Prázdné půdní prostory na Malé Straně patří mezi nedostatkové zboží. Jak dlouho jste po nich pátrali?
Ani jeden den. Bydleli jsme v půdním bytě naproti domu, který asi před deseti lety kupoval kamarád – Ital, a ten mi pověděl o volné půdě. Domluvili jsme se rychle, protože už tehdy jsem si oblíbil bydlení na Malé Straně s krásným výhledem, který půdní byty v této lokalitě nabízejí.
KDO TU ŽIJE… |
|
| JAKUB DOSTÁL A LUCIE SEDLISKÁ – majitelé Jazz Boatu a Jazz Clubu U Staré paní – pracují jako hudební produkční – mají syna Šimona (1,5 roku) |
Šlo o klasickou půdu, která nikdy nebyla využívána za účelem bydlení?
Ano. Byla využívána k věšení prádla apod. Původní projekt, který můj kamarád nechal vypracovat, zahrnoval dispoziční úpravu bytu na 4 + 1 s dvěma koupelnami. Kvůli šikmým zdím by vznikly velmi malé místnosti. Protože se mi vždy líbil otevřený prostor, byt jsem raději koupil jako hrubou stavbu, kde byly vyřešené jen základní věci – např. izolace atd.
Takže jste začal vybírat architektonické studio, které by vytvořilo něco originálnějšího…
Ne. Já jsem si myslel, že to dám dohromady sám. Architektura i interiérový design mě baví, čtu odbornou literaturu, estetika mě prostě zajímá…
Moje představa tedy byla, že seženu jednotlivé lidi na jednotlivé práce a celek budu řídit já. Začal jsem obcházet studia. To první, do kterého jsem přišel, bylo Studio Donlič. V tehdejším showroomu měli jakoby starou dřevěnou podlahu, která se mi hodně líbila. Řekl jsem si tehdy, že od nich si nechám udělat podlahu a vydal jsem se shánět dál – někoho na koupelnu, někoho na kuchyň… Asi po třech měsících běhání po studiích a prodejnách jsem zjistil, že je to nesmysl. Vznikla by vlastně jakási splácanina, protože každý se na ten prostor díval jinak, a vrátil jsem se na začátek – do Studia Donlič. S panem Černíkem jsme se hned domluvili, že celá realizace bude pod vedením architektů bez jakýchkoliv zásahů z mé strany.
| Více článků z rubriky INTERIÉR na www.modernibyt.cz nebo www.mujdum.cz. |
Vzdal jste se tedy svých původních vizí?
Ne tak úplně. V průběhu prací jsme se s architekty Studia Donlič začali poznávat i lidsky, takže výsledek je vlastně přesně takový, jaký nám vyhovuje, ale nemuseli jsme jim ho nijak detailně popisovat. Stačilo, abychom se lépe poznali.
Jedinými reálnými požadavky bylo ponechat co nejvíce otevřený prostor a staré prvky, jako jsou trámy a okna, které se musely zachovat, vhodně doplnit prvky moderními, což není vždy jednoduché.
Z půdorysu je patrné, že jde o velmi atypický prostor oproti běžným půdním bytům…
Před koupí jsem prostor ukázal dvěma architektům a oba mě zrazovali od koupě s tím, že jde vlastně jen o dlouhou chodbu (vzhledem k hlubokému sklonu střechy) a bydlet se zde nedá. Až právě Ivana Dombková, která umí pracovat s jakýmkoli prostorem, dokázala, že bydlet se v něm dá, a to velmi příjemně. Vytěžila z prostoru maximum a z jeho atypičnosti udělala přednost. Byt je tak originální, že o něj od začátku měli zájem např. filmaři, a tak jsme dlouho zůstávali v pronájmu v bytě naproti a tento byt pronajímali. Poslední dobou však byt zůstával prázdný – filmařů je v Praze již méně a krásných bytů naopak přibývá, tak jsem se rozhodli, že byt prodáme. Narodil se nám totiž syn Šimon a byt není koncipován pro rodinu. Chtěli jsme v něm však alespoň pár měsíců bydlet a užít si toho jedinečného prostoru, protože víme, že žádný podobný už nikdy mít nebudeme. A co se nestalo – jsme v bytě dodnes. Opustili jsme zažitý koncept, že dítě musí mít svůj pokojíček, a docela si užíváme, že jsme tak všichni pořád spolu. Není to zas tak omezující, jak jsme původně čekali, takže zde určitě setrváme tak dlouho, dokud nebude Šimon potřebovat své soukromí.
