Jak narovnat pokřivené vztahy

Představte si, že sousední dům koupí nový majitel. Vzápětí začnou pozemek obcházet geodeti vybavení dlouhými tyčemi a optickými přístroji a zanedlouho vám soused sdělí, že váš plot zasahuje do jeho pozemku, a žádá přestěhování plotu nebo finanční kompenzaci. Vy ale nezaváháte – upozorníte ho, že pro zajíždění do své garáže využívá část vaší cesty, která se nachází na vašem pozemku a kterou jste vybudovali na vlastní náklady. Ve zkratce řečeno, schyluje se k některému z „konfliktních“ řešení a obě strany mohou začít připravovat argumenty pro soudní spor, který však znamená pouze protahovanou nejistotu a silně narušené vztahy. V takové situaci je nanejvýš rozumné uvažovat o komplexním řešení vzájemných sporných nároků; k tomu účelu nejlépe poslouží dohoda o narovnání.

Co lze narovnávat

Narovnání je právní nástroj sloužící k pokud možno definitivnímu vyřešení vzájemných nároků, pohledávek apod. Z logiky věci vyplývá, že narovnávat lze jen něco, co je právně „pokřivené“, tedy slovy zákona „sporné nebo pochybné“. Například v oblasti nájemního práva často vznikne situace, kdy nájemce provede v bytě pronajímatelem nepovolené úpravy; ten požaduje následně jejich odstranění na náklady nájemce a nájemce obratem uplatní slevu na nájemném za poslední tři měsíce, neboť vázla např. dodávka tepla, vody apod.

 

V takové situaci hrozí řada silových řešení, od výpovědi z nájmu po žalobu nájemce na slevu z nájmu a případnou náhradu škody způsobenou vadným plněním pronajímatele. Lze si představit řadu dalších, obdobně komplikovaných situací, v nichž záleží jen na tom, zda strany touží zachovat právní nejistotu a pustit se do sporu s naprosto nejasným výsledkem, anebo, zda po určitém „vychladnutí“ zvolí metodu „čistého stolu“. Dohoda o narovnání je právě institutem, který umožní znovu zasednout u „čistého“ stolu s tím, že zároveň představuje pojistku proti tomu, že by některá ze stran chtěla již uzavřené problémy znovu otevřít.

Náležitosti dohody o narovnání

Základní náležitostí dohody o narovnání je definování sporných nároků stran (v praxi je drtivá většina narovnání dvoustranná, avšak vyskytují se i vícestranné dohody; ty však spíše v podnikatelské praxi v oblasti subdodávek apod.). Je tedy na místě, aby byly nejprve popsány nároky jedné strany vůči druhé a v dalším textu rovněž naopak, vždy tak, aby bylo zjevné, co se vlastně dohodou má narovnat. Je na místě rovněž zaznamenat určitý vývoj předmětných právních vztahů, tj. jak došlo k tomu, že konkrétní strana dohody začala uplatňovat určité právo, nicméně tento historický exkurs bývá v dohodách spíše pro přehlednost. Dále je záhodno, aby v dohodě zaznělo, že druhá strana nárok protistrany buď odmítá, neuznává apod. s tím, že uvedené nároky jsou mezi stranami sporné (pochybné).

Co se spornými nároky

Další zásadní a logickou náležitostí dohody je shoda všech stran dohody na tom, co se se spornými nároky má stát a jak má vypadat případné plnění na základě dohody o narovnání. Zákon hovoří jasně o tom, že závazek obsažený (tedy vytvořený) z dohody o narovnání nahrazuje závazky narovnávané, a proto většinou postačí, když strany odkáží na definované sporné či pochybné nároky a prohlásí, že uzavřením dohody zcela zanikají a na místo těchto nároků strany sjednaly nové závazky (které mohou být dvoustranné či jen jednostranné z hlediska plnění; vždy záleží na „síle“ pozice obou stran).  

Nulová varianta

Obvyklým výsledkem narovnání bývá varianta „nulová“, při níž se obě strany vzdají všech sporných či pochybných nároků (vaše vztahy se sousedem se narovnají tak, že soused nebude uplatňovat žádné právo k vašemu pozemku a vy mu zřídíte věcné břemeno jízdy vozem přes tento pozemek do jeho garáže), anebo (a to ještě častěji), dojde s ohledem na různou sílu a prosaditelnost nároků obou stran k narovnání, jehož výsledkem je rovněž zánik všech pochybných a sporných nároků, ale zároveň i vznik nároku jedné strany vůči druhé, zpravidla pochopitelně v nižší výši, než byla ta, kterou oprávněná strana původně nárokovala.

Formální stránka

Zákon o formě dohody o narovnání praví, že byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně. Jinými slovy, dohoda o narovnání z definice nemusí být nutně vždy písemná, týká-li se závazků, které samy nebyly písemnou formou uzavřeny. Strany nepotřebují k dohodě ani žádného prostředníka ani jinou třetí osobu; stačí jejich souhlasná vůle uzavřít narovnání. Nicméně i zde platí, že psaná forma se doporučuje.  

Další účinky narovnání

Důsledkem snahy zákonodárce o dosažení právní jistoty v oblasti narovnání je ustanovení § 587 občanského zákoníku, z něhož plyne, že „i když strany prohlásí, že narovnáním jsou mezi nimi upravena veškerá vzájemná práva, týkají se tyto účinky pouze právního vztahu, v němž vznikla mezi nimi spornost nebo pochybnost, ledaže z obsahu narovnání nepochybně vyplývá, že se narovnání týká i jiných vztahů.“

 

Jestliže si tedy strany přejí narovnat i jiné než aktuálně sporné či pochybné vztahy (v našem příkladu vztahu nájemce a pronajímatele by mohlo jít o situaci, kdy nad rámec slevy z nájmu a uvedení bytu do předešlého vztahu by strany mohly chtít narovnat i některé nedoplatky či přeplatky na službách, energiích atd.), měly by to výslovně uvést, neboť jinak se má za to, že dohoda narovnává pouze ty právní vztahy, které jsou v ní jako sporné a pochybné popsány.
                                                                                   

NAROVNÁNÍ VERSUS ZAPOČTENÍ

■ Započtení je jednorázový úkon, kterým dojde k zániku či částečnému zániku proti sobě stojících závazků. Může k němu dojít dvoustranně (vícestranně), ale i jednostranným úkonem jednéze stran.

■ Dohoda o narovnání nemůže být z definice „uzavřena“ jen jednou ze stran, jde o právní úkon vícestranný a hlavně komplexní, narovnává se zpravidla řada závazků peněžitých i nepeněžitých. V rámci dohody o narovnání často dochází i k započtení; to je však jen jednou z částí celé dohody.

■ U započtení navíc nejde o nároky sporné či pochybné, zatímco u narovnání je to jeho základní předpoklad.

Jednou provždy?

Na druhou stranu ustanovení § 585 občanského zákoníku uvádí: „Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, se netýká práv, na něž účastník nemohl pomýšlet.“ Zákonodárce tak jednoduše nechce připustit případnou právní nejistotu ohledně výkladu dohody o narovnání, jestliže by se měla týkat práv a povinností, které si ani sami účastníci při jejím sjednání nemohli představit. ■