|
|
Nejčastější otázka při volbě stavební technologie ovšem prozradí, že rozhodující část klientely se stále soustřeďuje na volbu mezi dvěma základními způsoby…
V čem tkví hlavní rozdíly mezi montovaným a tradičním zděným domem a pro který se mám rozhodnout? S rozvojem stavebnictví jako celku se neustále projevují snahy celý proces výstavby zintenzivnit, zlevnit – a to většinou cestou montované stavby, přenesením části činnosti z vnějšího prostředí do prostředí výrobního závodu s prvky sériové výroby s důslednou kontrolou kvality. Nejinak je tomu v oblasti výstavby rodinných domů, kdy naštěstí v současné době existuje snaha nabídnout zákazníkovi plně srovnatelný produkt s tradiční výstavbou, nikoli prosazovat masovou unifikaci, jako tomu bylo ještě před několika lety.
Výstavba montovaných rodinných domů, převážně na bázi dřevěných konstrukcí, se rozvinula převážně v zámoří a v severských zemích, ať již to bylo dáno surovinovou základnou nebo snahou uspokojit širokou potávku po nové výstavbě, cenovou dostupností a rychlostí výstavby. Dostatečným příkladem toho, že se jedná o srovnatelnou alternativu, mohou být úspěšné firmy z prostředí Německa nebo Rakouska – tj. zemí, které po staletí stavěly tradiční technologií. V čem vlastně spočívá hlavní rozdíl mezi tradičním zděným domem a montovaným domem? V současné době je to především v odlišné nosné konstrukci stěn a stropů. Prakticky všechny ostatní technologie uplatněné v konstrukci domu jsou identické nebo srovnatelné. Proto si musíme uvědomit, že až do fáze budování stěn je postup výstavby zcela identický.
Zde bych chtěl upozornit zájemce montovaných staveb, kteří si sami zajišťují spodní stavbu, na nutnost volby obzvláště pečlivé firmy pro zhotovení spodní stavby a přípojek, neboť následná výstavba odpovídá spíše strojařské přesnosti a nedovoluje příliš laborování v tolerancích. I v případě celkové dodávky domu na klíč je potřeba tuto fázi bedlivě kontrolovat, neboť se zpravidla jedná o subdodávku výrobce domu, která mívá rozhodující vliv na celkovou životnost montovaného domu. Konkrétně jde o kvalitu provedení základů – včetně správného návrhu založení a provedení hydroizolací, řešení detailů napojení na svislé konstrukce, sokl domu a okapní chodníčky i okolí domu. Jestliže u tradiční výstavby špatné provedení vede k vadám, které se odstraňují nákladně a těžce, u montované výstavby se jedná někdy dokonce o neodstranitelné závady. U svislých nosných konstrukcí je rozdíl zcela zásadní: zatímco tradiční výstavba sestává ze zdění stěn na stavbě z cihelných, pórobetonových a jiných prvků, jedná se u montovaných domů o montáž – zpravidla deskových prvků tvořených dřevěným rámem, izolační výplní a pláštěním z desek na bázi dřeva. Jestliže u cihelného materiálu je dána kvalita výrobním procesem s příslušnými certifikáty a musíme kontrolovat provádění práce na stavbě (s možností zásahů a korekcí na místě stavby), u montovaného domu je montáž zpravidla velice rychlá (liší se podle konkrétního technologického procesu) a o kvalitě tak do značné míry rozhoduje výrobní proces v závodě dodávajícím dílce.
Toto by mělo být asi rozhodující kritérium výběru výrobce montovaného domu: tradice výroby, počty dodaných domů, stupeň zavedení norem kontroly jakosti a poskytovaná záruční doba. Pokud výrobce poskytuje vše v dostatečné míře, je možno předpokládat, že pracuje například se správně vyschlou a ošetřenou dřevní hmotou, s deskami, které neobsahují škodlivé látky. Zároveň vyšší počet spokojených zákazníků zvyšuje šanci, že i my dosáhneme kýženého domu bez problémů. Současně je třeba upozornit na nutnost komplexního návrhu montovaného domu již v předvýrobní fázi, neboť součástí dodávky jsou i připravené rozvody – a tak je již prakticky nemožné zásadní požadavky měnit. Naproti tomu při tradiční zděné výstavbě jsou změny požadavků stavebníka v průběhu výstavby nikoli vítané, ale možné (děje se tak velice často). I zde jsou favority velcí dodavatelé s dokonalou předvýrobní přípravou a počítačovými návrhy. Obdobný rozdíl technologií je v konstrukci stropů, kdy dřevěné nosné prvky nahrazují keramický nebo železobetonový strop. Nakonec lze specifikovat jeden obvyklý technický rozdíl. Tradiční zděné domy mají zpravidla silnější stěny s vyšší akumulací tepelné energie oproti montovaným domům, jejichž stěny jsou tenčí a mívají vyšší tepelný odpor, díky čemuž se velice často užívají i při návrhu tzv. nízkoenergetických domů. Závěrem lze konstatovat, že obě kategorie poskytují dostatečné záruky kvality i životnosti poskytovaného bydlení – s tím, že s rozvojem ceny lidské práce bude obdobně jako v nejvyspělejších státech montovaná výstavba svou rychlostí i cenou (což zatím zcela neodpovídá) lákat množství řadových stavebníků především v oblasti standardní ekonomické výstavby (myšleno ovšem v kategorii vysoce přesahující dosavadní formy průměrného bydlení).
Náš region si však patrně vždy zachová převahu tradiční výstavby – včetně možností individuálních úprav – v celém rozsahu od svépomocné stavby až po nejluxusnější zakázky. Předpoklad této převahy je dán mimo jiné již surovinovou a výrobní základnou. V zájmu objektivity je ovšem nutno dodat, že existují pružnější konstrukční systémy dřevostaveb, než jaké nabízejí výrobci montovaných domů (např. ve světě dnes nejrozšířenější systém Two by Four, o němž jsme psali v čísle 2 na str. 198–201 – pozn. red.).
Jaké termíny bych měl požadovat od dodavatele rodinného domu a jaké bych měl uvést ve smlouvě o dílo? Termín výstavby uzavřený mezi dodavatelem a stavebníkem bývá jednou z rozhodujících položek výběru dodavatele, smlouvy a nezřídka i bodem případných sporů. V případě, že uzavíráme smlouvu o dílo na dodávku domu, je potřeba si uvědomit, že dodavatel je ochoten někdy slíbit cokoliv, jen aby získal zakázku. A později, když námi požadovaný termín výstavby je kratší než dovolují příslušné technologické postupy, ani případné penále nepokryje napáchané škody. Proto je i při vidině nového bydlení nutno postupovat s rozumem a nepožadovat nedosažitelné.
Pro výstavbu domu je důležitý termín zahájení stavby, velikost domu, použité technologie a náročnost případných přípravných prací. Obecně lze říci, že při zahájení prací zhruba v březnu by i termín výstavby jednoduchého zděného domu neměl být kratší než devět měsíců, z hlediska kvality je optimální přechod přes jedno zimní období a dokončení následující duben až květen.
U složitějších staveb se termíny prodlužují i kvůli narůstajícím požadavkům na řešení složitějších technologií (např. regulací, vytápění, bazénové technologie) a budování dalších vnějších objektů (tenisový kurt, vyhřívaný vjezd do garáže, automatická brána vjezdu apod.). Nicméně pro zahájení výstavby zůstává jako nejvhodnější jarní období. Ale vraťme se ke smlouvě. Důležité je stanovit i dílčí termíny, podle jejichž dodržování lze účinně kontrolovat postup výstavby. Pro běžnou orientaci zpravidla postačuje termín dokončení spodní stavby včetně terénních úprav (kontrola rychlosti zahájení prací), termín dokončení hrubé stavby, termín dokončení hrubých instalací, termín dokončení domu a termín dokončení vnějších objektů včetně případných zelených a vnějších ploch.
Každý z těchto termínů by měl být spojen s dílčí etapovou platbou a případným penále za nedodržení termínu. Konečný termín by pak měl být v oblasti plateb podmíněn úspěšnou kolaudací objektu – včetně odstranění všech kolaudačních závad. Pro správný průběh výstavby je však nutno upozornit i na často opomíjené termíny, které by měly být ve smlouvě – termíny zavazující objednatele, tj. stavebníka, ke spolupráci během výstavby. Většinou se jedná o přesně stanovené termíny odsouhlasování zvolených materiálů předkládaných dodavatelem či přímo o termíny dodávek materiálů zajišťovaných stavebníkem.
