|
|
Avšak tři desetiletí, která od výstavby uplynula, na domě odhalila nekvalitně provedené stavební práce a i přes velkoryse pojaté terasy nepříliš zdařilé dispoziční řešení. Ale ani tento fakt současné majitele bytu neodradil, a tak po důkladné rekonstrukci můžeme vejít do moderně vyhlížejícího bytu, který obývá spokojená tříčlenná rodina.
Pryč s příčkami Architekta Alena Šrámková přihlédla k přání současných majitelů bytu – prostor především provzdušnit. Nutno ještě dodat, že majitel žil několik let v zahraničí a vrátil se s jasnou představou o svém novém obydlí. Manželé shodně tvrdí, že se naplnila. Byt se „očistil“ od zbytečných příček, respektovat se muselo jen bytové jádro a napojení na všechny rozvody. Nové dispoziční řešení především zrušilo příčky mezi kuchyní, předsíní a obývacím pokojem. V nově vzniklém prostoru zůstal jen sloup s průvlakem. Tyto konstrukční prvky svým vzhledem moderní interiér neruší, naopak pravdivě vyjadřují vymezení funkčně odlišných zón. Průvlak navíc umožnil i snížení části stropu pro umístění bodových halogenových svítidel s odrazovými zrcátky.
Kuchyň ve zdi Základ celému prostorovému řešení dala myšlenka „nábytku ve zdi.“ Veškeré úložné prostory tvoří celá jedna stěna obytného prostoru, která zabírá místo od vstupu do bytu až po konec obývacího pokoje. Tato stěna byla vyzděním rozčleněna na soustavu nik, do kterých se vložily jednotlivé úložné prvky. Do této široké niky je umístěna i kuchyňská sestava.
Praktické niky V horním prostoru je kuchyň doplněna dvěma policemi a digestoří. Pracovní plocha je nasvícená bodovými světly a halogenovými reflektory v podhledu. Po stranách pracovní kuchyňské plochy ještě vznikly dvě úzké niky. Část této niky majitelé využili jako malou spíž k ukládání trvanlivých potravin, další prostor posloužil pro vestavbu myčky, vešla se i police k ukládání malých kuchyňských spotřebičů, jako je varná konvice a toustovač. V nice je také vsazená velkokapacitní kombinovaná chladnička. Úložné police, které vyjíždějí „ze zdi“, nahradily tolik typickou spižírnu a navíc jsou přístupné z obou stran. Praktická jsou i posuvná pískovaná skla horních skříněk, které design pracovní části zdůrazní a zároveň dobře skryjí kuchyňské potřeby. Na otázku, co by ve své kuchyni majitelka změnila, se dozvídáme: „S tímto dispozičním řešením jsem spokojená, jen se mi hůře udržují v čistotě pískovaná skla.“ Co k sobě patří Propojení celého obytného prostoru dodalo bytu vzdušnost a výhledem na rozlehlé terasy i velkorysost. Aby se v interiéru uchovala „čistá linie,“ museli k tomu majitelé přizpůsobit veškeré dovybavení bytu. Každý přebytečný kus nábytku se zde musel vyloučit. A to platilo i u pracovní části kuchyně, na kterou je vidět ze všech stran obývacího pokoje. Ukrýt každý rušivý předmět umožnily niky vybudované po obvodu celého bytu, když nepočítáme odlehlou místnost pro hosty a malou ložnici s dětským pokojem. Tam se už vyskytuje volně rozestavěný nábytek.
Estetické cítění Rušivým elementem by se také mohlo stát špatné sladění barev i materiálu. Zde k takovému „omylu“ nedošlo. Kuchyňská linka ze světlé březové dýhy v kombinaci se sklem, nerezovým materiálem a slezskou žulou je téměř dominantním prvkem tohoto bytu. Ovšem pokud se rozhlédnete po celé místnosti nyní zbavené pří-ček a z obývací části na terasy po celém obvodu, zjistíte, že všude vládne stejná kompozice barev a materiálu.
Podlaze namořené na tmavě hnědou (jedná se o průmyslové parkety z lepených špalíčků masivního dřeva) sluší šedá, sklo, nerez a světlá bříza, která se nevyskytuje pouze na kuchyňské lince. Bříza se ještě objevuje na dveřích, lištách kolem stěn a na různých skříňkách.
Nejdřív se zabydlet U sloupu s průvlakem našel své místo jídelní stůl. Ovšem než pod rukama truhláře Václava Malého vznikl, chvíli se ještě hodovalo u starého jídelního stolu. Teprve po zabydlení začala v představách majitelů uzrávat myšlenka na prostorný stůl, kolem kterého by se mělo pohodlně usadit až osm strávníků. Přání je otcem myšlenky a dnes je jídelní stůl z tmavé masivní desky napuštěné olejem a v kombinaci s kovem a šedými židlemi další ozdobou interiéru.
Cenový rozpočet – kuchyňská sestava (DONLIČ INTERIER) 190 000 Kč – jídelní stůl 42 000 Kč – židle (DONLIČ INTERIER) 4 200 Kč/ks – horkovzdušná trouba (ARISTON) 9 000 Kč – parketová podlaha (dovoz Rakousko) 2 000 Kč/m2
Kontakty: DONLIČ INTERIER, Bílkova 13, Praha 1, tel./fax: 224 812 850, tel.: 604 207 323; U Cukrovaru 2, Opava 5, tel./fax: 553 733 066, tel.: 603 807 989;
text: Kateřina Kaločová foto: Robert Virt |
Blog
Od módy k artefaktu
|
|
Snaha předstihnout druhé vedla k výstřelkům, jak výběrem luxusního materiálu, tak jeho uplatněním. Instituce módních domů, již vytvořili schopní řemeslníci různých profesí, podílející se na výrobě i výzdobě oděvů, dovršil Angličan Charles Frederick Worth, který si roku 1858 otevřel v Paříži vlastní salon. Oblékal nejvýznamnější ženy tehdejší Evropy, v první řadě císařovnu Evženii, jejímž byl blízkým přítelem. Worth dovedl zdůraznit vhodným oděvem její vrozený půvab a současně dokázal reagovat na soudobé směry umělecké tvorby, poplatné zásadám historismu. Znovu oživil svět krinolíny a korzetu, který se až do první světové války chopil vlády vskutku železnýma rukama. Dosud nejdrastičtější stažení donutilo ženská těla zformovat se do umělé esovité siluety umocňující poprsí a pozadí, zatímco pás musel být co nejútlejší.
