|
|
Současní majitelé vily hledali přes agenturu příjemný dům v hezkém prostředí a v kontextu se starší okolní zástavbou. V žádném případě si nepřáli bydlet v některém ze satelitů, jakých dnes vyrůstají desítky na okrajích měst. Funkcionalistická vila s terasami, velkými prosklenými plochami a nádherným výhledem do okolí je zaujala. Investice do hodnotného domu jim navíc připadala rozumná. Kdyby však tušili, jak rozsáhlá přestavba je čeká, zřejmě by se do takového dobrodružství nepouštěli. Určitou odměnou za záchranu významného objektu jim však může být nejen příjemné bydlení, ale také rozsáhlé znalosti o předválečné architektuře, které si při rekonstrukci chtě nechtě museli osvojit… Neposlušní architektiPředválečná avantgardní architektura neměla u nás vůbec lehkou pozici, strohé „krabice“ s rovnými střechami zpočátku odmítali nejen stavebníci, ale i většina konzervativních architektů. Tehdejší situace není nepodobná současnému stavu (po osmdesáti letech!), kdy proti sobě znovu stojí zastánci moderních tendencí a obdivovatelé zdobných, nesmyslně historizujících tvarů. Zacitujme například z knihy Rostislava Šváchy Od moderny k funkcionalismu: „Rozpory mezi profesory české techniky a jejich žáky pramenily ze zastaralého pojetí školní výuky, založeného na pečlivém rýsování projektů v historických stylech. Nad návrhem lázeňského pavilonu od Karla Honzíka asi z roku 1921 prohlásil prý jeho učitel Antonín Engel, že kdyby se pod ním zatopilo, odjel by jako lokomotiva. Kubistické a puristické projekty Víta Obrtela vyvěšoval Engel na nástěnku jako odstrašující příklady špatně zvládnutých školních úkolů. Protestoval také, když revue Stavba otiskla v roce 1922 puristické návrhy jeho žáků Obrtela a Evžena Linharta. Poslední z této čtveřice nejmladších průkopníků českého purismu, Jaroslav Fragner, byl poměry na české technice natolik zhnusen, že studia nedokončil a založil kolem roku 1923 v Praze vlastní architektonický ateliér.“ Právě Fragner je spolu s Ladislavem Syrovým autorem vily, kterou chceme představit. Projekt si nechal vypracovat v roce 1937 inženýr Němec, ale ještě před stavbou jej i s pozemkem prodal hudebnímu nakladateli Františku Kovaříkovi. V roce 1961 vilu koupila malířka Alena Ladová, dcera Josefa Lady, a ještě za jejího života byl dům zařazen mezi památkově chráněné objekty. Nadčasové řešeníFunkcionalistické vily se sice laikům mohou zdát velmi podobné současným moderním domům, ale převážná většina z nich má dispoziční řešení, které současnému způsobu života už zdaleka nevyhovuje. Provoz kuchyně je odtržen od obývacího pokoje (vařila služka), obytný prostor není propojen se zahradou (v přízemí bydlel správce, pro majitele byla určena horní patra) a na terasu na střeše se z obývacího pokoje většinou muselo stoupat po schodišti přes dvě patra. Jaroslav Fragner i jeho klient zřejmě přemýšleli nad bydlením velmi logicky, pravděpodobně nebyli natolik v zajetí běžných konvencí. Jejich vila má dvě terasy přímo propojené s obytnými místnostmi; jedna je přístupná z obývacího pokoje, druhá z ložnic. K velkému obývacímu pokoji je přičleněna jídelna vyvýšená o několik schůdků a příčka oddělené kuchyně má alespoň podávací okno. Pro současnou rodinu, která netrvá na obytném prostoru s kuchyní přímo začleněnou, je dispozice velmi příjemná. Zvláště když se jako v tomto případě podaří vhodně využít také původního bydlení pro služebnictvo v přízemí: dnes slouží jako pracovna, kde majitel přijímá pracovní návštěvy, a pokoj pro hosty s vlastním hygienickým zázemím a malou kuchyňkou. Současné využití domu bylo předurčeno tím, že se v památkově chráněném domě muselo zachovat původní dispoziční řešení. Přízemí (napůl zapuštěné v prudce svažitém terénu) má vstupní prostory se šatnou, kromě zmíněné pracovny a hostinského pokoje jsou tu bohatě dimenzované úložné prostory a technické zázemí. Obývací pokoj a pracovna paní domu v patře jsou orientovány na jižní terasu, velká prosklená stěna poskytuje výhledy do širokého okolí. Jídelna s kuchyní mají severní polohu, jídelnu však dostatečně přisvětluje západní okno. Severní a západní strana patra jsou díky svahu přímo propojeny s terénem, z jídelny se tedy může vycházet na zahradu a přilehlou severní ulicí se případně dům může zásobovat. V nejvyšším patře jsou umístěny tři ložnice a velká koupelna, okna všech tří místností vedou opět k jihu, na terasu s nejatraktivnějšími výhledy. Majitelé domu by se sami i bez dohledu památkářů snažili při rekonstrukci ponechat domu autentickou podobu, věděli o jeho výjimečné hodnotě. Zachovali a nechali restaurovat také veškeré dochované vybavení, začali se zajímat o funkcionalistickou architekturu a design, aby doplněný nábytek, svítidla i další detaily vhodně navazovaly na stávající zařízení. Láska až na druhý pohled„O domě jsme se dozvěděli z inzerátu a nebyla to láska na první pohled,“ přiznává se naše hostitelka. Statečně se už vyrovnala s tím, že jí naše fotografická „četa“ řádí v domě, a teď se probírá zažloutlými plány a vzpomíná na nedávnou minulost. Listuje fotografiemi – doličnými předměty dokazujícími, že při rekonstrukci se šlo opravdu až na kost. Stavební dozor se v rozpočtu zmýlil o pět set procent. V polovině roku 1999 se tedy začalo rekonstruovat, a to tak důkladně, že nakonec zbyla jen nosná konstrukce a v ní se postavil nový dům. Předposlední obyvatelka Alena Ladová tu bydlela od roku 1961 do své smrti v roce 1994. Poté byl dům asi pět let neobývaný, neboť syn malířky s manželkou tu bydlet nechtěl. Byl pravým důvodem stav domu? Jisté je, že všechno zde bylo původní a po těch letech velmi vetché: kanalizace, voda, elektrika. Dobrá byla jenom statika domu, který stojí na pylonech. Od roku 1991 je navíc vila památkově chráněná, což pro majitele není žádná výhoda. Co to obnášelo? „Vše se muselo uvést do původního stavu,“ vypočítává paní domu. „Zrestaurovat nábytek a udělat kopie původních parket, oken a parapetů nebyl problém. Horší bylo dodržet původní technologie, které jsou v současných podmínkách takřka neproveditelné. Například omítka: dům má pouze třicet centimetrů silné zdi, takže se musel zvenčí zateplit. Na polystyrenu však tuhle hlubokou omítku nikdo udělat neumí, běžně se kotví na zeď, na rabicku. Společnost Knauf Praha nám vyšla vstříc a vyrobila speciální omítku podle našich představ a představ pamatkářů. Přes zimu ji nechala na cvičné stěně, a teprve když se udržela, další rok nám ji prodala.“ Původní zůstalo kování na oknech, některé dveře, část svítidel a kamenné zídky na zahradě, které ovšem byly úplně rozpadlé. Každá cihla jináS původní společností, která rekonstrukci začala, dobrou zkušenost investoři neměli. V kuchyni udělali její řemeslníci špatný vývod na myčku, vzápětí protekly obě terasy a dokončená koupelna se musela rozbourat… „Řekla jsem jim, jak by to mělo vypadat, ale když jsem přišla za dva dny, bylo všechno jinak. A to jsem požadovala jen standardní věci. Po roce jsme se s firmou rozloučili,“ konstatuje paní domu. „Pak nám spadla z nebe pražská firma RaF, s.r.o. z Prahy 3, díky níž bydlíme. Doporučil nám ji Knauf Praha a firma RaF opravila nekvalitně provedené práce svých předchůdců a kompletně dokončila rekonstrukci.