V této oblasti musí stavebník vědět, že zvláště při dokončování domu se používají materiály a výrobky často zahraničního původu, jejichž vzorky sice jsou k dispozici, ale vlastní dodávka bývá v termínech týdnů nebo i měsíců. Klasickým příkladem budiž italská svítidla: estetická, poměrně cenově výhodná, ale červnová objednávka znamená zpravidla dodávku v září – těsně před dokončením zakázky… Pro správný postup výstavby je vždy vhodné požadovat od dodavatele před zahájením a podpisem smlouvy harmonogram prací, prostudovat a projednat ho. Nepožadovat zázraky, ale po uzavření smlouvy už důsledně trvat na jejím plnění – i pod tlakem sankcí, jejichž případné zrušení může být vázáno na splnění dalšího postupného termínu.
text: Bohumil Ouda foto: archiv |
Blog
Hrnečku, vař!
|
|
Jak můžeme vyčíst z ukázky z kdysi velice oblíbeného a čteného románu P. Bilianové Do panského stavu, ani kuchyni se technický vývoj nevyhnul. To, co bylo před téměř sto lety nej-modernější, už dávno neplatí. I sem vnikly nové materiály a zaujaly své nezastupitelné místo vedle klasických, jako je smalt, litina, hliník, varné sklo. Není nezajímavé si připomenout, že věda ve 20. století si řekla své i v tomto oboru, a tak třeba díky kosmickému výzkumu máme k dispozici teflonové pánve či pečicí formy, bez kterých si už většina z nás svou domácnost nedovede představit. V dnešní době, kdy se klade velký důraz na zdravotní stav populace, stává se správná volba nádobí nezbytnou. Protože víme, že jídlo bychom měli připravovat tak, abychom zachovali co nejvíce vitaminů, minerálů, spotřebovali co nej-méně tuků a přitom je zhotovili chutně a rychle, potřebujeme i tomu odpovídající nádobí.
Koupě nádobí Rozhodneme-li se tedy, že naši krásnou kuchyň vybavíme i novým nádobím, musíme vyjít z toho, zda máme v kuchyni instalován plynový nebo elektrický sporák, či sklokeramickou desku. Majitelé posledního zařízení musí svůj výběr zvlášť pečlivě zvažovat. A protože se nejedná o finančně zanedbatelnou investici, měli bychom si i důkladně promyslet, jak často a pro kolik osob budeme tady jídlo připravovat. Kdysi dávno jeden moudrý muž řekl, že není tak bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné věci. Při koupi nádobí to platí dvojnásob.
Obliba smaltovaného nádobí Významné místo na trhu stále zaujímá smaltované nádobí. Jeho obliba je dána tím, že ho lze použít jak na plynovém, tak na elektrickém sporáku, jídlo se v něm připravuje rychle a bez zbytečných ztrát vitaminů a minerálů. Navíc i údržba je snadná. Pokud s ním zacházíme šetrně, vydrží dlouho. Dojde-li však k porušení smaltované vrstvy, musíme se s ním ze zdravotních důvodů urychleně rozloučit. Výrobci ovšem i tuto stálici na našem trhu neustále vylepšují. Dna jsou těžká a rovná, aby nedocházelo k zbytečným únikům spotřebovávané energie, okraje, které se snadno otlučou, jsou zakončeny kovovým proužkem. Navíc už dávno se toto nádobí nevyrábí jen v barvě černé nebo hnědé. Nádobí veselých barev přímo láká, aby se v něm připravovalo jídlo nezapomenutelné chuti a vůně. A samozřejmě tu důležitou roli hraje i cena.
Ušlechtilá nerezavějící ocel Na našem trhu se stále častěji můžeme setkat s nádobím vyrobeným z ušlechtilé nerezavějící oceli. Jedná se o zdravotně nezávadný materiál, který je velmi stálý, odolný a chemicky nereaguje s potravinami ani s látkami v potravinách obsažených. Je-li tato nerezavějící ocel označena hodnotou 18/10, znamená to, že jako zušlechťující prvky obsahuje 18 dílů chromu a 10 dílů niklu. A je to doklad nejvyšší kvality.
Při nákupu nádobí bychom měli věnovat pozornost nejen materiálu, ale i jeho vzhledu. Rovné pevné dno nám zaručuje rovnoměrné prohřátí po celé ploše, a tím úsporu času a energie. Některé nádoby jsou vybaveny takzvaným sendvičovým dnem, které zajišťuje nejen rovnoměrné předávání tepla, ale zároveň dochází k naakumulování tepla, což nám umožňuje vypnout sporák ještě před dokončením a tím uspořit ne právě levnou energii. Taková nádoba navíc uchovává pokrm teplý po velmi dlouhou dobu. Úchyty a držáky z umělé hmoty jsou pojistkou, že se při manipulaci s nádobím nespálíme, ovšem musíme bedlivě dbát na to, aby nepřišly do styku s plamenem nebo rozpálenou plotýnkou. V poslední době se na trhu objevuje nádobí s praktickými odnímatelnými nebo alespoň posunovatelnými rukojeťmi. Stále oblíbenější jsou i skleněné poklice, které nám usnadňují kontrolu, jak dalece příprava pokrmu pokročila, aniž bychom museli poklici odklopit a tak snížit teplotu, což připravovanému jídlu příliš nesvědčí.
Co šetří naše finance a čas Nádobí s termostabilním dnem, které zaručuje krátký rozehřívací čas, rovnoměrný rozptyl tepla po celé ploše dna a dlouhou dobu udržení tepla.
Používejte nádobí s poklicí. Výrazně se zkracuje doba vaření. Můžete-li, dejte přednost skleněné poklici, snáze budete sledovat a kontrolovat průběh vaření.
Jak čistit nádobí z nerezavějící oceli Nerezové nádobí je možné čistit všemi běžnými čisticími prostředky, většinu nádobí lze i mýt v myčce. K čištění nikdy nepoužívejte ostré předměty, agresivní látky, látky na bázi písku, kterými byste snadno poškodili strukturu materiálu. Při nákupu značkového nádobí se informujte u prodejce, zda výrobce nevyvinul speciální čisticí prostředek.
Jak zacházet s nádobím Především šetrně. Sledovat sílu plamene, aby nedocházelo např. k přepálení omastku. Zabránit zbytečnému překypění např. polévky. Napálené zbytky se jen těžce odstraňují. Myje-li za nás nádobí myčka, je třeba před vložením do myčky důkladně odstranit všechny zbytky. (Kdo například dal do myčky pokličku od hrnce, v níž se vařila hovězí polévka, a neodstranil pěnu na ní usazenou, ví, o čem mluvím.) Alespoň jednou za rok důkladně omýt místa, která jsou hůře dostupná (kolem držadel, úchytů apod.)
Kontakty: LE-WIEN (dovozce nádobí Kelomat), Vlašimská 12, Praha 10, tel.: 02/71 73 15 49, 02/71 73 78 62, fax: 02/71 73 43 96; POTTEN & PANNEN, Horáčkova 5, Praha 4, tel.: 02/61 22 73 73; Václavské nám. 57, Praha 1, tel.: 02/24 21 49 36, fax: 02/24 21 67 94; Vodičkova 2, Praha 1, tel.: 02/24 91 21 73; TESCOMA, s. r. o., Dlouhá 4311, Zlín, tel.: 067/757 51 11, fax: 067/757 52 22; Winston international a. s., Hudcova 78, Brno, tel.: 05/41 51 33 47, fax: 05/41 51 33 62 ZEPTER , Spálená 55, Praha 1, tel.: 02/21 99 08 11, fax: 02/21 99 08 04
text: Květuše Sajnerová foto: archiv |
Oskar za úspory
|
|
Věhlas si získalo jinak nevelké a poměrně málo známé město, ležící nedaleko Lince, díky překvapivě rozlehlému, ale kompaktnímu areálu s 27 halami (54 tisíc m2 kryté a 27 tisíc m2 volné plochy) s celoročním provozem. Je nejnavštěvovanějším veletržním komplexem v Rakousku. Zásluhu na tom bezesporu má i Energiesparmesse doprovázený dalšími dvěma výstavami, které si pravidelně přijde prohlédnout více než 200 tisíc návštěvníků.
