|
|
V místnosti, kde je obývací část s jídelnou propojena s kuchyní, byla položena nová podlaha z dubových prken. Od toho se odvinula představa o materiálu budoucího kuchyňského nábytku – kombinace masivu a dubové dýhy. Při volbě stylu se ale zároveň majitelé snažili respektovat stávající zařízení starožitným nábytkem i celkový ráz objektu z počátku minulého století.
Bez architekta Pro pána domu se stalo plánování nové kuchyně zábavou. Jako výtvarník si dokázal navrhnout a rozkreslit detailní i celkové pohledy, do kterých se promítly kromě estetických představ také uživatelské nároky celé rodiny. „I když jsme netoužili po supermoderním stylu, který by se k domu ani nehodil, chtěli jsme, aby se v nové kuchyni uplatnily některé nové technické prvky, které usnadňují její chod,“ říká. V návrhu se proto počítalo s výsuvnými úložnými prostory, vestavěnými spotřebiči či výklopnými dvířky horních polic s pneumatickými panty.
Kuchyň je situovaná do písmene U. Kdyby se tu po celém obvodu použily klasicky hluboké skříňky, byl by uprostřed prostor stísněný. Proto jsou na jedné straně police mělčí. Do jejich zásuvek se však jídelní souprava pohodlně vejde. Místnost opticky zvětšují širší moduly nábytku s dlouhými podélnými madly a také prosvětlené horní skříňky, které jsou jen na čelní stěně. Vzdušnosti pak přispívá i nakoso položený kobaltově modrý obklad. Ten zde zůstal neponičen z původní kuchyně.
Nezbytná součást domu Jednou z dominant rodinné vilky a zahrady jsou květiny. Ty jsou doménou paní domu a jsou zde doslova všudypřítomné. V projektu kuchyně se na ně proto nemohlo zapomenout. Odtud totiž vedou dveře na malou verandu, kde mají kvetoucí orchideje i další tropické květiny optimální prostředí.
Aby sem byl přístup snadný a užitná plocha kuchyně se nezmenšila, nechali majitelé zabudovat mezi myčku a sporák sklápěcí desku. Když je zapotřebí, zvětší pracovní prostor a jednoduchým sklopením zase uvolní přístup do květinové oázy. Vedle balkonových dveří nad myčkou je ještě okno, ze kterého se stala zajímavě prosvětlená vitrína se starým porcelánem. V prosklené části nad oknem a dveřmi zase našly své místo krásné staré sklenice.
Technika bez dozoru I když před naší návštěvou neprobíhal v domě generální úklid, působí kuchyň nezvykle upraveným dojmem. Teprve po chvíli si uvědomujeme, že tu na pracovní desce chybí různé, dnes již takřka nezbytné spotřebiče, jako je rychlovarná konvice, kávovar či třeba toustovač, není tu ale například ani chlebovka. Na to, kam tyto pomůcky uklidit a přitom je nepostrádat, má hlavní projektant v podobě hlavy rodiny jednoduchý recept. „Jakmile se na pultu nechává víc věcí, působí neuklizeně. Spotřebiče navíc nemusí svým designem vždy ladit s prostředím, a tak jsme jim vymezili prostor ve skříňkách. Jsou snadno použitelné, přitom nejsou stále na očích a nepřekážejí.“ Kávovar a rychlovarná konvice jsou ve vysoké polici u jídelního stolu. Uvnitř je zásuvka a posuvná deska. Po přípravě teplého nápoje se deska s přístroji zasune, police se zavře a je uklizeno. Chlebovka je zase ukryta ve výsuvném kontejneru pod pracovní plochou. Je tu zároveň i kráječ a prkénko. Po ukrojení pečiva se vše zasune a opět je uklizeno. Promyšlené je tu také osvětlení. Zářivky pod horními policemi při vaření neoslňují. To proto, že jsou vyklápěcí dvířka o něco delší než skříňky. Na další důležité plochy svítí jednoduché bodové reflektory.
Celkovou atmosféru kuchyně kromě květin a vlastních obrazů dotváří starý porcelán. Je tu útulno, uklizeno a přitom zabydleno.
Kontakt: BENING KUCHYNĚ, Komenského 1 100, Řevnice, tel.: 257 721 717-8
text: Libuše Lhotská foto: Eva Faltusová |
Blog
Vila mezi chatami
|
|
Pozemek určený pro stavbu domu leží na okraji obce, kde v minulosti vyrostla typická rekreační zástavba, pro niž jsou charakteristická tehdejší materiálová, stavebně-technologická i finanční omezení. Jinak řečeno, mezi stavby sezonního charakteru s přívlastkem „každý pes jiná ves“ měla být zasazena solidní rodinná vila. Najít pro tento nový objekt přiměřený výraz nijak neulehčoval ani fakt, že mnohé bývalé chaty začali majitelé přestavovat na rodinné domy. I po tomto zásahu tvoří rekonstruované objekty velmi nesourodou směsici vesměs romantizujícího stylu. Charakter místa se navíc v dohledné době určitě výrazně změní také díky tomu, že je zde plánována hromadná výstavba rodinných domů, s nimiž bude vila v přímé optické vazbě. Není sice jisté, zda se úkolu ujme jeden investor a vtiskne mu jednotný ráz dnešního typického příměstského bydlení, nebo zda budou pozemky prodány jednotlivě a ponecháno na vůli stavebníků, jak je využijí. Rozhodně však nebylo možné navrhnout dům jakoby na zelené louce.
