|
|
Renata Domská má řešení i pro vás:
Renato, určitě existují i rostliny, které si v příšeří dokonce libují. „Když se mě zákazníci ptají, jakou rostlinu si mohou pořídit do tmavého bytu, ptám se obvykle, jak moc je tmavý. Pokud si musíte rozsvítit, abyste mohla číst noviny, je to opravdu tmavá místnost a i stínomilné rostliny by měly být umístěny co nejblíže okna.
Nedostatek denního světla jinak není zase tak tragický problém, dá se vyřešit například i umělým osvětlením pro rostliny. Dnes už se prodávají speciální žárovky, dodávající rostlinám všechny potřebné paprsky, které plnohodnotně nahradí slunce. Měly by si však tohoto světla užívat alespoň 4-6 hodin denně. Přitom není nutné svítit v celé místnosti, stačí osvětlovat jen místo s květinami.“ Jaké rostliny můžete doporučit? „Důležité je vědět, že veškeré druhy s výraznými barvami listů nebo s květy potřebují pro vybarvení slunce. Ale dá se vyskládat kompozice z různých stálezelených květin, protože každá má přece jen svou charakteristickou barvu, a když zkombinujete nízké, rozložité, popínavé a vysoké typy, výsledek může být velice zajímavý. Pokud třeba potřebujete vyřešit situaci jen krátkodobě, je možné umístit do stínu i atraktivní květinu (např. sloní nohu), která sice neporoste, bude stagnovat, ale ze setrvačnosti ještě rok vydrží pěkná. Například fíkusy také zpočátku mohou vypadat dobře, ale časem se začnou natahovat ke světlu a pak už není jejich vzhled takový, jak bychom od nich očekávali.“
Kontakty: OBI, Lhotecká 446, Praha 4, tel.: 02/44 47 27 00; VINOHRADSKÉ KVĚTINÁŘSTVÍ, Jugoslávská 17, Praha 2, tel./fax: 02/22 51 20 39; ZAHRADNICTVÍ ALFRÉD KOHOUT, Soběslavská 1746, Tábor, tel.: 0361/25 99 67; ZAHRADNICTVÍ FIŠER, Lochotínská 44, Plzeň, tel./fax: 019/753 35 15
text: Pavlína Blahotová foto: Iveta Kopicová. Ivan Ivánek, Zdeněk Prchlík, Petr Zhoř a archiv |
Blog
Slunci otevřeno
|
|
Atypický projekt rodinného domu akademického architekta Miroslava Vochty přesně vyjadřuje představu investora – mít přírodu co nejvíce na dosah. Stavba, jíž dominuje prosklený středový prvek zimní zahrady, nechává slunce po celý den procházet přímo jejím středem a umožňuje výhled do všech stran.
Přírodě na dosah Majitelé původně uvažovali o rozlehlém přízemním bungalovu, ale stavební pozemek, pro který se nakonec rozhodli, nebyl pro tento typ stavby dostatečně velký ani dispozičně vhodný. Rozumnější bylo dům vzhledově i funkčně přizpůsobit rohovému tvaru parcely a stavět spíše do výšky. Z uliční strany jej více uzavřít světu, pro zajištění klidu a soukromí, a směrem do zahrady o to více otevřít slunci. Prosklení nejen stírá přechod mezi vnějším a vnitřním prostředím, ale díky vhodné dispozici vůči světovým stranám, zejména v místě, kde je na jihovýchodní straně situován bazén s pohodlným sezením, stavba rovněž dobře využívá skleníkového efektu. Nejvíce je jeho působení znát v přechodných obdobích na jaře a na podzim, kdy stačí hodina slunečního svitu, aby se vyhřál celý dům. Je tedy zřejmé, že prosklená konstrukce, která je i výrazným architektonickým prvkem rodinného domu, příznivým způsobem ovlivňuje pohodu bydlení i celkovou energetickou náročnost stavby. Zásluhy je nutno přičíst dobrému projektu a perfektní realizaci pardubické firmy Hokr, která ke stavbě v roce 1995 využila technicky i kvalitativně nejdokonalejší dostupné materiály. Použité plastové profily majitel domu sice označuje ve srovnání s hliníkem za cenový kompromis, ovšem po letech užívání nedá na plast z hlediska funkce a užitných vlastností dopustit. Ve spojení s tepelně a zvukově izolujícími dvojskly potaženými kovovou vrstvou, které díky vysoké odrazivosti slunečních paprsků fungují jako tzv. tepelné zrcadlo, konstrukce dosahuje výborných hodnot prostupu tepla K= 1,3 W/m2K. Obdobný typ zasklení byl použit i v místech zkosených ploch navazujících na střechu ve výšce téměř osmi metrů místo původně navrženého komůrkového polykarbonátového skla Makrolon, které není průhledné a zvukově neizoluje.
Za slunečních dní je prostor před nadměrným přehříváním chráněn vnitřními žaluziemi a je klimatizován.
Kouzlo, nebo optický klam? Zimní zahrada protínající dům uprostřed otevírá dům do stran i vzhůru a vytváří díky přirozenému prosvětlení dojem velkého prostoru, přestože je vlastně široká pouhých 3,5 metru. Tento vjem umocňuje dominanta masivního dřevěného schodiště stoupajícího vzhůru do vyšších pater, které je zde jediným komunikačním prvkem propojujícím dům všemi směry. Efekt prosklení je nejvíce patrný v jihovýchodní části zimní zahrady s obdélníkovým bazénem o rozměrech 3 x 5,5 metru. Ačkoli dispozice domu neumožňovala pořídit si větší, čtyřčlenná rodina po letech používání považuje nádrž s protiproudem doslova za ideální pro každodenní plavání, a to i v zimních měsících. V těchto prostorách jsou klasické dveře nahrazeny systémem několika prosklených posuvných stěn, které otevřené v celé délce stěny v letních měsících umožňují co nejpřirozenější propojení interiéru s obytnou zahradou. Sousedství s kuchyní situovanou naproti bazénu činí z této části domu centrum rodinného dění.
Bazén a teplo Dům je vytápěn elektrickým odporovým podlahovým systémem a částečně kotlem na plyn, na který jsou napojeny pouze dva radiátory, z nichž jeden je umístěn v bazénové části a druhý v prosklené chodbě. Zbytkovým výkonem kotle je ohřívána voda v bazénu.
Ohříváním vody v bazénu a zároveň odvlhčováním vzduchu dochází k ochlazování prostředí v interiéru – což bývá energeticky náročné. Díky tepelným ziskům, jež vytváří zimní zahrada, se ale hodně energie uspoří. Kromě toho v zimě teplo akumuluje v prosklené části štítu, což je z hlediska úspor vyhovující právě v kombinaci s podlahovým vytápěním, neboť teplá podlaha vytváří pocit tepla i při nižších teplotách, což například nefunguje při vytápění topnými tělesy.
K srážení vlhkosti dochází pouze na prosklené šikmině, a to jen při mrazech nebo v noci, kdy je vnitřní teplota nastavena na noční provoz, tj. asi na 16 stupňů Celsia. Tehdy voda kondenzuje na šikmých sklech, odkud je odváděna zpět do bazénu. Teplota v domě je automaticky regulována, každá místnost má samostatný obvod s naprogramovaným teplotním režimem v průběhu dne. V době dovolené či při dlouhodobější nepřítomnosti je nastaven konstantní režim, například na 16 stupňů. Díky regulaci je vytápění velmi hospodárné, celková energetická spotřeba tohoto středně velkého domu, tj. na vytápění, ohřev vody, odvlhčování, vaření, svícení aj., v loňském roce v činila přibližně 40 tisíc korun.
Jak se „dělá“ soukromí Řešení zahrady podle projektu zahradního architekta bylo hezké, ale doslova průhledné ze všech stran. Byl opomenut fakt, že dům otevřený slunci a přírodě, navíc stojící na nepříliš velkém rohovém pozemku, je třeba o to více chránit před pohledy z ulice a vedlejších parcel. Po půl roce rodina shledala koncepci jako nevyhovující a vzala vše do vlastních rukou. Původní výsadba kolem oplocení byla posunuta směrem do zahrady a v místech vzniklého prostoru byly vysázeny vzrostlé jehličnany, které dnes již tvoří neprůhledný, téměř bezúdržbový ochranný val. Obytná část zahrady navazující na prosklený prostor s bazénem, kde všichni tráví nejvíce času, tak získala potřebný klid a intimitu.
