|
|
Hydromasážní vana představuje uzavřený systém, napouštěná voda obíhá stále dokola, neodtéká z vany, a tudíž se neztrácí jednou provždy v kanalizaci. Silný proud teplé a okysličené vody lokálně masíruje požadované partie od povrchu směrem do středu těla.
Srdcem je čerpadlo Velký vliv na kvalitu hydromasáže má tryska a čerpadlo s dostatečným výkonem – optimální je 1,2 kW. Trysky musí být schopny tento výkon efektivně využít, což znamená, že musí zároveň docílit dostatečného tlaku a rychlosti tryskající vody za současného přisátí odpovídajícího množství vzduchu. U hydromasážních systémů se používají klasické trysky a minitrysky. Klasická tryska je nastavitelná směrově a má regulaci vzduchu i tlaku vody. Minitryska je směrově nastavitelná a má pouze regulaci vzduchu. Trysky musí být schopny proud směsi vody a vzduchu měnit, aby nedocházelo ke konstantnímu tlaku na určité místo těla. Trysky jsou nasměrovány na nejvíce namáhané části těla: na dolní končetiny, páteř, kyčle a také na části těla, kde jsou nervová zakončení (chodidla, dlaně).
Do každé vany? Hydromasážní systém lze osadit prakticky do jakékoli vany. Svou roli hraje ovšem tvar vany, daný dispozičním řešením koupelny, funkčností a estetickým cítěním uživatele. Materiál samotného korpusu je většinou akrylát nebo smaltovaná ocel, zřídka umělý mramor, litina či laminát. Skořepina vany musí splňovat požadavky na proporce, což je dostatečná hloubka a šířka k optimálnímu nasměrování trysek a vnější proporce vhodné k bezproblémovému uložení motorů pod vanou. Důležitá je též pevnost materiálu, ze kterého je vana vyrobená. Vana skoro vždy slouží více osobám (například celé rodině), proto musí být výkon trysek regulovatelný podle váhy a výšky uživatele. Veškeré nastavování směru nebo výkonu trysky je jednoduché a zvládnutelné bez použití dalších nástrojů. V případě potřeby by mělo být možné jednotlivé trysky uzavřít a využít tak plný výkon čerpadla jen pro jednu oblast těla. Z čeho se skládá Hydromasážní vana se skládá z několika hlavních částí. Z nosné, výškově upravitelné konstrukce, na níž bývají upevněné hnací agregáty, elektronika a rozvaděč. Krycí panely usnadňují přístup vzduchu k zařízení. Další částí je systém napouštění, který funguje prostřednictvím klasických nástěnných či stojánkových vanových baterií nebo propojením speciální směšovací baterie s přepadem či kaskádou pro napouštění. Nejdokonalejší typy mají baterii zabudovanou přímo výrobcem v okraji vany. Ovládání masážních systémů se dodává mechanické pneumatické (zapnuto/vypnuto) nebo elektronické s celou řadou dalších funkcí. Kvalitní systémy umožňují regulaci intenzity masáže. Ovládání může být vsazeno do okraje vany, setkat se můžeme ještě se stojánkovým nebo dálkovým ovládáním. Mezi nadstandardní vybavení patří podhladinové osvětlení, příhřev vody, dávkovač esencí, speciální madla a podhlavníky a možnost poslechu hudby.
Před koupí – provozní komfort se dosáhne ve vanách s větším objemem, je třeba tedy počítat s větší spotřebou vody – vana s hydromasážním zařízením by neměla být v bytě jako jediná, základní vybavení představuje klasická vana s délkou minimálně 1 600 mm nebo alespoň sprchový kout – zjistěte si, zda vana obsahuje další doplňující funkce, jako je dezinfekce, filtrace, ionizace, čerpadla s automatickým odsáváním vody ze systému, u perličkové lázně ještě ozon, případně systém vysoušení potrubí. Předejde se tím mnoha nepříjemnostem, například zbytek vody, jež někdy může zůstávat v tryskách a potrubí, se po několika dnech nepoužívání mění v páchnoucí tekutinu
Jak umístit trysky Správné umístění trysek souvisí s jejich směrováním od končetin směrem k srdci (vždy šikmo k povrchu těla). Optimální je využít dvě trysky na dolní končetiny, dvě na boky a jednu na záda. Špatné směrování může uživateli spíše uškodit než pomoci. Čerpadlo musí mít tichý chod a mělo by být konstruováno tak, aby v něm nezůstávala zbytková voda, která by mohla mít dopad na zdravotní stav uživatele, ale mělo by splňovat i hlediska technická a estetická.
Samostatné masážní rohože Pokud víte, že pořízení nové masážní vany by vám doma určitě neprošlo, zkuste rodinu přesvědčit alespoň o blahobytném účinku perličkové koupele. Tu totiž může zajistit jednoduchá masážní rohož, která se vkládá na dno obyčejné vany. Zcela bezpředmětné je, zda máte vanu z akrylátu či smaltované oceli, obdélníkovou nebo rohovou. Rohože jdou aplikovat opravdu do jakéhokoli typu vany. Vzduchový agregát s motorem vhání určité množství vzduchu (až 2 500 l/min) pomocí rohože do vany. Vzduch je obvykle ještě předehřívaný. Pomocí ovládání, které je většinou dálkové, si uživatel může zvolit intenzitu a dobu masáže i několik variant lázeňských programů. Některé výrobky jsou vylepšeny také o ionizátor na výrobu aktivního kyslíku. Rohož nebývá v sadě jako jediná, je možné zvolit si i z jiných typů podložek. Masážní perličková rohož (včetně nezbytných přístrojů – agregát, motor…) je dodávána v ucelených sadách podle potřeb a nároků uživatele. Součástí komplexu může být takzvaná doplňková sada, jež většinou obsahuje samostatný masážní kartáč, prsní a obličejovou sprchu, lokální masážní tyčinku, Kneippovu nádobu s rohoží pro masáž nohou, úchytku pro zavěšení podložky a hadice na stěnu, úchyty pro případné umístění přístroje na stěnu, teploměr, polštářek pod šíji.
jaké systémy se prodávají Zákazníci se mohou setkat s různými názvy pro jednotlivé systémy hydromasáží, protože každý výrobce používá odlišné názvosloví. Nejjednodušší a nejvíce vžité je označení systém vířivý, perličkový a kombinace těchto dvou systémů.
