|
|
Madeira leží v Atlantském oceánu 978 kilometrů od Portugalska a 545 kilometrů od břehů Afriky. Oblévá ji Golfský proud, který je důvodem stabilního subtropického klimatu. Zdejší květena se rozvinula do překvapivé bohatosti. Prakticky na každém rohu kvetou hortenzie, fuchsie, ibišky nebo azalky. Orchideje Madeiřané i vyvážejí. Většina flóry je však soustředěna do botanických zahrad otevřených veřejnosti a mnohé jsou soukromé.
Mezi nejkrásnější patří park rodiny Blendyů, v jehož středu stojí rodinné sídlo. Od nenápadné tabulky s nápisem Private ke vchodu domu jednoho z nejbohatších madeirských klanů zabývajících se pěstováním a vývozem vína vás dělí jen pár metrů. Až si kdekoliv na světě koupíte láhev aperitivu Madeira s nápisem Blendy’s, možná si vzpomenete, že jste byli téměř u nich doma.
Sedm set druhů Tropické rostliny jako orchideje nebo banánovníky by vlastně na Madeiře správně neměly co pohledávat, jenže Portugalci byli odjakživa zcestovalí, takže v průběhu staletí svezli na ostrov květenu z různých koutů světa a klimatických pásem. Madeira je hornatá a od pobřeží až k vrškům pohoří nabízí rozličné teplotní úrovně. Každá rostlina si našla tu svou a ujala se. Dnes je na ostrově přes sedm set druhů flóry. V nížině si můžete připadat jako v jihoamerickém pralese a za hodinu obdivujete v horách jehličnany.
Orchidej ve vlasech Dokonce ani hory nejsou pro milovníky květeny bez poezie. Na rozdíl od většiny jiných ostrovů, na něž z Čech doletíte za pár hodin, nejsou vyprahlé. Příroda nabízí třetihorní pralesy s množstvím jezírek a vodopádů. Vodu z hor svádějí Madeiřané pomocí kanálů zvaných levady, podél nichž vedou turistické trasy až do údolí. Na Madeiře můžete své milované nosit kytky třikrát denně, vplétat jí do vlasů orchideje, očarovat strelícií nebo jí připít z kalichu mohutné kaly. Vsaďte se, že o návštěvě ráje budete vyprávět ještě vnoučatům.
Květinové slavnosti Konají se ve dnech 3. až 4. května. Hlavní ulice města Funchal jsou lemovány květinovými koberci s překrásnými motivy. Vždy v sobotu ráno nosí děti květiny ke Zdi naděje, která stojí na hlavním náměstí Praca Municipal. Slavnosti vrcholí průvodem.
Kontakt:
text: Petr Tschakert foto: autor a archiv |
Blog
Leden – měsíc české zabijačky
|
|
Po svátku Tří králů si lidé spjatí se zemědělstvím mohli odpočinout a načerpat sílu na jaro, protože práce na poli bylo v zimě poskrovnu. Ne nadarmo se v tento čas odehrávalo nejvíce zabijaček, které neminuly téměř žádný statek či chalupu. Přálo jim ostatně i mrazivé počasí. Děvčata měla údajně v tomto čase jíst co nejvíce masa, aby měla pěkná, pevná lýtka. Zabijačka byla pro celou rodinu svátkem. Ještě před druhou světovou válkou jedli maso častěji než dvakrát týdně jen zámožní lidé, a běžná, převážně zemědělská populace ho měla prakticky jen ze zimních zabijaček. Vyšší obsah tuku přitom našim předkům nebyl ke škodě, protože těžce fyzicky pracovali a polovinu roku stále mrzli.
Přípravy vrcholí Kdy měl nadejít čas zabijačky, záleželo na třech předpokladech: byla-li pořádná zima, žralo-li prase a bylo-li ho ještě čím krmit. Bohatší sedláci zabíjeli i dva tři čuníky najednou – jedním podělili hosty, příbuzné a sousedy, zbylé maso pak zůstalo do zásoby na zbytek zimy – zejména uzené, sádlo a škvarky. Zvyk daru ze zabijačky vznikl z nutnosti rychle spotřebovat snadno se kazící potraviny. Zabijačce samotné předcházely důkladné přípravy. Nejprve se za zimních večerů z třísek a špalíků měkkého dřeva vyřezávaly špejle. Dva dny před zabijačkou muži dobrušovali nože na řemenu ze silné vepřovice. V předvečer zabijačky ženy s dětmi vybraly pěkný ječmen na kroupy do jelit. Kroupy se uvařily, aby do rána změkly a nabobtnaly. Aby byla jelita hladší, přikoupila se ve mlýně pohanka, na pohankovou kaši. V železném či mosazném moždíři se tloukl pepř, majoránka a další koření, krájela a smažila se cibule, loupal česnek, škrábala mrkev, petržel a celer.
Pára nad hrncem V pašíkův soudný den se začali hosté scházet už kolem páté ráno. Sousedky stavěly v síni vedle sebe kastrůlky na výslužku. V hrncích vřela voda a světnice byla plná páry. Když za rozbřesku dorazil řezník, muselo být vše připraveno.
Pomocníci chytili prase za uši, nohy a ocas a vytáhli ho z chlívku na dvůr. Tam mu řezník zasadil do čela ránu palicí či tupou stranou sekery, a pak mu ostrým (zapichovacím) nožem prořízl krční tepnu. Bodnout musel přesně, aby bylo maso správně vykrvácené a nepodléhalo tak rychle zkáze. Ženy chytaly teplou krev do mísy a přelévaly ji do hliněných hrnců. Zabité prase se pak hodilo do necek, posypalo pryskyřicí a spařilo vařící vodou donesenou z plotny. Všichni se chopili řetězů, zvonků, škrabek a nožů, anebo jen holýma rukama zbavovali kůži štětin, z nichž se vyráběly štětky na holení a kartáče.
Spařeného vepře přenesli chasníci do světnice, kde ho zavěsili za zadní nohy na krumpolec, což byla dřevěná tyč, zavěšená spolu s mincířem na stropním trámu uprostřed místnosti. Prase se nejprve zvážilo na mincíři a pak se začalo s bouráním a porcováním masa. Muselo se pracovat rychle, aby hlava a lalok byly co nejdříve v kotli, protože o desáté se už po vsi musel roznést hotový ovar.
