|
|
Holandský majitel převzal v určité fázi dispozičního uspořádání velmi luxusní terasový byt o rozloze přibližně dvou set padesáti metrů čtverečních, jehož komplexní dořešení a vybavení zařizovacími předměty a nábytkem zadal bytovým architektům. Podvakrát se však jejich realizace nesetkaly s jeho představami a vytříbeným vkusem. Nakonec se rozhodl pro vlastní postup, ale své návrhy důsledně konzultoval s prováděcí firmou. Tak vznikl netradičně řešený interiér s maximálně funkční provázaností. Jeho vzhled korunuje rozlehlá terasa se zahradou v japonském stylu, vytvářející další příjemný obytný prostor.
O zvládnutí prostoru Více než polovina bytu zůstává anonymní, tak jako majitel sám. Letmé nahlédnutí do přístupných „komnat“, v tomto případě společenské části bytu organicky propojené s terasou, však mnohé napoví o celkovém pojetí bydlení.
Interiér jako celek především zaujme čistotou stylu, jenž lze charakterizovat jako odlehčený s příjemným pocitem vzdušnosti. Ve velkém, architektonicky dobře zvládnutém prostoru jej navozuje italský nábytek svou umírněností tvarů, světlými tóny pískovaných skel, doplňků, výtvarných prvků a osvětlení (převážně italské a německé výroby). Velmi precizně je například propracováno nasvícení obrazů a plastik, což se projevuje jejich dokonalým vyzněním v kompozici i jako solitérů. Kuchyňské centrum s barem, jídelnou a velkým odpočinkovým obytným prostorem sousedí s promítacím nebo také televizním pokojem. Lehký nenápadný „předěl“ dvoukřídlých prosklených dveří zajišťuje potřebný klid a soukromí, ale neodděluje jej zcela od dění ve velkém obytném prostoru. To vše se „odehrává“ na ploše asi sto dvaceti metrů čtverečních se zařízením ve skle, nerezové oceli, hliníku a dýhovaných materiálech, jejichž výběru a kvalitě byla věnována mimořádná pozornost. Kontrasty v souladu K designérské špičce patří kuchyňské centrum, což je nejvíce patrné na dokonalém provedení linky se zabudovanými spotřebiči Miele. Na něj ve stejně čistém stylu navazuje do detailu propracované a důsledně funkční interiérové vybavení jídelní a společenské části. Kromě střízlivosti a dokonalosti tvarů solitérní i vestavěné kusy nábytku nabízejí komfort úložných prostorů, přístupných postupně se posouvajícími dveřmi nábytkové stěny. Tak se lze dostat k jednotlivým sekcím, kde jsou například uloženy jídelní servis, sklo a další předměty. Jemné barevné ladění poměrně odvážně doplňuje bambusová podlaha sestavená z velkých výrazných kazet, které se holandský majitel a tvůrce nebál použít v téměř celém prostoru bytu v kombinaci s hypermoderním zařízením a sedacími soupravami v barvách sytě modré (obývací pokoj) a žluté (promítací pokoj). Nejenže v celkovém kontextu vyzněly velmi dobře, ale na podlahu výjimečné tvrdosti lze vpustit bez obav i dámy v lodičkách s jehlovými podpatky.
Vzdorování betonovému bloku I když to tak při pohledu z komunikace nepůsobí, byt zabírá celé patro čtyřpodlažního domu. Terasy o rozloze více než sto čtyřiceti metrů čtverečních jej obklopují ze tří stran. Velká plocha nabízela místo pro originálnější zahradnickou úpravu, než kterou původně tvořilo několik kontejnerů osázených zelení. Uživatel bytu proto uvažoval o působivějším a stylovějším propojení interiéru s terasou, kterou zdobila dlažba z kavkazského travertinu. Měl pocit, že pokud má terasa povrch zpevněný přírodním kamenem, pak je vhodnější oživit jej zelení, která neroste v úrovni parapetu a výš, ale přirozeně vyrůstá ze „země“.
Chtěl vytvořit dojem, že má přírodu na dosah, že není součástí jakéhosi betonového bloku, jímž dům postavený v kaskádě betonové konstrukce skutečně je. Při přípravě koncepce zahrady bylo proto nutné brát ohled na to, aby při pohledu z obývacího či promítacího pokoje, ložnic, tělocvičny a dalších částí soukromého klidového sektoru bytu vždy existoval kontakt s částí zahrady. Aby se nestalo, že někdo vytáhne žaluzii a dostane se do hluchého prostoru s pohledem na železné zábradlí, kterého tam bylo poměrně hodně.
Hledání přírody Jestliže majitel hledal řešení se vzorkem pravé přírody a rozhodl se pro japonský styl, už předem odmítal, že by v jednom koutě měla stát bonsaj, v dalším nějaká japonská lampa a opodál zase kámen se stromem – solitéry vytržené z kontextu. V duchu jeho představ vznikl projekt architekta Františka Strnada, podle kterého brněnská zahradnická firma LP Garden vytvořila podobu nynější zahrady, jež je přirozeným a nenásilným pokračováním interiéru. Oživovací proces probíhal v několika fázích. Podle projektu se začalo částečným vyřezáváním původní kamenné dlažby v nepravidelných liniích, čímž vznikly ostrůvky a formy, v nichž se dal vytvořit podklad (položení fólií, kamenů aj.) pod výsadbu zeleně. Jednoduše řečeno: tam kde kámen mizel, vznikal základ pro zahradnickou práci. Z rozebrané dlažby zas vyrůstaly nové opěrné zídky, tvořilo se jezírko s čerpáním a kaskádou aj. Kromě výsadeb v úrovni podlahy a zapojení dalších rostlin v kontejnerech bylo třeba novou zahradnickou kompozici doplnit velkými kameny o celkové váze 8 až 10 tun, což nikdo nepředpokládal. Statickým průzkumem bylo předtím třeba zjistit další možné zatížení stropu.
Nové řešení si vyžádaly boční betonové stěny sbíhající po obou stranách terasy v šikmé kaskádě. Zejména v místech, kde jsou pět metrů vysoké, vytvářejí nepříjemný pocit stísněnosti a nutí člověka pohledem kopírovat šikmou ustupující betonovou linku směrem nahoru. Proto byl vytvořen fiktivní horizont formou falešných dřevěných plotů, které betonovou plochu jakoby rozdělují na dvě části a tím robustnější prvky šikmých mantinelů ruší. Atypický projekt korunuje zeleň v japonském stylu, navržená ing. Ludmilou Hniličkovou z realizační firmy LP Garden. Rostliny požadované velikosti byly vybrány ze sortimentu zboží dovezeného ze zahraničí. Nejzajímavější je javor, ze strany prodejce vedený jako padesátiletý, který vyšel finančně nejnáročněji (počítá se, že co rok, to 1000 korun). Ostatní rostliny přišly celkem na 300 až 350 tisíc korun. Sehrály však pro „bydlení uprostřed zahrady“ nenahraditelnou roli, navodily v samotném centru velkoměsta atmosféru rodinného domku obklopeného přírodou.
text: Helena Klímová foto: Jaroslav Hejzlar |
Blog
Před plotem, za plotem
|
|
Různé typy plotů se používají pro různé účely – slouží k zakrytí nevzhledné stavby, jsou útočištěm proti živlům, vytvářejí soukromí, jsou dekorativní oporou pro popínavé rostliny a v neposlední řadě pomáhají chránit náš majetek před různými nenechavci. Při stavbě plotu je nutné dát pozor na dělicí čáry mezi dvěma různými majetky, aby nedošlo k zásahu do vlastnictví někoho jiného.
Zbavte se jednotvárnosti Pozemky či zahrady mají většinou pravidelný tvar, nejčastěji čtverce nebo obdélníku, a tak mnozí stavitelé dělají základní a stále opakovanou chybu, že pozemek obeženou nějakou standardní stavbou (plotem), který jen zvýrazní pravidelnost pozemku.
Nejjednodušším způsobem, jak se této jednotvárnosti zbavit, je využití různého stavebního materiálu. Použijte cihly nebo kámen například před vjezdem do domu, zbytek plotu vyrobte ze dřeva. Když už chcete mít celý plot ze stejného materiálu, je vhodné měnit alespoň jeho výšku tak, aby odpovídala modelu vaší zahrady či pozemku. Pokud je to jen trochu možné, nechte plot obepnout popínavými rostlinami. Při výběru materiálu na stavbu plotu je také důležité brát zřetel na bezpečnost a soukromí. Podstatné také je, aby udržel děti a domácí zvířata uvnitř a cizí lidi venku.
Hlavní zásadou při stavbě každého plotu je, že by měl dát nahlédnout do světa za ním a zvyšovat tak pocit prostornosti zahrady. Při stavbě nezapomeňte na základní poučku: Každý plot je tak pevný, jak pevná je jeho nejslabší část. Dobře promyšlený a pečlivě postavený plot bez slabších míst bude pevnější a vydrží vždy déle.
