které byly tak dva metry za mou hlavou. Klika se hýbala! Viděla jsem to naprosto jistě. Pomalu klesala a pak se rychle narovnala.
Strachy jsem přestala dýchat a přitiskla si k sobě Andersena, jako bych doufala, že ten mě snad zachrání. Věděla jsem, že nikdo není nebo spíš nemá být doma, jen já sama malá a k smrti vyděšená. Znova to udělala! Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Chtělo se mi zvracet. Ještě jednou dolů a dveře se zlehka otevřely. Chtěla jsem vykřiknout, ale můj výkřik byl němý. Neozval se ani tón, ani dech, celou pusu mi zacpala úzkost. Najednou se dole v té děsivé škvíře u dveří objevila černá bota. Chvíli váhala… Chtěla jsem se schovat pod postel, ale nebyla jsem vůbec schopná se pohnout. Zato bota se pohnula. Rozrazila dveře a… změnila se v naši černou kočku Zuzku. V tu chvíli jsem teprve vydechla a hlasitě se rozbrečela. Tak to byly ty pohyby – nahoru a dolů. Zuzka skákala na kliku a poprvé v životě se jí podařilo otevřít dveře. Od té doby jsem se ve svém pokojíku zamykala a Andersena jsem vyměnila za dívčí románky. Jediné, co mi zůstalo, je rozsvícená lampa.
|
|
Kontakty: ARTEMIDE
Sázavská 32, Praha 2
tel.: 222 521 345 BLOMUS
Křižíkova 51, Praha 8
tel.: 222 316 990 |
Balbínova 28, Praha 2
tel.: 222 252 141–42 |
|