Dvě etapy, dvě stavby Tyto okolnosti respektovali architekti tím, že dali objektu jednoduchý standardní výraz, který působí vůči okolí nenápadně, nikoli však utlačeně. Protože stavba byla realizována ve dvou etapách, rozdělili jeho hmotu do dvou objektů posazených na společném základu podzemní garáže a sklepů, přičemž obytná dvoupodlažní část se sedlovou střechou se snaží předjímat charakter budoucí nové čtvrti. Druhou část pak tvoří dřevěná přístavba s pultovou střechou, kde se nachází tělocvična a bazén. Spolu s dřevěnou konstrukcí pavlače tak jemně připomínají dosud přetrvávající atmosféru okolí. Vnější dvojí podoba domu však není vyvolána pouze respektem k okolí, ale vzhled přístavby vypovídá také o její rekreační náplni a propojení domu se zahradou.
Střídmost versus kvalita Jako celek působí objekt velmi střídmě a funkčně, takže jeho očekávaný střet s případnou sterilností plánované hromadné výstavby nebo naopak s přemrštěně individuálními budovami jednotlivých stavebníků určitě nedopadne v jeho neprospěch. Střídmost a funkčnost vyvážili architekti kvalitou vlastního designu domu i jeho detailů. Při návrhu střežili velmi pečlivě měřítko a proporce domu, aby při jeho hloubce zůstala zachována požadovaná výška, ale i subtilnost stavby. Ze stejných důvodů jsou některé prvky, jako zasklené dřevěné zádveří nebo dřevěná pavlač, provedeny z výrazně odlišných materiálů. Obytnou část tvoří částečně podsklepená dvoupodlažní zděná stavba, v níž jsou na severní straně nepravidelně umístěné okenní otvory, které mají přispět ke zmenšení skutečného měřítka stavby. Naopak na jižní fasádě, která je obrácena do zahrady, jsou okna přes obě podlaží a dřevěná pavlač u nich plní také funkci slunolamu. Určitou strohost severní fasády zjemňuje zasklené dřevěné zádveří. Dům je postaven z přírodních materiálů – dřeva, keramiky, kamene, vápenných omítek apod.
Slovo architekta Dnešní investoři podobných zakázek mají často protikladné, i když pochopitelné požadavky. Chtějí zejména dosáhnout relativně skromnými prostředky maximální velkorysosti a při řešení vnitřních dispozic žádají prostorovou otevřenost a současně nezbytný pocit soukromí. Hledání optima je vždy výsledkem mnoha diskusí. V tomto případě přistoupilo ještě přání, aby se dům dal v budoucnosti prostorově, případně zcela rozdělit na dva byty. I to se nakonec podařilo. Omezené náklady měly sice zásadní vliv na podobu stavby a ovlivnily celé dispoziční a konstrukční řešení domu, ale na druhé straně nás přiměly k promyšlenému šetření tam, kde to „nebylo vidět“, abychom získali prostředky na věci, které nakonec rozhodly o standardu domu a jeho kvalitě pro uživatele. Zadání, které bylo poměrně obvyklé, jsme pochopili jako výzvu k hledání individuálně řešené formy kvalitního „typového” rodinného domu.
prof. ing. arch. Ladislav Lábus * 1951 v Praze 1976 absolvent ČVUT, Stavební fakulta, obor architektura 1977–1991 praxe v Projektovém ústavu hl. m. Prahy a v ateliéru Delta od r. 1991 vlastní architektonický ateliér – LÁBUS AA od r. 1990 vedoucí ateliéru na Fakultě architektury ČVUT od r. 1993 vedoucí Ústavu navrhování III na FA ČVUT Významné realizace: Obchodní centrum Lužiny v Praze 5 (1977–91), spolu s A. Šrámkovou; Dům pečovatelské služby v Českém Krumlově (1994–97), spolu s L. Dvořákovou a Z. Heřmanem – Grand Prix 98 a nominace na 6. Mies van der Rohe Award; rekonstrukce domu Na Smetance v Praze 2 (1996–99), spolu s P. Burešovou, finalista Grand Prix 98; Vila ve Vonoklasech, spolu s L. Dvořákovou, čestné uznání Grand Prix 1999; rekonstrukce paláce Langhans v Praze, s D. Marešem, L. Dvořákovou, Z. Heřmanem, P. Burešovou, hlavní cena Grand Prix 2002, Stavba roku 2002, nominace na 8. Mies van der Rohe Award
Kontakty: ARCHITEKTONICKÝ ATELIÉR LADISLAV LÁBUS, Komunardů 5, Praha 7, tel.: 220 808 258, fax: 220 808 338, e-mail: atelier.labus@volny.cz
text: Bea Fleissigová foto: Oto Pajer |
Dům na vinici
|
|
Vína ze švýcarského kantonu Ticino jsou podle znalců plná temperamentu. Možná i díky nim mají lidé, kteří tamní horskou krajinu již celé věky oživují obytnými budovami, otevřenou mysl. Může se jí pochlubit i architekt Martin Wagner, jak dokazuje „jeho“ rekonstrukce domu starého zhruba šest set let. Objekt připomínající malou tvrz jako by hlídal tříhektarovou vinici na jižním svahu ve vesnici Beredino.
Věž s freskami Čtyřpodlažní stavba se skládá z několika navzájem spojených částí, které tvoří jeden nedílný celek. Dominantní prvek usedlosti představuje věž s jehlanovou střechou. Exteriér přitom zpestřují fresky vycházející z místních staletých tradic. Severní fasádu s vápennou omítkou prolamují dvě úzká vertikální okna, jež prosvětlují obývací pokoj s krbovým koutem. „Tvrz“ obepínají podpůrné kamenné zídky. K východní straně domu se pevně přimyká bazén. Lze se k němu dostat přes terasu, nebo – směrem od vinného sklípku – po venkovním kamenném schodišti.
