Blog

Pětačtyřicetiletý tvůrce mimo jiné i filmů Pražská 5, Kamenný most a Cesta z města se rozpovídal o absolvování seancí holotropního dýchání a šamanských bubnových tanců, se zaujetím hodnotil právě probíhající kurzy léčitele Tichanovského. Tomáš Vorel nezapře věčného hledače alternativních přístupů k životu. Dost možná i proto, že pokud jde o bydlení a svým způsobem i hmotnou existenci, má svoje takříkajíc jisté…

Půdní vestavba s terasou, kterou si absolvent FAMU a vystudovaný stavař nechal vybudovat podle vlastního návrhu za odborné asistence architektonické kanceláře, se totiž nachází v domě, který rodina Vorlů vlastnila v minulosti a před deseti lety jej coby konfiskát získala zpět v restituci. Dům nechala postavit babička Tomáše Vorla, kdysi úspěšná zubní lékařka. Autor, herec a režisér známý rovněž z působení v satirickém divadle Sklep a v pantomimické skupině Mimoza v onom domě postupem let obýval rozlehlý byt s rodiči v přízemí, posléze prádelnu, kterou si k žití uzpůsobil v intencích vkusu a potřeb třináctiletého rebelanta, prošel bytem v suterénu, kde dnes vládne syn z Vorlova rozvedeného manželství (s manželkou Pavlou bydleli jeden čas i mimo inkriminovaný dům). Nakonec se tedy de facto ze sklepa propracoval na úroveň půdy, kterou obýval i s expřítelkyní Bárou Nimcovou, jinak sličnou protagonistkou jeho posledního filmu.

S životem rodiny v tomto bytě zkušenost nemáte, ale s životem po boku partnerky i s životem „single“ ano. Můžete srovnávat?

S Bárou jsme tady bydleli dva roky a bylo to úžasné. Od rozchodu uplynul rok, co tu bydlím sám, a je to taky úžasné. Zkušenost mi napovídá, že muž a žena by měli mít každý svoji místnost, když už ne přímo byt, a pak by měli mít i prostory pro chvíle, kdy chtějí být spolu. Samota je pro člověka důležitá, zejména pak pro muže. Muž potřebuje samotu! Když ji nemá, po určité době si začne jít se ženou na nervy. Přátelství a láska mezi lidmi obvykle fungují za předpokladu, že každý může být i o samotě. Ty věci spolu souvisí jako den a noc. Proto lze u lidí v poslední době pozorovat takovou míru nervozity až agresivity, protože jsou stále nuceni být všude všichni se všemi. Doma, v tramvaji, v práci, prostě všude.

Vy si ale samotu dopřáváte podle libosti, a tak přinejmenším zde, v půdním království, by vás hned tak něco z míry vyvést nemělo…

Je to relativní jako všechno. Vyjdu na terasu, podívám se na zahradu a nelze si nevšimnout plynové stanice, kterou na ní postavili v době, kdy nám dům sebrali komunisti. Stanice tam bohužel musí zůstat, protože rozvádí plyn do blízkého okolí. Uprostřed bloků obytných domů tak tiká cosi na způsob časované bomby, v jejímž dosahu je například vyloučeno kouřit. Podívám se vlevo a tam, skoro v našem sousedství, ční mnohapatrový panelák, který pro své lidi nechalo vystavět ministerstvo vnitra. Z blízkého dálničního obchvatu je co chvíli slyšet hukot motorů, jekot sirén a kdovíjaké zvuky, o nedaleko projíždějících vlacích nemluvě.

Chcete říci, že dům po babičce je svého druhu prokleté dědictví?

To rozhodně ne. Zmínil jsem sice řadu negativních momentů, ale pozitivní věci v souvislosti se situováním domu převažují. Tady jsem se narodil, vyrůstal a poznával úžasné věci. Když mi bylo nějakých deset patnáct roků, byl Braník periferní zahrádkářská čtvrť. Starý Braník byl plný labyrintů, podchodů a pavlačí, kde se nacházely výkupy kožek, barevných kovů, brousírny nožů a podobné provozovny. Byla to umolousaná, svým způsobem smradlavá, ale zároveň podmanivá čtvrť. Tady jsme si hráli na indiány, na husity a křižáky, na Rychlé šípy, na fašisty a Rusy… Právě Braníku vděčím za jakési tajemství, které je snad i v mých filmech.

Vzpomínky přece člověku nikdo nevezme, i kdyby se z krajiny dětství vzdálil. Že zrovna vy na ní lpíte tak fyzicky?