Uvolnit staletou obruč, která nelítostně svírala ženské tělo, se stalo úkolem Paula Poireta, který se na scéně módy objevil začátkem 20. století. Vyučený výrobce deštníků ve volném čase aranžoval na dřevěné loutce své fantastické kostýmy, začal kreslit a navrhovat divadelní kostýmy. V jednom z prvních se představila roku 1900 Sarah Bernhardtová ve hře Orlík. Když si v roce 1902 otevřel vlastní módní salon, začal se stýkat s umělci a vedl nákladný společenský život, který mu umožňoval získávat významné zákaznice. První velký úspěch však zaznamenal roku 1906, kdy vytvořil kolekci šatů ve stylu řeckého sloupu. Esovité tvary, které v této době ještě neztratily na přitažlivosti, nahradil zvýšeným pasem, které vyřadily ze hry korzet. Poiret odstranění korzetu chápal jako součást ženské emancipace, ražené militantním hnutím sufražetek. Tak rázný přechod od provokativně vystavovaných umělých tvarů 19. stol. k přirozené tělesnosti naznačoval přerod, který vyústil v revoluci ženského oděvu.
Trvalo to ale až do první světové války, než ho úspěšně vymýtil Poiretův styl. Jeho idolem se stala slavná a skandální tanečnice Isadora Duncanová, která ve svých tanečních extempore vyjadřovala touhy moderní svobodné ženy, jejíhož ducha a tělo nespoutává žádný korzet. U jednodílných šatů přesunul opěrný bod k ramenům a zároveň představil rovný plášť, který pod vlivem šířícího se japonismu nazval kimonový. Dalším inspiračním zdrojem modelů Paula Poireta byl ruský balet S. Ďagileva, se kterým spolupracoval i P. Picasso. Orientální nádhera kostýmů si podmanila Paříž a v oděvu se ve vyvážené harmonii spojily složky konstruktivní a dekorativní.
Další krok směrem do 20. století učinila Gabrielle Chanel. Nenápadná modistka pocházející z chudé rodiny proslula pod jménem Coco a rychle se stala Poiretovým protihráčem. Ačkoliv převzala podstatné prvky jeho tvorby (eliminovala korzet, zredukovala spodní prádlo, zkrátila sukně), nesledovala ho v jeho dekorativismu, ale hledala vlastní funkci oděvu, až dospěla k rafinované eleganci. Za první světové války působila v mondénních přímořských lázních Deauville a zde poutala pozornost krátkými sukněmi, námořnickou halenou a svetrem s rolovaným límcem. Nekompromisně a za posměšků konzervativního okolí prosazovala názor, že nejpodstatnějším rysem oblečení ženy je funkčnost. Předem zamítla vyumělkované dekorace a její styl představuje až spartánskou prostotu, která se shodovala s novým životním stylem, jak ho formulovali funkcionalisté. V okamžiku, kdy byl ženský oděv oproštěn od korzetu, dostalo technické zpracování nový impulz; konstrukce oděvů, promyšlené vedení švů a volný spád látky tvořící draperii se současně uplatňovaly jako dekorativní prvky.
Nejenom zásluhou P. Poireta, C. Chanel, ale i díky dalším návrhářům (A. Grésová a M. Vionnetová) se móda nasměrovala do nového rytmu, souznějícího s melodiemi charlestonu a tanga. Evropa i Amerika se nadšeně vrhly do jejich víru a nastal „zlatý jazzový věk“. Taneční vlna se odrazila v oděvech a materiálech, které vynikaly efekty plně zdůrazňujícími každý pohyb; mezi nejoblíbenější ozdoby patřily flitry, třásně a korálky. Na scéně se objevil nový druh spodního prádla — podprsenka; měla plochý střih a nebránila tanečnímu pohybu. Stoupla i obliba lehkých materiálů, neboť umožňovaly tehdy velmi módní rozevlátost.
K dotvoření obecného stylu 20. a 30. let minulého století přispěla především estetika směru art deco, jejíž podobu vedle hlavních protagonistů spoluurčovaly stovky módních salonů tehdejší Evropy. Nová návrhářská generace se odvracela od moderních výrobních metod a silně pociťovala, že do každého předmětu je nutno vložit i značný podíl řemeslně práce. Právě díky tomuto akcentu se vžil termín „haute couture“ neboli „vysoká krejčovina“,kterou mezi válkami rozvíjely i české salony. Jejich jména Podolská a Oulíková se staly symboly moderního věku a pro svou kvalitu nejsou zapomenuty ani dnes.
Kontakt: GALERIE ART DECO, Michalská 21, Praha 1, tel.: 224 223 076
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Jaro ve znamení barev a štětců
|
|
Exteriérové barvy lze rozdělit na dvě základní skupiny. Do první patří barvy speciální, určené na dřevo, kov, ale také střechy, okapy nebo betony. Kromě nich existují ještě barvy univerzální. Jak se shodují odborníci, poptávka se mezi těmito skupinami mění. Zatímco kdysi lidé brali zavděk univerzální barvou, kdy z jedné plechovky natřeli vše – od plotu přes schránku, lavičku a okapy až po radiátory či zárubně v interiéru, dnes stále více dávají přednost barvám speciálním. Natírání přeci jen nepatří k nejzábavnějším způsobům jak trávit volný čas. A u speciálních nátěrů lze předpokládat, že vydrží mnohem déle, takže nový nátěr můžete odložit klidně i o pět či deset let. Vyrovnaná je také nabídka mezi barvami domácí a zahraniční výroby. Rozhodně neplatí, že zahraniční jsou lepší. I ty tuzemské plně odpovídají evropským kvalitativním normám. Přitom bývá jejich cena zpravidla nižší.
Myslete ekologicky, pracujte jednoduše Podle složení se barvy dělí na dvě základní skupiny – ředitelné vodou neboli akrylátové a syntetické, které obsahují jako pojivo pryskyřici rozpuštěnou v organických rozpouštědlech. Proto se jim také říká rozpouštědlové. Zatímco na syntetické barvy stále nedají dopustit někteří profesionální malíři, většina natěračů-laiků sáhne po barvách ředitelných vodou. Dobře se s nimi pracuje, neboť rychle schnou. Navíc jsou ohleduplné k životnímu prostředí.
Nahrazení rozpouštědel vodou omezilo riziko, že se barvy při práci nebo skladování vznítí a dojde k požáru.
Používat vodou ředitelné barvy, zvlášť do exteriéru, se však někteří lidé stále bojí. Vycházejí ze zkušeností, které měli s prvními nátěry v druhé polovině 80. letech minulého století. První barvy k povrchu špatně přilnuly a časem se odlupovaly. To už je ale historie. Dnešní výrobky tohoto typu dosahují stejných vlastností jako barvy syntetické a například na dobře připraveném kovovém podkladu vydrží pět i deset let.
Méně obvyklé varianty Kromě těchto dvou velkých skupin barev existují ještě nátěry fermežové, dvousložkové, vypalovací či práškové. Ty se však dnes používají jen zcela výjimečně. A to i přesto, že se většinou mohou chlubit velmi dobrými vlastnostmi, kvalitou a životností. Práce s nimi je však velmi náročná.
Krásu dřeva je třeba chránit Déšť, sníh, vlhkost, slunce, vítr – to jsou nejčastější faktory, které ohrožují kvalitu dřeva v exteriéru. K tomu je nutné přidat přirozenou vlastnost tohoto materiálu, který v rozdílném podnebí mění svůj objem, tedy „pracuje“. Všechny tyto vlivy zatěžují ochranný nátěr dřeva. Pokud není pravidelně obnovován, časem dřevo shnije nebo ho napadnou mikroorganismy. Chcete-li se tomu vyhnout, dodržujte několik zásad pro jeho ošetření.
