|
|
Vzpomínám si na všechny ty lednice mého dětství, jak vypadaly zvenku. S bráchou jsme lednici zdobili jako rodinný totem samolepkami všeho druhu, až nezbylo z její bílé čistoty nic. Dnes bydlím se svou ženou Vandou, dcerami Toničkou a Pepinkou v úplně jiné lednici, totiž pardon domácnosti, a lednice je ozdobou též. Zdobíme ji trochu jinak: děsivou fotografií bratra Václava v hororovém kostýmu Dolly Jokra z představení Pokus Pes v Divadle v Řeznické, dopisem od Pepinky ze školy v přírodě: „šichni ste mí srdíčka…“, spoustou magnetů — prasátka, koně, rybičky, sob, dvoupatrový londýnský autobus…
Brána do zimy Když jsme se v létě vrátili od moře, pobíhali jsme a vynášeli hory věcí z auta, přistihli jsme naši čtyřletou dceru Toničku, jak v absolutním tichu setmělé kuchyně stojí a zahloubaně hledí do otevřené lednice, která jí v poměru k její velikosti musí připadat jako brána do království zimy — a jídla. Nicméně lednice byla po návratu z dovolené zcela vyluxována a svítila zoufalou prázdnotou. Sem tam jen kelímek s hořčicí, lahev oleje a ocet. Když jsme přerušili Toniččino zadumání a opatrně se zeptali: „Co tam prosím tě děláš?“ nostalgicky odvětila: „Já, já…, já hledám jogurt!“
Upatlán a nasycen Bude mi třicet a úplně stejně stojím často v noci před lednicí, v noci, když dorazím po představení z divadelního klubu a roste ve mně vzrušení, které vyvrcholí tím, že se do ní vrhnu. Uspokojen, upatlán a nasycen usínám.
Noční výbuch Katastrofa přichází ráno. Denní světlo odhaluje ten noční výbuch a mé dcery vyčítavě se slzami v očích stojí nevěřícně nad rozervanými stanioly čokolád, perníčků, tatranek, kelímkem od zmrzliny a dalšími troskami jejich chlazených sladkostí. Činím pokání a bojím se, co se bude dít další noc. Kdyby se alespoň ta veselá zvířátka na prázdných obalech sladkostí na mě tak posměšně a pitomě netvářila. No, co dělat. Život je boj a lednice bude pořád svítit a lákat…
text: Saša Rašilov foto: Marie Votavová a archiv |
Lednice Saši Rašilova
Ani si nevzpomínám, kdy jsem byl poprvé v lednici, ale určitě vím, že to byl magický okamžik, který poznamenal veškeré mé další pobývání v tom středobodu našich domácích doupat – v kuchyni. Jako dítě jsem stával s pootevřenými ústy u těch bílých dveří, z nich jako z báječné výkladní skříně tryskalo oslepující světlo žárovky, která se rozsvítila právě jen v tom okamžiku, kdy jsem do ní nakoukl. Jinak je tam děsivé prostředí – zima, ticho a tma.