VÍŘIVÝ SYSTÉM představuje původní techniku masáže. Při té je voda napuštěná ve vaně nasávána čerpadlem do okruhu a nuceně vracená do vany přes speciální boční trysky. Poskytuje úlevu hlavně v oblastech postižených napětím, ochablým krevním oběhem a ztuhlým pohybem.
PERLIČKOVÝ SYSTÉM využívá efektu proudícího studeného nebo ohřívaného vzduchu. Proudy samotného vzduchu nebo vzduchu smíšeného s ozonem jsou do vany vháněny přes řadu trysek – jednocestných ventilů umístěných na dně vany. Tohoto je dosahováno pomocí dmychadla, které generuje horký vzduch a pomáhá udržovat stálou teplotu ve vaně. Vzduchové bublinky obalující tělo jemně masírují povrch nervových tkání celého těla.
KOMBINOVANÝ SYSTÉM (vířivý + perličkový) je aktivní vířivá masáž doprovázená jemným účinkem perličkového systému. Masáž má potom dvojnásobný účinek. Četné trysky perličky, umístěné na dně vany, produkují teplé bubliny v podobě gejzírů v celém objemu vody, doprovázené energetickými paprsky vody z bočních trysek vířivého systému. V bodech nejvíce podléhajících nervovému napětí je proud trysky intenzivní a energický, zatímco pohyb vzduchových bublinek jemně masíruje celý povrch pokožky. Dochází k výjimečnému spojení fyzické a duševní relaxace.
SYSTÉM TURBO-WHIRL nemá kolem vany žádné trubky. Na bocích vany je umístěno 4 až 6 samostatných turbín. Každá turbína má vlastní motor, který s nebývalou silou vhání vodu do prostoru vany. Je to systém spolehlivý. Bylo-li by jej třeba opravit, výměna trysky se provede zevnitř vany, bez nutnosti jakkoli zasahovat do její instalace a obložení. Tento systém je známý u hydromasážních systémů ve vanách ze smaltované oceli (KALDEWEI).
Kontakty: ALBATROS (prodává SANITEC), Komenského 2501, Tábor, tel.: 061/25 49 07; DORINT, tř. 1. máje 97, Liberec, tel.: 048/522 85 26; LINK, nám. Padlých 110, Praha 6, tel.: 02/20 96 15 68; SEZAM, S. K. Neumanna 225, Teplice, tel.: 0417/56 58 93, www.perlickovekoupele.cz ; VagnerPLAST, Velké Přítočno 2, tel.: 0312/21 61 11, www.vagnerplast.cz ; VLADIMÍR MOLÁČEK, J. Jabůrkové 14, Brno, tel.: 05/41 22 28 40
text: Barbora Smrčková foto: archiv |
Blog
zahrada je když…
|
|
Nežli se pustíme do vlastní úpravy, položme si dvě základní otázky:
Co chceme? Chceme zahradu užívat především k rekreaci s co nejmenšími nároky na údržbu nebo naopak rádi zahradničíme? Má to být pestrá kolekce nejrůznějších dřevin a květin nebo minimalistická kompozice? Chcete raději sekat trávník nebo okopávat salát a mrkev? Nebo nic? Mnoho funkcí se dá spojit i na jednom pozemku, ale všechno většinou ne. Je to mimo jiné závislé i na předpokladech, které se dají vyjádřit druhou otázkou:
Co máme? Je naše zahrada prostorná nebo jen velmi malá? Máme pozemek uprostřed města nebo na okraji lesa? Máme skotačivé děti, psy, nebo ještě něco horšího? Máme šikovné ruce nebo solidní konto? Mezi důležitá kritéria dále náleží: Jak je to se sluncem? Kde a jak dlouho se drží stín? Fouká tu často nepříjemný vítr? Jaké máme půdní podmínky, je tu mazlavá plastelína na kamenném podloží nebo suchá a písčitá zem? Jak dalece si troufáme její vlastnosti změnit a upravit? Konkrétních otázek se najde samozřejmě ještě celá řada, ale již z uvedených jasně vyplývá, že celkový výsledek bude tvořit na straně jedné naše přání a na druhé naše možnosti. Mezi možnosti musíme zařadit i čas, za který chceme mít zahradu hotovou. Pokud si realizaci rozdělíme do více etap podle toho, že si časem zase našetříme nebo pomaleji sami odpracujeme, dá se vytvořit i přes méně příznivé podmínky kvalitní dílo.
Nestačí však otázky jen klást, ale neméně důležité je na ně i co nejzodpovědněji odpovídat. Dostaneme tak seznam všeho, co na zahradě chceme a co si můžeme dovolit: Dostatečně prostorná terasa pro rodinu i přátele se dá navíc před poledním žárem zakrýt dřevěnou pergolou s krásnými a vonnými rostlinami, u bazénu nebo jezírka se budeme naopak slunit. Na kvalitním trávníku se dají hrát rekreační sporty, na stinném a nikým nerušeném odpočívadle v zadní části zahrady najdeme vytoužený klid. Děti potřebují mít svůj koutek na hraní, možná se najde i vhodné místo pro záhonek petržele do polévky a na krytém místě umístíme kompost.
Pomocí živého plotu zakryjeme nepěkné pohledy a ochráníme své soukromí. Máme-li se však do okolí na co dívat, určitě si tam necháme průhled alespoň z některých částí zahrady. Zalesněný kopec, rybník, ale i pěkná architektura jako je starý kostel nám zprostředkují kontakt přes naše hranice.
V zahradě budou vysázeny stromy, keře, růže a květiny v takovém druhovém složení a množství, aby to odpovídalo našim tužbám a představám, ale zároveň bylo vhodné i pro stanoviště, které jsme vybrali. Správné druhy rostlin, hustota výsadby, mulčování a další opatření výrazně sníží nároky na údržbu a namáhavé ruční práce. Pravdou ovšem je i to, že co pro někoho je dřina a lopota, pro druhého je příjemnou a tvůrčí seberealizací. Při rozvahách, který druh na zahradě chceme a který určitě ne se řídíme především vlastním vkusem a zkušeností. Důležitým faktorem však bude i náročnost na pěstování. Některé rostliny, především stromy a keře, jsou zpravidla skromné a často desítky let jim nemusíme věnovat mnoho práce; naopak celá řada květin jako růže, mnohé cibulnaté a hlíznaté a velká rodina trvalek a letniček, se bez pravidelné péče neobejdou. Na zahradu se však nedíváme jen na jaře nebo v létě, proto v ní mají být obsaženy i takové rostliny, které ji krášlí i v ostatních měsících: Stálezelené druhy jsou důležité především v zimě, kdy svou barvou a texturou tvoří výrazné dominanty. Podzimní zbarvení mnoha listnatých stromů a keřů je doslova fantastické a v usínající zahradě o to cennější. Přesto: jaká by to byla zahrada bez jarních sněženek, tulipánů, narcisů a kvetoucích keřů a léto bez květů růží, trvalek a letniček? Zahradu je třeba členit nejenom horizontálně, tj. z nižších rostlin, ale i vertikálně. Proto se nebojme i větších stromů a mohutnějších skupin keřů, pokud máme dostatek místa. Zahrada má být pestrá nejen barvami, ale i strukturami po celý rok.