Vnitřnosti a zabijačkový oběd Ihned poté, co řezník prase vyvrhl, dostala nejváženější osoba od hospodáře upražený mozeček s vejci jako nejlepší sousto. Děti dostávaly ledvinky. Po vyvrhnutí bylo na řadě praní střev. Ta se nejprve obrátila, pak buď drhla v obilném šrotu, nebo se po nich šlapalo ve sněhu a nakonec se prolévala vlažnou vodou, dokud nepřestala zapáchat. Připravená byla střeva teprve tehdy, když mezi prsty vrzala jako struny. Řezník pak střeva roztřídil na ta vhodná na jelita, na jitrnice a na tlačenku. Na jednom konci je zašpejloval a přichystal k plnění. Mezitím pomocníci oškrábali prasečí nožky na sulc neboli huspeninu.
Hospodyně dala vařit hlavu (pokud se zabíjela dvě prasata, druhá hlava se vždy udila), pupek a vnitřnosti. Vedle na plotně se zatím vařila krev na prejt, jelita a černou tlačenku a také zabijačková polévka. Maso a prejt se pekly v kamnové troubě nebo v peci na chleba.
Jelítka a jitrnice Při následujícím obědě se většinou podávala bílá polévka z drobů, ovar s jablečným křenem a vše se zapíjelo slivovicí, žitnou nebo borovičkou, podle krajového zvyku. Hospodyně zatím přichystala výslužku – mezi dvěma talíři nacházeli sousedé ovar, kus ucha a kousek jater, k tomu nastrouhaný křen. Když se sklidilo ze stolu, obrátila se jeho deska naruby a vyklopily se na ni vařené vnitřnosti, ovar a kusy kůže. Řezník vše nejprve posekal na malé kousky kolébkou či sekáčkem, okořenil, naposledy zamíchal a dochutil krvavé „těsto“ na jelita a černou tlačenku. Pak začal nacpávat jednotlivé přesně dávkované směsi do vypraných střev. Ta se nadívala pomocí 15 až 20 cm dlouhého kravského rohu s uříznutou špičkou. Nakonec řezník naporcoval zbylé kotlety, kýty a žebírka, čímž jeho práce skončila.
Zašpejlované jitrnice, tlačenky a jelita se daly pomalu vařit na plotnu do zbylé ovarové polévky. Když vyplavaly na povrch, vyndaly se na vydrhnuté fošny a hospodyně podělila hosty jednou až dvěma jitrnicemi, jelitem, dílem tlačenky a kusem karé (vykostěný pás kotlet ze hřbetu – tzv. pásek). Kmotr, rychtář nebo jiná vážená osoba dostala jako zvláštní specialitu největší jitrnici nacpanou do tlustého střeva, takzvanou „odřitnici“.
Zábava a zabijačková večeře Když byla zabijačka u konce, daly se ženy společně do úklidu a umývání a chystaly slavnostní večeři. Navečer celá rodina usedla nastrojená k připravenému stolu. Co bylo na jídelním lístku zabijačkové večeře? Nejprve ovarová polévka s kroupami či malými nudlemi a trocha pohankové kaše. Následoval ovar a k němu omáčka buď křenová, nebo černá zabijačková. Hlavním chodem bylo pečené maso s kyselým zelím, jitrnice a jelita s vařenými sušenými švestkami nebo červenou řepou. Na závěr se podávaly koblihy nebo „boží milosti“ s čajem, smažené na sádle z loňské zabijačky. Nescházela samozřejmě štamprle slivovice, pro ženy sladká rosolka a pro všechny pivo ze džbánu. Chudá večeře to rozhodně nebyla.
Pořiďte si pašíka Není nutné vlastnit chlívek a pracně vykrmovat prase, protože živého vepře si můžete koupit. Kilo živé váhy se pohybuje v rozpětí 40–50 Kč. Přírůstek váhy prasete se pohybuje kolem 400 gramů za den a zvíře se vykrmuje zhruba devět měsíců. Dospělé jateční prase váží 120–150 kg. Dříve se zabíjená prasata také musela zvedat na trojnožku přes kladku třeba i autem. Řezník na venkově si za odvedení práce až po finální výrobek účtuje zhruba 400–600 Kč. K jeho honoráři neodmyslitelně patří naturální výslužka. Z vepře průměrné váhy vyrobíte podle délky střev 75–80 jitrnic, kolem 40 jelit a 8 až 12 tlačenek podle toho, kolik do nich dáte masa a kolik se sní ovaru. Prase domácí má střeva dlouhá přibližně jako člověk, tj. zhruba 25 metrů. Lze koupit i umělá střívka, i když to už samozřejmě není ono.
Tip odborníka
Připravte si jablečný křen K čerstvé zabijačce se nic nehodí tak jako klasický český jablečný křen. Jeho přípravu zvládne bez problémů každý: Nejprve si do misky připravíme nálev z vody a trochy octa. Přidáme do něj dvě jemně nastrouhaná jablka bez jádřinců – musíme míchat, aby jablka nezhnědla. Do směsi najemno nastrouháme očištěný křen, promícháme, mírně osolíme, dochutíme cukrem a podle potřeby citronovou šťávou.
text: Michal Jankovec foto: ISIFA, new profimedia |
Barvy v zahradě
|
|
Barvy nás obklopují celý život. Jakmile otevřeme oči, hned přijímáme nejrůznější barevné vjemy. Nepřekvapí tedy, že barvy hluboce ovlivňují naše pocity a nálady, vytvářejí určitou atmosféru. Některé odstíny nás uklidňují, jiné naopak stimulují k aktivitě.
Nejen barvy samotné, ale rovněž světelné podmínky a okolí ovlivňují vnímání přírody. Světlé tóny jsou příjemné v ranním a večerním slunci nebo stínu, v poledním žáru však mohou být až příliš ostré. Naopak tmavší spektrum je ve stínu poněkud nevýrazné.
