|
|
Fakulta designu a výtvarné výchovy Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem za sebou nemá dlouhou historii, ale každý rok práce přináší výsledky, které dokládají, že založení školy tohoto typu v severočeském regionu mělo smysl. Zpočátku totiž sudičky nad kolébkou nové školy spíš kroutily hlavou, což potvrzuje i docent univerzity, akademický malíř Vladimír Švec: „Samozřejmě můžeme říct, že každá instituce má svou řádnou zakládací listinu, na té je datum – a je jasno. V mých vzpomínkách však institut vznikl jakýmsi letmým startem a jakoby se v několika místech a časech nesnadno poskládával, tak trochu i proti vůli mnohých. Prostě původ složitý a nejasný.“ Původní Institut designu a výtvarného umění byl součástí ústecké univerzity, vyrostlé z bývalé samostatné pedagogické fakulty. První vznikl v roce 1992 ateliér skla, vedený akad. sochařem Pavlem Mizerou, jako druhý přibyl v roce 1993 ateliér porcelánu a keramiky, vedený akad. sochařem Pavlem Jarkovským. V roce 1994 byly otevřeny ateliéry přírodních materiálů, fotografie, grafického designu a textilní tvorby a jako poslední v roce 1998 užitá grafika. Od samého začátku byla v programu školy jasná orientace, vycházející z lokálních tradic severočeského regionu. Na existující síť středního školství se sklářským, keramickým a textilním zaměřením navázal další stupeň vzdělávání s výhodou bezprostředního kontaktu s výrobou. Ve čtyřech ročnících je celkem 102 studentů. Fakulta zatím umožňuje bakalářské studium, ale ve fázi posledních příprav je úroveň magisterská. Dosavadní absolventi s titulem bakalář artis mají za sebou spolupráci s Crystalexem Nový Bor, Českým porcelánem v Dubí nebo s Keramickými závody Ideal Standard v Teplicích. Na další cestu, kterou po ukončení školy zvolí, odcházejí vybavení odbornými znalostmi a nabití zkušeností z tvůrčí atmosféry školy málem rodinného typu.
Rozhovor s akad. sochařem Pavlem Jarkovským, vedoucím ateliéru porcelánu a keramiky Pane docente, vy jste jeden z těch, kteří na škole silně prosazují rozšíření na magisterské studium. Jsem velice proti tomu, aby bylo na užitém umění jen bakalářské studium, je to málo. Ukazuje se, že čtyři roky nestačí, studenti potřebují rok na diplomku, aby ji mohli dotáhnout do konce, a tak často odkládají absolutorium. Za kolik svých studentů vlastně bojujete? Ideální stav na keramice jsou tři, maximálně čtyři studenti, výjimečně pět v ročníku. Bohužel škola je placená za hlavu, mám šest studentů, což je moc, dva externisty (jeden je z Japonska). Museli jsme odmítnout Poláky, Němci by rovnou chtěli nastoupit po deseti, ale to je nereálné. Limitují vás peníze? My dnes už nejsme státní, ale veřejnoprávní škola, což je takový alibismus státu. Můžeme sice hospodařit, ale to hospodaření je sporné – sponzorsky seženu peníze, ale nesmím si je ušetřit a převést na další rok, musely by propadnout. Určitě vás tedy přepadají skeptické myšlenky… Asi se nebudete divit, dost často. Vznikají z různých drobností, kterých je hodně a jsou nesmírně ubíjející. Přes prázdniny třeba nemáme spravené kruhy… Stavíme pec na porcelán, která bude bonbonkem v České republice, možnost výpalu na 1 560 °C, s hlučností pod státní normou, aby se dalo dělat i v noci. Bude skutečně pěkná, ale pálit jsme v ní měli už minulý semestr. Teprve v září však byly podepsané poslední smlouvy. Ztratili jsme celý semestr. Jsme taky nesmírně špatně vybaveni počítačovou technikou. Studenti by se měli seznámit i s trojrozměrnou prací na počítači – taková špičková fréza kdyby tu byla – v republice se uživí jedna, škola by možná byla teoreticky schopná na sebe i vydělat.
Ale těžké poměry většinou stmelují kolektiv… Studenti si vaří a musím říct, že i kluci vaří vynikajícím způsobem. Jsme pořád pohromadě, víme o sobě všechno a musíme mít určité ohledy. Řekl bych, že v ateliéru je docela dobrá parta. Máme detašované pracoviště v porcelánce v Dubí, kde zatím není kde spát, takže jsme hledali, jak ušetřit čas ztrácený přejížděním do Ústí na koleje. Každý má pracovní stůl 2 x 1 m, který si večer uklidí a dá si tam karimatku a spacák. Myslím, že takové spolužití je pro nás všechny velmi pozitivní, zblízka sledujeme navzájem svou práci, komentujeme, hodnotíme. Já přespávám na stejném patře, na večeři jdu do stejné hospody naproti jako oni. Nemůžeme si být cizí.
Rozhovor s Annou Strnadelovou, studentkou 2. ročníku Aničko, dostala jste mimořádnou cenu ředitele Design Centra za návrh dlažby, která je dnes už v běžném výrobním programu Chlumčanských keramických závodů. Jak jste o navrhovaném dekoru přemýšlela? Chtěla jsem narušit pravidelnou a chladnou geometrii dlaždic, kterou určuje jejich daný tvar. Nabourat ji lehce načrtnutou linkou, která vychází více z přírody. Na člověka působí mnohem přirozenějším dojmem. Necítila jste se svázaná množstvím už existujících dekorů? Ani ne. Myslím, že je výhoda, že nejsem přímo z prostředí továrny, protože nevycházím z už vytvořených vzorů, tolik mě neovlivňují. Kreslíte si někdy nápady, abyste je nezapomněla? Často je nejdříve nosím jen v hlavě. Protože po přenosu na papír se trošku mění, je třeba je přesně definovat. Někdy – spíš u prostorových objektů – je bez předchozího kreslení rovnou modeluji z hlíny. Teď máte téma klauzury „malý úložný prostor“. Vyhovuje vám takové úzké vymezení? Zadaný úkol mi částečně usnadňuje práci, protože stanovuje hranice, v nichž se musím pohybovat, ale zároveň mě neomezuje úplně. V tématu se můžeme pohybovat téměř volně. Je zajímavé navrhovat design předmětů, které budou sloužit jako užité – tedy přímo lidem. Není snadné skloubit funkčnost s originálním řešením, dobrým designem a ještě sériovou výrobou. Je to spousta omezení, ale myslím, že mezi nimi je ještě místo pro něco nového.
text: Pavlína Blahotová foto: archiv |
Blog
Než začnete čarovat
|
|
Tehdy mi ke štěstí stačila malá 50l lednička a nad ní zavěšený plynový dvouvařič, nádobí jsem myla ve dřezu na desce položené přes vanu. Ne, nebylo těsně po válce. Jen těsně před sametovou revolucí. Až změna režimu probudila k životu firmy předhánějící se v nejzajímavější nabídce kuchyňských sestav na míru, rafinovaného vybavení a designových řad nádobí a dalších doplňků. I ten nej-menší prostor může být vybavený maximálně účelně a přitom dobře vypadat. Kuchyňská studia čekají s otevřenou náručí a interiéroví architekti stejně tak. Než se jim ovšem nezkušený člověk vrhne do náruče, měl by mít konkrétní představu, jak velkou kuchyň chce, a především, co v ní hodlá mít a jakým způsobem se tu bude vařit.