Od klasiky k plastům Plot můžete postavit téměř ze všeho. Netradiční může být z bambusu, tepaného železa, cihel, tvárnic, v poslední době jsou stále více populární i plastové ploty či sklolaminátové desky upevněné v dřevěném rámu, které vytvářejí zajímavé dekorativní plochy. Ke stavbě plotu u klasické chalupy mohou sloužit i staré železniční pražce. Nejčastěji používaným materiálem je ovšem stále klasické dřevo. V Evropě se ke stavbě plotů používá dubové dřevo, modřín, červený cedr, ale využít se dají i jiné druhy, například jasan či jilm.
Při stavbě klasického dřevěného plotu je vždy nutné mít z prken nebo sloupků odstraněnou kůru. Dřevo by také mělo být ošetřeno ochranným nátěrem proti vlhkosti a plísním. Exponované kovové části plotu, např. kotvy na upevnění sloupků, které mají sklon k rezivění, by měly být pokud možno galvanizované, pozinkované nebo alespoň důkladně natřené ochranným nátěrem. K upevňování používejte raději šrouby než hřebíky, protože déle vydrží.
Dřevěný materiál k oplocení je v nepřeberném množství k dispozici ve všech specializovaných prodejnách se dřevem či velkoprodejnách typu OBI, Baumax, Bauhaus a mnoha dalších, kde si už můžete koupit předem hotové a impregnované plotové díly, které pak na místě stačí jen upevnit na kovové sloupky a plot je hotov, což zvládne i méně zručný domácí kutil.
I při stavbě plotu ze dřeva si můžete vybírat, a to nejen podle stavu vaší peněženky, ale hlavně podle hledisek, která má splňovat. Takže můžete vyzkoušet například plot z proutí. Tradiční košatina z vrby nebo lísky vydrží při správném ošetření asi pět až šest let. V některých velkoprodejnách jsou k dostání již hotové panely, vysoké zhruba dva metry. Plot z proutí je vhodný zejména k ochraně před větrem, a to jak zákoutí (například u venkovního krbu), tak i nové výsadby v zahrádkářské kolonii.
Tyčkový plot je určitou obdobou prkenného plotu, oproti kterému zdůrazňuje svou dekorativní funkci, proto se hodí do městské zahrady i na chalupu.
Klasický plot z prken dokáže při vhodném sestavení zajistit jak soukromí i závětří, tak může vypadat velice dekorativně. Je opět možné koupit již hotové panely, ale tady se zejména domácím kutilům meze nekladou.
I z klasických zdicích materiálů, tedy z cihel nebo tvárnic, lze bez problémů postavit plot, tedy spíše plotovou zeď, která nás dokonale ochrání před zvídavými pohledy našich sousedů, a přitom může vypadat velice esteticky a dokonale zapadne do okolní krajiny.
Kamenné ploty nebo spíše zdi jsou hlavně na vesnicích dokonalým vizuálním prvkem, jenž zároveň poskytuje dokonalou ochranu a soukromí. U kamenného plotu však platí jedna důležitá zásada – čím je vyšší, tím silnější je snaha dívat se nahoru a ven z prostředí, které vytváří. Ke stavbě kamenného plotu se dá použít téměř každý druh kamene – žula, vápenec, břidlice i pískovec. Nejčastěji se používá nepravidelný lámaný kámen nebo kamenné kvádry. Lámaný kámen se neopracovává, ale pokládá se do zdi tak, aby bylo zajištěno rovnoměrné rozložení tlaku na co největší plochu bez vertikálního propojení. Je důležité dobře vyplnit a vymazat všechny spáry maltou. Pokud malta nebyla použita, je nutné sledovat, aby se nekryly vertikální spáry.
V současné široké nabídce nejrůznějších výrobců si můžete vybrat různé systémy plastových plotů, napodobující například klasický tyčkový plot. Tyto ploty vyžadují jen nepatrnou údržbu, dají se sehnat v nejrůznějších odstínech, ale jejich nevýhodou je, že jsou příliš lehké.
Klasika na venkově Zejména na venkově se nejčastěji používají dva druhy plotů – klasický dřevěný, kdy jsou v zemi v pravidelných vzdálenostech od sebe umístěny vertikální sloupky, ať už dřevěné, kovové nebo betonové a mezi nimi jsou umístěny horizontální příčky, zpravidla z prken nebo klád, a pak plot drátěný. Ten se dá nazvat už téměř klasikou našich vesnic i měst. Klasické pletivo, v posledních letech obalené plastem, který chrání proti povětrnostním vlivům, se napíná mezi vertikální sloupky. Tento typ oplocení se prodává v rolích, v nejrůznějších výškách. Jako obvodové oplocení sice poskytuje jen málo soukromí, je-li však kvalitně postavený, může být výborný z hlediska bezpečnosti. Drátěné pletivo je rovněž dobrou oporou pro popínavé rostliny.
Zelená je dobrá Stále větší oblibu na vesnicích i ve městech opět získávají i živé ploty. Tradiční zastupuje zejména hloh (Crataegus sp.), trnka (Prunus spinosa) a babyka (Acer campestre), ovšem ani jeden z nich není stálezený. Ten vytváří cesmína (Ilex sp.), v teplejších krajích i hlodáš (Ulex europaeus).
U živých plotů ještě chvíli zůstaňme. Rostliny pro ně používané můžeme rozdělit do tří základních skupin: druhy řídkého vzrůstu, kterým stačí jen občasné tvarování, například dřišťál (Berberis), zábluda (Escallonia) a hlohyně (Pyracantha). Druhy, jež potřebují řez, například bobkovišeň (Prunus laurocerasus).
Značnou pozornost při stříhání a tvarování pak vyžadují zimostráz (Buxus), habr (Carpinus), cypřiš (Cupressocyparis leylandii), buk (Fagus), cesmína (Ilex), ptačí zob (Ligustrum) a červený tis (Taxus baccata).
Výběr živého plotu bude vždy záležet na lokalitě, charakteru místa a požadavcích, které na něj máte. Lokalita, hlavně pak množství sněhových srážek, má na jeho výběr velký vliv. Pokud se totiž například těžký sníh pravidelně nesetřásá, může sníh stříhaný plot svou vahou rozlámat. Obecnou chybou je vysazovat jednotlivé rostliny v živém plotu příliš hustě vedle sebe ve snaze získat rychlý zápoj. Jestliže se vysazený plot dobře nezavlažuje a nehnojí, některé rostliny v plotu uhynou dříve, než dosáhnou dospělosti. Vysazujte proto vždycky v doporučené vzdálenosti a buďte trpěliví.
Některé doporučené vzdálenosti rostlin v živých plotech: Zimostráz: 450 mm Cesmína: 500 mm Tis: 500 mm Cypřiš: 750 mm
Venkovní brány a vrata Modernizaci se nevyhnuly ani dřevěné brány a vrata – nedílná součást každého plotu. Mnozí z nás sice vystačí s klasikou, ovšem nejrůznější výrobci nabízejí nepřeberné množství jednokřídlých i dvoukřídlých, posuvných nebo otočných venkovních bran a vrat. Jsou zhotoveny z kovu, plastu i klasického dřeva. Většina z nich je vybavena dálkovým ovládáním, které reaguje ze vzdálenosti 30 až 80 metrů, pochopitelně i elektronickou ochranou proti sevření. Dálkové ovládání je možné jednoduše používat i k otevírání garážových vrat.
text: Vladimír Tachecí foto: archiv redakce |
Modrá laguna u nás doma
|
|
Jak budete vy a celá vaše rodina bazén využívat dnes – a jak v budoucnosti? Bazén vybraný nyní by měl splňovat vaše představy i třeba za deset let. Je potřeba mít bazén opravdu tak hluboký, nebo naopak vystačí menší hloubka vhodná i pro vodní hrátky? Jste vážně rozhodnuti kvůli údržbě bazénu investovat energii, čas a peníze? Údržba totiž zahrnuje denní čištění a chemické zabezpečení. Je pravda, že automatické zařízení pomůže zmírnit nároky na údržbu, je však nutné zase počítat s vyšší cenou.
Abyste si odpověděli na všechny uvedené a jiné otázky, doporučuji se poohlédnout a požádat o radu kamarády nebo sousedy mající bazén již delší dobu. Vhodné je též využít různých odborných časopisů a knih zabývajících se touto problematikou. Po získání základních představ o bazénu by měla následovat konzultace s odborníky. Pravý bazén je pro vás ten, který splní veškeré vaše nároky týkající se finančních možností, včlenění do domácího prostředí a nároků na odpočinek. Bazén a dům musí být vyvážen a nacházet se v harmonii. Levný bazén v drahém atraktivním domě a naopak může vše narušit a znehodnotit celkový výsledek.