Barevné spektrum Samostatnou kapitolu tvoří barevné kombinace, které jsou ještě působivější nežli jednotlivé barvy. Podle toho, jak jsou vybírány, rozeznáváme pojetí harmonické (oranžová a zlatá, červená a purpurová, modrá a fialová) nebo komplementární, doplňkové, kontrastní (oranžová a modrá, červená a zelená, žlutá a fialová). Tyto barvy leží v barevném kruhu naproti sobě, což znamená, že se vzájemně doplňují. Podobně to platí o takzvané teplotě barev. Bílá, modrá, stříbřitá, světle růžová a krémová výrazně „ochlazují“ kompozici. Žlutá, oranžová, červená a purpurová nás naopak pořádně proberou. Důležitá je i velikost a povrch barevných ploch. Jemné bílé kvítky šateru působí lehce a vzdušně, zatímco mohutné květy dřevité pivoňky nebo čajové růže téže barvy jsou těžké a majestátní.
Módní vlny Volba barev v zahradě podléhá samozřejmě i určitým módním vlivům. Je zajímavé, že ve viktoriánské Anglii devatenáctého století vnímali barvy na záhonech jinak než dnes. Kombinovali pouze základní barvy – modrou, červenou a žlutou, nanejvýš je lehce doplňovali sekundárními barvami – fialovou, oranžovou a zelenou. Barvy na záhonech byly podrobovány přísné vědecké analýze. Výsledkem byly kompoziční doktríny, které dnes chápeme jako málo rafinované a dokonce nudné.
Až teprve slavná zahradnice Gertrude Jekyll začala barevné kombinace pro zahradu hledat na plátnech největších malířů-krajinářů, jako byl třeba William Turner. Naučila se například dávat modrou barvu na vzdálený konec záhonu, neboť opticky prodlužuje – podobně jako na obrazech modravé dálavy. Koncem devatenáctého století si porozuměla s Williamem Robinsonem, který také kritizoval přísnost tehdejšího stylu, a společně vytvořili prvek smíšených záhonů – kombinaci květin a keřů.
Barvy pro krásu Je třeba si uvědomit, že barevné jsou nejen květiny, ale i listy a jehličí dřevin, kůra a plody. Od jara do podzimu hraje podstatnou roli trávník, v zimě holá půda na záhonech. S barvami květin si můžete hrát bez obav, protože případné chyby se dají snadno a levně napravit. Naopak zdrženlivost je důležitá při vysazování barevných kultivarů dřevin – jejich účinek je trvalý a velmi silný.
Vlastnosti barev Bílá barva je často označována za „nebarvu“, protože není obsažena ani v barevném spektru, ani v barevném kruhu. Jiní tvrdí, že je to naopak nejdokonalejší barva, protože v sobě obsahuje všechny ostatní barvy. V každém případě je barvou čistého světla, elementem bez emocí a vášní, neutrální a snášenlivá.
Žlutá patří mezi základní tóny a je barvou slunce a zlata, vydává oslňující zář a v záhonu je vpravdě planoucí pochodní. Žlutá je nejjasnější barvou barevného kruhu, je lehká a žhnoucí jako plamen.
Oranžová je v mnoha směrech podobná žluté, ale díky silnému podílu červené barvy je více dynamická.
Červená je dramatickou, vzrušující a neklidnou barvou, ale také symbolem pomíjivé moci. Zatímco na modrou oblohu se můžeme v klidu dívat celé hodiny, rudě zabarvené červánky nám zrychlí tep.
Fialová je barvou sekundární, vytvořenou smícháním základních barev modré a červené. Její působení proto leží „někde mezi“, není již tak chladná jako modrá, ani neklidná a vzrušující jako červená. Představuje vznešenost i moc (kardinálský purpur).
Modrá je velmi chladná, odměřená a propůjčuje každé kompozici dojem dálky a klidu. Je to pokojná barva naděje a melancholie.
Zelená vzniká smícháním modré a žluté, je tedy sekundární barvou. Díky zeleni listů, jehlic a jiných částí rostlin je v zahradě nejhojněji zastoupena. Působí osvěžujícím dojmem, kontrastuje s červenou a harmonuje se žlutou a modrou.
text: Jiří Prouza foto: Petr a Jana Pyškovi |
Židle v proudu času
|
|
Se židlí byly v dějinách problémy. A nejen s ní, ale i s jejími staršími sourozenci; sestrou stoličkou a bratrem křeslem. Členové této rodiny si byli často na první pohled podobní, ale přitom se v zásadě lišili funkcí a do jisté míry vyjadřovali i společenský status sedícího majitele.
První svědectví o stoličce pochází z 3. tisíciletí před n. l. Na mezopotámském reliéfu (tzv. Urská standarta) sedí účastníci při hostině na nízkých stoličkách a podobné výjevy se opakují i na pečetních válečcích oné doby. Také na vyobrazeních ze starého Egypta posedávají na stoličkách obětníci před nízkými stolky, stejně tak při běžných pracovních činnostech. Ani antika a středověk, vyjma luxusnějších materiálů a čalounění, nepřinesly zásadní změny. V Římě to bylo jednoduché, často skládací sedadlo (sella) bez opěradla, na které se kladly polštáře. S opěradlem vzadu se vytvořil typ křesla (solium) používaný při významných společenských příležitostech.
Odtud již byla krátká cesta k trůnním křeslům, které od středověku došly svého uplatnění především v rámci panovnických ceremoniálů.
Základní tvarové schéma – vertikálně podepřená horizontální plocha – se stalo kulturním i kultovním fenoménem a zároveň vyjadřovalo vztah člověka k prostoru. Oproti předchozím typům čekala židle na své plné uplatnění až do 17. století. V tomto období se čím dál častěji objevovaly stoličky nejprve se zvýšeným okrajem, aby se vzápětí zadní opěradlo stalo hlavním symbolem židle stejně jako její neměnná funkční vazba k jídelnímu nebo pracovnímu stolu. Právě společnosti pozdní renesance a hlavně baroka, které vytvářely nové rituály u stolu, byly velmi citlivé na podobu v podstatě novověkého sedacího nábytku.
Jestliže křeslo sloužilo k sladkému spočívání v salonu, potom židle sloužila několika činnostem a měla vliv na nové uspořádání interiérů. Tato proměna souvisela i se vznikem jídelen, které byly projektovány jako samostatný prostor teprve od konce 18. století. Kruhový nebo oválný jídelní stůl doplněný patřičným počtem židlí – nejčastěji 6 až 12 – hned v úvodu 19. století naplno vstoupil do dějin interiéru. Stal se kultovním objektem, kolem kterého se v pravidelnou dobu scházeli členové rodiny a neobešla se bez něho žádná spořádanější měšťanská domácnost.
