|
|
Naši metropoli nenavštívil náhodou. Jeho práce totiž byly vystaveny v rámci třetího ročníku přehlídky Designblok. Návštěvníci měli možnost vidět jeho nejnovější produkty a zároveň se zúčastnit autorovy přednášky. Než vám nabídneme rozhovor s tímto nevšedním návrhářem, který má jasnou představu o své práci, srší nápady i vtipem, podívejme se na jeho tvůrčí začátky.
Cesta lemovaná květy Cesta k úspěchu samozřejmě nevedla přímo, avšak díky nepopiratelnému talentu nebyla nijak zvlášť komplikovaná. Narodil se v roce 1956 v Antverpách v umělecké rodině, což výrazně ovlivnilo jeho náhled na uměleckou tvorbu a později dovedlo k rozhodnutí vystudovat architekturu. Po ukončení studia se práci maximálně věnoval, začínal ve skromných podmínkách své domácí dílny, od roku 1987 vedl dílnu, kde se vyráběly limitované série jeho návrhů a o sedm let později se začaly některé kusy vyrábět průmyslově, dnes už šesti světovými výrobci (Vitra, Top Mouton, Obumex, Light, BULO a Edra Mazei).
Jeho tvorba je nepřehlédnutelně soudržná. Při návrzích vychází z vlastních zkušeností s výrobou nábytku, což mu umožňuje nechat vyniknout vlastní osobité vyjádření. Patrný je vliv současné architektury redukovaných forem, modely nejsou zdobné, zato mají naprosto jednoduché a přitom funkční tvary. „V nábytku, podobně jako v architektuře, je na rozdíl od umění funkčnost prvořadá. To ale neznamená, že architektura nebo nábytek nutně stojí v opozici k umění,“ říká Maarten Van Severen, který nemá rád, když se o něm mluví jako o designérovi a zároveň se nechce řadit k žádnému stylu. „Styl je něco, co pro mě není aktuální a co přichází pak. Už když o něčem mluvíme jako o stylu, mluvíme o něčem mrtvém. Samotné slovo už v sobě skrývá sentiment.“
Zasloužený úspěch Přestože má belgický tvůrce na svém kontě několik úspěšných realizací, jako například interiéry pro budovy projektované holandským architektem Remem Koolhaasem, vstupní halu Muzea umění či radnice v belgickém Gentu, mezinárodního úspěchu dosáhl nedávno, a to díky mnoha prestižním oceněním židle 03, kterou navrhl pro Vitru. Tvoří ji skořápka z polyuretanové pěny s vnitřní zabudovanou pružnou ocelovou konstrukcí, která drží požadovaný tvar sedáku, ale současně se přizpůsobuje pohybu těla. Na stejném principu pak navrhl kancelářskou židli, kterou uvedl pod číslem 04, a lehátko MVS chaise. „Investuji svou energii do vzniku věcí, znám materiál, který mi prochází rukama. Od výsledku chci maximum. Každá věc, kterou jsem kdy udělal, je nejprve Maarten Van Severen a pak snad ikona konkrétního typu nábytku,“ říká autor, s nímž jsem se sešla v přívětivém showroomu Konsepti. Mezi zahraničními designovými bonbonky jsem mu položila několik otázek.
Jak jste se dostal k designu? Můj otec byl umělec (pozn. red.: malíř Dan Van Severen, představitel belgického moderního umění), takže základ jsem měl z rodiny. Vystudoval jsem architekturu a pak jsem začal navrhovat nábytek. Hned zpočátku jsem se snažil, aby produkty, které navrhuji, byly reálné a aby zaujaly.
Kde nacházíte inspiraci k navrhování? Všude kolem sebe. Je mi čtyřicet pět let a už od tří let vnímám své okolí, rozhlížím se kolem sebe. Zajímám se o vše, co je hezké a co se týká designu. Nejvíce mě oslovují šedesátá a sedmdesátá léta.
Jaké materiály preferujete? Mám rád všechny materiály, každý se hodí pro jinou věc. Podle mého názoru je lepší nepoužívat jeden, ale střídat je v závislosti na potřebě. Ale pokud bych si měl přece jen vybrat, tak určitě hliník nebo třeba bambus, který má své nepopiratelné kouzlo.
Viděla jsem, že vaše produkty mají většinou neutrální barvy. Nejčastěji používám přírodní materiály v jejich původní barevnosti, příroda kreslí za mě. Jen výjimečně volím svou barvu, kterou jsem nazval „colour dors“. Pokud však používám k výrobě plasty, které se musí barvit, pak záleží na samotném produktu.
Při návrhu židle 03 pro Vitru vaši práci ovlivňovalo mnoho lidí. Nevadí vám to? Na výrobě nového produktu vždy spolupracuje mnoho lidí, je to týmová práce. Připravím základní koncept a technické ani technologické okolnosti výsledek nijak zvlášť výrazně neovlivní. Snažím se ze získaných poznatků vytěžit maximum a aplikovat je při výrobě dalších věcí.
Který váš výrobek máte nejraději? Všechny, ale nejvíc chaise longue. Fascinuje mě pohled na člověka, který na ní právě odpočívá, je to, jako když pluje. Navíc chaise longue je jako bota. Každý člověk má rozdílný tvar i velikost nohy, bota musí perfektně sednout a stejné to je i s chaise longue – musí být měkká, pohodlná, aby se v ní dobře odpočívalo. A musí být hezká, aby působila dobře v interiéru.
Jak dlouho se vyrábí nový produkt? To záleží na výrobku, většinou víc než dva roky. Láká vás navrhovat věci také pro další odvětví? Například módu… Navrhuji firmám stánky na veletrhy a výstavy a soustřeďuji se na bytové zařízení. Kromě nábytku se už tři roky zabývám designem hrníčků, příborů a ostatních kuchyňských doplňků.
Nábytek má jednoduché linie. Líbí se vám zdobné tvary? Některé tvary se mi líbí, jsou zajímavé, ale obecně nemám rád zbytečnou dekoraci. Mám vlastní přístup k designu, chci, aby věc fungovala jako celek.
Co připravujete na příští rok? Hodně věcí, ale bude to trvat ještě nějakou dobu. Začínám připravovat nový projekt s Vitrou, sprchové baterie a stůl… V současné době dokončuji společně s architektem Remem Koolhaasem návrh knihovny pro americký Seattle. Je to vzrušující práce, celkem by tam mělo být třicet šest kilometrů regálů plných knih.
