Blog

Proto jsme ke druhému diskusnímu stolu pozvali zástupce různých subjektů, podílejících se na stavebním procesu a posadili jsme je proti náměstkovi ministra pro místní rozvoj, zodpovědného za sekci stavebního řádu a územního plánování. A jak to dopadlo? Překvapivě! Z očí do očí vůči sečtělému a zkušenému zástupci státní správy již kritika nebyla zdaleka tak ostrá. Řečníci se dokonce na řadě problémů s reprezentantem státu shodli. Zato jsme ale našli nového zakopaného psa – je jím špatná krasochuť společnosti a totální nekompetentnost investora.

 

MAREK DUDÁK (Acount director Bison & Rose – moderátor diskuse)

Vzhledem k intenzivní kritice stavebních úřadů v posledním díle Stavebního dialogu jsme se dnes setkali právě nad problematikou jejich kompetencí. Měli bychom ale obecně hovořit také o roli státu ve stavebnictví, o tom, do čeho se stát vměšuje zbytečně, a kde jeho činnost naopak postrádáte. Abychom pouze nekritizovali nepřítomné úředníky, je zde dnes přítomen také zástupce státní správy, takže věřím, že v dnešním dialogu nebude o diskusní témata nouze.

 

VLADIMÍR DVOŘÁK (vedoucí marketingu Wienerberger cihlářský průmysl, a. s.)

Pracuji ve společnosti Wienerberger cihlářský průmysl, a. s., na pozici vedoucího marketingu a zodpovídám za reklamní a marketingové aktivity pro ČR. Asi není nutné zmiňovat cihlářský sortiment, který naše společnost vyrábí.

 

JAN SLANINA (náměstek ministra pro místní rozvoj)

Jsem náměstkem ministra pro místní rozvoj, prakticky mám na starosti sekci stavebního řádu a územního plánování a předtím, než jsem byl jmenován náměstkem, jsem pracoval jako samostatný architekt a ještě předtím jako hlavní architekt okresu Kroměříž. Ale původně v 60.–70. letech jsem začínal jako zedník, takže bych se připojil ke konstatování, že architekt je vlastně zedník, který se naučil latinsky, to jsem přesně já.

 

PAVEL HÝVNAR (technický ředitel Bohemia Real Invest spol. s r. o.)

Pracuji jako technický ředitel společnosti Bohemia Real Invest. Mám na starosti projekty z hlediska technického zajištění a stavební přípravy. Vlastně přípravu staveb včetně realizace – veškerý proces – převezmu pozemek a předám hotovou stavbu. Při své práci se potkávám s řadou úředníků, ale faktem je, že v tomto procesu je plno subjektů, které se státní zprávou už teď nemají nic společného, ale vyjadřují se ke stavebnímu řízení i k územnímu rozhodnutí, takže je to konglomerát různých problematik.

 

LUDĚK ŠTEFEK (předseda představenstva AG Studio, a. s.)

Jsem předsedou představenstva společnosti AG Studio a jsem architektem. Zabýváme se architekturou a projekční činností, náš záběr je velmi široký – od urbanismu až po stavební dohled.

 

DUDÁK: Pánové, co si myslíte o úloze státu ve stavební výrobě. Možná téma ještě upřesním. Stavební výroba je abnormálně složitý proces, protože do něj zasahuje obrovské množství subjektů od investora přes architekta a projektanta až po jednotlivé řemeslníky. Výsledkem mnohdy bývá spousta problémů, k nimž se nikdo nechce hlásit, a investor v tom nešťastně plave. Nabízí se proto otázka, zda by právě stát mohl nebo měl fungovat jako možný kontrolor kvality.