Židle se rychle stala základní součástí interiéru a přirozeně se na ni zaměřila pozornost návrhářů a výrobců. Rané židle se většinou vyráběly z místně dostupných dřevin (dub, buk), ale brzy je začaly nahrazovat vzácnější druhy – ořech, jasan nebo mahagon. Podobně jako jiné druhy mobiliáře i tvar židlí odpovídal dobovým slohům a stylovým proudům. Průkopníkem nového pojetí židle se stal slavný anglický tvůrce Thomas Chippendale (l718 až 1779), který vydal katalog nábytkového designu Gentleman and Cabinet-maker’s Director (1754).
Ve svém teoretickém, ale i praktickém díle rozvinul všechny dekorativní možnosti, které nabízí tvarová struktura židle; gotiku založenou na lomených obloucích, rokoko se zvlněnými liniemi i jemné dřevořezby inspirované tehdy objeveným čínským nábytkem. Pozoruhodné byly především Chippendalovy návrhy židlí s prořezávaným opěradlem a prohnutými nohami.
Nový život vztahu židle–prostor však vdechl teprve biedermeier, alespoň v oblasti střední Evropy. Interiér začínají ovládat jednotlivé ostrůvky, mezi nimiž vynikal jídelní stůl se židlemi jako sestava stylově ucelená. Vedle souborů jídelních židlí se vyrábělo i velké množství příležitostných židlí v různých tvarových modifikacích, často doplňovaných bohatým čalouněním, které si nezadalo s křesly a smazávalo hranici mezi židlí a křeslem.
Celkově měkké tvary židlí a zdobná hravost detailů naznačovala jistou blahobytnost a poživačnost při trávení času. Odpovídaly tomu i použité drahé dřeviny a snad vždy čalouněné sedáky, které odkazovaly k zahálčivému posezení.
Rozhodující význam pro emancipaci židle mezi sedacím nábytkem přinesly nově vznikající veřejné prostory – kavárny a restauranty. Z hlediska funkce se tu židle stala trvale nezastupitelnou. Židle odtud vytěsnily lavice, stoličky a příležitostná křesla a v lepších zařízeních zcela ovládly tyto místnosti. V jednom prostoru se najednou ocitaly desítky až stovky židlí a zcela změnily jeho vizuální charakter. K židli se obrátil zájem řady výrobců, kteří rázem vytušili, že jde o věčný produkt. Příběh židle pokračuje i v přítomné době a další podobu se jí snaží vtisknout celé týmy designérů.
Těžko však mohou obejít problémy a požadavky, které se zdánlivou naivitou formuloval autor encyklopedie pro paní a dívky: „Židle, na kterých sedáme u stolu, jsou většinou neúčelně zařízeny. Pravý úhel sedadla s lenochem, zvlášť je-li tento tvrdý a rovný, nutí tělo do nepříjemné, nepřirozené polohy, tím nepříjemnější, je-li i sedadlo nějak nevhodně vypouklé a nepružné. Proto u moderních židlí dává se lenochu tvar oblý, někdy nazad prohnutý…“ (Domácí vševěd, Praha,1926).
Kontakty: Ateliér Reno, Hradební 1, Praha 1, tel.: 602 267 655 Galerie Thun-Hohenstein, Malá Štupartská 5, Praha 1, tel.: 224 827 198
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Pozor, klouže a pálí!
|
|
Pokud dbáme na dodržování základních bezpečnostních předpisů, vybíráme vhodný nábytek a zařízení a používáme různé ochranné pomůcky, můžeme riziko úrazu výrazně snížit.
Tři zásady Při stavbě nebo rekonstrukci koupelny dbáme na to, aby elektřinu zapojoval odborník, který se musí řídit příslušnými normami. Je nutno respektovat následující: Všechny elektrické spotřebiče i zásuvky v koupelně musí být zapojeny přes proudový chránič. Toto citlivé zařízení je napojeno před běžnými jističi, a jakmile dojde k nějaké závadě, reaguje přerušením. Takzvaná ochrana polohou představuje normu určující vzdálenost zásuvek od vany, umyvadel a sprchových zástěn. Ochrana spojením znamená, že jsou všechny elektrické spotřebiče napojeny na hlavní zemnící bod. Pokud jsou všechny spotřebiče a zásuvky instalovány podle předpisů, není již nutné používat speciální zásuvky s příklopkami. Jsou- -li ale v rodině malé děti, uzavřeme dostupné zásuvky vyjímatelnými chrániči.
Bez klouzání Při volbě podlahové krytiny se zaměříme na dlažbu se strukturovaným povrchem, který není kluzký. V žádném případě bychom neměli pokládat na zem před vanu či sprchový kout různé koberečky či osušky bez protiskluzové úpravy. Jakmile nezpevněná textilie nepřilne rubovou stranou pevně k podlaze, klouže a zakopává se o ni. V místech, kde na podlahu nejčastěji stříká voda, můžeme nalepit protiskluzové pásky. Možnost uklouznutí a následného pádu hrozí i ve vanách a sprchových koutech. Také zde, pokud není dno vany opatřené protiskluzovým povrchem, můžeme použít speciální podušky.
Pohodlné je bezpečné Řadu opatření, která učiníme v koupelně pro svou bezpečnost, možná později oceníme i z jiných důvodů. Opěrná madla poslouží jako opora starším lidem, při vstávání a opouštění vany je ale pro své pohodlí ocení i zdravý a dobře pohyblivý člověk.
Sprchové zástěny se nyní vyrábějí už jen z bezpečnostních skel. Slabší sklo by se na takto exponovaném místě nemělo objevit. Výsuvné dveře zástěn jsou opatřeny ložiskovými pojezdy, které zajistí jednoduchou manipulaci. Dveře se mají otevírat směrem z místnosti, a to pro případ, že by tu někdo upadl, nemohl vstát a tělem dveře zablokoval. Zakopnutí minimalizujeme také tím, že dveřní práh nahradíme přechodovou lištou. Při výběru koupelnového nábytku je lepší volit kusy se zaoblenými hranami. Ostré rohy lze dodatečně opatřit plastovými chrániči.