Co bude uvnitř Kuchyňská studia spolupracující s výrobcem nábytkového kování BLUM (SYKORA, SEDLÁK, KORYNA, HANÁK) mají pro zákazníky připravený počítačový program firmy BLUM, který jim pomůže naplánovat vybavení kuchyně přesně podle potřeb konkrétní rodiny. Pokud se právě do kuchyňského studia nechystáte, řiďte se alespoň základními radami, jak co nejúsporněji uložit maximální množství kuchyňských potřeb – zvolte široké zásuvky se stoprocentním výsuvem, zvedněte o výšku jedné zásuvky pracovní desku, vyšetříte další místo a bude se vám lépe pracovat. Určitě si oblíbíte výsuvné potravinové skříně s drátěnými koši, které umožňují přehledné ukládání a pohodlné užívání. Využijte rohových prostor, kam se s pomocí výsuvných drátěných košů snadno dostanete a uložíte zde spoustu důležitých věcí, které je třeba mít pořád při ruce. Nebojte se přepychu přehledně uspořádaných příborových zásuvek. Zjistíte, že věci, pro které zde není místo, jste stejně nikdy nepotřebovali.
Kuchaři na míru Kuchyň musí být uspořádaná nejen na míru bytu a rodině, ale především kuchaři, který ji bude nejčastěji využívat. Ten by měl mít hlavní slovo při vybírání digestoře, rozmístění dřezu, varného centra, případně i zabudovaných prkének do pracovní desky. Možná si ještě přesně neuvědomuje, co bude během příštích let vařit, ale určitě cítí nebo tuší, jaký pracovní postup mu vyhovuje (jedna ze zásadních otázek je, zda je kuchař pravák nebo levák). Frekventovaná kuchyňská sestava by měla mít úplně jednoduchá hladká dvířka i úchyty. Místo úchytů lze využít jiných možností otvírání – ztracené profily na horní části dvířek nebo naopak vyřezané otvory – ty jsou nejméně náročné na údržbu. K pohodlnému čarování kolem plotny dobře poslouží i využití závěsných systémů. Ty pak přímo nad pracovní plochou nabízejí nejčastěji užívané nástroje a dokonce i takové pomůcky, jako je nejoblíbenější kuchařská kniha. Jejich velkou výhodou je, že vůbec nepůsobí staticky, jejich rozvržení se dá kdykoliv změnit a tak přizpůsobit novým požadavkům. Na charakteru kuchaře záleží i vybavení kuchyňskými spotřebiči, které samy o sobě zabírají poměrně dost místa. Konzervativní typy například vůbec nepotřebují mikrovlnnou troubu, nepoužívají kráječ na chleba, nad parní troubou a nahřívačem talířů se pohrdavě usmívají a dokonce mají raději plynovou varnou desku, protože si lépe mohou regulovat intenzitu ohně. Určitě však potřebují horkovzdušnou troubu nebo alespoň remosku a potěšíte je digestoří, opékačem topinek a rychlovarnou konvicí. A zkuste konzervativnímu kuchaři nabídnout myčku nádobí! I ten nejzarytější nakonec někde vyšetří 45 potřebných centimetrů a přikývne.
Typy pracovních desek Laminátová – od 600 Kč/m Masivní dřevo – od 1 000 Kč/m Corian – od 8 000 Kč/m Přírodní žula – od 10 000 Kč/m Ideální pracovní deska je bezespárá. Pokud se nemůžete spárám ubránit, dohlédněte na jejich dokonalé zatmelení
Nouzové minimum Kuchyňský monoblok s nerezovou horní deskou, která obsahuje dřez s odkapávačem a dvouvařič, ve spodní části je zabudovaná lednička (široká 50 cm) a malá skříňka. Celý monoblok má rozměry 100 x 60 cm, výška 90 cm, v ceně okolo 12 000 Kč prodává síť obchodů OBI nebo BAUHAUS
Kompletní kuchyň na 4 m2 prodává také IKEA. Sestava ve tvaru písmene L obsahuje úložné skříňky, pracovní desku na polychromované noze s podsunutým kuchyňským vozíkem, vnitřní police s otočnými koši.
Minimum pro pohodlné vaření Do prostoru o délce 200 cm se dá vedle sebe zabudovat myčka (45 cm), trouba (70 cm), plnovýsuvná zásuvka na kuchyňské potřeby (20 cm) a úložná skříňka (60 cm). Nad nimi je dostatek prostoru pro dvoudřez s odkapávačem, čtyřplotýnkovou varnou desku a malou pracovní plochu.
Jak pořídit co největší pracovní plochu Pokud při rohovém uspořádání umístíte do rohu mycí centrum, vyšetříte spoustu místa pro pohodlnou přípravu jídel. Na pomoc vám vždy mohou být po ruce mobilní stolky s vrchní deskou upravenou jako prkénko na krájení nebo pod vrchní desku přidat další výsuvné pracovní plochy a prkénka.
Jak maximálně využít malý prostor Zvolit kuchyňskou sestavu do tvaru písmene U. Rohové skříně vybavené výsuvnými koši jsou téměř bezedné a pojmou víc nádobí, než si myslíte.
Jak malou kuchyň pohledově odlehčit Prostřídejte plná dvířka s otevřenými policemi, ve kterých mohou být věci uložené například v proutěných koších.