Pořizujete-li si na zahradu nový nábytek, pergolu, plot a další dřevěné výrobky, jejich natření neodkládejte. Ideální je, pokud už jsou ošetřeny přímo od výrobců, kteří díky novým výrobním technologiím dokážou vpravit penetrační nátěr hluboko do struktury dřeva. Při prvních nátěrech se také doporučuje napustit dřevo prostředky proti plísni a hnilobě. Jako penetrační nátěr dobře poslouží naředěná vrchní barva. Nezapomínejte, že základová vrstva zvyšuje přilnavost, a tím i životnost vrchní barvy na podkladu. Všeobecně se doporučuje na dřevo v exteriéru nanést dvě až tři vrstvy laku.
Pokud ošetřujete starší dřevo, kde nátěr praská a loupe se, dbejte na pečlivou přípravu podkladu. Starou a nedržící vrstvu je třeba odstranit, nejlépe zbrousit. Když to neuděláte, bude se loupat dál, a to včetně nového laku.
Pamatujte, že vodorovné plochy, na kterých se drží několik měsíců sníh a kde zůstává stát voda, jsou mnohem více zatížené než svislé. Proto je natírejte obzvlášť pečlivě a raději přidejte další ochrannou vrstvu.
Jaké barvy a laky? Na dřevo v exteriéru se doporučují barvy vodou ředitelné. K jejich dobrým vlastnostem si přidejte ještě pružnost, díky které se přizpůsobují pohybům dřeva a nepraskají.
Pokud máte krásné a nové dřevo, můžete použít některý z bezbarvých laků, které zdůrazňují a dávají vyniknout struktuře dřeva. Stále oblíbenější jsou v případě jeho ošetření v exteriéru lazurovací laky. Nahrazují nátěry, které kdysi obsahovaly tuky – a to jak živočišného původu, tak minerální či lněný olej, tedy fermež. I naprostým laikům je na první pohled zřejmé, že materiál ošetřený mastným přípravkem odpuzuje vodu, a proto vydrží ve venkovním prostředí mnohem déle. Také dnešní lazurovací laky jsou vodou ředitelné, což usnadňuje práci s nimi. Lze o nich říci, že nahrazují mořidla, impregnační nátěry a ještě bezbarvé laky. Jde o řídké nátěry, které výborně pronikají i do struktury dřeva. Navíc patří k těm materiálům, které zabraňují vlhkosti, aby se dostala dovnitř, ale zároveň nebrání vnitřní vlhkosti, aby se odpařovala. Můžete si je pořídit buď v bezbarvém provedení, nebo si vybrat ze zhruba deseti zabarvení.
Dřevo – to jsou také okna Plastová okna patří v posledních letech k žádanějším než dřevěná. Přesto dřevěných oken najdete na domech stále hodně. Právě nutnost natírat je a ošetřovat bývá uváděna jako hlavní důvod, proč si je lidé přejí stále méně. Pokud ale při nákupu vyberete kvalitní eurookna a správně je osadíte, ušetříte si spoustu práce. Platí, že více namáhaná jsou okna méně zapuštěná do fasády, na něž dopadají ve větší míře dešťové a sněhové srážky. Pečlivě kontrolujte okna orientovaná na západní stranu, odkud většina srážek přichází, už od jara na ně také v odpoledních hodinách dopadají sluneční paprsky. O tom, jak dlouho nátěr na oknech vydrží, samozřejmě rozhoduje kvalitní barva. Nikoli však pouze ona. Jak uvádějí výrobci, zhruba ze šedesáti procent se na přilnavosti a životnosti nátěru podílí důsledná příprava povrchu. U oken nejprve zkontrolujte, zda jdou dobře otevírat a zavírat. Pokud „drhnou“, problémové místo obruste brusným papírem. Stejně tak zatmelte různé nerovnosti a přebruste plochu, aby byla dokonale rovná. Potom napusťte okna naředěnou základní nebo vrchní barvou, které nahrazují penetrační nátěr. Většinou se nanáší jedna nebo dvě vrstvy. Teprve potom přijde na řadu vrchní barva. Pokud máte okna zachovalá, můžete použít lazurovací laky, které nechají vyniknout kresbě dřeva. Máte-li stará a spravovaná okna, lze použít speciální krycí emaily. Vždy si můžete vybrat mezi lesklým a matovým provedením.
Rezavá se venku nenosí Ochrana proti korozi – to je hlavní důvod, proč se ošetřují kovové předměty v exteriéru. Koroze napadá nejen povrch kovů, ale může pronikat i dovnitř, až se předmět „rozpadne“.
Než půjdete vybrat vhodný nátěr, je třeba si uvědomit, jaký kov chcete natírat, kde bude umístěný, zda ho chcete pouze ochránit proti korozi nebo zda bude plnit nátěr i funkci estetickou.
Většina antikorozních barev je výrobci zkoušena na oceli. Chcete-li je použít například na pozinkované plechy, hliník, barevné kovy, metalizaci nebo jiné kovy, raději si nejprve ověřte, zda je to vůbec možné.
Ošetření kovových předmětů by se mělo skládat z vrstvy základní antikorozní a z vrchního laku. Podle požadavků na kov a prostředí, ve kterém se nachází, se doporučuje aplikovat jeden až dva základní nátěry a na ně ještě jednu až tři vrstvy vrchní barvy. Mnoho lidí většinou volí kompromis a na jednu základní vrstvu nanese dvě vrchní. I tady platí, že si lze vrchní barvy vybrat v několik odstínech a volit mezi provedením mat a lesk.
Způsob nanášení většinou záleží na přání majitele a předmětu, který ošetřuje. Například na drátěné pletivo je ideální váleček. Práce s ním je mnohem snadnější a rychlejší, než kdybyste použili štětec. Další specifickou skupinou jsou okapy, žlaby a plechové střechy, parapety a podobně. Na ně výrobci nabízejí speciální nátěrové hmoty – základní i vrchní – určené k ošetření pozinkovaných plechů, hliníku a jeho slitin. Lze je použít i na částečně zkorodované povrchy. Ve standardních podmínkách se doporučuje nanést jednu základní vrstvu a dvě vrchní.
Také barvy na kov se prodávají v mnoha odstínech. U ploch, které jsou vystaveny přímému slunci, volte opatrně. Raději se vyhněte černým a velmi tmavým odstínům. Ty přitahují sluneční paprsky, které plochu rozpálí. Kov pak začne pracovat, což není právě žádoucí.
Slaďte se Exteriérové barvy se prodávají v několik základních odstínech. To však nemusí omezovat vaši fantazii. Získat můžete nátěr v barvě trávy, květin či zahradního nábytku. Stačí navštívit některé z tónovacích center, kde vám buď podle vlastního vzorku, nebo barevné stupnice, která je zde k dispozici, namíchají libovolné množství různých odstínů.