Ochrana dětí Zvýšenou péči věnujeme bezpečnostním opatřením při zařizování koupelny, kterou budou používat malé děti. Vhodné je pořídit stabilní stupátko před umyvadlo a redukční prkénko na toaletu. Opaření horkou vodou zabrání termostatická baterie. Abychom zabránili uskřípnutí prstů, zajistíme dvířka a zásuvky skříněk speciálními pojistkami. Z dosahu malých dětí ukládáme mycí a prací prostředky a při nákupu drastičtějších čisticích přípravků obsahujících žíraviny dbáme na to, aby měly bezpečnostní uzávěry. Voda z pračky má být svedena přímo do odpadu, nikoli do vany či umyvadla.
Zásady bezpečnosti – Koupelnové vybavení by nemělo mít ostré hrany. – Před opařením chrání termostatické baterie. – Instalaci elektřiny v koupelně svěřte vždy odborníkovi. – Kluzkost podlahy zmírní protiskluzové pásky. – V koupelně neskladujeme léky.
Kontakty: IDEAL STANDARD, Černomořská 10, Praha 10, tel.: 271 740 310; Zemská 623, Teplice, tel.: 417 592 111, fax: 417 560 772, IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 251 610 110; Shopping Park Brno, Skandinávská 4, Dolní Heršpice, Brno, tel.: 543 539 111; Shopping Park Ostrava, Rudná 110, Ostrava-Zábřeh, tel.: 596 783 462, KERAMAG (SANITEC), Komenského 2501, Tábor, tel.: 381 254 907, fax: 381 254 908, LASSELSBERGER, Adélova 1, Plzeň, tel.: 377 811 811, fax: 377 973 617, MEUSCH (JIŘÍ PRÁŠEK), Havlíčkova 46, Dašice, tel.: 466 951 103; NOVASERVIS, Merhautova 208, Brno, tel.: 548 428 011, fax: 548 428 012; SEBOLD Centron, Českomoravská 18/142, Praha 9, tel.: 266 039 212
text: Libuše Lhotská foto: archiv |
Chvála rozumu
|
|
Stále důležitější roli ve vztahu zákazník – dodavatel (ať už se jedná o dodávku čehokoli) hraje samotný proces jednání a plnění závazků na obou stranách. Ing. arch. Ivana Dombková, spolumajitelka společnosti Donlič interier, ráda konstatuje, že v poslední době se stále častěji setkává s moudrými klienty, kteří mají vyhraněně racionální způsob myšlení, jsou zvyklí na uvážená, ale zároveň rychlá rozhodnutí a jejich jednání klade jednoznačně důraz na fair play. Tito lidé staví i obchodní vztahy na důvěře a spolupráce s nimi je velmi příjemná. Často hledají tzv. rezidenční bydlení, což je dokonale upravený a z větší části i zařízený byt na dobré adrese s dalšími nadstandardními službami. V oblibě jsou dnes zejména byty půdní, kde je možné vytvořit mezonet. A právě byty tohoto typu firma Donlič interier buduje. Za takové důvěryhodné atmosféry probíhala rekonstrukce velké půdy jednoho domu na vltavském nábřeží v Praze. Architektka zde vstoupila do nijak neděleného, nově zastřešeného prostoru, opatřeného pouze okny a přípojkami na vodu a elektrický proud. Klienti jí sdělili své představy o jeho členění a zformulovali i své očekávání týkající se celkové atmosféry bytu, zejména barevnosti a osvětlení. Vzápětí odjeli na čtrnáct týdnů do zahraničí. Definitivní rozvržení a využití téměř 450 metrů čtverečních pro konkrétní účely už bylo na invenci architektky a sehranosti realizačních týmů, které musely zvládnout tento nemalý úkol v poměrně krátké době. Taková důvěra je nesmírně zavazující a motivující zároveň.
Byt je díky vysokému hřebenu střechy mezonetový. Jeho spodní část (cca 330 metrů čtverečních) obsahuje prostory pro všechny běžné denní činnosti. Je zde vstupní hala, šatna, toaleta, pracovna, kuchyň s jídelním koutem a dva odlišně pojednané obytné prostory. Jeden s velkou sedací soupravou, druhý intimnější jakoby v japonském duchu. Jsou od sebe odděleny televizí na otočné tyči a „japonská“ část je navíc vyvýšena o tři schody. Celková dispozice zde umožnila vytvořit dvě samostatná „ramena“, navazující na tento centrální segment. V jednom je pokoj, šatna a koupelna pro chůvu, ve druhém jsou situovány dvě ložnice se šatnami a velká relaxační koupelna. V horním podlaží se nachází bar a vstup na terasu obehnanou živou zelení a další klidové křídlo s pokojem, šatnou a koupelnou.
Jak je ze snímků patrné, jsou všechny úložné prostory vyřešeny „neviditelně“, takže celý byt působí velmi čistě. Je to především výsledek koncepčního řešení architektky, která umisťovala potřebné úložné prostory do vytvořených nik, zakrytých různě řešenými dveřmi. Prostor tak získal úžasnou přehlednost a čistotu, která je podtržena i použitými materiály a jednoduchou barevností. Je tu hodně využíváno kalené sklo, nerez a velkoformátová keramická dlažba s vysokým leskem, bílá a jemně fialková barva tvoří kontrast k tmavě mořenému dubu, černé kožené sedací soupravě a příjemně akcentuje i šedý lak a bělený dub.
Absolutní důvěra zákazníků nebyla ani trochu zklamána. Po návratu ze zahraniční cesty je čekal nový, stavebně perfektně dokončený a dokonale uklizený byt, damaškové povlečení, koupelny opatřené vším potřebným včetně osušek a šatny připravené pojmout obsah všech zavazadel. Tito klienti vědí, že se mohou na svou dodavatelskou firmu kdykoli obrátit nejen se zdůvodněnou reklamací (takový případ je vzhledem ke kvalitě dodávky naprosto ojedinělý), ale i s méně naléhavým problémem spojeným s užíváním bytu. Firma Donlič interier se pro ně stala trvalou zárukou pokojného bydlení.