Takto zapojená a takřka neproniknutelná zeleň ohraničující pozemek zároveň vytváří pěkné pozadí dokonale udržovanému trávníku v neoplocené předzahrádce na vnější straně parcely. Zahradní úpravy vně i uvnitř mají jednotný styl, plochy trávníků zdobí spíše okrajové výsadby solitér, například jehličnany, břízy aj. dřeviny, nebo na ně přirozeně navazují skalkové úpravy a další zahradnické kompozice.
Poté co majitel domu společně se sousedem odkoupili vedlejší parcelu s rozestavěným domem, dostaly obě malé zahrady novou dimenzi – malý svah. Sklepy situované jeden metr pod a nad terénem se hodily k zřízení podzemních garáží s výjezdem do ulice. Aby se stavba lépe zapojila do prostředí zahrady, její povrch tvoří zelený pažit rostoucí na konstrukci opatřené hydroizolačním souvrstvím včetně pásů proti prorůstání kořenů. Kopeček přirozeně navozuje pocit intimity, ale přitom nevylučuje komunikaci obou nových sousedů.
– Stavba stojí na základových pasech a je tzv. o půl patra rozhozena, obytná (vyšší) část domu je podsklepena 2,10 m hluboko pod úrovní terénu. – „Tunel“ neboli vchod na terasu tvoří dřevěná konstrukce s izolací, jejíž povrch je pokryt měděným plechem, vnitřní podhled je z jasanového dřeva jako schodiště. – Dům je vyzděn z porobetonových tvárnic Ytong, které mají dobré tepelněizolační vlastnosti, avšak jejich použití přineslo podle slov majitele značné nepříjemnosti v podobě rozsáhlých prasklin vnitřních a vnějších omítek. Už dva roky po dostavbě bylo nutno opravit vnitřní povrchy a udělat novou fasádu. Ta byla řešena nalepením perlinky po celém jejím povrchu a na ni natažena štuková omítka s hrubší zrnitostí.
text: Helena Klímová foto: Jaroslav Hejzlar |
Proč jsou tak drahé?
|
|
Jsou z nejlepších materiálů Při výrobě luxusních kuchyní používají výrobci nejkvalitnější materiály, ať už se jedná o korpusy, dýhy, laky, případně fólie, závěsy, kování atd. Tyto kuchyně většinou nejsou vyrobeny z masivního dřeva, protože u tohoto materiálu, který má své jiné přednosti, přece jen nelze zaručit absolutní tvarovou stálost. Jsou-li korpusy provedeny z desek MDF, pak jsou to desky speciální, s vysokou hustotou, která zaručuje dlouhodobě perfektní ukotvení kování i úchytů. Na jejich kvalitě je rovněž závislá povrchová úprava, což může být lak v matném nebo vysoce lesklém provedení, dřevěná dýha nebo i speciální fólie. U luxusní kuchyně jsou kromě zad zpravidla stejně povrchově upraveny i vnitřky skříněk včetně poliček, tedy žádné bílé lamino.
V poslední době mají tyto kuchyně stále častěji tzv. technicistní vzhled, který je dán výrazným použitím nerezu nebo hliníku a skla. Z nerezu jsou nejen pracovní plochy, a tedy i mycí a varná centra, ale rovněž desky spojující horní a dolní skříňky, protože u těchto typů kuchyňských sestav se klasický obklad z dlaždiček nehodí. Nerezové mohou být i celé zásuvky a pochopitelně i čela skříněk. Nerez se většinou používá lesklý, zatímco hliník se ponechává v matné úpravě a jeho užití se omezuje spíš na úchyty a rámečky prosklených dvířek, protože v těchto luxusních kuchyních se hojně vyskytuje sklo v nejrůznějším provedení. Ať už je matné, čiré nebo v nějaké jiné speciální úpravě, umožňuje efekt nasvícení vnitřku skříněk a zvyšuje celkové estetické působení sestavy.
Vzhled chemické laboratoře, kterého je takto záměrně dosaženo, zmírňují designéři promyšleným kombinováním s jinými povrchy. Mohou to být dý hy dřeva, často exotického a tmavého, nebo barevné laky. Pracovní desky jsou pak často z nejlepších druhů corianu, přírodního kamene nebo speciálních hmot. Na mezinárodním veletrhu v Miláně EuroCucine 2002 byl v této kategorii k vidění nejčastěji bílý lak ve vysokém lesku, zdá se, že bílá barva slaví v kuchyni comeback.
Mají dokonalé detaily Kritické místo kuchyňských korpusů i dvířek představují hrany. Jejich provedení ovlivňuje nejen vzhled, ale především životnost těchto prvků. U luxusních sestav nepřicházejí v úvahu obyčejné lepené hrany ani u vnitřních polic. Ty by měly mít hrany přinejmenším plastické. Rovněž tak dvířka, pokud nemají hliníkový rámeček, musí být perfektně začištěna tak, aby spoj neumožňoval vniknutí vlhkosti a nenarušil ho ani dlouhodobý náročný provoz. Zvláště na tomto detailu se na první pohled pozná preciznost provedení. Dvířka jsou většinou opatřena také protiprachovým těsněním. Zvláštní kapitolu představují kovové prvky, k nimž můžeme počítat jak závěsy celých skříněk, tak závěsy dvířek, výsuvy zásuvek a jejich vybavení, vnitřní úložné mechanismy, případně úchyty. Všechny jsou pečlivě vyrobeny z prvotřídních materiálů a jejich konstrukce je neustále inovována. Například závěsy skříněk umožňují jednoduché vysazení stejně jako čela zásuvek, aby se usnadnilo vnitřní čištění, teleskopické výsuvy pro otvírání horních modulů se pohybují lehce a umožňují několik poloh nastavení, zásuvky jsou opatřeny mechanismem na takzvaný plynulý dojezd, který případně dovoluje zásuvku zavřít prudce a ona se sama jemně dovře. Pro luxusní kuchyně je rovněž typické bohaté vnitřní vybavení. Týká se jak zásuvek, které mají vložené, tvarově přizpůsobené moduly (často z masivního dřeva) na ukládání rozmanitého kuchyňského nářadí, zásob a jiného vybavení, tak závěsných prvků a skříněk opatřených rozmanitým drátěným programem. Právě složitost těchto systémů, kvalita jejich provedení a použité množství značně ovlivňují cenu celé sestavy. Prvotřídní musejí být rovněž úchyty, většinou kovové, tvarované v souladu s celkovým designem. Podmínkou je i perfektní osvětlení pracovních míst, případně praktické nebo zase efektní nasvícení některých skříněk a možnost umístění a připojení dalších spotřebičů. Každý model luxusní kuchyně obsahuje přinejmenším jedno či dvě nevšední řešení, která nemá nikdo jiný. Může to být zvláštní zásuvka na chlazení nápojů nebo intenzivně větraná skříňka pro krátkodobé ukládání choulostivé zeleniny, modul s otočným kruhovým karuselem nebo skříňka opatřená výtahem, umožňující snadný přístup ke všem policím. Možností je nepřeberně a každý rok se objeví nějaká novinka.
Obsahují prvotřídní spotřebiče Volba spotřebičů je někdy ponechána na vůli zákazníka, často je však dána a je logické, že jejich kvalita musí odpovídat celkové úrovni kuchyně. Některé z nich, jako např. myčka nádobí, mikrovlnná či parní trouba, zůstávají spíše skryty, ale jejich funkce jsou stále dokonalejší. Jiné, zejména digestoř a varné centrum, případně samostatně stojící chladnička, ovlivňují svým designem vzhled celé kuchyně. Ještě významnější je technická úroveň těchto zařízení. Digestoře mají supervýkonné a tiché motory s několika násobnými filtry, schopnost přiblížit odsávací plochu k varné ploše, to vše případně ovládané dálkově. Nechybí zabudované osvětlení. Varné centrum může obsahovat nejen elektronicky řízený elektrický ohřev, ale také plynové hořáky, lávový i obyčejný gril, fritézu a „hrnec“ na vaření v páře. Kombinovaná pečicí trouba dokáže péci klasicky nebo v páře, kontroluje čas, intenzitu i průběh pečení, umožňuje zpracovávat najednou slané i sladké jídlo, na speciální keramické desce upeče pravou pizzu.