Standardní součástí zahrad se dnes stávají i automatické závlahové systémy a osvětlení. Pokud požadujeme kvalitu a spolehlivost, musíme šáhnout hlouběji do kapsy. Vzhledem k velkým teplotním výkyvům našeho klimatu se to však vyplácí. Chceme-li moderně a pokrokově myslet, věnujeme přiměřenou pozornost i ekologii. Zahrada je sice více-méně umělým lidským výtvorem, ale přesto i v ní jako všude jinde přírodní zákony fungují. Vhodné druhy rostlin nám významně pomáhají v boji proti škůdcům, jiné čistí vodu v jezírku, další brání v rozrůstání plevelům. Jinou formou jsou například ozeleněné střechy nebo zachytávání dešťové vody na zalévání. Ekologie v zahradě znamená především více přirozenosti a život bez jedů a zbytečné chemie.
V neposlední řadě se musíme také zamyslet nad tím, co jsme schopni si naplánovat, sehnat a udělat sami a na co potřebujeme odborníka. Především tehdy, když chápeme zahradu jako dílo tvořící architektonickou jednotu s domem se všemi náročnějšími požadavky na kompozici a styl, se přítomnost specialisty vyplatí. Pokud je pro nás zahrada spíše otázkou domácího kutilství, vystačíme si zpravidla sami nebo s přispěním místního zahradníka, který poradí nebo i zahradu realizuje. Říká se, že na počátku bylo slovo, to je pravda; u zahradníků jsou to však otázky a odpovědi tvořící základ, na kterém budujeme tu naši správnou zahradu.
text: Jiří Prouza foto: autor |
Zkrocení beztvarého betonu
|
|
Bednění je tedy pomocnou, ale nezbytnou konstrukcí betonových prvků. Ukážeme si některé jeho konstrukce z prken, které jsou pro svépomocné práce nejvhodnější a také nejpoužívanější.
Požadavky na bednění Bednění musí splňovat některé požadavky: – musí být přesné, jeho vnitřní světlé rozměry musejí přesně odpovídat rozměrům budoucí konstrukce, – musí být dostatečně únosné, aby bezpečně přeneslo zatížení betonovou směsí, která se do něj ukládá, ale také zatížení, které vzniká pracovním postupem, – musí být těsné, aby se z něj nevyplavovaly jemné součásti betonové směsi (cementové mléko), – musí být snadno sestavitelné a rozebíratelné.
Ke stavbě bednění použijeme řezivo – prkna, latě, trámky. Dřevo je pro nás výhodné, protože se snadno opracovává a má poměrně velkou pevnost. Má však i své nedostatky: změnou vlhkosti bobtná a sesychá. Nejběžnější je jehličnaté řezivo – prkna tloušťky asi 25 mm. Málo zatížené bednění stačí stavět z prken tloušťky 20 mm, k velmi zatíženému bednění je třeba 35 mm. Prkna nemají být širší než 150 mm, aby se příliš nekroutila. Pokud to rozsah prací umožní, sestavíme bednění z dílců, které si vyrobíme z prken předem. Jednotlivá prkna dílce spojíme svlaky velikosti 100 x 25 mm. Prkna klademe v bednění vždy pravou stranou k betonové směsi (obr. 1). Mezi prkny ponecháme spáry asi 2 až 3 mm, aby se prkna při nabobtnání nekřivila. Vzájemná vzdálenost svlaků bývá 500 až 800 mm – podle předpokládaného tlaku betonové směsi. Svlaky se k prknům přibíjejí hřebíky, jejichž délka by se měla rovnat maximální tloušťce spojovaných dřev. V žádném případě nesmějí hřebíky vyčnívat do prostoru bednění, ani se nesmějí ohýbat. Vytvoření rohů je uvedeno na obr. 2. Tlaky betonové směsi, zvláště u bednění vyšších stěn, zajišťujeme ještě svislými záporami, vodorovnými stahovacími trámky, rozpěrkami a rádlovacími dráty apod. Protilehlé stahovací trámky vážeme stahovacím drátem (rádlujeme) o průřezu 3 nebo 4 mm. U bednění z prken zpravidla drát protáhneme spárou mezi prkny (obr. 3). Konečnou stabilizaci bednění tvoří šikmé vzpěry z prken 100 x 25 mm, které jsou vedeny od stahovacích trámků a přenášejí veškeré tlaky do pevného podkladu (zeminy nebo betonové plochy).
Příklady bednění betonových konstrukcí
Formy k výrobě dlaždic a tvárnic Jde o zcela jednoduchou formu na výrobu dlaždic buď z hoblovaných latí (obr. 4), nebo z prkének (obr. 5). Formu na tvárnice zhotovíme z hoblovaných prken tl. 24 mm. Forma je snadno rozebíratelná. Dutiny v tvárnici vzniknou vložením dřevěných vložek (které se směrem dolů poněkud zužují, aby je bylo možno snadněji vyjmout) do formy (obr. 6).
Bednění betonových cestiček Bednění, které ohraničuje z boku betonáž zahradní cestičky, vytvoříme z prken, která stabilizujeme zatlučenými kolíky ve vzdálenostech 0,9 až 1,5 m (obr. 7), podle tloušťky prken a výšky betonové vrstvy. Horní hrany bočnic prken musíme přesně vyrovnat do roviny, neboť budou současně sloužit jako pravítko ke srovnání betonové vrstvy.