Desatero pro správné natírání 1 Teplota ovzduší by neměla překročit rozmezí 15 až 25 °C. 2 Stále větší oblibu si získávají barvy ředitelné vodou oproti nátěrům syntetickým neboli rozpouštědlovým. 3 Nátěr nanášíme pouze na rovný, čistý a odmaštěný povrch. 4 Nové dřevo v exteriéru ošetřete co nejrychleji, než bude napadeno hnilobou a mikroorganismy. 5 Venkovní dřevo se doporučuje ošetřit aspoň 2 až 3 vrstvami laku. 6 Obzvlášť pečlivě natírejte vodorovné plochy, na kterých se drží voda a sníh. 7 U kovových předmětů nejprve naneste základový a potom vrchní nátěr. 8 Většina barev na kov je vyzkoušena na oceli, proto při natírání pozinkovaných plechů, hliníku a podobně si ověřte, zda je možné vámi vybraný lak použít. 9 Prodávají se také speciální barvy na okapy, plechové střechy nebo beton. 10 Záruční doba na nátěrové hmoty je dva roky. Pokud vám barva na podkladu tak dlouho nevydrží, můžete ji reklamovat. Už neplatí jako dříve, že záruka se vztahuje na dobu, po kterou je možné nátěr prodávat. Této době se nyní říká minimální doba pro zachování užitných vlastností.
Kontakty: BARVY TEBAS, s. r. o., Poděbradská 195/7, Praha 9, tel.: 266 727 811, fax: 266 727 888, e-mail: tebas@barvytebas.cz, www.tebas.cz COMMENDA ČR, Matěchova 127/3, Praha 4 , tel.: 241 440 385, fax: 241 441 098, e-mail: info@commenda.cz, www.commenda.cz BARVY A LAKY Hostivař, a. s., Štěrboholská 571, Praha 10, tel.: 271 084 111, fax: 272 706 091, e-mail: bal@bal.cz, www.bal.cz AUSTIS, a. s., Dalejská 680, Praha 5, tel.: 251 099 111, fax: 251 099 112, e-mail: austis@austis.cz, www.austis.cz
text: Veronika Joudová foto: ISIFA, archiv firem |
Opilí květnoví králové
|
|
Rododendrony patří do čeledi vřesovcovitých, která je rozšířena po celém světě. Všechny rostliny z této čeledi vyžadují kyselou humózní půdu, což je také jedna ze základních podmínek jejich úspěšného pěs tování. Rostliny, které vysazujeme do svých zahrad, nepatří mezi původní druhy, jsou to šlechtěnci, často mnohonásobní kříženci, kteří na rozdíl od původních druhů kvetou bohatě, pravidelně a v mnoha barvách, stavba jejich keřů je kompaktnější a robustnější.
Jaké mají nároky? Rododendrony bezpodmínečně vyžadují kyselou půdu, s pH nižším než 6,5. Protože u nás se ale na většině území kyselá půda přirozeně nevyskytuje, je třeba půdní reakci pro pěstování rododendronů upravit. Jestliže se rozhodneme pěstovat rozlehlejší vřesovištní partie, musíme půdu na uvažované ploše úplně odstranit a nahradit ji kyselým substrátem s vysokým podílem rašeliny. Na takto upraveném místě pak můžeme kromě rododendronů pěstovat i vřesy, vřesovce a jiné vřesovištní rostliny. Častější možností je pouze bodová úprava kyselosti. Jáma pro výsadbu nemusí být příliš hluboká, protože kořeny rododendronů se rozrůstají hlavně do šířky. Půdu kolem vysazované rostliny (v kruhu o průměru kolem 80 cm a hloubce asi 30 cm) vyjmeme a promísíme v poměru 1:1 s rašelinou. Do této směsi pak mladou rostlinu zasadíme. Původním druhům vyhovuje dlouhodobě mírné až chladné klima, nadmořská výška nad 1 000 metrů, středně teplé až chladné léto, přiměřené srážky a vysoká vzdušná vlhkost. Vyšlechtěné druhy ale dobře snášejí i středoevropské klima. Nejlepší je polostinná chráněná poloha.
Nezbytné živiny Velmi důležitá je pro rododendrony zálivka. Zejména stálezelené druhy vyžadují dostatek vlhka prakticky po celý rok, především však na jaře během vývoje poupat a květů. Mladé výhony, které se utvářejí po odkvětu, tedy v červnu, jsou velmi křehké a rozhodně by také neměly zavadnout. Abychom dosáhli bohatého květu, je třeba dodávat rostlinám dostatek živin. Vhodná je například rohovinová moučka, doplněná o speciální hnojivo pro vřesovištní rostliny. Hnojivo se volně rozhodí pod korunu keře, nezapravuje se do země, aby se nepoškodily mělké kořeny.
Výběr rostlin Vybíráme rostliny rozvětvené, které mají alespoň tři výhony. Listy nesmějí být okousané nebo skvrnité. Kořenový bal musí být pevný, nerozpadavý.
Množíme 1 semenem (rostliny množené semeny nemusí být stejné jako mateční rostlina, mohou mít různé vlastnosti) 2 řízkováním (toto množení nám zaručí pravost odrůdy; všechny odrůdy však řízky nezakoření) 3 roubováním (u takto množených rostlin může docházet k prorůstání podnoží) 4 mezistémovým množením (je to nová laboratorní metoda, která usnadňuje množení odrůd, které se musí pracně roubovat)
text: Lucie Martínková foto: Oto Pajer a archiv |
Ve svitu hvězdy na míru
|
|
Pro jednogenerační dům Star na bázi montované dřevostavby se manželé rozhodli poté, co se s jeho německou variantou obeznámili za plného provozu u známých v Berlíně. Věhlas horažďovické společnosti Atrium, která například několikrát po sobě získala jednu z hlavních cen v soutěži Dům roku, totiž staví i na propracovaném know-how německých firem. Domy, které si oblíbili na náročnost vysazení Němci, tedy vznikají v obdobných variantách i u nás. Pochopitelně že ne všechno, co třeba z hlediska prostorových dispozic preferují obyvatelé montovaných dřevostaveb v Německu, musí chytat za srdce i našince. Ve firmě Atrium si tuto okolnost uvědomují, a tak jsou schopni na přání majitele individuálně upravit kterýkoli z typových projektů.
Zmíněné možnosti využili i naši hostitelé, jejichž nový dům je domovem také jejich dvěma dětem.