Kontakt: VITRA, Komunardů 32, Praha 7, tel.: 02/66 71 27 55
text: Lenka Haklová foto: archiv |
Blog
Luxus, nebo dobrá investice?
|
|
Nakolik je vlastně možné zvládnout rekonstrukci nebo jen prosté zařízení interiéru bez pomoci odborníků? Co může – a za jakých podmínek – přinést spolupráce s bytovým architektem, jsme se zeptali ing. arch. Aleše Holmana.
Otázky jsou myslím zcela jasné, ta zásadní přímo uvádí náš rozhovor. Tedy, architekt jako dobrá investice, nebo služba v kvalitě luxusu? V každém případě je to dobrá investice. Jestliže si představíme, kolik času a úsilí věnujeme například věcem zcela běžné osobní spotřeby, pak v případě daleko objemnějších a hlavně trvalých investic, jako je koupě nebo výstavba rodinného sídla, rozhodně stojí za to spolupracovat s profesionálem. Své obydlí nevytváříme a nezařizujeme každých čtrnáct dní. Jedná se v mnoha případech o investice, které podnikáme jen několikrát za život. S tím také souvisí, že dostatečnou vlastní, osobní zkušenost s touto činností běžný člověk nemá. Neříkám, že architekt ví a zná všechno, dokáže však spoustu zdánlivě nepodstatných otázek domýšlet do všech důsledků. Pokud má bohaté zkušenosti a dokáže-li jich využívat ve prospěch klienta, je pak možné „zabydlet se“ v interiéru již v představách nad půdorysy a perspektivami. To vše s dostatečným nadhledem a profesionálním odstupem. Jak vůbec vypadá spolupráce s architektem ? Na co by se měl budoucí klient připravit? Je to dialog, i když zpočátku především naslouchání architekta požadavkům, přáním a představám klienta. Měl by problémy zařizování pochopit jeho očima. Vžít se do role budoucího obyvatele bytu. Obvykle v této fázi proběhne i přehodnocení funkčního využití jednotlivých prostorů v bytě a „ohmatání“ jeho prostorové struktury. Potom se objeví pestrá škála možné další budoucí spolupráce. Ta může mít podobu přikoupení jedné komody, komplexní změny zařízení bytu včetně vestavěného nábytku, nebo přebourání příček a drobných stavebních zásahů, úpravy podlah, barvy stěn, výběru či návrhu jednotlivých kusů nábytku, světel atp.
Jak vypadá váš první kontakt s klientem? Co by jej k vám mělo vlastně přivést? Obvykle již klient má jakousi představu o tom, co by chtěl. Často je to pocit, že něco v jeho dosavadním obydlí chybí, a v prvních okamžicích zařizování nového bytu ani neví, co to vlastně je. Může chtít zrealizovat svůj dávný sen, a teď neví, co si počít, když se mu například do předsíně nevejde ta úžasná vykládaná komoda po babičce. Těch motivů a důvodů k návštěvě architekta je nepřeberná řada.
Z toho, co říkáte, mimo jiné vyplývá, že architekt by měl být také dobrý psycholog, který umí rozkrýt potřeby a pojmenovat ona nevyřčená zákazníkova přání. Architekt musí v klientovi vzbuzovat důvěru. Tento vztah je pro zdárný průběh spolupráce velmi důležitý, neboť během projekční činnosti se dotýká nejcitlivějších oblastí života jednotlivce a spoluurčuje mu hranice a míru na dlouhá léta dopředu. Na druhé straně je třeba vědět, že klient bude ve svém zájmu a v některých ohledech vybízen k tomu, aby poopravil své zažité zvyklosti či omezující předsudky. Vše je tvůrčí proces, jehož součástí jsou situace v kvalitě změny. Od klienta se vyžaduje jistá míra námahy a odvaha přehodnocovat své vlastní závěry. Pokud však klient na tuto „hru“ přistoupí, je na koneci o to spokojenější, neboť nedostane jen dokonalý produkt, ale i pocit spolutvůrce. Dobře, jakou formu může mít takové řešení, je možné uvést i konkrétní náklady, které jsou s tím spojené? Nejpřístupnější je pro klienta konzultace, která je účtována v hodinách. Jedna hodina se pohybuje okolo 500 Kč. Během ní je ale možno vyjasnit jen nejelementárnější věci, seznámit se s problémem, a buďto schválit klientův přístup, nebo doporučit komplexnější a náročnější detailní dopracování. Důležitá je pak idea, myšlenka uspořádání, která by měla být dopracována do jednotlivých konkrétních souvislostí. Otázkou je finanční a kvalitativní náročnost, skutečnost, jestli interiér bude vybaven nábytkem typovým nebo atypickým atd. Nezřídka se také stává, že nábytek atypický je ve svém důsledku nejen kvalitnější, ale i levnější než průměrná nabídka typových zařizovacích předmětů na již poměrně širokém trhu. V případě, že se klient s architektem dohodnou na další spolupráci, cenové hladině zařízení, stylu, rozsahu a termínech, měl by architekt vypracovat podrobnou cenovou nabídku, jejíž součástí bude i návrh jeho honoráře. Obvykle tuto nabídku není možné provést na počkání, tedy má-li být kvalitní. Výše honoráře se pohybuje od 7 % výše. V případě zařízení interiéru pouze atypickými prvky může klient očekávat honorář ve výši až 13 % celkové investice, to jsou ale již velice komplikované a složité návrhy. Na začátku je tedy jakési základní ideové řešení, jeho návrh, podle kterého se bude klient rozhodovat, zdali má ve spolupráci s architektem pokračovat nebo nikoliv. Co je vlastně možné představit si pod pojmem „ideový návrh“? Je to základní prostorové a funkční schéma, vyznačeny by měly být jednotlivé kusy nábytku včetně základního rámcového popisu. Stejně tak by se měla objevit jejich přibližná velikost, materiál, barva atd. Ideový návrh může být naplněn různým způsobem. Mluvím o osnově, pomáhající klientovi v dalších krocích zařizování. Co všechno vlastně ovlivňuje vaši volbu navrženého řešení? Architekt by měl při zpracování podrobnějšího řešení prostor několikrát navštívit. Jsou věci, které z plánků nevyčteme. Osvětlení, výhledy z oken, akustické a klimatické poměry v bytě, charakter objektu, ulice nebo čtvrti. Pokud chceme opravdu porozumět požadavkům klienta, je pochopení jeho požadavků, způsobu života, konkrétní vyjádření jednotlivých funkčních celků v bytě základem, který se pak snažíme povýšit do jedinečné estetické formy.