Výhled do údolí Obytné místnosti jsou soustředěny v suterénu a v přízemí. Ze zádveří návštěvník projde do vzdušné vstupní haly se žulovou podlahou, která kontrastuje s dřevěným kazetovým stropem. Směrem na východ je situován obývací pokoj s krbovým koutem, u něhož lze odpočívat na dvojici lavic. Na opačnou stranu umístil architekt Wagner kuchyň s jídelnou, které se otevírají do lodžie s nádherným výhledem do údolí. Z kuchyně lze vejít i do dvou krytých dvorů. V jednom z nich se nachází pergola s pevným betonovým stolem. Za hezkého počasí majitelé rádi posedí s přáteli v otevřeném podkroví.
Kontakty: de Benoit & Wagner Architectes SA, Ch. d’Entre-Bois 2bis, 1018 Lausanne, Schweiz tel.: 0041 21647 3080, fax: 0041 21647 6079,
text: Filip Hubička foto: Reiner Blunck |
Poušť, nebo květináč?
|
|
U některých druhů kaktusů je krása květu umocněna nádhernou vůní, ale jsou i takové druhy, jejichž vůně není vůbec lákavá. Většina kaktusů je cizosprašná, to znamená, že potřebuje k oplodnění pyl z jiné rostliny. Po odkvětu se vyvíjí ze semeníku plod (boule), ve kterém může být několik desítek, ale i tisíc semen. Některé plody mají výraznou barvu. Pokud chceme, aby kaktus pěkně vykvetl, musíme mu vytvořit vhodné podmínky.
Zrod Kaktusy vznikly pravděpodobně na přelomu druhohor a třetihor, kde v některých oblastech docházelo ke zhoršování klimatic kých podmínek. Jako jedna z podmínek přežití bylo uchování zásob vody po dlouhá období sucha. Během nich postupně docházelo ke zdužnatění všech částí rostlin včetně stonku, který u některých druhů převzal funkce asimilace a dýchání. Kaktusy kromě podčeledi Periskioideae nemají listy. Během vývoje jednotlivých druhů docházelo k zesílení povrchových vrstev, které byly často pokryté voskovitým povlakem. Při tomto procesu se zároveň snížil počet průduchů, aby se omezila ztráta vody.
Z pouště do bytu Pokud budete kaktusy správně zalévat, stanou se ozdobou vašich interiérů. Od jara do podzimu kaktusy vyžadují slunné stanoviště (pouze na jaře a v létě je chráníme před poledním sluncem). Kaktusy vydrží bez zalévání měsíc i déle. Při pokusech bylo zjištěno, že bez vody žijí dokonce i několik let. Četnost zálivky závisí na jednotlivých druzích a na velikosti květináče. Malé rostliny a semenáčky zalíváme přibližně jedenkrát týdně, ale u větších rostlin prodloužíme interval na 2–4 týdny. Nejvíce je zaléváme v jarních měsících v období intenzivního růstu. V létě kaktusy přestávají růst, a proto zálivku omezíme. Další intenzivní růst nastává koncem léta. Zálivku omezíme opět na podzim, kdy kaktusy již skoro nerostou. V zimním období jim vyhovuje nižší teplota. Podle druhu snášejí teplotu mezi 5–15 °C, ale jsou také dru hy, které můžeme i v zimě pěstovat na zahradě. Pokud máme možnost chladného zimování, pak v tomto období vůbec nezaléváme.
Půda – zdroj přežití Kaktusy ve většině případů vyžadují lehkou a propustnou půdu. Vzhledem k tomu, že se většinou používá zemina s nízkým obsahem živin, je nutné rostliny přihnojovat. Nejvhodnější je spe ciální hnojivo pro kaktusy, které má oproti normálním hnojivům snížený obsah živin. Kaktusy rozmnožujeme semeny nebo vegetativně. Zakořeňování odnoží nebo řízků je vhodné na jaře nebo začátkem léta. Při množení semeny začínáme s výsevem koncem zimy nebo začátkem jara. Často se také množí řízkováním. U kaktusů platí stejná zásada jako u ostatních rostlin – musíte přesně znát, co který druh vyžaduje.
Čeleď: Cactaceae Rozděluje se na tři podčeledi: 1 Periskioideae zahrnuje vývojově nejprimitivnější kaktusy s pravými listy. Kvetou v hroznech. 2 Opuntioideae mají listy zredukovány. 3 Cereoideae. Jsou vývojově velmi vyspělé a jejich tělo je zcela sukulentní (dužnaté).
Jak vypadaly? Trny kaktusů původně byly listy, které postupně ztratily svou funkci a nyní slouží pouze k ochraně rostliny před zvířaty, u některých druhů pomáhají stínit rostlinu.
Kontakt: ING. PAVEL HEŘTUS, KAKTEEN PH FLORA, mobil: 602 151 896, Sibřina
text: Lenka Kopecká foto: Petr Prokop a archiv |
Materiály pro stavbu 8/2004
/Files/Obrazky/ProOdbroniky/2004/Materialy/8_04/Obsah.pdf
Hravá tolerance
|
|
Architektu Davidu Vávrovi se podařilo na české poměry unikum. Zatímco většina jeho kolegů se skrývá před laickou veřejností v anonymitě, David Vávra je všeobecně známý. Na rozdíl od celé řady celebrit plnících stránky bulvárních časopisů si svou popularitu nevysloužil pilným vířením skandálů, ale svojí prací v nejrůznějších uměleckých oborech. Rozpětí profesních i soukromých zájmů a činností Davida Vávry dosahuje úctyhodné šíře – věnuje se architektuře, divadlu, filmu i poezii. Patrně nejznámější jsou jeho role ve filmech Kopytem sem, kopytem tam, Pražská pětka, Cesta z města, Pasti, pasti, pastičky. V poslední době na sebe nejvíce upozornil seriálem Šumná města, jemuž vtiskl nezaměnitelnou podobu v roli průvodce a spoluautora scénářů (jeho knižní podobu mohli naši čtenáři vyhrát v soutěži z minulého čísla). Stejně výraznou a osobitou „brázdu“ za sebou David Vávra nechává i v oboru architektury. Pohled na tatínka zahloubaného do práce nad rýsovacím prknem ho už jako čtyřleté dítě natolik okouzlil, že od té doby už vůbec nezaváhal, jakým směrem se chce dál ubírat. Otec Zdeněk, známý architekt, později svého syna seznamoval s abstraktním uměním a snažil se při společném kreslení v synovi rozvíjet představivost a vnímání trojrozměrnosti prostoru. Důležitý přínos pro duchovní rozvoj mladého muže pak představovala matčina výchova k náboženské víře.