 

SLANINA: Především je důležité zmínit, že na každé stavbě jsou tři zásadní subjekty – investor, dodavatel a projektant, v jejichž zájmu je hladký průběh stavby. Je jedno, jestli si investor nebo dodavatel nebo projektant za sebe najme do tohoto procesu nějakého zástupce nebo se sám aktivně podílí. Bohužel si ale myslím, že v dnešní době tahle kdysi fungující trojkombinace moc neexistuje. Vrátím se na samý začátek stavby – k architektovi, který je vlastně zodpovědný nejen za to, jak stavba vypadá na papíře, ale také za ten výsledek… aby nebyl překvapený, že nakonec vyroste něco, co nikdy nenakreslil. To je naprosto běžnou praxí například v Americe, kde architekt nakreslí stavbu, pak dostane přilbu, takovou tu odranou, a chodí tři roky na stavbu a kontroluje. Naše snaha je právě tak přenést velkou část zodpovědnosti na architekta. Ale jinak se mi líbí princip, kdy existuje člověk, ať už si ho najme investor nebo dodavatel, který od začátku do konce stavbu sleduje.

 

Abych se vrátil ke státní správě. Na začátku každé dobré investice, dobře investovaných prostředků je dobře zpracovaný územní plán, dobře vybrané a zainvestované územní nebo takové území, které se dá zainvestovat snadno. A role státu v tomto směru je vytvářet takové dobré příležitosti. Proto nemůžeme územní plánování podceňovat. Mně to často připadá jako u voleb – lidi nepřijdou k volbám, a pak si stěžují. Nepřijdou při projednávání územního plánu, a pak si stěžují, že se něco staví nebo že staví blízko jejich pozemků atd. Prostě ujmout se svých občanských povinností.

 

DUDÁK: A jaká je v tomto směru konkrétní kompetence státu, do čeho má zasahovat a do čeho nikoliv, protože je to již na jednotlivých investorech?

 

SLANINA: Tady musím říct jednu zásadní věc, totiž že stavební výroba roste, roste intenzivně už několik let. A to je zásluha konkrétních firem, je to zásluha občanů a občanské veřejnosti. Zásluha státu je jenom ta, že tomu vytvořil podmínky. A já si myslím, že není lepší obecný komentář výsledku činnosti státní správy. Takže bych chtěl pochválit především ty firmy a jaksi i nás, že jsme dokázali vytvořit podmínky, nejenom Ministerstvo pro místní rozvoj, ale i Ministerstvo průmyslu a ostatní.

 

DUDÁK: Myslíte si tedy, že role státu je hlavně v tom vytvořit podmínky…?

 

SLANINA: Tato vláda preferuje bytovou výstavbu. Střecha nad hlavou je základní lidská potřeba jako jídlo a pití. A tady je samozřejmě specifická povinnost státu, který by měl podporovat bytovou výstavbu i formou jakési veřejné zakázky.

 

DUDÁK: Já cítím, že po revoluci je v této společnosti logicky nechuť k plánování čehokoliv. To funguje podle mne bohužel také v oblasti urbanismu, o kterém i pan SLANINA mluvil jako o základním rámci pro kvalitní stavebnictví. Co si o tom myslíte?

 

ŠTEFEK: My jsme například hodně dělali s Němci nebo s Angličany. U nich je jasné, že když kupovali pozemek, tak věděli zcela jasně, co kupují, co na něm může stát, v jaké hladině zástavby a jakou využitelnost může použít. To se u nás teprve stabilizuje. U nás je to obrovský boj, kdy se chce maximum na pozemcích, které jsou určitým způsobem už nyní třeba pražským územní plánem jasně stabilizované. Pořád se enormně tlačí na změny územních plánů, na vyšší využitelnost. To je jedna rovina. Na druhé straně má magistrát samozřejmě povinnost chránit zájmy všech svých občanů, jako například zachování zdravého životního prostředí atd. Někdy je to ale bohužel tak, že se do toho dostanou právě zájmy těch občanů, kteří se sdruží a začnou vytvářet tlaky, aby to bylo jinak nebo aby to nebylo vůbec. Je to dost těžký stav, protože většinou jsme za to zodpovědní nebo bráni jako zodpovědní my jako architekti. Mnohdy pak jako architekti nebo projektanti nedokážeme pro investora ani zabezpečit to, co již v územním plánu stanoveno je.

 

Je otázka, jestli to vůbec je nějak řešitelné, ten stav je trochu divoký, na jedné straně velký tlak, na druhé straně jistá nejasnost na straně orgánů, které pořizují územní plány… Takže to často bývá velmi nepříjemné, protože se jedná o velké investiční náklady. Já jsem sám zažil situaci, kdy šlo o špatný výklad územního plánu… a žalovat stát prostřednictvím magistrátu, to si zas každý rozmyslí, protože si říká – jsem na tomhle trhu a chci na něm nadále zůstat.