“ Firma vyřešila i problém dolních místností, kde bývaly dvě komory pro služebnictvo a prádelna. Aby se z nich staly obytné místnosti s dostatečnou světlou výškou, bylo potřeba strhnout podhledy a snížit podlahy, dostat se až do základů a dvacet centimetrů jim ubrat. V původním projektu byly základy nakresleny vysoké 60 centimetrů, ale ten se nedodržel… Tvrdí-li se, že za první republiky se stavělo kvalitně, pak v tomto případě to určitě neplatilo. Spousta konstrukcí byla pěkně ošizena, například každá cihla byla jiná. Vlhkost a plíseň aneb vědět to předem…Při rekonstrukci byla odstraněna i všudypřítomná vlhkost. Chyběla izolace proti podzemní vodě v suterénu (podle projektu tu být měla), takže zdi byly vlhké a plesnivé zhruba do výše jednoho metru. Pryč musely i příčky, neboť byly prorostlé plísní. Při pohledu na rozměrný pokoj o ploše 50 m2, jenž prosklenou stěnou nabízí krásný výhled na město, se ale vloudí otázka: jak je to s vytápěním? Paní domu se jen usměje: „Z toho jsem měla největší hrůzu. Rohová výloha, původně s jednoduchým zasklením, se proto udělala v eurooknu s izolačním dvojsklem. Loňskou zimu jsme lehce dosáhli pětadvaceti stupňů. Tepelná kapacita byla o padesát procent navýšena. Nesnesu totiž zimu. K smíchu mi proto přišel požadavek památkáře, abychom v pokoji nechali jeden původní radiátor jako technickou památku. Chápu to u Loosovy vily, ale tohle je dům určený k bydlení.“ Přílišné přehřívání prosklené stěny se vyřešilo žaluziemi a roletami. Zrušeny naopak byly nehezké mříže a nahrazeny bezpečnostními fóliemi. Trochu technický problém způsobil při úpravách i svod vody, vedený ze střechy středem domu místo povrchovými okapy. Původní svod byl ale někde proražený, a když zapršelo, byl sloup uprostřed místnosti celý mokrý a omítka odfouklá. Po opravě se svod vybavil navíc zvukovou izolací, aby to v pokoji při prudkém dešti příliš nerachotilo. Další charakteristický rys funkcionalistických staveb – terasy nakloněné směrem k domu, kde voda odtékala do jímky a potom pryč dolů – noví majitelé změnili a nechali je obrátit. Při přívalovém dešti se totiž revizní šachtou vždycky vyvalila spousta vody, proto se musela přemístit. Když paní domu nalévá v moderně zařízené kuchyni svým dvěma kočkám mléko do misky, tváří se klidně a spokojeně. Starosti jsou zapomenuty, i když ještě před chvílí tvrdila: „Kdybychom na začátku věděli, co nás čeká a v jakém je stavba šíleném stavu, tak jsme do toho určitě nikdy nešli.“ Jaroslav Fragner(1898–1967) studoval architekturu na ČVUT, studia přerušil (1922) a od roku 1934 pokračoval na AVU u Josefa Gočára. Člen skupiny Devětsil, první projekty v kubisticko-puristickém duchu, ke konci 20. let se přihlásil k mezinárodnímu stylu. Jeden z nejvýraznějších architektů českého funkcionalismu. Po válce se zabýval hlavně rekonstrukcemi historických budov, v letech 1949 až 1967 profesor AVU, jeho jméno nese galerie v Betlémské kapli (výstavní síň architektury). Nejvýznamnější stavby: v Praze malobytové domy Pod Kavalírkou, továrna na léčiva, pojišťovna Merkur, planetárium ve Stromovce, rekonstrukce a dostavba Karolina, rekonstrukce Betlémské kaple a Husova domu; elektrárna v Kolíně, gymnázium v Českém Těšíně, kulturní dům v Ostravě, vily a nájemné domy, administrativní budovy. text: Věra Konečná, Hana Profousová foto: Iveta Kopicová zdroj: Můj dům 10/2002 |
Blog
Umění žít v pohodě
|
|
Zahrada u venkovského domu prodělala historicky mnoho proměn: od malé předzahrádky za plaňkovým plotem přes pěkné okrasné výsadby u chalup až k bohatým selským zahradám. Pro všechny zahrádky byla příznačná velká bohatost, někdy až přemíra barev. I na malém prostoru dokazovala vždy hospodyně svou lásku ke květinám a zpravidla tu po celou dobu vegetace kvetlo mnoho, byť třeba prostých rostlin pěstovaných ze semen posbíraných v okolí. Na nákup květin mnohde nezbývalo. A tak se lidé naučili květiny hřížit, řízkovat, dělit a uchovávat přes zimu. Ti movitější se starali o zavádění nových druhů a odrůd, jež se právě díky zmíněnému množitelskému umění dostávaly do okolí. Tak se u nás rozšířily muškáty, petúnie, fuchsie a mnohé jiné květiny, bez nichž si už zahrádky a okna nedovedeme představit. Svébytným útvarem byla bohatá selská zahrada, jež se už řídila různými pravidly, využívala geometrické obrazce, cizí rostliny a často dávala okatě najevo, že majitelé mají nejen na výstavný dům, ale také na nákladné výsadby. Proměna vesnické šediPřed deseti a více lety nabízela většina našich vesnic dosti bezútěšný obraz. Okna a předzahrádky plné květin byly málokde k vidění. Surfinie se teprve dostávaly na západní trhy, nové převislé kultivary pelargonií a verben, natož balkongoldů (Bidens ferrulifolia), milionbellsů (drobné převislé petúnie), byly u nás neznámé. Mnohé se však změnilo a dnes je na venkově spíše vzácností okno, kde květiny nejsou. Na zahrádkách našly místo mnohé nové druhy a odrůdy okrasných rostlin. Tu a tam dokonce najdeme květinovou krásu, která svědčí o výjimečném citu a touze majitelů po pěkném prostředí. Zahrada manželů Ciznerových na Humpolecku, kterou představujeme, je prostá, barevně, druhově, odrůdově velice bohatá, takže si své místo jako příklad určitě zaslouží. Když je každá práce koníčkemJsou lidé, kteří jsou vůči dnes tak módní špatné náladě imunní. K odolnosti jim stačí prostý rodinný domek, který si v rámci omezených finančních možností postupně zvelebili, uspokojuje je, že mají pěknou zahrádku, malé hospodářství, jež se však významně podílí na rodinném rozpočtu, že dobře vychovali své děti, že z jejich práce něco hodnotného vzniká. Takových je u nás mnoho. Před více než třiceti lety si naši hostitelé koupili menší rodinný domek se zahradou a začali jej promyšleně vylepšovat. Postupně přestavěli půdu na obytné podkroví s ložnicemi, zavedli ústřední topení, pan Cizner vytvořil nápaditě uspořádanou kuchyň s pěknou linkou, kde má kuchařka všechno pěkně po ruce. Vybudovali velký zděný objekt s dílnou, garáží, stodolou a kůlnu, příjemné posezení pod rozložitým ořechem. Nedávno přikoupili téměř čtyři tisíce metrů čtverečních pole přiléhajícího k zahradě a oplotili je tak důkladně, že se zvěř dovnitř na lákavé hlávky zelí a krmné řepy nedostane. O velké lásce ke květinámO zahrádce paní Ciznerové vypovídají snímky. Zjara prvosenky, sasanky, kakosty, kamzičníky, hlaváčky, upolíny a jiné. Z těch letních by seznam zabral hodně místa, tak jen ty, jež dominují: v bohatém sortimentu růže, dále monardy, zvonky, letní chryzantémy, heliopsisy, kypreje, ostrožky… A dlouho do podzimu chryzantémy, rudbékie, hvězdnice a mnoho jiných nádherných květin. Paní Ciznerová se je všechny s láskou naučila dobře pěstovat, ošetřovat, množit i přezimovat, takže mnohdy má problém, kam všechny květiny vysadit, aby na zahradě nevznikl chaos. Je to vždy milé posezení a popovídání s Ciznerovými, vzácné vlídné zastavení naplněné pohodou a dobrou myslí. Žít tak, aby člověka provázel po většinu času vnitřní klid, je umění. Bez rozpoznání skutečných trvalých hodnot, jakými jsou spolehlivé partnerství, uspokojení z dobře a promyšleně vykonané práce v celé nekonečné paletě možností, bez schopnosti obdivovat se věcem zdánlivě prostým, nenákladným, bez mysli převážně nakloněné vidět děje a věci z té lepší stránky, to ovšem nejde. text: Pavel Chobotský foto: Autor zdroj: Můj dům 10/2002 |
Kluci pro všechno
|
|