Kontakty: KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel./fax: 02/57 31 79 64-65; IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 02/51 61 01 10; WELLMANN CENTER SEKTO, Na Poříčí 10, Praha 1, tel.: 02/21 89 91 07
text: Pavlína Blahotová foto: archiv |
Zahradní design
|
|
Málokterá zahrada je dokonale izolovaný prostor za vysokými zdmi. Často existuje pohledové propojení s okolní krajinou nebo sousedními zahradami. Přirozenou součástí zahrady jsou i budovy, například obytný dům. Jak okolí, tak především dům mají svůj styl a charakter, který může být nevýrazný, ale také velmi vyhraněný. Správně chápaná a navržená zahrada by měla na takový styl navazovat, motiv dále rozvíjet a se svým okolím vhodným způsobem komunikovat. Cílem je pak umělecká jednota, kdy dům, zahrada a potažmo i okolí vytvářejí jednotné dílo, u kterého je definován styl.
Nejde o nějaký přísný akademický kánon, ale spíše o schopnost, jak pomocí harmonie nebo kontrastu vystihnout a zdůraznit (nebo také potlačit) určité typické znaky. Toto pravidlo by mělo zastřešovat všechny zahradní úpravy a být jakousi nedotknutelnou hodnotou, od které se vše odvíjí.
Umělecká jednota byla dovedena k dokonalosti v epoše baroka a ne nadarmo se říká, že každý velký umělecký sloh jde k baroku. Přesně to vyjádřil legendární zahradní architekt a tvůrce parku ve Versailles Le Nôtre: „Celek se skládá z jednotlivých vysoce cenných prvků, které jsou však celku umělecky podřízeny; zároveň však celek nemůže bez těchto prvků existovat.“
Až do konce 19. století toto pravidlo fungovalo, s nástupem modernismu a funkcionalismu však zahradní architektura již neudržela krok. Zahrady 20. a 30. let 20. století proto patří k nejhorším v dějinách vůbec! Dnes je někdy situace spíše opačná…
Prolnutí dvou sfér Uměleckou jednotu dosahujeme nejrůznějším způsobem, mezi hlavní patří opakování materiálů, tvarů a barev z domu v zahradě a naopak přiblížení zahradních prvků co nejvíce k domu. Smyslem je prolnutí obou sfér, kdy zeleň vchází do domu a obytná funkce se rozšiřuje do zahrady. Výborným příkladem je dnes stále oblíbenější terasa, která se využívá i ke stolování a podobně.
Na rozdíl od běžné budovy má zahrada zpravidla přednost v tom, že má mohutnější rozměry. Pocit svobody a nezávislosti je spojen s vnímáním prostoru a v dnešním stále stísněnějším světě je tak i významnou psychologickou kvalitou. Proto si velikosti zahrady považujme a snažme se ji spíše zdůraznit nežli potlačit. K tomu nám slouží především velké a volné plochy a průhledy. Průhled je koridor ohraničený vyšší zelení, kterým běží náš pohled do dáli.
Podobný smysl má i pohledová osa (jedna nebo více), jež vychází zpravidla z domu a prochází zahradou. Tvoří v zahradě jakousi páteř, kolem níž se kompozice odvíjí. Na svém konci může ve vzácných případech pokračovat dále do krajiny, ale častěji ji zastavíme na nějakém výrazném prvku, kterému říkáme bod pohledu (point-de-vue). Ten je tvořen zajímavou dominantou, solitérní dřevinou, kašnou, skulpturou.
Pod pojmem osa si však nepředstavujme jen rovnou linku s charakterem průhledu, ale i oblouk či křivku, u kterých nevidíme ihned až na konec. Takové řešení pak provokuje zvědavost a nenásilně nás vtahuje do zahrady.
Vztah mezi hmotou a velikostí Důležitým kritériem pro vědomé i podvědomé pocity je většinou vztah mezi hmotou domu a velikostí zahrady. Častým problémem však bývají i proporce jednotlivých zahradních struktur, jako je pergola, bazén, odpočivadlo, trávník, záhony, stromy a mnoho dalších vzhledem k sobě navzájem nebo k zahradě jako celku. Proto vnímáme zahradu jednou jako přeplácanou a jindy jako prázdnou. Smyslem je opět nalézt rovnováhu mezi hmotami. V krajině se jako optimální uvádí poměr 2:3 mezi plochou volnou a porostem dřevin.
Na zahradách se podle toho však nelze řídit, protože jsme limitováni velkým množstvím dalších faktorů. Především je to plocha zahrady samé a na ní umístěného domu. Pak ještě chceme dostačující místo pro trávník, jezírko, záhonek s květinami – a rychle zjistíme, že na keře nebo dokonce stromy už mnoho nezbývá.
Jsou to tedy především vertikální hmoty mohutnějších dřevin, pro které se těžko hledá místo. Do jisté míry se dají nahradit pergolami, trelážemi a podobnými oporami pro popínavé rostliny, které nám dojem výšky a hmoty zajistí. Přesto se ale snažme i do menších zahrádek umístit alespoň jeden méně vzrůstný strom a několik zajímavých keřů. Pravidlo „zlatého řezu“ Zahradu tedy nelze plánovat pouze na plochém půdoryse projektu, ale musíme si ji stále představovat i ve třetí dimenzi. S tím souvisí i střídání světla a stínu na zahradě, které vedle budov a staveb zajišťuje především vyšší zeleň. Pokud je plocha vystavena velkému žáru po celý den, není to zcela vyhovující. Předně se tak ochuzujeme při výběru o celou a krásnou skupinu stínomilných a podrostových rostlin. Dále nám zahrada neúměrně vysychá a neposkytuje příjemná letní zákoutí.
Střídání světla a stínu nám velmi zvýrazňuje kompozici, postupující stín je zajímavým a dynamickým elementem.
Už jsme si řekli, že zahrada má určitou kompozici. Je to široký pojem, jenž zahrnuje vhodné a krásné rozmístění jednotlivých prvků v rámci celé zahrady, ale i detailní řešení trvalkového záhonu se všemi rostlinami. Kompozici chápeme nejsnadněji při pozorování z určitého místa. Za tím účelem se v zahradní tvorbě mluví o „zarámování“ určité scenérie. Jde vlastně o živé obrazy, které komponujeme jako obrazy pravé. Zřejmě proto byli v minulosti někteří malíři i výbornými tvůrci parků. Součástí správné kompozice je i pravidlo „zlatého řezu“. Oč jde? Věděli to již staří Římané, že není vhodné umisťovat dominantní linie a body do středu, a proto byl vytvořen a matematicky definován poměr velikosti mezi dvěma rozměry. Pro představu je to vztah, jako existuje mezi kratší a delší stranou na listu papíru A-4.