Výčet vymožeností, kterými je možné luxusní kuchyň vybavit, by mohl pokračovat, a stejně by nebyl úplný. Platí obecně pro všechny značky, které se dnes u nás prodávají, třebaže každá z nich usiluje o odlišení. Na závěr je třeba zdůraznit, že k tomuto typu kuchyní patří dokonalý prodejní servis, kdy zákazník má možnost si všechno předem vyzkoušet a ověřit, a rovněž nadprůměrné záruky na životnost a případné opravy. To jsou přednosti, které rovněž stojí za to a které oceňuje každý, kdo ví, že kvalita se vyplácí. Bohužel kupní síla většiny našich obyvatel stále silně zaostává za západoevropským průměrem, takže tyto značky, pro zákazníky v Německu či jinde dostupnější, budou u nás ještě nějaký čas přece jen drahé.
Kontakty: ANTICO, Přátelská 231, Praha 10 – Uhříněves, tel./fax: 02/67 71 12 79; INTERIÉRY SEDLÁK – Kuchyňské studio Poggenpohl, Vinohradská 8, Praha 2, tel.: 02/24 21 73 77, fax: 24 21 73 78; EUROHOF, Žitná 52, Praha 2, tel.: 02/22 87 42 35–36, fax: 02/22 87 43 67; KUCHYŇSKÉ STUDIO VORÁČEK, Chelčického 19, České Budějovice, tel./fax: 038/636 03 82; LINEA PURA, Klimentská 48, Praha 2, tel.: 02/24 81 99 41, fax: 02/24 81 99 40; Na Ořechovce 41, Praha 6, tel./fax: 02/24 31 17 54; MIELE CENTER STOPKA, Klimentská 46, Praha 1, tel.: 02/21 85 10 45
text: Bea Fleissigová foto: archiv |
Zdění věda není, ale…
|
|
Z hlediska použitého materiálu (měl by být stanoven přesně již v projektu a námi odsouhlasen) je vhodné provést kontrolu použitých cihel, cihelných bloků, tvárnic či jiných prvků podle dodacích listů. Je i důležité zjistit, zda jsou používány příslušné doplňkové dílce (překlady, věncovky apod.) určené pro příslušný stavební systém. Na dodacích listech lze rovněž ověřit, zda třída pevnosti použitého materiálu odpovídá statice projektu.
Při použití materiálu od jiného výrobce, je třeba vědět, že vlastnosti, záruky a kvalita budou odpovídat projektu. Totéž je třeba učinit u malt či lepidel – na dodaném balení u pytlovaných variant, popř. na dodacím listu, jedná-li se o dodávky do sil. Zároveň je nutno prověřit způsob zpracování spojovacích lepidel či malt. Toto je první předpoklad kvalitního vyzdění.
„Dvakrát měř“ stále platí Dalším předpokladem je kvalitní řemeslná práce. Pro zdivo je rozhodující jeho správné založení. Ještě než začne vyzdívání, mělo by vždy předcházet předání hydroizolačních vrstev pod ním. Po založení zdiva se kontroluje správnost rozměrů, rovinatost a dodržení modulu užitého materiálu. Teprve pak lze pokračovat ve vyzdívání, kdy se průběžně ověřuje jeho svislost, rozměry otvorů, vynechávání kapes návazných konstrukcí, správný postup nanášení malty, správné osazení zárubní (jak výškové, tak technologické). Chybí-li nezávislý stavební dozor (rozhodně by měl být!), postačí si pro kontrolu pořídit dvoumetrovou vodováhu, pásmo a technologický postup výrobce.
Už zběžná kontrola leccos napoví: je-li zdivo po čtyřech vrstvách bloků o 5 cm výše, než má být dle modulů v technologickém návodu, či na výšku podlaží o 3 cm tzv. „padá“, může to být základem pozdějších problémů – ať již tepelných nebo u dokončovacích prací. Navíc sortiment doplňkových dílců pro správné použití vyžaduje přesnou výstavbu. Pro následné vyzdívání příček platí obdobné zásady včetně užití materiálů správných tloušťek, provedení a hmotnosti z hlediska pozdější hlukové neprůzvučnosti. Navíc vždy trvejte na použití správných doplňkových prvků (zdivo se systémovou věncovkou je určitě vhodnější než např. s Lignoporem, kde se musí následně řešit přechod mezi různými materiály).
Tolerance podle norem Očekáváte v konečné fázi štukové omítky v toleranci 2 mm na dvoumetrové lati? Pak tomu musí odpovídat i předchozí tolerance zdiva. Naše normy pro tolerance ve výstavbě nejsou bohužel tak jednoznačné a jednoduché jako například německá DIN. Doporučuji vyloučit na stavbě směšování různých materiálů (např. cihla a pórobeton). Dělení materiálu – zvláště obvodového – by se mělo odehrávat řezáním, nikoliv pomocí kladiva. Výškové úpravy jsou bez řezání prakticky nemožné a často pak proto vedou k užívání cihel v úplně jiném směru, než je technicky správné. A ještě jedno upozornění: čím méně odborní dělníci jsou na stavbě k vidění, tím častěji byste za jejich zády měli vidět technicky zdatného mistra či stavbyvedoucího.
Zdění krok za krokem – vyzdívání by mělo vždy předcházet předání hydroizolačních vrstev pod ním – rozhodující je správné založení – kontrola správnosti rozměrů, rovinatost a dodržení modulu užitého materiálu – průběžné ověřování svislosti, rozměrů otvorů, vynechávání kapes návazných konstrukcí, správného postupu nanášení malty, správného osazení zárubní (jak výškové, tak technologické)
text: Bohumil Ouda foto: archiv firem Wienerberger a Ytong |
Pro více knih
|
|
Například bolognská univerzita byla největším producentem právnických knih, pařížská univerzita knih teologických a Čechy se v době husitské staly díky rušení klášterů trhem laciné literatury.
Řekni, co čteš Už tehdy mívaly knihovny speciálně vyčleněné prostory, které by byly i bez knih identifikovatelné na první pohled podle výzdoby.
Patřilo do ní zejména biblické téma Zvěstování Marii, protože Panna Marie byla prý návštěvou anděla vyrušena z četby. Už po staletí se historici umění zabývají otázkou Řekni mi, co čteš, a já ti povím, jaká jsi. Zjišťují totiž, jestli Marie na obrazech četla Starý zákon, Nový zákon nebo pro jistotu oba. Současné místnosti určené pro uskladnění knih (spíš než samostatné knihovny jimi bývají pracovny) už výzdobu postrádají, ale knihy od země až ke stropu mají s těmi dřívějšími společné.
Ideální řešení pro umístění knih skutečného bibliofila, je nechat si zbudovat knihovnu na míru. Dají se k tomu využít také různé niky nebo jen stěží jinak využitelné plochy stěn. Knihovna by neměla být postavena tak, aby na hřbety knih svítilo přímé slunce, a pokud by byla skutečně vysoká, jsou nezbytné schůdky nebo posuvný žebřík.
Úložné celky Dobrá knihovna by měla mít vlastní osvětlení, a to pokud možno shora. Měla by stát na místě, které nepatří k těm nejfrekventovanějším, což umožňuje i umístění pohodlného křesla s doplňkovým osvětlením určeným ke čtení. Neopomenutelným doplňkem velké knihovny, je také knihovní stolek, protože někdy si vybereme z knihovny více knih a není ani praktické, natož důstojné odkládat je na zem.
Některé úložné celky určené pro knihy se vlastně příliš neliší od knihoven solitérních, snad s rozdílem, že se jednotlivé moduly snadno násobí, takže jimi lze pokrýt třeba celou stěnu nebo dokonce místnost.
Ideální knihovna: – Nestojí proti oknu, a pokud ano, je kryta mléčným sklem – Přehled o knihách získáme vestoje na zemi (bez schůdků) – Alespoň zčásti je opatřena dvířky – Má vlastní osvětlení v horní části nebo po stranách – Sklo je umístěno až od výšky 60 cm
Kontakty: AMBER INTERIÉR, Vinohradská 48, Praha 2, tel.: 02/24 25 34 87, fax: 02/96 32 50 17; IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 02/51 61 01 10; INPRO CZ, Pražská 293/12, Hradec Králové, tel.: 049/553 28 10, 049/553 28 60; LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44, fax: 02/22 25 10 56;
text: Petr Tschakert foto: archiv |
Tiše, Marie zpívá
|
|
Možná právě přirozený půvab je tím kouzlem, které ji drží na výsluní už několik desetiletí, a protože s přibývajícím věkem jen zraje, její současný comeback je provázen bouřlivým zájmem nejen médií, ale i odborné kritiky.
