|
|
Nejdříve si dobří sousedé museli upřesnit, kdo začal stavět dřív a kdo později. Vyšlo to téměř nerozhodně. Shodují se v tom, že bez technického vzdělání, teprve druhý až třetí dům se podaří postavit podle přestav a přání…. A k tomu už jen dodávají: „ V té době, když my jsme začínali, tak to byl takový boom ve stavění.
Projektanti vymýšleli projekty bombastické, okázalé a na oko hezké, ale praktické věci se dost opomíjely.“
MD: Jaký jste si přáli dům? Merunka: Chtěli jsme středně velký dům, žádný extra moderní styl, spíš aby „pasoval“ do zdejšího okolí. Proto jsme zvolili i klasický stavební materiál, tedy pálené cihelné zdivo. K venkovu se hodí. V přízemí je velký obývací pokoj spojený s kuchyní, příslušenství a garáž, nahoře pokoje pro děti, ložnice a pracovna. To se docela osvědčilo, i když si dneska myslím, že stejně jsme všichni pohromadě dole, takže, kdybychom stavěli znova, pokoje nahoře bychom zvolili menší a větší zázemí tady dole. Na pozemku velkém asi 1000 m2 jsme točili barákem tak, aby zůstalo kousek zahrady, kterou bychom užívali k posezení a odpočinku. Kvůli tomu jsme šli z Prahy. Zastavěná plocha je asi 144 m2, ale mohla být o pár metrů větší na uložení nářadí a dalších věcí. Rosák: V podstatě to, co říká Zbyněk, souhlasí i u nás. Ten dům jsme stavěli proto, abychom měli velkou obytnou plochu dole, kde se bude soustřeďovat rodina, nahoře budou pokoje pro dcery, naše ložnice a pracovna. No a v přízemí jsme ještě postavili vlastní bytovou jednotku pro mojí maminku. Jenže ta se mezitím sžila s okolím a kamarádkami v Chocni, když tam přechodně bydlela u mého bratra. A starší dcera se vdala a žije v Praze. Takže bychom asi volili dům menší. I když tu jednotku pro maminku využíváme jako hostinský pokoj. Tak ta zastavěná plocha je prostě větší, asi 240m, protože máme pod střechou bazén a dvougaráž.
MD: A jaké máte pocity po letech… Merunka: Byla veliká chyba stavět tak rychle, jako jsme stavěli. Sice jsme byli hrdí, že jsme začátkem února začali kopat základy a v srpnu jsme se stěhovali, ale všechno má samozřejmě své plusy a minusy. Ten barák skutečně, jak se říká, má vyschnout a promrznout, aby zdivo vyzrálo, a taky máte čas si věci dobře promyslet, protože v průběhu stavby se leccos mění. Ale tlačily nás podmínky úvěru. Museli jsme co nejdříve zkolaudovat, aby se to „překlopilo“ na hypoteční úvěr, který by byl výhodnější než překlenovací.
MD: Zřejmě se skryté vady brzy objevily… Merunka: Zdi vlastně vysychaly až pod omítkou, která navíc byla příliš tenká a bohužel nebylo ani dodrženo její správné složení, což mi později řekl odborník. A ze stejných důvodů oprýskal balkon. Nebyl vyschlý a ani nevíme, zda byla použita správná technologie lepení dlaždic a vhodné lepicí hmoty. Takže nás čekají opravy, zateplení a omítnutí fasády a komína.Tady soused to už má za sebou… Rosák: My jsme stavěli z porobetonových tvárnic, což se osvědčilo. Stříkanou omítku ale firma udělala velmi špatně, a tak měl nový dům zdi hrbolaté jako starý hrad. Rozhodli jsme se obložit celý dům polystyrenem, což se u tohoto zdiva doporučuje, a udělat nové omítky. Zdivo teď dokonale izoluje, v létě je uvnitř příjemný chládek a v zimě teplo. To byl opravdu skvělý tah. Bohužel jsme k němu došli až postupem času. Merunka: Po pěti letech pozoruji, že tepelná izolace ve střeše nefunguje, jak by měla, přestává izolovat. V létě je v podkroví horko a v zimě chlad. Pravděpodobně se kamenná vlna sesunula nebo sesedla. Musíme zjistit, kde se stala chyba, jinak bychom museli přitápět. Rosák: Chápu, když „zlobí“ střecha. Nám ale velké problémy způsobilo efektní prosklení haly ve tvaru jakoby dvojitých křídel. Říkáme jim „vrány“. Vlastně na stropě v místě prosklení vznikl tepelný most. Díky inženýru Petru Alblovi se podařilo tuto závadu odstranit. Tak jako jsme použili polystyren venku na fasádě, tak jsme použili polystyren i uvnitř a izolovali s ním kovové nosníky. Sluší se připomenout, že firma AD IMMO z Mariánských lázní, která opravy prováděla, nám snad poprvé za celou dobu naší stavby ukázala, jak má slušná stavební firma pracovat, aby jí zákazník mohl důvěřovat. Možná to bylo tím, že už delší dobu působila i na německém trhu a tam je slušnost i poctivost samozřejmou nutností. Merunka: A jsme u střešní krytiny. Oba máme na střeše stejné vláknocementové šablony Beronit, a myslím si, že jsou kvalitní. Při dostatečném sklonu střechy, jaký mají Rosákovi větší, fungují dokonale. Déšť, krupobití a sníh tu nemá takovou váhu. Sklon naší střechy je však na hranici tolerance, tedy podle pana stavitele, takže šablony občas praskají. Takže pozor na to.
MD: Podzim je za dveřmi, máte spolehlivý recept, jak si dobře zatopit? Merunka: Teď už bychom věděli. Ale zcela nesmyslně jsme se v té době nechali přemluvit k vytápění přímotopným kotlem, který automaticky udržuje teplotu v jednotlivých místnostech. Problém je v tom, že jej energetické závody ve špičkách vypínají. V sedm večer, když si všichni sedneme, je v místnosti chladněji o dva stupně, a už to cítíme. Takže jsme potom při venkovní zdi dostavovali komín pro krb, kterým si v obýváku přitápíme. To je velice příjemné, ale výhodnější jsou krby s teplovzdušnými rozvody, což není zas tak technicky náročné. Bohužel, my v těch místech, kde by šly udělat, máme zrovna šatny. Prostě chce to od začátku sedět nad projektem. Až tenhle systém doslouží, tak jej rozhodně předěláme. Rosák: V tomhle jsme měli štěstí. Nás pro změnu přemluvili na tepelné čerpadlo s podlahovým topením, které máme všude. To se hodně osvědčilo. Ušetří se náklady na vytápění, nehledě na to, že je ekologické. Těžko si dovedu představit něco lepšího, možná sluneční kolektory.
MD: A co návratnost vynaložených investic? Rosák: V době kdy jsme si ho pořizovali, nám návratnost investice spočítali na osm let. Dneska už to vypadá na pět a půl roku, což už je za pár měsíců. Vzhledem k progresivně stoupajícím cenám za energie jsou čerpadla čím dál ekonomičtější.
MD: Kde by se ještě dala energie uspořit? Rosák: V našem případě asi změnou polohy domu. Máme krytý bazén k celoročnímu využívání. Ale pochopitelně jako každá příjemná věc nese i svou daň, a to nejen za přitápění a ohřívání vody, ale i neustálou údržbu, což třeba u Merunků v zimě odpadá. Proto bych celé křídlo s bazénem situoval obráceně, protože nám do bazénu nevstupuje jižní sluníčko. Svítí přesně na druhou stranu, tam kde máme zeď, tudíž vodu nemůže ohřát. Nejlepší by bylo, kdyby se dal celý dům pootočit, aby se daly využít i jiné plochy u domu, třeba terasa, a vodu třeba ohřívat solárními kolektory. Merunka: Nám vodu ohřívá sluníčko ve venkovním bazénu, kterou před vychladnutím chrání plachta. Ale máme zas jiné výdaje. Bazén nám málem odnesla voda, protože jsme tady na jílu. My jsme sice odvodňovali třímetrový pás pozemku kolem domu, ale jinak nic.Takže když prší, bazén se na trávníku jen houpe. I stalo se také, že když z Brd odtál sníh, přes pozemek se valil potok, zatekl kolem bazénu a přelil se přes něj i shora. Moje žena v domnění, že činí dobře, zavolala fekální vůz a nechala vodu odčerpat. Údajně to byla chyba: kdyby tam tu vodu nechala, spodní fólie by se tolik nevydula a nepoškodila se, a to včetně betonového základu pod nádrží.Takže se bazén musel nakonec celý vyprázdnit, odizolovat, plachta zalepit atd., a pak znovu napustit vodou. Stálo to dost peněz. Zatím je v pořádku, ale myslím si, že bude třeba udělat drenáže okolo celého pozemku, aby byl klid jednou provždy. Rosák: Ač nemáme bazén venku na zahradě, vlastní nepozorností jsem si způsobil několik podobných situací. Nechal jsem vodu zatéct nejen za fólii, ale podařilo se mi zaplavit šachtu s bazénovou technologií, elektromotory, přístroje, takže mě to stálo poměrně dost peněz, protože se zkratovaly, vybuchly. Pak jsem jen platil za různé elektrické kontrolky, dohřívání atd.. Takže to byl drahý špás.