Paní domu to vidí jinak Při návštěvě u známých v Berlíně si investor ujasnil několik „pozměňovacích návrhů“ v jinak typizovaném projektu, na něž horažďovický dodavatel reagoval s pružnou vstřícností. Dům Star na německý způsob měl například vstupní dveře situovány v severní stěně objektu a bezprostředně na zádveří navazovalo schodiště k pokojům v patře. „Jsme zvyklí, že po vstupu do bytu následuje převlékací zóna v podobě předsíně s vestavěnými skříněmi, a tak jsme ji požadovali i pro náš dům. Vchodové dveře jsme chtěli z boku, aby na ně bylo vidět od branky. Já jsem navíc trvala na spíži hned vedle kuchyně,“ vymezuje paní domu požadavky, které investor firmě Atrium vytyčil. Individuálních přání a představ se postupně nasbíralo víc, ať už se týkaly situování zimní zahrady západním směrem, anebo umístění pracovny tak trochu na úkor technické místnosti. Celé přízemí o výměře cca 80 m2 v námi navštíveném domě Star 131 doznalo oproti typizovanému návrhu takových dispozičních změn a posunů, že dodavatel onu modifikaci domu nazývá Star Speciál.
Rozhodnutí vpravdě kardinální Životní styl i libůstky rodiny ubezpečily manžele v tom, že kuchyň a obytnou zónu nechali téměř zcela propojené. Zvolili ale stropní předěl u vnitřních oken zimní zahrady, která jsou protažena z obytné zóny až na úroveň dceřina pokoje v patře. Chodby – s výjimkou zmíněné předsíně – potlačili na minimum. Rozhodně však „na oltář“ pracovny nehodlali položit technickou místnost, neboť prostory pro umístění pracovního dřezu, pračky, vysavače a v neposlední řadě plynového kotle jsou v praktické domácnosti k nezaplacení. „Na stavebním veletrhu v Brně se dostavil nápad s přístavkem. Tedy s technickou místností, jejíž umístění je největším zásahem do obdélníkového půdorysu domu. Dospět k rozhodnutí ohledně umístění vchodu a přístavku nám trvalo nejdéle, ale bylo pro nás velmi důležité – vyplynulo z něj totiž i usazení domu na pozemku,“ zasvěcují nás manželé do pozadí svých úvah i volby, kterou si kromobyčejně pochvalují.
Sviť, sviť, má hvězdo Majitelé získali pro sebe i pro své potomky v relativně nevelkém a nepodsklepeném domě dostatek prostoru. První patro, které víceméně zůstalo věrno typizovanému projektu, skýtá rodičům i jejich potomkům velkorysé diskrétní zóny. Koupelna zde vedle sprchového koutu zahrnuje navíc i rohovou vanu. S každým metrem plochy je v domě naloženo s maximální účelností. Třeba výklenek v ložnici rodičů je využit jako šatna. Takzvanou vzduchovou kapsu v sousedství pokoje syna a koupelny vybavila firma Atrium dvířky a uzpůsobila ji jako další úložný prostor. Ačkoliv se dům Star nachází v kraji, kde není o bouřku, zimu a ostré severáky nouze, vládne uvnitř útulná atmosféra. Nové konstrukce společnosti Atrium totiž vykazují velmi dobré tepelné vlastnosti (R > 6,25). Majitele navíc hřeje vědomí, že díky takovým hodnotám zateplení platí za otop výrazně méně než sousedé s jinými systémy. Poté co jsme se s majiteli rozloučili, ještě se z ulice otáčíme za domem – mezi nízkými dřevostavbami středomořského střihu svítí tahle hvězda decentně, a přitom nepřehlédnutelně.
Kontakt: ATRIUM, s. r. o., Lipová 1000, 341 01 Horažďovice, tel.: 376 512 087, 376 511 456, fax: 376 512 086, e-mail: marketing@atrium.cz, www.atrium.cz
text: Rostislav Zeman foto: Robert Virt a archiv firmy |
Mladá, a přece s tradicí
|
|
Jediná moravská Škola, která je jediná svého druhu na Moravě, tak bez problémů drží krok se středními sklářskými školami v Čechách, z nichž ovšem třeba SUPŠ v Kamenickém Šenově brzy oslaví už sto padesát let své působnosti. Na určitou tradici samozřejmě navazují i ve Valašském Meziříčí – například na výchově učňů pro tamní a kdysi věhlasnou Reichovu sklárnu se podíleli někteří absolventi vídeňské akademie, které byl také svěřován design skla. Oficiální vznik sklářské školy v Meziříčí se ale pojí až s 1. lednem roku 1944 s tím, že od té doby prošla mnoha správními změnami až k současné podobě. Teprve od roku 1998 má charakter komplexního střediska pro přípravu studentů a učňů ve všech sklářských oborech a její oficiální název zní Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská a Střední odborné učiliště sklářské.
I svět může závidět Vznik SUPŠ obohatil o další obory dosavadní náplň školy, což byla výuka foukaného, hutního a lisovaného skla, broušení a malba na skle a umělecko-řemeslné zpracování skla. Vzniklo šest speciálních výtvarných ateliérů a postupně byla vybudována komplexní výuková sklářská pracoviště. Vedle malíren, brusíren a sklofoukačské dílny tak například vznikla i školní huť, kterou lze v mnoha ohledech pokládat za nadstandardní, a to i ve světovém měřítku. Také zdejší technologická laboratoř je unikátní záležitostí. Ve spolupráci s ministerstvem průmyslu a obchodu byla vybavena na tak vysoké úrovni, že zde v roce 1999 vzniklo Glass centrum zaměřené na výzkum a vývoj sklářských technologií. Vedle výuky tak může škola poskytovat poradenské služby v aplikovaném průmyslu i vývoji skla, pořádá odborné konference, dílny a výstavy, na nichž se setkávají umělci s technology i historiky. Výsledkem těchto grémií je mj. i řada odborných publikací.
Nezapomínají na média Úzká vazba na sklárny, komplexní vybavení pro sklářskou výrobu a špičková technologická pracoviště dávají studentům uměleckých oborů velký prostor k volné tvorbě i realizaci návrhů v různých technikách (hutní zpracování, fusing, tvarování nad kahanem, malířské techniky, broušení, pískování, rytí apod.). A třebaže škola preferuje důkladnou znalost sklářských technologií, dbá i na propojení s jinými výtvarnými médii. Ve velkém rozsahu například umožňuje přípravu studentů v oblastech výpočetní a multimediální techniky. Mezi speciálními výtvarnými ateliéry – mj. kresby a malby, sochařství, designu, malování a tvarování skla – tedy nechybí ani ateliéry počítačové grafiky a multimediální prezentace.
Vedení školy přitom ponechává žákům i pedagogům maximální volnost pro uplatnění individuality, svébytných výtvarných názorů a forem. Podle názoru ředitelky školy Olgy Hofmannové je předností školy, že se pro ideu moravského centra sklářského vzdělávání podařilo získat řadu uznávaných umělců a odborníků. Fakt, že teorie a praxe jsou zde v dobré proporci, oceňuje i Jiří Šuhájek, který má velkou zkušenost s výukou v zahraničí. Vedle technologického vybavení školy označuje za velmi pozitivní úzkou spolupráci jednotlivých ateliérů a s tím i širokou možnost pedagogů a studentů k realizaci třeba i komplexnějších výtvarných projektů.