Trojka nezklamala Skupiny výrobků a služeb 1650 zúčastněných firem a společností jsou přehledně rozmístěny podle oborů do jednotlivých pavilonů, z nichž jeden je tradičně vyhrazen pouze pro poradenství a informační servis převážně pro majitele rodinných domků i ty, kteří se chystají k rekonstrukci svého domu nebo nové výstavbě. Ne nadarmo platí veletrh Energiesparmesse svým rozsahem a uceleností problematiky za nejinformovanější akci k úsporám energií. Nechybí zde žádný z tématických okruhů – od přípravy až po realizaci stavby – s důrazem na izolace, vytápění, solární zařízení a biomasu, sanitární techniku a přípravu vody, regulaci a větrání, nízkoenergetické stavby a alternativní systémy. Prezentace se soustřeďuje na tři okruhy: • renovace (okna, střecha a komín, vysoušení zdiva, modernizace instalací), • novostavby (projektování, stavby na klíč, konstrukce, podkroví, zahrada, stavební ekologie a biologie), • domácí technika (optimalizace vytápěcího zařízení, druhy paliva a zdroje tepla, kombinace vytápěcích systémů, moderní způsoby výroby teplé vody, využití dešťové vody). Právě stavební prvky a jejich kompletace, konstrukce a technologie a vůbec vše okolo stavění prezentovala nedílná součást hlavní veletržní akce – výstava BauMat.
Jistě vítaným zpestřením letošního již osmnáctého ročníku renomovaného veletrhu s obsáhlou přehlídkou technologií vedoucích k úsporám, je připojení specializované výstavy Bio-Solar, zaměřené na vytápění dřevem a sluneční energii, tedy na témata úzce související s ekonomickým hospodařením s energiemi. Zájemci se mohli seznámit se současnými možnostmi solární termiky a elektroniky, fotovoltaikou i solárním rodinným domem. K novým aspektům v této sféře patří také plastové solární buňky či systém bioplyn – palivové články. Za skutečnou novinku mohou hlavně domácí pokládat interaktivní CD-ROM, jehož pomocí si jeho uživatel bude moci navrhnout svůj vlastní dům, i s ohledem na principy feng shui, nejúčinnější zateplení, výběr vhodných materiálů a další souvislosti.
Užitečná klání Veletrh doprovází mezinárodní konference za účasti špičkových odborníků – Světový den trvale udržitelné energie s aktuálním programem o stavu a vývoji ve sledované oblasti a prezentací výjimečných projektů a zdařilých realizací. Konferenci vždy předchází vyhlašování výsledků mezinárodní soutěže Energy Globe Award a oceňování vítězů čtyř kategorií – Stavba & bydlení, Podniky a firmy, Doprava & města a obce a Soukromé a veřejné iniciativy. Poprvé v historii se udělilo také ocenění Water Globe projektu s vodní tematikou. Do této tvořivé a inspirační soutěže se letos přihlásilo rekordních 1300 projektů z 99 států světa. Slavnostního předávání cen v Design centru v Linci v předvečer zahájení veletrhu se vedle významných expertů zúčastnila řada čestných hostů a osobností, mezi jinými např. Michail Gorbačov či Hans-Dietrich Genscher. V kategorii Stavba & Bydlení získal vavříny projekt „BedZED – pasivní bytový dům“ realizovaný v komplexu obytných budov na jihu Londýna. 82 bytových jednotek umístěných v domě spotřebuje ve srovnání se standardními byty pouze 25 % energie díky velmi kvalitnímu zateplení a klimatizaci. Potřebu energie pokrývá elektrárna na biomasu, výrobu elektrického proudu zajišťují fotovoltaické články, solární zařízení integrované do fasády přineslo ještě další zajímavý vedlejší efekt – úplně odpadly náklady na vnější plášť budovy běžného provedení.
Poslání veletrhu Energiesparmesse a výstav Baumat a BioSolar, doprovázených hodnotným vzdělávacím programem a poradenským servisem, tzn. motivovat a dodat nové impulsy pro vytváření energetického systému s důrazem na ochranu životního prostředí bylo naplněno.
K některým zajímavostem a novinkám zaměřených na okologické a úsporné bydlení se vrátíme v některém z příštích čísel.
text: mak foto a kresby: archiv redakce |
Rodinné stříbro
|
|
V jednom však jeho výrok obsahoval historickou zkušenost, že pokud se prodávají rodinné klenoty z drahých kovů, je zle. A dějiny stříbra to dostatečně dokumentují. Stříbro, nejlevnější kov z tak zvaných drahých kovů, se totiž pokládalo za známku blahobytu již od antického starověku.
Žádný jiný kov také nesehrál v hospodářském a kulturním rozvoji lidstva tak významnou úlohu. Ze stříbra, díky jeho vlastnostem, bylo možno vyrobit snad všechny předměty, které měly svoji alternativu i v jiných materiálech, např. keramice a sklu. Zároveň jeho těžení a zpracování na výchozí polotovar působilo nejmenší potíže. Navíc stříbro se vyskytovalo často tam, kde byla ložiska zlata. Proto také oba kovy tvoří nerozlučnou dvojici, ať již jde o první peníze, jejich vzájemné prolínání při tvorbě luxusních užitkových předmětů, nebo současné finanční trhy.
Stříbro patřilo v této dvojici k chudšímu bratru, neboť nemělo onen oslnivý lesk podobný slunečním paprskům a také časem černalo. Proto zlatu pro jeho stálost připadala hlavní role v kultovních a magických obřadech. Společenství obou kovů ovšem naplno využívalo lidstvo po poznání funkce peněz. Příkladem je slavná nejstarší stříbrná drachma v Athénách, ražená ze slitiny zlata a stříbra, kterou staří Řekové nazývali élektron.
Oproti Řekům a také Egypťanům teprve Římané naplno využili možností, které stříbro nabízelo, a také u nich došlo nejširšího uplatnění. Nazvaly ho „argentum“ a pod tímto názvem stříbro vstoupilo do Mendělejevových tabulek. Vyráběly se z něho luxusní předměty a zvláštní oblibě se těšilo jako součást jídelního nádobí. Poklad z domu Meandrova v Pompejích, dnes uložený v neapolském muzeu, zahrnuje 115 kusů z masivního stříbra a tvoří ho stolní soubor pro čtyři osoby. Koflíky, mísy, talíře a lžíce zdobené mytologickými výjevy poskytují dostatečnou představu o dokonalosti řemeslného zpracování. Mnohé techniky (odlévání, tepání, lisování, gravírování, spájení), které se v těchto zdánlivě raných dobách používaly, jsou platné dodnes.
Nastolená tradice se udržela i po zániku římské říše. Patronem stříbrotepců se stala katolická církev, která používala stříbrné předměty pro liturgické účely. V nejisté atmosféře raného středověku, kdy se v každodenním životě používaly předměty rudimentárního charakteru, zůstávalo stříbro jenom základem mince.
Teprve od 13. století se naplno rozhořel zájem o tento kov dostupnější zlata. Znovuotevřené doly ve Španělsku, ve Skandinávii a také v Kutné Hoře poskytovaly dostatek kovu, což pokrývalo potřebu mincovnictví a zbývalo i na zpracování stříbra pro světské účely. Právě od této doby se začíná stříbro stávat tezauračním kovem par excellence. Jednou jako mince, podruhé jako luxusní výrobek. Králové, světská i církevní knížata začínali objednávat a hromadit neuvěřitelné množství stříbrného nádobí, které ovšem představovalo zároveň poslední rezervu pro zlé časy. Dokonce i Eliška Přemyslovna, dcera českého krále Václava II. a matka císaře Karla IV., měla svůj stříbrný poklad, jehož portfolio čítalo i soubor stříbrných lžiček.
Dobové kšafty pražských měšťanů se hemží záznamy o množství odkazovaných stříbrných předmětů, zvláště konvic, mís a pohárů. Od 14. století se také stříbro puncovalo, aby se dodržovala kvalita a čistota kovu. Puncoval kdekdo, počínaje panovníkem, správním celkem, městským cechem zlatníků a konče podvodnými obchodníky. Dějiny puncovních značek také představují nekonečné dobrodružství. Obrovské množství značek, které se v jednotlivých místech měnily podle různých ukazatelů, způsobilo, že z oněch desetitisíců punců v Evropě se v nich vyzná pouze specialista, a to ještě za pomoci katalogů.
