Na výrobu koupelnového zařízení se některé suroviny používají již několik desítek let, jiné byly nahrazeny kvalitnějšími. Tam, kde jsme se dřív setkávali především s keramikou, nacházíme dnes také sklo, nerez, plasty.
Sanitární keramika
Snad o žádném jiném materiálu nemůžeme hovořit jako o nadčasovém než o keramice. Důkazem toho jsou archeologické nálezy dokládající vývoj lidské kultury. Sanitární keramika (nebo jinak také zdravotnická keramika) je nejstarším materiálem používaným při výrobě koupelnového vybavení: umyvadel, klozetů, bidetů ad. Je to dáno především jejími skvělými vlastnostmi.
Keramický materiál s hutným slinutým střepem má tvrdý a pevný povrch, na který se nanáší glazura. Jejím úkolem je chránit výrobek. Je barevně stálá, odolná proti poškrábání, kyselinám a louhům. Pokud není poškozená (vpichy, výstupky, nečistoty), je zařizovací předmět dokonale opatrován a bude sloužit několik desítek let.
Barevnost je dána použitým materiálem, a ten je bílý. Jinak zabarvené výrobky vznikají při glazování, kdy se do glazury přidává požadovaný odstín, vlastnosti výrobku zůstávají stejné.
Nečistoty se na povrchu usazují jen v malé míře. Údržba je proto velmi snadná, používají se standardní čisticí prostředky, můžeme použít také speciální úpravu (pod různými názvy), která povrch dokonale vyhlazuje a více tak brání usazování špíny a vodního kamene.
Dřevo
Dřevo jako přírodní materiál patří k oblíbeným a vyhledávaným surovinám také v koupelnovém prostředí, kde se používá k výrobě nábytku, nestandardně, spíše okrajově z něj můžeme vidět umyvadlo, sprchový panel či vaničku.
Základním kritériem pro výběr dřevěné dýhy je její vzhled — barva a kresba. Řídíme se estetickým cítěním a možnostmi barevného ladění v daném prostoru (vzhledem ke stěnám, podlaze a ostatním předmětům). Nejčastěji se používá dýha buku vynikající svou tvrdostí, dalšími oblíbenými je třešeň, javor a olše. Dřevo jak známo s vodou příliš nekoresponduje, proto musí být v tomto prostředí speciálně ošetřeno. Používá se bezbarvý lak, který bez problému odolá vlhkosti a zabezpečí stálou podobu po mnoho let. Nestandardní předměty se vyrábějí z masivního dřeva (cedr, topol), které se povrchově upravuje speciálními vosky a oleji.
|
To nejdůležitější
|
|
Nejvíce využívaným materiálem v koupelně je sanitární keramika, která je chráněna tvrdým a odolným povrchem — glazurou.
|
|
Glazovaná sanitární keramika se nepoškrábe a je hygienická.
|
|
Skleněná a nerezová umyvadla či odkládací plochy jsou velmi náročné na údržbu.
|
|
Dřevěné dýhy musí být ošetřeny bezbarvým lakem, pak jsou výrobky dostatečně chráněny proti vlhkému prostředí a slouží mnoho let.
|
|
Směsi přírodních a uměle vytvořených materiálů (Varicor, Corian) jsou snadno tvarovatelné a hygienické, výhodné zejména do atypických prostor.
|
|
U van z oceli i akrylátu je podstatný použitý materiál a jeho tloušťka.
|
A další…
Tak bychom mohli nazvat materiály, které se v koupelnách užívají oproti již zmíněným méně, ale stále ještě mají svůj nezanedbatelný podíl v celkové produkci.
Řeč je například o přírodních kamenech (žula, mramor), které se využívají spíše pro svůj vzhled než pro své vlastnosti. Příroda se v tomto směru nedá nahradit a je stále mnoho těch, kteří tuto krásu obdivují a preferují.
Patří sem také sklo a nerez, v současné době velmi často vyhledávané materiály do koupelnového interiéru. Výrobky (umyvadla, odkládací desky apod.) z nich jsou bezpochyby velmi působivé, jediné, co jim lze vytknout, je jejich velmi náročná údržba.
Samostatnou kapitolu tvoří nově vzniklé směsi — připomeňme Varicor a Corian. Jsou to materiály složené ze dvou třetin z přírodních surovin a jedné třetiny vytvořené uměle. Dobře se tvarují, jsou neporézní, odolné a spojují se beze švů. Výrobky jsou proto hygienické a snadno udržovatelné, lze je řezat, vrtat, apod., což umožňuje snadné začlenění i do atypických prostor.
Smaltovaná ocel verzus akrylát
Problémem při výběru koupelnového vybavení bývá volba mezi smaltovanou ocelí a akrylátem, které se používají především na výrobu van a sprchových vaniček (v malé míře pak pro umyvadla, akrylát díky vlastnostem také pro sprchové panely a boxy).
Ocel je sama o sobě pevná a tvrdá, tvarování je však náročné na výrobu (je potřeba vyrobit lisovací formu, která je velmi drahá). Akrylát je nejtvrdší termoplast. Je pružný a lehce se formuje (proto z něj najdeme výrobky nejrůznějších tvarů), ale je velmi křehký. Existuje několik jakostí této suroviny, což se odráží v kvalitě i ceně.
Pomineme-li ostatní výrobky z těchto materiálů a soustředíme-li se pouze na výběr vany, musíme se ptát po tloušťce použitého materiálu. Celková standardní tloušťka ocelové vany (ocel a smalt) je přibližně 2 mm, kvalitní vany mají víc než 3 mm. Akrylát má běžně tloušťku 4—5 mm, luxusnější vany se složitějšími tvary pak mají okolo 8 mm. Menší tloušťka vypovídá o kvalitě (není příliš vysoká) a životnosti výrobku (je pochopitelně omezená). Protože ve vaně ležíme, zajímá nás její povrch. Ocel je z vnější strany chráněná smaltem. Ten je tvrdý a neporézní, takže zaručuje naprostou trvanlivost. Vanu nelze poškrábat běžně používanými předměty, je odolná proti kyselinám a zásadám, je hygienická, a udržuje se standardními čisticími prostředky. Ocel snadněji uvolňuje teplo a je kluzká (doporučuje se používat protiskluzové podložky nebo vanu se zdrsnělým dnem). Akrylát dobře tepelně izoluje a neklouže. K čištění se nesmějí používat kyseliny, povrch by neměl přijít do styku s ostrými a drsnými předměty. V případě poškození ji lze snadno opravit, údržba se provádí tekutými písky.
TEXT: LENKA HAKLOVÁ
FOTO: ARCHIV