Jednou možná povinně Školu, která si letos připomněla 60. výročí počátků odborné sklářské výuky na Moravě, čeká řada jubilejních akcí. Vedle tradičně úspěšné účasti na významných tuzemských i zahraničních výstavách a soutěžích chystá také sklářské sympozium a letní uměleckou sklářskou školu. S vybranými díly nejlepších absolventů se počítá ve výstavním projektu sklářského muzea, připravovaného v rámci euroregionu Bílé Karpaty. Povinnou školní docházku do sklářské školy ve Valašském Meziříčí se prý ale zatím přece jen nepodaří uzákonit. „I když,“ jak říká s úsměvem ředitelka, „je to jedno z mých největších a samozřejmě také nejsmělejších přání.“ Kdo ví…
Kontakt: STŘEDNÍ UMĚLECKOPRŮMYSLOVÁ ŠKOLA SKLÁŘSKÁ A STŘEDNÍ ODBORNÉ UČILIŠTĚ SKLÁŘSKÉ, Valašské Meziříčí, Zašovská 100, tel.: 571 621 466, 571 613 203, fax: 571 621 001, e-mail: kancelar@sklarskaskola.cz, www.sklarskaskola.cz
text: Eva Künová foto: archiv |
Koupelna bez vany
|
|
Sprchová koupelna, kterou vám představujeme, slouží mladým manželům s bohatými sportovními zájmy. V tomto případě muž, vrcholový sportovec, koupel ve vaně miluje, protože v čisté teplé a stále protékající vodě se skvěle uvolňují svaly po namáhavém tréninku. Sprchování má ráda jeho žena, která prý o vanu skoro nestojí. Koupelna však zaujímá poměrně malý prostor (cca 2,5 x 3 m), a protože slouží i jako WC, kde si oba přáli také bidet, bylo nutné se rozhodnout, čemu dát přednost. Z prostorových důvodů se museli oba spokojit také s jedním umyvadlem. Jinak by koupelna byla příliš zaplněná a ztratila by svůj jednoduchý půvab.
Koupelna je přístupná z ložnice a je od ní oddělena skleněnými křídlovými dveřmi. Na první pohled působí celý prostor moderně a velmi elegantně. Podílí se na tom jak zajímavý obklad z jemně zabarvené mozaiky neobvyklého formátu, kombinovaný s klasickou bílou, tak kvalita a design všech zařizovacích předmětů. Mozaika je použita velmi střídmě, prakticky pouze kolem umyvadla a spíše jako ozdoba, jak je to dnes moderní. Jeho volba byla naprosto jednoznačná – manželé se na ní shodli okamžitě už při první návštěvě v koupelnovém studiu.
Nadchl je prý i z toho důvodu, že navazující zařízení ložnice je ve stejném jednoduchém a barevně korespondujícím stylu. Působivý vzhled této koupelny určují použité zařizovací předměty od známých a osvědčených výrobců. Návrh zařízení a výběr předmětů je dílem známého pražského studia, s jehož službami byli manželé spokojeni do té míry, že vybavení další koupelny, o níž už uvažují (v ní naopak vana chybět nebude), svěří stejnému dodavateli.
Vana, nebo sprchový kout? Odborníci nedoporučují kompromis, který spočívá v tom, že sprchový kout není samostatný, ale je součástí vany a jeho používaní umožňuje sprchová zástěna. Důvody jsou následující: – prostor ke sprchování je omezen šířkou vany na cca 75–80 cm – při nastupování je nutné překračovat hranu vany ve výšce 55–60 cm – dno vany není nikdy dokonale ploché – vzhledem k těmto okolnostem je uklouznutí daleko pravděpodobnější než ve sprchové vaničce – pro každodenní sprchování je rozumné dát přednost sprchovému koutu
Kontakty: ALISEO, Bělohorská 32, Praha 6, tel.: 220 512 865; EMCO, nám. T.G.M. 95, Smečno, tel.: 312 547 844; METROSTAV – divize 9, Jablonského 2, Praha 7, tel.: 284 002 403
text: Jana Janďourková foto: Lubomír Fuxa |
Dům jako rozvodová terapie
|
|
Světlana Nálepková v oboru stavebních prací rozhodně nepatří k začátečníkům. Když začala s rekonstrukcí svého nynějšího domova, měla už za sebou přestavbu bytu, víkendové chaty a konečně i rodinného domu. Slastí bydlení v něm si však ani nestačila užít. Záhy po dokončení stavebních prací ji místo rodinné idyly po boku známého japanisty Martina Vačkáře čekal dramatický rozvod, po němž čerstvě zrenovované sídlo opustila. Někdo se z životních kotrmelců vzpamatovává na pohovce u psychologa, ale Světlana Nálepková se rozhodla vyhnat čerta ďáblem a zahojit své šrámy „adekvátní náhradou“ – novým domem, který by si zrekonstruovala přesně podle svých představ. Do shánění i následné renovace nového domu se pustila, ačkoliv neměla na kontě ani korunu a porozvodové vyrovnání, kterým chtěla stavbu financovat, bylo ještě v nedohlednu.
Nový život na úvěr Světlana se toužila usídlit na Berounsku, nejlépe poblíž farmy, kde jsou ustájeni její milovaní koně. Půl roku projížděla křížem krážem celý kraj, navštěvovala realitní kanceláře, až konečně objevila to pravé. Klasické obdélníkové vesnické stavení, skryté mezi dramaticky vinutými serpentinami venkovské cesty, ji okamžitě okouzlilo. Významnou roli při rozhodování jistě sehrál i komfortní výhled do širokého okolí z oken stavby, k níž přináleží několik hospodářských budov a bonbonek v podobě klenutého kamenného sklípku. Jak Světlana podotýká, v jejím případě nikdy nic neproběhne bez problémů. Jako kupec byla naprosto nesolventní, takže si musela vypůjčit i na zálohu, která jí poskytla čtyři měsíce času, aby získala úvěr na koupi domu. Při komunikaci s bankovními domy jí nepomohla ani mediálně známá tvář. „Ačkoli jsem prošla důkladnou lustrací, odevzdala tisíce papírů a potvrzení, stejně jsem do poslední chvíle umírala strachy, že úvěr nedostanu,“ vzpomíná herečka. Hypoteční božstva se nad ní nakonec smilovala a Světlana se konečně stala majitelkou vytouženého stavení. Teď už zbývala jen maličkost – uvést stavbu se zpustlou zahradou do obyvatelného stavu.
Do Vánoc ve vlastním V květnu 2002 se Světlana Nálepková a její nový přítel Břetislav Syrový, sympatický chovatel koní, rozhodli, že Vánoce už prožijí v novém domě na venkově. Projekt rekonstrukce si novopečení majitelé vymysleli sami. Světlana měla jasnou představu o tom, co od svého domu požaduje, a tak byl architekt přizván jen k odbornému zakreslení a zpracování podkladů. Zároveň se Světlana s Břetislavem rozhodli nevložit rekonstrukci do rukou stavební společnosti, ale celou přestavbu chtěli raději realizovat svépomocí.