Bednění patky sloupu Bednění se skládá ze dvou párů bočnic (obr. 8). Ty vyrobíme z prken vzájemně spojených svlaky. Světlost bednění zajistíme rozpěrkou. Jeden pár vnějších bočnic je delší než strana obedňované patky o dvojnásobnou tloušťku prkna vnitřní bočnice, o dvojnásobnou šířku svlaku a o dvojnásobný přesah bočnice se svlakem. Delší bočnice mají na koncích vnitřní svlaky, které zajišťují bočnicím opěru (obr. 9). Vnitřní bočnice jsou stejně dlouhé jako strana patky. Svlaky jsou nosné a bočnice navzájem stažené rádlovacím drátem průřezu 3 nebo 4 mm. Mezi vnitřní bočnice se vkládá rozpěra z hranolu, která se při betonování odstraní.
Bednění základových pásů Základové pásy zpravidla nebedníme, ale betonujeme je zpravidla přímo do výkopu. Pokud základové pásy vyčnívají nad terén, děláme bednění pro tuto část a jeho konstrukce závisí na výšce podezdívky nad terénem. Bednění stavíme ze dvou sbíjených bočnic (prken), jejichž polohu musíme zajistit proti tlaku betonové směsi. Polohu bočnic zajišťujeme tak, že za svlaky přiložíme zápěrné prkno nebo hranol (obr. 10). U nízkých základových pásů nebo podezdívky stačí, když bočnice zabezpečíme proti tlaku betonové směsi stahovacím trámkem ve 3/5 výšky bočnice. Rozpěrky tvoří dvě prkénka. Jedno musí mít přesnou světlost betonového pásu, druhé je delší a přesahuje přes bočnice. U vyšších pásů nebo podezdívek stahujeme bočnice rádlovacím drátem přes stahovací trámky (obr. 11). Ty umísťujeme 200 až 500 mm, popř. až 700 mm od úrovně dna bednění a svazujeme je rádlovacím drátem. Drát vedeme okolo stahovacích trámků, protáhneme spárou mezi prkny (nebo otvory vyvrtanými v prknech) a oba volné konce na vnější straně stočíme. Aby byl drát napnutý, stočíme ho uvnitř bednění betonářskou ocelí, případně ho na vnější straně bednění dotáhneme klíny (obr. 3). Světlost zajistíme opět rozpěrkou, kterou při betonáži odstraníme. Polohu bednění a svislost bočnic zajišťujeme vzpěrami z prken nebo hranolků po 1,5 až 2 m. U bednění rohu základového pásu zajistíme pravý úhel zavětrovacím prknem připevněným ke stahovacím trámkům.
Bednění stěn Bednění stěn stavíme podle stejných zásad jako bednění základových pásů. Stěny jsou však vyšší a zpravidla je nebedníme dílci, ale častěji jednotlivými prkny. Na betonový podklad připevníme zápory z prken (100/25 mm) nebo trámků 100/100 mm). K nim z vnitřní strany přistavíme svislé sloupky 100/100 mm), ke kterým přibijeme jednotlivá prkna (100/25 mm), která spolu se sloupky vzdorují tlaku betonové směsi.
Aby sloupky zatížení bezpečně přenesly, musíme je podélně vyztužit vodorovnými stahovacími trámy (100/100 mm) nebo zdvojenými prkny (2 x 100/25 mm – viz obr. 12). Vnitřní šířku betonové stěny zabezpečíme rozpěrkami (50 x 25 mm), které umístíme do roviny stahovacích trámků, a svislou polohu sloupků stabilizujeme zavětrovacími prkny (100/25 mm). Zavětrovací prkna na pevném betonu zajistíme oboustranně prkny, která zakotvíme do zeminy kolíkem. Stahovací trámy srádlujeme podél rozpěrek.
Bednění staticky náročnějších konstrukcí I když posláním tohoto článku není zabývat se staticky náročnějšími konstrukcemi, sluší se alespoň ilustrativně uvést příklady některých bednění, zejména stropních konstrukcí, ke kterým se výše uvedené konstrukční zásady rovněž vztahují. Vždy je však třeba uvědomit si, že tyto konstrukce i jejich bednění nelze vyrobit bez odborně provedeného návrhu a odborného dohledu. Proto se nepouštíme do odborného výkladu, nýbrž jen obrazem uvádíme příklady bednění některých železobetonových konstrukcí: Bednění sloupu čtvercového průřezu (obr. 13). Bednění stropní desky (obr. 14). Bednění trámu (obr. 15). Bednění překladu.
Postup při stavbě bednění Dříve než začneme stavět bednění, musíme je správně založit. Při stavbě bednění podezdívky postupujeme tak, že si na upravený terén připravíme zavětrovací vzpěry a do země zatlučeme zavětrovací kolíky. K horním částem svlaků přibijeme z krátkých prkének námětky, asi 2 metry od sebe. Na námětky položíme stahovací trám, který vzepřeme zavětrovacími vzpěrami pod úhlem 45 až 60 °. Zavětrovací vzpěry se jedním koncem opírají o stahovací trám a druhým o podložky (na kterých jsou uklínovány) a na obou koncích přibity hřebíky. Podložky leží na kolících zatlučených kolmo k zavětrovacím prknům. Vzdálenost mezi kolíky bývá 1 až 1,8 m.
text: Václav Hájek kresby: autor |
Stolečku, prostři se
|
|
Kdo a kdy první na světě používal prostírání? Pochopitelně to byli vyhlášení gurmáni – Francouzi, a to již v období renesance. Prostírání mělo tehdy podobu značně honosně zdobených látkových ubrousků. V současnosti se prostírání již ne pouze z estetických, ale i praktických důvodů stalo nedílnou součástí stolování. A na čem a jak si dnes vlastně můžeme prostřít?
Nejen krásné, ale i praktické Od dob renesance uplynulo přibližně půl tisíciletí a také prostírání v průběhu tak dlouhé doby prodělalo značný vývoj, i když se zrychlil především v posledních desetiletích a přímo zasprintoval v uplynulých deseti letech. Zatímco za první republiky naše babičky a prababičky v měšťanských rodinách prostíraly na látkových, nejčastěji krajkou či vyšíváním zdobených ubrouscích, prostírání naší doby je značně praktičtější. Však taky po něm nechceme málo: musí přispívat ke kultuře stolování, a zároveň nám šetřit práci coby ochrana ubrusu před znečištěním. Prostírání, jehož žehlení vyžaduje značnou trpělivost a čas, většinou používáme pouze při nejsvátečnějších příležitostech, a to ještě ne každá hospodyňka.