MD: Jak snadno vznikají katastrofické scénáře… Rosák: To tedy ano, konkrétně s tím bazénem. Měl jsem velké oči, protože jsem si myslel, že budeme do bazénu zásadně skákat. Tak aby tam byl prostor, nechal jsem ho udělat dva metry hluboký po celé ploše. No, hrůza! Jednak se tam nikdo nepostaví a malé děti utonou ihned. Takže v rohu máme dodatečně udělaný betonový můstek, aby se tam vůbec dalo stát.
MD: Ale teď už je postaveno, můžete srovnávat… Merunka: Kolikrát jsme si se ženou říkali, jestli bychom to znova udělali, riskovali to celé splácení. Ale stavěli jsme rádi a znova jsme se shodli, že bychom do toho zase šli. Je to opravdu jiný život, v Praze už jsme si dneska odvykli. Tady relaxace trvá daleko kratší dobu než v městském bytě. Zapouštíme tady kořeny čím dál tím víc. Rosák: Já jsem od přírody hrozně líný člověk. Ale nelituji toho. Až nebudeme mít se ženou žádné zásadní aktivity v Praze, vše soustředíme sem. Jednou tady budeme žít plně. Už se vidím, až tady budu chodit do svého divadélka jako starý pán v úplně vytahaných starých kalhotách a v klobouku a budu na všechno dohlížet. Na to se těším.
text: Helena Klímová foto: Iveta Kopicová |
Blog
Rezidence, kterou znají princezny
|
|
Již dva roky po svém příjezdu do Libanonu si Blanka Matragi otevřela na hlavní bejrútské třídě Hamra módní salon Blanka Haute Couture, specializovaný na modely večerních toalet. V průběhu let získala klientelu z oblasti celého Perského zálivu. Devadesát procent její tvorby končí v královských palácích, v šatnících manželek ropných magnátů, státníků, diplomatů, podnikatelů, architektů, a to nejen z arabských zemí, ale i z mnoha států západní Evropy.
Vaše nová rezidence leží asi pět minut chůze od vašich krejčovských dílen. Pod okny se rozprostírá upravený areál americké univerzity ve viktoriánském stylu, který však nebrání krásnému výhledu na moře. Obýváte šesté patro v desetipatrovém rezidenčním domě, byt o rozloze 450 m2. Jací lidé vlastně vyhledávají bydlení tohoto typu? Náš dům je kosmopolitní. Například pod námi bydlí italský velvyslanec a nad námi holandský obchodník. Díky velké rozloze si každý může s bytem experimentovat podle vlastních představ. My jsme měli původně pět ložnic a samé chodby, což nám nevyhovovalo. Museli jsme prostor kompletně zrekonstruovat. Nechali jsme vybourat stěny a vypsali konkurz na architekty. Vybrali jsme si architekta z Bejrútu, s nímž jsme pak několik měsíců jenom konzultovali naše představy a probírali detaily plánů. K návrhům nábytku a doplňků jsme pak pozvali designéra Bořka Šípka.
Vy i váš manžel jste vyrůstali každý v odlišném kulturním prostředí, ale na druhé straně jste spolu žili v různých zemích. Pobývali jste ve Francii nebo v Americe. Je vůbec možné, abyste se shodli například při výběru doplňků nebo volbě stylu? S manželem se výborně shodujeme. Máme rádi velké otevřené prostory, kde nás nic neomezuje. V žádném z našich bytů nikdy nezavíráme dveře. Utíkali jsme od starožitností. Mám ráda dokonalost art deca 20. let minulého století, kdy se používaly kombinace bronzu, mramoru a dřeva. Tuto dobu považuji za začínající éru dokonalého designu, architekti z ní čerpají dodnes. Značně mě to ovlivnilo. Tehdy se používalo i tineo – vzácné „duhové“ brazilské dřevo. Od té doby však vymizelo, takže bylo dost těžké sehnat ho v takovém množství, jaké jsme potřebovali.
Tineo spojuje celý salon – od vchodu v podobě dvou osobních výtahů, které jsou jím obložené, přes bar, dveře a zatahovací stěny… Když se otevřou vchodové dveře, obklopí vás tineo od skleněné boční stěny až k výtahům. Velice rafinovaně zakrývá klimatizační zařízení předsunutým stropním podhledem.
Dominantní místností vaší rezidence je otevřený salon. Jaké funkce plní? Je to vlastně obývací prostor s jídelnou, který je vybaven místy k posezení, krbem a projekcí, která má podobnou funkci jako televize s videem a přehrávačem DVD. Po stisknutí tlačítka automaticky vyjede projekční plátno. Toto domácí kino můžete sledovat z celé haly, od jídelního stolu nebo také z vany. Na konci salonu je dřevěná zástěna, která odděluje pracovnu s knihovnou. U vstupu do jídelny je bar tvořený mramorovou deskou zavěšenou na sloupu. Z pracovny se pak vchází do ložnice.
Zatáhnutím dřevěné stěny se tedy odděluje soukromá část od společenské? Ano, z ložnice se dále pokračuje do otevřené části koupelny, která je propojená se šatnou. Dále máme s manželem separátně každý svou koupelnu a také pokoj s koupelnou pro hosty. Poslední koupelna v bytě je pro služebnou.
V které části bytu trávíte nejvíc času? Těžko říct, pohybuji se všude. Hodně času trávíme s manželem na prosklené terase, kde snídáme i večeříme. Zejména však snídáme, protože je tam nádherný panoramatický výhled na moře.
Jaký typ podlahy v rezidenci převládá? Podlahy až do pokoje pro hosty jsou ze stříbrošedého vysoce leštěného mramoru dovezeného z Řecka. Působí jako zrcadlo a vše se v něm odráží. V bytě je však použito více druhů mramoru, zejména „cremo delicato“ a hnědý žíhaný.
Zatímco ve většině místností převládá dřevěný nábytek, kuchyň je výjimkou… Protože je všude dřevo, chtěli jsme také navodit kontrast. Kuchyň je dokonale funkční, vybavená nejmodernější technikou. V Itálii nám vyrobili celou kuchyň na míru, což trvalo několik měsíců. Jejím autorem je hlavní návrhář automobilů Ferrari, proto má celá kuchyň modrou metalízu stejnou jako nejluxusnější vozy této značky. Za ní se nachází další, pomocná kuchyň v matně stříbrné barvě, byt pro služebnou a skladovací prostory. V pomocné kuchyni je i 90centimetrový sporák na pečení velkých ryb, v hlavní kuchyni je klasický 60centimetrový sporák, elektrická trouba na pečení sladkostí, mikrovlnná trouba a největší nerezová lednice, která existuje, americké značky Subzero. V pomocné kuchyni máme samozřejmě i druhou lednici.
Relaxujete u vaření? U vaření? Já nevařím. Ještě jsem ani jednou nezapnula sporák, dokonce ani nevím, jak se pouští. V Libanonu je zvykem, že běžně zvete na večeři deset až dvanáct přátel, a k tomu je nutné služebnictvo. Míváme výborné hostiny, protože naše kuchařka pochází ze Seychel a mistrně ovládá mezinárodní kuchyň.
Práce Bořka Šípka ve vašem interiéru volně navázala na dílo domácího architekta. Měl při dotváření designu volnou ruku? Libanonský architekt navrhl dispozici bytu, kterou jsme potom synchronizovali s Bořkem Šípkem a pomocí dvou architektů jsme vše doladili. Bořek dělal veškerý nábytek, židle u baru, na terase, celou jídelnu i se svítidly, lustr v pracovně, aplikace na toaletě pro hosty a tak dále. Kromě tinea jsou v našem bytě i jiné druhy vzácných dřev – třešeň, mahagon, eben nebo guadela, které jsou použity na podlahy i nábytek. Postel má desku z dřeva wenge, což je tmavé, až černé dřevo. Bořek má strašně rád přírodní materiály, v tom jsme se shodli. Spolupracovat s ním je úžasné. Máme společné postmoderní myšlení, co se týče materiálu i přístupu k zpracování. Je stejný typ jako já. Když to v dílně neumějí udělat podle jeho představ, sám si vezme pilník a pilku a ukáže, jak na to. Tak to dělám i já se svými švadlenami. Nábytek, který navrhl, vyráběli místní truhláři, špičkoví ebenisté. Sám byl pak několikrát v Bejrútu, aby je mohl korigovat.