Třeba taky proto, že po dětství přišlo dospívání, které bylo ještě silnější. Například ve stejném domě, kde jsme hráli loutkové divadlo, fungovalo o patro výš divadlo, v němž neuvěřitelní magoři hráli a říkali ještě neuvěřitelnější věci, za které se jim lidé – a já mezi nimi – odměňovali smíchem. Bylo to Divadlo Járy Cimrmana. Lístky tam trhal Tomáš Hanák a mě pouštěl zadarmo. Na gymnáziu jsem poznal Davida Vávru, Evu Holubovou a další podobné šašky – nedaleko odtud, v salonku hospody Na Kovárně, jsme se každý pátek scházeli. Na Dobešce, zase kousek odtud, začal hrát ve sklepě přímo u Vávrů Sklep. Později se přemístil do Kulturního domu Dobeška a do Divadla pantomimy v Braníku, kde jsem s Vávrou vytvořil Mimozu a kde jsem poznal Ypsilonku, Bolka Polívku a další. V neposlední řadě hraje roli v mém lpění na této čtvrti i skutečnost, že v domě bydlí rodiče, kteří s ohledem na věk potřebují s lecčíms pomoci, a pominout nelze ani fakt, že Braník byl a je, i když dnes už méně, rájem hospod.

Neovlivňuje lukrativní nemovitost tvorbu umělce třeba i tím, že může mít klidné spaní kvůli dejme tomu párkrát nezaplacenému nájmu?

Připouštím, že důležitým důvodem, proč se odtud nestěhuji, taky je, že tady bydlím zadarmo. S rodiči si nájem neplatíme, to je jasné.

Na internetu se lze dočíst, že „ve Vorlovi poslední dobou krystalizuje touha uniknout z města, (…) oprostit se od vymožeností civilizace, vlastnit jen to, co se dá rukou vyrobit…“ Co z bytu nese pečeť vašeho umu a vlastnoruční výroby?

Ložnice Markéty ve starém rozpadlém domě ve filmu Cesta z města mě inspirovala k tomu, abych i já v tomto bytě zvolil barvu stěn domodra. Po malířích jsem chtěl, aby udělali i podobně proměnlivý vzor, ale oni tvrdili, že váleček na takový vzor a šikmé stěny neexistuje. Přemýšlel jsem, jak by to šlo udělat, a dospěl jsem k „válečku“ ze srolovaného hadru. Tak jsem docílil, že vlastně každý kousek stěny v bytě je naprostý originál. Obrazy malovala akademická malířka Lenka Zvěřinová, moje bývalá přítelkyně, ale rámy pro ně jsem vymyslel a vyrobil já. Dřevo jsem přivezl z jedné ze svých cest z města.

Takže nelžou zvěsti o tom, že čas od času vyjíždíte sám do přírody, i několik týdnů žijete v jeskyni a používáte vodu ze studánek?

Je to pravda jen zčásti. Spím v lese u auta, v něm mám všechny věci nutné k přežití, od dokonalého spacáku německého wehrmachtu až po notebook s připojením na internet a mobil, abych si mohl dovolit být třeba i čtrnáct dní odříznutý od světa a zároveň v případě potřeby s ním být ve spojení. V jeskyni nespím, ale když je zima, vyspím se v autě. Mám několik oblíbených míst v Rabštejně nad Střelou a okolí, takže když je zapotřebí, vykoupu se ve Střele.

A v zimě?

Bez ohledu na roční období. Mám školu nestora českých otužilců Oldřicha Lišky a jednou v lednu jsem plaval i s Františkem Venclovským, takže když je zima, s oblibou se na zahradě válím po sněhu nebo se do něj zahrabávám. Baví mě to, studená voda má fantastický náboj.

Až by se chtělo říct, že jste se při budování bytu mohl směle povznést nad něco tak konvenčního, jako je koupelna, že?

Kdepak – na koupelnu doma nedám dopustit! Vždyť koupelna je vlastně jakási náhražka přírodních zdrojů. Sprcha je parodie na déšť, vířivá vana je parodií na mořský příboj, stejně tak pěna a sůl jsou parodie na mořské předobrazy, které tady nejsou, ale člověk je k životu potřebuje. Proto vše, o čem byla řeč, mám a bohatě si to dopřávám.

Lidé se v bytě obklopují lecčíms tzv. nezbytně potřebným k životu – mimochodem, kde máte schovanou televizi?