Přírodní i syntetické Pokud by se někdo pokusil zmapovat současnou nabídku prostírání, ocenil by její bohatost nejen co se tvarů, dekorů týče, ale i materiálů, z nichž se vyrábí. Nejčastěji se v roli prostírání na našich stolech objevuje textil a korek. Důvody jsou pochopitelné – sluší a snadno se udržují. Korkové prostírání stačí otřít, textil jednoduše vypereme. Svoji logiku má i skutečnost, že většina textilních prostírání je vyrobena z bavlny či lnu. Mastné skvrny, které při stolování zanecháme (neubráníme se jim a nemá smysl se pro ně mračit), lze odstranit pouze praním při vysokých teplotách. Při výběru látkového prostírání bychom si proto měli pohlídat stupně, které výrobce doporučuje k jeho praní. V případech, kde se pohybují okolo pouhých 40 °C, bychom si koupi měli rozmyslet. Mohlo by se nám totiž přihodit, že si pořídíme sice krásné prostírání, ale pouze pro jedno použití. Snadná údržba Na naše stoly v roli prostírání však nastupují i další materiály, a to jak přírodního, tak i syntetického původu. Z přírodních je to v prvé řadě především dřevo. Na jídelních stolech se objevuje v rozmanitých tvarech, s různou povrchovou úpravou. Coby prostírání nejčastěji ve tvaru kruhových podložek o větším průměru, než mají komponenty jídelní soupravy, však slouží i lýko, kov, sklo a někdy i samotný porcelán. Při tabulích všedního dne se doslova „vyřádí“ nejrůznější plasty. Pro tento materiál hovoří množství nejrůznějších tvarů a dekorů, v nichž se v podobě prostírání na současném trhu vyskytuje, snadná údržba a často i možnost oboustranného použití. Většina výrobců již pamatuje i na odolnost plastového prostírání vůči vysoké teplotě. Můžeme si na ně položit např. hrnec s polévkou sundaný přímo z ploténky, aniž bychom je znehodnotili.
Nejde o manželskou postel Stejně jako v případě jiných předmětů, které si pořizujeme do domácnosti, se před námi i při pořizování prostírání vynořuje starý známý problém: jaké si vybrat? Samozřejmě takové, jaké se nám líbí, které nám padne „do oka“. Ani móda nám nemá do jeho výběru co mluvit. Aby však tabule všedního ani svátečního dne neměla chybu, měli bychom brát ohled na styl jídelní soupravy, skla… a vůbec celé kuchyně. Jestliže hodláme dosáhnout harmonie, musíme si pochopitelně uvědomit, že kuchyně vybavená v rustikálním stylu žádá nejen jinou podlahovou krytinu než v současnosti módní aluminiový styl, ale i jiné prostírání. A pokud příprava jídelního stolu patří k našim zálibám, můžeme prostírání ladit i s menu, které zrovna podáváme – nejen s tradicemi různých národních kuchyní, ale i např. s barevně zajímavými zeleninovými saláty, ovocem apod. Výběr prostírání nepředstavuje starost, ale radost. Již proto, že přece nejde o manželskou postel, která se ve standardní rodině obvykle nachází pouze jedna jediná.
text: Alena Vondráková foto: Petr Žáček, IKEA |
Hnízdění
|
|
Televizní přijímač se stal stejně samozřejmou součástí našich domácností jako ostatní kusy nábytku, nad nimiž by nás nenapadlo přemýšlet, jestli sem patří. Stůl, skříň, pohodlné křeslo… Odolat a magickou obrazovku domů nepořídit je téměř nemožné, zvlášť v rodinách s dětmi. Řada rodičů se pokouší řešit situaci nejjednodušším způsobem a televizi domů prostě nekoupí. Po nějaký čas se pak utěšují, že jejich děti se doma na televizi nekoukají, ale čas hraje proti nim. Od školního věku si mohou být stoprocentně jisti tím, jak potomek tráví všechen volný čas na návštěvách u kamarádů, babiček a dalších tzv. normálních lidí.
Na všechno jsou normy Úděl zvaný televize je lepší přijmout důstojně a vyrovnat se s ním na rovinu. Tedy z očí do očí. Tedy ještě přesněji – na osu. Možná se budete divit, ale na všechno, co se týká správného bydlení, jsou vytvořeny přesné normy, kterých byste se měli při zařizování interiéru držet. V normách (vydaných Ústavem bytové a oděvní kultury), je zaneseno i správné sledování televizního přijímače. Myšlená vodorovná osa vedená středem obrazovky by měla svírat s linií vedenou očima diváka, který sleduje obrazovku, úhel 7 °, maximálně 12 °. Sedět byste přitom měli v takové vzdálenosti, jako je pěti až sedminásobek délky diagonály obrazovky. O ležení ve stylu starých Římanů zde však není ani zmínka…
Co je centrem vašeho bytu? Rozměrné sedací soupravy i samostatná křesla jsou dnes ve většině interiérů orientované tak, aby byly natočeny směrem k televizi, popřípadě hi-fi soupravě. Uspořádání nábytku v obývacím pokoji připomíná ze všeho nejvíce hnízdění. Na prvním místě přemýšlíme o dostatečném prostoru pro posezení s rodinou a přáteli, ale nesmí být narušeno pohodlí při sledování večerních zpráv nebo zábavné estrády. Ještě je centrem našich bytů velký jídelní stůl, nebo už tíhu tohoto bohulibého údělu nese nízký konferenční stolek?
Záleží jenom na vás. Výrobci kvalitního nábytku a doplňků na změny v bytovém uspořádání hbitě zareagovali. Ve specializovaných obchodech si k televizi můžete rovnou vybrat i odpovídající televizní stolek, který byl navržen přímo a jen pro ni, odpovídá jejímu designu a společně pak oba kusy tvoří zajímavý interiérový objekt. Zákazníkům snáší modré z nebe i výrobci sedacího nábytku, když pohovky vybavují polohovacími opěradly a přidávají k nim podnožky a pufy. Z nabídky pomalu mizí nízké a fádní konferenční stolky, praktické snad jen k odkládání novin a dálkových ovladačů, a na jejich místo nastupují kombinované, často otočné několikadílné stolky s nastavitelnou výškou odkládací plochy nebo stolky hnízdové. Mohou tak konečně opravdu sloužit i k příležitostnému občerstvení, s příjemným servisem pro všechny zúčastněné, nebo se skromně přikrčí, zasunou či zmenší a tváří se, že tu nejsou.
