Sňatky z (ne)rozumu

Někteří kvůli sňatku přijdou o sociální dávky nebo o vdovský důchod, jiní naopak ušetří na daních nebo se jim usnadní cesta ke státnímu občanství. Manželé jsou ze zákona oprávněni k tomu, aby se vzájemně zastupovali, ovšem jen v běžných věcech. Vzájemně po sobě také mají dědit ze zákona, a to v I. dědické skupině (nejsou ale neopomenutelnými dědici). Jakmile zazní na radnici či v kostele druhé „ano“, znamená to často také změny ohledně bydlení.

Vlastnictví

Vlastnictví je u nás tradičně nejčastějším právním důvodem bydlení v rodinném domě. I u bytů podíl vlastnického bydlení po roce 1989 vzrostl: bytová družstva a často i obce privatizují bytové domy po jednotkách, investoři se (kvůli přebujelé ochraně nájemníků) soustřeďují skoro výhradně na výstavbu „rozjednotkovaných“ domů.

Domy a byty, které některý z novomanželů nabyl do svého vlastnictví ještě před svatbou, zůstávají v jeho výlučném vlastnictví. Na tom svatba nic nezmění. Ani mnohaletým (sou)žitím v takovém bytě či domě k němu druhý z manželů nezíská vlastnické právo. Jednou se v něm tak může (třeba k stáru jako ovdovělý) ocitnout bez právního důvodu bydlení. Pokud se ale do domu či bytu, který patří jen jednomu z manželů, budou během manželství investovat společné peníze, mohou se právní poměry takové nemovitosti zkomplikovat.

Počínaje svatbou mohou novomanželé nabývat věci (včetně domů a bytů ve vlastnictví) do společného jmění manželů.

Zvláštní právní režim věcí, které patří oběma manželům, je v tuzemském právu novinkou starou něco přes půl století. Před rokem 1951 na tom byli manželé stejně jako každá jiná dvojice. V pozemkových knihách staré doby najdeme zápisy: Adolf Novák 1/2, Františka Nováková 1/2. Kdyby šlo o druha a družku nebo o dva přátele z vojny či z kavárny, byl by zápis obdobný. Novodobá speciální úprava spoluvlastnictví manželských dvojic neurčuje velikost podílů každého z manželů: ať šlo o zákonné majetkové společenství (1951–1964), o bezpodílové spoluvlastnictví manželů (BSM; 1964–1998) nebo o nynější společné jmění manželů (to se označuje např. v katastru nemovitostí zkratkou SJM).

Do společného jmění manželů patří věci nabyté po sňatku; pouze věci darované, zděděné a restituované se i po svatbě nabývají do výlučného vlastnictví obdarovaného nebo dědícího manžela. Pokud se tedy v některých českých rodinách před svatbou spěchá s dary (aby je dostal „jen on“ či „jen ona“), nemá to na vlastnictví darovaných věcí vliv.

Tato úprava byla až do Silvestra 1991 závazná a neměnitelná. Od Nového roku 1992 smějí zdejší snoubenci a manželé (notářským zápisem) její účinky prakticky vyloučit – společné jmění se totiž dá rozšiřovat i zužovat. Pokud tedy patří dům či byt výlučně mně, mohu se s manželkou dohodnout, že se stanou naším společným jměním. A naopak: máme-li něco ve společném jmění manželů, můžeme se dohodnout na tom, že to bude patřit pouze jednomu z nás.

Když manželé společné jmění nijak nezúží ani nerozšíří, patří do něj zjednodušeně řečeno vše, co za trvání manželství nabyli a nabudou – kromě darů, dědictví a restitucí.

Důvodem, proč SJM rozšířit, bývá nejčastěji ochrana toho z manželů, kterému majetek dosud nepatřil: zejména pro případ zániku manželství smrtí.

Jindy je v zájmu manželů, aby věci patřily jen jednomu z nich: třeba když jednoho z nich pronásledují věřitelé, exekutoři či policie. Nebo když ručí svým majetkem – stačí, že podniká nebo je statutárním orgánem obchodní společnosti či družstva. Pak může být výhodné, že věci patří právě tomu druhému z manželů.