Nadzemní bazény patří k těm jednodušším a cena tomu i odpovídá. Pohybují se v cenové relaci cca od 7000 do 110 000 korun. K nejčastějším patří nadzemní foliové bazény kruhového nebo oválného tvaru. K základním nevýhodám patří především jejich krátká životnost a celková rychlá opotřebovanost.
Zapuštěné bazény jsou již mnohem kvalitnější a výběr je i pestřejší. Cenově se pohybují ve vyšších cenových úrovních. Polypropylenové bazény včetně zabudování stojí od 30 000 do statisíců korun. Jedná se o levnější variantu zapuštěných bazénů, levná cena je však vykoupena jejich menší životností. Polyesterové a akrylátové bazény stojí o něco více než polypropylénové, avšak nabízejí lepší kvalitu a trvanlivost. Většina z nich se prodává v několika základních tvarech, objevují se však i firmy, které laminátový bazén dodávají tzv. “na míru”. Betonové bazény jsou svým tvarem, životností a stálostí bez konkurence. Menší betonové bazény se dají pořídit cca od 400 000 korun, přičemž přibližně třetina připadá na hrubé stavební práce, druhá třetina na obložení bazénu a poslední na technologii. Cena výrazně stoupá s navrženým tvarem, s velikostí bazénu, s technologií a zvoleným materiálem a může dosáhnout až sedmiciferné částky. Whirlpooly (vířivky) v některých případech nahrazují bazén, jinde bývají doplňkem k bazénu. Na trhu se vyskytují dva typy. Mobilní vířivky, jež se cenově pohybují v cenách už od 130 000 korun, a zabudované vířivky, které vycházejí o něco dráž, záleží na materiálovém provedení. Zahraniční bývají obvyklé dražší oproti domácí produkci.
A co velikost? Velikost bazénu závisí na již zmíněné otázce jeho sladění s domem a s cenovým rozpočtem. Při tomto rozhodování lze vyjít z platné vyhlášky pro veřejné bazény, která udává, že dospělý plavec potřebuje cca 3,5 m2 a dítě 2 m2 vodní plochy. Tomu odpovídá celková plocha pro čtyřčlennou rodinu cca 12 m2 vodní plochy. Hloubka by neměla být zbytečně moc velká, abychom neohřívali větší objem vody, než je nutné. Optimální je hloubka kolem 1,20 – 1,35 metrů. Pokud uvažujete o tom, že bazén doplníte i o další atrakce (stěnové masážní trysky, vzduchový rošt, chrlič, skluzavka…), potom se doporučuje zvětšit vodní plochu na 35 m2 . Je dobré si však zapamatovat, že čím je bazén menší, tím menší jsou provozní náklady
Bezpečnost především Při návrhu by nemělo být opomenuto zabezpečení proti nahodilému pádu do bazénu, a to zvláště, pokud jsou v rodině malé děti. Nejvíce se používají různé senzory a alarmy aplikované v bazénu či při vstupu do prostoru, kde je umístěn. Přenos signálu je zpravidla zvukový, ale lze použít také přenosu obrazového. U některých venkovních bazénů se dobře využívá i vhodné oplocení, které navíc plní funkci ochrany proti větru a zajišťuje větší intimitu koupajících.
Pozornost je potřeba věnovat rovněž způsobu návrhu jednotlivých sacích prvků umístěných v bazénu. Bohužel nevhodně navržené a špatně osazené sání bývá příčinou řady úrazů a v některých případech i úmrtí. Podceňovat se nevyplácí ani zdravotní zabezpečení bazénové vody. Mikroorganismy, protože nejsou okem vidět, si koupající vůbec nepřipouští, bohužel však bývají často příčinou celé řady nepříjemných onemocnění.
Ošidnost provozních nákladů Bazény se stávají během provozu velkým konzumentem energie a peněz. Abychom tyto náklady na provoz snížili, je potřeba – a to již při návrhu – využít všech známých poznatků a snížit náklady na vytápění vody, tepelné ztráty z vodní hladiny, náklady na osvětlení, náklady z čerpání apod. Majitelé bazénů nebo budoucí investoři však často ani nevědí, že lze snížit provozní náklady různými zásahy a vhodnou kombinací jednotlivých zařízení na minimum, a tak zbytečně neplýtvat drahou energií.
K energetickým a samozřejmě finančním ztrátám dochází u bazénů různými způsoby, avšak ztráty výparem z vodní hladiny patří mezi jedny z největších a je proto nutné je eliminovat. Důvod, proč jsou tyto ztráty dominantní, spočívá hlavně ve velkých nákladech na ohřev bazénové vody. Je proto nutné zajistit zakrytí vodní hladiny. K tomu existují na trhu různé způsoby a materiály, které se k tomuto účelu používají a šetří cca 50–70 % tepelných ztrát. Mezi nejvíce používané způsoby patří zakrytí solární bublinkovou folií, lamelový způsob a různé plachty.
Zakrytí vedle hlavního důvodu šetření tepla pomáhá i v úspoře chemikálií a vody. Podstatnou úsporou peněz je i návrh energeticky výhodných čerpacích jednotek a motorů jednotlivých technologií. Firma stavějící bazén však toto zařízení často zbytečně předimenzuje a pak i půl kW navíc znamená nemalé peníze. V ročním účtování uvedené zvýšení o 1/2 kW představuje zhruba 5400 Kč.
Ačkoliv tomu často většina majitelů bazénů nepřikládá význam, i úspora na osvětlení pomáhá podstatně snižovat náklady. Nahrazení běžné žárovky za fluorescentní uspoří až polovinu spotřeby elektrického proudu na běžnou žárovku, přičemž vydrží až 10krát déle. K tomu lze navíc instalovat detektor pohybu, který efektivně zajistí zapínání a vypínání světla. K místům, kde by mělo dojít k výměně žárovky, nepatří jen bazén, ale i všechny ostatní prostory související s jeho provozem.
Něco navíc Po úvahách o základním vybavení bazénu je vhodné se poohlédnout i po zařízeních zvyšujících jeho atraktivitu a jednoduchost obsluhy. Pro představu jsou uvedena některá z těchto zařízení. Automatizace technologie – jedná se o automatické zabezpečení úpravny vody, počínaje praním filtru a konče automatickým dávkováním jednotlivých chemikálií. Používání těchto zařízení zjednoduší především údržbu. Cenově se jedná cca o 5 – 10 % dodatečných nákladů k základní ceně bazénu. Podvodní osvětlení – dodává vašemu bazénu zvláštní kouzlo a atraktivitu během noci. Navíc při použití světelných kabelů lze náročným majitelům nabídnout i v intervalu se měnící zabarvení vody. Podvodní hudba – jedná se o atrakci, která zajistí poslech oblíbených skladeb v jedinečném zvláštním prostředí, jakým je voda. Zvuk se šíří ve vodě způsobem, kdy ho plavec vnímá celým tělem a zanechává tak neopakovatelný zážitek.
– při návrhu nezapomínat na to, kdo bude bazén využívat – věnovat úsilí podrobnějšímu seznámení se s problematikou výstavby a návrhu bazénů – zajistit si reference o stavbách realizovaných vybranou firmou a dotázat se na spokojenost – ověřit si, zda firma poskytuje pozáruční servis na dodané dílo – ujistit se, že daná firma má opravdu povolení k provádění tohoto typu staveb – vyžádat si od vybraných firem projektovou dokumentaci, včetně vodního hospodářství – při rozhodování vybírat alespoň ze tří firem – před závěrečným rozhodnutím konzultovat výběr s nezávislými odborníky – vyžádat si provozní řád od dodavatele technologie – umístit bazén na co nejkratší spojnici s rodinným domem, čímž vznikají zpravidla kratší rozvody potrubí, elektrické vedení apod. – u venkovních bazénů situovat bazén tak, aby byl přímo osvětlen slunečním svitem (jižní nebo jihozápadní strana) – zajistit ochranu vodní plochy před ztrátou teploty vody a znečištěním technické vybavení (úpravnu, ohřev vody apod.) umísťovat co nejblíže k bazénu
text: Ing. Bohumil Šťastný, katedra zdravotního inženýrství na Stavební fakultě ČVUT v Praze foto: archiv redakce |
Gijs Papavoine
|
|
Design je „snoubení krásy a účelnosti“. Účel není těžké při výběru stanovit, ovšem ona krása je vždy velmi relativní. Přesto se většina laické i odborné veřejnosti tiše shodne na jakési dělicí čáře velice sporné hranice vkusu. Holandský designér Gijs Papavoine jednoznačně stojí na správné straně.
Designér Gijs Papavoine je jedním z autorů, kterému se dá těžko něco vytýkat. Jeho dávka modernosti je snesitelná i pro širší okruh příznivců pohledově kvalitních výrobků, přesto zůstává dostatečně nadčasový a osobitý tvůrce. Je zřetelně ovlivněn funkcionalistickou tvorbou a tvorbou 60. let, která se v jeho případě projevuje schopností vést čisté a velmi střídmé tvarové linie. Jako Holanďan nesplývá s ohromnou vlnou italských designérů, ale bere si jen potřebné množství jižního temperamentu a elegance. Jím navrhovaný nábytek pak dokáže vnést teplo a zabydlovat interiér. Tím se liší od návrhářů, jejichž kusy nábytku zaplní prostor jako objekty čistě výtvarného charakteru a ze své podstaty již vedle sebe nesnesou živočišného člověka.