 

DUDÁK: Kdo by měl podle vás hrát nejdůležitější roli při územním plánování?

 

ŠTEFEK: Přinejmenším by se to mělo usadit. Např. v už zmíněném Německu si nikdo nedovolí. Když kupuje pozemky a je na nich koeficient ten a ten a využitelnost do tolika a tolika podlaží, tak je to jasný. Takto se to spočte, takto to má být. No a u nás je to tak, že územní plány mají sice platnost, ale jsou pořád jakoby podlomeny, protože vznikají velmi rychle a stále se řeší jejich účelové změny. Hlavně by se situace měla stabilizovat, aby bylo zcela jasné, co na kterém území je možné, a pouze za nějakých mimořádných situací by se to mělo měnit.

 

DUDÁK: Zadavatelem územního plánu je samospráva. Takže je to v její kompetenci?

 

ŠTEFEK: Například v Praze jsou to útvary územního rozhodování příslušných městských částí a u nich je skutečně soustředěné jak pořízení toho územního plánu, tak jeho prosazení, a to tak, že tyto odbory vydávající územní rozhodnutí, což je ten základní dokument o tom, že na tomto pozemku se dá cosi postavit. Mimochodem samotné územní rozhodnutí jako souhlas s tím, že daná stavba může v daném území být, je například pro Němce nebo Angličany těžko pochopitelné. Tento stupeň v podstatě supluje územní plán. Přitom právě u územního rozhodnutí bývá u nás nejvíce problémů. V Praze získat územní rozhodnutí i na běžnou věc trvá standardně 6 měsíců – a to jsme všichni šťastní, že se to povedlo. Takže zde vidím jasný problém.

 

SLANINA: Problém spočívá v tom, že se nikomu nechce do regulačních plánů, které dokáží nahradit územní rozhodnutí. Ona je to skutečně obtížná profese a pro zpracovatele je často velmi obtížné nést zodpovědnost. Novela zákona to sice zpracovatelům zjednodušila, tím že již nemusejí jít přímo do dohody s vlastníkem pozemku, ale jiné bariéry jsou zase ve Stavebním zákoně.

 

My sice máme územní plány, které dokáží vymezit funkci každé plochy, která má sloužit pro to či ono. Ale změny, které si vyvolávají investoři, ale i některé jiné subjekty, jsou skutečně velikým nepřítelem územního plánování, takovým znečištěním územního plánu. Je to nesmírná neřest a my se tomu snažíme vyhnout v novém Stavebním zákoně, který připravujeme, nebudu zatím rozšiřovat jak.

 

Je potřeba si uvědomit ještě jednu věc, speciálně u územního plánu Prahy, který je dělaný v měřítku 1 : 10 000… To znamená, že nejdeme v územním plánu na jednotlivé pozemky, takže ani neznáme vlastníka, nevíme skoro nic. A tomu samozřejmě výsledný územní plán odpovídá, takže pan ŠTEFEK má pravdu.

 

DUDÁK: Rád bych využil také toho, že je zde přítomen zástupce výrobců stavebních materiálů. Pane DVOŘÁKu, cítíte, že ve vašem oboru podnikání může stát sehrát ještě nějakou roli?

 

DVOŘÁK: Napadá mě hned několik oblastí. Tou první jsou stavební normy. Normotvůrci silně ovlivňují naši výrobu a obor naší činnosti tím, že určují, jaké materiály můžeme vyrábět, což my zase následně přenášíme na naše odběratele, zákazníky a další zpracovatele… S tím, co vyrobíme, se logicky snažíme uplatnit na trhu, dostávat se do konkrétních akcí a stát je také velkým zadavatelem stavebních zakázek. Kompetentnost a průhlednost stavebních zakázek, to je to, co se nás hodně dotýká. A pak ještě jedna oblast, z našeho pohledu hodně okrajová, a tou jsou kolaudace, ke kterým jsou kompetentní stavební úřady, které schvalují provedené stavby do užívání.

