V knize vzpomínek císařova osobního komorníka Johanna Keterleho najdete vzpomínku na to, že monarcha sedící na toaletní míse zíral na telefon a zoufale křičel: „Haló, co chcete?“ Samozřejmě se nikdo neozval, protože sluchátko zůstalo položené. Císař pán měl štěstí, že komorník tehdy věrně postával za dveřmi a posloužil radou. Na dnešní moderní toaletě by na tom možná byl podobně — také by ji neuměl použít. Pokrok od prvního splachovacího záchodu, který se podobal dnešnímu a vynalezl ho už v roce 1596 sir John Harrington, je totiž nepřehlédnutelný.
Historie toalet a různých vynálezů, které dříve sloužily jako místo k vyměšování, sahá do daleké minulosti. Zatím nejstarší splachovací záchod byl nalezen ve vykopávkách knosského paláce na Krétě. Pochází z let 3000 až 1500 př. n. l., měl dřevěné sedátko a splachoval se dešťovou vodou, která se do nádržky přiváděla z nádoby stojící venku.
Mezi nálezy nechybí ani různá další zařízení. V západní Indii se například používaly kolem roku 2500 př. n. l. splachovací toalety s poklopy, z roku 2100 př. n. l. se dochoval ve starém Egyptě dokonce trůnní typ klozetu vytesaný z vápence. V Babylonii a v Římě si vystačili s otvorem v podlaze, který se splachoval vodou, v řeckém Olynthu byly domy vybaveny koupelnami a latrínami.
Dochovaly se i toalety, kde se sedělo na dvou malých, k sobě nakloněných nakloněných zídkách. Sedělo se tak na jakémsi „hřebenu střechy“, pod nímž byla umístěná nádoba.
Zatímco pozůstatků z tehdejších soukromých toalet se zachovalo relativně dost, dochované zbytky veřejných latrín jsou vzácné. Jedny z nejznámějších veřejných záchodů jsou v Koloseu, kde bylo objeveno
25 sedadel uspořádaných do kruhu a oddělených ručně vytesávanými opěradly. Každé z nich mělo mramorové sedátko a tekoucí vodu, odpadní roury byly z mramoru. Ideální místo pro diskuzi!
Jdeme s dobou
Ve středověku byla hygiena na velmi nízké úrovni. Dokonce až do poloviny osmnáctého století pokládali lidé za nehygienické mýt se vodou, a tak se očistou těla zabývali jen zřídkakdy. Příslušníci vyšších vrstev překrývali vlastní pachy parfémy, spodina na takové starosti jednoduše neměla čas.
K vykonání potřeby se vedle toalet běžně používaly i první nočníky. Byly to speciální nádoby ve formě pánve nebo břichatého hrnce, které byly vyrobeny z cínu, plechu nebo hlíny. Patřily k vybavení ložnice a používaly se většinou v noci — odtud jejich pojmenování. Po použití se jejich obsah vyléval oknem do ulic (ještě ve 14. století!), takže tehdejší dláždění, náměstí a cesty tonuly ve špíně. Proto byla vydána nařízení, která přikazovala občanům, aby výkaly vylévali do potoka nebo řeky. Na vyměšování tehdy společnost pohlížela docela jinak, a tak například při banketech nosili služebníci stříbrné nočníky, které se používaly, aniž by se přerušila královská zábava.
Na svérázné toalety už při prohlídce určitě narazil každý milovník starých hradů. Protože tenkrát ještě nebylo vynalezeno větrací zařízení proti zápachu, umisťovaly se záchody ve výklencích či věžičkách co nejdále od obytných prostorů, zpravidla na obranných chodbách či ve venkovních arkýřích. Odtud se exkrementy odváděly samospádem do hradního příkopu nebo řeky. Obyvatelé hradů si tak mohli být jisti, že útočníci budou mít při steči po čem uklouznout.
S postupem doby se vzhled privátní toalety mírně vylepšil (alespoň v bohatých rodinách). Záchodová mísa se často zabudovávala do nábytku. Z té doby se dochovalo mnoho exemplářů, například křeslo, pod jehož sedátkem byl nočník (sloužilo k sezení nebo jako toaleta), nebo komoda či šatní skříň s vestavěnou toaletou.
Splachovací záchod
První toalety byly velice jednoduché, zpravidla šlo o suché záchody v nejrůznějších podobách, některé se zalévaly vodou, která se buď přinášela, nebo zcela primitivním způsobem dopravovala do WC. Velký zlom přinesl v roce 1596 vynález sira Johna Harringtona, který ve svém domě instaloval splachovací záchod. Dnešním hygienickým zařízením se podobal v tom, že měl mísu a nádržku s čistou vodou. Ta se dovnitř vpouštěla ventilem a tryskala z důmyslně rozmístěných kanálků, aby omyla celou plochu. Odpad ústil do žumpy.
Tento vynález se dočkal vylepšení téměř až za dvě stě let. Tehdy Alexander Cumming vymyslel posuvný uzávěr mezi mísou a odpadem. V roce 1777 byl patentován záchod Samuela Prossera s takzvaným plunžrovým pístem.
Do roku 1778 se toalety vyráběly pouze na zakázku. Angličan Joseph Bramahs se rozhodl vyrábět je sériově a zahájil vlastní výrobnu. Jeho toalety se používaly především na lodích.
O několik let později se pak objevil opravdový mistr mezi anglickými výrobci — Thomas Twyford. Jako první totiž zhotovil bezuzávěrovou jednodílnou klozetovou mísu z porcelánu, kterým nahradil doposud používaný plech a dřevo. Vnitřní vybavení se ale nezměnilo. O to se postaral až J. G. Jennings v roce 1852, který navrhl mísu s mělkou prohlubní naplněnou vodou, z níž se obsah splachoval proudící vodou přes zápachovou uzávěrku.
Na počátku dvacátého století byly inovace splachovacího záchodu velmi časté – Patentní úřad USA získal během třiceti let na 350 návrhů. Z nich však jen dva měly úspěch. Navrhli je Charles Neff a Robert Frame, jejichž splachovací záchod se stal později normou pro dnešní toalety.
Dnešní toaleta
O současném záchodu můžeme bez nadsázky prohlásit, že je to trůn. Je nejen hezký, ale hlavně pohodlný — ruku na srdce, všichni dobře víme, kde se nejlépe čte nebo přemýšlí… Nádržka může být součástí klozetu (tzv. kombiklozet), ale může být umístěna na stěně nad klozetovou mísou nebo zabudovaná ve zdi. Samotný WC stojí na zemi nebo je přichycen ke zdi (tzv. závěsný), což je z hlediska údržby výhodnější varianta. Za zmínku stojí také způsob splachování. V rámci šetření vody jsou WC vybaveny takzvaným dvojím splachováním, kdy uživatel sám zvolí, zda spláchne třemi nebo šesti litry.
KONTAKTY:
KERAMAG, Učňovská 100/1, Praha 9,
tel.: 02/66 10 64 50—51, 0602 21 25 65,
fax: 02/66 10 63 15;
SANITOP PRAHA, Sokolovská 968/189, Praha 9,
tel.: 02/684 86 35, 02/684 86 28, fax: 02/684 85 74;
SVITAVA STAVEBNINY, Milady Horákové 4, Svitavy,
tel.: 0461/53 08 84, fax: 0461/53 09 27