MONTIS, MONTIS, MONTIS Takřka bezprostředně po absolvování eindhovenské Industrial Design Academy začal Gijs Papavoine v roce 1976 spolupracovat s holandskou firmou Montis. Pod touto značkou se skrývá tým designérů a současně šéfů vlastní výroby nábytku. Ve společnosti zastával různé funkce a pozice, až se postupně propracoval do jejího vedení. V roce 1990 se stal jedním z hlavních designérů odpovědných za dodržování „design philosophy of Montis“.
Postupně navrhoval řadu kolekcí i samostatných jednotlivých výrobků, které se vedle návrhů šéfa společnosti Gerarda van der Berga staly rozpoznávacím znakem Montisu.
JAKE, LOMAS A PASSO V současné době se firma prezentuje hned několika zrealizovanými návrhy G. Papavoina. Na prestižní mezinárodní výstavě v Kolíně se objevily tři nové kusy nábytku – křeslo Jake, polokřeslo Lomas a pohovka Passo. Jake je křeslo, které svým přísně kubizujícím designem dosahuje vysoké pohledové kvality. Variabilita materiálů potahu pak poskytuje několik řešení, aniž by se měnila designová úroveň výrobku. Stejně je tomu v případě pohovky Passo. Její základní modifikace je čtyřmístná, ze které je možné odstraněním opěráku i bočních područek vytvořit jednoduchou postel s podhlavníkem. Nejodvážnější dynamický design má zjevně polokřeslo Lomas. Papavoine zde na okamžik upustil od kolmých, pravoúhlých linií a použil oblouk pro zformování opěráku, sedáku i područek. I zde je možné volit množství materiálů, kombinovat je a realizovat svou osobnost spoluúčastí na tvorbě vlastního designu interiéru.
KLASIKA, RETRO A OSTRÉ HRANY I v minulosti však Gijs Papavoine vytvořil bezpočet návrhů, které firma Montis zařadila do svého výrobního programu. Mezi nejznámější výrobky patří jistě křeslo Coco. Svým oblým, měkkým retrodesignem připomíná 60. léta, která nyní zažívají novou vlnu popularity. Mezi klasiku v sortimentu Montisu patří rovněž pohovka Juliet. Poskytuje varianty od malé dvojmístné až k pětimístné, skutečně královské pohovce. I tady volil Papavoine jako základ pro tvarosloví sedačky oblouk. Další charakteristickým produktem je pohovka Meander s ostře řezanými hranami, které je možné „zaoblit“ pastelovými barvami materiálu potahu.
VOLBA PAPAVOINE Gijs Papavoine se svou dosavadní tvorbou zapsal do seznamu designérů, kteří nabízejí vlastní, originální pohled na řešení vztahu krásy a funkce. Po-skytuje prostor pro individualitu uživatelů navrhovaných výrobků a zároveň volenými tvary nabízí jasné vedení světem vlastní estetiky. Volba jménem Gijs Papavoine bude vždy dostatečně originální. Nestane se, že nábytek bude okupantem interiéru, který pak odmítne přijmout cokoliv jiného než zase další výrobky signované Papavoinem. Snese dialog s okolím a nabídne se i do role reprezentativního solitéru.
Gijs Papavoine Narodil se v roce 1949 v holandském městě Hertogenbosch. Absolvoval Institut technologie a průmyslového designu v Eindhovenu. V roce 1976 začal spolupracovat se společností Montis a v roce 1990 se stal vůdčí osobností jejího designérského týmu.
text: Petr Haas foto: archiv |
I rostliny mají hlad
|
|
Kromě vodíku (z vody), uhlíku, kyslíku a částečně síry (z ovzduší) čerpají rostliny nezbytné prvky z půdy. Vedle základních minerálních živin (dusík, fosfor, draslík, vápník, hořčík, síra) jsou pro rostliny nezbytné stopové prvky: železo, zinek, měď, mangan, bor a molybden. Každý prvek má v rostlinném organismu nezastupitelnou funkci.
Prvky Dusík (N) odpovídá za správný růst. Při jeho nedostatku jsou rostliny zakrnělé, žlutozelené, květy i plody jsou drobné a je jich méně. Naopak při přebytku je růst bujný. Barva listů je tmavě zelená až namodralá. Pletivo je řidší, nevyzrálé a snadno podléhá škůdcům. Fosfor (P) je kromě růstu nezbytný pro vývin květů. Při jeho nedostatku mají rostliny slabé stonky, méně se větví, méně kvetou. Také kořenové vlášení nezbytné k příjmu vody s živinami se hůře vyvíjí. Snižuje se odolnost k teplotám pod bodem mrazu. Draslík (K) napomáhá hospodařit s vodou. Příznakem nedostatku je usychání okrajů starších listů a následný opad. Rostlina jakoby předběhla čas a ocitla se na konci sezony. Nadbytek draslíku brání příjmu hořčíku a vápníku. Vápník (Ca) v půdě některé rostliny nesnášejí (azalky, rododendrony, vřesy, vřesovce), jiné se bez něj neobejdou. Málokdy je nedostatek vápníku v rostlinách vyvolán jeho absencí v půdě – spíše suchem nebo nadbytkem dusíku či draslíku. To pak způsobuje u jabloní známou „hořkou pihovitost jablek“ nebo „nekrotické zakončení plodů papriky a rajčat“. Nadbytek vápníku nebývá častý. Projevuje se jako chloróza čili žloutenka, brání příjmu hořčíku. Pomocí vápníku udržujeme optimální půdní reakci, tzv. pH. Hořčík (Mg) se podílí na tvorbě chlorofylu. Při jeho nedostatku jsou listy zbarveny světle zeleně. Plošky mezi žilkami žloutnou a chlorofyl se soustřeďuje jen okolo žilek. Listy opadávají, květy se objevují později a v menším množství. Hodně hořčíku se vyplavuje z půdy vlivem kyselých srážek a kyselých hnojiv. Železo (Fe) chybí rostlinám hlavně na alkalických (vápníkem bohatých) půdách. Nedostatek železa se projevuje opět chlorózou. Ta ovšem tentokrát začíná od nejmladších listů. Citlivé na nedostatek železa jsou např. prvosenky (primule), růže, citrusy, azalky, hortenzie, gerbery či gloxínie.
Hnojiva Hnojiv je na našem trhu dostatek. Dělíme je na tzv. plná (obsahují všechny základní i důležité stopové prvky) a hnojiva jen s jednou nebo několika živinami. Do půdy je dodáváme v podobě granulí, tablet, hnojivých tyčinek nebo zálivkou.
Dodržujeme přitom určité zásady. Dusíkatými hnojivy například nikdy nehnojíme na podzim. Dusík je prvek v půdě nadmíru pohyblivý a snadno se vyplavuje. Rostlinám jej servírujeme až tehdy, když jej mohou přijímat, a raději v několika menších dávkách. Naopak fosforem lze hnojit do zásoby. Pozor však na půdní reakci v silně alkalických i kyselých půdách. Tam je fosfor silně poután a tudíž je pro rostliny nepřístupný. Takové přihnojení vyzní naprázdno. Také vápnit můžeme do zásoby. Nejvhodnější to bývá v pozdním podzimu. Na lehčích půdách dáváme přednost jemně mletému vápenci před vápnem. Zatímco např. granule oblíbeného Cereritu nebo jeho současné náhražky Slovceritu se rozpouštějí a tím uvolňují živiny postupně, tekutými hnojivy dosáhneme téměř okamžitého účinku. Můžeme přihnojovat přímo na listy, ale správně naředěným roztokem, abychom rostliny nepopálili.
Kombinace hnojiv Chceme-li hnojiva kombinovat nebo zároveň hnojit různými hnojivy, musíme mít na paměti následující pravidla: – hnojiva obsahující vápník ve formě hydroxidu nebo oxidu nesmíme míchat s amonnými formami dusíku, neboť vápno způsobí únik dusíku ve formě plynného čpavku; – vápenatá hnojiva nesmíme míchat se superfosfátem, fosfor v této formě je snadno rozpustný a s vápníkem tvoří nerozpustné sloučeniny; – superfosfát mícháme s dusičnanovými formami dusíku jen v otevřených prostorách, neboť se mohou tvořit škodlivé plyny; – při hnojení hnojivy, která se nesmějí míchat, dodržujeme alespoň čtrnáctidenní časový odstup.