 

Pokud se vrátím k normám. Mám pocit, že se snažíme vždycky dostat na nějakou požadovanou evropskou úroveň, ale hrozně velikánským skokem, skoro bych řekl dohnat a předehnat. Někdy podle mě lítáme od extrému k extrému. Naše zkušenost z poslední doby je taková, že například nároky na obvodové konstrukce jsou, myslím, zbytečně vysoké a výstavbu významně podražují. Naši kolegové z oblasti výstavby by se možná také mohli vyjádřit, jak se s tímto problémem potýkají.

 

DUDÁK: Já bych do toho vstoupil z druhé strany. Většina drobných staveb jako RD podle mých zkušeností nesplňuje v Čechách platné normy a vyhlášky třeba právě v oblasti stavební fyziky, o které mluvíte. Jsou tu tedy možná vysoké požadavky normy, které ale stejně nejsou splňovány…

 

DVOŘÁK: Nás se přímo dotýkají normy nebo požadavky kladné na výrobky, které vyrábíme, to, o čem mluvíte vy, se asi spíš týká zpracování a zabudování jednotlivých komponentů do nějakých celků, takže si myslím, že tohle je záležitostí hlavně realizačních firem. Myslím, že výrobci si dnes nedovolí nesplnit požadavky kladené na výrobky, zatímco v jejich zapracování a dalším používání ještě asi nějaké rezervy budou. Myslím si, že to navazuje také na kompetentnost právě kolaudačních řízení a stavebních úřadů.

 

DUDÁK: Myslíte, že stavebním úřadům přísluší role kontrolora kvality stavebnictví?

 

HÝVNAR: Já bych se vrátil k tomu, že většina staveb nesplňuje technické normy. S tím bych rozhodně nesouhlasil, protože, málokterý developer si dovolí, aby stavba nesplňovala normy. Já to upřesním – zákazník je natolik erudovaný nebo si najde někoho erudovaného, že dohledá, jestli stavba splňuje veškeré technické normy. A jakmile zjistí, že mu nesplňuje v jednom parametru, tak bych nikomu nepřál být v pozici developera. Něco jiného je, když si někdo staví rodinný domek na předměstí. Když si nechce koupit okno, které splňuje technickou normu, tak si ho prostě nekoupí. Ale my zákazníkovi nedáme okno, které nesplňuje nejpřísnější evropské normy, protože jinak riskujeme, že to zjistí a okamžitě využije nástroje, kterými dokáže své požadavky zajistit.

 

DUDÁK: Já jsem teď měl na mysli zrovna rodinné domy.

 

HÝVNAR: To je stavebník, který jde do určitého rizika, když staví pro sebe, a je na jeho zvážení, zda jej podstoupí nebo ne. Co se státu týče, myslím, že by měl pouze vytvářet podmínky. To znamená budovat trh, a ne, aby zase vznikaly nějaké komise, které budou rozhodovat, jaké má právo a jestli dostane byt…

 

DUDÁK: Myslíte tedy, že stavební úřady by kontrolu kvality stavebního díla provádět neměly?

 

HÝVNAR: Já si myslím, že stavební dílo v současné době je tak složitý mechanismus, že úřad by musel mít nespočet zaměstnanců. Každá část je dnes tak vysoce specializovaná, že aby stát mohl kontrolovat veškeré náležitosti, bylo by to neúměrně náročné. Kvalitu by si měl kontrolovat investor prostřednictvím stavebního dozoru a tak to také funguje. Dokonce většina konečných zákazníků, když si jde přebírat byt, si kontroluje veškerou dokumentaci, a když nerozumějí, najmou si dozorce, aby si ještě zajistili další kontrolu. Stavební úřad má úplně jinou náplň práce, a aby chodil na stavbu kontrolovat, zda každý dělá, co má – to prostě nemůže zvládnout. A my nemůžeme státu dovolit, aby překračoval svoje pravomoci. Stát musí zůstat naprosto nestranný.