Rozhodnout se využít službu architekta, je tedy záležitostí investice do kvality bydlení, která se projeví jako vyšší užitná i ergonomická hodnota bytu. Architekt umí lépe a přesněji porozumět řeči prostoru, dokáže ji srozumitelně přeložit a následně navrhovat řešení. Dá se to takto shrnout? Spoluprací s architektem má klient jistotu, že jeho obydlí nebude jen skrumáží sice pěkných, ale náhodně vybraných kusů nábytku, ale že tato sestava bude mít určitý smysl, myšlenku. Umožňuje nám pak vytvořit uspořádání, hierarchii nejen ergonomickou a funkční, ale také především tzv. krásnou. Architekta bychom postavili do role jakéhosi supervizora, který ručí za to, že vše dopadne ku prospěchu a spokojenosti klienta. Podle čeho si může budoucí klient vybrat toho svého, tedy pravého architekta ? Existuje nějaké vodítko? Nejjistější je doporučení od spokojeného klienta. Kvalitní studio by také mělo doložit své schopnosti seznamem realizací, portfoliem s fotografiemi, případně odkazy na publikace v odborném tisku. Při prvním kontaktu, kdy se ještě rozhodujeme, zda služeb té které kanceláře využijeme, zjistíme odbornou úroveň většinou několika jednoduchými otázkami, na které známe odpověď. Na co si dát pozor především? Nedejte se vmanipulovat do role člověka neznalého, vždy musí být brán zřetel na váš individuální přístup. Při odchodu z první schůzky byste již měli mít jasno, jaké jsou výhody a nevýhody této spolupráce, měli byste již vědět o možnostech a formách spolupráce, měly by vám být nabídnuty jednotlivé možnosti a návrhy na zpracování smlouvy. Neočekávejte však komplexní detailní řešení již na první schůzce.
Ing. arch. Aleš Holman -narozen 1969 -1994 FA ČVUT -1992-1996 spolupráce s rakouskými architektonickými ateliéry W. Schaffer, Riepel-Moser, A. Kuermayr a W. Leitner -1997 založení ateliéru BHC Architekti v Praze
Kontakt: BHC ARCHITEKTI, Stejskalova 15/12, Praha 8, tel.: 02/66 31 60 60, e-mail: bhc.architekti@tiscali.cz
text: Petr Haas foto: archiv |
V ložnici všechno dovoleno
|
|
Podoba ložnice se v prvé řadě odvíjí od velikosti samotné místnosti, množství financí, které máme k dispozici na její vybavení, již zmíněného poslání a našeho vkusu.
Materiál a barva Ze dřeva se při výrobě ložnic stále nejčastěji využívá ořech a třešeň. Novinky reprezentuje bělený buk a dub. Jinak techno styl se nezastavil ani před dveřmi ložnic, také v nich najdeme více kovu a skla. Co se týče barev – červená je v kurzu nejen na karoseriích osobních vozů, ale i na nejrůznějších místech ložnic.
Podlahové krytiny Není to tak dávno, co jsme z interiérů, včetně ložnic, vyhnali celoplošné koberce. V ložnicích je většinou nahradily laminátové či dřevěné podlahy, někde dokonce dlažba. Ložnice však v domě i bytě představuje něco jako „stát ve státě“, a tak jsme zde začali koberce brzy postrádat. Nejprve se vracely v podobě kusových, dnes již i celoplošných koberců. Tento trend, vycházející z lidské potřeby cítit pod bosou nohou měkkou teplou podlahovou krytinu, „posvětil“ i poslední milánský veletrh nábytku. Zajímavostí je, že tam představované ložnice byly laděny do jednoho tónu světlé barvy – od koberce až po nábytek včetně textilií. Skládačka žádné dogma Milánský veletrh představil ložnice připomínající ty, v nichž spávali naše babičky a dědečkové – manželské dvojlůžko, noční stolky, maximálně komoda. Jak však ukazuje praxe, v tomto směru si lidé nenechají – a dělají dobře – diktovat. V dnešní době je naopak všechno povoleno, jak jsme se dozvěděli ve firmě Klou design, kde jsme si povídali o trendech a realitě v dnešních ložnicích. Při vybavování ložnice je třeba vycházet z počtu místností, jež máme k dispozici, a způsobu života. Ten ovlivňuje už podobu samotného lůžka. Pokud ložnici skutečně využíváme pouze k nočnímu odpočinku, proč přikrývky přes den dusit v úložném prostoru, když je budeme večer co večer pracně vyndávat a stlát? V případě, že se občas jdeme natáhnout i přes den, potřebujeme úložné prostory, kam bychom mohli pokrývky uložit.
Životní styl ovlivňuje i volbu ostatních kusů nábytku. Do ložnice můžeme situovat úložné prostory, knihovnu, v případě, že ji nesdílíme s partnerem, třeba i počítač, případně mini fitcentrum a cokoliv jiného. Jednu věc je však třeba mít na paměti. Jde o ložnici a její úlohou je v prvé řadě plnit své původní poslání: poskytnout nám podmínky ke zdravému spánku, klidnému odpočinku.
text: Alena Vondráková foto: Klou design, Ikea |
Kolik podob má růže
|
|
A jaký mají původ růže žluté, růžové, oranžové a fialové ? A může být růže dokonce i modrá? Šlechtitelé růží pracují na nových odrůdách už neuvěřitelně dlouho, vždyť nejstarší známé vyobrazení růže objevené na Krétě pochází z doby před 3 500 lety. Výsledek jejich vytrvalého snažení charakterizuje citát světově uznávané autority mezi šlechtiteli růží dr. Waltera Lammertse: „I přes tisíce let šlechtění je růže stále růží.“ A tak si můžeme být jisti, že růže na naší zahradě se příliš neliší od těch, jejichž lístky se zasypávali při slavnostech staří Římané. Pro snadnější orientaci se dnes růže rozdělují do několika kategorií, které obchodním transakcím, ale i snům, hovorům a péči o růže dávají konkrétní obrysy. Keřové a sadové růže Vysoké i nižší odrůdy se dobře uplatňují jako solitéry nebo v živých plotech rozdělujících zahradu, mohou také působit jako dominanta ve smíšených záhonech s jinými trvalkami a letničkami. Pokud je chcete vysadit do trávníku jako solitérní keř, vyberte osvědčenou odrůdu se silnými větvemi a dlouhou dobou kvetení.
Plané růže V neformálních zahradách najdou plané růže skvělé uplatnění v každém ročním období – v zimě jako rostliny vytvářející neproniknutelný živý plot, na jaře nabídnou sněhobílou nebo růžovou záplavu něžných květů a na podzim poskytnou sklizeň šípků, bohaté zásobárny vitaminu C.