Jak pracovat s iluzí Co ale potom, když máme opravdu malou zahrádku, na které se výše uváděné metody dost dobře nadají uplatnit? Pak je vhodné sáhnout do arzenálu takzvaných iluzí. Kdo z nás by je neznal… V zahradní tvorbě se však jedná o vizuální a vjemové pomůcky, které na základě optického klamu vytvářejí iluzi většího nebo vyššího prostoru. Klasickým příkladem je iluzivní malířství, při kterém se na stěnách vytvářejí perspektivní obrazy navozující dojem pokračujícího prostoru.
Zjednodušenou verzí jsou různé treláže a mříže s podobným účinkem. Dojem prodlužování vzdálenosti však způsobuje i vodní plocha, stejně působí i rovná cesta, která se směrem dozadu zužuje a prodlužuje tak perspektivu. Namodralé a sivé barvy zase navozují pocit dálavy a proto se dávají do zadních částí záhonů i zahrad. Podobných příkladů je celá řada a jsou využívány v zahradách odnepaměti. Jak tedy vidíme, zahradní tvorba je oborem, u kterého se uplatňuje velká dávka fantazie a hravosti spolu s přesným technickým myšlením.
text: Jiří Prouza foto: autor |
Počítačová síť ovládá domácnost
|
|
Nejlepším ukazatelem příštího vývoje bývají elektronické výstavy a veletrhy. Již před několika lety se velká mezinárodní výstava CES (Consumer Electronics Show) v Las Vegas konala pod heslem Home Is Where the Network Is – Domov je tam, kde je síť (míněno samozřejmě počítačová). Ani letos se tato akce neobešla bez těžko přehlédnutelného připomenutí možností počítačových sítí v domácnosti. Sám Bill Gates, zakladatel Microsoftu a patrně nejbohatší muž planety, tu osobně předvedl svoji vizi nazvanou Mira. Jde o bezdrátový inteligentní a přenosný monitor, který každému členu domácnosti umožňuje odkudkoliv z domu nebo bytu přístup k domácí počítačové síti, k internetu i k ovládání „inteligentních“ spotřebičů, kterými je taková domácnost vybavena. Na trhu by se toto zařízení mělo ocitnout před Vánoci. U nás, kde slušný počítač stojí čtyři měsíční platy a pravidelný přístup k internetu není také levnou záležitostí, zatím něco takového vypadá jako ryzí utopie. I sem však tento trend jistě jednou dorazí.
Chytrý byt V současnosti je v USA již několik desítek milionů domácností, které vlastní víc než dva počítače. Předpokládá se, že v následujících dvou letech bude tento trend přinejmenším pokračovat. Kromě toho se tu v průběhu pěti let vedle počítačů objeví asi 115 milionů dalších „nepočítačových“ spotřebičů vybavených čipy, díky kterým je půjde připojovat k sobě navzájem a všechny dohromady pak na internet. Takové spojení domácí elektroniky výrazně zvýší kvalitu služeb, které spotřebiče poskytují. V první fázi se patrně propojí všechna zařízení, jež nějak souvisejí s informacemi a zábavou: telefon, počítač, televize, rozhlas, fax, videokamery, digitální fotoaparáty. Tak půjde z libovolného místa bytu nejen sledovat televizní pořad, ale současně si také zahrát počítačovou hru, zkontrolovat prostřednictvím kamery, co to bylo za divný šramot na zahradě, případně kdo zvoní na dveře, nebo třeba poslat tetičce do Austrálie poslední snímky jejích synovců či zjistit, co je nového ve schránce elektronické pošty. V další fázi se k této domácí síti patrně připojí pračky, klimatizace, mikrovlnné trouby, lednice a další spotřebiče, do kterých byste to dneska nejspíš vůbec neřekli. Inteligentní programy pak samy převezmou většinu běžných starostí, zatímco na členy domácnosti zbude jen udílení pokynů – samozřejmě, že ne složitě pomocí nějaké klávesnice, ale pouhým hlasem. Napojení takové sítě na internet spojí nejen domácnost se světem, ale i svět s domácností: kdekoliv na cestách si budete moci prostřednictvím mobilu ověřit, zda je doma vše v pořádku. Stejně tak půjde přikázat topení, klimatizaci, koupelně nebo mikrovlnné troubě, co mají nachystat pro předpokládanou hodinu vašeho návratu.
Ukázková řešení Prototypy takových domácností už existují. Například společnost Matsushita před časem představila „inteligentní dům“, který slouží jako testovací pracoviště pro tyto technologie. Všechny místnosti jsou vybaveny počítači navzájem propojenými optickými kabely. Dům si sám objednává potraviny, ale současně také sleduje váhu svých obyvatel a složení jejich stravy, aby to s jejich vykrmováním příliš nepřehnal. Péče je dovedena opravdu do důsledků: zjistí-li dům např. vysoký obsah cukru v moči nájemníků, okamžitě uvědomí lékaře… Domů ovládaných počítačovou sítí a připojených na internet přibývá i v Evropě. Jedním z takových objektů je eHome americké firmy Cisco, který stojí ve Watfordu u Londýna. Přes internet je zde ovládáno například vytápění a osvětlení, většina běžných elektrických spotřebičů. Lednička je opatřena čtečkou čárových kódů, takže sama vede evidenci potravin a v případě potřeby přes internet zajistí objednání těch, kterých se nedostává. Součástí domácí sítě je zde také mnoho webových kamer, díky nimž lze zjistit, co se děje ve většině místností uvnitř, ale třeba i kdo stojí přede dveřmi, či co se děje na zahradě. Hlavním terminálem je velkoplošný televizní displej, je tu ale i několik běžných PC a přenosný bezdrátový internetový terminál. Tak lze kontrolovat veškeré dění uvnitř, ale také objednávat zboží a služby, poslouchat kvalitní hudbu z internetu atd.
