|
|
Nahoru pak rozložila dojemnou spoustu sešitů a učebnic, aby nebylo pochyb o mé píli – a jala se číst tu knížku v otevřeném šuplíku. Přitom jsem ale byla pořád ve střehu. Jakmile jsem uslyšela kroky, břichem jsem bleskově zastrčila zásuvku, a než maminka vzala za kliku, už jsem přesvědčivě zvedala hlavu od učení.
Ten druhý a zatím poslední psací stůl jsem zdědila po svém muži scenáristovi. Měl na něm vždycky vzorně do komínku srovnány bílé křídové papíry, několik lahviček inkoustu, plnicí pero a telefon. Nic jiného na něm ležet nesmělo. Vlastně ještě velký bílý kapesník. Utíral si do něj ruce, které se mu někdy při psaní potily. A jeden hustě popsaný papír se seznamem postav a jejich rodinných příslušníků z příběhu, který právě psal. A samozřejmě popsané stránky, na nichž ten příběh právě vznikal. Mimochodem, každý den jich přibylo přesně patnáct, následkem čehož se bílý komínek zvolna snižoval a popsaný utěšeně rostl.
Computer Nikdy na tom stole nestál psací stroj, natožpak computer. A tak mi věřte, že jsem se cítila dosti svatokrádežně, když jsem si na ten jeho stůl poprvé instalovala onen ďáblův vynález. Počítač to byl odkudsi vyřazený, poměrně neforemný a roztahoval se tam neuvěřitelně. Dokonce všechny památeční fotografie a diáře musely kvůli němu pryč. A pak si do něj jednoho dne moje děti nainstalovaly nejroztodivnější hry, včetně fotbalu, hokeje, spousty cédéček a přídavných ovladačů.
Rafinovaná ergonomie U stolu začalo být značně hlučno a přebuchtíno, což jsem vyřešila tak, že se celá ta hrací krása jednoho dne k velké radosti mých potomků přestěhovala navždy do dětského pokoje. A já si přinesla z redakce svůj malý laptop, vedle něhož se už zase vešly staré fotografie, rozložila si svou práci a psala… A vůbec si nevšimla, že mě začíná bolet pravý loket a potom rameno a záda a bůhvícoještě. Až mi jednoho dne bylo odborníkem sděleno, že židle je nízká, stůl vysoký a úhel ruky, která postrkuje myší, velmi nevhodný. Moje dcera se kamsi vypravila a zakoupila speciální stoleček pro počítač vyrobený tak, aby všechny úhly byly zdravotně nezávadné, a mašinku se všemi náležitostmi na něj přemístila.
Srovnané myšlenky Jaroslavův velký vyřezávaný psací stůl je opět vzorně uklizený. Žádný stroj, úžasné síly zdroj, na něm nepřekáží. Jsou tam jen fotky, diář, propiska a linkovaný blok. Už i já na něm píšu jenom rukou. Opravuju články, odpovídám na dopisy. Usedám k němu ráda. Mám pocit, jako by se u něj mé roztěkané myšlenky lépe řadily a srovnávaly. Jako kdysi ty jeho bílé stránky, které už za něj nikdo nepopíše…
Kontakty: LIGNE ROSET, Ječná 15, Praha 2, tel.: 02/ 24 91 85 58; LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44; KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel./fax: 02/57 31 79 64; TECNO LINE INTERIER, Ondříčkova 28, Praha 3, tel.: 02/22 71 10 90
text: Magdalena Dietlová foto: Pavel Vítek a archiv |
Psací stůl Magdaleny Dietlové
Můj první psací stůl byl obrovský a měl desítky zjevných i tajných šuplíků. Zdědila jsem ho po dědečkovi, řediteli průmyslovky. Největší zásuvku, zhruba ve výši mého břicha, jsem si vždycky otevřela a strčila do ní rozečtenou knížku.
-4e1d8da2966cc.jpg){kind=small}