Pnoucí růže Sílu a životaschopnost pnoucích růží nejlépe dokumentuje historická zkušenost vyplývající z pohádky o Šípkové Růžence. Pokud také toužíte prosekávat se domů neproniknutelným růžovým houštím, pečlivě vybírejte — některé odrůdy pnoucích růží jsou totiž samonosné, mají silné výhony a opravdu vám za tři čtyři roky vyrostou až pod střechu rodinného domku. Jiné odrůdy mají tenké výhony a dobře se hodí na pergoly. Oběma typům se nejlépe daří na jihozápadní nebo jihovýchodní stěně chráněné před větrem.
Půdopokryvné růže Tyto typy růží mají mnohostranné využití – vzhledem k snadnému pěstování a dlouhé době květu jsou stále oblíbenějšími rostlinami vyhledávanými pro zakrytí nezajímavých svahů, ale i jako podsadba vzrostlých keřů. Netrpí na choroby a ani je není třeba pravidelně stříhat. Pokud jim dopřejete dostatek prostoru, s atraktivní výzdobou určeného prostoru si už dobře poradí samy. Při vysazování větší plochy dávejte pozor, abyste nechali každé rostlině dostatečný prostor – podle vzrůstnosti by měly být jedna až dvě na metr čtvereční.
Miniaturní růže Na skalkách, ale i v přenosných nádobách se dobře daří miniaturním růžím, které jsou běžně k dostání v každém květinářství. Nějaký čas mohou být i v bytě. Když odkvetou, měly by se seříznout na třetinu původní velikosti a přesadit do větší nádoby nebo přímo do země. Brzy znovu nasadí poupata a vy se z jejich krásy můžete radovat až do prvních mrazíků. Na zimu je stačí tak jako ostatní růže přikrýt chvojím a obvykle bez problému přezimují.
Mnohokvěté růže Podle vzrůstu se mnohokvěté růže dělí na nižší polyantky a floribundy vyššího vzrůstu. Časem byly vyšlechtěny ještě další hybridy, které mají se svými předchůdkyněmi stejnou vlastnost: dokážou rozdat plnou náruč růží. Na jednom výhonu vykvétá najednou několik květů, a tak jsou právě mnohokvěté růže nejoblíbenějšími rostlinami vysazovanými do růžových záhonů, do předzahrádek, k zahradním terasám, které tak po celé léto neztrácejí nic ze své krásy.
Stromkové růže Nejnáročnější na péči jsou asi růže stromkové. Bývají vypěstované nejčastěji ze štěpů velkokvětých atraktivních růží a právě na vysokém tenkém kmínku pak vytvářejí obdivuhodnou a dekorativní rostlinu. Choulostivá korunka se musí před mrazem obalit do papírového pytle nebo případně zasypat zeminou. Tyto růže snadno vymrzají, a tak by měly být sázeny jen na opravdu chráněné stanoviště. Řešením může být i pěstování v přenosných nádobách, které se na zimu umístí do bezpečí.
Velkokvěté růže Vysazujte je do své bezprostřední blízkosti. K lavičce, ke vchodu do domu, ke vstupní brance – abyste krásné květy a omamnou vůni měli vždy na dosah. Protože vás často zlákají k tomu, abyste jejich květ uřízli a přenesli domů do vázy (nebo darovali), měly by velkokvěté růže růst v kompozici dalších trvalek nebo letniček, které vyplní místo po květu, jemuž jste nedokázali odolat.
Rostliny vhodné ke kombinování s růžemi: Aksamitník Denivka Heřmánek Kakost Kopretina Kontryhel Levandule Plamének Rmen Rudbekie Stračka ostrožka Šalvěj Zvonek
Rostliny, které odpuzují škůdce růží: Aksamitník Levandule Lichořeřišnice Měsíček Okrasný česnek Pelyněk
Existuje modrá nebo černá růže? Metou šlechtitelů růží je vypěstovat černou nebo modrou růži. Proč se jim to ani za tisíce let nepodařilo? Tmavá barva růžového květu by nebyla schopna přijímat slunce a tak by v rostlině nemohla probíhat odpovídajícím způsobem fotosyntéza. V zájmu zachování rodu se růže zatím dokázaly ubránit. Každá vyšlechtěná tzv. modrá v sobě obsahuje podtón červené, nebo růžové barvy.
text: Pavlína Blahotová foto: Jana Pyšková. Jiří Prouza a archiv |
Zavřete dveře před nezvanými návštěvami
 |
Jaké dveře lze označit jako bezpečnostní? Takové, které mají tuhou kovovou konstrukci, celoplošné krytí plechem a ocelovou kostru s rozvorovým systémem. Kromě toho bývají zajištěny deseti až dvaceti zamykacími body a samozřejmostí je kvalitní zámek se speciální vložkou odolný proti vyvrtání nebo vyhmatání planžetou. Bezpečnostní dveře by měly být doplněné bezpečnostní zárubní.
Bezpečnostní nemusí znamenat nové Nové bezpečnostní dveře přijdou na částku zhruba od 10 000 korun výš. Vyrábějí se na míru podle požadavků majitele, proto se snadno vyrovnají i s takovými problémy, jako je nerovnost podlahy. Ale litovat svého nákupu nemusejí ani majitelé „obyčejných“ dveří. Pro firmy není problém je upravit tak, aby vyhovovaly všem požadavkům na dveře bezpečnostní. Přitom zvenku zůstává vzhled dveří úplně stejný. I přes spoustu technických požadavků na bezpečnostní dveře to neznamená, že by se vstup do vašeho domu musel stát tím nej-ošklivějším místem. Dveře mají na povrchu dýhu nebo přírodní dřevo – vybírat si můžete z několika dřevin, ale také z jakýchkoli jiných vzorů, nebo zvolit jednoduché dveře v jakékoliv barvě.
Sáhněte po 3. nebo 4. třídě Podle evropských norem se rozlišuje u dveří šest bezpečnostních tříd. Jako vstupní dveře do domu jsou nejlepší dveře zařazené do třetí nebo čtvrté třídy bezpečnosti, které také uznává jako bezpečnostní celá řada pojišťoven a jejich majitelé mohou dostávat různé bonusy a slevy z pojištění. Dveře zařazené do první třídy nemají prakticky žádnou zvýšenou ochranu a jde pouze o obyčejné zesílené dveře. Některé firmy označují sice dveře druhé třídy za bezpečnostní, přesto záleží na každém, zda se pro ně rozhodne, nebo jestli raději sáhne po osvědčených dveřích 3. a 4. třídy. Pořizovat si k rodinnému domu dveře v 5. nebo 6. třídě už je zbytečné a příliš drahé. Hodí se do vstupů k obchodům, kancelářím, bankám a pojišťovnám.
