Důležitým symbolem Velikonoc je vajíčko. Podle dobových pramenů k nám přišel tento obyčej z Německa a souvisí prý s velkým postem, při němž se nesměla jíst ani vejce. Lidé proto netrpělivě čekali, až postní doba skončí. Ve spojení s touto lidovou tradicí vznikl zvyk zdobení vajíček neboli zhotovování kraslic, doprovázený celou řadou obřadů a pověr.
Pomlázka a kraslice
Po odeznění náboženských svátků se lidová tradice vrací k projevům veselí. Přichází velikonoční koleda – pomlázka, a to hlavně na Velikonoční pondělí. Chlapci a muži obcházejí po domech, pronášejí veršovaná přání a šlehají ženy a dívky spletenými zelenými pruty, které přinášejí „pomlazení“ (odtud název pomlázka).
Podle zvyklosti jsou malé pomlázky určeny ke šlehání, objemné korbáče a tatary nosili chlapci při koledě s sebou jako symbol svého stavu a od vyšlehaných děvčat na ně dostávali stuhy. Tento zvyk se stále udržuje v řadě obcí hlavně na Slovácku. Za „blahodárný“ akt vyšlehání se musí platit dárky a vejci. Jako dárek musí být vajíčko plné a omalované. Tradiční a nejvýmluvnější je červená – krásná barva (odtud název kraslice), barva života.
Způsoby zdobení
Na kraslicích rozeznáváme řadu zdobných technik, barevností a vzorů, které se liší krajově i dobou. Nejrozšířenější a zřejmě i nejstarší je technika zdobení voskem, aplikovaná jako barevná batika. Klasické červené kraslice zdobené jednoduše vyrytým bílým vzorem se v čistém stylu zachovaly hlavně v jižní a západní oblasti Čech, například na Chodsku. Širší barevná škála s podobným vzorováním je obvyklá na tradičních kraslicích z jižních a jihovýchodních Čech, kde se výstižně nazývají straky.
Nejsložitější vzory voskové techniky vznikly na Slovácku. Na kraslicích najdeme i archaické ornamenty s motivem slunce a lidských postav, jež symbolizují prosperitu a plodnost. Tyto staré vzory se zachovaly hlavně v horských oblastech Moravy (na Valašsku či Horňácku) a díky nim lze postřehnout společné kořeny s dalšími slovanskými národy na východ od nás.
Na vajíčkách z českých krajů se rovněž objevují figury, ovšem více propracované, a dokonce vtažené do skromného děje – láska, přání. Mnohé z nich jsou vypracovány až s filigránskou jemností a precizností jemnou technikou vyškrabování. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem se tato technika rozpracovala na české a moravské straně.
Nejstarší česká vajíčka, pocházející ze sbírek před více než sto lety, většinou postrádají vytříbený ornament, zato na nich najdeme různé veršíky, dobová rámování snítkami konvalinek a různých realisticky pojatých kvítků se začleněním připomenutých postav světských i náboženských. Na Moravě, kde měly ženy v rukou osvojený ornament, například z vyšívání, pojaly tuto techniku v tradičním ornamentálním řádu se stylizací růže, granátového jablka, lístků a úponků, jež známe i z jiných výtvarných projevů lidové provenience.
Některé vzory se leptaly kyselinou, jindy se tvořily plasticky, například reliéfně nanášeným voskem, ale i polepováním různými materiály (sláma, travní stébla, lístečky, textil, barevné papírky, miniaturní obrázky, mašličky i jemně stáčené drátky). Ve sbírce Národního muzea je uloženo i několik unikátů ze západních Čech, kde je bílé vajíčko zdobeno okutím.
Velikonoční zajíc
Zajíc se objevuje již v Bibli mezi stvořeními „maličkými na Zemi a moudřejšími nad mudrce“ – měl pravděpodobně symbolizovat chudé, skromné a pokorné. Křesťanství se k němu přesto stavělo s jistým odstupem pro jeho údajnou nadměrnou smyslnost a příslovečnou plodnost. Býval proto znázorňován jako bílý zajíc u nohou Panny Marie.
V mnoha náboženstvích a mytologiích byl zajíc spojován s měsícem a s lunárním kultem, protože ve dne spí a v noci vyráží na cesty. Jako obyvatel nor také souvisel s matkou Zemí, s pohanskou bohyní Ostarou (Eostré). Největšího kultu se mu patrně dostalo u Indiánů – byl považován za mytického předka a stvořitele, u některých kmenů za prostředníka mezi Manitouem a člověkem.
Rajská zahrada pro všechny
Velikonoce jsou především svátkem setkávání s rodinou a přáteli, společné připomenutí tradic a čas pro odpočinek a hry. Zahradnická sezona je v tu dobu v plném proudu, kvetou narcisy, stromy se po zimě převlékají do zeleného kabátu a zahrada se pomalu probouzí. Pečliví pěstitelé už zaseli vše potřebné a mohou se věnovat zdobení domu a zahrady pro velikonoční setkávání. Často ale postačí pouze proutek kočiček ve váze, větvička nažloutlých lískových jehněd nebo větvička červenohnědých olšových jehněd.
Ráno pak při snídani vyfouknete na pánvičku dvě vajíčka a podle vlastních představ „pouky“ neboli „vejdumky“ omalujete a zavěsíte je na větvičky. Sedmikrásy z trávníku či sněženky ze záhonu pak dodají vašemu dílu tu správnou poezii.