Konkurenční boj tlačí světové výrobce k hitu letošního roku, kterým mají být robotické akumulátorové vysavače. Mikroprocesorová inteligence a čidla jim sice umožňují vyhýbat se při práci v nepřítomnosti uživatele nohám nábytku a překážkám, ale svým sacím výkonem se akumulátorové přístroje nemohou rovnat ani nejlevnějším kompaktním podlahovým vysavačům. Hubice se specializujíHubice vysavačů již dávno dokážou proniknout mezi žebra radiátorů, do mezer automobilových sedáků a třeba i do jemných mezer počítačové klávesnice. Klepání koberců usnadňují hubice s turbínkou a s rotačním či vibrujícím kartáčem. K dražším vysavačům se začaly dodávat šamponovače, které vrátí kobercům původní barvy a svěžest. Desatero řemeselTechnicky „vypiplaný“ vysavač se dá využít také pro řadu užitečných prací v domácnosti. Podtlak nebo přetlak vzduchu nám může posloužit k pohonu masážního přístroje, stříkací pistole, ale třeba i kutilské brusky! Průkopníkem této techniky je už od 30. let firma Kirby, která začala ke svým univerzálním podlahovým vysavačům, u nichž přežil prachový vak (už dávno však s filtračním polypropylénovým sáčkem uvnitř), dodávat kromě rotačních kartáčů a leštičů i víceúčelové brusné kotouče. Počet užitečných adaptérů stoupl u nejnovějších modelů na rovnou desítku, a tak není divu, že prodejci zde raději mluví o systému pro údržbu domácnosti než o vysavači! S dalším „děvčetem pro všechno“ přichází i AEG ze skupiny Electrolux. Jeho nástavce na rozdíl od vysavačů Kirby využívají podtlaku. Vysavač s rodokmenemLuxusní americký Kirby GSIX® nabízí ke své mimořádně výkonné dvourychlostní jednotce se sedminásobnou filtrací a s polohováním hubice špičkou nohy deset praktických nástavců. Vibrační Turbo umožňuje drhnout ulpělé nečistoty, brousit dřevo, leštit nábytek nebo masírovat bolavá záda. Malý adaptér zase promění vysavač v univerzální hustilku. S připojenou ejektorovou pistolí pak stříká vodou ředitelné barvy, ale třeba i hnojivo na květiny a samozřejmě pěnu na koberec. Rotující kartáč Zippbrush s tvrdými přírodními štětinami dokonale odstraní z koberců a čalounění chlupy domácích zvířat. Na skříně a vysoké knihovny se dostaneme lehkou prodlužovací trubkou. Šamponovač vyčesává pěnu s nečistotami z koberce a ukládá ji na podnos. Rozčesávač obnoví vlas koberce. Malou úpravou se pohonná jednotka promění v ruční vysavač pro rychlé a snadné čištění čalounění i matrací. Není divu, že obsadil tento nejdražší, avšak nejkvalitnější vysavačový systém přední místo v náročných testech německého Stiftung Warentest. Electrolux oživil i prachovkuZákazníkům s vysokými nároky na čistotu domácnosti připravil Electrolux ke svým nejvýkonnějším podlahovým vysavačům AEG rafinované příslušenství System-Pro. Již samotný vysavač v ceně kolem 6 až 7 tisíc Kč je na pohled nekonvenční: zadní kola jsou obalena měkkým materiálem, jenž chrání nábytek, a prostor po stranách je využit k praktickému ukládání příslušenství. V letošní nabídce najdeme jedenáct různých hubic, kartáčů, štětců a hadic. Menší kartáče jsou v rukojeti teleskopické trubky. V základním vybavení najdeme též hubice na polštáře i nábytek a teleskopickou hubici na spáry. Dokoupit si však můžeme i několik „speciálních pomocníků“. Vedle několika typů hubic s válcovým i kotoučovým kartáčem poháněným vzduchem je pamatováno na pětimetrovou ohebnou hadici pro vysávání schodišť nebo uvnitř automobilu. Převratnou novinkou, kterou ocení kutilové, je přísavka pro odsávání prachu při vrtání do zdi. A také souprava Mini s ohebnou hadičkou k čištění klávesnic počítačů a hudebních nástrojů. Na odstraňování chlupů domácích zvířat z koberců a čalounění je určena hubice s rotačním kartáčem Turbomatic poháněná vzduchem, u čalouněného nábytku nebo z automobilových sedaček pak stejnou službu nabízí vzduchový rotační kartáč Turbomidi s otočným kloubem. Senzací je přídavné pouzdro Easy Clean Kit, umožňující konečně hygienicky zbavovat prachu oblíbené antistatické prachovky, které po válce nahradily péřové prachovky z krocaních pér, bez nichž se neobešly domácnosti našich prababiček. text: Jan Tůma foto: autor, archiv redakce zdroj: Můj dům 10/2002 |
Neutopte se v topení…
|
|
Počítání ztrátV prvé řadě se proto zabýváme kvalitou obvodových konstrukcí, systémem zateplení a z toho plynoucích tepelných ztrát. Lze je bez problémů stanovit již na papíře v rámci projektu a z nich poměrně přesně stanovit finanční potřebu na získání příslušné energie podle aktuálních cen zemního plynu, elektřiny, uhlí, dřeva či jiného topného média. Pokud vše správně spočítáme, máme vlastně stanovenou velikost topného zařízení včetně odpovídajících cenových variant investice a odpovídající provozní náklady za topnou sezonu. V tuto chvíli je třeba zvážit, zda náklady na vytápění jsou odpovídající, nebo bude lepší investovat do zlepšení tepelně-technických vlastností domu – s tím, že dosáhneme pravidelných úspor v podobě nižších provozních nákladů. Pokud jsme si již optimalizovali oblast spotřeby energie domu (optimum se často nachází vysoko nad požadavky současných norem, a tudíž bychom se neměli spokojit s tím, že vše je podle normy), zvažujeme vlastní návrh otopného systému. Nízkoteplotní systémy převažujíDnes se většinou používají systémy s nuceným oběhem topné vody. V případě skutečně dobře tepelně navrženého objektu je vhodné používat teplotní systémy s nízkou teplotou topné vody. Výhodou těchto systémů je vyšší účinnost topných zařízení při ohřevu topného média (zpravidla upravené vody) při nižší teplotě; zároveň při vytápění dochází k menšímu tepelnému namáhání rozvodného potrubí. A jaké chceme teplo?Způsob předání tepla je velmi důležitý: – Uvažujeme-li o nejčastějším, plošném, tj. podlahovém, stěnovém či stropním, pak má výhodu nejrovnoměrnějšího rozdělení tepla v prostoru. Doceníme to především u dokonale zateplených objektů, kdy topné médium či topné dráty elektroohřevu pracují s natolik nízkou teplotou, že vyšší teplotu topné plochy při dotyku prakticky nevnímáme (například topná voda podlahového topení běžného období zimy má teplotu kolem 30 °C a teplota podlahy je 25–27 °C, přitom udržujeme bez výkyvu stabilní teplotu prostoru na poměrně nízké hodnotě, aniž cítíme zimu). Nevýhodou bývají vyšší investiční náklady, někdy je třeba nedostatečnou topnou plochu kombinovat s dalšími systémy. – Určitou variantou je teplovzdušné topení, kdy se řadou průduchů vhání do prostoru teplý vzduch, ohřátý ve vzduchotechnickém zařízení na teplotu o něco vyšší, než je teplota prostoru. Vzduchotechnická jednotka zde vlastně plní funkci výkonného radiátoru a vlastní rozvod vytváří prostorově jednotné tepelné klima v objektu. – Radiátory či konvektory patří k nejrozšířenějším. Musí být správně navrženy z hlediska topného výkonu při stanoveném tepelném spádu včetně umístění z hlediska cirkulace vzduchu (tam, kde se vzduch ochlazuje nejvíce, tj. u vnějších stěn a oken, nutno zajistit stoupavý proud teplého vzduchu). V případě, že dochází k obrácené cirkulaci vzduchu, k dosažení tepelné pohody v místnosti se spotřebuje více tepla. Design otopných těles navíc umožňuje vyřešit každý požadavek z hlediska estetického umístění v interiéru včetně dokonalé funkce. – Pro sálavý způsob předávání tepla jsou ideální krby, kachlová či krbová kamna. Lze je využívat k lokálnímu vytápění, v případě instalace teplovzdušných rozvodů mohou být významným zdrojem úspor za ostatní energie. Hospodárné vytápěníObecně lze konstatovat, že z hlediska provozních nákladů jsou vždy hospodárnější zařízení s nižším výkonem pracující v trvalejším provozu s nižší teplotou topného média, umístěné v objektech s dobrou tepelnou izolací, dobrou akumulací tepla a zpravidla vlastní regulací ve vztahu k vnější teplotě. Z těchto zařízení pak zpravidla kralují nejmodernější (a pohříchu i nejdražší) kondenzační kotle či tepelná čerpadla, byť často s poměrně jednoduchou ekvitermní regulací, protože jsou navrženy především pro vhodně tepelně řešené domy. text: Bohumil Ouda foto: archiv firem zdroj: Můj dům 10/2002 |
Zahradou křížem krážem
|
|
Esteticky po povrchuZpevněné plochy tvoří tzv. páteřní systém obytného prostředí u domu a rozbíhají se do zahrady, kde slouží k dokomponování klidových ploch a zákoutí. Tady je potřeba si poradit s výběrem vhodného materiálu, a to z hlediska estetického, praktického a cenově dostupného.