Objevování tajemné zahrady Sladká uvolněná šedesátá léta, hravá poetika písniček Suchého a Šlitra, usměvavý Gagarin kroužící kolem Země, objevování tajemné rozlehlé zahrady kolem rodného domu – takové jsou vzpomínky Davida Vávry na jeho harmonické dětství. Ještě předtím ho okouzlila „pastelková“ estetika bruselské výstavy EXPO 58. Ta na něj zapůsobila veselými barevnými plochami a protínajícími se čarami, umakartovými oválnými stoly a typickými drátovými konstrukcemi. „Tehdejší doba v sobě měla víru v lepší ,příští‘. Víru, že se člověk harmonickým uspořádáním společnosti vyrovná přírodě. Byla to trochu materialistická, ale skutečná víra, tenkrát ještě bez příměsi cynismu,“ shrnuje své vzpomínky na dětství David Vávra.
Jak se nezbláznit ze svobody Po maturitě na gymnáziu začal David Vávra studovat obor pozemní stavitelství na ČVUT. Tovární velkovýroba pozemních stavitelů pro něj byla deprimující – v ročníku bylo dvě stě studentů. Navíc ani netoužil vykonávat na staveništi autorské vize někoho jiného. Po čtyřech letech studia přešel na Akademii výtvarných umění a v úzkém tvůrčím kroužku čtyř spolužáků se začal věnovat architektuře. Ze svých profesorů David Vávra nejraději jmenuje architekta Karla Filsaka, barokně vášnivého odpůrce postmodernismu. Zapomenout nemůže ani na pragmatického stranického bonvivána, architekta Vratislava Růžičku. Vávra s oblibou dodnes cituje jeho výrok: „Davide, vlez do partaje, jinak se neprosadíš. Znám stovky lepších architektů, než jsem já. A co postavili? Nic. Za mnou jsou miliardy proinvestovaných korun, tisíce realizací…“ Během studia na akademii se Davidu Vávrovi podařilo odjet na půlroční stipendium do Francie. První pobyt na Západě byl však pro něj šokem. Nevyvolal ho přitom ani tak pohled na napěchované obchody, ale individualistický způsob života lidí, který působil na mladého muže zvyklého žít neustále v partách až děsivě. Pocity izolace, smutku a nepřetržitého nicnedělání, čeřené sedánky v kavárnách a cestováním nakonec v kombinaci s jazykovou bariérou vyústily v učebnicovou ukázkou psychotického záchvatu. „Katarze z tohoto stavu ale přinesla tvůrčí výron, ve kterém se promísily všechny moje dojmy a zážitky,“ říká David Vávra. Během několika dní potom vytvořil se spolužačkou Jiřinou Nebesářovou projekt, v němž se zaměřil na absurditu západního světa. Jednalo se o „šílenou“ studii pařížské čtvrti Saint-Denis. Muslimskou mešitou například projížděla čtyřproudá dálnice, kopule budovy se velkoryse otevírala teroristům, aby mohli pohodlně házet bomby směrem k věřícím schouleným na modlitebních koberečcích… Sídliště československo-francouzského přátelství zase zaplnily fádní paneláky, jejichž hluboké výtahové šachty byly zaházené nejznámějšími sochami francouzských sochařů. Podobně netradiční studii vytvořil David Vávra ještě v osmdesátých letech se svými kolegy ze spolku DNA (Dílna nejmodernější architektury). „Byla to čirá legrace, ale dnes si myslím, že to bylo přesné, protože jinak se sídliště asi ani řešit nedá,“ dodává architekt.
Zašumět, ale nevyšumět Smysl pro humor, hravost, vyrovnaný nadhled a tolerance – to jsou snad nejvýraznější rysy projektů Davida Vávry. A také respekt k již vytvořeným hodnotám a chuť hledat zajímavé a hezké prvky i tam, kde ostatní šmahem ohrnují nos. Sám umělec říká, že jeho míra tolerance je značná. Možná i k jeho vlastní škodě, protože se mu líbí všechno. V ateliéru Davida Vávry vznikají podle slov samotného tvůrce návrhy na domy „hranaté i kulaté“. Podle něj se jedná o věci tradiční, ale v novém pojetí, nejlépe pokud v sobě ještě nesou postmoderní odkaz na již klasickou architekturu. Projektem velmi oceňovaným odbornou veřejností byla například kubisticky hravá rekonstrukce Švandova divadla, původně určeného k metamorfóze v garáže.
Menší mediální pozornost už byla věnována přestavbě původně rekreačního objektu vězeňských dozorců v Horním Bezděkově v letohrádek Vendula, který funguje jako chráněná dílna s bydlením pro handicapované. Na projektu spolupracoval Vávra s architektem a sochařem Jiřím Vorlem. Za minimum peněz se autorům podařilo v průběhu deseti let vytvořit z formaldehydové barabizny originální vnitřní prostory – byly publikovány v knize Český interiér a nábytkový design 1989–1999 (nakladatelství Prostor – architektura, interiér, design). „Byla to srdeční práce,“ říká David Vávra o projektu letohrádku. „Srdeční“ je ale pro Vávru skutečně každá realizace. Jednoduše: každá příjemně zašumí, v běhu času však jen tak nevyšumí.