Dalo by se předpokládat, že čtenáři Moderního bytu poslouchají její hity z nejnovějších přehrávačů, usazeni v pohodlném křesle a s nohama na posledním typu podnožky dovezené přímo z Milána. Tiše, Marie Rottrová zpívá.
A pak? Ji osobně asi při odpočinku spatříte jen vzácně. Mezi přesuny z televize do nahrávacího studia a na koncert totiž ještě vaří, pracuje na zahradě, stará se o psa a s babičkovskou pýchou a obavami o koženou sedačku zároveň pozoruje, jak si u ní v pokoji udělali vnoučci trampolínu.
„Až kluci vyrostou, budu to tu asi muset přezařídit,“ povzdychne si Marie, když si vzpomene, jakým způsobem její smetanovou koženou sedací soupravu využívají pětiletý Bruno a tříletý Max. – „Na další zařizování jste tedy připravená. A stavět nebudete?“ ptám se možná podivně, ale protože vím, že tato křehká dáma už postavila a zařídila tři domy, napadlo mě, jestli nejde o koníčka. „Zatím uvažuji pouze o přístavbě nad garáží, kterou bych mohla zvětšit ložnici o šatnu,“ říká Marie Rottrová, „ale jeden sen ještě mám. Zatím se mi totiž ještě nikdy nepodařilo koupit ten pozemek, o který jsem původně usilovala, a tak jsem nakonec slevila z nároků a koupila jiný, který byl snadno k mání. Navíc byly všechny tři mé domy na vesnici, kam se víc hodí sedlová střecha. Ale já mám odjakživa představu velkého pozemku na kopci, s krásným výhledem na řeku. A na tom kopci bych měla jednoduchou funkcionalistickou vilu.“ – „Byl by tam les?“ – „Nemusel by tam být, ale výhled rozhodně na vodu ano.“ – „A uvnitř?“ – „Potřebuji k životu pohodlí a komfort, a to pro mě znamená velkou kuchyň s velkou spíží u ruky, pak jídelnu propojenou s obývacím pokojem, blízko pracovní komoru s prádelnou – nic by nesmělo být daleko. Ideální by ještě bylo mít jen velkými posuvnými dveřmi od obýváku oddělenou pracovnu s velkou knihovnou… To jsem si teď nemohla dovolit, pokud jsem chtěla jídelnu. Mám jídelnu, kuchyň a obývací pokoj, ale pracovnu musím mít v patře. Není to praktické.“ „Ráda vaříte, lákaly by vás nějaké zajímavé spotřebiče?“ – „Já jsem klasická kuchařka, nějaké elektrické spotřebiče mám, ale nepoužívám je. Nemám mikrovlnnou troubu, jen klasický gril. Když ale přijde moje osmdesátiletá maminka, s radostí používá všechny vymoženosti. Já ráda všechno krájím ručně, zdá se mi, že jídlo je pak opravdovější. Nad cibulí pláču a tlakový hrnec taky nemám. Pořídila jsem si plynový sporák a elektrickou troubu s grilem a vařím na plynu. Tam si můžu regulovat teplotu, jak potřebuji, pro přípravu číny nebo minutek se mi zdá plyn ideální.“
„Vím o vás, že jste vyhlášená kuchařka. Kdo vás učil vařit?“ – „Maminka, ale teprve když jsem se provdala. Neuměla jsem vůbec nic a pořád jsem byla na telefonu, až ji to nazlobilo a dala mi Sandtnerovou, kterou dostala ke svatbě. Jako malí jsme si v té kuchařce s bráchou hrozně rádi prohlíželi obrázky perníkových chaloupek…
Jak jsem procházela světem, naučila jsem se vařit spoustu jídel, italskou kuchyni, francouzská jídla, bulharskou, řeckou kuchyni, máme rádi papriky na olivovém oleji, čínu dělám, ale upeču i kachnu se zelím a knedlíkem, zvěřinu na víně… kamarád kapelník mi občas něco přinese, ale kančí a jelení se dá koupit i v Hypernově.“ „Tak mě napadlo, nelíbilo by se vám mít doma krb?“ – „Krb by se mi asi líbil, ale on chce ohromný pokoj, odstup a já jsem se s domečkem moc nerozšoupla, takže ho tam nemám.“ – „Ke krbu potřebuje člověk i hodně času, aby si ho vůbec užil. Patřilo by do vaší představy ideálního domu s velkým krbem i hodně času?“ – „Ani ne – tak přiměřeně. Když má člověk hodně času, má zase málo peněz.“ „Provází vás ještě něco (kromě kuchařky) jako vzpomínka na dětství?“ – „Ano, mám stylovou ořechovou jídelnu, ke které jsem dokoupila židle a od báječného truhláře jsem si nechala udělat stůl.“ – „A nelákalo vás někdy zbavit se starých věcí a nakoupit všechno nové?“ – „No, občas mě popadne taková věc, že vyházím polovinu šatníku, botníku, doplňků – a už to asi zase brzy udělám, mám takové staré mlýnky na pepř…“ „K vašemu ideálnímu domu určitě patří zahrada.“ – „To samozřejmě. Odjakživa mám hrozně ráda zahradní restaurace… Když jsme s kapelou jezdili do zahraničí, všude bylo plno zahrádek, sezení pod stromy – ve Švýcarsku, v Itálii, Francii.
Vzpomínám na hospůdky, kde dělají domácí sýry a sedí se pod kaštany – proto i já potřebuji zahradu. Od května do konce září máme nábytek na zahradě a žijeme venku. Kdyby to šlo, chtěla bych zahradu širší, mám 15 m široký pozemek a tak jsem se nemohla rozjet, jak bych si představovala. I tak se na zahradu vešel bazén 8 x 4 m a travnatá plocha na fotbal pro kluky. Opticky je zahrada předělená ozdobnými keři a zakrslými stromy, za plůtkem mám zelinářskou zahradu, se kterou mi pomáhá soused. Vypěstovala jsem hlávkové saláty, rajčata, okurky, celer, cibuli a v záhonu mezi borovicemi rostou i lesní jahody. Taky pár keřů rybízu červeného a černého pro děti, mají hrozně rády, když v létě můžou ozobávat zahradu.“
Marie Rottrová si vybrala vybavení v ceně 998 606 Kč.
Kontakty: BAUMATIC, Malá Skála 211, Jablonec nad Nisou, tel.: 0428/33 21 11; CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1, tel.: 02/24 81 90 11, tel.: 02/24 81 90 94; DOMO SERVICE, V Lužích 818, hala B, Praha 4, tel.: 02/91 91 27 11; DONLIČ INTERIER, Bílkova 13, Praha 1, tel./fax: 02/24 81 28 50; GARDENLINE, Rašínovo nábř. 34, Praha 2, tel.: 02/24 91 61 98; IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 02/51 61 01 10; KONSEPTI, Elišky Krásnohorské 4, Praha 1, tel.: 02/232 69 28; LIGNE ROSET, Ječná 15, Praha 2, tel.: 02/24 91 85 58, tel./fax: 02/24 91 95 99; LOCCO, Balbínova 28, Praha 2, tel.: 02/22 25 21 41; LS NYOX, Vyšehradská 12, Praha 2, tel./fax: 02/24 92 29 99; M. G. DISTRIBUZIONE, Štěpánská 4, Praha 2, tel.: 02/24 94 14 31; SELENE, Neumannova 161, Prachatice, tel./fax: 0338/31 34 10; TECNO LINE INTERIER, Písecká 15/2192, Praha 3, tel.: 02/72 73 39 37; VILLEROY & BOCH AG, Biskupcova 36, Praha 3, tel.: 02/651 47 70
text: Pavlína Blahotová foto: Petr Zhoř a archiv |
Stavěli jsme rychle…
|
|
Nejdříve si dobří sousedé museli upřesnit, kdo začal stavět dřív a kdo později. Vyšlo to téměř nerozhodně. Shodují se v tom, že bez technického vzdělání, teprve druhý až třetí dům se podaří postavit podle přestav a přání…. A k tomu už jen dodávají: „ V té době, když my jsme začínali, tak to byl takový boom ve stavění.