Ze všeho nejdřív museli investoři najmout partu chlapů, kteří zbořili všechny příčky, otloukli zdi a vykopali podlahy až do hloubky jednoho metru. Po měsíci zbyl z původního domu prakticky jen tunel rámovaný obvodovým zdivem. Zbořeny musely být i hroutící se lepenicové chlívky, do nichž chtěli zpočátku majitelé umístit koupelnu a prádelnu. Ty tady sice dnes opět najdeme, ale již jen jako solidní zděnou repliku zbudovanou na půdorysu původních hospodářských místností.
Zlaté české ruce Odhodlání řídit a z valné většiny i provádět všechny stavební práce osobně ušetřilo novopečeným majitelům berounského statku kromě financí hlavně nervy. I přes ostražitý výběr najímaných řemeslníků si však přece jen užili jejich svérázných manýr. Během chvíle nepozornosti investorů dokázal například najatý dlaždič vykouzlit v podlaze kuchyně solidní „lavor“. Zednický mistr vzal existenci prohlubně v dlažbě na vědomí, až když vodováha prokázala odchylku o velikosti dvou centimetrů. Nařčení ze špatně odvedené práce však dotčeně odmítl s poukazem, že jde o nový trend. Podlaha s takovýmto „údolím“ se prý výborně vytírá. Jiný specialista zase na stavbu jednoho dne přestal bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení docházet. „Asi mu někde dali víc,“ lakonicky podotýká Světlana. S uznáním zato vzpomíná na precizní práci klempíře a pokrývačů, stejně jako na kamnáře, který postavil keramickou pec jako vystřiženou z pohádky o hloupém Honzovi.
Stejně jako v pohádce dospěla i rekonstrukce berounského statku do šťastného konce. Uplynulo sedm měsíců od začátku rekonstrukce, když si večer 24. prosince Břetislav sundal montérky a Světlana prostřela ke štědrovečerní večeři. V domě ještě nebylo vymalováno, podlahy nebyly zbroušené, ale dům už fungoval, jak měl.
Rychlá smrt Vnitřní dispozice místností v přízemí je řešena jako průchozí ovál. Z předsíně vstupujete do prostorné obytné místnosti na půdorysu písmene „L“. Na první pohled upoutá zakázkově navržená kuchyňská linka rustikálních linií z masivního dřeva. Místnosti však dominuje již zmíněná pec s prostorným poležením na měkké matraci se spoustou barevných polštářků. „Říkáme tomu rychlá smrt,“ prozrazuje Světlana Nálepková přezdívku, jíž rodina „válecí zóně“ na peci přisoudila. „Stačí si lehnout a za pár vteřin spíte jako mrtvola,“ dodává herečka s úsměvem. Pec nefunguje pouze jako topné těleso, je opatřena plotnou a velmi kvalitní troubou, které podle slov majitelů nesahají supermoderní elektrické sporáky ani po kotníky. Z obytné místnosti se vchází do pokoje majitelčiny dcery Josefíny a odtud přes šatnu do koupelny. Ta je laděna do jemných zemitých tónů a její starosvětský charakter podtrhuje starožitná litinová vana. Z koupelny pak lze dalšími dveřmi vyjít do šatny patřící k ložnici dospělých. V podkroví bude v budoucnu velký obývací pokoj a také samostatná garsoniéra pro Josefínu.
Berounská idyla Celý dům je zařízen v protepleném rustikálním stylu. Masivní dřevěný nábytek oživuje aranžmá ze sušených květin a drobné detaily mile babičkovského střihu. Letos před Vánocemi ožily původně bílé stěny v celém domě sytými barvami – žlutavým hřejivým okrem, výraznou oranžovou, lososovou nebo medově žlutou. Navozují příjemně prosluněný vzhled celého domu. Od jara romantickou idylu ještě umocní cinkání ovčích zvonků. Světlana se totiž rozhodla využívat rozlehlé pozemky okolo domu k chovu ovcí. K nim možná přibudou i koně a na stráni se zazelenají keříky vinné révy. Pak už by měla být léčba porozvodových chmur Světlany Nálepkové definitivně u konce.
text: Lucie Konášová foto: Majka Votavová |
Z ošklivého káčátka
|
|
Jedním z důležitých úkolů pro architekta bylo přivést do tmavého bytu více světla. Podařilo se to díky francouzským oknům, což dovolilo použít na stěny tmavý obklad. Byt se nachází ve třetím patře a tak se nabízí krásný výhled na koruny vzrostlých borovic. Zvenku bylo na fasádu osazeno skleněné zábradlí lehce zabarvené domodra tak, aby dalo prostoru atmosféru a bylo přes něj vidět ven. Je naprosto funkční, zároveň nebrání pohledu ven, jak by tomu bylo u plného zábradlí.
Hra na schovávanou Ze vstupního prostoru se prochází kolem kuchyňského koutu s jídelnou a plynule pokračuje až do obývacího pokoje. Navzdory poměrně malé ploše byt působí vzdušně a prostorně. Tomuto pocitu napomáhají zejména zmiňovaná francouzská okna a absence „klasických“ dveří. Místnosti je v případě potřeby možné od sebe oddělit dřevěnými posuvnými dveřmi. Na první pohled byt upoutá elegantním barevným řešením s převládající šedou barvou v tmavých odstínech zkombinovaných s nerezem a dřevem. Zajímavým prvkem je spojující ocelový L profil umístěný pod stropem podél stěny od vchodu až do obývacího prostoru tak, aby měl logiku a souvislost s dalšími částmi bytu. Při prohlídce nás ale čekalo i větší překvapení.
Z obývacího pokoje se vstupuje ještě do spací části a šatny. Pro návštěvy jsou důsledně „maskovány“ tak, že působí jako vestavěné skříně. Soukromá část bytu je tedy diskrétně oddělena. V obývacím pokoji architekt nechtěl skříně, a tak navrhl udělat šatnu jako samostatnou místnost. Pro prosvětlení prostoru šatny zvolil posuvné dveře z mléčného skla. Ložnice je zrcadlově umístěna na stejné ploše jako šatna a řešena ve stylu „spací kontejner“. Je to velmi praktické při nečekaných návštěvách, kdy už nestihnete uklidit, ale máte možnost jen zatáhnout dveře.
Radiátor jako dekorace Zajímavým prvkem jsou i otopná tělesa. Jedná se o litinové holandské radiátory, které z Nizozemí na severní Moravu kupodivu putovaly rychleji (čtyři týdny od objednávky) než levnější česká varianta firmy Korado z České Třebové. Navíc mají ty holandské lepší výhřevnost. V závěrečné fázi bylo v obou místnostech šedé topení sladěno se světlejším odstínem vertikálních žaluzií. „Nikdy předtím jsem takové topení neviděl. Objednali jsme ho z katalogu a velmi příjemně nás to překvapilo. Dodávka byla kupodivu rychlá a radiátor opravdu pěkný,“ pochvaluje si majitel.