Architekt: Akad. arch. David Vávra (1957) Spoluzakládal divadlo Sklep, hraje i ve filmu, píše básně, v populárním televizním cyklu prováděl diváky Šumnými městy po celé republice. V roce 1976 zahájil studia na ČVUT, obor pozemní stavitelství. Po čtyřech letech přešel na AVU, kde vystudoval architekturu. Z jeho posledních realizací můžeme uvést zdařilou rekonstrukci Švandova divadla na Smíchově, rekonstrukci rodinné vily v Dobřichovicích nebo chráněné dílny a bydlení v Letohrádku Vendula v Horním Bezděkově.
Kontakty: Atelier Davida Vávry, Kostnické náměstí 3, 130 00 Praha 3, tel.: 222 541 332
text: Lucie Konášová foto: Martin Polák, Iveta Kopicová |
Sprchujete se rádi a často?
|
|
Máte-li tedy dost místa, peněz a touhu po komfortu, pořiďte si krásnou velkou koupelnu s atypickou vanou a se sprchovým boxem nebo vyzděným sprchovým koutem. V nich se budou skvět masážní sprchové panely, spojující potěšení z osvěžující sprchy s masáží. Tento panel se vyrábí v nástěnném i rohovém provedení a je opatřen pevnou hlavovou sprchou, která produkuje obyčejný nebo masážní proud, dále zahrnuje ruční sprchu a masážní trysky, o stálou teplotu vody se stará termostatická baterie. Nebo se vám zalíbil samostatný sprchový kout se sprchovou vaničkou a zástěnou, který ve špičkové designérské podobě působí jako umělecký solitér? Někdy vypadá jako solitér i pouhá talířová hlavová sprcha, poskytující „proud deště“. A což teprve hlavová masážní sprcha s dvěma hlavicemi, jejíž výška se dá regulovat, případně hlavová sprcha s několika rameny nejrůznějších tvarů. A to nemluvím o tyčové sprchové baterii.
Na malém prostoru se osvědčila vana a sprchový kout „v jednom“. V ideálním případě umožňuje vana, abyste při sprchování seděli. I masáž si můžete dopřát, pokud si pořídíte masážní sprchovou hlavici s přídavnou tyčí. A samozřejmě zástěnu.
Nezapomeňte – Vana, v níž se chcete především sprchovat, by měla mít ploché dno s protiskluzovou úpravou. – Očekáváte-li od sprchy víc než jen očistu, pořiďte si sprchovou hlavici, která produkuje různě intenzivní masážní proudy. – Talířová sprcha poskytuje osvěžující déšť, ale měla by být vybavena možností měnit úhel jeho dopadu, případně doplněna ruční sprchou s nástěnnou tyčí, eventuálně v pevném nástěnném držáku. – Ověřte si tlak vody – je-li nízký, je zbytečné pořizovat si masážní hlavici. – Je-li voda tvrdá, hlavice by měla být vybavena čisticími funkcemi.
Kontakty: ALISEO (HANSGROHE), Bělohorská 32, Praha 6, tel.: 220 512 865, EDEN–KOUPELNY (DORNBRACHT, HANSA), Sevastopolská 16, Praha 10, tel.: 271 741 616, HANSA ČESKO, Žatecká 888, Kralovice, tel.: 373 302 113, fax: 373 396 260; SEBOLD CENTRON, Českomoravská 18/142, Praha 9, tel.: 266 039 201, 266 039 212, fax: 266 039 213
text: Ilja Hajná foto: archiv |
Když pomůže abeceda…
|
|
Neofunkcionalistická vilka je skryta mezi zástavbou rádoby luxusních domků z různých období dvacátého století. Člověk si proto klade otázku, proč si majitelé vybrali právě toto místo. Dům totiž díky svým dvěma lodžiím nabízí překrásný výhled do údolí, ve kterém však přilehlá hustá zástavba trochu překáží. Důvodem je fakt, že zde majitelka zdědila po svých rodičích starý domek. Byl však ve velmi špatném stavu. Náchodský ateliér Archteam, který si klienti pro přestavbu vybrali podle abecedního pořadí v místním telefonním seznamu, navrhl starý dům zbourat a postavit na tomto místě nový. Architekti přitom samozřejmě vycházeli z přání investorů, které znělo: slunce, hodně světla, kontakt se zahradou. Výsledkem jejich společného snažení je odlehčená víkendová vilka s plochou střechou, kterou v Hronově jen tak nenajdete.
Hlavně nenápadně Architekti se nechtěli pouštět do bombastických plánů a vsadili na jistoty vycházející z funkcionalismu. Ten zaručil především střídmou nenápadnost objektu.
Směrem do ulice na nás z vilky „koukají“ jen dvě okna, vchod do domu a vrata od garáže. Na nich je nastříkáno velké červené popisné číslo „459“. Kontrastuje s bílým podkladem, dodává domu svěží mladistvý nádech. Stává se charakteristickým a snadno zapamatovatelným znakem, jímž se objekt odlišuje od okolní zástavby. Zároveň působí jako čistý a oku lahodící estetický prvek.
Vše se řídí z kuchyně Vstoupíte-li hlavními dveřmi dovnitř, projdete malou předsíní a otevře se vám pohled do prostorného obývacího pokoje propojeného s kuchyní. Tato místnost, zařízená v tónech tlumeně zelené, oranžové a okrové barvy, je nejdůležitějším prostorem domu. Zde se vaří, klábosí s přáteli, čte, posedává, dívá na televizi… Zároveň se odtud „řídí“ chod domu. Pootevřete-li posuvné prosklené dveře, které zde vlastně zabírají plochu celé jižní stěny pokoje, ocitnete se na dřevěném molu lodžie, kde se dá v létě postavit zahradní nábytek a relaxovat. Lodžie je jasným spojovacím článkem domu a zahrady.