Humus Nezbytnou součástí hnojení a péče o rostliny je udržovat dostatek humusu v půdě. Humus a všechny další organické části v půdě pomáhají poutat živiny, vodu a vyrovnávají extrémní hodnoty. Humus se postupně mineralizuje, uvolňuje živiny přístupné pro rostliny, a tím se jeho obsah snižuje. Proto jej stále musíme doplňovat prostřednictvím organického hnojení, tedy všemi druhy hnoje, kompostem, zeleným hnojením, nastýláním atd. Právě na jaře bychom měli pod keře, k růžím i do záhonů přidat dobrý kompost.
Kdo co potřebuje Letničky a dvouleté rostliny, které intenzivně rostou a bohatě kvetou, pohnojíme vydatněji organickými hnojivy na začátku vegetace a v jejím průběhu přihnojujeme pravidelně slabším roztokem tekutého plného hnojiva. Trvalky hnojíme obdobně, ale záleží na intenzitě růstu. Fosforem a draslíkem můžeme hnojit do zásoby, dusíkem aktuálně během vegetace. Nastýláním půdy šetříme vláhu a zlepšujeme přísun humusu. Cibuloviny (narcisy, tulipány apod.) hnojíme těsně před výsadbou fosforem a draslíkem, dusík přidáváme až od února.
Trávník rovněž potřebuje živiny. Na podzim rozhodíme dobře zetlelý kompost ve vrstvě až 1 cm. Během vegetace je přihnojení nezbytné. První děláme již nyní, další přijdou na řadu v červnu, pak v září a koncem října rozhodíme již zmíněný kompost.
[jas] zdroj: Můj dům 4/2002 |
Svítidla pro děti
|
|
Svítidla bychom měli vybírat s ohledem na věk dítěte. Pro malé děti jsou vhodná plastová nebo textilní. Prostě ta, která vydrží polštářové bitky, a hlavně se o ně dítě nespálí. Neměla by však být neprůhledná, tedy svítící na konkrétní plochu nebo vymezený prostor místnosti. Ke správnému osvětlení celého pokojíčku jsou doslova nutná přídavná světla. Slouží ke zlepšení světelných podmínek při určité činnosti, jako je hraní si s kostkami, kreslení atd. Na psací stůl by měla být umístěna světla, stolní lampičky, se snadnou manipulací, s nastavitelnou výškou světelného zdroje a nastavitelným stínidlem. To je velmi důležité, zdroj světla se většinou nachází v zorném úhlu dítěte a pomocí stínidla je nutné omezit oslnění očí. K přečtení pohádky v postýlce jsou vhodné nástěnné lampy pevně připevněné ke stěně. Klipsové lampy, které slouží ke stejnému účelu a připevní se na postel, jsou vhodné pro větší děti, u nichž se nemusíme tolik bát, že je neopatrným zacházením srazí a v horším případě se o ně i popálí. Pro svůj kuželovitý tvar světla slouží tzv. bodová svítidla. Nacházejí uplatnění především tam, kde chceme nasvítit určité komponenty v místnosti. V pokojíčku předškoláka je asi moc nevyužijeme, zato v pokoji mladého sportovce jimi můžeme nasvítit vitrínu s vítěznými trofejemi. Skoro každé malé dítě si prožije období strachu ze tmy, zvláště při usínání.Není nic lepšího, než mu pořídit stínidlo, neboli noční světlo. Při nízkém výkonu zdroje může dítě provázet třeba celou noc a dodávat mu pocit jistoty. Dětská svítidla a stínidla se vyrábějí v nejroztodivnějších tvarech, barvách a svojí nápaditostí rozvíjejí kreativitu a fantazii našich nejmenších.
Světelné zdroje Při výběru světelného zdroje je důležité vědět, jakou funkci má plnit a do jakého svítidla bude instalováno. Každé svítidlo má od výrobce doporučený výkon zdroje. Pokud si při jeho koupi nejsme jisti správností výběru, je lepší se obrátit na školeného prodavače. Obecně se doporučují klasické žárovky v čirém nebo matném provedení. Vydávají měkké, jasné a neoslňující světlo. Jak již bylo uvedeno, mělo by v místnosti dojít k souhře několika světel, můžeme proto kombinovat i několik světelných zdrojů dohromady. Například halogenové žárovky poskytují ostré bílé světlo, podobající se světlu dennímu. Nabízejí řešení bodového i rozptýleného světla. Využití proto mají například ve stolní lampě umístěné na psacím stole, kdy při plnění úkolů velmi záleží na přesnosti provedení, např. při rýsování. Vzhledem k tomu, že více oslňují a vydávají větší teplo, nedoporučují se pro malé děti. Příjemné, neoslňující světlo vydávají kompaktní zářivky. Jejich podstatnou výhodou je i výrazná úspora energie – až 80 % oproti klasické žárovce. Proto je volíme tam, kde se často a dlouho svítí. Jsou například vhodné pro osvětlení chodeb nebo pro centrální svítidlo v dětském pokoji. Do dětského pokoje volíme nejlépe kompaktní zářivku s dvojitým krytím (tvarem připomíná žárovku), z níž světlo vychází tlumenější a méně oslňuje. Při použití kompaktních zářivek nezapomínejme, že principem jde stále o zářivku. Její světlo tedy bliká, byť tak rychle, že oko kmity nevnímá, zároveň nevyzařuje celé světelné spektrum, což způsobuje zkreslení barev. Pro děti, jež se barvy teprve učí vnímat, jde o výraznou nevýhodu. Zároveň však obě zmíněné nevýhody můžeme eliminovat současným použitím světla klasické žárovky. Oproti tomu u větších školáků, kterým již záleží i na designu pokoje a souhře jeho barev, můžeme doporučit i barevné zdroje, které zvyšují výtvarný efekt a ladí náladu pokoje do jedné barvy. Náladu pokoje zvýrazní i bodové osvětlení, které se využívá při nasvícení určitých míst nebo komponentů místnosti, např. terče na šipky. Světelné zdroje se vyrábějí v různých provedeních, tvarech, typech i barvách. Díky typizaci závitů jsou jednotlivé zdroje snadno zaměnitelné, můžeme tedy vyzkoušet různá řešení a „naladit“ místnost do požadované podoby.
Pár slov k bezpečnosti Již jsme se zmínili o některých aspektech bezpečnosti. Svítidla u malých dětí musí odolávat dětským hrám a chránit světelný zdroj krytem. Svítidla volně položená na stolku může dítě snadno shodit. Je vždy lepší je pevně připevnit ke stěně. Zejména u jednoduchých lampiček nezapomínejme, že při případném rozbití žárovky dojde k odkrytí drátů, jež mají plné síťové napětí! Nezapomínejme také, že dítě je nabito zvědavostí, proto bychom po vytažení šňůry lampičky měli zásuvku ihned zaslepit. Pozor rovněž na možnost doteku světelného zdroje. Žárovky, a to zejména halogenové, dosahují na povrchu vysokých teplot a mohou i při krátkém doteku způsobit kontaktní popáleninu.
Svítidla do dětského pokoje vybírejte pečlivě. Ladit s nábytkem mohou, ale bezpečná být musí. Zahoďte podvědomé zábrany ze svícení více světel najednou. Je to nejlepší, jaké můžete nalézt.
text: Markéta Andrejsková foto: Philips Lighting a archiv |
Design školou povinný
|
|
Fakulta designu a výtvarné výchovy Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem za sebou nemá dlouhou historii, ale každý rok práce přináší výsledky, které dokládají, že založení školy tohoto typu v severočeském regionu mělo smysl. Zpočátku totiž sudičky nad kolébkou nové školy spíš kroutily hlavou, což potvrzuje i docent univerzity, akademický malíř Vladimír Švec: „Samozřejmě můžeme říct, že každá instituce má svou řádnou zakládací listinu, na té je datum – a je jasno. V mých vzpomínkách však institut vznikl jakýmsi letmým startem a jakoby se v několika místech a časech nesnadno poskládával, tak trochu i proti vůli mnohých. Prostě původ složitý a nejasný.“ Původní Institut designu a výtvarného umění byl součástí ústecké univerzity, vyrostlé z bývalé samostatné pedagogické fakulty. První vznikl v roce 1992 ateliér skla, vedený akad. sochařem Pavlem Mizerou, jako druhý přibyl v roce 1993 ateliér porcelánu a keramiky, vedený akad. sochařem Pavlem Jarkovským. V roce 1994 byly otevřeny ateliéry přírodních materiálů, fotografie, grafického designu a textilní tvorby a jako poslední v roce 1998 užitá grafika. Od samého začátku byla v programu školy jasná orientace, vycházející z lokálních tradic severočeského regionu. Na existující síť středního školství se sklářským, keramickým a textilním zaměřením navázal další stupeň vzdělávání s výhodou bezprostředního kontaktu s výrobou. Ve čtyřech ročnících je celkem 102 studentů. Fakulta zatím umožňuje bakalářské studium, ale ve fázi posledních příprav je úroveň magisterská. Dosavadní absolventi s titulem bakalář artis mají za sebou spolupráci s Crystalexem Nový Bor, Českým porcelánem v Dubí nebo s Keramickými závody Ideal Standard v Teplicích. Na další cestu, kterou po ukončení školy zvolí, odcházejí vybavení odbornými znalostmi a nabití zkušeností z tvůrčí atmosféry školy málem rodinného typu.