Nejde jenom o dveře Samotné bezpečnostní dveře ale ještě neznamenají zabezpečený vstup. Nebudou-li osazeny do bezpečnostní zárubně, není pro zloděje problém roztáhnout je heverem. Bezpečnostní zárubně tvoří profilové rámy, které jsou osazeny dostatečně hluboko do zdi a navíc ještě zajištěny proti vytržení ze zdi pomocí kotevních čepů nebo háků. Jestliže si z různých důvodů bezpečnostní zárubně nepořídíte, potom byste měli při osazování obyčejných kovových do obou svislic aspoň nalít řídký beton, který po vytvrdnutí brání jejich roztažení. Kovový rám z vnější strany dveří zakrývá škvíru mezi rámem a dveřmi, proto není snadné je vypáčit. Vyražení brání zpevnění zárubně ocelovým pásem po celém obvodu dveří. Podobně panty lze ochránit mechanickými zábranami, které sníží pravděpodobnost, že z nich někdo dveře vysadí.
Nezapomínejte na zámek Podobně jako u dveří i u zámků se rozlišují stupně bezpečnosti. A stejně jako v případě dveří i do bytů byste měli volit zámky 3. a 4. stupně. Bezpečnost zámků se řídí příslušnou normou, jež definuje odolnost výrobků například proti odvrtání, vyhmatání, vytržení, hrubému násilí apod. O tom, že výrobek opravdu splňuje vlastnosti, které uvádí výrobce, vydává rozhodnutí akreditovaná zkušební laboratoř a certifikační orgán. Bezpečnostní dveře třetí kategorie by měly být doplněny speciální vložkou a bezpečnostním kováním. U zámků je vhodnější rozvorový systém, kdy po otočení klíčem sjíždějí pomocí táhel čepy ve třech, pěti a více bodech do speciálních úchytů mimo zárubně. Stojí přibližně od tří do dvanácti tisíc korun (cena nejlevnějších bezpečnostních zámků začíná zhruba na 500 korunách) včetně montáže. Použití těchto zámků bývá nejnutnější u dvoukřídlých dveří, které by měly být chráněny proti takzvanému vyháčkování a rozlomení obou křídel dveří. Kromě opancéřování a rozvorového systému se u dvoukřídlých dveří také používají příčné závory – jsou na zárubních zcela nezávislé a tvoří vodorovnou zábranu, která opět brání například vyvrácení dveří. U bezpečnostních dveří bývá zámek přímo součástí kovového jádra dveří, proto ho nelze nijak vylomit nebo odšroubovat. Přesto platí, že k zámkům je lepší si pořídit ještě bezpečnostní kování. Odrazí „první zlodějský náraz“ a chrání zámek proti odtržení, navrtání, odlomení nebo odšroubování. Kromě ocelových štítů se kování překrývá případně ještě dekorativními kryty. Nejsou pouze pro parádu, ale zámek kryjí tak, aby z něj zůstal viditelný pouze otvor na klíč. A to je pro zloděje málo místa, aby ho vytrhli, vyvrtali či jinak odstranili. Rozhodnete-li se pro zámek bez této ochrany, neměla by vložka „trčet“ ven o více než 2 milimetry. Jak pro cylindrické vložky, zámky, ocelové štíty, kryty, tak pro kování platí, že montáž i demontáž musí být možné pouze zevnitř. Když si budete ke dveřím dokupovat bezpečnostní závoru, vyberte si takovou, která je provedená na dva západy nebo více, je masivní, široká. Kromě závory ještě můžete pro svou větší bezpečnost doplnit dveře o přídavný zámek, řetízek, dveřní zastavovač na zašlápnutí nebo kukátko.
Nebezpečí nepředstavují pouze zloději U dveří se neudává pouze odolnost vůči zlodějům, ale hledat byste na nich měli také údaj o odolnosti vůči ohni. Za standardní se považují dveře, které odolávají 30, 45 nebo 60 minut. Toto číslo udává dobu, po kterou jsou dveře schopny zadržet plameny v bytě bez toho, aby se oheň rozšířil na chodbu a dál do dalších bytů. Do bytových domů jsou dveře s protipožárními vlastnostmi dokonce předepsány zákonem.
Jaké jsou požadavky na bezpečnostní dveře? – zařazení nejméně do druhé, lépe do třetí a čtvrté bezpečnostní třídy – požární odolnost minimálně 30 minut – atest příslušného orgánu, že dveře mají skutečně takové vlastnosti, jaké výrobce uvádí – odborná montáž – nepřetržitý servis pro případ zabouchnutí nebo odcizení klíčů – i když to zákon nevyžaduje, za standard se považuje tříletá záruční doba – dveře se doporučuje doplnit zámky stejné, tedy 3. nebo 4. bezpečnostní třídy – stupeň bezpečnosti zámků určuje norma ČSN P ENV 1627 – k některým zámkům, a tím i k bezpečnostním dveřím se dodává bezpečnostní karta, bez které žádná firma neudělá kopie klíčů – zámek musí být odolný proti odvrtání, vyhmatání, vytržení a jinému hrubému násilí – montáž zámku i celého kování musí být možná pouze z vnitřní strany dveří – doporučuje se také přikrytí ocelovým štítem nebo krytem, které musí být odmontovatelné opět pouze zevnitř – stejná kritéria jako pro „klasické“ zámky platí i pro přídavné zámky
text: Magdaléna Krajmerová foto: archiv |
Na počátku byla břidlice
|
|
Právě o břidlicové dlažbě se při rekonstrukci domu vedly dlouhé debaty. Jejich výsledkem pak byla zásadní změna plánů obyvatel i konečné podoby rekonstrukce. Prostě všechno dopadlo jinak, ale ke spokojenosti všech stran. Jak to tedy mělo být? Do domu svého dětství se po rozsáhlé rekonstrukci měla vrátit žena s manželem a dvěma dospělými syny. Ještě během stavby se však rodině podařilo koupit menší dům na sousedním pozemku. Původní plán tedy zněl, že rodiče se přestěhují do menšího domu a synům nechají k dispozici ten velký, kde býval pradědeček koželuhem. Částečnou rekonstrukci velkého a kompletní přestavbu malého domu si vzal na starost rodinný přítel, architekt Stanislav Fiala (D3A). „Tehdy jsem si nedovedla představit, že bych měla mít doma dlažbu z přírodní břidlice, černou a s nerovným povrchem. Měla jsem dojem, že nebude možné ji snadno udržovat, ničím mi prostě nepřipomínala mou oblíbenou dlažbu, kterou mám doma já,“ svěřila se nám paní. „Dnes po několika letech si tady už nic jiného představit neumím a jsem přesvědčená, že bych si na ni snadno zvykla. Mimochodem, uklízí se stejně dobře jako klasická hladká podlaha. Tehdy jsme se však s manželem rozhodli, že raději zůstaneme ve velkém domě a sem se nastěhuje syn, který byl architektovým návrhem doslova nadšený. Mně změna vyhovovala navíc i proto, že vzpomínky a silnou citovou vazbu z dětství mám právě na dědečkův dům a tam se cítím opravdu doma.“