Několik metrů naproti vám stojí malý dřevěný zahradní domek, který je jakousi protiváhou lodžie. Je zastřešený, takže i zde najdete příjemné místo k odpočinku.
Kouzlo odlehčenosti Po dřevěných schodech do patra vystoupáte do úzké dlouhé chodby. Po jedné straně se táhnou žluté vestavěné skříně, směrem k zahradě jsou situovány tři ložnice a útulná koupelna se žlutými obkladovými dlaždičkami. Jednotlivé pokoje patří členům rodiny – manželskému páru a jejich dvěma dcerám. Ze všech místností můžete vyjít na dřevěný balkon, obdobně jako v přízemí. Dominují zde přírodní materiály – postele ze světlého dřeva pokrývají barevné plátěné plédy, na zemi leží světlé rohože.
Ložnice dcer jsou zařízeny velmi prostě. V obou najdete pouze velkou postel, noční stolek a dekorativní papírovou lampu. Dřevěná sestava polic se chytře skrývá za záclonou hnědočervené barvy.
Harmonické bydlení Při návštěvě se neubráníte pocitu maximální pohody, který z domu vyzařuje. Díky příjemnému výběru barev, materiálů a především čistému zpracování působí zvenku i uvnitř naprosto harmonicky a vyrovnaně. Stavba je maximálně otevřena na jižní stranu, proto má po celý den dostatek slunečních paprsků. Interiér navíc prosvětlují všudypřítomné žluté tóny. Kombinace dřeva, zdiva a přírodních tkanin podporuje celkovou vzdušnost stavby. Majitelé prozatím využívají vilku jako víkendové sídlo, nevylučují však její stálé obývání. Pokud by takových domů vzniklo více, český venkov by získal zcela novou dimenzi.
Technické údaje: Dispozice: 4 + 1 Zastavěná plocha: 117 m2 Projekt: 2001–2002 Realizace: 2002–2003
Ateliér: Členy ateliéru Archteam jsou: ing. arch. Milan Rak, PhD. (1967), ing. arch. Iveta Raková (1965), ing. arch. Libor Rydlo (1958), ing. arch. Alexandr Skalický (1958) Kromě Alexandra Skalického, absolventa architektury na pražské ČVUT, všichni diplomovali na Fakultě architektury VUT v Brně. Členové studia se věnují projektové přípravě, realizaci staveb a rekonstrukcí. Společně navrhli například půdní vestavbu základní školy ve Štěpánské ulici v Praze, autosalon v Náchodě a Trutnově či rekonstrukci Paláce Philips v Praze. Archteam postavil také několik rodinných domů, například v Kroměříži, Hronově a Náchodě. Ateliér byl v Grand Prix Obce architektů 1999 oceněn za rekonstrukci administrativního domu v Náchodě, v roce 2001 se ve stejné soutěži stal laureátem hlavní ceny za realizaci řadových domků v Rudníku.
Kontakty: Archteam, s. r. o., Weyrova 3, 574 01 Náchod, tel.: 491 422 009, e-mail: archteam@archteam.cz, www.archteam.cz Dodavatel: Broumovské stavební sdružení, s. r. o., U Horní brány 29, 550 01 Broumov, tel./fax: 491 523 543-5, e-mail: bssbroumov@bssbroumov.cz, www.bssbroumov.cz
text: Klára Bobková foto: Lubomír Fuxa |
V Praze jako v Paříži
|
|
Praha se po velkém ekonomickém zlomu v roce 1989 velmi rychle otevřela přílivu cizích podnikatelů, z nichž mnozí se brzy rozhodli opatřit si zde i vlastní byt. Někteří ho po-užívají jako přestupní stanici mezi původním domovem a místem podnikání, ale jsou i tací, a není jich málo, kteří se rozhodli bydlet zde natrvalo. Restituce činžovních domů usnadnily řešení soukromého vlastnictví bytů a navíc začaly brzy vyrůstat nové objekty takzvaného rezidenčního typu, který nabízí vlastníkům mimořádnou kvalitu provedení i vybavení. Objekty rezidenčního bydlení jsou většinou situovány do zajímavých pražských lokalit, kde je dostatek zeleně a klidu a které se nechají zcela uzavřít před nevítanými návštěvníky zvenčí.
Byty v nich mají vlastní zabezpečovací zařízení, nadstandardní vybavení koupelen a kvalitní kuchyňské sestavy. Objekty a celý prostor kolem střeží nepřetržitá služba, obyvatelé lokality mají k dispozici různá relaxační zařízení, ale i krásně upravené okolí, které jim slouží pro nerušenou rekreaci.
Ceny bytů v rezidenčních objektech jsou pochopitelně značné, větší byt může stát jako celý nový dům v příměstské oblasti. Mnoho lidí ale nemá potřebu starat se o údržbu pozemku a opravy domu a vyhovuje jim luxusní bezstarostné bydlení v objektu, o který se stará někdo jiný, který poskytuje veškeré pohodlí a minimum starostí. Kromě jediné – je třeba mít dostačující příjem.