Pro zvlhčení vzduchu architekt vymyslel, zkonstruoval a postavil skleněný sloup, jehož stěna je zkrápěná vodou, a celý je zasazený v záměrně (a pracně) zrezivělé železné konstrukci.
I v kuchyni se dá příjemně posedět Příjemné posezení se nabízí i v kuchyňské části. Kout určený k vaření totiž ani tak příliš nepůsobí, protože je řešený velmi jednoduše a prakticky pomocí dvou pracovních ploch. Na jednu stranu jsou vměstnány veškeré spotřebiče v šedé barvě a naproti je dost místa pro potřeby k přípravě jídla.
Koupelna s přirozeným osvětlením Koupelna upoutá nevšední světlostí a členitostí prostoru. Architekt totiž navrhl vše vybourat, jednu příčku udělal skleněnou a rozšířením získal místo pro sprchový kout i pro vanu. Přes den do koupelny přichází přirozené světlo z kuchyně a večer se na skle vytvářejí díky vtipně umístěnému osvětlení zajímavé obrazy. Ne nepodstatným momentem v koupelně je řešení obkladů zdí skleněnou mozaikou, která je použita netradičním způsobem. Není (jak je obvyklé) dotažena až po strop a tak se prostor nezdá stísněný, ale naopak velmi vzdušný.
Náklady Rekonstrukce včetně nového nábytku, zařizovacích předmětů, otopných těles, vybavení, elektroinstalací, rozvodů vody a topení stála přibližně 1 300 000 Kč.
text: Sylva Pavlínková foto: Toast |
Královna velkých keřů
|
|
Magnolie, česky šácholany, jsou krásně kvetoucí velkolisté dřeviny s velkými plstnatými pupeny. Nádherné velké květy podobné liliím složené z 6 až 15 plátků se rozvíjejí na konci větviček. Bývají až 12 cm dlouhé a 20 cm široké. Keřové druhy kvetou před rašením, a tím jsou velmi působivé. U nás se pěstují jen opadavé druhy, ale existují i stálezelené. Dekorativní jsou i celokrajné lesklé listy.
Magnolie jsou vývojově starší než ostatní listnaté dřeviny, a proto se jejich plodenství podobá šišce. Uvolňují se z něj lesklá velká semena, někdy nápadně rudá.
Kam s nimi Na stanoviště jsou poměrně náročné, lépe se jim daří spíše v teplejších polohách na výsluní. V chladnějších polohách jim vyhovuje závětří. Při větších mrazech trpí jejich hladká kůra mrazovými deskami. Mladé keře ochráníte před zimou přihrnutím kompostu, mulče nebo slámy ke kořenům. Půdu vyžadují tyto krasavice propustnou, živnou, spíše lehčí a mírně kyselou. Na vápenatých půdách trpí chlorózou – žloutnutím listů (pomáhá zálivka 2% roztokem zelené skalice, dvakrát za vegetaci). Mnohé šácholany jsou mohutné, a proto je třeba nechat jim dost prostoru. Nejlépe vyniknou, pokud je vysadíte jako solitér do trávníku anebo před tmavé pozadí. Můžete také vysadit skupinu různých druhů magnolií, ovšem v dostatečné vzájemné vzdálenosti. Množení magnolií je poměrně obtížné, což se odráží na vyšší ceně. Například Magnolia stellata: 30 cm – 100 Kč, 80 cm – 800 Kč, 100 cm – 1 500 Kč, 150 cm – 3 800.
Nejznámější magnolie S velkou oblibou se u nás pěstuje kříženec šácholanu obnaženého a šácholanu liliokvětého, tedy šácholan Soulangeův (Magnolia x soulangeana). Byl vyšlechtěn roku 1820 v zahradě Soulange-Bodina ve Fromontu blízko Paříže. Opadavý keř dosahující výšky asi 6 m má velké vejčité až eliptické listy dlouhé 10 až 20 centimetrů. Před olistěním kvete vzpřímenými zvoncovitými květy, které bohužel nevoní. Devět květních lístků srůstá ve šroubovici. Spodní strana vnějších lístků je bílá, zpravidla s úzkým fialovým pruhem, a vnitřní lístky bývají růžové až skoro bílé. Proti chladu a mrazu je poměrně odolný, trpí však při velkém suchu. Z množství kultivarů je velmi oblíbený ‘Alexandriana’; květy má uvnitř bílé, zvenčí ve spodní polovině karmínové. Magnolia x soulangeana ‘Lennei’ má vnitřek květů bílý, ale zvenčí jsou celé tmavě růžové.
Stromovité magnolie Evropské zimy výborně snáší mohutný (10 až 12 m) šácholan japonský (Magnolia kobus), původem z Japonska a Koreje. Jeden z nejranějších šácholanů kvete bíle už v polovině dubna a voní! Dalším stromovitým druhem je americký šácholan třiplátečný (Magnolia tripetala L.), který toleruje i nižší teploty.
Neobvykou dobu kvetení si vybírá severoamerický šácholan zašpičatělý (Magnolia acuminata). Vysoký strom kvete v červnu a červenci, má navíc velké a krásně tvarované lesklé listy.
Keřovité druhy Čest svému jménu dělá šácholan hvězdovitý (Magnolia stellata) časnými bílými voňavými hvězdovitými květy. Jde o méně náročný nižší keř (2–3 m), ovšem i on lépe roste na chráněném stanovišti. Odrůda ‘Rosea’ je růžová. Podobný, ale robustnější je šácholan Loebnerův (syn. Magnolia kobus ‘Loebneri’), rozkvétá později. Koncem dubna se objevují zvoncovité tmavě červené květy šácholanu liliokvětého (Magnolia liliiflora). Oblíbeným kultivarem je ‘Nigra’, stejně jako původní druh dosahuje velikosti 3–4 metrů. Od dubna do května kvete 4 metry vysoký šácholan obnažený (Magnolia denudata). Květy jsou vzpřímené, široce zvonkovité, bílé a vonné.
Pomalu rostoucí šácholan Sieboldův (Magnolia sieboldii) dosahuje asi 3 metrů. Větvičky má slabší a vykvétá až v červnu po olistění miskovitými vonnými bílými květy s pylovými váčky. Na podzim se barví do syté žluti.
Kontakty: JENA, Kostelní 1503, Praha 7-Letná, tel.: 220 930 416, 220 930 417, fax: 220 930 419, e-mail: uhlovicky@volny.cz , www.jena.cz BERMAK – zahradnické centrum, Výpadová 2103, Praha 5-Radotín, tel./fax: 257 912 002, e-mail: bermak@bermak.cz , www.bermak.cz Adam zahradnictví, a. s., Pražská pobočka, Milady Horákové–Prašný most, 160 00 Praha 6, tel.: 224 311 436, fax: 224 311 435, e-mail: praha@adamza.cz , www.adamza.cz Brněnská pobočka, Lelekovice 866, 664 31 Lelekovice u Brna, tel.: 541 232 700, fax: 541 232 720, e-mail: lelekovice@adamza.cz , www.adamza.cz
text: Lenka Musilová foto: autorka, ISIFA |