Je pravda, že při jedné z jeho návštěv se o něm dozvěděla i libanonská hlava státu a dostali jste pozvání na večeři do prezidentského paláce? Ano, při jedné z jeho návštěv zazvonil telefon z prezidentského paláce a za chvíli už před rezidencí stála limuzína, která nás odvezla k prezidentovi. Zjistili jsme, že miluje Šípkův design a vlastní několik jeho kousků. Prezident tak využil příležitosti, aby se s ním setkal osobně.
Při zařizování jste hledali nejrůznější předměty na různých místech světa. Určitě nebylo lehké všechno zkoordinovat a sladit… Výstavba rezidence trvala rok a půl a všechno vznikalo postupně. Na starosti to měli inženýři, architekti a můj manžel, který sem denně docházel, aby všechno řídil a kontroloval.
Samotná rezidence je jedinečným uměleckým dílem, můžete se pokusit odhadnout její cenu? To je těžké stanovit. Základní vybavení stálo asi jeden a půl milionu amerických dolarů, a když k tomu připočteme plastiky, obrazy, cenné detaily, jejichž hodnota roste, není jednoduché cenu odhadnout. Už jenom to, že Bořek podepsal všechny své návrhy od postele až po stoly, což jsou unikáty i ze sběratelského hlediska, podstatně zvyšuje její hodnotu.
Zazvonil telefon. Zvedl ho Makram, cosi pronesl do sluchátka, podal je paní Matragi a řekl: „Blanko, volá princezna Dubha. Je prý v Paříži a potřebovala by nové šaty.“ Rozhovor skončil a Blanka Matragi se vrhla opět do práce… a do pohádky.
text: Beata Jirešová foto: Georges Khoury |
Setkání generací
|
|
Rozsáhlá rekonstrukce s dostavbou bývá většinou komplikovanější a nákladnější než stavba nového domu na zelené louce. Ale pro pocit opravdového domova není důležitý jen samotný dokonalý dům, svou roli hraje také místo stavby. Kořeny některých lidí jsou hodně hluboké a možná ještě silněji prorůstají rodnou hroudou v dnešním trochu hektickém způsobu života, který s námi může kdykoliv pořádně zamávat. Lidé svázaní s pozemkem svých rodičů a prarodičů se tedy raději pouštějí do složité a zdlouhavé přestavby, než by přesídlili na nové místo, ke kterému nemají žádný vztah.
Hledání možností Paní domu vyrůstala v rodinném domku svých rodičů na sousední parcele. Na pozemku jejich dnešního velkého domu tehdy stával menší domek babičky a dědečka. Bylo pro ni samozřejmé, že rodina zůstává stále pohromadě, dokonce i v době, kdy se obě se sestrou vdaly – jen přibylo pár mužských a dětí. Ale dům rodičů nebyl nafukovací, brzy se do něj všichni nevešli. První etapou stavitelské éry nové rodiny byla garsonka, o kterou prodloužili domek babičky. Jak dětí přibývalo, ani tento stav nemohl dlouho vyhovovat. Rozhodli se pro zásadní přestavbu. Přestože oba manželé jsou profesí stavaři a stavby s vlastní stavební firmou se nebáli, potřebovali odborníka, který by dokázal skloubit dispozičně provozní řešení s exteriérem. Obrátili se na nedaleko bydlícího kamaráda, akad. arch. Tomáše Turka.
Přízemní domek měl půdorysný tvar protáhlého obdélníku orientovaného delší stranou k ulici. Jeho šířka se nemohla zvětšovat, domek stál při zadní hranici pozemku a plocha před ním stěží poskytovala dostatek prostoru pro příjemnou zahrádku. V podélném směru se domek prodloužil už garsonkou, zbývala malá rezerva na opačné straně a možnost dalšího patra. Vzhledem k okolní zástavbě však druhé podlaží mohlo působit příliš hmotně. Architekt Turek vyzkoušel několik variant řešení a tu poslední jim předložil se slovy: „Tady to máte, víc už ze mě nedostanete.“ Majitelé byli návrhem trochu zaskočení, několik dní se jen dívali a přemýšleli, přece jen si představovali dům trochu jinak než jako „tunel“ s válcovou střechou (pán domu byl původní specializací tunelář, v návrhu tedy viděl i lehce poťouchlou symboliku). Ale po nějaké době zjistili, že se jim dům začíná líbit. A navíc představoval přesně to, co opravdu potřebovali.
Žádný spěch Stavba trvala téměř tři roky, před vlastním rodinným domem měly vždycky přednost firemní zakázky. Ale o to víc času bylo na promýšlení všech detailů a řešení interiérů. Postupné zařizování zůstávalo spíše na ženské polovině rodiny, i tady jí občasnou radou – například při volbě barevnosti – vypomohl architekt Turek. Stavbu sledoval pečlivě po celou dobu výstavby, někdy i v jejím průběhu navrhoval drobné změny. Realita je přece jen někdy trošku jiná než kresba na papíře a nejcitlivější vůči okolí se zdála výška objektu. Ze svého okna, z určitého odstupu, poměřoval rostoucí dům se sousedními. Zedníci z něj museli mít „radost“, když jim povolil ještě dvě vrstvy cihel dozdít, ale v příštím okamžiku museli jednu vrstvu ubourat, protože dům už byl moc vysoký. Ze stejného důvodu se zkracovaly i obloukové vazníky střešní konstrukce poté, co byly už pracně osazeny jeřábem. Majitelé jsou však přesvědčeni, že architekt Turek přesně věděl, co dělá. Dali mu plnou důvěru a čím déle v domě bydlí, tím jsou spokojenější. Jak se rozrůstá i zahrádka před domem, jejich „tunel“ splývá se svým okolím a vzbuzuje dojem, že tam stojí odjakživa.
Bydlí se i na zahradě Úzká a dlouhá dispozice je pro vyřešení provozních vztahů poněkud složitější, ne-umožňuje natolik provázání jednotlivých prostorů jako kompaktnější hmoty. Přesto se podařilo dospět k přehlednému a pro rodinu dobře fungujícímu dispozičnímu řešení. Z původního domku zůstalo jen velmi málo, byla však téměř bez vnitřních změn zachována dostavba garsonky se samostatným vstupem (jedno z dětí tu brzy bude mít samostatný byt). Do vlastního domu se nastupuje ve střední části pod šikmo osazeným hranolem na sloupech (jeho čelní stěna koresponduje s linií ulice). Kromě uzavřené předsíně a protilehlé šatny jsou všechny další prostory v přízemí už volně otevřené, navazuje hala se schodištěm do patra, jídelna a kuchyň. Hala s jídelnou představuje hlavní obytný prostor, rodinou nejvíce využívaný. Je propojen balkonovými dveřmi také se zahradou, která na něj navazuje venkovní terasou umožňující letní stolování. Pobyt venku od rána do večera zpříjemnil ještě bazén, který byl postaven o kousek dál na zahradě. Obývací pokoj se dá uzavřít dveřmi, je stranou obytné haly a využívá se jako klidná místnost pro relaxaci, sledování televize nebo poslech hudby. V horním podlaží jsou umístěny pokoje všech tří dětí a ložnice rodičů, velká koupelna a samostatné WC. Prostorově největší pokoj ve vystupujícím hranolu má vestavěnou galerii, na rozdíl od ostatních místností není zastřešen válcovou střechou.
S vnoučaty se počítá Přestože byl dům řešen pro rodinu v konkrétní situaci, jeho dispozice počítá s neustálým vývojem. Nezměnil se jen pokoj nejstarší dcery v klidné koncové části patra, zato ložnice rodičů a pokoj synů už si vyměnily místo. Pro staršího syna se právě upravuje garsonka a opět se místnosti mohou zaměňovat. Dům poskytuje spoustu možností, jak reagovat na měnící se nároky podle věku dětí, dovolil ubytovat také zahraničního studenta nebo svého času i řemeslníky rodinné stavební firmy. Jeho řešení počítalo od začátku s životním stylem velké rodiny, která zůstává pohromadě. Určitě dokáže vhodně reagovat i na další změny, až si některé z dětí založí vlastní rodinu. Je to dům, který umožní soužití několika generací i pravidelná setkání dalších příbuzných.