Rozhovor s akad. sochařem Pavlem Jarkovským, vedoucím ateliéru porcelánu a keramiky Pane docente, vy jste jeden z těch, kteří na škole silně prosazují rozšíření na magisterské studium. Jsem velice proti tomu, aby bylo na užitém umění jen bakalářské studium, je to málo. Ukazuje se, že čtyři roky nestačí, studenti potřebují rok na diplomku, aby ji mohli dotáhnout do konce, a tak často odkládají absolutorium. Za kolik svých studentů vlastně bojujete? Ideální stav na keramice jsou tři, maximálně čtyři studenti, výjimečně pět v ročníku. Bohužel škola je placená za hlavu, mám šest studentů, což je moc, dva externisty (jeden je z Japonska). Museli jsme odmítnout Poláky, Němci by rovnou chtěli nastoupit po deseti, ale to je nereálné. Limitují vás peníze? My dnes už nejsme státní, ale veřejnoprávní škola, což je takový alibismus státu. Můžeme sice hospodařit, ale to hospodaření je sporné – sponzorsky seženu peníze, ale nesmím si je ušetřit a převést na další rok, musely by propadnout. Určitě vás tedy přepadají skeptické myšlenky… Asi se nebudete divit, dost často. Vznikají z různých drobností, kterých je hodně a jsou nesmírně ubíjející. Přes prázdniny třeba nemáme spravené kruhy… Stavíme pec na porcelán, která bude bonbonkem v České republice, možnost výpalu na 1 560 °C, s hlučností pod státní normou, aby se dalo dělat i v noci. Bude skutečně pěkná, ale pálit jsme v ní měli už minulý semestr. Teprve v září však byly podepsané poslední smlouvy. Ztratili jsme celý semestr. Jsme taky nesmírně špatně vybaveni počítačovou technikou. Studenti by se měli seznámit i s trojrozměrnou prací na počítači – taková špičková fréza kdyby tu byla – v republice se uživí jedna, škola by možná byla teoreticky schopná na sebe i vydělat.
Ale těžké poměry většinou stmelují kolektiv… Studenti si vaří a musím říct, že i kluci vaří vynikajícím způsobem. Jsme pořád pohromadě, víme o sobě všechno a musíme mít určité ohledy. Řekl bych, že v ateliéru je docela dobrá parta. Máme detašované pracoviště v porcelánce v Dubí, kde zatím není kde spát, takže jsme hledali, jak ušetřit čas ztrácený přejížděním do Ústí na koleje. Každý má pracovní stůl 2 x 1 m, který si večer uklidí a dá si tam karimatku a spacák. Myslím, že takové spolužití je pro nás všechny velmi pozitivní, zblízka sledujeme navzájem svou práci, komentujeme, hodnotíme. Já přespávám na stejném patře, na večeři jdu do stejné hospody naproti jako oni. Nemůžeme si být cizí.
Rozhovor s Annou Strnadelovou, studentkou 2. ročníku Aničko, dostala jste mimořádnou cenu ředitele Design Centra za návrh dlažby, která je dnes už v běžném výrobním programu Chlumčanských keramických závodů. Jak jste o navrhovaném dekoru přemýšlela? Chtěla jsem narušit pravidelnou a chladnou geometrii dlaždic, kterou určuje jejich daný tvar. Nabourat ji lehce načrtnutou linkou, která vychází více z přírody. Na člověka působí mnohem přirozenějším dojmem. Necítila jste se svázaná množstvím už existujících dekorů? Ani ne. Myslím, že je výhoda, že nejsem přímo z prostředí továrny, protože nevycházím z už vytvořených vzorů, tolik mě neovlivňují. Kreslíte si někdy nápady, abyste je nezapomněla? Často je nejdříve nosím jen v hlavě. Protože po přenosu na papír se trošku mění, je třeba je přesně definovat. Někdy – spíš u prostorových objektů – je bez předchozího kreslení rovnou modeluji z hlíny. Teď máte téma klauzury „malý úložný prostor“. Vyhovuje vám takové úzké vymezení? Zadaný úkol mi částečně usnadňuje práci, protože stanovuje hranice, v nichž se musím pohybovat, ale zároveň mě neomezuje úplně. V tématu se můžeme pohybovat téměř volně. Je zajímavé navrhovat design předmětů, které budou sloužit jako užité – tedy přímo lidem. Není snadné skloubit funkčnost s originálním řešením, dobrým designem a ještě sériovou výrobou. Je to spousta omezení, ale myslím, že mezi nimi je ještě místo pro něco nového.
text: Pavlína Blahotová foto: archiv |
Než začnete čarovat
|
|
Tehdy mi ke štěstí stačila malá 50l lednička a nad ní zavěšený plynový dvouvařič, nádobí jsem myla ve dřezu na desce položené přes vanu. Ne, nebylo těsně po válce. Jen těsně před sametovou revolucí. Až změna režimu probudila k životu firmy předhánějící se v nejzajímavější nabídce kuchyňských sestav na míru, rafinovaného vybavení a designových řad nádobí a dalších doplňků. I ten nej-menší prostor může být vybavený maximálně účelně a přitom dobře vypadat. Kuchyňská studia čekají s otevřenou náručí a interiéroví architekti stejně tak. Než se jim ovšem nezkušený člověk vrhne do náruče, měl by mít konkrétní představu, jak velkou kuchyň chce, a především, co v ní hodlá mít a jakým způsobem se tu bude vařit.
Co bude uvnitř Kuchyňská studia spolupracující s výrobcem nábytkového kování BLUM (SYKORA, SEDLÁK, KORYNA, HANÁK) mají pro zákazníky připravený počítačový program firmy BLUM, který jim pomůže naplánovat vybavení kuchyně přesně podle potřeb konkrétní rodiny. Pokud se právě do kuchyňského studia nechystáte, řiďte se alespoň základními radami, jak co nejúsporněji uložit maximální množství kuchyňských potřeb – zvolte široké zásuvky se stoprocentním výsuvem, zvedněte o výšku jedné zásuvky pracovní desku, vyšetříte další místo a bude se vám lépe pracovat. Určitě si oblíbíte výsuvné potravinové skříně s drátěnými koši, které umožňují přehledné ukládání a pohodlné užívání. Využijte rohových prostor, kam se s pomocí výsuvných drátěných košů snadno dostanete a uložíte zde spoustu důležitých věcí, které je třeba mít pořád při ruce. Nebojte se přepychu přehledně uspořádaných příborových zásuvek. Zjistíte, že věci, pro které zde není místo, jste stejně nikdy nepotřebovali.
Kuchaři na míru Kuchyň musí být uspořádaná nejen na míru bytu a rodině, ale především kuchaři, který ji bude nejčastěji využívat. Ten by měl mít hlavní slovo při vybírání digestoře, rozmístění dřezu, varného centra, případně i zabudovaných prkének do pracovní desky. Možná si ještě přesně neuvědomuje, co bude během příštích let vařit, ale určitě cítí nebo tuší, jaký pracovní postup mu vyhovuje (jedna ze zásadních otázek je, zda je kuchař pravák nebo levák). Frekventovaná kuchyňská sestava by měla mít úplně jednoduchá hladká dvířka i úchyty. Místo úchytů lze využít jiných možností otvírání – ztracené profily na horní části dvířek nebo naopak vyřezané otvory – ty jsou nejméně náročné na údržbu. K pohodlnému čarování kolem plotny dobře poslouží i využití závěsných systémů. Ty pak přímo nad pracovní plochou nabízejí nejčastěji užívané nástroje a dokonce i takové pomůcky, jako je nejoblíbenější kuchařská kniha. Jejich velkou výhodou je, že vůbec nepůsobí staticky, jejich rozvržení se dá kdykoliv změnit a tak přizpůsobit novým požadavkům. Na charakteru kuchaře záleží i vybavení kuchyňskými spotřebiči, které samy o sobě zabírají poměrně dost místa. Konzervativní typy například vůbec nepotřebují mikrovlnnou troubu, nepoužívají kráječ na chleba, nad parní troubou a nahřívačem talířů se pohrdavě usmívají a dokonce mají raději plynovou varnou desku, protože si lépe mohou regulovat intenzitu ohně. Určitě však potřebují horkovzdušnou troubu nebo alespoň remosku a potěšíte je digestoří, opékačem topinek a rychlovarnou konvicí. A zkuste konzervativnímu kuchaři nabídnout myčku nádobí! I ten nejzarytější nakonec někde vyšetří 45 potřebných centimetrů a přikývne.