Přírodní kámen – v zahradní architektuře je vyhledávaný pro svůj přírodní vzhled, barevnost a organické začlenění do zahradních kompozic. Umožňuje maloformátové i velkoformátové skladby, tj. souvislé dlažby i náznakové chodníky v podobě opracovaných dlaždic, v přírodním nepravidelném lomovém anebo štípaném tvaru. Do zahrady se vybírá podle požadavků na trvanlivost, aby nebyl za vlhka kluzký nebo se mrazem nedrolil a podle možností dalšího opracování. Tloušťka kamenných desek by měla být 5 až 7,5 cm, podle velikosti dlaždic. Drobnější kámen – valouny, oblázky a štěrky se používají jako dekorativní výplň nebo posyp na nezpevněných plochách. Například za tunu říčních oblázků (kačírku) zaplatíme 200 až 250 korun. Neprané oblázky jsou levnější – tuna za 50 korun. Cihly zvonivky – tradiční, ostře vypalovaná dlažba z cihlářské hlíny, velmi odolná, s širokým použitím. Svojí terakotovou barevností umožňuje vytvořit příjemné a strukturálně jemné a atraktivní plochy teras, cest, schodišť i zídek. Do dlažby se cihly dají uložit lícem, naplocho, na hranu či výšku a vytvářet různé vzory. Cihly nejsou vhodné k dláždění velkých ploch, kde především složité vzorování může působit rušivě.Zvonivky jsou oblíbeným materiálem pro stavbu zídek. Kromě vysoké odolnosti se tento druh zdiva vyznačuje dekorativností vazby (uspořádáním cihel v zídce). Keramika nabízí harmonii – především na plochách těsně spojených s vnitřním prostředím domu, na přilehlých terasách, přístupových chodnících a schodištích, zádveřích, balkonech aj. Do venkovních podmínek je třeba vybírat dlažbu mrazuvzdornou, pevnou, s nízkou nasákavostí a odolností vůči mechanickému namáhání. Povrch dlažby je v přímém kontaktu se zahradou a je tudíž nadměrně obrušován pískem a drobnými kamínky. Na frekventované plochy jsou vhodné typy dlažeb, např. neglazovaná dlažba–gresy, která vyniká minimální obrusností, dlažby Cotto, Klinker aj. Beton sice přírodní kámen nenahradí, ale soupeřit s všudypřítomnými jednoduchými betonovými tvarovkami nebo do detailu promyšlenými prvky také není snadné. Jsou pevné, trvanlivé, hospodárné a výstavba rychle pokračuje. Z jednotlivých elementů – kostek, desek, profilových tvárnic, palisádových prvků aj. – v navzájem laděných barvách lze dláždit cesty, stavět nejrůznější tvary schodišť, skládat pevné zídky – třeba i bezmaltovým způsobem – a zajišťovat svahy a šikmé stěny. K sortimentu patří i obklady na podezdívky teras a domů včetně dokonale ladícího zahradního nábytku. Reliéf prvků bývá inspirován povrchy nejoblíbenějších kamenů – travertinu, břidlice a pískovce. Glazura se používá v exteriéru minimálně a pokud ano, tak s neklouzavým povrchem. Barevnost je rozmanitá, obvykle betonové tvárnice jsou při výrobě zbarveny přísadami, takže se barva nemění ani vlivem UV paprsků. Tvarovky mohou být i odlehčené, vyrobené z lehkých příměsí, pórovité.
Technologie samozřejmě nabízejí i další formy pohledového betonu – ploché dlaždice (s povrchem vymývaným, rustikálním, tryskané aj.) v nejrůznějších rozměrech. Beton ve svých mnohotvárných podobách je univerzálním materiálem, a i když je na první pohled zřejmé, že se najedná o pravý kámen, není špatný a není třeba jím pohrdat.
Dřevěné špalík y vytvoří velmi působivou dlažbu, ovšem je nutno počítat s kratší životností. organického materiálu. Především se nehodí do míst se zvýšenou vlhkostí. Impregnovanou dlažbovou kulatinu si lze pořídit ceně 250 Kč/m2. Ze dřeva ve formě palubových desek lze vytvářet efektní přírodní terasy, jejichž povrch je schopen rychlého odvodnění a nepřehřívá se. K výhodám dřeva patří jeho příjemná přírodní barevnost a snadnost propojení se zelení a jakoukoliv architekturou. Aby nebyla nudaKombinace různých materiálů mohou dopomoci k živějším strukturám a zhodnocení realizací. Zvláště u velkých teras jsou výhodné směsi materiálů k rozčlenění velkých ploch, například přírodní kámen nebo betonové dlaždice kombinované s malou dlažbovou mozaikou se dřevem nebo i cihlami. Velmi dobře působí také kombinace z kamenů a oblázků se dřevem. Kouzelné efekty vytvářejí trsy skalniček vyrůstající ze spár a mezer v povrchu teras, chodníků a schodišť. Při použití různorodého materiálu nelze vytvořit zcela rovný povrch, proto v místech, kde bude umístěn zahradní nábytek, je třeba volit stejnorodý materiál Po dlažbě cestPři tvarování cest a jednotlivých ucelených zpevněných ploch lze použít strohé geometrické tvary, měkké přírodní křivky anebo jejich kombinace, které buď narušují přílišnou pravidelnost, anebo do nepravidelnosti zavádějí určitý pořádek a systém. Pravidelné tvary vnášejí do zahrady určitou nepřirozenost a strohost. Nepravidelné meandrovité tvary naopak zvýrazňují přírodní charakter a rozmanitost zahradního prostředí. Příjezdové cesty a parkovací plochy musí snášet velké zatížení. Je proto nutné zesílit nosnou vrstvu štěrku a dlažební kostky klást do maltového lože. Druhou možností je pak pevnější, 10 cm silný betonový základ, který je vhodný pro suché a pevné půdy, kde není vysoká hladina spodní vody. Druh podkladu se vybírá podle klimatu, druhu půdy (propustné či zadržující vodu) a také podle provozu a zatížení. Základní rozdíly jsou mezi jednoduchými zahradními cestami a pojezdovými cestami a odstavnými místy.
Při stavbě zpevněných ploch se zároveň řeší i způsob odvodnění. V případě měkkých povrchů se zabezpečuje propustnost podloží. U tvrdých povrchů se vhodným vyspádováním odvodňovaných ploch zabezpečí plynulé odtékání vody na trávník nebo její odvod vpustí do kanalizace, trativodu anebo do rezervoáru. Drenáž se pokládá až do nezámrzné hloubky nejméně 60 cm. Každá vrstva základu musí být dostatečně uhutněna. Klesají, stoupají, zdobíSchody mají v zahradě jediný smysl – ulehčit překonávání výškových rozdílů, bezpečný a pohodlný pohyb v různých úrovních domu a terénu. Tyto prvky nemohou existovat samostatně, ale vždy navazují na cesty a další prvky v zahradě, s nimiž tak mohou vytvářet působivé celky, například v blízkosti skalky, s popínavými či půdopokryvnými rostlinami, trvalkami aj. Zajímavé zahradní kompozice vznikají ve spojení přístupem k vodním plochám, například okrasným jezírkům a bazénům. Kamenný koberecI laik může dláždit rychle a precizně. Umožňuje to valounová dlažba z umělého kamene Carpet Stones, což je tvárnicově dlažební systém s téměř neomezenou skladbou drobných dlažebních kostek ve čtyřech barvách (antracit, červenohnědá, šedá a kůže). Dlažba se vyrábí v tloušťkách 2 až 4 cm (podle namáhání dlažeb), se schodovými a ukončovacími prvky pro vnější i vnitřní použití. Základní obdélníkové díly o rozměrech asi 118 x 60 cm se skládají z jednotlivých kostek uvnitř propojených drátem. Výhodou je, že jsou pružné a po položení na podklad zachovávají stejně široké spáry. Tvary dílů – přímé, vějířové, obloukové či kruhové dlažby lze přestřižením spojovacích drátů dělit a navzájem kombinovat, případně doplnit ukončovacími prvky. Málo namáhaná dlažba se pokládá pouze do pískového lože o tloušťce asi 10 cm, silně zatěžovaná (vchody do domu, vjezdy do garáží aj.) na betonovou mazaninu. Nejvhodnější je výplň jemným říčním pískem (zrnitost 1 až 4 mm), po uhutnění např. vodou získá dlažba potřebnou pevnost a stabilitu. Ceny povrchů a dlažeb
Pro dlažbu pevnějšíNové druhy spárovacích hmot od německého výrobce jsou určeny ke zpevnění venkovních dlažeb z přírodních i umělých materiálů uložených do pískového lože, kamenné drtě aj. Muro plast – vodová řídká tekutina, která po prolití spár vyplněných např. pískem nebo štěrkem polymeruje se vzduchem na pevnou elastickou bezbarvou hmotu a pevně se váže na stěny kostek. Zpevněním dlažby se zcela zamezí vyplavování materiálu ze spár, růstu plevelů, uvolňování dlažebních prvků aj. Hmota je dobře vodopropustná, pružná, odolná vůči teplotám, mechanickému poškození i chemikáliím a není jedovatá. Přírodní charakter hmoty je vhodný ke spárování dlažeb v zahradách, na chodnících, terasách, balkonech aj. Muro spárovací malta – dvousložkový epoxidový materiál je po vytvrzení pružně pevný, tvarově stálý, vodopropustný, odolává tlaku a ohybu při vysoké přilnavosti ke kamenům aj., jako předchozí přípravek Muro plast. Spárovací malta je vhodná jak pro nové, tak staré dlažby, na chodníky, vjezdy garáží aj.
