Z vašeho domu na mne sálá protestantská strohost. Čisté, neozdobené stěny, rovné linie, všude převažuje bílá barva. Je to záměr, aby návštěvník ihned poznal, že se nachází v domě protestantského pastora?
Dům je nový a já se nechci ukvapit. Ty holé bílé stěny mne lákají, je to pro mne velká výzva. Vím, že budu dlouho rozvažovat, než se rozhodnu, čím je vlastně ozdobím.
Každý dům prozradí svého majitele. Jste vyhraněná osobnost, a tak předpokládám, že zařídit dům podle vašich představ nebylo jednoduché.
Ano, vznikl například problém, co umístit do niky na domě a co dát do výklenku uvnitř domu v hlavní místnosti. Dřív se tam dávaly sošky svatých. Já mám však protestantskou duši a ta by neměla klid, kdyby tam stály, nebo kdyby prostor zůstal prázdný. Můj kamarád, umělecký sklář Aleš Vašíček, vyšel vstříc mému přání vyzdobit ta místa uměleckými díly, jež by nezpodobňovala konkrétní osoby, ale odkazovala na dílo Boží. Vytvořil tak artefakt, který jsem pojmenoval Oko. Je to překrásný skleněný předmět, který se dá ozářit. V domě je zase artefakt z modrého křišťálu, který jsem nazval Paprsek. Má to být vzpomínka na moji ženu Stáňu, kterou Aleš znal. Obě díla jsou strohá, nejsou lacině konkrétní a chápavý člověk v nich pozná odkaz na Boží dílo, které je pro nás nedopovězené a neuchopitelné.
Chystáte se sem nastálo?
Až skončím svou práci u Salvátora v Praze tak jistě.
Nevadí vám, že budete žít v domě, který postavil někdo zcela jiný, jiného vyznání a možná i jiné národnosti?
Ne, ne. S tím problém rozhodně nemám, i když chápu, že někdo jiný v českém pohraničí by to jako problém mohl chápat. Statek byl totiž v dezolátním stavu. Z domu vlastně zůstaly jenom obvodové zdi. A tak jsme nemohli procítit jeho osobitou historii. Už také není selskou uzavřenou usedlostí, je domem světla, domem otevřeným i ostatním lidem. Záleží už jenom na nás, jak my si ho zabydlíme, jakou atmosféru v něm vytvoříme, jak dům proteplíme. A já to chápu jako výzvu.
Mluvíte-li o teplu, položím jednu konkrétní otázku. Kde ho berete?
Petr, spolumajitel tohoto domu, se dlouhá léta zabývá ekologií. Nechali jsme si tedy od třeboňské firmy Solarglas nainstalovat solární okna. Ta mají navíc výhodu, že jsou průsvitná — prosvětlí velký prostor pod sebou a jejich energie vyhřívá zásobník na pět tisíc litrů vody.
A v zimě?
V zimě topíme dřevem. Plynový kotel ani nezapínáme. V domě jsme si nechali postavit dvě velké pece se zvláštním šnekem uvnitř. Vytvořil je můj další kamarád Karel Smat ze Znojma. Pomocí tohoto mechanismu se teplo rozvádí do podlah a vyhřívá se i bojler s vodou. Pece stačí vytopit celý dům. Když se v nich přestane topit, vydávají teplo ještě den a půl.
Znovu zpět k domu a k jeho umístění v krajině. Většinu života jste prožil v Praze a poté ve švýcarské emigraci. Horizont při pohledu z okna vytvářela nejprve hradba městských domů, pak alpských vrcholů. Zvykl jste si na jihočeskou rovinu?
Odmalička jsem jezdil s tatínkem do jižních Čech k sedláku panu Samcovi. V letech 1944 až 1949 jsme trávili mnoho času i u Staňkovského rybníka, kde otec udělal vor a plachtu a křižovali jsme jihočeské vody. Je to zvláštní kraj, plný lesů a rybníků a také písku. Sáhla na něj lidská ruka a musím říct, že šťastně.
Švýcarsko vás tedy neoslovilo?
Se ženou jsme vždy říkali, že hory jsou jen haldou neužitečného kamení. Na pohled je to sice hezké, ale obyvatelstvo je koncentrováno do souvislého pásu údolního osídlení, takže tam zase tolik té prostorové svobody není. Zatímco když vyjedete z Prahy směrem na Benešov, Znojmo nebo Třeboň, překvapí vás, jak jsou klidné partie zvlněné krajiny málo osídlené. Když za mnou přijede někdo ze Švýcarska, vždy žasne, kolik tu máme volného místa.
Předpokládám, že vy jste ho v zemi pod Alpami ve svém domě taky měl.
Já tam měl vždycky výhodu, že jsem bydlel na farách, které jsou rozlehlé a v dokonalém stavu. Nikdy jsem nemusel nic opravovat, o vše se staral místní sbor.
Švýcarsko je jistě zajímavá země, originální svou architekturou, designem i způsobem bydlení. Převzal jste nějaké zkušenosti a zvyky ze země, kde jste prožil více než deset let?
Myslím si, že přímo ne. Inspiroval mne daleko více svět undergroundu. Toužili jsme mít vlastní prostor, kde bychom se mohli scházet. Tehdejší režim nám pořád něco boural a ničil. Touha mít svobodné místo se možná přece jen zkombinovala s jistou dispozicí švýcarského domu, který je velice účelně zařízený. Myslí se při něm na návštěvy v podobě hlavní rozlehlé místnosti, ale také na samotu majitelů.
Tvrdíte, že chcete být svobodný a nezávislý na okolí. S lidskou duší je to možná snazší nežli se samotným domem, který je provázaný s okolím plynovými, elektrickými a desítkami dalších přípojek.
Já vím, že už moc neplatí pravidlo Můj dům, můj hrad. Ale i na tom se spolumajitelem Petrem pracujeme. Máme zatím vlastní teplo, ale chceme mít i svou vodu. A tak se chystáme vyhloubit studnu.
Takový luxus nezávislosti je ovšem často velice nákladný.
Vím, že určité investice se nevrátí. Na druhou stranu například bojler a solární okna umožňují daleko levnější provoz. Od lidí, kteří mne navštěvují, a jsou jich desítky, nemusím díky tomu vybírat za vodu a teplo žádné poplatky.
Všiml jsem si, že jste ve svém domě použil především světlý materiál.
Vše se točí kolem světla. Já mám světlo rád. Proto jsou zde stěny bílé, podlaha je z pískovce a dveře prosklené. Toto je dům světla.
Myslíte to konkrétně nebo i abstraktně?
Tak i tak. Až jednou odejdu do penze, chci pobývat od května do září zde. Když už do toho tolik investuji, tak ať z toho mají užitek i jiní. V letních měsících se statek může proměnit na veselý starobinec. Starý člověk nepatří do města a do tmy. Patří do světla a do přírody.
Domníváte se, že lidé pochopí, co jim vlastně nabízíte?
Mnozí to nepochopili. Posílají mi přihlášky a ptají se, jakou dostanou místnost a zda tam budou sami. My tu ale máme dvě velká indiánská týpí, každé pro dvacet osob, plus noclehárnu pro osmnáct lidí. I já sám budu přes léto venku. Všechno zde budou mít v našem veselém starobinci zdarma. Koncerty ve stodole. Ubytování. A sprchy a záchody tu jsou jako v luxusním motorestu.
Je tu něco, co v motorestu nenajdou?
Malý, ale krásný klenutý sklep plný dobrého vína.
TEXT: PAVEL VONDRÁČEK, QUO
FOTO: OTO PAJER