Typy pracovních desek Laminátová – od 600 Kč/m Masivní dřevo – od 1 000 Kč/m Corian – od 8 000 Kč/m Přírodní žula – od 10 000 Kč/m Ideální pracovní deska je bezespárá. Pokud se nemůžete spárám ubránit, dohlédněte na jejich dokonalé zatmelení
Nouzové minimum Kuchyňský monoblok s nerezovou horní deskou, která obsahuje dřez s odkapávačem a dvouvařič, ve spodní části je zabudovaná lednička (široká 50 cm) a malá skříňka. Celý monoblok má rozměry 100 x 60 cm, výška 90 cm, v ceně okolo 12 000 Kč prodává síť obchodů OBI nebo BAUHAUS
Kompletní kuchyň na 4 m2 prodává také IKEA. Sestava ve tvaru písmene L obsahuje úložné skříňky, pracovní desku na polychromované noze s podsunutým kuchyňským vozíkem, vnitřní police s otočnými koši.
Minimum pro pohodlné vaření Do prostoru o délce 200 cm se dá vedle sebe zabudovat myčka (45 cm), trouba (70 cm), plnovýsuvná zásuvka na kuchyňské potřeby (20 cm) a úložná skříňka (60 cm). Nad nimi je dostatek prostoru pro dvoudřez s odkapávačem, čtyřplotýnkovou varnou desku a malou pracovní plochu.
Jak pořídit co největší pracovní plochu Pokud při rohovém uspořádání umístíte do rohu mycí centrum, vyšetříte spoustu místa pro pohodlnou přípravu jídel. Na pomoc vám vždy mohou být po ruce mobilní stolky s vrchní deskou upravenou jako prkénko na krájení nebo pod vrchní desku přidat další výsuvné pracovní plochy a prkénka.
Jak maximálně využít malý prostor Zvolit kuchyňskou sestavu do tvaru písmene U. Rohové skříně vybavené výsuvnými koši jsou téměř bezedné a pojmou víc nádobí, než si myslíte.
Jak malou kuchyň pohledově odlehčit Prostřídejte plná dvířka s otevřenými policemi, ve kterých mohou být věci uložené například v proutěných koších.
Kontakty: KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel./fax: 02/57 31 79 64-65; IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 02/51 61 01 10; WELLMANN CENTER SEKTO, Na Poříčí 10, Praha 1, tel.: 02/21 89 91 07
text: Pavlína Blahotová foto: archiv |
Zahradní design
|
|
Málokterá zahrada je dokonale izolovaný prostor za vysokými zdmi. Často existuje pohledové propojení s okolní krajinou nebo sousedními zahradami. Přirozenou součástí zahrady jsou i budovy, například obytný dům. Jak okolí, tak především dům mají svůj styl a charakter, který může být nevýrazný, ale také velmi vyhraněný. Správně chápaná a navržená zahrada by měla na takový styl navazovat, motiv dále rozvíjet a se svým okolím vhodným způsobem komunikovat. Cílem je pak umělecká jednota, kdy dům, zahrada a potažmo i okolí vytvářejí jednotné dílo, u kterého je definován styl.
Nejde o nějaký přísný akademický kánon, ale spíše o schopnost, jak pomocí harmonie nebo kontrastu vystihnout a zdůraznit (nebo také potlačit) určité typické znaky. Toto pravidlo by mělo zastřešovat všechny zahradní úpravy a být jakousi nedotknutelnou hodnotou, od které se vše odvíjí.
Umělecká jednota byla dovedena k dokonalosti v epoše baroka a ne nadarmo se říká, že každý velký umělecký sloh jde k baroku. Přesně to vyjádřil legendární zahradní architekt a tvůrce parku ve Versailles Le Nôtre: „Celek se skládá z jednotlivých vysoce cenných prvků, které jsou však celku umělecky podřízeny; zároveň však celek nemůže bez těchto prvků existovat.“
Až do konce 19. století toto pravidlo fungovalo, s nástupem modernismu a funkcionalismu však zahradní architektura již neudržela krok. Zahrady 20. a 30. let 20. století proto patří k nejhorším v dějinách vůbec! Dnes je někdy situace spíše opačná…
Prolnutí dvou sfér Uměleckou jednotu dosahujeme nejrůznějším způsobem, mezi hlavní patří opakování materiálů, tvarů a barev z domu v zahradě a naopak přiblížení zahradních prvků co nejvíce k domu. Smyslem je prolnutí obou sfér, kdy zeleň vchází do domu a obytná funkce se rozšiřuje do zahrady. Výborným příkladem je dnes stále oblíbenější terasa, která se využívá i ke stolování a podobně.
Na rozdíl od běžné budovy má zahrada zpravidla přednost v tom, že má mohutnější rozměry. Pocit svobody a nezávislosti je spojen s vnímáním prostoru a v dnešním stále stísněnějším světě je tak i významnou psychologickou kvalitou. Proto si velikosti zahrady považujme a snažme se ji spíše zdůraznit nežli potlačit. K tomu nám slouží především velké a volné plochy a průhledy. Průhled je koridor ohraničený vyšší zelení, kterým běží náš pohled do dáli.
Podobný smysl má i pohledová osa (jedna nebo více), jež vychází zpravidla z domu a prochází zahradou. Tvoří v zahradě jakousi páteř, kolem níž se kompozice odvíjí. Na svém konci může ve vzácných případech pokračovat dále do krajiny, ale častěji ji zastavíme na nějakém výrazném prvku, kterému říkáme bod pohledu (point-de-vue). Ten je tvořen zajímavou dominantou, solitérní dřevinou, kašnou, skulpturou.
Pod pojmem osa si však nepředstavujme jen rovnou linku s charakterem průhledu, ale i oblouk či křivku, u kterých nevidíme ihned až na konec. Takové řešení pak provokuje zvědavost a nenásilně nás vtahuje do zahrady.
Vztah mezi hmotou a velikostí Důležitým kritériem pro vědomé i podvědomé pocity je většinou vztah mezi hmotou domu a velikostí zahrady. Častým problémem však bývají i proporce jednotlivých zahradních struktur, jako je pergola, bazén, odpočivadlo, trávník, záhony, stromy a mnoho dalších vzhledem k sobě navzájem nebo k zahradě jako celku. Proto vnímáme zahradu jednou jako přeplácanou a jindy jako prázdnou. Smyslem je opět nalézt rovnováhu mezi hmotami. V krajině se jako optimální uvádí poměr 2:3 mezi plochou volnou a porostem dřevin.
Na zahradách se podle toho však nelze řídit, protože jsme limitováni velkým množstvím dalších faktorů. Především je to plocha zahrady samé a na ní umístěného domu. Pak ještě chceme dostačující místo pro trávník, jezírko, záhonek s květinami – a rychle zjistíme, že na keře nebo dokonce stromy už mnoho nezbývá.
Jsou to tedy především vertikální hmoty mohutnějších dřevin, pro které se těžko hledá místo. Do jisté míry se dají nahradit pergolami, trelážemi a podobnými oporami pro popínavé rostliny, které nám dojem výšky a hmoty zajistí. Přesto se ale snažme i do menších zahrádek umístit alespoň jeden méně vzrůstný strom a několik zajímavých keřů. Pravidlo „zlatého řezu“ Zahradu tedy nelze plánovat pouze na plochém půdoryse projektu, ale musíme si ji stále představovat i ve třetí dimenzi. S tím souvisí i střídání světla a stínu na zahradě, které vedle budov a staveb zajišťuje především vyšší zeleň. Pokud je plocha vystavena velkému žáru po celý den, není to zcela vyhovující. Předně se tak ochuzujeme při výběru o celou a krásnou skupinu stínomilných a podrostových rostlin. Dále nám zahrada neúměrně vysychá a neposkytuje příjemná letní zákoutí.
Střídání světla a stínu nám velmi zvýrazňuje kompozici, postupující stín je zajímavým a dynamickým elementem.
Už jsme si řekli, že zahrada má určitou kompozici. Je to široký pojem, jenž zahrnuje vhodné a krásné rozmístění jednotlivých prvků v rámci celé zahrady, ale i detailní řešení trvalkového záhonu se všemi rostlinami. Kompozici chápeme nejsnadněji při pozorování z určitého místa. Za tím účelem se v zahradní tvorbě mluví o „zarámování“ určité scenérie. Jde vlastně o živé obrazy, které komponujeme jako obrazy pravé. Zřejmě proto byli v minulosti někteří malíři i výbornými tvůrci parků. Součástí správné kompozice je i pravidlo „zlatého řezu“. Oč jde? Věděli to již staří Římané, že není vhodné umisťovat dominantní linie a body do středu, a proto byl vytvořen a matematicky definován poměr velikosti mezi dvěma rozměry. Pro představu je to vztah, jako existuje mezi kratší a delší stranou na listu papíru A-4.