Absolutní důvěra zákazníků nebyla ani trochu zklamána. Po návratu ze zahraniční cesty je čekal nový, stavebně perfektně dokončený a dokonale uklizený byt, damaškové povlečení, koupelny opatřené vším potřebným včetně osušek a šatny připravené pojmout obsah všech zavazadel. Tito klienti vědí, že se mohou na svou dodavatelskou firmu kdykoli obrátit nejen se zdůvodněnou reklamací (takový případ je vzhledem ke kvalitě dodávky naprosto ojedinělý), ale i s méně naléhavým problémem spojeným s užíváním bytu. Firma Donlič interier se pro ně stala trvalou zárukou pokojného bydlení.
Kontakty: AZ INTERGIPS (sádrokartony), U Cukrovaru 2, Opava, tel.: 553 733 055; DONLIČ INTERIER, Bílkova 13, Praha 1, tel./fax: 224 812 850, tel.: 604 207 323; U Cukrovaru 2, Opava 5, tel./fax: 553 733 066, tel.: 603 807 989; DOMARK, Dolné Pudiny 1, P. O. BOX C-42, Žilina, tel.: 00421 41 56 62 780, fax: 00421 41 56 62 779; E TECH (zabepečovací technika), Počernická 96, Praha 10, tel.: 267 021 212–13; LAAX DEVELOPMENT, Bílkova 13, Praha 1, tel.: 603 807 989
text: Bea Fleissigová foto: Iveta Kopicová |
Jak na liány
|
|
Tak jako každá činnost, která je prováděna nesprávně, může i chybná volba a použití popínavých rostlin představovat riziko. Ne každý druh se hodí všude – některé se pnou samy po stěnách (samopnoucí), jiné potřebují oporu. Důležité jsou stanovištní podmínky, velikost pokrývaných objektů a také jejich kvalita a stabilita.
Zelené stěny Pro pokrytí větších ploch jsou vhodné samopnoucí druhy. Pomocí adhezivních terčíků nebo příčepivých kořínků se dokážou držet zdi a nepotřebují nosnou konstrukci. Kvalitní vyzrálou omítku neponičí, pokud se ale olupuje, spadnou časem i s ní. Velmi špatnou omítku tedy raději odstraňte, popínavé rostliny zeď ochrání lépe. V našich podmínkách takto roste břečťan (Hedera helix) a přísavník trojhrotý (Parthenocissus tricuspidata).
Tam, kde chceme ozelenit jen část stěny, použijeme popínavé rostliny, které oporu vyžadují, a tím je usměrníme. Můžete tak řešit i situaci, kdy chcete zkrášlit sousedovu ošklivou stěnu a on si nepřeje, aby obrůstala. Na konstrukcích se pěstují liány, které se okolo nich ovíjejí: například vistárie (Wisteria floribunda a sinesis) nebo podražec (Aristolochia macrophylla). Konstrukci vyžadují i úponkaté druhy (réva – Vitis, plamének – Clematis), anebo takové, které se neumějí samy opory chytit a je nutné je vyvazovat (jasmín – Jasminum, popínavé růže – Rosa, trubač – Campsis). Oba typy popínavých dřevin můžete, a později i musíte, vychovávat správným řezem.
Popínavky a stavba Přirozenou oporou pro popínavky se zdají být okapy, sloupy, hromosvody, ale tam je na místě opatrnost. K okapovým rourám nesmíte sázet ovíjivé druhy, které by je časem rozmačkaly. Například zimokeř (Celastrus) je pro svou sílu německy nazýván „Baumwürger“ – škrtič stromů, nebezpečná je i vistárie. Tyto druhy nesázejte ani k mladým stromům.
Rizikové jsou i druhy s negativním fototropismem – odklánějí se od světla. Sice si snadno najdou oporu (za ní je méně světla než před ní), ale jejich výhony s úponky nebo příčepivými kořínky zalézají do tmavých koutů – do spár, škvír, mezi střešní tašky a trámy. Perfektně prověří práci obkladačů a pokrývačů, ale tento test může vyjít dost draho.
Světlo, půda, voda Stálezelený břečťan se svými nároky trochu vymyká: může růst ve stínu a toleruje sušší půdu (ovšem trápit ho suchem nesmíte), nesnáší však sluneční úpal. Na konstrukci ve stínu poroste i podražec a některé plaménky. Vydrží tu i přísavníky, ale na podzim se neprobarví. Výslovně slunomilný jsou trubač (Campsis), vistárie (Wisteria) a révy (Vitis).
Jak je dobře známo, plaménky mají rády „nohy ve stínu, hlavu na slunci“. Většina druhů je poměrně nenáročná na půdu, ale třeba hortenzie (Hydrangea anomala ssp. petiolaris) nesnáší vápno, potřebuje totiž kyselejší půdu. Většina lián ocení kvalitní substrát, hlubokou půdu (zejména vzrůstné liány) a dostatek vody v mládí. Později si pro vodu „sáhnou“ i do hloubky několika metrů. Pokud máte vlhkost v základech domu, liána ji spolehlivě odsaje.
text: Samuel Burian foto: Jana Pyšková |
Nábytek bez tajností
|
|
Sklo původně sloužilo k dekorativním účelům, ženy se zpočátku krášlily skleněnými šperky, a teprve později s vynalezením nové techniky byly vyrobeny první skleněné nádoby, které se používaly na úschovu oleje a nejrůznějších vůní. Vynález sklářské píšťaly v 1. stol. př. n. l. umožnil už zhotovovat předměty složitějších tvarů.
Kupředu s technologií Sklo poutalo svou krásou, proto si lidé lámali hlavu nad tím, jak tento průhledný materiál využívat více. Tehdejší technologie však ještě nedovolovala vyrobit větší skleněnou plochu. Teprve po zdokonalení technologického postupu bylo možné zhotovovat kvalitnější a rozměrnější skleněné výplně už i v podobě, v jaké je známe dnes.
Oblíbený materiál Sklo je ideální prostředek do současného moderního interiéru, který akcentuje dojem vzdušného a odlehčeného prostoru, což průhlednost tohoto přírodního materiálu umožňuje. Z tohoto důvodu se nepoužívá jen jako výplň, ale díky zvládnuté technologii výroby se ze skla vyrábějí nejrůznější zařizovací předměty uplatňující se často jako solitéry (všechny typy stolků, skleníky ad.).