A co bylo pak? Se změnou budoucích obyvatel doznala výrazný posun i konečná podoba rekonstrukce menšího domu, včetně interiéru zařízeného na klíč. Z vnitřních dispozic zůstala zachovaná pouze černá kuchyň a ložnice na místě někdejšího parádního pokoje. Francouzská okna umožňují propojit za teplých dnů kuchyň a jídelnu se zahradou, v patře vedou na skleněný balkon, který působí vzhledem k historizujícímu koloritu místa tak pokorně, že jeho atmosféru vůbec neruší. V pojetí zařízení interiéru je dobře čitelný rukopis jak Stanislava Fialy, tak jeho kolegyně, architektky Daniely Polubědovové. Už zmíněná břidlicová dlažba se zabudovaným podlahovým topením skvěle koresponduje s částečně přiznanou trámovou vazbou a obnaženým zdivem černé kuchyně. Tam, kde to kdysi kypělo, čmoudilo a přetékalo, si dnes můžete posedět u pěkné knížky s pocitem bezpečného úkrytu. Průhledem přes otevřené ohniště prostorového krbu však člověku stále zůstává možnost kontaktu s děním ve zbývající části obytného prostoru. Hrubá omítka, dřevo, cihly, kámen – a k tomu hliník, sklo, plast a osvětlení zavěšené na silonových vláknech. Charakteristická kombinace materiálů i stylů, která může na první pohled působit nezvykle, přitom však vytváří neopakovatelnou atmosféru harmonického prostoru. Dům svým obyvatelům hrdě předává své historické kouzlo, které zůstalo zachováno, ale navíc je otevřený všem prvkům současnosti. Není žádný důvod, aby tu nemohly být spolu.
Kontakty: STUDIO D3A, e-mail: d3a@nextra.cz; KONSEPTI, U Sv. Ducha 3, Praha 1, tel.: 02/232 69 28; RUIN INVEST, Sokolská 66, Praha 2, tel.: 02/24 94 19 58
text: Pavlína Blahotová foto: Petr Zhoř |
Kam se rozběhl Radim Babák
|
|
Při probírání dokumentace jeho návrhů jsem se slovy „to je provařené“ nejdříve mávla rukou nad známými stojacími lampami s molitanovým stínidlem. Ale to přece není handicap, když realizace mladého designéra je všeobecně známá. Při pohledu na svítidla a třeba také na pohovky, které podle jeho návrhu vyrábí luhačovická firma MM Interiér totiž člověka na první pohled napadne, že jde o zavedené realizace renomovaných značek. Není se čemu divit. V době volného toku informací se i nábytkový design stává stále více univerzálním, a pokud je něčím specifický, tak právě autorským přínosem konkrétního tvůrce. Radim Babák nemá rád označení český design, protože charakteristický pro jeho tvorbu je rukopis a způsob myšlení. Skutečnost, že shodou okolností žije v České republice, se na podobě křesla nebo domu příliš neodráží. Ačkoliv… Před třemi roky se jako student zúčastnil soutěže vyhlášené firmou Miele na téma Kuchyň budoucnosti. Vytvořil stohovatelný oboustranný monoblok z polypropylenu, který pochopitelně zůstal ve stadiu vizualizace. Je přesvědčený, že někde na světě tento typ kuchyně už určitě někdo vyrábí. U nás jde přece jen spousta věcí pomaleji nebo nejde vůbec. Nepropadá však stavům beznaděje, protože má schopnost vidět věc spíš z lepší stránky. Tvrdí, že spousta realizací ho potkala jen díky shodě okolností, díky úžasným náhodám, které mu do cesty přivedly ve správný čas tu správnou osobu. Po rozhovoru pro jeden časopis, kam se nechal vyfotografovat na svém kole, se ozval majitel firmy a nabídl mu možnost spolupracovat na designu nové řady těchto kol. Na loňské výstavě Art & Interior ho vyhledal člověk, který se po čase stal jeho manažerem a důležitou spojkou k zahraničním výrobcům designového nábytku. Letos v Kolíně jsem si tak podrobně prohlížela mezinárodní expozici mladých designérů, až mě oslovila její manažerka, a když zjistila, že jsem z Prahy, mávla rukou – tamhle pan Babák je také z Prahy! Radim Babák má zatím to vzácné štěstí, že je vyhledáván a oslovován, aniž by se sám musel nabízet. Od rozlítaného kluka, jehož největším koníčkem bylo cyklotrialové kolo a běhání kamkoliv, se posunul o slušný kus cesty. Původně se vyučil truhlářem a maturitu získal na večerní nástavbě. Díky bratrovi, který studoval na brněnské SUPŠ grafický design, poznal okruh lidí, s nimiž si uvědomil, čemu se vlastně chce věnovat. Právě vlastní bratr to byl, kdo mu pomohl s přípravou na přijímací zkoušky na VŠUP v Praze a kdo je dodnes skvělým partnerem pro tvůrčí diskuse i spolupráci. Základy řemesla teď může využívat při navrhování technologických postupů, ale vzpomínka na učiliště ho provází i jinak – křeslo nazvané Sss! je zvěčnělou vzpomínkou na učitele, který tímto způsobem okřikoval své žáky. Tvůrčí atmosféra umělecké školy dala Radimu Babákovi možnost bezprostředních kontaktů s předními tvůrci v designu, ale také mu posunula osobní limity. Používá dřevo, kov, corian, plast i molitan, v rámci školních prací si mohl dovolit navrhnout kavárnu vsazenou do kasemat nebo krematorium. Kdo ví, k čemu se jednou vrátí. Rozhovor s MgA Radimem Babákem Radime, měla pro vás účast na letošním veletrhu v Kolíně nad Rýnem nějaký konkrétní efekt? Nevím ještě, co se z toho vyvine, ale po Kolíně a dalším veletrhu ve Frankfurtu n. M. nás oslovily dvě firmy a nyní probíhají jednání o tom, jestli bude možné návrh vystavovaného křesla vyrábět v zahraničí. Proč jste jako materiál zvolil právě PUR pěnu? Je mi vždycky líto, když designér navrhne nějakou čistou konstrukci, ta se vyrobí, očalouní a zmizí. Nic z ní nezbude. Zatímco z PUR pěny můžete vytvořit monoblok, který má maximálně jeden technický šev a základní tvar je opravdu ve své