Brzy půjde do tuhého Vzorové domy jsou dobrou reklamou i prezentací toho, co autorské firmy umí. Většina společností, které se těmito technologiemi zabývají, ovšem uvažuje i v reálných měřítkách. Například: jen málokterý zákazník asi bude ochoten kvůli propojení svých spotřebičů stavět nový dům se speciálními kabelovými kolektory do každé místnosti. Hledají se proto cesty, jak umožnit inteligentní pračce komunikovat s neméně inteligentní televizí i jinak – nejlépe bez jakýchkoliv stavebních úprav. Kupříkladu společnost AMD představila technologii HomeRun, která využívá telefonní linky již natažené v bytech. Pro své řešení se firma snaží získat podporu ze strany mocných počítačových společností, jako je Microsoft, Compaq a Intel. Své řešení pro domácnosti nedávno představila také společnost Cisco. Půjde o místní sítě typu plug-and-play (tedy dovolující velmi jednoduché připojování), které propojí počítače, telefony, televize a další zařízení na internet. Jsou tu ale i jiné možnosti, jak spotřebiče propojovat „bezbolestně“. Může to být například prostřednictvím zásuvek elektrické sítě nebo pomocí vhodných kmitočtů bezdrátových spojů. Jak už to tak bývá, hlavní problém nespočívá v technologii, nýbrž spíše v trhu. Domácí počítačové sítě budou mít smysl pouze tehdy, když do nich půjde jakýkoliv spotřebič připojit stejně snadno jako dnes do zásuvky. To předpokládá několik věcí: bohatou nabídku spotřebičů vybavených příslušnou inteligencí a potřebným propojovacím rozhraním, jednotný standard připojení, jednotné prostředí sítě a jednotné ovládání. Současně je nutné, aby dům připojený k internetu nebyl zranitelný při hackerském útoku zvnějšku podniknutém prostřednictvím této sítě. Je to něco podobného jako s auty – asi byste si nekoupili sebelepší model, kdyby existoval jen v několika exemplářích, kdybyste do něj nedostali palivo u běžné pumpy, kdybyste kvůli jeho ovládání museli absolvovat speciální kursy a kdyby nešlo zamknout. Boj o trh začíná Nahání vám výše zmíněná vize hrůzu? Leckdo může propojení domácnosti počítačovou sítí vnímat jako odlidšťující prvek a ohrožení vlastního soukromí. Pokud se člověk cítí svou sítí lapen, spoután a zamotán do jejích nástrah, pak to rozhodně není v pořádku. Je důležité vědět, že technika nám musí sloužit, nikoli nás zotročovat. Zůstává však jen na nás, nakolik se necháme ovládnout. Přesvědčit a „ovládnout“ nás ovšem budou chtít především výrobci moderní počítačové technologie. Jednotné prostředí domácích sítí znamená mimo jiné i víceméně jednotný a především obrovský trh – mnohonásobně větší než ten, který udělal z Billa Gatese nejbohatšího muže planety. V současnosti se velké perspektivy ovládnutí trhu domácích sítí připisují zejména technologii Jini od společnosti Sun Microsystems. Ta je velkým rivalem Gatesova Microsoftu, který si tuto příležitost nepochybně rovněž nenechá ujít. Boj o zmíněný trh tedy bude docela zajímavý – běžný spotřebitel ovšem udělá nejlépe, když si počká, až bude definitivně rozhodnut.
text: Jan Novák foto: autor |
Příborník pro Kateřinu Hrachovcovou
|
|
Jeden z mých dědečků byl velký milovník starožitného nábytku a během života ho nashromáždil docela dost. Byly to hrozně těžké, většinou hodně zdobené kusy, tak trochu ponuré, alespoň tak na mě v dětství působily. Dědeček samozřejmě věděl, co kupuje a k čemu má ta která skříňka sloužit, ale mému otci to bylo jedno. „Přines mi to z toho malého (nebo velkého, případně vysokého nebo dubového) šifonéru,“ žádal po mně a já jsem šla a schválně otvírala i ty nesprávné zásuvky. Zásuvky mám totiž opravdu ráda. Když máte něco v zásuvce, dá se to docela dobře najít. Je to uklizené tak nějak nepřehledně přehledně. Můžete mít v zásuvce binec, ale jestli tam ta věc je, tak se prostě nemůže ztratit. V nejhorším můžete celý obsah vysypat na zem a ona sama vyplave. Pamatuji se, že v jedné takové skříňce byly vánoční ozdoby (to byl určitě příborník), v jiné měla maminka ložní prádlo, ubrusy a rezervní záclony (takže to byl prádelník) a do jedné tatínek nikoho nepouštěl, protože měl klíček jen on sám (to byl nejspíš kabinet). Právě tahle skříňka měla několik tajných schránek a ty nás se sestrou moc lákaly. Možná tam zůstal zapomenutý nějaký dopis nebo zpráva, bylo to prostě tajemné, ale my jsme se to nikdy nedozvěděly. Vzhledem k tomu, že jsem mezi starožitným nábytkem vyrůstala, mám k němu stále přátelský vztah, dnes bych však ve starožitnostech bydlet nechtěla. Možná že bych si pořídila jeden kousek jako šperk, ale rozhodně chci bydlet moderně. Tenhle příborník by mi docela vyhovoval, má přesně ten moderní, a přitom klasický vzhled, který na mě působí útulně. Jenomže v současné době se nacházím v podnájmu a příborník na nic nepotřebuju, protože nádobí máme s přítelem minimálně. Užila bych z něj akorát ty zásuvky, jenže pak by to už nebyl příborník, ale šifonér. A o šifonéru dneska nemluvíme, že?
Poznámka redakce: Abychom nevnesli zmatek do hlav našich čtenářů, připomeneme krátce typické znaky šifonéru (komody) a příborníku.
První přišla koncem 17. století na svět komoda a byla to vždy vyšší skříňka pouze s několika zásuvkami, určená k ukládání drobností. Z ní se posléze oddělil prádelník (širší komoda s delšími a hlubšími zásuvkami) a posléze příborník na ukládání nádobí. Pro příborník je typické, že má jak zásuvky (na příbory a jiné drobnější stolní náčiní), tak prostory s policemi, zakryté dvířky, kam se dávají talíře, mísy aj.
