|
Nepřekáží si zde historická židle, kterou Martinův otec kdysi odkoupil od Kinských, když v pohnutých dobách spěšně opouštěli naši republiku, ani pamětihodný arabský stoleček a mnoho dalších skvělých solitérů s kusy nábytku podstatně mladšího data. Až fatálně je zde cítit, jak majitel už sedmatřicet let žije Japonskem a japonštinou.
|
 |
Martin Vačkář (1947)• V šedesátých letech studoval angličtinu a japonštinu na FF UK v Praze |
POSELSTVÍ 20. STOLETÍ Některé kusy nábytku už volají po fortelné ruce restaurátora, ale rozhodně tu nehrají roli muzejních exponátů. A přestože jde o nápadné solitéry, každý si v tom rozlehlém prostoru našel vhodné místo a vypráví svůj příběh. Některé předměty donedávna sloužily na chalupě a pocházejí z dílny věhlasného designéra Charlese Eamse. Například klubovka s podnožkou (1956) vyrobená ze tří skořepin růžového dřeva s koženým čalouněním a podstavcem z litého hliníku. Toto křeslo je ztělesněním pohodlí a náročnosti a stalo se „klasikou“ designu 20. století. Martinovi rodiče si ho přivezli ze švýcarského Lugana, kde jeho otec, hudební skladatel, strávil pět let na uměleckém pobytu.
|
VZPOMÍNKY NA JAPONSKOZ rampy nad krbem hledí Martinova drahocennost, maska ochranného božstva z japonského divadla Nó, kterou získal darem na japonském venkově. Její strašlivý výraz má za úkol střežit a děsit zlé duchy. Pyšný je také na vzácný obraz od původem české výtvarnice paní Chavy Pressburgerové, která žije v Izraeli a sama si japonskou metodou vyrábí papír pro své obrazy. Výrobu ještě rozvinula vlastním přičiněním a v průběhu procesu vzniku papíru do něj přidává nejen barvy, ale také různé rostliny. Majitel tak může stále obdivovat bodláky z izraelské pouště zapracované v krásném artefaktu. Obraz má dokonce svou vlastní báseň na čínské téma, kterou k němu při jeho vzniku napsala americká básnířka M. Schwarzová.
|
|
Co přivedlo rodilého Pražáka z Vinohrad, který ochutnal život na Starém Městě, na vesnici a přimělo ho zrekonstruovat zanedbaný statek?Bývalá manželka chtěla pryč z města a společně s naší přítelkyní objevily toto stavení. Stěhování z Prahy jsem se zarputile bránil, ale ihned jak jsem tu nádheru tady spatřil, byla z toho láska na první pohled. Kamenné stavení, starý statek po jednom malíři s výhledem na Vltavu… Prací a zvelebováním neobývaného domu a zašlého pozemku jsem k místu ještě víc přilnul.
Měl jste konkrétní představu, jak by váš dům měl vypadat?Vše se rodilo postupně. Získali jsme sice ohromný dům, ale dole byla maštal částečně upravená jako ateliér a nad ní jen dvě místnosti s kuchyní a v podkroví obrovská půda. Postupně z půdy vznikla ložnice, dětský pokoj, šatna, vlastně ryze soukromé zázemí, a v prvním obytném patře po vybourání jedné příčky pak maximálně otevřený společný prostor, kterému vévodí krb. Stavitel nám navrhl nejlepší možné využití půdy i otevření prostoru v prvním patře, ale s architektem jsme se v dalším ztvárnění neshodli. Tak jsme v realizovaní svých představ pokračovali sami.
Splnil výsledek vaše očekávání, nebo se něco nepovedlo?Myslím si, že výsledek dopadl nad očekávání dobře, ovšem naše manželství se Světlanou Nálepkovou se rozpadlo. Nechtěl jsem však zdejší místo opustit, tak jsem začal prázdný dům zařizovat s přítelkyní Lucií znovu. Shromáždil jsem pro mne cenné a blízké předměty z chalupy po rodičích i ze svého předchozího bytu. Kombinuji staré věci s novými, které jako by právě tady, v tomto prostoru, znovu ožívaly.
Máte slabost výhradně pro věci s příběhem nebo je vám blízký i nějaký jiný konkrétní styl?Oslovuje mě funkcionalismus, protože má jistý geometrický náboj a prostor. Mám rád vzdušný prostor. Právě zde se cítíme dobře, protože nejsme zadušeni místnostmi přecpanými nábytkem. Například naše knihovna je naprosto obyčejná, sbitá z nějakých prken, zůstala zde po předchůdci. Je bezcenným kusem nábytku, ale má jistý půvab. Plní přesně funkci, kterou požadujeme.
|
|
|
Máte tady nějaké místečko, kam utíkáte před světem?Mám dvě místa, kde se cítím nejlépe. Jedno je před krbem, zejména večer, když kolem ještě zapálíme svíčky a usazeni v křeslech popíjíme dobré víno a sledujeme poskakující plamínky ohně. Strašně rád se večer také dívám na odlesky světla z krbu, které se promítají na hrubé a nerovné omítce. V dokonalých interiérech s vyhlazenými omítkami necítím přirozenost a postrádám život. Tady jsou zdi velmi silné, v zimě je slunce nízko a prostor příjemně vyhřívá a v létě zase vysoko, přímo sem nesvítí, proto je tu chládek.
A druhé oblíbené místo je dole, přebudovaný ateliér z původní maštale, kde je pracovna. Tam mám všechno – knihy, noty po tátovi i dědečkovi. Občas si zahraju na trumpetu, také tam píšu a je mi tam moc fajn. Na co se nejvíc těšíte, když se vracíte domů?Konečně doma – řeknu si, když sjíždím serpentinami dolů k nám do údolí a vyloupne se mi pohled na naše stavení a pak vstoupím do vrat, nebo když se vracím spodem z druhé strany, zastavím se na terásce, vidím stromy na zahradě, Vltavu a vnímám celý vesmír. Přestože jsem skoro padesát let žil v Praze, tady jsem teď doma a cítím absolutní štěstí. Ještě intenzivněji prožívám tyto pocity vždy po dlouhodobějším pobytu v Japonsku, v technicky nejrozvinutější civilizaci. Přijedu sem a téměř bez dechu vnímám náš dům, ten obrovský prostor, rozměry, které v Japonsku nemá snad ani ministerský předseda.
Existuje něco, co v bytě odráží vaše myšlení, nebo něco, na co jste zvlášť pyšný?Jsou zde japonská kakemona (závěsné obrazy). Jedno jsem dostal v Japonsku od profesorky Kóyó Endó, učitelky kaligrafie, která je sama tvoří jednak v duchu tradice, ale i moderně pojatá ve smyslu dekorativnosti, a druhé mi daroval syn, který je výtvarník a také studoval v Japonsku.
|
Cítíte se víc usedlým vědcem, nebo bohémem, který propadl prknům, co znamenají svět?Více to druhé. Na fakultě jsem studoval u skvělého profesora Nováka v japonsky zenovém i evropsky akademickém duchu. Důsledně dbal na to, abychom my studenti měli kvalitní vědecký základ. Ale jsem de facto komediant z kumštýřské rodiny, takže pouť přes akademické hory pro mne byla velmi náročná. Studium mě stálo mnoho úsilí, energie i koncentrace, ale osvojil jsem si „vědecké” základy a následně ještě vystudoval čínštinu. Dosáhl jsem jistého poznání, ale nežiju životem vědce. |