Projektanti vymýšleli projekty bombastické, okázalé a na oko hezké, ale praktické věci se dost opomíjely.“
MD: Jaký jste si přáli dům? Merunka: Chtěli jsme středně velký dům, žádný extra moderní styl, spíš aby „pasoval“ do zdejšího okolí. Proto jsme zvolili i klasický stavební materiál, tedy pálené cihelné zdivo. K venkovu se hodí. V přízemí je velký obývací pokoj spojený s kuchyní, příslušenství a garáž, nahoře pokoje pro děti, ložnice a pracovna. To se docela osvědčilo, i když si dneska myslím, že stejně jsme všichni pohromadě dole, takže, kdybychom stavěli znova, pokoje nahoře bychom zvolili menší a větší zázemí tady dole. Na pozemku velkém asi 1000 m2 jsme točili barákem tak, aby zůstalo kousek zahrady, kterou bychom užívali k posezení a odpočinku. Kvůli tomu jsme šli z Prahy. Zastavěná plocha je asi 144 m2, ale mohla být o pár metrů větší na uložení nářadí a dalších věcí. Rosák: V podstatě to, co říká Zbyněk, souhlasí i u nás. Ten dům jsme stavěli proto, abychom měli velkou obytnou plochu dole, kde se bude soustřeďovat rodina, nahoře budou pokoje pro dcery, naše ložnice a pracovna. No a v přízemí jsme ještě postavili vlastní bytovou jednotku pro mojí maminku. Jenže ta se mezitím sžila s okolím a kamarádkami v Chocni, když tam přechodně bydlela u mého bratra. A starší dcera se vdala a žije v Praze. Takže bychom asi volili dům menší. I když tu jednotku pro maminku využíváme jako hostinský pokoj. Tak ta zastavěná plocha je prostě větší, asi 240m, protože máme pod střechou bazén a dvougaráž.
MD: A jaké máte pocity po letech… Merunka: Byla veliká chyba stavět tak rychle, jako jsme stavěli. Sice jsme byli hrdí, že jsme začátkem února začali kopat základy a v srpnu jsme se stěhovali, ale všechno má samozřejmě své plusy a minusy. Ten barák skutečně, jak se říká, má vyschnout a promrznout, aby zdivo vyzrálo, a taky máte čas si věci dobře promyslet, protože v průběhu stavby se leccos mění. Ale tlačily nás podmínky úvěru. Museli jsme co nejdříve zkolaudovat, aby se to „překlopilo“ na hypoteční úvěr, který by byl výhodnější než překlenovací.
MD: Zřejmě se skryté vady brzy objevily… Merunka: Zdi vlastně vysychaly až pod omítkou, která navíc byla příliš tenká a bohužel nebylo ani dodrženo její správné složení, což mi později řekl odborník. A ze stejných důvodů oprýskal balkon. Nebyl vyschlý a ani nevíme, zda byla použita správná technologie lepení dlaždic a vhodné lepicí hmoty. Takže nás čekají opravy, zateplení a omítnutí fasády a komína.Tady soused to už má za sebou… Rosák: My jsme stavěli z porobetonových tvárnic, což se osvědčilo. Stříkanou omítku ale firma udělala velmi špatně, a tak měl nový dům zdi hrbolaté jako starý hrad. Rozhodli jsme se obložit celý dům polystyrenem, což se u tohoto zdiva doporučuje, a udělat nové omítky. Zdivo teď dokonale izoluje, v létě je uvnitř příjemný chládek a v zimě teplo. To byl opravdu skvělý tah. Bohužel jsme k němu došli až postupem času. Merunka: Po pěti letech pozoruji, že tepelná izolace ve střeše nefunguje, jak by měla, přestává izolovat. V létě je v podkroví horko a v zimě chlad. Pravděpodobně se kamenná vlna sesunula nebo sesedla. Musíme zjistit, kde se stala chyba, jinak bychom museli přitápět. Rosák: Chápu, když „zlobí“ střecha. Nám ale velké problémy způsobilo efektní prosklení haly ve tvaru jakoby dvojitých křídel. Říkáme jim „vrány“. Vlastně na stropě v místě prosklení vznikl tepelný most. Díky inženýru Petru Alblovi se podařilo tuto závadu odstranit. Tak jako jsme použili polystyren venku na fasádě, tak jsme použili polystyren i uvnitř a izolovali s ním kovové nosníky. Sluší se připomenout, že firma AD IMMO z Mariánských lázní, která opravy prováděla, nám snad poprvé za celou dobu naší stavby ukázala, jak má slušná stavební firma pracovat, aby jí zákazník mohl důvěřovat. Možná to bylo tím, že už delší dobu působila i na německém trhu a tam je slušnost i poctivost samozřejmou nutností. Merunka: A jsme u střešní krytiny. Oba máme na střeše stejné vláknocementové šablony Beronit, a myslím si, že jsou kvalitní. Při dostatečném sklonu střechy, jaký mají Rosákovi větší, fungují dokonale. Déšť, krupobití a sníh tu nemá takovou váhu. Sklon naší střechy je však na hranici tolerance, tedy podle pana stavitele, takže šablony občas praskají. Takže pozor na to.
MD: Podzim je za dveřmi, máte spolehlivý recept, jak si dobře zatopit? Merunka: Teď už bychom věděli. Ale zcela nesmyslně jsme se v té době nechali přemluvit k vytápění přímotopným kotlem, který automaticky udržuje teplotu v jednotlivých místnostech. Problém je v tom, že jej energetické závody ve špičkách vypínají. V sedm večer, když si všichni sedneme, je v místnosti chladněji o dva stupně, a už to cítíme. Takže jsme potom při venkovní zdi dostavovali komín pro krb, kterým si v obýváku přitápíme. To je velice příjemné, ale výhodnější jsou krby s teplovzdušnými rozvody, což není zas tak technicky náročné. Bohužel, my v těch místech, kde by šly udělat, máme zrovna šatny. Prostě chce to od začátku sedět nad projektem. Až tenhle systém doslouží, tak jej rozhodně předěláme. Rosák: V tomhle jsme měli štěstí. Nás pro změnu přemluvili na tepelné čerpadlo s podlahovým topením, které máme všude. To se hodně osvědčilo. Ušetří se náklady na vytápění, nehledě na to, že je ekologické. Těžko si dovedu představit něco lepšího, možná sluneční kolektory.
MD: A co návratnost vynaložených investic? Rosák: V době kdy jsme si ho pořizovali, nám návratnost investice spočítali na osm let. Dneska už to vypadá na pět a půl roku, což už je za pár měsíců. Vzhledem k progresivně stoupajícím cenám za energie jsou čerpadla čím dál ekonomičtější.
MD: Kde by se ještě dala energie uspořit? Rosák: V našem případě asi změnou polohy domu. Máme krytý bazén k celoročnímu využívání. Ale pochopitelně jako každá příjemná věc nese i svou daň, a to nejen za přitápění a ohřívání vody, ale i neustálou údržbu, což třeba u Merunků v zimě odpadá. Proto bych celé křídlo s bazénem situoval obráceně, protože nám do bazénu nevstupuje jižní sluníčko. Svítí přesně na druhou stranu, tam kde máme zeď, tudíž vodu nemůže ohřát. Nejlepší by bylo, kdyby se dal celý dům pootočit, aby se daly využít i jiné plochy u domu, třeba terasa, a vodu třeba ohřívat solárními kolektory. Merunka: Nám vodu ohřívá sluníčko ve venkovním bazénu, kterou před vychladnutím chrání plachta. Ale máme zas jiné výdaje. Bazén nám málem odnesla voda, protože jsme tady na jílu. My jsme sice odvodňovali třímetrový pás pozemku kolem domu, ale jinak nic.Takže když prší, bazén se na trávníku jen houpe. I stalo se také, že když z Brd odtál sníh, přes pozemek se valil potok, zatekl kolem bazénu a přelil se přes něj i shora. Moje žena v domnění, že činí dobře, zavolala fekální vůz a nechala vodu odčerpat. Údajně to byla chyba: kdyby tam tu vodu nechala, spodní fólie by se tolik nevydula a nepoškodila se, a to včetně betonového základu pod nádrží.Takže se bazén musel nakonec celý vyprázdnit, odizolovat, plachta zalepit atd., a pak znovu napustit vodou. Stálo to dost peněz. Zatím je v pořádku, ale myslím si, že bude třeba udělat drenáže okolo celého pozemku, aby byl klid jednou provždy. Rosák: Ač nemáme bazén venku na zahradě, vlastní nepozorností jsem si způsobil několik podobných situací. Nechal jsem vodu zatéct nejen za fólii, ale podařilo se mi zaplavit šachtu s bazénovou technologií, elektromotory, přístroje, takže mě to stálo poměrně dost peněz, protože se zkratovaly, vybuchly. Pak jsem jen platil za různé elektrické kontrolky, dohřívání atd.. Takže to byl drahý špás.