Americká Park Nedávno byl dokončen soubor čtyř objektů rezidenčního typu v Praze na rozhraní Vinohrad a Vršovic na velkém pozemku, který kdysi tvořil přírodní park kolem vily známého prvorepublikového podnikatele a mecenáše umění Jindřicha Waldese. Až do okamžiku, kdy těchto téměř sedm tisíc metrů čtverečních koupil investor se záměrem vytvořit zde rezidenční objekty, byla zahrada v ubohém stavu, stále se však pyšnila mnoha nádhernými a nevšedními stromy. Bylo tedy nabíledni, že právě toto prostředí bude tvořit velmi přitažlivý podnět ke koupi bytu. Zadání investora projekčnímu ateliéru proto požadovalo, aby zde vytvořil co největší plochu pro bydlení, ale současně maximálně zachoval historicky cenné okolí. Vznikly zde čtyři činžovní vily, které nenásilně navazují na okolní zástavbu stejné urbanistické formy. Vnější vzhled objektů pak evokuje palladiánský typ vily, pro který je typická plošší střecha. Čtyři podlaží (neboli tři trakty) se výškově dobře začleňují do této lokality. Díky velkému úsilí se podařilo zachovat maximum přírodního prostředí z původního parku a obyvatelé domů ho mají doslova na dosah ruky. V přízemí jsou součástí bytů i malé předza-hrádky, v horních patrech mají zastřešené lodžie a jinde vstupuje příroda do bytu obrovskými francouzskými okny (až šestkrát dva a půl metru), která se dají pohodlně otevřít.
S francouzským šarmem Jeden z majitelů zdejšího bytu je opravdu rozený Pařížan, který si oblíbil nejen město Prahu, ale i jednu jeho plavovlasou obyvatelku, a proto uvažuje o trvalém přesídlení. Koupil si v Americká Park byt s předzahrádkou, která ale byla v době fotografování ještě zcela nefotogenická. Zato ostatní části bytu se vyznačovaly elegancí a šarmem, jaký se dá od Francouze, navíc člověka z oblasti reklamy, skoro očekávat.
Charakter bytů v této rezidenční lokalitě určuje zejména tmavý odstín ovangolové dýhy, která je použita na všech dřevěných prvcích a která posiluje solidní dojem, jímž byt působí. Ze stejné dřeviny jsou proto i parkety ve většině místností. Majitel pak citlivě volil i tmavě mořené dýhy na nábytku a vyvážil je světlou malbou na stěnách a textilními prvky – potahy na křeslech a sofa, koberci a závěsy. Příjemný vzruch pak obstarává živá barevnost doplňků. Majitel nám umožnil fotogra-fovat vše, co jsme si přáli, pouze jeden prostor chtěl před námi utajit. Byla to ložnice, kam prý má přístup kromě uklízečky pouze jeho vyvolená. Nakonec jsme mohli přece jen nahlédnout a přesvědčili jsme se, že i v této místnosti vládne stejný moderní a elegantní duch jako v celém bytě.
Náš cíl – solidnost Ing. arch. Petr Suske ze Skupiny ekologické architektury, která Americká Park projektovala, komentuje výsledek takto: „Naše návrhy byly do jisté míry určeny charakterem lokality i pozemku, který je z velké části svažitý. Právě proto zde už v minulosti těsná zástavba vysokých činžov-ních domů přecházela do nižších činžovních vil obklopených zahradami. Waldesův park, který byl léta ponechán sám sobě, si nějaké řešení zasluhoval. Proto jsme i sem navrhli namísto jedné kompaktní stavby několik objektů, což umožnilo zachránit alespoň část původního přírodního prostředí. A pokud se týká jejich celkového vyznění, mám na mysli jak exteriér, tak interiér, usilovali jsme o solidnost s moderním výrazem.“
Kontakty: DORINT, Vinohradský pavilon, Vinohradská 50, Praha 2, tel.: 222 097 312; tř. 1. máje 97, Liberec, tel.: 485 228 483; Podhorská 32, Jablonec nad Nisou, tel.: 483 312 422; LIGNE ROSET, Ječná 15, Praha 2, tel.: 224 918 558, tel./fax: 224 919 599; KERAMAG (SANITEC), Komenského 2501, Tábor, tel.: 381 254 907, fax: 381 254 908, SEA (SKUPINA EKOLOGICKÉ ARCHITKTURY), Na Záhonech 7, Praha 4, tel.: 241482 101, 241 484 291
text: Bea Fleissigová foto: Oto Pajer |
Růže, voda, barvy…
|
|
Pane profesore, vždycky mi připadalo, že jste měl už odmalička jasno v tom, co chcete v životě dělat… Ne úplně. Váhal jsem mezi hajným a zahradníkem. Zahradník ve mně zvítězil, a proto jsem se šel v roce 1948 vyučit k firmě Mašek a spol. v Turnově. Byl to velmi dobrý zahradnický závod, který se zabýval pěstováním květin, ovocných a hlavně okrasných dřevin. V zahradě se například nachází mateční strom odrůdy červenolistého buku Fagus sylvatica ‘Rohanii’. Jsem přesvědčen, že bez praktických zkušeností se nemůže nikdo stát dobrým zahradním projektantem!
Vyučil jste se, vystudoval střední školu, a pak jste odešel na vysokou školu do Lednice na Moravě. Byla to prý zlatá éra zahradnického školství. Ano, rád na ta léta vzpomínám. Dokonce jsem měl to štěstí, že jsem pracoval jako pomocná vědecká síla u profesorů, ke kterým jsme vzhlíželi s ohromnou úctou. Patřili mezi ně i slavní zahradníci – profesoři Šolc, Wágner a Machovec. Jako pomocná vědecká síla jsem pomáhal profesorovi Machovcovi křížit růže. Má láska k těmto květinám se táhne celou mou tvorbou a v žádné zahradě, kterou jsem navrhoval a byly tam pro jejich pěstování vhodné stanovištní podmínky, nechyběly.