Sklo se k výrobě nábytku používá buď samostatně, nebo, a to mnohem častěji, v kombinaci s jinými matriály, např. dřevem, kovem, plastem aj. Většina z nás má sklo zafixované jako křehký materiál, což u nábytku neplatí. Při výrobě se totiž upravuje tak, aby vydrželo běžné zatížení. Proto se setkáváme s označením tvrzené sklo, jehož tloušťka se pohybuje podle způsobu užití od 8 mm až k úctyhodným 20 mm.
Prozrazené tajemství Na první pohled se může zdát, že nábytek ze skla je vhodný do jakéhokoliv interiéru, při koupi bychom však měli mít na paměti, že transparentnost nemusí vždy být na místě. Skleněné solitéry vyžadují rozvážný přístup při rozmisťování v domácnosti. Sklo nezakryje, co je za ním, ani pod ním. Například u televizních stolků mějme na paměti, že veškerá kabeláž bude vidět, skleněná deska jídelního či konferenčního stolku pak prozradí, jakou jsme zvolili podlahovou krytinu či jak jsme přišli ke stolu oblečeni a obuti. Na druhou stranu však nábytek ze skla vytváří v místnosti dojem vzdušnosti, a pokud vám nevadí, že sklo prozradí kus vašeho soukromí, pak pamatujte, že jednotlivé prvky budou vždy působit nevšedním dojmem.
Z historie – Sklo patří k nejstarším materiálům – vyrábí se od 4. tisíciletí v Egyptě a Mezopotámii k tvarování uměleckých předmětů a k aplikaci ve šperkařství. – V 15. stol. př. n. l. bylo užíváno i k výrobě užitkových předmětů. – Od doby heléniské se vyrábí sklo foukané. – Evropský středověk je reprezentován zejména sklomalbou a od 16. stol. emailovaným sklem. – V 18. stol. se objevuje anglické sklo olovnaté, je vhodné k lití. – Od 19. stol. převažují skla barevná.
Kontakty: ABITARE, Žitná 566/18, Praha 2, tel.: 224 919 140, fax: 224 918 127; CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1, tel.: 224 819 011, tel./fax: 224 819 094; CORRECT INTERIOR, V Jámě 3, Praha 1, tel.: 224 162 056–57, fax: 224 162 058; EUROLUX LIGHTING, Francouzská 76, Praha 10, tel.: 271 742 241, fax: 271 742 242; M-Palác, Heršpická 5a, Brno, tel.: 543 107 125, fax: 543 107 126; Hanychovská 33, Liberec, tel.: 485 150 024, fax: 485 150 076; HAGOS, Darwinova 1470/14, Praha 4-Modřany, tel./fax: 244 401 784, 244 402 459; INDESIGN, K. Tomana 46, Hradec Králové, tel.: 495 512 159, showroom: 495 512 161, fax: 495 512 793; KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel.: 257 317 964, fax: 257 317 965; KTC INTERIER, Vinohradská 8, Praha 2, tel./fax: 222 032 547; obchodní centrum Nový Smíchov, Plzeňská 8, Praha 5, tel.: 251 512 485, fax: 251 512 486; UNI LIGHT, Heřmanova 2, Praha 7, tel.: 266 712 152, 266 712 709
text: Lenka Haklová foto: archiv |
S vůní šeříku
|
|
Nové trendy se v koupelnách výrazně projevují zejména v obkladech, v jejich barevnosti i vzorování. Právě to ale může být brzdou našeho „tvůrčího rozletu“. Obavy, že nás nápadný vzor či kombinace barev a odstínů časem omrzí, totiž mohou být oprávněné.
Koupelnová sestava, kterou jsme si prohlédli při návštěvě nového studia SIKO, nás zaujala právě tím, že její obklad odpovídá současnému trendu, přitom není výrazný a svou jednoduchostí obstojí i v budoucnu.
Na dlouhém stonku Základem obkladu koupelnové sestavy jsou bílé obkládačky většího rozměru (30 x 60 cm), které na dvou místech – nad umyvadlem okolo zrcadla a v koutu sprchové zástěny – přecházejí bílým bombátem a dvěma typy listel do obkladu v barvě světle šeříkové. Současný trend květinového dekoru tu představují listely – jedna s drobnými kvítky tulipánů, druhá s celou květinou na dlouhém stonku. Vzorování obkladu na dvou místech interiéru působí čistě a decentně. Střízlivé tvary koupelnového vybavení v bílé barvě společně se světlým obkladem rozjasní i koupelnu bez denního osvětlení.
Kontakty: LAUFEN CZ, V Tůních 3/1637, Praha 2, tel.: 296 337 711, e-mail: marketing.cz@cz.laufen.com , www.laufen.cz ; RAVAK, Obecnická 285, Příbram 1, tel.: 318 427 111, fax: 306 623 495; SAPHO, Pakoměřice 87, Líbeznice, tel.: 283 090 756, fax: 283 090 751; SIKO KOUPELNY, Čimelice 330, tel.: 382 905 173; Bechyňská 2236, Tábor, tel.: 381 254 247; Nezamyslova 26, Brno-Židenice, tel.: 548 530 303; Skorkovská 1310, Praha 9-Černý Most, tel.: 284 040 404; Strakonická ul., České Budějovice, tel.: 387 901 110, fax: 387 313 887; U Boříka 3, Ostrava-Nová Ves, tel.: 596 623 288; Dubská 1662, Teplice, tel.: 417 539 110; Počernická 120, Karlovy Vary, tel.: 353 561 880; Roty Nazdar 519, Trutnov, tel.: 499 817 919; Marie Majerové, Sokolov, tel.: 352 600 577 , e-mail: info@siko.cz , www.siko.cz
text: Libuše Lhotská foto: Lubomír Fuxa a archiv |
Mono + Eva Eisler
|
|
Když Wilhelm Seibel založil v roce 1895 továrnu Seibel Britannia, netušil, že v roce 1911 se otevře první pobočka Hessischen Metallwerke Gebr. Seibel. Firma později dosáhla celosvětového uznání za to, že svými výrobky vybavila v roce 1936 olympijskou vesnici v Berlíně. V padesátých letech dvacátého století, kdy nastala stagnace v průmyslu výroby nádobí, ohlásilo úpadek téměř 90 % německých továren. Díky suverénnímu řízení firmy Herbertem Seibelem, vnukem zakladatele, který se orientoval na výrobu designových produktů, se podniku Hessischen Metallwerke Gebr. Seibel krize vyhnula.