Způsob výstavby: vlastní stavební firma Konstrukce: cihelné zdivo, sendvičový obvodový plášť s keramickým obkladem Zastavěná plocha: 168 m2 Střecha: dřevěné obloukové střešní vazníky, bonnský šindel Okna: dřevěná s izolačním zasklením Vnitřní vybavení: keramické dlažby, dřevěné podlahy Vytápění: centrální, plynový kotel
text: Věra Konečná foto: Jaroslav Hejzlar |
Pružné sedlo
|
|
Rozsáhlá škála moderních výrobních technologií se odráží nejen ve výtvarných koncepcích, ale i na hodnotové a významové symbolice, která je přirozeným atributem tohoto užitkového objektu.
Z optického hlediska poskytovala kovová židle nové vjemy a navozovala představu beztížného těla v prostoru. Zmizely totiž nohy, které byly v celých dějinách nábytku u židlí neodmyslitelnou tektonickou součástí. Až do poloviny 20. let 20. století žádná jiná židle předtím neprošla tolika technickými zkouškami. U tradiční konstrukce to nebylo ani třeba, protože sedáková podložka podepřená čtyřmi nohami měla jednoznačnou tektoniku a bylo jasné, že se ani pod korpulentnější postavou nezhroutí. Jiné to ovšem bylo, když tvarové pojetí židle, jak ho naznačil ohýbaný nábytek z produkce Thonetových továren, začalo pokoušet architekty, kteří se snažili nahradit bukové dřevo rovnomocnou kovovou trubkou. Kov měl být pevnější než dřevo a v jisté tvarové konfiguraci i výrobně méně náročný.
Zkušenosti s kovem a jeho využitím v tehdejší tvorbě sedacího nábytku sice výrobci měli, ale šlo především o lité litinové části zahradních a parkových lavic. Na pomoc přispěchal i pověstný ocelářský gigant Mannesmann, kde se podařilo v roce 1886 vyrobit první bezešvou trubku. Secesní interiéry na přelomu 19. a 20. století však nebyly schopny esteticky vstřebat tyto těžkopádné kusy od zbrojařské firmy.
Při úvahách o možnostech využívání kovových trubek odpadly funkcionalistickým architektům z hlediska jejich ideového zaměření především dva problémy: nemusely řešit otázky, zda odkrýt, nebo naopak popřít spoje. Zaměřily se totiž na ohýbanou trubku ze dvou částí, které v prostoru vykreslovaly dokonalé „esovky“. Namísto řady částí, které se musely složitě sestavovat a spojovat, tak vznikl dojem čisté jednoduchosti. Tyto vlastnosti materiálu odpovídaly atmosféře doby a zároveň byly výzvou nastupujícímu konstruktivismu.
Jeho čelný představitel Theo van Doesburg vytvářel vlastní teorie o tzv. „elementární konstrukci“ a na jeho úvahy navazovali i ruští konstruktivisté. Ve svém článku Dřevo, nebo kov? z roku 1929 okomentovala ovzduší doby Ch. Perriandová příznačnými slovy: „Kov hraje v nábytku stejnou roli jako cement v architektuře. Je to revoluce. Estetika kovu… Nová lyrická krása, napájená matema- tickými vědami.“ Přestože hned po první světové válce vznikaly v ateliérech prototypy různých verzí kovového nábytku, prvenství získal pozdější čelný představitel desavského Bauhausu Marcel Breuer. Jeho křeslo nazvané Wassily podle zakladatele malířské abstrakce Vasilije Kandinského, pro jehož ateliér křeslo navrhl, se stalo hned napoprvé modelem, který je dodnes aktuální. Úplnou novinkou bylo nahrazení dřevěného nebo čalouněného sedáku a opěráku tkaninou z pevné příze.
Wassily bylo natolik inspirativní křeslo, že se jeho výroby ujala řada evropských firem, z nichž některé ho mají ve svém výrobním programu i dnes. Podobně i designéři jsou přitahování Breuerovým příkladem, který je tak jednoznačný, že bylo obtížné vymanit se z jeho dostředivého vlivu. Princip kontinuální linie ohybů, na nichž jsou napjaty sedák, opěradlo a područky z kůže nebo tkaniny, ovládl na čas zcela představivost architektů. Autorem dalších variant byl do té doby neznámý příslušník Bauhausu – holandský architekt Martin Stam. Navrhl prototyp první samonosné židle, u které její autor dokonale zrušil dosavadní systém podpěry a zátěže. Byla to první židle bez zadních noh a za materiál si zvolil poměrně banální plynovou trubku. Stamovy židle se po doladění ohýbané technologie staly patentovaným výrobkem a licenčně ho vyráběly i české továrny. Martin Stam (1899-1985), který je jednou z nejzajímavějších osobností evropské avantgardy, svůj zájem neorientoval pouze na židle. Své konstruktivistické názory propagoval ve vlastním časopise a v roce 1928 se zúčastnil v Praze projektu „Bydlení na Babě“, kde navrhl jeden dům. Do vývoje kovového nábytku zasáhl také další architekt, který je spojený s českými zeměmi – Ludwig Mies van der Rohe. Pro interiér vily Tugendhat v Brně navrhl židli, která v konstrukci navazuje na statické poznatky Breuerovy a Stamovy i na autorské modely z ohýbaných trubek z roku 1927. Trubkové profily však nahradil plochým profilem, který je tvarovaný zastudena.
To umožnilo nebývale pružné a přitom bezpečné posezení. Dokonale vyleštěný povrch oceli a černý kožený potah vytvářejí souzvuk, který se stal mottem všech pravověrných funkcionalistů. Objekt od van der Roheho má ještě jednu zvláštnost. V konstrukci kombinuje prvky židle i křesla – praktičnost první a pohodlnost druhého. Na počest místa určení ji nazval Brno a později k ní připojil i další „sedací“ realizaci jménem Barcelona. Do hry o podobu budoucího nábytku se přirozeně vložil i francouzský architekt Le Corbusier. V roce 1928 navrhl svůj pověstný „stroj na odpočívání“. Ve spolupráci s Ch. Perriandovou vyšel z klasického typu francouzské „chaise longue“, která je dobře známá z portrétů Madame Sta¨el či Mme Récamier. Přestože se často v literatuře uvádí tato Corbusierova inspirace ze zlatého období klasicismu, spíše si však Le Corbusier vzal za předlohu antické lehátko „lectus“, na kterém staří Římané spočívali v tricliniu. Le Corbusier se ovšem nezastavil u tohoto typu a následně vytvořil ještě kovovou otáčecí židli, spíše bizarní „dada objekt“ než nekonformní křesílko. Podobně jako Martin Stam, Marcel Breuer a Mies van der Rohe i Le Corbusier spolupracoval s českou zákaznickou klientelou v čele s továrnou Thonet. Rušná aktivita zahraničních funkcionalistů na české půdě nemohla zůstat bez vlivu na avantgardu, se kterou měli ostatně čilé styky. Proto téma kovového nábytku zde nacházelo aktuální odezvu a kupodivu i řadu technologicky vyspělých výrobců, kteří úzce spolupracovali s architekty: H. Gottwald v Ústí nad Orlicí, Mücke-Melder, UP Hodonín, Slezák v Bystřici pod Hostýnem a další. Na tyto firmy navázaly v poválečném období znárodněné podniky, které kupodivu převzaly náročné předchozí výrobní programy a pokračovaly v nich hluboko do 50. let 20. století.
Příspěvek domácích nebyl zanedbatelný a bez nadsázky lze říci, že křeslo Ladislava Žáka z počátku 30. let se nejenom vyrovná kreacím zahraničních kolegů, ale je elegantní syntézou jasného účelu a estetické čistoty. Plynulé linie odkazují na „chaise longue“, ladné područky na křeslo a textilie zavěšená v kostře rámu je přímo houpací sítí nad zemí. Ladislav Žák tak nejlépe naplnil vizi svého kolegy Marcela Breuera, že „budoucnost nám umožní sedět na pouhém neviditelném sloupci stlačeného vzduchu“.
Kontakt: MODERNISTA, Konviktská 5, Praha 1, tel./fax: 02/22 22 01 13, e-mail: modernista@modernista.cz
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Pozor, abyste se vešli!
|
|
Trh v současnosti nabízí poměrně široký výběr koupelnového vybavení. Pokud máte k dispozici dostatečně velký prostor, není problém si koupelnu vybavit kvalitním, designově vydařeným koupelnovým nábytkem. Podstatně složitější je pochopitelně vtěsnat jej naopak do malé koupelny, kde skutečně musíme počítat s každým centimetrem čtverečním.