MD: Jak snadno vznikají katastrofické scénáře… Rosák: To tedy ano, konkrétně s tím bazénem. Měl jsem velké oči, protože jsem si myslel, že budeme do bazénu zásadně skákat. Tak aby tam byl prostor, nechal jsem ho udělat dva metry hluboký po celé ploše. No, hrůza! Jednak se tam nikdo nepostaví a malé děti utonou ihned. Takže v rohu máme dodatečně udělaný betonový můstek, aby se tam vůbec dalo stát.
MD: Ale teď už je postaveno, můžete srovnávat… Merunka: Kolikrát jsme si se ženou říkali, jestli bychom to znova udělali, riskovali to celé splácení. Ale stavěli jsme rádi a znova jsme se shodli, že bychom do toho zase šli. Je to opravdu jiný život, v Praze už jsme si dneska odvykli. Tady relaxace trvá daleko kratší dobu než v městském bytě. Zapouštíme tady kořeny čím dál tím víc. Rosák: Já jsem od přírody hrozně líný člověk. Ale nelituji toho. Až nebudeme mít se ženou žádné zásadní aktivity v Praze, vše soustředíme sem. Jednou tady budeme žít plně. Už se vidím, až tady budu chodit do svého divadélka jako starý pán v úplně vytahaných starých kalhotách a v klobouku a budu na všechno dohlížet. Na to se těším.
text: Helena Klímová foto: Iveta Kopicová |
Rezidence, kterou znají princezny
|
|
Již dva roky po svém příjezdu do Libanonu si Blanka Matragi otevřela na hlavní bejrútské třídě Hamra módní salon Blanka Haute Couture, specializovaný na modely večerních toalet. V průběhu let získala klientelu z oblasti celého Perského zálivu. Devadesát procent její tvorby končí v královských palácích, v šatnících manželek ropných magnátů, státníků, diplomatů, podnikatelů, architektů, a to nejen z arabských zemí, ale i z mnoha států západní Evropy.
Vaše nová rezidence leží asi pět minut chůze od vašich krejčovských dílen. Pod okny se rozprostírá upravený areál americké univerzity ve viktoriánském stylu, který však nebrání krásnému výhledu na moře. Obýváte šesté patro v desetipatrovém rezidenčním domě, byt o rozloze 450 m2. Jací lidé vlastně vyhledávají bydlení tohoto typu? Náš dům je kosmopolitní. Například pod námi bydlí italský velvyslanec a nad námi holandský obchodník. Díky velké rozloze si každý může s bytem experimentovat podle vlastních představ. My jsme měli původně pět ložnic a samé chodby, což nám nevyhovovalo. Museli jsme prostor kompletně zrekonstruovat. Nechali jsme vybourat stěny a vypsali konkurz na architekty. Vybrali jsme si architekta z Bejrútu, s nímž jsme pak několik měsíců jenom konzultovali naše představy a probírali detaily plánů. K návrhům nábytku a doplňků jsme pak pozvali designéra Bořka Šípka.
Vy i váš manžel jste vyrůstali každý v odlišném kulturním prostředí, ale na druhé straně jste spolu žili v různých zemích. Pobývali jste ve Francii nebo v Americe. Je vůbec možné, abyste se shodli například při výběru doplňků nebo volbě stylu? S manželem se výborně shodujeme. Máme rádi velké otevřené prostory, kde nás nic neomezuje. V žádném z našich bytů nikdy nezavíráme dveře. Utíkali jsme od starožitností. Mám ráda dokonalost art deca 20. let minulého století, kdy se používaly kombinace bronzu, mramoru a dřeva. Tuto dobu považuji za začínající éru dokonalého designu, architekti z ní čerpají dodnes. Značně mě to ovlivnilo. Tehdy se používalo i tineo – vzácné „duhové“ brazilské dřevo. Od té doby však vymizelo, takže bylo dost těžké sehnat ho v takovém množství, jaké jsme potřebovali.
Tineo spojuje celý salon – od vchodu v podobě dvou osobních výtahů, které jsou jím obložené, přes bar, dveře a zatahovací stěny… Když se otevřou vchodové dveře, obklopí vás tineo od skleněné boční stěny až k výtahům. Velice rafinovaně zakrývá klimatizační zařízení předsunutým stropním podhledem.
Dominantní místností vaší rezidence je otevřený salon. Jaké funkce plní? Je to vlastně obývací prostor s jídelnou, který je vybaven místy k posezení, krbem a projekcí, která má podobnou funkci jako televize s videem a přehrávačem DVD. Po stisknutí tlačítka automaticky vyjede projekční plátno. Toto domácí kino můžete sledovat z celé haly, od jídelního stolu nebo také z vany. Na konci salonu je dřevěná zástěna, která odděluje pracovnu s knihovnou. U vstupu do jídelny je bar tvořený mramorovou deskou zavěšenou na sloupu. Z pracovny se pak vchází do ložnice.
Zatáhnutím dřevěné stěny se tedy odděluje soukromá část od společenské? Ano, z ložnice se dále pokračuje do otevřené části koupelny, která je propojená se šatnou. Dále máme s manželem separátně každý svou koupelnu a také pokoj s koupelnou pro hosty. Poslední koupelna v bytě je pro služebnou.
V které části bytu trávíte nejvíc času? Těžko říct, pohybuji se všude. Hodně času trávíme s manželem na prosklené terase, kde snídáme i večeříme. Zejména však snídáme, protože je tam nádherný panoramatický výhled na moře.
Jaký typ podlahy v rezidenci převládá? Podlahy až do pokoje pro hosty jsou ze stříbrošedého vysoce leštěného mramoru dovezeného z Řecka. Působí jako zrcadlo a vše se v něm odráží. V bytě je však použito více druhů mramoru, zejména „cremo delicato“ a hnědý žíhaný.
Zatímco ve většině místností převládá dřevěný nábytek, kuchyň je výjimkou… Protože je všude dřevo, chtěli jsme také navodit kontrast. Kuchyň je dokonale funkční, vybavená nejmodernější technikou. V Itálii nám vyrobili celou kuchyň na míru, což trvalo několik měsíců. Jejím autorem je hlavní návrhář automobilů Ferrari, proto má celá kuchyň modrou metalízu stejnou jako nejluxusnější vozy této značky. Za ní se nachází další, pomocná kuchyň v matně stříbrné barvě, byt pro služebnou a skladovací prostory. V pomocné kuchyni je i 90centimetrový sporák na pečení velkých ryb, v hlavní kuchyni je klasický 60centimetrový sporák, elektrická trouba na pečení sladkostí, mikrovlnná trouba a největší nerezová lednice, která existuje, americké značky Subzero. V pomocné kuchyni máme samozřejmě i druhou lednici.
Relaxujete u vaření? U vaření? Já nevařím. Ještě jsem ani jednou nezapnula sporák, dokonce ani nevím, jak se pouští. V Libanonu je zvykem, že běžně zvete na večeři deset až dvanáct přátel, a k tomu je nutné služebnictvo. Míváme výborné hostiny, protože naše kuchařka pochází ze Seychel a mistrně ovládá mezinárodní kuchyň.
Práce Bořka Šípka ve vašem interiéru volně navázala na dílo domácího architekta. Měl při dotváření designu volnou ruku? Libanonský architekt navrhl dispozici bytu, kterou jsme potom synchronizovali s Bořkem Šípkem a pomocí dvou architektů jsme vše doladili. Bořek dělal veškerý nábytek, židle u baru, na terase, celou jídelnu i se svítidly, lustr v pracovně, aplikace na toaletě pro hosty a tak dále. Kromě tinea jsou v našem bytě i jiné druhy vzácných dřev – třešeň, mahagon, eben nebo guadela, které jsou použity na podlahy i nábytek. Postel má desku z dřeva wenge, což je tmavé, až černé dřevo. Bořek má strašně rád přírodní materiály, v tom jsme se shodli. Spolupracovat s ním je úžasné. Máme společné postmoderní myšlení, co se týče materiálu i přístupu k zpracování. Je stejný typ jako já. Když to v dílně neumějí udělat podle jeho představ, sám si vezme pilník a pilku a ukáže, jak na to. Tak to dělám i já se svými švadlenami. Nábytek, který navrhl, vyráběli místní truhláři, špičkoví ebenisté. Sám byl pak několikrát v Bejrútu, aby je mohl korigovat.