Televizi nevlastním. Místo ní mám krb. Nikdy jsme ho doma neměli, ale při pobytu v lese jsem zjistil, že ohniště a oheň jsou tou nejlepší televizí, jakou si lze představit. Mají nekonečně mnoho programů a pokaždé jiné. Oheň navíc krásně voní a praská. Je to dokonalý zážitek čichově--zvukově-vizuální.

Doléhá na vaši senzitivitu a sklony k mystice třeba skutečnost, že se někomu v bytě pod vámi narodí dítě, nebo tam zemře člověk? Ovlivní vás to třeba při psaní scénáře?

Když hodíte do rybníka kámen, kruhy postupují od středu až ke kraji. Když je rybník obrovský, vlnky u okraje už jsou sotva viditelné. Ale jsou. Stejně tak když někdo ve vaší blízkosti zemře, člověka to určitě zasáhne. Je-li to někdo z vedlejšího domu, tak jde spíš o jakési homeopatické zasažení, které vás asi neovlivní. Ale když je to někde blízko, pak vás ovlivní všechno. Takže když v krbu hoří oheň a já zde píšu, pak je to určitě jiné, než když píšu a oheň nehoří. Duch místa je důležitý. Proto i v lese pečlivě vybírám místo, a které se mně nezdá, tam nikdy nerozdělávám oheň. Proto mám i postel v galerii nahoře – je to blíž střechy a je tam klid k meditacím a ke spánku.

A kdyby odborník například zjistil, že zrovna tudy prochází geopatogenní zóna – přemístil byste postel?

Mám ještě jednu dole pro chvíle, kdy se mi nahoře – nevím proč – nespí dobře. V takovém případě si lehnu na postel dole a je mi lépe.

Někdo by mohl myslet, že za trýznivě nekonečných nocí režiséra vznikají sošky jeho skřítků – co vlastně vyjadřují?

To je cesta do dětství, ale i do budoucnosti. Co ten skřet znamená přesně, nevím, ale něco hodně důležitého v mém životě znamená. Zatímco táta měl loutky (otec Tomáše Vorla je největším sběratelem marionet u nás a možná i v Evropě — pozn. aut.), já jsem coby dítě dělal z moduritu různé figurky. Když se mě někdo zeptá, co vás, pane režisére, nejvíce ovlivnilo(?), nezaváhám s odpovědí: Spejbl a Hurvínek, Felix Holzman, Luděk Sobota a večerníček s gumovou figurkou, která zpívala „děééti, milééé děééti, já prááávě přišel k váám…“ (zpívá vlezle povědomou melodii — pozn. aut.). Z této východoněmecké plastikové hrůzy vznikl skřítek v Mimoze, který přišel do Pražské 5. Když se z tohoto bytu produkoval Kamenný most, spalo tady kolem dvaceti lidí, byly zde hromady hlíny a všichni herci i lidi ze štábu si vypatlali jednoho svého skřítka. V rámci jakési terapie. Když Honza Svěrák před časem koupil kousek odtud dům a dostal Oscara, poslal jsem mu jednoho z bezpočtu těch svých skřítků. Pak jsme se potkali a on povídá: „Postavil jsem si ho vedle Oscara a věříš, že ten skřítek ti je podobnej?“

Připustím-li, že ten skřítek je koncentrací andělsky ideálního Vorla, prozradíte, jak by měl vypadat naprosto ideální byt? Jako tento váš?

Pro mě je ideálem dům, který vlastníte a stojí i na vašem pozemku. Na pozemku okolo je spousta zvířat, která však nechodí do bytu, přestože místnosti jsou na úrovni země a z pokoje tak lze jednoduše vyjít na zahradu. Stávající byt tedy není ideál. Člověkem, který dokázal cestu z města dokonale zrealizovat, je třeba Bolek Polívka. K němu taky často jezdím. Spojil postavu valašského sedláka s umělcem.

Vy cestu k dokonalosti, byť „jen“ v prozaických záležitostech bytu a bydlení, nepociťujete jako výzvu svého druhu?

Něco mi říká, že až jednou odejdou rodiče, odejdu odtud i já. Dost možná s bratrem tento dům prodáme a vydám se na poněkud dlouhodobější cestu z města.

‚A propos – jak hodláte naložit s lahví s důležitými informacemi z dětství, kterou jste prý měl zahrabat kdesi na zahradě?

Tu tam nechám a vykopu ji, až se sem pak třeba vrátím před odchodem na cestu absolutně nejdelší, protože bez konce…

text: Jana Zemanová

foto: Oto Pajer
zdroj: Moderní byt 1/2002