Na vrchol zpracování se stříbro začalo dostávat až v renesanci. Proslulý zlatník Benvenuto Cellini, který podle dobových pramenů kouzlil „božské stříbrné zázraky“, docílil svrchovaného mistrovství ve zpracování kovu. Jeho slánka pro francouzského krále Františka I. se stala předlohou a příkladem i ostatním zlatníkům. Minuciózně provedené mytologické figury v renesančním kánonu naznačily, že socha již nemusí být pouze z mramoru. Od té doby se banketní stůl stal alegorií a pódiem, na kterém se vystavovalo stříbrné nádobí pro smyslové potěšení hostů. Byla nastoupena tendence, kterou s plnou silou začala využívat barokní doba. Zvláště vznikající absolutistické dvory Bourbonů ve Francii a Habsburků ve Vídni začaly při hostinách zdůrazňovat prestiž trůnu stříbrným a zlatým nádobím. K prestiži králů však vedle stříbrného nádobí také patřila válka, která svými nekonečnými výdaji postihla rodinný poklad Bourbonů. V roce 1688 dospěla situace tak daleko, že Ludvík XIV. byl nucen nechat roztavit tuny stříbrného královského nádobí, aby poplatil válečné dluhy. Z celé slavné epochy francouzských zlatníků se uchránilo jen několik kusů. Rány se brzy zacelily a nová generace v čele s královským zlatníkem Justem-Aurelem Meissonnierem ustavila nový rokokový styl, jehož tvarové kompozice daly vyniknout umělecké představivosti a technické brilanci uměleckých řemeslníků. Vycházely celé sbírky zlatnických dekorativních ornamentů, které pro celou Evropu sloužily jako předlohy. Svůj vliv zde sehrála i gastronomie, jejíž kreativní průkopníci od počátku 18. století přicházeli stále s novými recepty a kulinářskými výstřelky. Naráz se během několika desetiletí rozšiřuje typová škála jídelního a dekorativního nádobí ze stříbra. Zcela běžnými se stávají třídílné příbory a v rámci reprezentativnosti se uprostřed stolu objevuje ve Francii typ nástavce „surtout“, jehož funkcí bylo soustředit do jednoho objektu slánky, pepřenky, olejničky apod. Pozornost se obrátila i k polévkové míse, která zaujímala na stole spolu se svícny další dominantní postavení. Mnohoramenné svícny osvětlovaly lesklé stříbrné podnosy a dekorativní předměty jako osobní slánky, sypátka, košíčky, mušlovky apod. Francouzský vkus ovlivňoval i další evropské dvory. Roku 1727 putoval do Ruska soubor mohutných stříbrných podnosů od věhlasného Clauda Balina a podobnými příjemci byly i zámky anglických lordů. Po období Francouzské revoluce měla zlatnická výroba průměrnou úroveň a přízeň si stále větší měrou získával porcelán. Díky technickému vynálezu firmy Christofle, který umožňoval elektrolyticky pozlacovat nebo postříbřovat měď, byla zahájena průmyslová výroba stříbrného jídelního náčiní. Jako jeden z prvních si císař Napoleon III. objednal v roce 1864 velký alegorický servis čítající tisíc dvě stě kusů. Okouzlení novými možnostmi pokračovalo a bratři Faniérové pro změnu věnovali císařovně Eugenii pro Ferdinanda Lessepse k otevření Suezského průplavu stříbrnou triéru. Později pod vlivem secese ještě jednou došlo k vlně zájmu o stříbro. Především bohaté měšťanské vrstvy se pyšnily stříbrným nádobím a ve svých salonech mohly napodobovat životní styl nejvyšší aristokracie a její ceremoniály. Svoji reprezentativní funkci si uchovalo stříbro až do vzniku nerez oceli v roce 1921. Dodnes má však svoje místo na slavnostních tabulích nebo u předmětů dárkového charakteru. Dnešní sběratelé nemají jednoduchou situaci. Stříbrné soubory se často prodávaly po kusech a jejich stav není vždy nejlepší, neboť stříbrné předměty se často upravovaly nebo zcela předělávaly. A navíc ani puncovní značky často nejsou čitelné. Přesto však stříbrné předměty jsou připomínkou umu lidských rukou a svědectvím zašlého blahobytu, který můžete oživit podle receptu: „Proti černání chrání se stříbro slabým roztokem kolodia v lihu. Nejméně chrání jej obal papírový, lépe vlněný a ještě lépe jircha srnčí. Tak uschované předměty se dvakrát měsíčně vyleští flanelem nebo srnčí jirchou, když byly posypány sodou nebo boraxem a polity vařící vodou.“ (Domácí vševěd, nákladem A. Šimáčka, Praha 1926)
Kontakty: ANTIQUE PAPILIO, Týn 1, Praha 1, tel.: 02/24 89 54 54; STAROŽITNICTVÍ, U Daliborky 30/31, Praha 1-Hrad, tel.: 02/33 33 98 75; STAROŽITNOSTI, Jan Huněk, Pařížská 1, Praha 1, tel.: 02/232 51 22
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Garáž aneb Kam s ním?
|
|
Ovšem i vrata do garáže nebo stodoly by měla splňovat základní estetické a užitné hodnoty. Pryč jsou naštěstí doby nevzhledných plechových vrat, natřených nahnědo nebo nazeleno, v lepším případě vrat dřevěných, která ovšem již vzala za své zubem času. V současné době může každý zájemce o stavbu nové garáže či rekonstrukce stávající vybírat z nepřeberné nabídky garážových vrat nejrůznějších tvarů, barev i technického provedení.
Moderní garážová vrata jsou určena hlavně pro uzavření a uzamčení vjezdů do garáží v občanské zástavbě (garáží rodinných domků, bytových komplexů), svými charakteristikami však odpovídají i požadavkům, kladeným na zajištění komerčních objektů, například skladů, autoservisů, dílen apod. Podle způsobu „zavírání“ se dají rozdělit do několika základních skupin: Navíjecí (rolovací) – pracují na principu klasické rolety, jejich hlavní výhodou je, že díky svislému chodu potřebují při otevírání a zavírání velmi málo místa. Vyrábějí se (stejně tak jako ostatní typy) přímo na míru podle rozměru stavebního otvoru garáže a ne naopak. Zaručují zvýšenou ochranu před vloupáním a nabízejí zároveň optimální komfort ovládání, dlouhou životnost i hezký vzhled. Lze je bez problémů zabudovat jak do novostaveb, tak do stávajících objektů. Navíjecí sekční – tato velice praktická vrata jsou dnes velmi oblíbená a široce používaná. Ve spojení s motorickým pohonem představují maximální komfort pro uživatele, který ocení úsporu místa před i za vratovým otvorem. Vrata (několik lamel navzájem spojených panty nebo speciálním zámkem) se otevírají kolmo a tím umožňují využít pro parkování i prostor těsně před nimi. Jednotlivé, navzájem spojené lamely, zajíždějí ve vodicích lištách přímo pod strop garáže. Lamely také mají ekologicky nezávadnou pěnovou výplň, která velice dobře tepelně i zvukově izoluje. Sekční vrata se pak mohou navíjet nejen ke stropu garáže, ale vyrábějí se i jako stranová, což znamená, že se navíjejí k levé nebo pravé straně garáže. Výklopná (výkyvná) – při otevření se buďto vyklopí do vodorovné polohy před garáž, nebo se pomocí výkyvného mechanismu zasunou pod strop garáže. Posuvná do stran – tato vrata jsou vhodná zejména pro garáže a haly s velkou šířkou vstupního prostoru, je ovšem možné je zasunovat jen na určitou potřebnou šířku. Ovládají se pomocí motoru nebo klasicky ručně. Klasická křídlová vrata, která známe ze starších garáží, ovšem vyrobená z nejmodernějších materiálů. Mezi hlavní výhody moderních garážových vrat patří zejména jejich lety prověřená spolehlivost, trvanlivost, pevnost, bezpečnost a odolnost proti povětrnostním vlivům – ať už sněhu, dešti nebo vlhkosti. Dokonalé provedení a kvalitní izolace pak zaručí, že do vaší garáže se nedostane žádný průvan, vlhkost nebo chlad. Zákazník si může vybrat ze široké škály modelů a rozměrů vrat i bohaté nabídky nejrůznějších vzorů s možností prosklení.