text: Helena Klímová foto: Iveta Kopicová a archiv firem Best, Lusit zdroj: Můj dům 10/2002 |
Soukromé nebe Osmanyho Laffity
|
|
Bůhví proč jsem došla k závěru, že Osmany Laffita nemůže žít černobílý život, ale musí vyčnívat svou bizarností jako snad všichni úspěšní módní tvůrci. Když jsem přijížděla k vysoké bráně rozlehlého pozemku dvorního návrháře značky Taiza, donekonečna jsem si opakovala: Ničemu se nediv, pasivně přijímej módní trendy a tvař se přirozeně, i kdyby ti přes cestu přeběhlo stádo velbloudů s chocholy pštrosího peří na hrbech a s pestrými boa omotanými kolem dlouhých krků. Nic takového se nestalo. Majitel sice kdysi choval lva, ale dnes bych u jeho vily mohla potkat leda tak psy, koně, pávy, mývaly nebo klokany.
Ve stráni v hustém lese se tyčí překrásná secesní vila, kterou postavil v roce 1910 Ladislav Pračka. Místo ani architekturu si nevybral náhodou. Dům byl totiž postaven jako místní hvězdárna, proto musela poloha přesně odpovídat požadavkům na co nejpřesnější vědecké výzkumy. Vilu časem koupila rodina Pospíšilova, která ji věnovala jako svatební dar dceři, jejíž manžel byl vášnivý astronom. Jak léta plynula, vila dobře sloužila svému účelu. Po válce se však z luxusního vyhlášeného sídla stal polozbořený tichý dům, k němuž by se dostal snad jen princ, jdoucí se šavlí v ruce vysvobodit zakletou princeznu. Nebyl to sice on, kdo vysvobodil spící vilu k životu, ale činorodý Osmany, který ji před třemi léty objevil, když se byl koupat nedaleko odtud. Za tu dobu se tu skutečně hodně změnilo. Když jsem vstoupila do domu, vládl zde čilý ruch — rozkvetlou zahradou se proháněli dva psi, zpovzdáli byli slyšet pávi a z ohrádky si mě zvědavými pohledy měřili dva zakrslí klokani. Sedla jsem si na terasu do houpacího křesla a s výhledem do soukromé zoologické zahrady jsem Osmanymu Laffitovi položila několik otázek. Proč jste si vybral právě tuhle vilu? Bydlel jsem v Praze a uvažoval o tom, že se přestěhuji z města na místo, kde budu mít klid k práci a kde budu moci také odpočívat a relaxovat. Dům jsem objevil náhodou, a hned jak jsem sem poprvé vstoupil, bylo jasné, že ho chci. Získat ho však nebylo jednoduché. Jak vypadal? Zvenku je pořád stejný, uvnitř se toho ale hodně změnilo. Museli jsme udělat kompletní rozvody vody, elektřiny, topení a dispozici přizpůsobit našim požadavkům. V současné době je už hodně zrekonstruováno, ale ještě stále máme velký kus cesty před sebou.
Práce neprobíhaly plynule? Ne, původně jsme najali stavební firmu, ale nebyli jsme spokojeni, a tak dnes všechny úpravy dělají zaměstnanci. Ti se zároveň starají o zahradu a zvířata. Nevadí vám, že rekonstrukce trvá dlouho? Myslím, že člověk nesmí být rychlejší než život. A k čemu spěch? Není to pak ono, když nevidíte, jak se všechno mění. Takhle mám lepší pocit, víc to prožívám. Co bych pak dělal? Takhle musím každý den říct, co se bude dělat dalšího, jsou to pro mě běžné starosti. Jaké máte plány se stavbou? Architekturu chci rozhodně zanechat v původním stylu, uvnitř pak dispozici změníme podle našich přání. Obnovíme kopuli, která sloužila k pozorování hvězd, nechám zrekonstruovat terasu, abych tady mohl v létě sedět. Co se týká zahrady, tam nastanou změny. Chtěl bych, aby tady bylo hodně okrasných květin, sochy a nejrůznější umělecká díla. Jak dům zařizujete? Některé kusy, i když je jich hodně málo, protože dům vykradli, jsou původní, něco je z mého bývalého bytu a něco jsem koupil. Přesně ještě nevím, jak bude celý dům zařízený, ale určitě nechám hlavní salon nezměněný, ostatní pokoje pravděpodobně budou v různých stylech.
Jak si to mám představit? Každý pokoj bude mít svou atmosféru, líbí se mi japonský styl, takže jeden pokoj by mohl být v tomto duchu, chtěl bych tady ale i kubánský styl a mnoho dalších. V konečném výsledku tedy budete procházet mezi salony a pokaždé budete v jiné zemi. K tomu všemu ale budeme potřebovat nějakého šikovného architekta. Nenapadlo vás někdy, že byste si navrhl nábytek sám? Jedním z mých předmětů na malířské akademii byl také design interiéru. Nemyslím, že bych nedokázal načrtnout nábytek, ale víc mě baví navrhovat šaty. Sledujete současné trendy v zařizování? Samozřejmě, čtu interiérové časopisy, které vycházejí u nás a nechávám si posílat nejrůznější magazíny ze zahraničí. Nacházím v nich inspiraci a tu přenáším do svého domova.
V jakém prostředí jste vyrůstal? Pocházím z diplomatické rodiny, která mi umožnila cestovat a tím mi dovolila poznávat jiné krajiny a jejich kultury. Na Kubě jsem bydlel v rodinné vile uprostřed překrásné zahrady. Proč jste se rozhodl žít v České republice? Maminka mě sem poslala studovat, našel jsem si tu přátele a vybudoval vlastní život. Kdykoliv chci, můžu se domů vrátit. Je to jako stroj času — jsem na Kubě a cítím se jako dítě, v Čechách jsem dospělý a podnikám. Je důležité posouvat se v čase, nestát na jednom místě a nekoukat na totéž, co vidíte každý den. Snažím se být vždycky o krok vpředu. Prostředí, kde jsem si našel nový domov, mě inspiruje. Jak? Na Kubě je stále hezky, tady se střídají čtyři roční období, a tak mám inspiraci k navrhování kolekcí také pro podzim a zimu. Nebylo jednoduché si na změny teploty zvyknout. Abych se tu cítil úplně šťastný, muselo by tu být moře. Máte ještě nějaký další byt jinde ve světě? Pominu-li Kubu, kde máme rodinný dům, tak ne, tato vila je hlavní sídlo. Uvažuji ale o koupi menšího domku právě někde u moře. Buď ve Španělsku, nebo v Miami. Z praktického hlediska zatím vyhrává Evropa. U moře bych byl za dvě hodiny, cestování by bylo pohodlnější a nepřinášelo by komplikace. Nezdá se vám vila velká? Zpočátku možná ano, ale dneska mi připadá malá. Chtěl bych větší, potřebuji hodně místa, volný prostor, abych se necítil svázaný. Ten ostatně dávám svým blízkým i svým zvířatům. Jak vlastně vznikla vaše soukromá zoo? Od dětství miluji zvířata, rád chodím do akvaristiky. Nikdy však nekoupím zvíře na první pohled, čekám, a když ho tam znovu vidím při další návštěvě a mám pocit, že se trápí, tak ho musím koupit. To je asi můj trest. Nemám děti, možná takhle zaplňuji prázdné místo v životě. Jste rozhodnutý zůstat v České republice? Nic neplánuju, žiju teď. Každé ráno, když se probudím, děkuju bohu, že mě dovolil žít další den. Pravda je, že můj pracovní program je skutečně vytížený, čeká mě teď velká přehlídka na Mercedes Benz Fashion Week v New Yorku, chystáme se otevřít další butiky v Evropě i v Americe… Beru život tak, jak přichází.