Kontakty: BRIK – INTERIÉR STUDIO, Senovážné nám. 23, Praha 1, tel.: 02/24 14 26 66, fax: 02/24 14 26 67; Dunajská 68, Bratislava, tel./fax: 00421/2/52 92 07 88; LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44, fax: 02/22 25 10 56; LOCCO, Balbínova 28, Praha 2, tel.: 02/22 25 21 41-42, fax: 02/22 25 35 02; NÁBYTEK ŘÍHA, Sokolovská 175, Praha 9-Balabenka, tel.: 02/683 83 37; Sokolovská 106, Praha 8-Karlín, tel. 02/24 23 90 79; Sokolovská 224, Praha 9, tel.: 02/683 77 20; Zenklova 210, Praha 8, tel.: 02/688 97 80, tel./fax: 02/688 97 79; RENEÉS INTERIOR, Korunní 73, Praha 3, tel.: 02/24 25 46 27, tel./fax: 02/24 25 24 93
text: Kateřina Hrachovcová foto: Marie Votavová a archiv |
Proč Marek Eben večer nezelená
|
|
Víte, já jsem příšerně konzervativní,“ omlouval se Marek Eben hned v první větě. „Moje žena je přesný opak, ale já když si na něco zvyknu, už se mi to nechce měnit. Bohužel, někdy si zvyknu i na věc, která se mi do bytu vůbec nehodí. Poslední tři roky se u nás doma určitě nic podstatného nezměnilo.“
„Vás neláká ta spousta krásného designového nábytku, kterého jsou plné obchody?“ „Víte, já nemám moc rád design pro design. Některé stoly jsou nádherné, dokud si na ně nepoložíte složenku, pak je tam hned nepředstavitelný nepořádek. A v takovém bytě já neumím žít. Na první místo kladu užitnost té věci, Američani by řekli friendly – přátelskost k člověku.“
„A jaké materiály máte rád?“ „Dávám přednost dřevu před kovem a sklem. Někdo si řekne: nádherný skleněný stůl, já vidím hadr a okenu. Postavím skleničku, zůstane kolečko a já ho půjdu utírat. V Americe jsme jednou s Markétou bydleli u člověka, který měl stůl se skleněnou deskou, ze středu rostla mořská panna a ocas měla pod tím sklem. Říkali jsme tomu Božena a Božena nám šla strašně na nervy, protože jsme si přes ten stůl nemohli nic podat, ona pořád všude překážela.“
„Tak co si tedy do toho ideálního bytu pořídíte? Boženu asi ne.“ „Já mám rád staré věci. Ale když se podívám na psací stůl z padesátých let, který je krásný, hned mě napadne: Kdo u toho stolu asi psal kádrové posudky. Já bych musel hlouběji, do secese, do empíru, biedermeieru.“
„Tak pojďte, já vím, kde prodávají repliky ve stylu Ludvíka XIV.“ „Ne, Ludvíka proboha ne. Ale myslím, že když jsou hezké kousky nábytku, snesou se na jednom místě i různé slohy. Taky mám pocit, že když se vám zdaří zařídit byt přesně jen v jednom stylu, že pak musíte do kostýmu. Tam přece nemůžu v džínách. No, mám radši, když je to namíchané.“
„Prosím, můžeme míchat. Vyberte si. Mohu vám zařídit třeba vilu nebo něco většího…“ „Shodou okolností jsme se ženou právě ve fázi příprav na stavbu, plánujeme nějaký menší víkendový domek. Zatím hledáme parcelu a pak to začne. To bude velká zkouška našeho manželství, to bude strašné. To se teprve dozvíme, čeho jsme schopni. To se budeme divit, čeho jsme schopni.“
„Nebylo by jednodušší udělat rekonstrukci?“ „Když nám nic nevyhovuje. Markéta je šestnáct let nemocná, žije na invalidním vozíku. Romantické chalupy mají tu schůdek, tam schůdek – a my nemůžeme mít zákoutíčka. Všechno musí být u zdi, vozík potřebuje strašně moc prostoru. Velký problém je, když v zimě jedete s vozejčkem dovnitř, jak budete čistit kolečka – to je, jako byste se nepřezouvali.“
„Máte představu, jak bude vypadat zahrada?“ „Zahrada? Já to vidím tak, že kolem dokola budou tisy, trávník a Markétě by stačilo, kdyby tam byly tři kopečky pro našeho Edu, na nich by se dal vysadit nějaký zakrslý stromek, aby měl Eda lepší pocit. Víte, on má zvláštní vášeň ulevovat si na kopečku.“
„Eda je jezevčík?“ „Ne, to je čistá rasa, otec Kladno, matka Kladno. Váží jen sedm kilo, všude máme chlupy. Ale on to všechno vyváží. Je fantastický.“ „Váš současný byt je pro vaši ženu přizpůsobený dobře?“ „Myslím, že ano, strašně dlouho jsme hledali starý dům bez schodů z ulice, s dostatkem místa pro vozíky. Tenkrát se stavěly bezbariérové domy na okraji Prahy. Vy dva, tři, čtyři roky strávíte v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních, pak se vrátíte domů a vidíte zase samé berle, vozíky. To je nesmysl. Našli jsme nástrojaře-vynálezce, který nám hrozně moc pomohl. Stoupli jsme si spolu třeba každý na jednu stranu násady na koště a představovali madlo. Markéta si zkoušela, jak by jí nejlépe vyhovovalo. On je pak vyrobil a dodnes skvěle funguje.“ „Je něco, co vám doma nevyhovuje?“ „To máte těžké. Moje žena měří 159, já 184 cm. Když se koupí vana, která by vyhovovala mně, tak se moje žena okamžitě, ale okamžitě utopí. Když se koupí taková, která jí vyhovuje – a tu máme v bytě – mně pořád něco mrzne, koukají mi buď kolena, nebo prsty u nohou. Řekli jsme si, že vanu už nikdy, radši sprchový kout. Ale i to je složité – ona tam musí najet, přesednout, pak ale ten vozík musí být tak blízko, aby se dostala zpět a neuklouzla. Ideální by bylo sedátko na kolejničce, aby si mimo sprchu přesedla, tam si dojela, zatáhla si závěs a pak by zase vyjela zpátky.“ „Vy pořád uvažujete o ideálních věcech pro bydlení přes Markétu, ale nemáte nějaký svůj sen, který je třeba i trochu sobecký?“ „Totiž to, co vyhovuje postiženým, vyhovuje i nám. Oni vlastně potřebují luxus. Před časem jsme si řekli, že Markéta by měla mít elektricky polohovatelný rošt v posteli, aby se lépe dostala na vozík a zpět. Přišli jsme do obchodu, kde mají dvoulůžka, ovládání na záda, na nohy, na kolena, nekloužete dolů. To se mi líbilo. Říkal jsem si, tak ona bude mít polohování a já ne, to budu zelenej závistí každý večer! Já chci také dva elektromotory! A tak máme doma čtyři elektromotory a nacvičili jsme moc hezké sestavy. Jeden jede nahorů, druhý dolů, taková spartakiáda, moc pěkné. Je to značka Ason a výborně slouží. Markétě to pomůže a já nezávidím.“
Marek Eben si vybral zařízení v ceně 3 599 644 Kč
Kontakty: ASON, Revoluční 30, Praha 7, tel.: 02/ 22 31 11 67; GARDENLINE, Rašínovo nábř. 34, Praha 2, tel.: 02/24 91 61 98; INTERIÉR ČÁP, Budějovická 11, Praha 4, tel.: 02/692 99 45; INTERIÉRY SEDLÁK, Vinohradská 10, Praha 2, tel.: 02/24 21 78 17, fax: 02/24 21 78 19; LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44, fax: 02/22 25 10 56; MODERNISTA, Konviktská 5, Praha 1, tel./fax: 02/22 22 01 13; SANITOP, Sokolovská 968/189, Praha 9, tel.: 02/684 86 35, 02/684 86 28, fax: 02/684 85 74; STAROŽITNÝ NÁBYTEK, Holešovická tržnice, hala 36, Bubenské nábř. 306, P. O. BOX 11, Praha 7, tel.: 02/80 87 12, 0602 20 91 15; SVITAVA STAVEBNINY, Milady Horákové 4, Svitavy, tel.: 0461/53 08 84
text: Pavlina Blahotová foto: Pavel Vítek a archiv |
Od Anténky k Nautilu
|
|
V první polovině devadesátých let pracoval jako scénograf pro Českou televizi a je mimo jiné autorem scény českého nastudování muzikálu West Side Story. Za vázu Anténka získal cenu Vynikající design 2001.