 

Ještě k normám. Já si nemyslím, že jsou příliš přísné, mě se naopak zdá, že je to tak dobře. Obvykle ti velcí developeři berou standard podle toho, ze kterého jsou teritoria, ten porovnají s průměrem z celé Evropy a poté vyberou přísnější kritéria, aby byli na straně bezpečnosti.

 

ŠTEFEK: V případě lidí, kteří chtějí ušetřit na domu za každou cenu, nemáte celkem žádnou šanci, jak je přinutit k tomu, aby si pořídili něco kvalitnějšího, dražšího. Určitě znáte ten přístup: tak mi něco namaluj a já už si s tím poradím. Já třeba obecně strašně nerad dělám vily nebo domky. Vždy si říkám – ten člověk bude volat kdykoliv, v sobotu, v neděli, protože si mě prostě najal. S institucionálními developery nebo velkými investory, tam je to jasné a není to takový problém, tam je jasné zadání, kontrolní dny tehdy a tehdy. U drobného stavitele-soukromníka je to pochopitelně úplně jinak, je to velmi složitá práce.

 

DUDÁK: Myslíte, že stát může sehrát roli v oblasti osvěty a informovanosti? Že právě stát by měl drobné investory informovat o tom, co jim hrozí, pokud ušetří za projektové práce a koupí si katalogový rodinný dům, nebo když opomenou stavební dozor atd.?

 

SLANINA: Vy jste se zmínil o katalogových rodinných domech, které jsou jednoznačně nepříznivým jevem v našem středoevropském prostoru, ať jsou převzaty z kanadské provenience nebo z bavorské nebo odkudkoliv. Navíc se u nás úplně přestaly stavět podsklepené rodinné domky, což dříve nikoho ani nenapadlo. Přitom téměř jedinou věcí, nad kterou se před léty v Istanbulu shodli architekti z celého světa, je nutnost šetřit zastavěnou půdu. Na každého našeho obyvatele například připadá kolem 4 tisíc metrů čtverečních půdy. A je velký rozdíl, pokud si každý z nás postaví sklep a garáž v domě nebo někde mimo na kraji pozemku. Navíc již typy domků, které se objevují v katalogu, jsou špatné. Ať se na to podíváme z hledisky architektury, tepelné techniky, nákladů, z pohledu zasazení do krajiny, vždy to podle mého názoru vychází špatně.

 

Dále k těm normám. Také jsem pracoval se Švédy nebo Němci a vím, že jsou nesmírně přísní a jsou zvyklí důkladně dodržovat velmi přísné normy. A nemyslím si, že naše normy jsou příliš přísné. Jsou na srovnatelné úrovni.

 

Co se kvality týká, stát věří autorizovaným osobám, na jejichž úroveň dohlíží vybrané stavovské organizace. Pro výrobce materiálů existuje také řada podmínek a norem, které musí dodržovat, takže si myslím, že v tomto směru je kvalita dodavatelů ošetřena. V novém státním zákoně (nechci to moc rozebírat, protože je to nesmírně citlivá otázka) mají být stavební inspektoři, kteří by pomáhali stavením úřadům, protože ony na to skutečně nemůžou dosáhnout při těch počtech staveb. Obzvláště, pokud chceme zároveň zkracovat stavební řízení. Dohlížet na ně bude komora autorizovaných architektů, nikoliv stavební úřady.

 

DUDÁK: Já mám pocit, že z hlediska stavebnictví si tu každý dělá co chce… Doba je sice rychlá, ale je velmi konzumní. Když si postavíte někde velmi ohleduplný, ekologický, rozumný rodinný dům, tak stejně za téhle doby budete mít smůlu, protože územní plán vám nezajistí, že vedle nevyrostou zrůdy, vedle kterých nebude nakonec moct bydlet. Takže stav je takový, že krajina se zastavuje, staré domy se rekonstruují, to vše absolutně eklekticky a s velmi nízkou kvalitou. Když se podívám zpětně do historie architektury, tak snad nenajdu dobu, ve které by vznikalo tak nízké procento kvalitních staveb, které by byly schopné přežít tu dobu. A tohle bohužel podle mě nezajistí ani architekt, ani výrobce materiálu, ani drobný investor. Tady je možná prostor pro určitou regulaci…

 