Je pravda, že při jedné z jeho návštěv se o něm dozvěděla i libanonská hlava státu a dostali jste pozvání na večeři do prezidentského paláce? Ano, při jedné z jeho návštěv zazvonil telefon z prezidentského paláce a za chvíli už před rezidencí stála limuzína, která nás odvezla k prezidentovi. Zjistili jsme, že miluje Šípkův design a vlastní několik jeho kousků. Prezident tak využil příležitosti, aby se s ním setkal osobně.
Při zařizování jste hledali nejrůznější předměty na různých místech světa. Určitě nebylo lehké všechno zkoordinovat a sladit… Výstavba rezidence trvala rok a půl a všechno vznikalo postupně. Na starosti to měli inženýři, architekti a můj manžel, který sem denně docházel, aby všechno řídil a kontroloval.
Samotná rezidence je jedinečným uměleckým dílem, můžete se pokusit odhadnout její cenu? To je těžké stanovit. Základní vybavení stálo asi jeden a půl milionu amerických dolarů, a když k tomu připočteme plastiky, obrazy, cenné detaily, jejichž hodnota roste, není jednoduché cenu odhadnout. Už jenom to, že Bořek podepsal všechny své návrhy od postele až po stoly, což jsou unikáty i ze sběratelského hlediska, podstatně zvyšuje její hodnotu.
Zazvonil telefon. Zvedl ho Makram, cosi pronesl do sluchátka, podal je paní Matragi a řekl: „Blanko, volá princezna Dubha. Je prý v Paříži a potřebovala by nové šaty.“ Rozhovor skončil a Blanka Matragi se vrhla opět do práce… a do pohádky.
text: Beata Jirešová foto: Georges Khoury |
Setkání generací
|
|
Rozsáhlá rekonstrukce s dostavbou bývá většinou komplikovanější a nákladnější než stavba nového domu na zelené louce. Ale pro pocit opravdového domova není důležitý jen samotný dokonalý dům, svou roli hraje také místo stavby. Kořeny některých lidí jsou hodně hluboké a možná ještě silněji prorůstají rodnou hroudou v dnešním trochu hektickém způsobu života, který s námi může kdykoliv pořádně zamávat. Lidé svázaní s pozemkem svých rodičů a prarodičů se tedy raději pouštějí do složité a zdlouhavé přestavby, než by přesídlili na nové místo, ke kterému nemají žádný vztah.
Hledání možností Paní domu vyrůstala v rodinném domku svých rodičů na sousední parcele. Na pozemku jejich dnešního velkého domu tehdy stával menší domek babičky a dědečka. Bylo pro ni samozřejmé, že rodina zůstává stále pohromadě, dokonce i v době, kdy se obě se sestrou vdaly – jen přibylo pár mužských a dětí. Ale dům rodičů nebyl nafukovací, brzy se do něj všichni nevešli. První etapou stavitelské éry nové rodiny byla garsonka, o kterou prodloužili domek babičky. Jak dětí přibývalo, ani tento stav nemohl dlouho vyhovovat. Rozhodli se pro zásadní přestavbu. Přestože oba manželé jsou profesí stavaři a stavby s vlastní stavební firmou se nebáli, potřebovali odborníka, který by dokázal skloubit dispozičně provozní řešení s exteriérem. Obrátili se na nedaleko bydlícího kamaráda, akad. arch. Tomáše Turka.
Přízemní domek měl půdorysný tvar protáhlého obdélníku orientovaného delší stranou k ulici. Jeho šířka se nemohla zvětšovat, domek stál při zadní hranici pozemku a plocha před ním stěží poskytovala dostatek prostoru pro příjemnou zahrádku. V podélném směru se domek prodloužil už garsonkou, zbývala malá rezerva na opačné straně a možnost dalšího patra. Vzhledem k okolní zástavbě však druhé podlaží mohlo působit příliš hmotně. Architekt Turek vyzkoušel několik variant řešení a tu poslední jim předložil se slovy: „Tady to máte, víc už ze mě nedostanete.“ Majitelé byli návrhem trochu zaskočení, několik dní se jen dívali a přemýšleli, přece jen si představovali dům trochu jinak než jako „tunel“ s válcovou střechou (pán domu byl původní specializací tunelář, v návrhu tedy viděl i lehce poťouchlou symboliku). Ale po nějaké době zjistili, že se jim dům začíná líbit. A navíc představoval přesně to, co opravdu potřebovali.
Žádný spěch Stavba trvala téměř tři roky, před vlastním rodinným domem měly vždycky přednost firemní zakázky. Ale o to víc času bylo na promýšlení všech detailů a řešení interiérů. Postupné zařizování zůstávalo spíše na ženské polovině rodiny, i tady jí občasnou radou – například při volbě barevnosti – vypomohl architekt Turek. Stavbu sledoval pečlivě po celou dobu výstavby, někdy i v jejím průběhu navrhoval drobné změny. Realita je přece jen někdy trošku jiná než kresba na papíře a nejcitlivější vůči okolí se zdála výška objektu. Ze svého okna, z určitého odstupu, poměřoval rostoucí dům se sousedními. Zedníci z něj museli mít „radost“, když jim povolil ještě dvě vrstvy cihel dozdít, ale v příštím okamžiku museli jednu vrstvu ubourat, protože dům už byl moc vysoký. Ze stejného důvodu se zkracovaly i obloukové vazníky střešní konstrukce poté, co byly už pracně osazeny jeřábem. Majitelé jsou však přesvědčeni, že architekt Turek přesně věděl, co dělá. Dali mu plnou důvěru a čím déle v domě bydlí, tím jsou spokojenější. Jak se rozrůstá i zahrádka před domem, jejich „tunel“ splývá se svým okolím a vzbuzuje dojem, že tam stojí odjakživa.
Bydlí se i na zahradě Úzká a dlouhá dispozice je pro vyřešení provozních vztahů poněkud složitější, ne-umožňuje natolik provázání jednotlivých prostorů jako kompaktnější hmoty. Přesto se podařilo dospět k přehlednému a pro rodinu dobře fungujícímu dispozičnímu řešení. Z původního domku zůstalo jen velmi málo, byla však téměř bez vnitřních změn zachována dostavba garsonky se samostatným vstupem (jedno z dětí tu brzy bude mít samostatný byt). Do vlastního domu se nastupuje ve střední části pod šikmo osazeným hranolem na sloupech (jeho čelní stěna koresponduje s linií ulice). Kromě uzavřené předsíně a protilehlé šatny jsou všechny další prostory v přízemí už volně otevřené, navazuje hala se schodištěm do patra, jídelna a kuchyň. Hala s jídelnou představuje hlavní obytný prostor, rodinou nejvíce využívaný. Je propojen balkonovými dveřmi také se zahradou, která na něj navazuje venkovní terasou umožňující letní stolování. Pobyt venku od rána do večera zpříjemnil ještě bazén, který byl postaven o kousek dál na zahradě. Obývací pokoj se dá uzavřít dveřmi, je stranou obytné haly a využívá se jako klidná místnost pro relaxaci, sledování televize nebo poslech hudby. V horním podlaží jsou umístěny pokoje všech tří dětí a ložnice rodičů, velká koupelna a samostatné WC. Prostorově největší pokoj ve vystupujícím hranolu má vestavěnou galerii, na rozdíl od ostatních místností není zastřešen válcovou střechou.
S vnoučaty se počítá Přestože byl dům řešen pro rodinu v konkrétní situaci, jeho dispozice počítá s neustálým vývojem. Nezměnil se jen pokoj nejstarší dcery v klidné koncové části patra, zato ložnice rodičů a pokoj synů už si vyměnily místo. Pro staršího syna se právě upravuje garsonka a opět se místnosti mohou zaměňovat. Dům poskytuje spoustu možností, jak reagovat na měnící se nároky podle věku dětí, dovolil ubytovat také zahraničního studenta nebo svého času i řemeslníky rodinné stavební firmy. Jeho řešení počítalo od začátku s životním stylem velké rodiny, která zůstává pohromadě. Určitě dokáže vhodně reagovat i na další změny, až si některé z dětí založí vlastní rodinu. Je to dům, který umožní soužití několika generací i pravidelná setkání dalších příbuzných.