Kov jako dřevo Garážová vrata se vyrábějí z pozinkovaného plechu, hliníku i z klasického dřevěného masivu. Ovšem i majitelé kovových vrat si mohou připadat jako na vesnici a přitom jejich vrata nemusí hyzdit například starou chalupu nebo rodinný domek. Je pravda, že klasická dřevěná vrata jsou sice krásná, ale po určitém čase se vliv prostředí může projevit na jejich kvalitě. Ocelová nebo hliníková vrata jsou sice odolnější, ale zase postrádají přírodní krásu dřeva. Nejlepším řešením je proto technologie, při které je lisované dřevěné vlákno nalisováno na oelový základ. Tato garážová vrata jsou dodávána v základovém nátěru, který je již od výrobce přizpůsoben k dalšímu natírání a moření, a tak není žádný problém přizpůsobit odstín dřeva barvě domu, okenních rámů apod. Stejně tak kovové nebo hliníkové dveře se dodávají v obrovském množství nejrůznějších barevných odstínů, takže si vybere určitě každý.
Nebojte se zimy Garážová vrata se dodávají ve dvou základních provedeních – tepelně izolovaná, která jsou vhodná zejména pro zateplené garáže nebo garáže, jež jsou přímou součástí vytápěného objektu, a nezateplená, použitelná pro klasické garáže nebo samostatně stojící objekty. Jako tepelně-izolační výplň se ve většině případů používá oboustranně lepený polystyrén nebo polyuretan. V prvním případě je polystyrénová izolace tlakově přilepena k vnějšímu a vnitřnímu ocelovému plášti, a tak je tvarově přizpůsobena jednotlivým sekcím vrat, čímž je dosaženo velmi dobrých izolačních vlastností. Ve druhém případě se polyuretan vstřikuje pod tlakem přímo mezi ocelový plášť dveří, a díky tomu je dosaženo opět velmi dobrých izolačních vlastností. Všechny druhy výplní jsou pochopitelně ekologicky nezávadné.
Sezame, otevři se! Většina moderních garážových vrat je vybavena elektronickým zařízením (v češtině zdomácnělo krásné slovo „otevírač“) pro manuální i dálkové ovládání, navíc jsou opatřeny elektronickou ochranou proti sevření prstů.
Možností ovládání je několik – mechanické po odemknutí zámku, motorový pohon s ručním ovládáním pomocí klasického klíče nebo tlačítek, zabudovaných v rámu dveří, a dálkové otevírání přímo z kabiny automobilu. Touto kouzelnou krabičkou je možné ovládat i další „domovní“ spotřebiče, například pohon vjezdových vrat na pozemek, osvětlení atd. Výhodou elektronicky ovládaných vrat je i nízká spotřeba elektrické energie a mimořádně tichý chod. Elektropohon je napájen napětím 220 V, motor a ovládání ve většině případů 24 V. Tímto napětím je napájeno i osvětlení, které svítí od uvedení dveří do chodu a předem stanovenou dobu po otevření nebo zavření. Navíc vrata jsou vybavena infrazávorou, která eliminuje riziko úrazu nebo poškození vozidla. V okamžiku, kdy se v zorném poli fotobuňky objeví jakákoliv překážka, se pohyb vrat automaticky zastaví.
Strach nemusíte mít ani před zloději – vrata mají samosvorné uzamčení, speciální ochranu proti načtení vysílacího kódu a také elektromagnetickou brzdu motoru (u elektrického ovládání), která zmaří veškeré pokusy o násilné otevření vrat.
Každá vrata mají i ruční ovládání pro případ výpadku elektrického proudu. Bát se ho nemusí ani ženy řidičky, protože pružinové systémy většinu vrat vyvažují a manipulace s nimi je lehká a také jednoduchá. Nová garážová vrata mohou zákazníci doplnit i průhledy (prosklením) v nejrůznějších tvarech i barevném provedení. Problémem není ani zabudování uzavíratelného odvětrávacího otvoru.
text: Vladimír Tachecí foto: archiv autora a redakce |
O kouzlech knih a knihoven
|
|
Zbavit se jakékoliv knihy mi způsobuje psychické, ba téměř fyzické utrpení. Jsem schopna je pouze darovat. Zvykla jsem si na to, že s nimi od rána do noci nějakým způsobem žiji a komunikuji, a dokonce na to, že pro nedostatek místa na nich i spím. O tom, že si chtějí žít svůj vlastní život, jsem si naprosto jista. Sotva se totiž ukáže, že některou z nich denně potřebuji a vytáhnu ji z hlubin police za skly, zjistím, že jí běžný život a prostředí bytu vůbec nesvědčí. Jiná zase, kterou se rozhodnu skrýt před prachem a mastnotou, mi dá najevo, že musí být po ruce a za sklem odmítá pobývat. Bývá mi líto majitelů honosných domů a bytů, v nichž žádné knihy nenajdete. Přicházejí nejen o požitky z četby, ale také o dobrodružství při jejich hledání a objevování. Knihy byly pro mne vždy něčím posvátným. A místa, kam se ukládaly, byla něco jako sakrální objekty. Dodnes věřím v to, že každá myšlenka je ve své podstatě hmotná, že představuje ohromnou energii, která se ve vesmíru, a tudíž ani na naší Zemi, nemůže ztratit. Tento myšlenkový potenciál je zataven a ukryt právě v knihách – a chcete-li něco vědět, musíte se snažit jejich tajemství odhalit a otevřít se poznání. Počítače a internet jsou sice nesrovnatelně větším rezervoárem informací, ale nemůžete se u nich zasnít, dívat do ztracena, zdřímnout si – a ani čaj či káva nemají u nich tak lahodnou chuť jako při čtení knížek.
Kam je ukládat V souvislosti s knihami se nepatří parafrázovat Nerudu a jeho „kam s ním“. S knihami se zachází noblesně a všimněte si, že i ti, kdo se knih potřebují zbavit, je na poslední cestu obvážou provázkem a někam odloží. Nehodí je jen tak do popelnice. Knihovny, do nichž se obvykle knihy ukládají, mohou mít rozdílný prostorový význam i sémantiku, a podle toho také vypadají. Mohou to být běžné otevřené police položené na konzolách nebo otevřené police vložené do různých nik a výklenků ve zdech. Mohou to samozřejmě být také otevřené skříňky. Pokud knihovny představují kompaktnější plochu, například jde-li o nějaký skladebný policový nebo skříňkový systém, vytvářejí celé stěny, které jsou pak fascinujícím pozadím pro ostatní nábytek. „Knižní předěly“ také člení prostor na určité části či zóny.
Knihovny mohou v místnostech pokrývat všechny zdi, a pak v nich doslova žijeme – vcházíme do nich a vycházíme z nich. Pokud sahají až ke stropu, je jejich součástí posuvný žebřík, abychom se dostali i k té nejzastrčenější knížce někde nahoře, o které jsme předpokládali, že ji použijeme jednou za život, a ona nám dala najevo, že kvůli ní budeme muset absolvovat žebříkový výstup častěji. Má-li místnost dostatečně vysoký strop, lze vytvořit další knihovnu na galerii.
Bez skla, nebo za sklo? Mezi milovníky knih, designéry i běžnými spotřebiteli se vede mnohaletý spor o to, zda knihy patří za sklo či nikoliv. Záleží to samozřejmě na typu knih. Jde-li o obyčejné paperbacky, nebudeme kupovat drahé skříňky. Knihy umělecké, se vzácnými vazbami, knihy antikvární a historické tisky musíme chránit před agresivním prostředím, ve kterém, jak se zdá, člověk přežije, „křehké“ knihy však nikoliv.
Ti, kdo denně používají různé příruční slovníky, jistě potvrdí, že by bylo opravdu nepraktické mít je za skleněnými dvířky. Přesto se návrháři vracejí ke staronovému systému horizontálních výklopných skleněných dvířek pro každou polici skříňky zvlášť. Tento systém má další výhodu v tom, že se police neprověšují, logicky však je taková knihovna zase těžší.
Nové plasty, například Perspex, přinesly nová a netradiční řešení u řady nábytkových objektů. U knihoven je to „dvířková“ revoluce v podobě velkoplošných transparentních posuvných dveří.