pravé podobě. Preferujete nějaký materiál? Beru to tak, že použiju ten nejvhodnější z hlediska zadání i z hlediska finančních možností. Vždycky jde totiž o peníze. Například při realizaci interiéru grafického studia Marvil v Praze jsem navrhoval pult z MDF, ale díky dobré nabídce se nakonec podařilo zrealizovat jej v corianu, který je odolnější, snese větší zátěž a výsledná forma je čistší. Na oblíbenou barvu se zřejmě ptát nemusím. Já vím, že dnes je oranžová trochu trendová barva, ale já ji mám rád pořád. Je taková šťavnatá a také mimochodem podporuje chuť k jídlu, takže už mám zprávy, že v sídle studia všem hrozně chutná. Přece jenom jste designér a také architekt, neláká vás postavit nějaký dům? Zatím o tom nepřemýšlím, postavit barák je odvážná věc. Nejde jen o nápad, je to i politika. V rámci školní práce jsem navrhl projekt na pavilon Expo v Hannoveru, který vypadal jako soustava obrazovek, na něž se promítalo z obou stran, návštěvníci by těmi tématy (sport, kultura, strojírenství) procházeli jako Českem. Součástí pavilonu by byla možnost ochutnat typicky české jídlo – knedlíky s mákem. Hosty našeho pavilonu byste pak poznali podle máku mezi zuby. Dalším školním projektem bylo krematorium ve Strašnicích. Chtěl jsem konečně udělat krematorium… Opravdu jste po tom dlouho toužil? Ale ne, tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem udělat krematorium tak, aby rakev po skončení obřadu stoupala vzhůru, protože kremace je přece spalování, zatímco většinou rakev zajíždí dolů, takže napodobuje klasické pohřbívání, a to není pravda.
Radim Babák nar. 14. 8. 1972 v Brně 1986–1991 SŠUP v Brně, obor nábytkový design 1994–2000 VŠUP v Praze, ateliér architektury a designu od r. 2000 pracuje jako odborný asistent ateliéru architektury a designu u doc. ak. arch. Jiřího Pelcla na VŠUP v Praze od roku 2001 spolupracuje s Romanem Soukupem, Magnum design, kde je hlavním designérem
Kontakty: RADIM BABÁK (Magnum design), Lucemburská 31, Praha 3, e-mail: babak.r@email.cz; MM INTERIÉR, Uherskobrodská ulice, Luhačovice, tel.: 067/713 11 21; TUNNEL, Komunardů 32, Praha 7, tel.: 02/66 71 27 53
text: Pavlína Blahotová foto: Adam Holý, Filip Šlapal, Ondřej Tobola a archiv vizualizace: Michal Malášek a Ondřej Tobola |
Lezení po zdech
|
|
O knihu už tady vlastně ani nejde, ta jen dodává kurióznímu kusu nábytku odůvodnění. Kopií a nápodob Aradovy knihovny již vzniklo mnoho. Jiné se pokusily o tvarově odlišná řešení, ale všem je společná nízká nosnost vyhovující spíše umístění CD.
Mimochodem, už dávno neplatí, že text musí být vyrytý na hliněné tabulce nebo vosku, napsaný na papyru či pergamenu, nebo dokonce vytištěný na papíře.
Již nejedna kniha je dnes vydávána na cédéčku. CD ROM se stává ekvivalentem knihy a na rozdíl od Ottova slovníku naučného na papíře je Ottův slovník na CD umístitelný i do nástěnných knihoven.
Stejně si však nedovedu představit, že by jednou rodiče při čtení pohádek dětem jen rytmicky klikali počítačovou myší místo libozvučného obracení stránek z papíru.
Kontakty: AMBER INTERIÉR, Vinohradská 48, Praha 2, tel.: 02/24 25 34 87, fax: 02/96 32 50 17; IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 02/51 61 01 10; KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel.: 02/57 31 79 64; NAUTILUS, Jeseniova 56, Praha 3, TECNO LINE INTERIER, Písecká 15/2192, Praha 3, tel.: 02/72 73 39 37;
text: Petr Tschakert foto: archiv |
Na molu a v životě
|
|
Jaké kuchyně se představily na milánském veletrhu nábytku 2002 a v jaké míře se zde vytyčené trendy zabydlely na domácím trhu? Jak jim odpovídá domácí nabídka kuchyňských sestav? Na tyto otázky vám přinášíme odpověď. Přestože jsme na stránkách Mého domu upozorňovali, že při výběru kuchyně se nesmíme nechat uhranout pouze jejím vzhledem, že je třeba brát zřetel na velikost, tvar místnosti, ergonomii…, neznamená to, že design v případě „srdce každého domova“ není důležitý. Naopak.
Co bylo k vidění v Miláně Návštěvníky milánského veletrhu kuchyně nikterak nepřekvapily. V roli nejčastěji užívaných výrobních materiálů stejně jako v předešlých letech vystupovaly především kov – nerez nebo technický hliník, sklo (zvláště pískované), speciální plasty v kombinaci s kovem. Dřevo nebo dýha se používají v přírodní podobě, s povrchovou úpravou zdůrazňující přirozenou krásu dřeva. Pro většinu kuchyní byla příznačná maximální jednoduchost, ale zároveň vysoká funkčnost. Co se týče skladby, výrobci upouštějí od zažité sestavy. Klasické skříňky nahrazují prvky z připomenutých materiálů, počítá se s místem na vestavěné elektrospotřebiče.
A jak vypadá domácí scéna? Veletrhy představují něco jako přehlídkové molo a stejně jako v případě svršků ne všechny modely se uchytí v životě. V našich kuchyních se milánské trendy však již zabydlely, a to především v podobě kovu a skla. Mnozí spotřebitelé upřednostňují nejen funkční, ale i poněkud teplejší kuchyň, a proto fandí více barvám. Někteří se dokonce nevzdávají ani rustikálních verzí, kterým na milánském veletrhu připadla skutečně pouze malá vedlejší rolička. Od zájmu zákazníků se odvíjí i nabídka našeho trhu, jak dokazuje malá přehlídka sortimentu domácích výrobců a dovozců kuchyní.
text: Alena Vondráková foto: archiv redakce |
Kam chodí slunce…
|
|
Snižování energetických nároků a zachování přijatelného životního prostředí se stává podmínkou pro přežití lidstva. Při současném růstu spotřeby a cen energií by také mohlo dojít k hospodářskému kolapsu. Ve stavebnictví se objevuje velké množství výrobků, které vedou k úsporám energie, ale laik jen málokdy dokáže sám posoudit jejich skutečnou užitečnost. Přitom nejúčinnější úsporná opatření může přinést rozumný architektonický koncept.