Kontakt: TAIZA, pasáž Broadway, Na Příkopě 31, Praha 1, tel.: 221 613 308
text: Lenka Haklová foto: Iveta Kopicová zdroj: Moderní byt 11/2002 |
Opěrná zídka za všechny peníze
|
|
Zahrada, o jejímž osudu si budeme dnes povídat, je hotová právě tři roky. Letos od jara jako by se probrala z velkého váhání a konečně ukazuje, co umí. Proč tomu nebylo už dříve? Hlavním problémem se zde stala nedostatečná příprava půdy.
Mazavá plastelína místo zeminy Když se staví dům, nebývá jeho okolí právě nejvhodnější pro založení zahrady. Přípravu pozemku pro sázení si organizoval majitel sám, plochu vyklidil a nechal na ni navést několik náklaďáků ornice ze skrývky. Zemina se zdála být v nejlepším pořádku, ale jak se zanedlouho ukázalo, spolu s dalšími faktory se z ní brzy stala mazlavá plastelína, ve které nechtělo nic růst.
Profesionální firma, která později během dvou dnů a za mnoho tisíc korun zahradu podle projektu vysázela, si také s přípravou hlavu nelámala. Ne příliš motivovaní zaměstnanci nacpali rostliny bez milosti do malých jamek s tím, že už si musí nějak poradit sami. Podle toho to pak zpočátku i vypadalo: živořící a málo kvetoucí jedinci žalovali a my jsme si lámali hlavu, jak celou situaci vylepšit. V nejožehavějších místech jsme pak museli přistoupit i k radikálním řešením zahrnujícím výměnu zeminy a její hluboké prokypření s organickým substrátem a hnojivem. Na ostatních záhonech jsme snížili příliš vysokou vrstvu mulče z drcené borky na optimálních 5 cm a pravidelně přihnojovali a zalévali. Zbytek si už zařídila příroda sama především tím, že do zmrtvělé půdy opět nastěhovala život v podobě užitečných mikroorganismů, žížal a podobně. A výsledky se pomalu dostavovaly, rostliny přestaly zasychat a pustily se do bujného růstu.
Těsný kontakt s vodou Dům je poměrně velký a otočený tak, že na parcele o velikosti přes 800 m2 zabírá hodně místa. Zahrada za domem proto nemá velkou hloubku, což jsem se v projektu snažil různými způsoby vyřešit. Cílem architektonického ztvárnění bylo dosažení maximální jednoty domu a zahrady. Proto jsem použil délky, úhly a směry z určitých částí domu i v zahradě, konkrétně při řešení opěrné zídky, vedení cest, tvarování terasy i jezírka. Hlavním tvarem se tedy staly části osmiúhelníku a obdélníku, které se na domě vyskytují. Tyto ryze geometrické linie nacházejí svou protiváhu ve tvarosloví záhonů a okrajů trávníku po obvodu zahrady, jež jsou naopak v měkkých vlnovkách. Hlavní plochu tvoří kvalitní trávník, který propůjčuje zahradě pocit velkého a také volného prostoru. Originální řešení představuje okrasné jezírko v těsné blízkosti domu a terasy. Umístil jsem ho zde proto, aby kontakt s vodou byl co nejintenzivnější. Fascinující život v jezírku i kolem něho tak můžeme pozorovat z terasy i domu. Praxe jednoznačně ukazuje, že takové řešení je zcela ideální. Někomu by snad voda vedle základů naháněla hrůzu, ale při kvalitních materiálech a profesionálním provedení se není čeho obávat. Konstrukce jezírka je ušitá přesně na míru. I přes malou plochu jsme dosáhli hloubku přes jeden metr, což zajišťuje velmi dobré přezimování ryb, a navíc silně omezuje přehřívání vody v létě.
Konec útěků do přírody Jiným velkým dílem v zahradě je opěrná zídka a přilehlá malá fontána na mlýnském kameni. Do dnešních dnů mi majitel neprozradil, kolik ho tento můj nápad stál, ale jen několik týdnů trvalo, než dva zruční řemeslníci vystavěli z úlomků pískovce přední část zídky… Zahradní fontána má v podzemí rezervoár s čerpadlem, aby voda obíhala v uzavřeném okruhu. Skladba rostlin na záhonech je velmi pestrá a orientuje se především na kvetoucí keře, růže a trvalky. Své místo tu našly i menší stromky, jako jsou sakury a okrasná jabloň, ve kterých si mohou ptáci stavět hnízda. Příspěvkem k ekologii je i výsadba domácích keřů jako je dřín a podobně. Stálezelené jehličiny jsou zastoupeny jen v případech, kde bývají vzhledem ke svým vlastnostem nepostradatelné, tedy ve funkci optického odclonění pozemku. Rovněž v zimě je jejich zeleň příjemná na pohled v jinak posmutnělé zahradě. Majitelé žili předtím, než si postavili tento zajímavý dům, v paneláku, a každý týden utíkali na chalupu v horách. Vlastní zahrada je hodně změnila. Zjistili, že už nemají před čím a kam utíkat.
Než založíte zahradu – Zemina (ornice), která se odbagruje a deponuje z ploch polí, na nichž se léta zemědělsky hospodařilo, nebývá zpravidla příliš kvalitní. Mezi největší problémy patří nedostatek humusu, velká zásoba semen plevelů, jednostranné přehnojení určitým prvkem a nedostatek jiných, zbytky herbicidů a jiných chemických přípravků, nízká nebo žádná biologická činnost mikroorganismů. – Již při výběru pozemku věnujte velkou pozornost kvalitě a vlastnostem půdy. Na svazích bývá někdy mnoho kamení již v horních vrstvách, půdy jsou pak často těžké a mazlavé, tvrdnou jako beton. Je velmi pracné a nákladné takový materiál přeměnit v zahradní zeminu.
text: Jiří Prouza foto: autor |
Dům s šikmou střechou
|
|
Mezi základními požadavky čtyřčlenné rodiny byla prostornost: přáli si tři ložnice, dvě pracovny a také tělocvičnu. Zbytek už byla věc architektů. Ti se museli vypořádat s předpisem na šikmou střechu, který vydal místní odbor architektury. Zkoušeli to usmlouvat alespoň na nepravidelný tvar, ale ani tato možnost se nesetkala s kladnou odezvou. Jelikož však zadavatel neměl proti předpisu námitky, architekti se dané situaci podřídili.
Svět z nahledu Hlavní obytný prostor jakoby proplouvá komunikací vodorovně i horizontálně a plynule pokračuje čtyřmi vchody ven do zahrady. Osa komunikace sahá až do střechy, kde jsou umístěny dva vikýře, které po celý den přinášejí do bytu světlo. Jeden z nich dokonce nabízí nečekaně příjemný výhled do okolí. A aby se u toho „kochání krajinou“ nemuselo jen tak postávat, byly k okénku přistaveny židličky a stůl. Podesta, na níž bylo posezení umístěno, je vyplněna tahokovem, skrze který je možné pozorovat dění v celém obytném prostoru. Tato část, těsně pod střechou, dává pocit, že máte všechno pod kontrolou a díváte se na svět z nadhledu.
Vrstvy prostoru Do výšky dvanácti metrů vynáší obytný prostor ocelová konstrukce. Namísto jejího maskování se architekti rozhodli zviditelnit ji. Nechali ji natřít oranžovou barvou a dodali tak prostoru zajímavý prvek oživení a rozjasnění. Stejným odstínem jsou natřeny i zárubně dveří, zábradlí a konstrukce schodiště. Rámy i křídla oken v odstínu „třešeň“ barevnost domu elegantně doplňují. Prostor domu je rozvrstven jakoby do čtyř pater. Ve sníženém přízemí poutají sebestředně pozornost designérské kousky Svatopluka Sládečka – nejvíce však zaujme bar. Ten je vymyšlený tak, aby se u něj muselo stát, žádné židličky nejsou povoleny. Zajímavý dojem vytváří souhra tvarů horní desky z bukového masivu se stejně silnými zděnými podnožemi.
Bohaté zázemí Hlavním vchodem se zázemím úložných prostorů a šaten se vstupuje do prvního patra. V následujícím mezipodlaží jsou umístěny pracovny a v poschodí výš se nachází tělocvična, která vyniká pozoruhodně řešenými dveřmi. Jedna jejich část je z mléčného skla a druhá z průsvitného. Překrytím pak vzniká zajímavý rastr. Okna do světa Zděný dům s obklady fasády z probarveného betonu má ještě jednu zajímavou maličkost, která dodává stavbě neokázalý rytmus: okna s aktivními křídly se poznají podle toho, zda jsou členitá – jednoduchá jsou neaktivní. Dům s šikmou střechou na vás dýchne dojmem tradičního způsobu práce Japonců, jaký se používal v osmdesátých letech. Vévodí mu jednoduchost a robustnost.