Kolik měří a váží? Na jeden metr police v knihovně se na stojato vejde 55 až 80 knih. Jsou-li uloženy ve dvou řadách, což je někdy nezbytné řešení, znamená to 110 až 160 knih. Váha knih se samozřejmě pohybuje podle velikosti, tloušťky a vazby od několika dekagramů k několika kilogramům. Zatímco Kanadské žertíky Stephena Leacocka mají čtvrt kila, Zámek Franze Kafky tři čtvrtě kila. Vezmeme-li průměr 35 až 50 dkg , dostáváme se k hodnotě zhruba 20 až 40 kg na jednu polici, ve dvou řadách ke 40 až 80 kg.
Není proto divu, že se dřevěné nebo dřevotřískové police často uprostřed prohýbají. Aby se police pod tíhou knih neohýbaly, měly by být ze silnějšího skla, kovu, uvnitř vyztužené nebo kratších délek od 40 do 60 cm. Spočítejte si také, kolik polic má vaše knihovna a násobte výsledek průměrnou vahou. Dojdete k zajímavým číslům a jistě z nich vyvodíte určité závěry.
V dvacátých letech tvrdil spisovatel Jiří Mahen, že průměrná knihovnička pracovitého čtenáře čítá 1200 až 1500 knih, které jsou uloženy v knihovně o osmi metrových policích hlubokých 35 cm. Na každou z nich se podle něj vejde 150 knih. Podotýkám, že taková knihovna určitě pocházela z proslulého sektorového systému úložného nábytku Vaňkových U.P. závodů.
Knihovny jako dekor Knihovny a jejich knihy mají záslužnou vlastnost: dobře se snášejí s grafikou, obrazy, starožitnostmi, různými uměleckými kousky, sbírkami, přírodninami, kuriozitami, ale i s médii soudobého šíření informací – televizí, videem apod. Stejně jako v historii mohou i dnes představovat knihovny nádherné umělecké kusy. Nejsou to pouhé skříně, ale výtvarné objekty, jež ovšem potřebují dostatek prostoru, aby mohla vyniknout jejich umělecká nebo řemeslná hodnota. Na počátku devadesátých let 20. století designéři zlehčili kultovní význam knihy – stejně, jako to učinili u všech ostatních předmětů. Přinesli tak zcela nový pohled na knihovnu jako nábytkový kus. Knihy v ní ztratily pevnou základnu horizontální police a vertikální opory a začaly se v prostoru téměř vznášet v nejrůznějších polohách. Spotřebitelská veřejnost se vzpamatovávala z původního šoku, že lze staletý diktát porušit, velmi rychle. Rona Arada, který šel ještě dále a knižní polici rozvlnil po stěně jako hada, brzy následovali další designéři.
A knihy? Těm to nevadilo a nevadí, neboť prostě vědí své. Záleží totiž hlavně na tom, co je v nich.
text: Lenka Žižková foto: archiv autorky |
Skleněný byt
|
|
Architektka Eva Jiřičná, která žije a pracuje od roku 1968 v Londýně, se svými realizacemi zařadila mezi nejvýznamnější osobnosti světové architektury. V posledních letech se pravidelně vrací do Prahy, kde nejen projektuje, ale od roku 1996 také vede ateliér architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
Spoluautorem půdní vestavby se zavěšenou skleněnou galerií se stal architekt Petr Vágner, který pracuje v pražském ateliéru architektky Jiřičné AI DESIGN. Vznešenost současného stylu Majitelé půdního prostoru se na Evu Jiřičnou neobrátili náhodně, měli konkrétní představu otevřeného a bohatě proskleného bytu. Z předchozích realizací architektky jim bylo zřejmé, že právě práce se sklem je její silnou stránkou – technicky promyšlené a čistě provedené konstrukční detaily se samy o sobě stávají velmi výraznými estetickými prvky interiéru. Kombinace kovu, skla a portugalského vápence na podlahách prochází celým prostorem, stala se dominantním znakem všech místností a přestože všechny tři materiály patří k „chladným“, výsledný dojem nepostrádá živost, vyvolává spíše pocit ušlechtilé zabydlenosti.
Možná by se dal srovnat s atmosférou interiérů aristokratických sídel minulých staletí, kde tehdy v právě probíhajícím stylu pro šlechtice pracovali nejslavnější architekti své doby. Dokonalá současná moderní architektura je totiž stejně působivá a noblesní, jako bývala dokonalá gotika nebo renesance.
Otevřený prostor Půda sama o sobě by neumožnila natolik velkorysé řešení, v němž hlavní roli hraje otevřený prostor, průhledy a výškové členění. Významným počinem se stalo propojení dvou původních bytů a získání dostatečně velkého i vysokého prostoru, který v novém konceptu zůstal pohledově bez jakýchkoliv dělících prvků.
Skleněná galerie se jako snově průhledná lávka vznáší nad obytným prostorem, aniž by z něj ubírala sebemenší kousek. Skleněné příčky – oddělující intimní zóny v horní úrovni bytu – sice mohou poskytnout (díky automatickým žaluziím) dostatek soukromí v případě potřeby, ale většinou ponechávají obě ložnice i velkou koupelnu jako přímou součást hlavního dvoupodlažního prostoru.
Pracovna v krajní poloze horní úrovně není oddělena ani sklem, s obytným prostorem jí zůstává plný vizuální i zvukový kontakt.
Významnou součástí obytného prostoru se stala terasa, která probíhá po celé jeho délce a je s ním propojena čtyřmi velkými francouzskými okny. Návaznost terasy je zdůrazněna skleněným schůdkem, probíhajícím pod okny. Terasa doplňuje městský byt o venkovní prostor, tak vzácný obzvláště v nejvyšších patrech domů.
Na rozdíl od mnoha jiných bytů je zcela samostatnou místností kuchyň. Životní styl rodiny předurčuje právě v návaznostech jednotlivých provozů celý koncept řešení. V této rodině je nerezová kuchyň funkční a technickou „laboratoří“ na výrobu pokrmů, umožňuje i příležitostné stolování.
Pro slavnostnější příležitosti a při větší společnosti se využívá velký kruhový jídelní stůl umístěný už v obytném prostoru. (Propojení kuchyně s obytným prostorem bývá výhodnějším řešením pro rodiny s malými dětmi, kde se život soustřeďuje „kolem sporáku“. Zcela jiné požadavky však mají dospělí lidé, kteří se doma více věnují svému zaměstnání, zálibám nebo společenskému životu.)
Konstrukce a design Interiér byl architekty navržen včetně nábytku, pouze sedací nábytek byl dokoupen. Realizaci bytu zastřešila firma Techo, veškeré nerezové a skleněné prvky vyrobila firma Artefakt Růžička. Jasné konstrukční řešení, funkčnost a precizní zpracování každého prvku propojuje stavební části interiéru s jeho dalším vybavením do jednotného promyšleného celku, takže mizí jindy zřetelná hranice mezi stavbou a nábytkem.
Design uchycení nosných prvků lávky nebo kruhové okno ve dveřích vyvolává podobný estetický zážitek jako skleněný stůl s otáčivým nerezovým středem (pro snadnější manipulaci při stolování) či designový sedací nábytek.
Půdní vestavba v činžovním domě autorů Evy Jiřičné a Petra Vágnera je učebnicovým příkladem, jak profesionální přístup a zodpovědná práce architekta dokáže i drobnější úkol, jakým je soukromý byt, pozvednout na úroveň „velké“ architektury.
foto: Věra Konečná foto: Jaroslav Hejzlar |
Vítězí samostatné spotřebiče
|
|
Přesto stále firmy, včetně těch renomovaných, nabízejí sporáky samostatně stojící i vestavné. Většinou si je pořizuje ten, komu přestane sporák fungovat a on si kupuje místo něj nový. Kvůli jednomu sporáku přece nebude předělávat celou kuchyň, aby sem umístil dva samostatné spotřebiče. Kdo kuchyň předělává, a přesto sem chce sporák, měl by raději sáhnout po vestavném než samostatně stojícím. Vestavné vypadají téměř stejně jako samostatná varná deska a pod ní umístěná samostatná trouba. Že jde o sporák, poznáte podle toho, že tlačítka k desce jsou umístěna na ovládacím panelu u trouby. U dvou samostatných spotřebičů najdete ovládání jak na troubě, tak na desce.