Ze spotřeby energií v domácnostech je zřejmé, že při stavbě rodinného domu je využití obnovitelných (alternativních) zdrojů energie vhodné především pro vytápění a ohřev vody. Nejpřirozenějším takovým zdrojem energie ve všech klimatických podmínkách je slunce. A nejlépe bude využito, když se ze samotného domu stane jakýsi sluneční kolektor.
Aktivní využití slunce Solární energii můžeme využívat pasivně (zachycení slunečního záření přímo stavbou), aktivně (pomocí speciálních zařízení – kolektorů, zásobníků tepla, umělé cirkulace vzduchu nebo ohřáté vody) nebo systémem fotovoltaických článků. Princip solárních kolektorů je obdobný jako při pasivním využití slunce, samotná budova je však směrem ke slunci uzavřena. Sluneční paprsky procházejí selektivní vrstvou a jsou na absorbéru přeměněny na tepelnou energii. Na rozdíl od pasivního využití sluneční energie je zapotřebí energii přenášet pomocí tepelných vodičů (např. voda). Sluneční kolektory jsou obvykle využívány pro přípravu teplé vody v budovách (u rodinného domu přibližně 6–8 m2 kolektorů, vícerodinný dům asi 1–2 m2 na osobu). Větší zařízení (např. nad 30 m2 kolektorů u rodinného domu), která dodají více tepla, mohou být použita i k vytápění. Solární kolektory mohou investorům připadat nákladné, ale při současném růstu cen energií se tyto náklady stanou rychle návratnými. Navíc se ve většině evropských zemí stále zvyšují státní dotace na stavby, které alternativních zdrojů energie využívají. Trochu jiná situace je u fotovoltaického využití sluneční energie k výrobě elektrického proudu – je velmi nákladné a z ekologického hlediska ne vždy smysluplné. Má význam například u soběstačných skupin domů, jež fungují bez dodání cizích energií, nebo u domů „nulových“, které jsou napojeny na veřejnou elektrickou síť a v létě odevzdaný přebytek energie pak využívají v zimě.
Pasivní systém Pasivní využívání sluneční energie nepotřebuje žádná speciální zařízení, záleží pouze na architektonickém řešení. Využívá skleníkového efektu, akumulace tepla (v podlaze a stěnách) a cirkulace vzduchu. Je založeno na dvou jednoduchých pravidlech: 1. energie, kterou si dům uchová, se nemusí znovu dodávat 2. v zimě musí jít všechno slunce do domu, v létě musí slunce zůstat venku. Dům je otevřen ke slunci, uzavřen proti severu a obsahuje velkou akumulační hmotu k uchování energie. To znamená, že na jižní stranu je obrácen velkými skleněnými okny, na severní straně naopak žádné okenní otvory nemá. Energii, kterou získá, pak nesmí propouštět zpátky ven (důkladná izolace pláště i oken). Akumulace tepelné energie do hmotných konstrukcí (podlah, vnitřních zdí) je jedna z nejdůležitějších podmínek úspor energií. U staveb pro bydlení (trvale vytápěných) je tepelná izolace umístěna z vnější strany a do obytné místnosti je obráceno masivní, akumulace schopné zdivo. Účinek velkých skleněných ploch může být ještě znásoben dalšími úpravami. Skla mohou být doplněna fóliemi, které odrážejí teplo zpět do místnosti, před okny může být předsazena (nevytápěná!) zimní zahrada. Ochrana domu před přehříváním v létě je pro správný provoz stejně důležitá jako vytápění v zimě. Ekologickým řešením klimatizace budov v letních měsících a vhodnou alternativou k elektrickým přístrojům jsou mechanická stínění, dostatečné větrání, masivní hmota budovy, zeleň a vodní plochy.
Dům bez vytápění Použitá literatura: texty Petra Suskeho, Patricie Taftové a Rado Varbanova
Vhodným konceptem, dobrou izolací a materiály se schopností akumulovat získané teplo lze dosáhnout až nulové spotřeby energií dokonce i v drsnějších klimatických podmínkách. Příkladem takového řešení může být rodinný dům postavený v městečku Grabs – v údolí švýcarských Alp, v nadmořské výšce 900 m. Velká okna v přízemí orientovaná k jihu propouštějí dovnitř maximum sluneční energie, ale minimum zpět. Na venkovním skle jsou dvě speciální fólie, u dřevěných rámů (vyvinutých ve spolupráci se specializovaným konstruktérem) zapuštěných do fasády nedochází k tepelným mostům. Okna jsou vysoká od podlahy až po strop, aby zachytila co největší množství slunečních paprsků. Ty dopadají na stříbrošedou, jemně broušenou podlahu z betonu smíchaného s barevnými kamínky. Teplo akumulované do podlahy je zpět vyzařováno do prostoru v noci a v průběhu chladných dnů. Celý dům stojí na masivní vrstvě skelné vaty, na východní a západní straně má jen malá okna, na severní je zcela bez oken. Obvodové stěny jsou zvenčí obloženy smrkovým dřevem, izolovány 25 cm silnou vrstvou celulózy a jejich vnitřní přizdívka je z kamenopískových cihel, které stejně jako podlaha mají schopnost akumulace, navíc příznivě regulují vlhkost místností a jsou i příjemné po estetické stránce. Horní patro s daleko menšími okny má teplotu asi o 2 °C nižší, což je pro funkci ložnic vhodnější. Teplo do patra přichází z přízemí otvorem pro schodiště a ze speciálně navrženého stropu: krabicových dřevěných elementů o tloušťce 60 cm, ve kterých je nasypáno 20 tun škváry. Teplo akumulované v přízemí je vyzařováno v patře. Přestože jsou v kuchyňské sestavě pro jistotu zakomponována malá kamínka na dřevo, po celou první zimu, kterou rodina v novém domě strávila, nebylo zapotřebí v nich zatopit. Dům se opravdu obejde bez topení. Výjimečnými ekologickými a ekonomickými parametry získal označení „stavba nejpříznivější pro životní prostředí“, jeho projekt byl finančně podpořen švýcarským kantonem Graubünden a Státním ústavem pro výzkum energie v rámci projektu „Energie 2000“.
text: Věra Konečná foto: R. Varbanov, G. W. Reinberg a R. Steiner |