Na nic jsme nezapomněli. Opravdu. Zaráží vás, že v textu věnovaném obývacímu pokoji není ani zmínka o knihách? Nebojte se, opravdu jsme na ně nezapomněli. Ani sebedokonalejší televizní program a sebesilnější satelitní přijímač pevné postavení knihy v životě kulturního člověka ohrozit nedokáže. Po letech zkušeností se ukázalo, že kniha a televize mohou být maximálně zdravou konkurencí. A jako v každém konkurenčním boji platí, že vítězí kvalita. Příjemné na tomto faktu může být zjištění, že v každém případě se toto vítězství odehraje na pohodlně vybaveném válečném poli vašeho obývacího pokoje.
Kontakty: ALBERTINA, Revoluční 24, Praha 1, tel.: 02/22 31 25 67; CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1, tel.: 02/24 81 90 11, tel./fax: 02/24 81 90 94; DATART MEGASTORE, Shopping Park Brno, Dolní Heršpice, Brno, tel.: 05/43 25 04 88; K + B PROGRES, U Expertu 91, Klíčany, tel.: 02/72 12 21 55; KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel./fax: 02/57 31 79 64–65; KTC INTERIER, Štěpánská 36, Praha 1, tel.: 02/96 22 65 60; LINEA PURA, Klimentská 48, Praha 2, tel.: 02/24 81 99 41; SIRIUS DESIGN, Dlouhá 32, Praha 1, tel.: 02/22 31 95 36; TECNO LINE INTERIER, Písecká 15/2192, Praha 3, tel.: 02/22 71 10 90
text: Pavlína Blahotová foto: archiv |
Místo k soustředění
|
|
Moderní starověk Zařízení spojená s vyměšováním jsou tak stará jako kulturní dějiny lidstva, ale konkrétní doklady o jejich podobě, která se dochovala dodnes, jsou pochopitelně mladší. Dosud nejstarší splachovací záchod byl objeven v jednom královském paláci na Krétě – měl dřevěné sedátko a kamennou nádržku na splachování, zásobovanou dešťovou vodu přiváděnou zvenčí. Jeho stáří se odhaduje na 1500 až 3000 let před naším letopočtem. V Egyptě se našel záchod v podobě trůnu, vytesaný do vápence a datovaný k roku 2100 př. n. l. Babyloňané se prý spokojili pouze otvorem do země a Římané vylepšili tento systém jen tím, že takový otvor občas zalévali vodou. Zajímavý důkaz veřejného záchodku existuje v římském Koloseu. Je to prostor, kde je v kruhu uspořádáno dvacet pět malých kójí opatřených mramorovými sedátky s odpadní rourou rovněž z mramoru, oddělených nízkými kamennými přepážkami, každá se zavedenou vodou na splachování.
Páchnoucí středověk Středověk ve vybavení latrín žádné výrazné změny nepřinesl. Stále tu byla odpadní jímka, na hradech vlastně celý hradní příkop, případně i s vodou, kam se splašky odváděly, a nad tím nějaké sedátko. Hradní záchody, kterých můžeme ještě dnes vidět spousty, byly situovány většinou stranou od obytných místností, takže tím byla vyřešena i otázka zápachu. Suchý záchod podobného typu existuje ostatně dodnes. Daleko horší to bylo ve městech. Kdosi sice vynalezl nočník a lidé si ho umisťovali většinou do ložnice, často přímo do nočního stolku, ale po použití ho vyprazdňovali z okna rovnou na ulici. Dělalo se to ještě ve 14. století. Zákaz této praxe a nařízení vylévat výkaly do potoka nebo do řeky (odkud se pak o kus dál odebírala voda k dalšímu použití), hygienické poměry tohoto období nijak moc nevylepšily. Nejrůznější epidemie jsou toho důkazem.
Narodil se Water Closet Dnešním záchod se velmi často označuje jako WC a tato mezinárodně uznávaná zkratka připomíná rozhodující podíl Anglosasů na vylepšování tohoto důležitého zařízení. První revoluční změnu do vývoje toalet totiž vnesl sir John Harrington, který v roce 1596 instaloval ve svém domě plechovou mísu napojenou na odpadní žumpu a nad mísou nádržku na vodu, která samospádem tryskala mnoha otvory do mísy a omývala ji. První skutečné WC bylo na světě a používalo se prakticky v nezměněné podobě téměř dvě stě let, kdy další Angličan -Alexander Cumming- vsunul mezi mísu a odpad posuvný uzávěr. Joseph Bramahs začal jako první vyrábět WC sériově, tehdy ještě z plechu a dřeva. Ale to už Thomas Twyford tiše pracoval na epochálním vynálezu, z něhož máme užitek dodnes. Přišel totiž s jednodílnou klozetovou mísou z porcelánu a tu pak J. G. Jennings v roce 1852 upravil tak, že voda splachovala obsah zachycený v mělké míse přes zápachovou uzávěrku. Záchod se stal vděčným objektem zlepšovatelů a na patentový úřad USA se nové nápady jen hrnuly – počátkem 20. století jich zaregistroval 350 během třiceti let. Životaschopnost prokázaly pouze návrhy Charlese Neffa a Roberta Framea, jejichž zlepšení vytvořila základ WC, jak ho známe dnes.
V naší době se i záchod stal vděčným objektem designu. A tak kromě technických zlepšení, která však už nijak výrazně neovlivňují funkci, můžeme vybírat z velkého množství dokonale tvarovaných klozetů stojících i závěsných, vytvořených ve stylu retro nebo zase naopak inspirovaných aerodynamickými tvary soudobé techniky. Jsou vybaveny splachovacími systémy v nádržkách nebo skrytými ve zdi, často s možností volby menšího či většího množství vody. Kosmetický průmysl pak dodává nepřeberné množství osvěžovacích přípravků, takže dnešní WC může být opravdu příjemným místem i k soustředění a přemýšlení.
Jak má podle vás vypadat ideální toaleta? Podle čínské filozofie Feng-shui má mít každý prostor v bytě správné umístění vzhledem ke světovým stranám a barevné vyladění vzhledem k činnostem, které se v něm odehrávají. Také tam máte umístit věci, které vás mají motivovat pro budoucnost. Já jsem si na WC vylepil různé cizí bankovky, protože chci hodně cestovat a mít finanční svobodu. Je pro vás důležité, aby měl záchod designový vzhled? Ani bych neřekl. Mísa mi stačí obyčejná, velikost normální. Je pro mě ale důležité, aby ta místnost byla hezky barevná a příjemná. Člověk by zde neměl trpět ani fyzicky, ani psychicky, měl by si tu spíš odpočinout a odpoutat se od stresu. Co na WC ještě děláte…? Já tam hlavně přemýšlím a dostávám ty nejlepší nápady.