Vejít se musí nábytek i my Vzhledem k tomu, že neodmyslitelnou součást vybavení koupelny tvoří sanita, kterou nemůžeme přesunovat z místa na místo, je rozumné se nad konečnou podobou této oázy nejen čistoty, ale i odpočinku zamyslet již ve stadiu, kdy teprve „zraje“ na papíře, ujasnit si, kde po dokončení umístíme větší kusy nábytku. Tak jim skutečně nejlépe najdeme stanoviště, kde nám nebudou překážet a zároveň budeme mít po ruce jejich obsah. I v koupelně platí, že méně znamená více. Řešení úložného prostoru se však najde v každé prostorné koupelně, neboť skříňky se dnes vyrábějí v šířce od 60 do 120 cm. V koupelnách, kam se nám vejde pouze umyvadlo a pračka, na kterou není jinde místo, se koupelnový nábytek většinou redukuje na úložné prostory nad a pod umyvadlem, zrcadlovou skříňku, případně nějakou poličku a pouze nejdůležitější doplňky, jakým je např. sušák na ručníky. Prostor sice není nafukovací, přesto najdeme na trhu kusy nábytku, do kterého přehledně uložíme alespoň nejnutnější koupelnovou výbavu. Přehled v těsných úložných prostorech nyní i v koupelnách zlepšuje z kuchyní známý „drátěný“ program, místo šetří například skříňky s elegantními žaluziovými dvířky apod.
Závěsný nábytek usnadňuje údržbu Koupelnu bychom v žádném případě neměli nábytkem přeplnit do té míry, že nám bude komplikovat pohyb a údržbu. Tu velice usnadňují závěsné kusy nábytku, které se v koupelnách osvědčují stejně jako sanita. Lze pod nimi snadno udržovat podlahovou krytinu, vytírat vodu, a likvidovat menší „potopy“ vzniklé přetečením vody z vany, kterým se asi nevyhne žádná koupelna. Praktické řešení v tomto směru představuje i nábytek na kovových nožkách či na kolečkách. V žádném případě bychom neměli kupovat skříňky, jejichž sokly se přímo dotýkají podlahy. Co se týče materiálu, koupelnové vybavení se dnes převážně vyrábí ze dřeva či MDF. V obou případech je vzhledem k vysoké vlhkosti vzduchu nutno v koupelně věnovat náležitou pozornost jeho povrchové úpravě. Pořídíme-li si nábytek natřený emailovými barvami, zcela jistě v krátké době spláčeme nad výdělkem. Ke znehodnocení koupelnového vybavení však stačí i místy poškozený lak. Kovový nábytek by měl být ošetřen komaxitovými barvami.
Nástup kovů a skla A jaké módní trendy pronikají do současných koupelen? Také zde stejně jako v jiných místnostech lze postřehnout vehementní nástup kovů, skla, plastů. To však neznamená, že ti, kdo dávají přednost teplejším mater-iálům, nemohou být „in“. Světoví designéři nezavrhují ani dřevo anebo MDF. Povrchová úprava dává vyniknout kráse přírodního materiálu. Koupelna je však naše království a můžeme si do ní pustit i pastelové barvy. Avšak pokud možno s rozmyslem, aby nám brzy nezevšedněly.
Nechte si poradit – Stavíte-li rodinný domek, zamyslete se již nad projektem, kam budete chtít umístit větší kusy koupelnového nábytku. – Především v malých koupelnách platí, že „méně znamená více“. – Při koupi koupelnového nábytku je třeba věnovat náležitou pozornost kvalitě jeho povrchové úpravy. – Při výběru koupelnového nábytku dejte přednost závěsnému vybavení, které usnadňuje údržbu podlahové krytiny. – Pokud jste se rozhodli pro pastelové barvy, zamyslete se, zda vás po kratším čase neomrzí.
text: Alena Vondráková foto: archiv redakce |
Osud nebo náhoda
|
|
Exkluzivní pražská čtvrť, samotná stavba i poskytované služby je natolik nadchly, že dlouho neváhali a jeden z bytů si koupili. To byl první krok, k tomu, že se do Prahy nastěhovali natrvalo.
Abychom věci uvedli na pravou míru, musíme přiznat, že manželé se narodili i poznali v Praze. Velkou část života ale prožili daleko za oceánem, v kanadském přístavním městě Vancouveru.
Stěhování s otazníkem Žili v překrásném rozlehlém domě uprostřed přírody, z jehož oken byl na jednu stranu výhled na vysoké pohoří Coast a na opačnou do zálivu Tichého oceánu. Idylické prostředí, které jsem viděla na fotografiích, ve mně vyvolalo naprosto logickou otázku: Proč se stěhovali? „Syn už nějakou dobu žije v Čechách a dcera studuje ve Švýcarsku. Dům se stal najednou tichý a osamělý. Byt, který jsme koupili, nám poskytl zázemí, a tak jsme se rozhodli pro životní změnu. V podstatě to byla náhoda, protože kdyby vila nebyla tak výjimečná, možná by všechno dopadlo jinak,“ vzpomínají majitelé, kteří si vybrali byt v prvním patře s rozlohou 200 m2 a balkonem 10 m2. Ze vstupní haly se vchází do kuchyně a dál do společenského prostoru, kde je kromě sezení také velký jídelní stůl, nebo opačně do soukromé zóny se dvěma ložnicemi, koupelnou a toaletou. Obě části jsou propojené chodbou. V bytě je také výklenek, který v současné době slouží jako malá pracovna, a z praktických důvodů jsou ve zdech vestavěné skříně. „Nový domov jsme vybírali s ohledem na naše potřeby, přáli jsme si vzdušné prostory, kde se budeme cítit volně a kde oba nalezneme soukromí, ale i místo pro setkání s přáteli.“ Když manželé poprvé navštívili vilu, byly dokončené vstupní a společné prostory, kde je bazén, sauna a posilovna, samotné byty byly nezařízené.
„Vybírání nábytku je radost, baví nás to a navíc jsme se těšili na nové věci. Samozřejmě že časem změníte názor na interiér, toto byla příležitost, kdy jsme si mohli vytvořit domov úplně znovu.“ Samotný výběr manželům usnadnil takzvaný vzorový byt, kde elitní pražské firmy prezentovaly svou nabídku. Klienti měli možnost vybírat od podlahových krytin, přes nábytek, osvětlení až po textilní dekorace na jednom místě pod jednou střechou. „Bylo to příjemné pro obě strany. Po otevření hranic se toho v Čechách velmi mnoho změnilo. Prodejny s nábytkem tu začaly vyrůstat doslova jako houby po dešti. Můžeme-li to porovnat s kanadským prostředím, řekli bychom, že tu je mnohem širší výběr, ale zase se musí na většinu zařízení čekat. V Kanadě bývá nábytek na skladě, takže si ho rovnou odvezete,“ říkají majitelé a dodávají, že i vliv italského designu a ostatních částí Evropy má na Kanadu daleko menší vliv. „Spíš převládá americký nebo skandinávský styl,“ doplňuje muž. Manželé se ale nenechali úplně ovlivnit, vždycky totiž dávali přednost minimalismu, což se odrazilo i při zařizování nových prostor. S citem pro detail volili současné moderní prvky a kombinovali je s některými kusy, které si přivezli z Vancouveru. O jejich dobrém vkusu svědčí i elektronické přístroje od světoznámé dánské firmy Bang & Olufsen. „Někdy je současný styl až příliš studený, proto jsme byt zateplili koberci, zvolili obrazy připomínající dávnou minulost a okna ozdobili závěsy.“
Máme být na co pyšní Ne nadarmo se říká, že Praha je srdcem Evropy. Možná že si dění v našem hlavním městě neuvědomujeme dostatečně – kina, divadelní představení, opery, výstavy, muzikály, restaurace – a mnoho dalšího láká do naší metropole každoročně desetitisíce turistů. „Kulturní program v Praze je velmi bohatý, lidé se baví, zkrátka žijí naplno. Moc se nám to s manželkou líbí.“ Majitelé také přišli na další skvělou zábavu, která je navíc poučná i vzrušující – cestování. Díky tomu, že žijí uprostřed Evropy, mohou snadněji vycestovat do kterékoliv evropské země, navštívit její památky a poznat kulturu. Doufejme, že Praha už vždycky bude jejich hlavním sídlem.