Jistě se ale všechno netočilo jen kolem práce a studia, oba přece víme, že v našem oboru je i spousta zábavy. Máte pravdu. Velice rád vzpomínám třeba na veselé sázení leknínů na rybnících v lednickém zámeckém parku. S profesorem Šolcem jsem brázdili na kymácející se loďce hladinu zdejších rybníků a vše bylo velmi romantické a dobrodružné. Konečně po svědomité práci jsme vysázené rostliny museli „zalít“ dobrým moravským vínem. Nastala ale i doba, kdy jste se ocitl za katedrou vy, na Vyšší zahradnické škole v Mělníku. Vzpomínáte, jak jsme se vás vždycky snažili maximálně vytěžit, dozvědět se od vás to nejlepší? A co současní studenti – učíte pořád? Kdepak, s učením jsem již skončil, ale předávat zkušenosti mladým lidem mě bavilo. Mám rád jejich odvahu a optimismus. A zvlášť rád vzpomínám na váš ročník. Patřili jste mezi moje poslední studenty, u kterých jsem viděl skutečný zájem o zahradní architekturu. Nebáli jste se ho projevit navenek, diskutovali jste, dohadovali se. Ke konci jsem ale také zažil ročníky, které měly o obor velmi malý zájem. Chyběla mi u nich ta správná zapálenost.
Nejdelší část svého života jste strávil v průhonickém výzkumném ústavu. Nestýská se vám po něm a po slavné Dendrologické zahradě u dálnice? Nestýská, neboť jsem Průhonice ve skutečnosti neopustil, bydlím tu i pracuji stále. S bývalými kolegy se setkáváme, povídáme si a spolu stárneme. Zahrada u dálnice se zrodila z nadšení a především tisíců hodin strávených nad výkresy. Nejprve jsem vytvořil celkový koncept a jednotlivé oddíly zahrady jsem nechal detailně rozpracovat svým kolegům, odborníkům na dané dřeviny. Tenkrát již v zahradě pracoval i její nynější vedoucí Zdeněk Kissenbauer. Podívám-li se zpět, skoro se divím, že se vše podařilo realizovat v takové rychlosti, a nebojím se říci , že jsem na to pyšný. V roce 1974 jsme začali spolu s profesorem Marečkem a dalšími kolegy zpracovávat koncepci celé zahrady a již za dva roky se vysazovaly okrajové pásy. Zahrada se stále rozvíjí, doplňuje a já se do ní vždy rád vracím. Myslím, že každý, kdo má rád zahradní umění a vše, co je s ním úzce spjaté, se tam může inspirovat, poučit se a odpočinout si.
Navrhl jste řadu rodinných zahrad. Jaká má být zahrada, pod kterou byste se bez zaváhání podepsal? Každá zahrada by měla být originál. Čím více o zahradách vím, čím více jsem jich viděl a vytvořil, tím složitější je odpověď na to, co je v naší tvorbě originál. Stále se snažím hledat něco nového, každé zahradě vtisknout osobitost. Mám rád dřevo, železo a kámen. V „mých“ zahradách nesmí například chybět voda v jakékoli podobě. Sama víte, že trendy se, tak jako v módě, neustále mění…
Z doby studií si vzpomínám na vaše oblíbené azalky, hortenzie, dřevité pivoňky, pěnišníky a trvalky. Na vašich rozpracovaných návrzích vidím, že i modrá je pořád stejně dobrá, a proto nechybějí ani modřence a další cibuloviny. Já sama, ať chci nebo ne, objevuji „vaše rostliny“ i ve svých plánech a realizacích. Proč zásadně měnit to, co je pěkné a co se osvědčilo. Přesto stále hledám zajímavé kombinace uplatnění okrasných rostlin.
Za naprostý vrchol zahradního umění, který mi přímo učaroval, považuji čistý anglický styl, ale úplný puritán ani ve svém věku nejsem. Vadí mi sílící snaha našich památkářů zakonzervovat původní ztvárnění zahrad za každou cenu. Já bych se osobně nebránil vnést do historických zahrad svěží vítr, něco nového, zvláštního, tak jak se s tím setkávám v mnoha evropských státech. Samozřejmě že takové zásahy musejí být prováděny s citem a se znalostí věci. Například za velmi zdařilou obnovu považuji Klášterní zahrady v Chebu, kde se podařilo najít nevšední řešení historického parteru. V současné době veřejné zakázky již skoro nepřijímám a pracuji pouze na soukromých zahradách pro investory, kteří mne respektují a nekomplikují mi život mnohdy zbytečnými výtkami. Zakázky si vybírám dle jejich zajímavosti. Vzhledem ke svému věku již nemohu a nechci pracovat na plnou páru. Bez práce si však neumím život představit.
zpátky do severních Čech, na krátkou dobu zakotvil v Děčíně a posléze v Liberci, kde se začal intenzivněji věnovat projektování a zahradní architektuře. V roce 1974 přišla nabídka od ředitele Výzkumného a šlechtitelského ústavu v Průhonicích Jiřího Marečka. Vesnice se stala jeho rodině domovem, ústav dlouholetým působištěm; tam se zrodilo jeho nejcennější dílo – Dendrologická zahrada. Po roce 1989 založil vlastní ateliér. Autor mimo jiné navrhl zeleň některých pražských obytných souborů (Jarov, dosadby na Petřinách, Jižní město II), rekonstrukce zámeckých parků v Zákupech, Letohradě a Mimoni, libosadu v Jičíně, náměstí Svobody v Pelhřimově nebo Arbesova náměstí v Praze. Neobvyklým zájmem je úprava hrobů a hřbitovů. Projekty soukromých zahrad lze těžko spočítat. Píše odborné knihy a články. Letos sedmdesátiletý Drahoslav Šonský stále pracuje, cestuje a patří k uznávaným expertům v oboru.
Kontakty: Ateliér zahradní a krajinářské tvorby, Ing. Drahoslav Šonský, Dobřejovická 367, 252 43 Průhonice, tel./fax: 267 750 769, e-mail: d.sonsky@mybox.cz
text: Martina Hájková foto a obrazový materiál: Drahoslav Šonský |