ŠTEFEK: Já jsem se minulý týden vrátil ze Švýcarska, kde jsem se potkal s přítelem, se kterým jsem pracoval v roce 1966 ve Švédsku. Tehdy byl mladý, teď je to samozřejmě úspěšný, starý pan profesor, a tam je to prostě tak, že společnost je tak stabilizovaná, že zase naopak je to až nudné. Tam se staví takto: Nepřipadá v úvahu, že by to nebylo takhle, protože by to nebylo švýcarské. A švýcarským občanem se stanete za takového utrpení, že si sakra rozmyslíte, jestli tam chcete žít nebo nežít. Prostě je to jedna z nejstabilizovanějších evropských válkou nezasažených společností. To štěstí my nemáme. A s tím nic nenaděláte, protože to je prostě věc toho varu, toho kvasu, který teď nastává. Aspoň to, že už ve své branži jsem se naučil rozlišovat, kdo je podvodník a kdo to myslí vážně. To teď beru jako upřímné vyznání toho, co mě za ta léta, co dělám jako soukromník, a v této branži potkalo. A víc od toho neočekávám, ale už jsem starý. A myslím si, že to jedině čas nějak srovná, že se stabilizuje názor na to, co je kvalita, co není kvalita a jestli tuto kvalitu je třeba dodržovat. Zatím si netroufám říct, že by to bylo schopno něco regulovat centrálně, uměle.

 

SLANINA: Já to zase trošku odlehčím. Kamarád byl ve Švýcarsku a byl na takové stáži, chviličku byl u svého kamaráda na stavebním úřadě. A někdo přišel a chtěl jinou střechu než předepsanou. A on mu ten stavební úředník řekl: „Takovou střechu mít nemůžete, protože to u nás není obvyklé.“ Tato věta stačila a ten člověk odešel a vybral si střechu, jaká je obvyklá. Takže toto je o té stabilizaci názoru.

 

ŠTEFEK: Když jsem studoval v Brně, měl jsem profesora, který říkal jednu věc: že v prvorepublikovém stavebním řádu bylo, že stavba nesmí odporovat krasochuti – tato krásná formulace stačila. Byl člověk přes krasochuť. A když řekl, že to odporuje krasochuti, tak se nestavělo. Představte si dnes osvícené úředníky, který vědí, jestli stavba odporuje nebo neodporuje krasochuti, a představte si, že by tohle byl někdo schopen vyžadovat v této společnosti…

 

Faktem ale je, že úředníci pro to nemají oporu ani v zákonu, tedy oni to nesmějí říct, oni mohou maximálně namítat – výška hřebene, římsa, v této ulici je předepsáno, že tam nemají být ploché střechy… ale jinak se nemají, o co opřít. Já jsem před revolucí dělal cosi jako hlavního architekta v Benešově a neměl jsem žádný nástroj, jak bych mohl sdělit, že je to prostě vohavný. Dělal jsem tenkrát to, že jsem mu to za státní peníze přeskicoval. Řekl jsem: Hele, pane, nešlo by to tak a tak. A on třeba, že jo, a třeba se na mě vykašlal… A teď je to to samé, jestli je někdo ochoten se angažovat a říkat, pane, to je škaredý, ale já vám to teda předělám. Ale jak by si to mohl dovolit?

 

DUDÁK: Podmínky územního plánu na sklon střechy sice katalogové RD splní, ale kvalitní moderní architektura přes stavební úřad mnohdy neprojde. I kvalitní stavby špatně navzájem umístěné ale mohou nakonec vyznít velmi špatně. Proto má podle mne každá obec právo nastavit limity, velmi pevné limity, k tomu, co v ní může vyrůst. Bohužel se to neděje.

 

ŠTEFEK: Souhlasím s vámi, že je třeba něco zlepšit. Já, jakkoli jsme věkově jinde, taky budu do smrti trvat na tom, že se to má nějak zlepšit, jenom si teď netroufám říct a nikomu poradit, jakým mechanismem, nebo co by se mělo hlídat nebo dostat do zákona, aby se tyhle věci dokázaly prosadit. Možná, že kdyby skutečně existovaly regulační plány a kdyby je dělali dobří architekti nebo projektanti a kdyby se tam dokázalo prosadit třeba to, co se povedlo na Babě, kde jsou domy prostě všechny v jednom provedení…, možná ještě dovybaveny nějakými jakoby vzorovými náměty, pak by se měl o co opřít i ten úředník a pak by to mohlo fungovat.