K okolnostem jejího vzniku dodává: „Potřeboval jsem anténu, která by měřila devět centimetrů. Musel jsem obtelefonovat celou republiku, než jsem přesně takovou sehnal.“ Od Anténky byl už jen krůček k váze Akrobat. Teleskopického principu využívá také němý sluha Nautilus: „Chtěl jsem, aby nohy Nautilu byly kónické, subtilní, a přitom pevné. Napadlo mě použít třeba běžkařské hole, ale pak jsem jednou šel kolem rybářských potřeb a začal hledat v bednách s náhradními díly na pruty.
Zjistil jsem, že jsou i při malém průměru úžasně pevné. Věšák sice pruží, ale je to spíš pocitová záležitost, než aby to ohrožovalo jeho funkci – nosnost je veliká.“
Kontakty: KONSEPTI, E. Krásnohorské 4, Praha 1, tel.: 232 69 28; LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44
text: petr tschakert foto: archiv |
Život ve filmu
|
|
Mezonetový byt mladých manželů byl dokončen přibližně před rokem. Pořizovali si ho jako zázemí, které nebudou využívat každodenně, ale pouze několikrát do roka. Dalo by se říci, že je to jejich výletní sídlo. Hodně cestují a jsou pracovně vytížení, a tak když už mají všeho dost, sbalí kufry a jedou. Do místa plného pohody, kde se mohou bavit a relaxovat – zkrátka zapomenout na všední starosti a trochu zpomalit vyčerpávající životní tempo.
Teplo domova Výhodou takového bytu je, že jeho dispozice nemusí striktně odpovídat požadavkům na každodenní bydlení. Majitelům se zde podařilo uskutečnit některé své představy, které doma obtížně spojovali s rodinným bydlením. Proto tu architekti mohli více využívat současných trendů prostorové a otevřené architektury. „Připravili jsme dvě dispoziční řešení. Bez dlouhých úvah vyhrálo to odvážnější, kde jsme navrhovali stěnu ze skleněných tvárnic a prostorové kruhové schodiště,“ říká architekt. Když se s majiteli dohodli na konečném řešení a uspořádání, započalo se se stavebními úpravami. Práce nebyly vůbec jednoduché, protože stropy a podlahy původního třípokojového bytu a mansardy nad ním byly v havarijním stavu, takže bylo nutné je vyztužit ocelovou konstrukcí. „Zrušili jsme všechny nenosné příčky, aby mohl vzniknout maximálně vzdušný a otevřený hlavní obytný prostor. Předem jsme určili rozmístění nábytku a svítidel, takže každý prvek měl své přesné místo,“ objasňuje architekt. Pro úpravu povrchu stěn architekti použili světlou okrovou barvu, pouze stěny podkroví zůstaly bílé. Jako podlahovou krytinu zvolili laminát s teplým dřevěným dekorem. „Otevřená dispozice často působí studeně. Takový efekt byl nežádoucí, proto jsme prvky z kovu a skla kombinovali s přírodními materiály, které působí intimněji.“
Volné ruce Po půlroční usilovné práci vytvořili architekti vzdušný mezonetový byt. Jeho spodní část tvoří hlavní obytný prostor, kde je kuchyň propojená s jídelním koutem a obývacím pokojem, dále pracovna a koupelna s toaletou. Po schodišti je přístup do podkrovní místnosti, kde se nachází ložnice. „Kuchyň, sestava v obývacím pokoji a postel s nočními stolky jsou náš autorský nábytek ze série Latimeria. Zbytek zařízení jsou většinou designové bonbonky od známých návrhářů, které jsme vybrali s majiteli bytu,“ vysvětluje architekt a zároveň dodává, že vzhledem k provozu domácnosti nebylo nutné navrhovat velké úložné prostory. Manželé se zajímají o nábytkový design, a přestože měli celkem jasnou představu o vybavení, nechali architektům volnou ruku. Společně konzultovali pouze zásadní prvky. Jedním z nich bylo kruhové schodiště, které kromě své funkce působí v prostoru jako výtvarný element. „Připravili jsme celkem pět návrhů schodiště. To, které se nakonec zrealizovalo, je poslední varianta, kterou jsme kvůli odvážnému řešení museli chvíli protlačovat,“ říká architekt. Schodiště je vyrobeno jako celoocelová konstrukce povrchově upravená stříbrnou vypalovací komaxitovou barvou. Nerezové madlo je upevněno pouze ve dvou bodech, takže se zdá, že „letí vzduchem“ – efekt je velmi působivý.
Prozrazené tajemství Když jsem prošla celým bytem, konečně jsem měla možnost nahlédnout do místnosti za vitrablokovou stěnou. Samozřejmě jsem už tušila, že do této místnosti architekti navrhli koupelnu. „Museli jsme se vypořádat s tím, co jsme si vymysleli. Stěna ze skleněných tvárnic má obloukový tvar, což předurčilo použití prostorové, volně stojící vany. Zvolili jsme vanu v retrostylu jako kontrastní prvek k ostatním zařizovacím předmětům, které jsou v moderním duchu,“ konstatuje architekt. Koupelna v tomto bytě je už sama o sobě působivá stěnou ze skleněných tvárnic, které dovnitř propouštějí denní světlo a naopak večer jimi koupelnové světlo svítí do obývacího pokoje. „Tyto efekty bychom při zařizování vůbec neměli podceňovat. Čím víc jich je, tím je bydlení působivější a majitelé takového bytu se doma cítí mnohem volněji – dalo by se říci, že přenášíme filmové efekty do reálného života.“
To, že se zde mladým manželům líbí, potvrdily při přebírání bytu jejich rozzářené oči a slova: „Teď už se nám odtud vůbec nebude chtít, líbí se nám tu víc než doma.“
Kontakty: CLIPPER – Viktor Strnadel (realizace schodiště), U Stírky 8, Praha 8, tel.: 0602 65 47 87; HOTOVÝ INTERIÉR (návrh stavební části, návrh a realizace interiéru), Roztylské nám. 12, Praha 4, tel.: 02/72 77 02 32; Foersterova 4, Karlovy Vary, tel.: 017/358 55 45; PETR BALÁK – STAVEBNÍ FIRMA (realizace stavební části), Krále Jiřího 25, Karlovy Vary, tel.: 0606 56 73 01
text: Lenka Haklová foto: Iveta Kopicová |
Psací stůl Magdaleny Dietlové
|
|
Nahoru pak rozložila dojemnou spoustu sešitů a učebnic, aby nebylo pochyb o mé píli – a jala se číst tu knížku v otevřeném šuplíku. Přitom jsem ale byla pořád ve střehu. Jakmile jsem uslyšela kroky, břichem jsem bleskově zastrčila zásuvku, a než maminka vzala za kliku, už jsem přesvědčivě zvedala hlavu od učení.