Jak pracovat s iluzí Co ale potom, když máme opravdu malou zahrádku, na které se výše uváděné metody dost dobře nadají uplatnit? Pak je vhodné sáhnout do arzenálu takzvaných iluzí. Kdo z nás by je neznal… V zahradní tvorbě se však jedná o vizuální a vjemové pomůcky, které na základě optického klamu vytvářejí iluzi většího nebo vyššího prostoru. Klasickým příkladem je iluzivní malířství, při kterém se na stěnách vytvářejí perspektivní obrazy navozující dojem pokračujícího prostoru.
Zjednodušenou verzí jsou různé treláže a mříže s podobným účinkem. Dojem prodlužování vzdálenosti však způsobuje i vodní plocha, stejně působí i rovná cesta, která se směrem dozadu zužuje a prodlužuje tak perspektivu. Namodralé a sivé barvy zase navozují pocit dálavy a proto se dávají do zadních částí záhonů i zahrad. Podobných příkladů je celá řada a jsou využívány v zahradách odnepaměti. Jak tedy vidíme, zahradní tvorba je oborem, u kterého se uplatňuje velká dávka fantazie a hravosti spolu s přesným technickým myšlením.
text: Jiří Prouza foto: autor |
Počítačová síť ovládá domácnost
|
|
Nejlepším ukazatelem příštího vývoje bývají elektronické výstavy a veletrhy. Již před několika lety se velká mezinárodní výstava CES (Consumer Electronics Show) v Las Vegas konala pod heslem Home Is Where the Network Is – Domov je tam, kde je síť (míněno samozřejmě počítačová). Ani letos se tato akce neobešla bez těžko přehlédnutelného připomenutí možností počítačových sítí v domácnosti. Sám Bill Gates, zakladatel Microsoftu a patrně nejbohatší muž planety, tu osobně předvedl svoji vizi nazvanou Mira. Jde o bezdrátový inteligentní a přenosný monitor, který každému členu domácnosti umožňuje odkudkoliv z domu nebo bytu přístup k domácí počítačové síti, k internetu i k ovládání „inteligentních“ spotřebičů, kterými je taková domácnost vybavena. Na trhu by se toto zařízení mělo ocitnout před Vánoci. U nás, kde slušný počítač stojí čtyři měsíční platy a pravidelný přístup k internetu není také levnou záležitostí, zatím něco takového vypadá jako ryzí utopie. I sem však tento trend jistě jednou dorazí.
Chytrý byt V současnosti je v USA již několik desítek milionů domácností, které vlastní víc než dva počítače. Předpokládá se, že v následujících dvou letech bude tento trend přinejmenším pokračovat. Kromě toho se tu v průběhu pěti let vedle počítačů objeví asi 115 milionů dalších „nepočítačových“ spotřebičů vybavených čipy, díky kterým je půjde připojovat k sobě navzájem a všechny dohromady pak na internet. Takové spojení domácí elektroniky výrazně zvýší kvalitu služeb, které spotřebiče poskytují. V první fázi se patrně propojí všechna zařízení, jež nějak souvisejí s informacemi a zábavou: telefon, počítač, televize, rozhlas, fax, videokamery, digitální fotoaparáty. Tak půjde z libovolného místa bytu nejen sledovat televizní pořad, ale současně si také zahrát počítačovou hru, zkontrolovat prostřednictvím kamery, co to bylo za divný šramot na zahradě, případně kdo zvoní na dveře, nebo třeba poslat tetičce do Austrálie poslední snímky jejích synovců či zjistit, co je nového ve schránce elektronické pošty. V další fázi se k této domácí síti patrně připojí pračky, klimatizace, mikrovlnné trouby, lednice a další spotřebiče, do kterých byste to dneska nejspíš vůbec neřekli. Inteligentní programy pak samy převezmou většinu běžných starostí, zatímco na členy domácnosti zbude jen udílení pokynů – samozřejmě, že ne složitě pomocí nějaké klávesnice, ale pouhým hlasem. Napojení takové sítě na internet spojí nejen domácnost se světem, ale i svět s domácností: kdekoliv na cestách si budete moci prostřednictvím mobilu ověřit, zda je doma vše v pořádku. Stejně tak půjde přikázat topení, klimatizaci, koupelně nebo mikrovlnné troubě, co mají nachystat pro předpokládanou hodinu vašeho návratu.
Ukázková řešení Prototypy takových domácností už existují. Například společnost Matsushita před časem představila „inteligentní dům“, který slouží jako testovací pracoviště pro tyto technologie. Všechny místnosti jsou vybaveny počítači navzájem propojenými optickými kabely. Dům si sám objednává potraviny, ale současně také sleduje váhu svých obyvatel a složení jejich stravy, aby to s jejich vykrmováním příliš nepřehnal. Péče je dovedena opravdu do důsledků: zjistí-li dům např. vysoký obsah cukru v moči nájemníků, okamžitě uvědomí lékaře… Domů ovládaných počítačovou sítí a připojených na internet přibývá i v Evropě. Jedním z takových objektů je eHome americké firmy Cisco, který stojí ve Watfordu u Londýna. Přes internet je zde ovládáno například vytápění a osvětlení, většina běžných elektrických spotřebičů. Lednička je opatřena čtečkou čárových kódů, takže sama vede evidenci potravin a v případě potřeby přes internet zajistí objednání těch, kterých se nedostává. Součástí domácí sítě je zde také mnoho webových kamer, díky nimž lze zjistit, co se děje ve většině místností uvnitř, ale třeba i kdo stojí přede dveřmi, či co se děje na zahradě. Hlavním terminálem je velkoplošný televizní displej, je tu ale i několik běžných PC a přenosný bezdrátový internetový terminál. Tak lze kontrolovat veškeré dění uvnitř, ale také objednávat zboží a služby, poslouchat kvalitní hudbu z internetu atd.
Brzy půjde do tuhého Vzorové domy jsou dobrou reklamou i prezentací toho, co autorské firmy umí. Většina společností, které se těmito technologiemi zabývají, ovšem uvažuje i v reálných měřítkách. Například: jen málokterý zákazník asi bude ochoten kvůli propojení svých spotřebičů stavět nový dům se speciálními kabelovými kolektory do každé místnosti. Hledají se proto cesty, jak umožnit inteligentní pračce komunikovat s neméně inteligentní televizí i jinak – nejlépe bez jakýchkoliv stavebních úprav. Kupříkladu společnost AMD představila technologii HomeRun, která využívá telefonní linky již natažené v bytech. Pro své řešení se firma snaží získat podporu ze strany mocných počítačových společností, jako je Microsoft, Compaq a Intel. Své řešení pro domácnosti nedávno představila také společnost Cisco. Půjde o místní sítě typu plug-and-play (tedy dovolující velmi jednoduché připojování), které propojí počítače, telefony, televize a další zařízení na internet. Jsou tu ale i jiné možnosti, jak spotřebiče propojovat „bezbolestně“. Může to být například prostřednictvím zásuvek elektrické sítě nebo pomocí vhodných kmitočtů bezdrátových spojů. Jak už to tak bývá, hlavní problém nespočívá v technologii, nýbrž spíše v trhu. Domácí počítačové sítě budou mít smysl pouze tehdy, když do nich půjde jakýkoliv spotřebič připojit stejně snadno jako dnes do zásuvky. To předpokládá několik věcí: bohatou nabídku spotřebičů vybavených příslušnou inteligencí a potřebným propojovacím rozhraním, jednotný standard připojení, jednotné prostředí sítě a jednotné ovládání. Současně je nutné, aby dům připojený k internetu nebyl zranitelný při hackerském útoku zvnějšku podniknutém prostřednictvím této sítě. Je to něco podobného jako s auty – asi byste si nekoupili sebelepší model, kdyby existoval jen v několika exemplářích, kdybyste do něj nedostali palivo u běžné pumpy, kdybyste kvůli jeho ovládání museli absolvovat speciální kursy a kdyby nešlo zamknout. Boj o trh začíná Nahání vám výše zmíněná vize hrůzu? Leckdo může propojení domácnosti počítačovou sítí vnímat jako odlidšťující prvek a ohrožení vlastního soukromí. Pokud se člověk cítí svou sítí lapen, spoután a zamotán do jejích nástrah, pak to rozhodně není v pořádku. Je důležité vědět, že technika nám musí sloužit, nikoli nás zotročovat. Zůstává však jen na nás, nakolik se necháme ovládnout. Přesvědčit a „ovládnout“ nás ovšem budou chtít především výrobci moderní počítačové technologie. Jednotné prostředí domácích sítí znamená mimo jiné i víceméně jednotný a především obrovský trh – mnohonásobně větší než ten, který udělal z Billa Gatese nejbohatšího muže planety. V současnosti se velké perspektivy ovládnutí trhu domácích sítí připisují zejména technologii Jini od společnosti Sun Microsystems. Ta je velkým rivalem Gatesova Microsoftu, který si tuto příležitost nepochybně rovněž nenechá ujít. Boj o zmíněný trh tedy bude docela zajímavý – běžný spotřebitel ovšem udělá nejlépe, když si počká, až bude definitivně rozhodnut.
text: Jan Novák foto: autor |