Kontakty: New work, Na Požáře 2829, Zlín, tel.: 677 435 271; 3V+H, stavební firma, Prakšická 281, Uherský Brod, tel.: 633 632 419
text: Sylva Pavlínková foto: Libor Stavjaník |
Studny měsíc poté
|
|
Domovní studna není nic jiného než vodojem, zapuštěný do zvodnělé horniny. Když si z ní načerpáme kbelík vody, pokle-sne hladina, a to donutí okolní podzemní vodu, aby dotekla dnem a vtokovými otvory ve stěně. Pokud je studna provedená podle platné normy, jsou to jediné cesty, kudy se do ní může dostat, protože kryt musí zabraňovat vnikání dešťové vody a nečistot. Poti průniku povrchové vody je studna chráněna i jílovým těsněním mezi stěnou výkopu a skružemi do hloubky nejméně 2,5 m. V zaplavovém území musí toto těsnění sahat do hloubky nejméně 3 m, plášť studny musí být vyzděn nejméně 30 cm nad hladinu stoleté vody a její nejbližší okolí musí být zvýšeno kuželem zeminy.
Na stoletou vodu normy neplatí Nebývá žádnou tragédií, když do studny pronikne po náhodném přívalovém dešti znečištěná povrchová voda. Po vydezinfikování jejích stěn je zase všechno v pořádku. Bohužel neplatí pro celoplošné stoleté záplavy. Málokdo si uvědomuje, že při nich tatáž destrukce, kterou vidíme na povrchu, probíhá i pode dnem řeky. Každá veliká záplava v řečišti rozviřuje a promíchává náplav až k podloží, plní mezery ve štěrkopísku povodňovou vodou a tlačí ji do boků do údolní nivy. Místy proud řeky odnáší ochranný kryt povodňové hlíny, podemílá sloupy a stavby, vymílá prohlubně i celá nová koryta a jimi proniká voda z řeky do náplavu i shora. V takovém případě může čištění zbavit studny jenom nejhoršího bláta a kalu, protože ještě dlouho po katastrofě do nich může přitékat z okolí jenom kontaminovaná povodňová voda.
Čištění se nemá uspěchat Nejdůležitější je čištění příliš neuspěchat a počkat, až hladina ve studních opadne, protože když je za stěnou studny hladina podzemní vody ještě příliš vysoko, může při předčasném čerpání rozdíl tlaků přetlačit váhu zeminy, dostat ji do vznosu, vyplavit z ní drobné části a vytvořit dutiny, do kterých se studna zhroutí.
Do takové studny je nebezpečné vstoupit, bylo by ji možné opravit jenom za nákladného odvodnění a často nezbude nic jiného nežli ji zasypat čistě vypraným štěrkem a vyhloubit co nejdále od ní studnu novou. Podobně se chovají i zaplavené sklepy, jenže v jejich případě může netrpělivost při čerpání ohrozit celý dům.
Nespoléhejte na čisticí schopnosti zeminy! Jak dlouho bude trvat, než bude voda ve studnách znovu použitelná, záleží na tom, čím vším řeka po cestě protekla. Tvrdí se, že k přirozenému odumírání bakterií a mikroorganismů dochází v horninovém prostředí zhruba za padesát dní. Pokud proto řeka nepotkala cestou žádné chemičky, jenom mršiny a tyfové bakterie, je šance, že se zhruba po dvou měsících podzemní voda v horninovém prostředí sama nějak přečistí. Spoléhat na to ale nelze, protože samočisticí schopnost zeminy závisí na mnoha faktorech a může být snížena, či dokonce zničena chemickým znečištěním anebo trvalým přetěžováním.
Ne každý rozbor vody je bezpečný O používání studny je proto třeba rozhodnout až na základě výsledků rozborů vzorků vody. Z obavy, aby je laboratoře příliš nezdražily, ohlásila televize dobře míněné, ale zavádějící „důležité upozornění“, že cena rozborů vody je 300 až 400 Kč. Chtěl bych upozornit majitele studní v zaplavených oblastech kolem Labe a Vltavy, že tak levný rozbor není k ničemu. U všech firem, které mají atest ASLAB o správné funkci laboratoře, stojí rozbory vody už několik let zhruba stejně a jejich ceny jsou odstupňovány podle analýz, jež je při nich třeba provést.
Jak odhalit těžké kovy? Rozbor za 400 Kč zjišťuje jen několik málo ukazatelů, takže ho lze použít jenom v pohodových podmínkách k pravidelné kontrole, jestli se s vaší osvědčenou domovní studnou náhodou něco neděje. Hygienické stanice vám sice vydají na jeho základě potvrzení, že „ve zjišťovaných ukazatelích vyhovuje voda požadavkům na pitnou vodu“, ale to je velmi alibistická formulace, protože tento rozbor vůbec nezjišťuje ukazatele, které se týkají těžkých kovů, jedovatých látek a organických chemických sloučenin. Nelze z něho poznat, jestli se tou vodou neotrávíte, a právě to by měl člověk o své studni, kterou povodeň zaplavila pár kilometrů pod chemičkou, s určitostí vědět.
Jen soubor analýz je pravdivý! K získání této informace je potřeba provést soubor analýz, který vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 376/2000 Sb. označuje jako „základní rozbor (II)“ a který stojí asi 4 000 až 5 000 Kč. Opakované provádění takového rozboru by bylo pro jednotlivce postiženého povodní skutečně velmi nákladné, ale ve skutečnosti není účelné ho provádět pro každou studnu zvlášť. Ve většině případů berou všechny studny v obci podzemní vodu z téhož zvodnělého prostředí a obec si může objednat hydrogeologa, jenž vytipuje studny k odběru vzorků vody pro základní rozbor tak, aby získal přehled o druhu kontaminace a o jejím plošném rozložení. Potom je možné celoplošně sledovat pouze ty látky, jejichž koncentrace byla významně překročena a občas kontrolně provést u některé z vybraných studní celý základní rozbor.
Když kontaminace neklesá Účast hydrogeologa bude stejně nezbytná, jestliže se ukáže, že kontaminace podzemní vody dostatečně rychle neustupuje a že je třeba situaci nějak řešit. Někdy to bude možné pomocí speciálně utěsněných vrtů vyhloubených hluboko do skalního podloží a v jiných případech nezbude nic jiného než vodu dovážet tak dlouho, dokud nebude možné dům anebo celou vesnici napojit na vodovod.
Rozhodně nelze dovolit, aby se pod záminkou rychlé nápravy začaly živelně hloubit vrty přes kontaminovanou mělkou podzemní vodu, protože bez zvláštních opatření by mohly zavléct znečištění i do dosud zdravé horniny. Náprava znečištění podzemního prostředí záplavou bude v některých případech možná jen dlouhodobým čerpáním podzemní vody přes speciální filtry a jejím opětovným vracením do země v nepřetržitém uzavřeném koloběhu. Dnes se tak provádějí sanace starých průmyslových úniků, na něž Fond národního majetku každoročně vynakládá miliardy. Je to zcela mimo možnost jednotlivce a v každém takovém případě je třeba pečlivě zvážit, jestli se to vůbec vyplatí.
Kam pro podložené informace Obce postižené záplavou by se měly obracet na firmu Vodní zdroje, a. s., která bývala garantem kvality zdrojů podzemních vod v Československu. Tato společnost má odborníky, laboratoře i veškerou techniku potřebnou pro čištění a opravy vodárenských a obecních studní a nyní zřídila ve svém středisku hlavní výroby v Tuchlovicích i koordinační centrum pro čištění domovních studní drobnými studnařskými firmami, jichž po republice není mnoho. Má telefon 0312 / 658 093 a funguje v něm služba i přes sobotu a neděli. Pokud byste toto číslo ztratili, můžete ho znovu najít na dobře zapamatovatelných internetových stránkách www.studny.info anebo www.geolog.cz. Tyto specializované internetové servery podávají užitečné informace určené pro zájemce o studny, tepelná čerpadla anebo o geologický průzkum, včetně dotčených zákonných předpisů, obvyklých cen prací a přehledů firem, které jsou oprávněny je provádět. Můžete se tam dozvědět i různé zajímavosti z geologie, a to i o tak kontroverzních tématech, jakými jsou proutkaři nebo patogenní zóny.
Než odeberete vzorek vody ze zaplavené studny S čištěním studny je lépe vyčkat až do doby, kdy voda v okolí opadne a půda začne prosychat. Teprve pak je vhodné studni odkrýt. Stěny se začínají čistit odshora, nejlépe kartáčem připevněným na tyči. K tomuto úkonu není potřeba používat pitnou vodu. Podle výšky vody ve studni začněte s postupným odčerpáváním nebo odebíráním vody a snižováním její hladiny. Odčerpanou vodou naplňte kbelíky nebo sudy na dešťovou vodu a později ji použijte na přípravu dezinfekčního roztoku.