 

DUDÁK: Pojďme se bavit o tom, jakou roli by vůbec měl hrát stavební úřad. Já jsem například nedávno žádal o stavební povolení pro svůj domek a musím přiznat, že ten stavební úřad byl pro mě jen překážkou, v podstatě mi dal jen razítko. Měl by stavební úřad skutečně pouze kontrolovat lhůty a rozdávat razítka?

 

SLANINA: Stavební úřad je z hlediska politického klíčovým úřadem pro každého zastupitele, přes něj se prosazují všechny investiční akce a vlastně volební programy.

 

DVOŘÁK: Pokud ze své zkušenosti zrekapituluji hlavní problémy, ke kterým dochází na stavbě, je to opravdu z 99 % způsobeno nekvalitní realizací. Takže já si myslím, že by i v tomto směru možná úřad mohl hrát nějakou roli, ačkoliv si nedokážu představit, že by na stavbu chodili úředníci a nějak to tam kontrolovali. Roli stavebních úřadů spíš vidím v kontrole toho, aby stavby splňovaly základní nároky, které jsou na ně kladeny, co se týče statiky atd. Teď mluvím o těch malých a svépomocí stavěných rodinných domcích, aby opravdu stály a vydržely, aby nedocházelo k běžným katastrofickým scénářům.

 

Ale u větších celků to určitě není stát schopný zabezpečit. Tam už to musí být hlavně v zájmu investora nebo uživatele, toho vlastníka, jak si to zajistí. Záleží na něm, jestli využije nějaký externí stavební dozor nebo zda využije servis, který například my jako výrobci poskytujeme ke svým vlastním výrobkům. U větších zakázek to běžně vypadá tak, že si generální dodavatel vyžádá vyjádření výrobce a řekne, podívejte se, já jsem přijel na stavbu, zdá se mi, že tam to vypadá takhle, nejsem si jistý, jestli to je v pořádku nebo ne. Takže i toho se dá běžně využít.

 

DUDÁK: Takže myslíte, že by mohl stavební úřad v tomto směru posílit svou roli?

 

DVOŘÁK: Snad v segmentu, který se rovná téměř svépomocné rodinné výstavbě. Profesionální výstavba je něco jiného, protože tam je to vnitřním mechanismem tak ošetřené, že to nějaký stavební dozor venkovní již nemůže pozitivně ovlivnit.

 

HÝVNAR: Ze zákona mají povinnost mít dozor. Takže já nevím, co by tam ještě měl dělat stavební úřad. Ten může přijít, když soused řekne, on přistavil patýrko, a není to v projektu… Tam vidím roli státního stavebního dozoru.

 

DUDÁK: Což by teoreticky znamenalo, že v úrovni stavebního řízení a stavebního povolování nemusí být úředníci nijak speciálně odborně vzdělaní.

 

SLANINA: Pochopitelně musí.

 

HÝVNAR: Dobrý stavební projekt je skutečně složitý elaborát, zpracovaný autorizovaný inženýrem, tam není jediná složka, která by nebyla označena kulatým razítkem se státním znakem. A my nemůžeme chtít, aby úředník na stavebním úřadě zvládal všechny profese jako autorizovaný inženýr. Každá z nich je vědní disciplínou a my nemůžeme chtít po úředníkovi víc, než aby zkontroloval, jestli to dělají lidi, co na to mají oprávnění, a co za to tedy nesou zodpovědnost.

 

Měli bychom si uvědomit, že každý nese za něco zodpovědnost, a ne že každému práci kontroluje pět lidí, kteří z něj zodpovědnost sejmou. Úředník to všechno nemůže zvládat, a je tedy závislý na vyjádření dotčených organizací a odborů, které projekt zkoumají z hlediska své specializace. Protože těch organizací jsou ale dnes skutečně desítky, je spíš na státu zajistit, aby tyto organizace měly podle zákona povinnost se vyjadřovat ve lhůtách daných správním řádem a aby nemohly měnit své stanovisko, což je strašně důležité. Kdyby se dodržovaly správní lhůty, tak tady vůbec nemusíme diskutovat, úředník si srovná razítka, do 30 dnů, ano, je to v pořádku, není, vydá stavební povolení.