Podle čeho vybírat Nejlevnější samostatně stojící sporáky stojí zhruba od deseti tisíc korun výše. Ale jejich funkce se příliš neliší od sporáků, které se vyráběly před patnácti dvaceti lety. Nové vestavné sporáky bývají i několikrát dražší. A odpovídá tomu i jejich kvalita a dovednosti. Bývají vybaveny elektrickou sklokeramickou varnou deskou nebo plynovou deskou s automatickým zapalováním.
Multifunkční trouby nabízejí kromě klasického a horkovzdušného pečení několik grilů, elektronické programovatelné hodiny, akustické oznámení konce pečení, samočisticí povrchy vnitřního prostoru i další možnosti.
Potom není problém, aby se cena nerezového sporáku vyšplhala na padesát tisíc korun a více. Každý by však měl zvážit, zda všechny jeho funkce využije, nebo jestli pouze zbytečně vyhazuje peníze.
Tlačítka jsou „out“ Údržba sklokeramických desek ani předních dvířek trub není zvenku příliš složitá. Stačí ji setřít vlhkým hadrem (nikoli však abrasivními prostředky, které by mohly sklo poškrábat), případně speciálními čisticími prostředky na sklokeramické desky. Problém může nastat, když chcete vyčistit ovládací panel, kde se u tlačítek drží nejvíce špíny a nejhůře se odtud odstraňuje. Proto výrobci přišli s „beztlačítkovými“ deskami a troubami. Místo knoflíku máte pod skleněnou deskou nakreslený obrázek, neboli senzorové tlačítko. Toho se dotknete a uvedete tak spotřebič do chodu. Deska nebo stěna ale zůstávají hladké a rovné, proto je bez problému otřete vlhkým hadrem.
Jinou variantou bývají magnetická ovládací kolečka u varných desek. S těmi klasicky točíte, ale při úklidu je sejmete, postavíte vedle na stůl a rovnou hladkou desku utřete. Potom knoflíky opět dáte na svá místa, jak jsou na desce zobrazena. Toto ovládání zároveň působí jako pojistka, protože nejsou-li ovládací kolečka na desce, plotýnku neuvedete do chodu.
Proč zvolit sklokeramickou desku? Staré sporáky s litinovými plotýnkami už pomalu mizí v propadlišti dějin vaření. Jejich místo obsazují sklokeramické varné desky. A oprávněně. Jak ukázaly různé nezávislé testy, jejich účinnost je větší než 70 %, zatímco u litinových jen málokdy překročila 60 %. Sklokeramické desky se také rychleji zahřívají a po vypnutí ochlazují. Plného výkonu dosahují už zhruba po deseti vteřinách. Přitom i sklokeramické desky, které vypadají na první pohled jedna jako druhá, se liší, a to svou kvalitou. Ta se určuje podle toho, kolik tepla míří do dna hrnce a kolik energie uniká bez využití pryč. Proto u některých desek naleznete varnou plotýnku, která se skládá ze dvou – velké a malé. A vy zapínáte tu, na kterou nejlépe „padne“ hrnec. Účinnost varné desky nezáleží jen na desce samotné, ale také na použitém nádobí. Pro sklokeramické desky se doporučuje používat hrnce s rovným dnem, aby mohlo být teplo předáváno po co největší ploše. Na druhé straně musí mít nádobí hladké dno, jinak desku poškrábete.
Pro bezpečný provoz Sporáky se od svých starších a levnějších předchůdců neliší pouze svým vzhledem a tím, co umějí, ale také bezpečností. Plynové desky jsou vybaveny stop pojistkou (v některých zemích se bez ní plynové sporáky ani nesmějí prodávat), jíž se automaticky vypne přívod plynu, jestliže plamen z různých důvodů zhasne. Navíc hořáky mají takový tvar, že mnohem lépe zakrývají svíčku pro zapalování a k zhasnutí ohně vůbec nemusí dojít.
Sklokeramické varné desky jsou zase doplněny ukazateli zbytkového tepla. Červené světélko pro konkrétní plotýnku svítí tehdy, jestliže je teplota plotýnky vyšší než 50 °C.
U trub hrozí popálení o přední dvířka. Proto výrobci vybavují trouby například speciálními dvojitými i trojitými skly ve dveřích. Zatímco uvnitř dosahuje teplota několik desítek i stovek stupňů Celsia, zvenku se o sklo nepopálíte.
Snad všechny výrobky od střední cenové třídy mají dětskou pojistku, některé i automatické vypínání. Jestliže se na zapnuté plotně delší dobu nic neděje třeba proto, že jste ji zapomněli vypnout a odešli, sporák se vypne sám.
Trouba, kterou není třeba čistit Rozmrazování lednice a mytí trouby zevnitř – to bývají nejméně oblíbené práce v kuchyni. A stejně jako nabízejí některé firmy samorozmrazovací chladničky a mrazničky, můžete si koupit trouby s vnitřními samočisticími povrchy.
Jedním způsobem je takzvané katalytické čištění. Stěny trouby jsou ošetřeny speciálním nátěrem, který odpuzuje tuk a mastnotu. Nečistoty se ve vysokých teplotách spálí a nezůstává po nich žádná stopa. Proto se při pečení mastných jídel doporučuje po ukončení pečení nechat troubu ještě asi deset minut zapnutou při teplotě kolem 180 stupňů, aby se všechny nečistoty spálily. Druhým způsobem, jak nečistoty spálit, je pyrolýza. Tentokrát z nich zůstane prach, který se ale nikam nepřipeče, proto ho stačí z trouby vymést nebo vytřít.
Údržbu vnitřního prostoru trouby také ulehčují hladké, neporézní stěny, na které se prskající jídlo nepřipaluje, stěny pak pouze otřete vlhkým hadrem. Jinde vám zase nabídnou troubu s odnímatelnými bočními, horní i dolní stěnou. Ty potom při úklidu vytáhnete jako pekáč, omyjete je nebo dáte do myčky a čisté opět vrátíte na své místo.
Kontakty: BSH – DOMÁCÍ SPOTŘEBIČE (SIEMENS), 1. pluku 8–10, Praha 8, tel.: 02/24 89 14 50, CANDY, U Studánky 3, Praha 7, tel.: 02/33 37 08 28; ELECTROLUX, Budějovická 5, Praha 4, tel.: 02/61 12 61 12; FAGOR, Sokolovská 95, Praha 8, tel.: 02/231 91 49, MORA, Nádražní 50, Hlubočky-Mariánské Údolí, tel.: 068/506 11 11, WHIRLPOOL, Na Březince 6, Praha 5, tel.: 02/51 56 50 54
text: Lenka Široká foto: archiv |
Věrné obrazy přírody
|
|
V této krátké sekvenci, která není smyšlená, protože se jistě v různých obměnách mnohokrát stala, je zachycen celý smysl japonské zahrady: Převést věrně v miniaturizované formě do zahrad krásné scenérie a zachovat vše tak, jak se děje v přírodě, v její proměnlivosti a podmanivosti.
Cena každého kousku ostrovní půdy Japonsko tvoří ze dvou třetin hory a na zbývající třetině se muselo početné obyvatelstvo uživit, pěstovat plodiny a hospodářské zvířectvo, a ještě sem vměstnat své domy, vesnice, města. Nikde na světě neměly pozemky už v minulosti – a co teprve nyní – takovou cenu jako v Japonsku. Na okrasné zahrady zbývalo jen velmi málo místa, a když už se nějaké vyhradilo, usilovali tvůrci o to, aby sem přenesli všechno krásné z přírody. Museli proto stromy, skály, toky, jezera, mosty zmenšovat.
První takové zahrady vznikly v šintoistických klášterech, jejichž osazenstvo mělo dostatek času na promýšlení a ztvárnění každého detailu. Mniši také vtiskli předmětům, kamenům, sestavám rostlin hlubší význam a symboliku opírající se o neobyčejně rozvinutou náboženskou i lidovou obrazotvornost a legendy. Zahrada se stala místem pro hluboká zamyšlení, uvolnění, meditaci. Svými kameny napodobujícími skály, svými bonsajemi věrně imitujícími nejrozličnější stromy v přírodě, zrcátky vod, jejichž břehy navozovaly dojem velkých vodních ploch, potůčky, jež snadno vybavovaly obrazy velkých řek. A k tomu množství květin a dřevin v malých až titěrných formách.