Jak prosím vás souvisí polibek s toaletou? Psychologové praví, že ženě stačí dva polibky – jeden ráno a druhý večer – aby byla spokojená. Abych byla spokojená s prostředím toalety, kterou navštívím rozhodně víckrát než dvakrát denně, musím se tam cítit dobře. Mně tam například nesmějí chybět květiny. A kolik vám stačí polibků? Rozhodně víc. Je pro vás důležitá velikost WC? Místnost by měla být rozhodně větší, než je délka stehenní kosti sedícího člověka. Feng-shui doporučuje, aby bylo umístěno u obvodové zdi a byla v něm instalována dvě zrcadla na protilehlých stěnách, aby se existence tohoto prostoru jakoby zrušila, protože jinak tudy odchází z domu všechno špatné, ale i dobré, zejména energie, ale i láska a bohatství. Jak je pro vás důležitý design tohoto prostoru? Design našeho WC stojí ještě ve frontě. Teď mají přednost světla.
Jak by mělo vaše ideální WC vypadat? Především jich musí být v domě dost. Nesnáším ranní fronty před záchodem. My třeba budeme mít celkem pět WC, z toho jeden venku a ten bude starodávný – „suchý“. Musí tam být samozřejmě čisto a voňavo a já osobně tam musím mít něco ke čtení. Máte nějaké zvláštní požadavky na design této místnosti? Já jsem staromilec, a tak mi vyhovuje nějaké pěkné retro a rozhodně dřevěné prkýnko. Zvláštní požadavek si prosadil můj muž, a to pisoár. Nakonec jsem ráda, protože takhle se nemusíme o ničem dohadovat. Oba hrajeme vášnivě golf a tak si nad svou mísou pověsil obrázek golfisty a nad mou visí golfistka. Co na WC naprosto nesnášíte? Samozřejmě špínu a zápach a taky by mně nedělalo dobře polstrované prkýnko. Člověk si připadá, že se zabořil do nějaké lenošky, a to je na záchodě opravdu divný pocit.
Kontakty: ALISEO, Bělohorská 32, Praha 6, tel./fax: 02/20 51 28 65; BATH, Na Poříčí 22, Praha 1, tel.: 02/22 31 34 46, fax: 02/22 31 34 49; EIM UNIVERS, Roztylské sady 2998/11a, Praha 4, tel.: 02/72 76 69 58, fax: 02/72 76 96 73; LAUFEN, V Tůních 3/1637, Praha 2, tel.: 02/96 33 77 18, fax: 02/96 33 77 12; SANITEC, Učňovská 100, Praha 9, tel.: 02/66 10 64 50, fax: 02/66 10 63 15; SIKO, Skorkovská 1310, Praha 9-Černý Most, tel.: 02/81 04 04 04, e-mail: info@siko.cz, www.siko.cz
text: Bea Fleissigová foto: Pavel Vítek, Marie Votavová a archiv |
Dokonalost napotřetí
|
|
Zná to každý. Po roce užívání se zjistí, že leccos mohlo být jinak. Kolikrát si každý z nás říkal: Až budu stavět podruhé, tak už ty chyby neudělám. Jenže – jak dlouho vydrží kuchyň, než se celá změní? Dvacet let? Třicet let? Za tu dobu se změní tolik věcí, že se stejně začíná úplně od nuly. Jak uvažuje člověk, který souhrou životních náhod může několikrát za sebou podstoupit tu sladkou nejistotu rozhodování při zařizování interiéru?
Víc hlav víc ví Svět je malý. Designérka Petra Karásková, která obyvatelům bytu na míru dotvářela koupelnu, pracuje i pro kuchyňské studio EUROHOF prodávající kuchyně LEICHT. Produkty obou se vyznačují podobnou hravostí a lehkostí, a tak se podobné spolupráci není co divit. A jak jsem poznal během několika rozhovorů majitelku popisované kuchyně, věřím, že v okamžiku, kdy ji designérka přivedla do kuchyňského studia, všichni tři si museli padnout do noty. Výsledný tvar je také součtem nápadů obou stran. Poučený mladý pár měl o kuchyni poměrně přesnou představu, majitel studia ji urovnával do splnitelných mezí a skleněný design výsledek ozdobil efektní tečkou.
Co se nakonec zalíbilo? Po mnoha diskuzích všech tří stran volba padla na kuchyň Largo Color s dvířky Pale Green s povrchem ze strukturovaného laku, zkombinovaném s laminem Viva. Do desky se vsadil dřez BLANCO Viva s dávkovačem saponátu Tulup, od téže firmy pochází i baterie Ellipso-S. Některé komponenty se dodávaly na míru – například přídavné police do horních skříněk zlepšují využití prostoru, barový pult s držáky na láhve a skleněnou deskou Petry Karáskové se vyráběl celý podle dodaných nákresů.
Zlobivý parapet Další podmínkou, kterou bylo třeba na přání majitelů bytu dodržet, bylo zvýšení pracovní desky. Obyvatelé bytu nejsou sice basketbalisty, ale rozhodně netrpí podměrečnými postavami. První podmínkou tedy bylo, že pracovní deska bude výš než u průměrné kuchyně. Sokl linky má proto výšku 23 cm, což má další výhody. Pod troubou například vznikl prostor na vysoký šuplík, který pojme celou sadu plechů. Protože paní kuchyně čte vše o bydlení, ví, že část linky s dřezem by měla být vyšší než okolní linka, a neváhala tento požadavek prosazovat. V tomto případě však narazila na parapet – architekt, který stavěl dům, zřejmě nepočítal s tím, že by se lidé vyšší postavy mohli chtít při pohodlném umývání nádobí zároveň kochat okolní přírodou.
Věrni jedné značce? Nakonec – ono to s tím nádobím nebude tak horké. Součástí vybavení kuchyně je totiž jeden z nejlepších modelů myček od firmy AEG Ökö-Favorit senzorlogic (41 990 Kč), zvláště úsporný a také tichý, což je u spojeného prostoru kuchyně a obývacího pokoje zvláště důležité. Tato značka zřejmě požívá u obyvatel bytu velké důvěry, protože si od ní vybrali i další spotřebiče. A podle hesla, že do mercedesu není možné dát motor z trabanta, zvolili troubu AEG Competence E 83405 (52 990 Kč), senzorovou sklokeramickou desku 61370 E (23 990 Kč), mikrovlnnou troubu Micromat-Duo (19 980 Kč).