Kontakty: EUROHOF (zařízení kuchyně), Žitná 52, Praha 2, tel.: 02/22 87 42 35–36, fax: 02/22 87 43 67; FAST – INTERIÉR & DESIGN (nábytek na míru), Sázavská 32, Praha 2, tel.: 02/24 25 05 28, 02/24 25 08 38, fax: 02/24 25 13 57; KOZÁK (vybavení koupelen), Anglická 7, Praha 2, tel.: 02/22 24 16 26, 02/22 24 20 27, fax: 02/24 23 63 09; LIGNE ROSET (interiérové zařízení), Ječná 15, Praha 2, tel.: 02/24 91 85 58, tel./fax: 02/24 91 95 99; LINEA PURA (interiérové zařízení), Klimentská 48, Praha 2, tel.: 02/24 81 99 41, fax: 02/24 81 99 40; Na Ořechovce 41, Praha 6, tel./fax: 02/24 31 17 54; SIRIUS DESIGN (interiérové zařízení a osvětlení), Dlouhá 32, Praha 1, tel.: 02/22 31 95 36, 02/22 31 95 48, fax: 02/22 95 55;
text: Lenka Haklová foto: Iveta Kopicová |
Oko kamery je nejlepší hlídač
|
|
Odpověď nemůže být jednoznačná. Vždy je podmíněna konkrétní situací, polohou a tvarem pozemku, okolím, architektonickým řešením, počtem bytů a samozřejmě také stavem naší peněženky.
Elektrická zabezpečovací signalizace Není snad novostavba rodinného domu či bytového objektu, kde bychom si nevšimli vchodových dveřních systémů s videokamerou a signální sirény na fasádě, tedy že dům je elektronicky zajištěn. Malá řídící ústředna s digitálním komunikátorem pokryje celou škálu potřeb klientů, jednoduché klávesnice umožňují snadné programování a ovládání systému a samozřejmě nechybí ani široká nabídka detektorů reagujících na pohyb lidí, které jsou schopny i eliminovat možnost planého poplachu způsobeného domácími zvířaty. Také detektory rozbití skla již umí akusticky rozlišit a vyloučit falešný poplach. Čidla reagující na kouř a teplotu monitorují spolehlivě změny uvnitř objektu. Siréna svým výrazným zvukem spolu se spuštěním automatického telefonního hlásiče, jenž přehraje uloženou zprávu o narušení objektu předem naprogramovaným telefonním číslům, je samozřejmostí.
Mezi špičkové výrobky patří například technika FBII či Ademco americké výroby, které umožňují provoz hitu roku 2002 s názvem Code Encryptor neboli „třípuntíkový ovladač“. Na tomto jednoduchém zařízení první tlačítko obsluhuje zabezpečení, druhé třeba otevírání branky či garáže a na třetím je nastaven tísňový signál či přivolání zdravotní pomoci.
Pult centrální ochrany Jak chránit dům „na dálku“, když jej musíme opustit? Vznikla potřeba služby, kterou do budoucna čeká mohutný rozvoj a perspektiva v souvislosti s celkovým rozšířením informačních systémů. Pulty centrální ochrany provozuje ze zákona Policie České republiky, někde i Městská policie, ale vzhledem k omezeným policejním kapacitám se nejčastěji využívají soukromé společnosti a agentury – povětšinou firmy, které elektronické zařízení dodaly. Cenově se jedná o překvapivě nepříliš drahou službu, za níž se podle velikosti objektu platí 500 až 2000 korun měsíčně.
Stálé a trvalé spojení s monitorovací službou pomocí telefonní linky je nejjednodušší a také nejlevnější způsob jak sledovat bezpečnostní systém uživatele domu. Instalovaný digitální komunikátor předá na Pult centrální ochrany (PCO) veškeré změny v systému. Tam, kde telefonní linka není k dispozici, či je nekvalitní, je spojení zajištěno pomocí GSM – čili pomocí mobilních telefonů všech operátorů. Ačkoliv se dnes může zdát radiový přenos značně archaickým, je radiovysílač stále velmi rozšířený a používaný, protože je nejspolehlivější a je jen velmi obtížně narušitelný sabotáží zvenčí. Například PCO pomocí počítače přiřadí okamžitě k signálu odpovídající informaci, pokud je třeba v ložnici u Vopičkových otevřená ventilačka, rozbité dveřní křídlo atd. Nejmodernější software dokonce zprávu doplní o grafickou vizi.
Ostražitá průmyslová televize Systémy průmyslové televize pro ochranu majetku nabízí na našem trhu kromě firem kdokoliv, i kutilové, kteří je sestavují z různě získaných součástí: – Na začátku řetězce je vždy kamera, snímající vybraný prostor. Černobílá, barevná, infračervená pro noční vidění, s vysokým nebo jen normálním rozlišením, až po nejmodernější kameru digitální. Jsou obvykle instalovány jako stacionární či pohyblivé. Polohovací hlavice umožňuje natáčení, naklánění či zaostřování kamery. A platí zásada : tyto kamery musí být vždy viditelné a stále fungující, aby působily jako odstrašující prvek. – Naopak zvláštní skupinu tvoří diskrétní skryté kamery, které se s výhodou využívají pro zjišťování krádeží a páchání trestné činnosti vůbec. Neplní však funkci odrazovací, naopak jsou obvykle dodávány v některém z maskovacích provedení, například jako součást hodin, reproduktoru, zahradního prvku, rámu obrazu, jako kouřový nebo pohybový detektor aj. – Autodome kamery s vertikální a horizontální motorovou jednotkou jsou dodávány v krytech odlišných pro venkovní či vnitřní použití. A co je důležité – pracují v režimu den/noc. Tedy nepřetržitě, bez ohledu na světelné podmínky. – Objektivy – základní prvky kamerových systémů – určují rámec vstupujícího obrazu, čili faktickou velikost snímané scény. Vhodný typ se určuje na základě důkladných kamerových zkoušek v místě instalace. – Stacionární kamery umístěné ve venkovním prostředí musí být uschovávány v klimatizovaném krytu. V interiérech, kde je nadměrná prašnost, vlhko aj., se kamery umísťují do zvláštních schránek, v případě potřeby vybavených stěrači a ostřikovači. – Monitory slouží ke sledování snímaných scén. Podle potřeby se obvykle používá monitor o velikosti od 9 do 21 palců. Dodávají se jak černobílé, tak barevné, se zvukem, s různým stupněm rozlišení. – Multiplexer je zařízení na digitální zpracování videosignálu z černobílých či barevných kamer. Na jednom monitoru umí zobrazit několik videosignálů zároveň nebo vybírat obraz z jednotlivých kamer a elektronicky jej zvětšovat. V zapojení s videomagnetofonem může archivovat signály ze všech kamer a má i nezanedbatelnou výhodu v podobě nepřetržitého sledování přítomnosti signálů ze všech kamer. Při jakékoliv poruše – vandalstvím, rozpojením kabelů – umožní vyhlásit poplach. V návaznosti na tuto činnost pak nahraje tyto poruchy v reálném čase na videopásku. – Pomaloběžný videorekordér (Time lapse) umožňuje kapacitu 180minutového pásku rozšířit až na 960 hodin za současného nahrávání všech kamer. Je tedy dnes prakticky nejrozšířenějším způsobem záznamu v režimu VHS nebo S-VHS. Všichni jsme určitě viděli filmové scény, kde vyšetřovatelé, či naopak zločinci, si pomocí kamer a počítače zpracovávají zaznamenaný obraz. Přibližují jej, doplňují, zvětšují či prolínají. Je to možné ? Je. Není to fikce. Dnešní výpočetní technika to umožňuje, ale její použití v soukromém sektoru je vyhrazeno jen malému množství vyvolených. Náklady na instalaci a provoz takových zařízení se rovnají ceně kvalitního automobilu.
Dálkový dohled Výraznou výhodou popisovaného systému je dálkový dohled. Snímaný obraz lze v reálném čase přenášet po telefonních linkách nebo i bezdrátově na Pult centrální ochrany. Umožňuje to nejen nezávislou vizuální kontrolu ve sledovaném objektu či prostoru, ale v případě poplachu či na přání obsluhy je vzniklá situace v hlídaném objektu kontrolována vizuálně. Na základě spolupráce bezpečnostních složek na celém území republiky lze tak z pražské centrály monitorovat chalupu na Šumavě a přes smluvní partnery v regionu zajistit okamžitý zásah výjezdové skupiny. A připomenu i další „hit roku 2002“ s názvem Sleduj si v televizi svůj dům. Monitorování lze totiž diskrétně vložit již přímo do rozvodu TV v domě. A například při přerušení programu reklamou, zmáčkneme na dálkovém ovladači zvolené číslo a vidíme, co naše kamery – viditelné i ty skryté – kolem domu či v něm zaznamenávají. Samozřejmě jako každý hit není toto zařízení nejlevnější, ale podle informace firmy Lenia je již běžnou výbavou zabezpečovacího systému nadstandardních rodinných domů i v tuzemsku.