Nájemní bydlení

Odlišná úprava platí pro nájemní byty včetně družstevních. Podmínky, při nichž vznikne manželům společný nájem bytu, stanoví český občanský zákoník kogentním ustanovením – tedy takovým, od kterého se manželé nemohou smluvně nijak odchýlit.

Pokud je ženich nebo nevěsta už ráno před svatbou nájemcem bytu, vznikne oběma manželům sňatkem společný nájem bytu – dokonce i kdyby spolu nikdy nezačali bydlet.

A jestliže se kterýkoliv z manželů, kteří spolu trvale žijí, stane nájemcem bytu po svatbě, vznikne rovnou oběma společný nájem bytu (u družstevního bytu jim současně vznikne společné členství v bytovém družstvu). Vůbec nerozhoduje, zda budou na nájemní smlouvě podepsáni oba dva, ba ani to, zda nepodepsaný manžel či pronajímatel se společným nájmem souhlasí nebo dokonce zda o nájmu vůbec ví.

Přání manželů ani počet jejich bytů u vzniku společného nájmu nemá žádný význam a žádná zužovací dohoda nepřichází v úvahu. Dohoda mezi manžely by samozřejmě nestačila – najatý byt jim nepatří –, ale oni nemohou uzavřít dohodu ani s domácím, ani se svým bytovým družstvem. Nesmlouvavě „tuhá“ právní úprava nezapře rok svého zrodu: 1964.

Vznikem společného nájmu se oba manželé ohledně práv k najatému bytu zrovnoprávní: povinnost platit činži je stíhá společně a nerozdílně, výstrahy před výpovědí a výpověď z nájmu (i vyloučení z bytového družstva) a příslušné žaloby musí směřovat proti oběma manželům.

Někde však zrovnoprávnění není úplné. Například družstevní byt získaný před svatbou jedním z manželů připadne po rozvodu právě jemu. Chce-li tedy rodina, aby byt dostal „jen on“ nebo „jen ona“, právě u družstevních bytů je spěch na místě: členství v bytovém družstvu i nájem bytu by měl snoubenci vzniknout ještě před svatbou.

V Česku by se ale našly i manželské dvojice, které spolu nepřetržitě žijí skoro padesát let, ale společné členství v bytovém družstvu nemají. Když totiž parlament v roce 1964 uzákonil společné užívání bytu manžely (dnešní společný nájem bytu manžely), stanovil, že vzniká všem manželským dvojicím, kde jeden z manželů nabyl právo užívat byt před 1. dubnem 1964. Na družstevní byty ale zapomněl. Takže vzniklo-li právo nájmu bytu i členství v družstvu před aprílem 1964 (šlo o LBD – lidová bytová družstva a o nejstarší SBD – stavební bytová družstva, která vznikala od roku 1959), členem družstva je dodnes jen jeden z manželů (nyní lze tento problém napravit jednoduchou smlouvou o pár větách).

Stejně jako nemovitost ve společném jmění manželů, i společný nájem bytu může některému z manželů přitížit. Nikoliv kvůli věřitelům a exekutorům, ti si na nájmu nic nevezmou. Nájem bytu, vzniklý skrze manžela, může být výpovědním důvodem z nájmu jiného bytu – a také okolností vylučující přechod nájmu k jinému nedružstevnímu bytu (například „po babičce“).

Všechny tyhle tanečky kolem nájemního bydlení se vztahují pouze na byty. U nájmu celého domu (anebo jeho části, která není kolaudována jako byt) se nájemcovou svatbou nic nezmění.

Jiné právní důvody bydlení

Pokud se dům, byt nebo jejich část užívá právem odpovídajícím věcnému břemeni, nemá na to sňatek žádný vliv. Rozšíření práva na manžela by vyžadovalo písemnou smlouvu s vlastníkem domu. Žádné přechody práva u věcného břemene nepřipadají v úvahu: do katastru bez souhlasu vlastníka nikoho nepřipíšou. K osobě s právem odpovídajícím věcnému břemeni bydlení se může manžel přistěhovat i bez zápisu do katastru. Po zániku práva oprávněné osoby (např. její smrtí) by se ale v domě ocitl bez právního důvodu. Obdobné to je v případě podnájmu domu, bytu či jejich části.