Ten druhý a zatím poslední psací stůl jsem zdědila po svém muži scenáristovi. Měl na něm vždycky vzorně do komínku srovnány bílé křídové papíry, několik lahviček inkoustu, plnicí pero a telefon. Nic jiného na něm ležet nesmělo. Vlastně ještě velký bílý kapesník. Utíral si do něj ruce, které se mu někdy při psaní potily. A jeden hustě popsaný papír se seznamem postav a jejich rodinných příslušníků z příběhu, který právě psal. A samozřejmě popsané stránky, na nichž ten příběh právě vznikal. Mimochodem, každý den jich přibylo přesně patnáct, následkem čehož se bílý komínek zvolna snižoval a popsaný utěšeně rostl.
Computer Nikdy na tom stole nestál psací stroj, natožpak computer. A tak mi věřte, že jsem se cítila dosti svatokrádežně, když jsem si na ten jeho stůl poprvé instalovala onen ďáblův vynález. Počítač to byl odkudsi vyřazený, poměrně neforemný a roztahoval se tam neuvěřitelně. Dokonce všechny památeční fotografie a diáře musely kvůli němu pryč. A pak si do něj jednoho dne moje děti nainstalovaly nejroztodivnější hry, včetně fotbalu, hokeje, spousty cédéček a přídavných ovladačů.
Rafinovaná ergonomie U stolu začalo být značně hlučno a přebuchtíno, což jsem vyřešila tak, že se celá ta hrací krása jednoho dne k velké radosti mých potomků přestěhovala navždy do dětského pokoje. A já si přinesla z redakce svůj malý laptop, vedle něhož se už zase vešly staré fotografie, rozložila si svou práci a psala… A vůbec si nevšimla, že mě začíná bolet pravý loket a potom rameno a záda a bůhvícoještě. Až mi jednoho dne bylo odborníkem sděleno, že židle je nízká, stůl vysoký a úhel ruky, která postrkuje myší, velmi nevhodný. Moje dcera se kamsi vypravila a zakoupila speciální stoleček pro počítač vyrobený tak, aby všechny úhly byly zdravotně nezávadné, a mašinku se všemi náležitostmi na něj přemístila.
Srovnané myšlenky Jaroslavův velký vyřezávaný psací stůl je opět vzorně uklizený. Žádný stroj, úžasné síly zdroj, na něm nepřekáží. Jsou tam jen fotky, diář, propiska a linkovaný blok. Už i já na něm píšu jenom rukou. Opravuju články, odpovídám na dopisy. Usedám k němu ráda. Mám pocit, jako by se u něj mé roztěkané myšlenky lépe řadily a srovnávaly. Jako kdysi ty jeho bílé stránky, které už za něj nikdo nepopíše…
Kontakty: LIGNE ROSET, Ječná 15, Praha 2, tel.: 02/ 24 91 85 58; LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44; KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel./fax: 02/57 31 79 64; TECNO LINE INTERIER, Ondříčkova 28, Praha 3, tel.: 02/22 71 10 90
text: Magdalena Dietlová foto: Pavel Vítek a archiv |
Dokonale zkrocené světlo
|
|
Jde o nový systém spínání osvětlovacích těles, který nám pomocí kódovaného radiového signálu umožňuje jediným pohybem otevřít dveře do prostoru a souběžně s tím jej osvětlit ještě dříve, než do něj vstoupíme. Co všechno umí Nový elektronický spínač však neznamená pouze konec „šmátrání“ a tápání ve tmě. S jeho pomocí můžeme ovládat jedno svítidlo z několika různých míst či naopak z jednoho místa i několik svítidel najednou, či zapínat a vypínat světla nejen v prostorách, kde se nacházíme, ale i tam, kde se zrovna nevyskytujeme. Pokud se obáváme zneužití, u vchodu je možno ovladač proti němu zabezpečit.
S novým systémem si však můžeme rovněž nastavit intenzitu světla – stmívač nebo časovač – dobu trvání osvětlení. Nissot spíná „v nule“, což prodlužuje životnost klasických žárovek. Inovovaná verze systému spočívá v napojení na současný světový trend „domácího síťování“ – home networking. Můžeme s ním ovládat nejen všechna svítidla, ale i jiné elektrické spotřebiče a zařízení.
Jednoduché ovládání Nissot se spíná ze štítku kování dveří nebo z kdekoliv jinde umístěného spínače ve formě mobilního bytového doplňku. Na dveřích je koncipován jako doplněk k původnímu kování kliky nebo se instaluje jako součást štítku nového kování kliky ve standardní nebo exkluzivní zakázce.
Do provozu se uvádí dotykem vnější strany prstu. Pomocí různě dlouhých dotyků můžeme ovládat světlo v celém bytě či domě. Tento elektronický spínač se ale také vyrábí v podobě mobilního bytového doplňku – k lůžku, televizi, na pracovní stůl nebo dokonce do kapsy.
Design a cena S novým spínačem Nissot dnes počítají investoři a architekti, využívají jej výrobci koupelen a kuchyní. Zájem vzbuzuje nejen jeho vysoká funkčnost, ale skutečnost, že spínač získal Národní cenu za design ČR roku 2001.
Co se týče ceny, je při podstatně vyšší užitné hodnotě srovnatelná s cenou dotykových spínačů vyráběných v Evropské Unii, kam bude tato ryze česká novinka vyvážena. Na domácí trh se uvádí v současné době.
text: Alena Vondráková |