Jak postupovat: 1. Studnu začít čistit po ustálení hladiny podzemních vod. 2. Vždy dodržovat zásady bezpečnosti a hygieny práce. Před vstupem do studny svíčkou, případně detektorem vyloučit přítomnost jedovatých plynů! Při práci používat ochranné pomůcky – rukavice. 3. Nejdříve mechanicky vyčistit bezprostřední okolí studny i vnější stěny a vše opláchnout čistou vodou, event. opravit vnější kryt studny. 4. Následně vyčerpat celý objem studny. Odstranit naplavené nečistoty a kal z vnitřku studny. Vyčerpávanou vodu a kal odvádět dostatečně daleko od vlastní i jakékoliv jiné studny po sklonu terénu, aby se zabránilo druhotnému znečištění. 5. Omýt vnitřní stěny studny a čerpací zařízení s použitím koncentrovanějšího roztoku dezinfekčního přípravku. Například 5% Savo. Vše znovu opláchnout čistou vodou a vyčerpat. 6. Nechat studnu naplnit vodou a v případě, že je voda kalná, pokračovat ve vypouštění až do vymizení zákalu. 7. Studnu dezinfikovat přidáním prostředku pro dezinfekci pitné vody (podle návodu k použití). Např. Savo – při první dezinfekci až tři polévkové lžíce na 1 000 litrů vody. 1 m hloubky vody představuje při průměru studně: 0,8 m – 500 litrů, 1,0 m – 785 l, 1,2 m – 1131 l. Přípravek musí působit 24 až 48 hodin. 8. Odčerpáním několika litrů vody dále vydezinfikovat potrubí a potřebné rozvody a studnu zakrýt deskou. 9. Účinnost asanace je nutné ověřit laboratorními testy nejdříve po 14 dnech.
Z přípravků schválených pro úpravu pitné a užitkové vody přicházejí v úvahu např.: AQUA STERIL, CARELA, PRESEPT, PHAR – X – AQUA, SAGEN, SAVO, SANOSIL, SBF, CL 65 T.
text: Petr Čížek foto: ISIFA, Corbis Sygma |
Mimolimit oživuje prostory
|
|
MIMOLIMITexistuje oficiálně od roku 1999. Název vymyslela architektka Bára Škorpilová se svými kamarády na dovolené ve francouzských Alpách. Název má evokovat to, co je za hranicemi limitů a je to netradiční a nadčasové. Studio dnes navrhuje rezidenční bydlení, interiéry restaurací a hotelů, drobné doplňky a šperky, ale pracují i na projektech vil či kanceláří. Společnost zastupují architekti a designéři (deset spolupracovníků), kteří chtějí mít svůj autorský podíl a realizovat zajímavé projekty. Reprezentují ji jména – Bára Škorpilová, Jan Nedvěd, Miloš Beran, Blanka Pöschlová, Viktor Sunek a další externí architekti. Jejich práce najdeme v tuzemských i zahraničních publikacích věnovaných designu. Mimolimit v současné době pracuje na obytném areálu na pražském Strahově.
Bára Škorpilová — zakladatelka volného sdružení Mimolimit
Báro, proč jste založila studio? Mohla jste se vydat na sólovou dráhu a měla byste to možná snazší.Já jsem sice začala samostatně pracovat v roce 1996 na malých modelech šperků, ale domnívám se, že když člověk chce dělat architekturu, není to otázka jedince, ale je to práce většího týmu. Když jsme s kolegou Janem Nedvědem studio Mimolimit zakládali, přesně jsme věděli, co chceme — hledat nové cesty, materiály, překračovat nudné šedivé prvky v architektuře a designu. Rádi kombinujeme různé nesourodé materiály a snažíme se je přivést na hranice jejich vlastností. Co když se silní jedinci vyčlení a založí si své společnosti, budete začínat s novými tvůrci z uměleckých škol či s mladými architekty znovu? U nás bylo několik kvalitních autorů, kteří pracují dnes už samostatně. Mimolimit je organizmus, který absorbuje velké zakázky, a k tomu je potřeba nových nápadů i tváří. Ateliér je dnes plný silných osobností a já se vůbec nebráním konkurenci ve vlastním týmu. Volila bych stejnou cestu. Co je nutné k tomu, aby tým šlapal jako hodinky?Především disciplína. Já mám jasnou koncepci, jak a co má být, což vyžaduje maximální přípravu. Velkým uměním je hlídat čas a rozdat práci správným lidem. Platí rovnítko architekt = maximalista, puntičkář?Byla by to ideální představa, která by se mi moc líbila. Já a kolegové z Mimolimitu oceníme, když se detaily dotáhnou do maximální podoby. Naší vizí je neoddělovat architekturu od designu. Architekt by měl dokázat i to, že umí méně hezkou věc zabalit do krásného designu. Jakými prostředky měníte atmosféru prostoru?Prostor se podle mého názoru definuje stěnami a stropem. Výšku stropu můžete modelovat, využít podhledy, ale stěny jsou pevné. Důležitou roli hraje světlo. Můžete si vybrat šedivé barvy a studené materiály, ale světlem docílíte zázraky. Můžete uvést některé studené materiály?Já se toho dělení na teplé a studené materiály bojím, a proto mám jednoduchou odpověď — žádné neexistují, pokud se použijí ve vhodné kombinaci. Pro klienty to jsou kovy, kameny a sklo. Vždy hledáme optimální řešení pro interiér, pro prostor. Umění je vyvažovat poměr studených a teplých materiálů. Pro interiéry a restaurace volíme určitě výraznější, teplejší i romantičtější materiály a barvy než pro rezidenční bydlení. U těch prvních se počítá se životností do pěti let, ale v bytě by to člověka nemělo tak rychle omrzet. Jak si dělíte práci? Nahlédněme do kuchyně architekta. Připravuji koncepty a volím jednoduché cesty — odhaduji, komu jaký typ interiéru vyhovuje, co tomu projektu může přidat. Práci na projektu si musíme ohlídat všichni. Na interié- ru restaurace nebo kavárny pracují čtyři architekti a na bytu jeden či dva, vždy však záleží na velikosti.
Blanka Pöschlová — architektka Mimolimitu
Pro týmovou práci jsou podstatné i povahové vlastnosti. Co si o tom myslíte? Souhlasím. Je důležité, aby si kolegové vyhovovali i lidsky. Je pravda, že v ateliéru je více lidí, kteří touží jít svou cestou, nikdo jim však nebrání. Myslím, že je dobré, když kolegové jsou schopni spolu jít slavit narozeniny, mají smysl pro humor, společné zájmy. Povaha každého z nás se podepisuje i pod konkrétní práci. Co je pro architekta nejtěžší?Architekt se neustále učí a má na výběr několik cest, jak prostor a vše, co s ním souvisí, vyřeší. Nápad na papíře se totiž nemusí vždy shodovat s realitou. Práce architekta-designéra je vidět na první pohled, za ni se neschováte. Věci by měly nejen dobře vypadat, ale je důležité, aby také dobře sloužily. Na čem pracujete?Dokončili jsme Malostranskou kavárnu a musím říct, že mě ta práce velmi bavila. Návrh takového interiéru je mnohem volnější než například u kanceláří nebo bytu. Podstatné je, že každý absorbuje nápady druhých. Vstřícnost a přátelství se prolínají do práce.
Honza Nedvěd – spoluzakladatel Mimolimitu Daří se vám kočírovat bláznivé nápady klientů?Komunikační problémy se naskytnou vždy, ale my je zvládáme, řešíme. Klient má představu více o funkčnosti než o vzhledu. Od Mimolimitu nemohou očekávat interiér historizující v pravém smyslu slova, to není naše parketa. Ideální je situace, když klient je připraven komentovat svou představu o funkčnosti a my k tomu doplníme tvář. Volná ruka v řešení, v prezentaci je ideální stav. Ateliér si práci dělí, ale projekty si sledujeme a konzultujeme navzájem. V návrzích používáme netradiční kombinace materiálů jak v jedné ploše, například na podlahách, tak v rámci prostoru. Záleží, jaký dojem chceme vyvolat. Vizuální vzhled je důležitá stránka, může být monumentální nebo intimnější. Na podlaze můžete kombinovat dřevo s kamenem nebo teracem. Je to litý umělý kámen, známý už z 19. století (jemné kamínky v cementu), k němu se hodí přírodní linolea, pískovcové substráty a sklo. Kombinace materiálů pomáhá modelovat interiér, tím je pak zajímavý, zvláštní.
K jaké profesi byste přirovnal profesi architekta?Každá profese obnáší své. Architekti studují stejně dlouho jako lékaři. Možná by měli být do výuky architektů zahrnuty ještě kurzy psychologie.
text: Lenka Kopecká foto: archiv |