Dobrá rada na závěr Při výběru zabezpečovací techniky platí stejná pravidla jako při nákupu kvalitního a prověřeného auta a značkového zboží vůbec. Je třeba hledět i na poměr dobré ceny a nabízeného produktu, servis, nabídku dalších služeb. Anebo ještě jednodušeji – hledejme firmu, která je akreditovaná u České asociace pojišťoven.
text: Václav Malovický foto: autor a archiv firmy Lenia |
Obývací pokoj kovem oděný
|
|
Třebaže nebyl první, kdo s trubkovou ocelí experimentoval – první židli z tohoto materiálu navrhl holandský designér Mart Stam – byl to on, kdo posunul vývoj o velký kus dopředu a vtáhl kov novým způsobem do nábytkové tvorby.
Začalo to kujnou ocelí Kovové prvky se začleňují do obytného prostředí od chvíle, kdy se lidé naučili různé kovy tavit a postupně zušlechťovat jednak příměsemi, jednak způsobem opracování. Revoluční skok se však udál v 19. století, které přineslo mj. obrovský rozvoj oceli – kujného pevného kovu, z něhož se začaly vyrábět nejrůznější výrobky – od jehly až po lokomotivy. Ocelové trubky se používaly na rámy postelí už od třicátých let 19. století, kde skvěle nahrazovaly dřevo, zůstávaly však cudně ukryté. Díky svým přitažlivým vlastnostem se nový materiál rychle prosazoval zejména při výrobě nejrůznějších technických zařízení. Když ale v polovině téhož století přišel Michal Thonet s nápadem na ohýbání dřeva, naskytla se možnost analogie, která umožnila uvažovat o trubkové oceli také v souvislosti s navrhováním nábytku. Myšlenka visela dalších několik desetiletí ve vzduchu a roztlačena jízdním kolem firmy Adler pak zcela změnila představy o bytovém zařízení.
Expanze trvá Funkcionalismus, který se zrodil na počátku minulého století z mnoha podnětů, vykrystalizoval v radikální filozofii, jejímž ohniskem se stal právě Bauhaus, a kov sehrál při jejím utváření významnou roli. Těžký komfort nábytku z masivního dřeva, zejména židlí, lenošek a stolů, se mávnutím lehké ocelové trubky změnil – byla obnažena jeho konstrukce, vynikla silueta oproštěná od vrstvy čalounění. Vývoj se u kovové trubky samozřejmě nezastavil. Kov se stal synonymem moderní doby a stále více proniká i do interiérového zařízení, ovšem v jiné podobě než kdysi. Jeho sympatické vlastnosti – snadná opracovatelnost, pevnost, případně lehkost a jednoduchá údržba – vyhovují současnému životnímu stylu, který se chce oprostit od formálnosti a hledá účelnou prostotu. Už to nejsou jen ocelové trubky, i když na ně designéři ani dnes nezapomínají, je zde rovněž hliník, nerez a různě upravované obyčejné železo. Všechny dohromady nahrazují při výrobě moderního nábytku dřevo. Nejoblíbenější je v současnosti nesporně hliník a nerezový plech, případně levnější varianta, kterou představuje nerezová nebo hliníková povrchová úprava obyčejného železa. Zpočátku se tyto materiály uplatňovaly zejména v kuchyňských sestavách, kde vyhovovala především jejich netečnost vůči tvrdým podmínkám kuchyňského provozu. Stále častěji je designéři začleňují ve formě polic i do obytných stěn, používají je na rámy prosklených dvířek, tvoří z nich celé základní konstrukce, které pak nejčastěji doplňují čirým či matným sklem, dalším materiálem charakteristickým pro naše tisíciletí. Není ale zavržena ani součinnost dřeva, které svými přírodními odstíny strohost kovu umenšuje. Někteří návrháři zase naopak kombinují pravý kov s deskami s povrchovou úpravou matného hliníku nebo lak tohoto odstínu na dřevě, aby dosáhli „celokovového“ dojmu, který chtějí nábytku vtisknout. Stříbřitý odstín lesklého či matného kovu vnáší do interiéru čistotu a technickou funkčnost, přesto prostor pojednaný v tomto duchu nemusí působit chladně a neosobně. Záleží na doplňcích a celkové barevnosti, která může být vzhledem k neutrálnímu vzhledu stříbřitých kovových prvků naopak živá a výrazná.
Tento typ nábytku osobitým způsobem naplňuje estetiku funkcionalismu a vyhovuje lidem, kteří se cítí dobře, jen jsou-li obklopeni čistými liniemi.
Kontakty: AMBER INTERIÉR, Vinohradská 48, Praha 2, tel.: 02/24 25 34 87, fax: 02/96 32 50 17; Vodičkova 10, Praha 1, tel.: 02/22 23 07 71, fax: 02/96 22 94 04; DESIGN FÓRUM PRAHA, Prokopovo nám. 5, Praha 3, tel.: 02/22 78 06 98, KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel./fax: 02/57 31 79 64–65, KTC INTERIER, Nový Smíchov (přízemí), Praha 5, tel.: 02/51 51 24 85, fax: 02/51 51 24 86; Štěpánská 36, Praha 1, tel.: 02/96 22 40 20, tel./fax: 02/22 23 07 62; LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44, fax: 02/22 25 10 56, LOCCO, Balbínova 28, Praha 2, tel.: 02/22 25 21 41–42, fax: 02/22 25 35 02, TECNO LINE INTERIER, Písecká 15/2192, Praha 3, tel.: 02/72 73 39 37, tel./fax: 02/72 73 40 21,
text: Bea Fleissigová foto: archiv |
Okal v převleku
|
|
Ovšem krása a pohoda zahrady kolem, za tu dobu s nádherně vzrostlými borovicemi a okrasnými keři, tak pomíjivá nebyla. Odejít odtud a stavět nový dům někde v polích se nikomu nechtělo. Majitelé se proto rozhodli „staronový“ Okal přestavět na hezké a soudobé bydlení, především změnit jeho vzhled a vnitřní komfort. Těšilo je, že stavební materiály i technologie jsou mnohem dostupnější a rozmanitější než před deseti lety, kdy stavěli původní dům za Prahou, méně však už jejich mnohem vyšší cena. Nejdříve si proto stanovili priority, které očekávají od přestavby.
„Nastavovaný“ půdorys Dům byl rodině především malý. V přízemí proto chtěli jeho obyvatelé celý prostor otevřít a pustit dovnitř co nejvíc světla. S tímto zadáním se obrátili na ateliér Merlin. Architektka Jana Němečková, Václav Němeček a Libor Vyšín připravili projekt, který akceptoval všechny jejich požadavky. Dokonce i takové, že během stavebních prací bude rodina bydlet v patře domu. Uvolnění prostoru pro pořádný obývací pokoj i pro nové zázemí, si vyžádalo pro kuchyň, jídelnu a spíž hledat možnosti mimo půdorys původního domu. Na této myšlence vznikla jednoduchá pásová dispozice přístavby krytá pultovou střechou směrem do zahrady a korunovaná prosklenou jídelnou. Tímto zásahem se do přízemí vešla ještě pracovna, velká koupelna a ložnice rodičů, které jsou situovány v protější části domu.
„Ušiska“ prosvětlila dům Řeknete-li pětiletému dítěti, aby nakreslilo domeček, většinou se na papíru objeví něco velmi podobného Okalu. Jednoduché linie, sedlová střecha, symetrie. V takovém dokonce na Barrandově bydlel světoznámý scénograf profesor Josef Svoboda. „Vylepšil“ ho prostě tím, že naproti němu přistavěl ještě jeden menší, v němž si zřídil ateliér, a tím vytvořil velmi harmonickou kompozici. I to je námět na rekonstrukci. V našem případě ale v domě nezůstal kámen na kameni, což ve skutečnosti znamená, že z původního stavení zbylo jen horní patro. Voštinové panely v přízemí se postupně vybouraly a stěny se znovu vyzdily z cihelných porothermových tvárnic. Na třech místech architekti přidali tzv. ušiska, což jsou vlastně výklenky vystupující vně domu, které díky prosklení i ze stran dokonale prosvětlují vnitřní prostor a zároveň rozbíjejí fádnost exteriéru domu. Jeden z výklenků ukrývá například exkluzivní koupelnu obloženou drobnou mozaikou, vymalovanou benátským štukem a doplněnou římskou roletkou: „Už kvůli té koupelně to stálo za to přestavět,“ říká paní Věra a je na ni patřičně pyšná.
Na muřích nohách Dnes také se shovívavým úsměvem vzpomíná, jak rok bydleli na sloupech bývalého Okalu. „Měla jsem pocit jako na moři, celý dům držel na překladech a trošku se houpal,“ vybavuje si, jak to tehdy vypadalo. Přestože byly vybourané obvodové, ale i středové zdi, rodinný život běžel dál. Domů se chodilo po žebříku a dokonce se v improvizované kuchyňce vařilo pro řemeslníky.