Způsob výstavby: vlastní stavební firma Konstrukce: cihelné zdivo, sendvičový obvodový plášť s keramickým obkladem Zastavěná plocha: 168 m2 Střecha: dřevěné obloukové střešní vazníky, bonnský šindel Okna: dřevěná s izolačním zasklením Vnitřní vybavení: keramické dlažby, dřevěné podlahy Vytápění: centrální, plynový kotel
text: Věra Konečná foto: Jaroslav Hejzlar |
Pružné sedlo
|
|
Rozsáhlá škála moderních výrobních technologií se odráží nejen ve výtvarných koncepcích, ale i na hodnotové a významové symbolice, která je přirozeným atributem tohoto užitkového objektu.
Z optického hlediska poskytovala kovová židle nové vjemy a navozovala představu beztížného těla v prostoru. Zmizely totiž nohy, které byly v celých dějinách nábytku u židlí neodmyslitelnou tektonickou součástí. Až do poloviny 20. let 20. století žádná jiná židle předtím neprošla tolika technickými zkouškami. U tradiční konstrukce to nebylo ani třeba, protože sedáková podložka podepřená čtyřmi nohami měla jednoznačnou tektoniku a bylo jasné, že se ani pod korpulentnější postavou nezhroutí. Jiné to ovšem bylo, když tvarové pojetí židle, jak ho naznačil ohýbaný nábytek z produkce Thonetových továren, začalo pokoušet architekty, kteří se snažili nahradit bukové dřevo rovnomocnou kovovou trubkou. Kov měl být pevnější než dřevo a v jisté tvarové konfiguraci i výrobně méně náročný.
Zkušenosti s kovem a jeho využitím v tehdejší tvorbě sedacího nábytku sice výrobci měli, ale šlo především o lité litinové části zahradních a parkových lavic. Na pomoc přispěchal i pověstný ocelářský gigant Mannesmann, kde se podařilo v roce 1886 vyrobit první bezešvou trubku. Secesní interiéry na přelomu 19. a 20. století však nebyly schopny esteticky vstřebat tyto těžkopádné kusy od zbrojařské firmy.
Při úvahách o možnostech využívání kovových trubek odpadly funkcionalistickým architektům z hlediska jejich ideového zaměření především dva problémy: nemusely řešit otázky, zda odkrýt, nebo naopak popřít spoje. Zaměřily se totiž na ohýbanou trubku ze dvou částí, které v prostoru vykreslovaly dokonalé „esovky“. Namísto řady částí, které se musely složitě sestavovat a spojovat, tak vznikl dojem čisté jednoduchosti. Tyto vlastnosti materiálu odpovídaly atmosféře doby a zároveň byly výzvou nastupujícímu konstruktivismu.
Jeho čelný představitel Theo van Doesburg vytvářel vlastní teorie o tzv. „elementární konstrukci“ a na jeho úvahy navazovali i ruští konstruktivisté. Ve svém článku Dřevo, nebo kov? z roku 1929 okomentovala ovzduší doby Ch. Perriandová příznačnými slovy: „Kov hraje v nábytku stejnou roli jako cement v architektuře. Je to revoluce. Estetika kovu… Nová lyrická krása, napájená matema- tickými vědami.“ Přestože hned po první světové válce vznikaly v ateliérech prototypy různých verzí kovového nábytku, prvenství získal pozdější čelný představitel desavského Bauhausu Marcel Breuer. Jeho křeslo nazvané Wassily podle zakladatele malířské abstrakce Vasilije Kandinského, pro jehož ateliér křeslo navrhl, se stalo hned napoprvé modelem, který je dodnes aktuální. Úplnou novinkou bylo nahrazení dřevěného nebo čalouněného sedáku a opěráku tkaninou z pevné příze.
Wassily bylo natolik inspirativní křeslo, že se jeho výroby ujala řada evropských firem, z nichž některé ho mají ve svém výrobním programu i dnes. Podobně i designéři jsou přitahování Breuerovým příkladem, který je tak jednoznačný, že bylo obtížné vymanit se z jeho dostředivého vlivu. Princip kontinuální linie ohybů, na nichž jsou napjaty sedák, opěradlo a područky z kůže nebo tkaniny, ovládl na čas zcela představivost architektů. Autorem dalších variant byl do té doby neznámý příslušník Bauhausu – holandský architekt Martin Stam. Navrhl prototyp první samonosné židle, u které její autor dokonale zrušil dosavadní systém podpěry a zátěže. Byla to první židle bez zadních noh a za materiál si zvolil poměrně banální plynovou trubku. Stamovy židle se po doladění ohýbané technologie staly patentovaným výrobkem a licenčně ho vyráběly i české továrny. Martin Stam (1899-1985), který je jednou z nejzajímavějších osobností evropské avantgardy, svůj zájem neorientoval pouze na židle. Své konstruktivistické názory propagoval ve vlastním časopise a v roce 1928 se zúčastnil v Praze projektu „Bydlení na Babě“, kde navrhl jeden dům. Do vývoje kovového nábytku zasáhl také další architekt, který je spojený s českými zeměmi – Ludwig Mies van der Rohe. Pro interiér vily Tugendhat v Brně navrhl židli, která v konstrukci navazuje na statické poznatky Breuerovy a Stamovy i na autorské modely z ohýbaných trubek z roku 1927. Trubkové profily však nahradil plochým profilem, který je tvarovaný zastudena.
To umožnilo nebývale pružné a přitom bezpečné posezení. Dokonale vyleštěný povrch oceli a černý kožený potah vytvářejí souzvuk, který se stal mottem všech pravověrných funkcionalistů. Objekt od van der Roheho má ještě jednu zvláštnost. V konstrukci kombinuje prvky židle i křesla – praktičnost první a pohodlnost druhého. Na počest místa určení ji nazval Brno a později k ní připojil i další „sedací“ realizaci jménem Barcelona. Do hry o podobu budoucího nábytku se přirozeně vložil i francouzský architekt Le Corbusier. V roce 1928 navrhl svůj pověstný „stroj na odpočívání“. Ve spolupráci s Ch. Perriandovou vyšel z klasického typu francouzské „chaise longue“, která je dobře známá z portrétů Madame Sta¨el či Mme Récamier. Přestože se často v literatuře uvádí tato Corbusierova inspirace ze zlatého období klasicismu, spíše si však Le Corbusier vzal za předlohu antické lehátko „lectus“, na kterém staří Římané spočívali v tricliniu. Le Corbusier se ovšem nezastavil u tohoto typu a následně vytvořil ještě kovovou otáčecí židli, spíše bizarní „dada objekt“ než nekonformní křesílko. Podobně jako Martin Stam, Marcel Breuer a Mies van der Rohe i Le Corbusier spolupracoval s českou zákaznickou klientelou v čele s továrnou Thonet. Rušná aktivita zahraničních funkcionalistů na české půdě nemohla zůstat bez vlivu na avantgardu, se kterou měli ostatně čilé styky. Proto téma kovového nábytku zde nacházelo aktuální odezvu a kupodivu i řadu technologicky vyspělých výrobců, kteří úzce spolupracovali s architekty: H. Gottwald v Ústí nad Orlicí, Mücke-Melder, UP Hodonín, Slezák v Bystřici pod Hostýnem a další. Na tyto firmy navázaly v poválečném období znárodněné podniky, které kupodivu převzaly náročné předchozí výrobní programy a pokračovaly v nich hluboko do 50. let 20. století.
Příspěvek domácích nebyl zanedbatelný a bez nadsázky lze říci, že křeslo Ladislava Žáka z počátku 30. let se nejenom vyrovná kreacím zahraničních kolegů, ale je elegantní syntézou jasného účelu a estetické čistoty. Plynulé linie odkazují na „chaise longue“, ladné područky na křeslo a textilie zavěšená v kostře rámu je přímo houpací sítí nad zemí. Ladislav Žák tak nejlépe naplnil vizi svého kolegy Marcela Breuera, že „budoucnost nám umožní sedět na pouhém neviditelném sloupci stlačeného vzduchu“.
Kontakt: MODERNISTA, Konviktská 5, Praha 1, tel./fax: 02/22 22 01 13, e-mail: modernista@modernista.cz
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