 

ŠTEFEK: Existují občanské iniciativy, které jsou často zřizovány účelově, totiž když někdo něco nechce, tak si na to zřídí sdružení, které se jmenuje bůhvíjak vzletně, najme si náležité advokáty a pak se jde do toho. A bohužel, často najdou chyby v rozhodnutí, které vydal státní orgán, tzn. buď stavební úřad, nebo úřad územního rozhodování a napadnou ho a příslušný odvolací orgán jim většinou musí dát za pravdu a začíná se od začátku. Většinou se jedná o procesní chyby.

 

DUDÁK: Takže jsme došli k závěru, že úředník na stavebním úřadě v procesu stavebního povolení nebo územního rozhodnutí je vlastně tím, kdo pouze dohledává administrativu, jestli je to všechno v pořádku, kontroluje zákonnost a správní řád, protože tam je napadnutelný, nikoliv technické záležitosti. Což je tedy funkce, kterou by si měl zachovat, a neměl by sledovat tu, jak jsme to nazvali, krasochuť.

 

ŠTEFEK: Bylo by samozřejmě lepší, kdyby ještě měl nějaký vztah k té krasochuti, ale zatím si to neumím představit.

 

DUDÁK: Ještě bych se rád zastavil u vymahatelnosti rozhodnutí stavebních úřadů. Já vám řeknu jeden konkrétní příklad z města, ze kterého pocházím. Přímo pod okny stavebního úřadu rostla černá stavba, restaurace, která vyžaduje podle stavebního zákona spoustu povolení. Restaurace není zkolaudovaná, protože není ani povolená, a funguje. Rostla několik měsíců, přímo pod okny stavebních úředníků, a dodnes tam je. V historicky cenné památkové zóně. To je jeden z mnoha typických případů, kdy snad ani nebyl vydán demoliční výměr. Nebo už možná byl, ale já jsem ještě nikdy neslyšel o demoličním výměru, který by byl zrealizován. Je to otázka vymahatelnosti práva. A zda stavební úřady vůbec využívají možností, které mají.

 

HÝVNAR: Tak některé stavby snad již byly odstraněny. Ale zákon nefunguje pro každého stejně, tak se nemůžeme divit, že si někdo prostě postaví restauraci načerno.

 

DUDÁK: V tomhle případě zrovna nezafungoval.

 

HÝVNAR: No, tak nefunguje. V Americe existuje prostě precedens a tady žádné takové nejsou, tak to lidi zkouší.

 

DUDÁK: Není to také tím, jak je nastavený stavební zákon? Není pro mě dnes jednoduší zakalkulovat pokutu do stavebního rozpočtu a risknout jí, než se dohadovat půl roku o nesmyslech?

 

HÝVNAR: Víte, jak jsou nastavené pokuty? Já bych si to tedy v životě neriskl. Jiné je to pro vás, když stavíte sám, tak to je jedna sazba, a jiné, když stavíte jako firma. To jsou již velké částky. A buď jste velký kriminálník, pak vám všechno projde snáze, nebo jste menší firma, pak se s vámi nikdo nebaví. Nám na jedné stavbě zlomil vítr 3 metry nad zemí strom, marně jsme dokazovali, že to nezpůsobila stavba, a pokutu jsme stejně dostali.

 

DUDÁK: Chcete říci něco na závěr?

 

SLANINA: Já to uzavřu tím, co jsem řekl na začátku, v podstatě je hlavně nutné vytvářet podmínky, podnikatelům i občanům, a novou roli státu nebo našeho ministerstva vidím v tom, jak roli stavebníka ulehčovat, jak bořit administrativní bariéry a jak být přísnější v dodržování práva a v jeho vymáhání.

 

A to je vše, co jsme pro vás zaznamenali ze 2. dílu Stavebního dialogu.