Bydlení nad staveništěm mělo dokonce i svou výhodu. Měli totiž neustále dokonalý přehled o tom, co se na stavbě děje. A protože pán domu je stavař, mohl průběžně dohlížet na kvalitu prací. A jak výsledek přestavby srovnávají s nynějším bydlením? „Když se dnes rozhlížíme po patře, které zůstalo zatím v původním stavu, říkáme si, že to stálo za to. Tehdejší Okal byl ve skutečnosti vlastně tak trochu paneláček, se všemi těmi kovovými zárubněmi, tapetami, PVC na podlaze… Jistě tedy pochopíte, že nás v dohledné době ještě čeká další etapa přestavby o něco výš,“ svěřují se manželé s dalšími plány, „protože dole v přízemí, to je úplně jiný svět.“
Otevírání se světlu Jak již bylo uvedeno, přistavěním pásového, asi dva metry širokého přístavku podél domu, krytého pultovou střechou, bylo vytvořeno dostatek místa pro poměrně dlouhou kuchyňskou linku, dále pro jídelnu a komoru, které jsou zde situované v jedné linii. Prostor nad kuchyní dokonale prosvětluje atypické střešní ateliérové okno, jehož rám tvoří hliníkové profily natřené na bílo. Otevírání špatně dostupného okna, včetně stínění roletkami v horkých slunečních dnech, je řešeno elektrickým pohonem.
Velmi jednoduchá kuchyňská linka z přimořené olše vznikla v truhlárně v Říčanech podle návrhu architektky Jany Němečkové. Od obývacího pokoje je oddělena pouze barovým pultem, tudíž do celé přízemní místnosti může proudit velmi intenzivně denní světlo ateliérovým oknem. Celkově zajímavý vzhled a rytmus nově vzniklému prostoru dodává i mimoúrovňová podlaha, jinak také pomyslná hranice mezi kuchyní a obývacím pokojem, která je v přístavku nižší. Z jídelny i obýváku se dá za pěkného počasí pohodlně procházet francouzskými okny na terasu a do zahrady, která přežila přestavbu domu bez ztráty květiny.
Zamilovaní do fasády Snaha neporušit zahradu, to byl jeden z důvodů složitých stavebních manévrů. Paní Věra totiž „kytičky“ neuvěřitelně piplá – ošetřuje, stříhá a tvaruje… Proto také s manželem chtěli, aby konečným estetickým vyvrcholením rekonstrukce byl dům s fasádou obloženou lícovými cihlami, s níž by zahrada dokonale splynula. Cihelné fasády je okouzlovaly už mnohem dřív – u malých domků, ale i celých městských čtvrtí v Belgii a Holandsku, kam často jezdili. Líbila se jim jejich výrazná barevná nejednotnost, prozrazující, že se tyto lícové cihelné pásky dodnes vyrábějí ručně. Vždycky když se vrátili domů, připadal jim jejich Okal nestydatě nahatý a představovali si ho „oblečený“ právě do takové fasády.
Obklady dovezené až z Belgie však málem na fasádě nevyzněly tak dokonale, jak se očekávalo, neboť čeští zedníci neuměli cihelné pásky – ručně tvořené a vypalované v dřevěných formách – po obložení správně a „s citem“ vytmelit spárovací hmotou. Pokládáním obkladů do roviny se spárou byla totiž zeď placatá a fádní. A tak je paní Věra, ač laik, donutila vše předělat tak, jak to viděla v Holandsku. Nebylo to příliš složité. Stačilo tvořit spáry asi o jeden centimetr hlouběji, aby pásky více vystupovaly a zeď získala plastičtější a výraznější strukturu.
K lícovkám pak dlouho vybírali barvu okenních rámů. S pomocí architektů se rozhodli pro neobvyklou jasně modrou. Každý, kdo jde kolem, se dnes se zalíbením dívá na zajímavý domek uprostřed krásné zahrady, a jen málokdo tuší, že to býval úplně obyčejný Okal.
|
|
text: Ljuba Mesteková
foto: Iveta Kopicová
zdroj: Můj dům 9/2002
Moudré solitéry
|
|
Svět, v němž by knihy a s nimi knihovny neměly své místo, nastiňuje paradoxně opět kniha. Jmenuje se 451 stupňů Fahrenheita, napsal ji Ray Bradbury a popisuje civilizaci, kde jsou knihy zakázané, protože dávají šanci dozvídat se a nutí samostatně myslet. Vzdělaní lidé jsou rizikovou skupinou, neochotně totiž podléhají slepému diktátu moci. Na vyhledávání zapovězených knih je ustavena speciální „požární“ policie a ta knihy pálí. Jen několik odvážlivců žije v ilegalitě, vzpomíná na literaturu a její odkaz nosí slovo od slova v paměti. Tito lidé si potajmu přeříkávají obsahy potištěných listů a zrcadlí moudra ukrytá v řádcích. Čekají, až přestane být modlou 451 stupňů Fahrenheita – teplota, při níž začíná hořet papír.
Malý byt Domácnost bez knih je dnes stále chápána téměř jako společenské faux pas, proto nějaký ten výtisk najdeme snad všude. Neznamená to však, že by malé solitérní knihovny mohly být považovány za přímý důkaz pseudovzdělanosti. Nikde není psáno, že majitel nevlastní velkou účelovější knihovnu kdesi v pracovně nebo si knihy nepůjčuje či netráví spoustu času ve studovnách. Důvodem k pořízení solitérní knihovny může být malý byt, stejně jako potřeba vyčlenit některé knihy a umístit je na dosažitelnější a přehlednější místo, protože je bereme do ruky často (encyklopedie, slovníky atd.).
Prvek invence Knihovna určená pro pravidelně používané knihy si jistě zaslouží nebýt jen praktickou konstrukcí polic, ale nábytkem nesoucím prvek invence. Je zbytečné zabývat se radami, jakou by měla mít podobná knihovna nosnost, protože výrobci počítají s tím, že bude knihami prostě naplněna. Rozpon mezi konstrukčními prvky podepírajícími police řeší ve vztahu k druhu použitého materiálu. Počet knih, které by se měly vejít do jedné police, občas uváděný v některých publikacích, raději vynecháváme. Nikdy jsme totiž nezjistili, jestli mají autoři na mysli jednu z Picassových monografií, která váží tři kilogramy, nebo některé z kolibřích vydání poezie, jež schováte do dlaně.
Kniha Slovo kniha má původ v asyrštině (kunuk) a podle definice UNESCO je to neperiodická publikace nejméně o 49 stranách.
Svitek Forma knihy, u níž byl psací podklad (papyrus, pergamen, papír) slepen do pruhu dlouhého někdy až 20 metrů. Popisován byl ve sloupcích a navíjel se na hůlku. Užíván byl v Číně a v Egyptě, odkud jej převzali Řekové a Římané. Ve 4. století byl však zatlačen účelnějším kodexem.
Kodex Ve své nejstarší podobě představoval kodex několik dřevěných tabulek potažených voskem, do nichž se rylo kovovým pisátkem. Od 4. století byl používán pergamen. Kniha se do dnešní podoby vyvinula právě z kodexu, který byl jako forma známý již v mayské kultuře a v Evropě se vžil zejména v pozdní antice.
Paleografie Věda, která studuje stará písma. Usiluje o správné čtení, místní a chronologické zařazení písemných památek bez ohledu na jejich charakter. Název je odvozen z řeckého palaios (starý) a grafein (psát).
Diplomatika Věda zabývající se studiem písemností úřední provenience, které hodnotí v souvislosti s dějinami institucí, jež je produkují. Název je odvozen z latinského termínu diploma (listina).
Kodikologie Věda, která studuje rukopisy neúřední povahy, tj. literárního charakteru v nejširším slova smyslu, jako hmotné produkty ve všech jejich souvislostech. Výraz je odvozen z latinského termínu codex.
Kontakty: CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1, tel.: 02/24 81 90 11, tel./fax: 02/24 81 90 94; DESIGN DUROŇ, Ječná 36, Praha 2, tel.: 02/24 94 14 39; INPRO CZ, Pražská 293/12, Hradec Králové, tel.: 049/553 28 10, 049/553 28 60; KONSEPTI, Elišky Krásnohorské 4, Praha 1, tel.: 02/232 69 29, fax: 02/232 13 58; LINEA PURA, Klimentská 48, Praha 2, tel.: 02/24 81 99 41; LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44, fax: 02/22 25 10 56;
text: Petr Tschakert foto: archiv |