Místo pro hluboká zamyšlení a vyšší duchovní mety O japonských zahradách jsme toho kvůli neexistujícímu styku v době druhé světové války a dlouho po ní i pro velmi omezené možnosti poznávat tuto zemi v minulém režimu mnoho nevěděli. Teprve publikace manželů Věny a Zdeňka Hrdličkových, kteří v Japonsku a Číně mnoho let žili a intenzivně studovali tamní kulturu a společnost, přinesly první ucelený a zasvěcený pohled na tento zvláštní jev. V posledních deseti letech se v souvislosti s rozvojem vzájemné hospodářské i turistické spolupráce vydalo do Japonska mnoho podnikatelů, poslanců, starostů, vědců i turistů. Někteří z nich se tak nadchli kouzlem japonských zahrad, že se rozhodli přenést alespoň některé jejich prvky do našeho prostředí. Jen málokomu z nich se však podařilo vytvořit dílo, které snese srovnání se vzdálenými vzory. Jen málokdo byl ochoten věnovat nemalé částky na opatření a dopravu nezbytných předmětů, součástí, rostlin, soch, lamp, kamenů. Znamenalo to dobře prostudovat v Japonsku malé přídomní zahrady, literaturu, obrnit se velkou trpělivostí, vzbudit a uplatnit fantazii.
Přes všechna pravidla a zvyklosti japonská zahrada totiž není nějaké dogma, netvůrčí kopie, ale stále, a v poslední době dosti rychle, se vyvíjející umění. Její smysl jakožto místa hlubokých prožitků, oproštění se od vnějšího světa, jeho shonu, starostí, stresů, místa splynutí s přírodou, s cílem dosáhnout vyšší duchovní mety, se nezměnil.
Takovou zahradu jsme našli a její majitelé nám jako jedinému časopisu mezi řadou zájemců umožnili seznámit se s jejich dílem a přiblížit je čtenářům. Snad v tom hrála roli okolnost, že jsem přišel s žádostí o možnost návštěvy s otevřenou myslí, s touhou poznat něco neznámého, s odhodláním do písmene splnit přání majitelů o zachování anonymity. Složitá symbolika a zvláštní významy Možná, že až si mnozí prohlédnou snímky, připadne jim zahrada proti našim zvyklostem malá. Ale jak už bylo řečeno, soukromé japonské zahrady u obydlí jsou malé, často o mnoho menší, než jakou naši majitelé s neobyčejnou trpělivostí a pečlivostí vytvořili. Vstupujeme do zahrady, která sice hned otevírá svoji náruč, ale zároveň si ještě zachovává mnohá tajemství, své symboly, vztahy, které s pomocí zasvěcených průvodců postupně odhalujeme a poznáváme. Ještě než projdeme branou Torii, dnešní častou součástí zahrad, dozvíme se, že plochy vysypané drobnými oblázky symbolizují čistou vodu, prostor, který nemá člověk pošpinit svou nohou, aby tato čistota ovlivňovala mysl, působila na své okolí a připomínala, že čistota duševní je nejvyšší cíl, o nějž máme usilovat. Za tím účelem je tady také kamenná nádoba, nazývá se Čózubači, s vodou a typickou naběračkou. U nás používaný název křtitelnice dobře nevystihuje smysl. Tyto nádoby byly, a leckde v Japonsku ještě jsou, u vchodů do čajových domků. Návštěvník se alespoň symbolicky kapkami očistil, případně se trošku napil z dlaní. Nádobka tedy původně souvisela s čajovým obřadem. Dnes se symbolika očištění zjednodušila v tom smyslu, že třikrát naberete a vylijete zpět vodu. Pak už můžete prostoupit branou Torii. Původně to byl v šintoistických klášterech hřad, na němž sedali kohouti, symbol Jó – mužského prvku. Později stávala Torii před vchodem do šintoistického chrámu nebo kláštera a upozorňovala návštěvníka, že vchází na posvátná místa, kde se musí ctít pravidla a kde vše směřuje k soustředění a ovlivnění mysli člověka k vyšším hodnotám. Zvláště v posledních letech, kdy brána Torii tvoří vstup do soukromé zahrady nebo vjezd do obce, jež splňuje kritéria přátelství, vstřícnosti, čistoty a pracovitosti, se význam rozšířil. Pro naše hostitele představuje předěl, za nímž jsou si všichni rovni. Vstupuji opatrně na šlapáky, zvané Tobiiši – čili „létající kameny”, abych neporušil čistotu kamínků – vody. Japonci nosili bílé ponožky, dřevěné sandály a po kamenech chodili, aby se nezarosili. Později se „létající kameny” staly nedílnou součástí meditačních zahrad. Kdybych nebyl trochu poučený, asi bych se podivil, že jezírko, kolem něhož se japonská zahradní úprava rozkládá, má obdélníkový tvar. V každoroční reprezentační obrazové japonské publikaci, která představuje nejhezčí zahrádky, se obdélníkové jezírko nyní kvůli kaprům koi vyskytuje běžně. V čiré vodě proplouvají barevné ryby a na jejich pohodu dohlíží nad hladinu vykloněná lampa „Strážkyně vod”. Sestavy rostlin, tvarované dřeviny a bonsaje, lampy, typické ozdoby, to vše určuje podmanivý půvab místa. Není těžké si představit, že tady se dají v okouzlení obnovit a načerpat nové duševní síly. Prolínání kultur vzájemným přijímáním toho nejlepšího, co bylo vytvořeno, je jednou z hybných sil vývoje společnosti na světě. Hluboký vztah Japonců k přírodě je určitě vklad, který může naši uspěchanou hektickou Evropu obohatit, přimět k zamyšlení a k návratu z některých slepých uliček pojetí života.
text: Pavel Chobotský foto: autor |
Konstrukční detaily dřevěné pergoly
|
|
Pergola vytváří intimitu zahradního prostředí také tím, že zpravidla bývá porostlá popínavými rostlinami. Ty ji oddělují od zvědavých pohledů zvenčí a naopak přímo spojují s vlastní zahradní zelení; pergola se tak stává stále vyhledávanějším prvkem pro přirozený odpočinek a život v zahradě. Chcete stavět svépomocí? Pergolu – lehkou sloupkovou konstrukci, nejčastěji dřevěnou, v podstatě stavebně jednoduchou – si řada vlastníků rodinných domů či rekreačních chat chce postavit svépomocí. Nebudeme se již zabývat nejrůznějšími druhy a tvary pergol, ale položíme důraz na praktickou obrazovou instruktáž. Chceme právě amatérským stavebníkům ukázat řadu konstrukčních detailů (vazeb, spojů, profilů), které jim pomohou při jejich vlastní stavební činnosti a zároveň sledují ochranu dřeva před poškozením, hlavně před účinkem povětrnosti. Pokud je to možné, volíme dřevo jehličnaté – především borovicové, které je vůči povětrnosti odolnější než smrkové. Základní prvky Základní prvky dřevěné pergoly tvoří sloupky, podélné trámy a příčné krokve. Nosné dřevěné sloupky mívají obvykle průřez 120 x 120 mm, podélné nosníky se dělají v průřezu 100 x 140 mm a příčné krokve nejčastěji z fošen 40 x 120 mm až 60 x 140 mm. Vzdálenost sloupků od sebe bývá 1,5 m až 3,5 m, světlá výška pergoly je obvykle 2,5 m (minimálně 2,2 m, ale tato výška již zpravidla působí tísnivě). Všechny uvedené rozměry jsou přibližné, vždy záleží na celkové architektonické koncepci pergoly.
Obecné zásady stavby V každém případě musíme před montáží jednotlivých prvků provést jejich impregnaci a po smontování ještě jeden nátěr. Jednotlivé prvky vzájemně spojujeme vazbou, která musí být provedena přesně, aby do sebe prvky zapadaly a ve spárách se nedržela voda. Vazby jsou zpravidla doplněny i přibitím nebo přišroubováním prvku, a to nerezavějícími hřeby či vruty. V současné době se používá stále častěji kovových nerezavějících spojek. Veškerá obrazová dokumentace textu poskytuje praktické, svépomocí zvládnutelné příklady řešení jednotlivých detailů dřevěné pergoly.
text: Václav Hájek kresby: autor |