Design Inovace, výrobní postupy a špičkový design – jsou hlavní atributy firmy Mono. Více než čtyřicet let firma spolupracuje s nejlepšími designéry. Příbory Mono-a od profesora Petera Raackeho z roku 1959 se staly klíčovým úspěchem tak jako ohřívače, svícny a doplňky od Freda Ulbera. Konvice na čaj a kávovar navržený Tassilem von Grolmanem jsou tzv. ikonou designu. Každý z návrhářů je originální a přitom zachovává image firmy. Mikaela Dőrfelová na svých projektech demonstrovala spojení porcelánu a ušlechtilé oceli. Michael Schneider se pro změnu zaměřil na archetypální tvary našich předků, které vynikají svérázným designem a funkčností. O dynamické nádobí Filio se zasloužil Ralph Krämer.
Šperky a stolní kultura Mezi další úspěšné designéry firmy Mono patří i celosvětově uznávaná šperkařka Eva Eisler (narozená 1952 v Praze), která navrhuje také nábytek a interiérové doplňky. Zabývá se designem, kurátorskou a pedagogickou činností. Působila na Parsons School of design, Rhode Island School of Design, v současné době přednáší na New York University. Samostatně začala vystavovat od roku 1987, mimo jiné v Galerii moderního umění v Los Angeles a na škole architektury na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Její šperky jsou ve stálých sbírkách řady významných světových muzeí a její symetrické mísy a nůž na sýr z kolekce Mono se staly součástí prestižní expozice Form 2003 na veletrhu designu ve Frankfurtu n. M.
Mono je rodinný podnik, který vyrábí prvotřídní nádobí a doplňky na stůl. Co bylo rozhodujícím momentem, že jste nabídku ke spolupráci přijala? Firma získala přední postavení v oblasti stolních doplňků především díky výjimečnému designu a materiálovému zpracování. Už od padesátých let spolupracovala se slavnými německými návrháři. S úmyslem oživit a zviditelnit produkty na trhu ve Spojených státech se majitelé firmy rozhodli, že osloví amerického návrháře, který zná místní zvyky, kulturu a vkus a dokáže navrhnout nový produkt, který by zaujal americkou elitní klientelu. V roce 2000 se obrátili na významnou newyorskou publicistku, specializující se na současný design a architekturu, aby jim doporučila designéra, který naplní jejich představy o budoucí kolekci a zároveň naváže na filozofii o elegantní jednoduchosti a nadčasové kvalitě. Zadání bylo pro mne velkou výzvou. Wilhelm Seibel (prezident firmy) při našem prvním setkaní a po zhlédnutí dosavadní práce přistoupil na spolupráci. Po několika dnech v produkčním závodě v Mettmannu poblíž Düsseldorfu jsem získala dostatečnou představu o technologických možnostech výroby. Zadání znělo: navrhněte produkt s atributy architektury a sochařství tak, aby byl minimalistický, funkční a nadčasový. Tenkrát jsme neměli tušení, co to vlastně nakonec bude.
Jaký dojem ve vás zanechala spolupráce s Mono? Německá mentalita je odlišná od americké. Mají něco společného? Ve firmě vládne velice přátelská atmosféra a každý, kdo pro firmu pracuje, se automaticky stává členem velké rodiny. Synové Wilhelm a Carsten, kteří firmu vedou, vyrůstali v německo-francouzském prostředí. Od mládí hodně cestovali a vzdělávali se v oblastech architektury, designu a umění. Jsou velmi kultivovaní, otevření a hrdí na to, že firma vyrábí pod značkou Made in Germany. Je to zcela jiný přístup než v Americe.
Svět šperku jste propojila se světem designu drobných doplňků ke stolování. Nemáte dojem, že se kultura stolování z dnešního světa trochu vytrácí? Formujete vkus v době, kdy vládnou fast foody a stolování se nepřičítá tak velký význam. Proti takové konzumaci mám velké výhrady. Je to především otázka výchovy, vzdělání a kultury, a tedy se to dá těžko generalizovat. Naopak, dnešní kultura stolování nabízí rozmanité kombinace historických či současných etnických stylů z celého světa.
Symetrické mísy a nůž na sýr z kolekce Mono se staly součástí prestižní expozice Form 2003 na veletrhu designu ve Frankfurtu. Čím se tato kolekce odlišuje od jiných a jaká je její filozofie? Čím si získala odbornou porotu? K nové kolekci jsem přistoupila s ohledem na současnou architekturu a nový styl bydlení ve velkých otevřených prostorech, inspirovaný newyorskými lofty. Hledala jsem formu, která by umožnila jednoduchou a ekonomicky nenáročnou výrobu a splňovala zadání firmy. Odborná porota ve Frankfurtu nad Mohanem údajně ocenila neobvyklý způsob tvarovaní nerezové oceli, eleganci a čistotu tvaru, a také technologicky nenáročný proces výroby.
Eva Eisler – Žije od roku 1983 v New Yorku – Studium: Stavební průmyslová škola v Praze, Střední průmyslová škola grafická v Praze, Independent Study, Parsons School of Design, New York – Ocenění: Fellowship 1993, New York Foundation for the Arts, Ocenění německé asociace pro umění a řemesla Bundesverband Kunsthandwerk (2003) – Vybrané projekty: 2002 – Mono-cimetric, řada stolního náčiní pro firmu Mono, Německo 2001 – Radiant geometries, design výstavy, American Craft Museum, New York 2000 – Memories of Murano, design výstavy, American Craft Museum, New York
Zajímavost Německá pošta vydala poštovní folia hodnotící design v Německu. Pro svou sérii známek vybrala výrobky výjimečného designu firmy Mono. Známka vydaná poprvé v roce 1998 odrážela období art nouveau a období Bauhausu. Tématem pro sérii vydanou v roce 1999 byl německý design v poválečné éře. Uznání za své návrhy obdrželi Herbert Hirch (televizní set HF Braun) a Gűnter Kupetz (perleťová vratná láhev na nealkoholické nápoje).
Kontakty: LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 222 254 444, fax: 222 251 056; NAUTILUS, bytové doplňky,Vinohradská 190/2405, Praha 3, tel./fax: 234 095 234, fax: 234 095 225
text: Lenka Kopecká a Jiří Rubeš foto: archiv |