Za zmínku stojí nerezový odsavač par, který umožňuje bezdotykové zapnutí a reaguje jen na pohyb ruky nad určeným místem.
Kolik co stálo: nábytek – 572 000 Kč dřez, baterie, nerezová záda, ostatní doplňky – 72 000 Kč elektrospotřebiče – 140 000 Kč
Kontakty: AEG, Budějovická 5, Praha 4, tel.: 02/61 12 61 12; BLANCO, Zelený pruh 109/1091, Praha 4, tel.: 02/41 44 25 40; EUROHOF (kuchyně LEICHT – realizace), Žitná 52, Praha 2, tel.: 02/24 94 31 23; KARÁSKOVÁ PETRA (skleněný design), Na Břehu 25 Praha 9, tel.: 0603 80 98 85; NEWAG (centrální vysavač HUSKY), Kloboučnická 1a, Praha 4, tel.: 02/61 22 15 28
text: Marek Burza foto: Lukáš Hausenblas |
Aby se líbila
|
|
Když si člověk zařizuje svůj první byt, tedy i koupelnu, zpravidla sáhne po tom nejlevnějším, co na trhu zrovna je, a příliš mu nezáleží na tom, zda spolu ladí umyvadlo s vanou. Proč tomu tak je? Vzpomeňte si na své první zařizování. Bylo vám něco pres dvacet, po studiích plat nebyl vysoký a v životě jste měli jiné priority než zařízení bytu.
Situace se změní v okamžiku, kdy se vaše finanční situace vylepší, založíte rodinu a nároky na bydlení se začnou zvyšovat. Jednoho dne dojde i na koupelnu.
O tom, jak si koupelnu zařídíte, budete rozhodovat vy sami a záležet bude na finanční částce, kterou hodláte z rodinného rozpočtu investovat do koupelny, na architektovi či na vašem vlastním vkusu a šikovnosti.
Pro náročnější Ti, kteří se zajímají o design a v jejichž interiéru hraje koupelna důležitou roli, se budou nejspíš ptát po některé z nových designových kolekcí, jež se na trhu zrovna objevují. Jelikož se bude jednat o vyšší finanční částku, kterou budou muset vynaložit na její pořízení, doporučujeme spolupráci s bytovým architektem nebo koupelnovým studiem. Jsou to odborníci, kteří vám poradí, kam v koupelně umístit umyvadlo, vanu, klozet… Možná si myslíte, že na koupelně není co zkazit. Omyl je pravdou. Sami asi nebudete vědět, jak vysoko má být umístěno umyvadlo, jak a do jaké výšky se usazuje závěsný klozet. Jsou i tací, kteří si umístí bidet na druhou stranu místnosti, než je klozet, což ztrácí smysl bidetu v koupelně. Zkrátka je hodně koupelnových chytáků a záludností, které na vás číhají. A když už vynaložíte nemalou částku za pěknou a vkusnou keramickou kolekci, byla by škoda celý efekt zničit nevhodným či nepohodlným umístěním.
Do panelového domu Jste-li majiteli panelového koupelnového jádra a zvuky z okolních koupelen vás nepřestávají obtěžovat, i pro vás je tu přijatelné řešení. PANEL STORY – program speciálně připravený pro standardní koupelny v panelových domech. Jedná se o projekt nabízející několik variant v různých cenových relacích. Kompletní sanitární zařízení do jádra (umyvadlo, klozet, vana) můžete pořídit v cenách začínajících na 12 000 Kč. Pro inspiraci si můžete zajít do pražského showroomu SIKO, kde najdete také několik realizací zrekonstruovaných panelových jader v nejrůznějších cenových relacích.
Do malých koupelen Zpravidla každá z renomovaných firem zabývajících se výrobou sanitární keramiky má ve svém výrobním programu i speciální kolekci pro malé koupelny. Sanitární předměty mají menší rozměry, mohou být i tvarově uzpůsobené (viz str. 48–49). Také mají nejrůznější rafinovaná zaoblení a menší rozměry.
Kam jít nakupovat Luxusní kolekci rozhodně nekoupíte v hobbymarketu. Doporučujeme navštívit koupelnová studia a showroomy, kde si vystavené sanitární zboží koupíte buď přímo, nebo vám je dodají ve velmi krátkém termínu. Leckde si můžete vybrat i z katalogu a zboží si pak objednat. Některé firmy nabízejí i možnost výroby na zakázku — samozřejmě za příplatek. Kvalitu zaručí značky IDEAL STANDARD, VILLEROY & BOCH, DURAVIT, HOESCH. Standardní zboží pohybující se v částkách cca: umyvadlo za 800 Kč, vana 5 000 Kč, klozet 2 000 Kč nakoupíte v běžných hobbymarketech i koupelnových studiích. Ptejte se po značkách JIKA, LAUFEN.
Na co myslet při zařizování I za málo peněz lze vytvořit vkusnou koupelnu, někdy totiž stačí doplnit levné sanitární zařízení zajímavým obkladem, malbou a dotvořit nápaditými doplňky. Je třeba zvážit prostorové možnosti vaší koupelny. Pro pohodlné užívání je lepší koupit menší zařizovací předměty a ponechat kolem nich prostor. V hobbymarketech nejspíš dostanete levnější zboží, než je v našem magazínu prezentováno. Dejte si však pozor na kvalitu těchto neznačkových výrobků a informujte se na záruční dobu a možnost reklamace.
Kontakty: IDEAL STANDARD, Zemská 623, Teplice, tel.: 0417/59 21 11, LAUFEN CZ (JIKA), V Tůních 3, Praha 2, tel.: 02/96 33 77 11; SANITEC, Komenského 2501, Tábor, tel.: 0361/25 49 07; SIKO KOUPELNY, Skorkovská 1310, Praha 9-Černý Most, tel.: 02/81 04 04 04, www.siko.cz ; www.panel-story.cz ;
text: Lucie Brzoňová foto: archiv |
V roli malířů pokojů
|
|
Většina kutilů si totiž neuvědomuje, že bílá barva je k nám podstatně shovívavější než pastelové barvy, neboť do značné míry kryje „kocoury“, které jsme na stěnách vytvořili. Pokud se tedy pustíme do odvážnější barvy, musíme si dát více záležet nejen na samotném malování, ale i přípravě podkladu. Pokud staré nátěry tvoří silnější vrstvu, je třeba je odstranit. Volíme-li jinou barvu, než jsme doposud používali, měli bychom použít tzv. podkladovou barvu a teprve na ni nanášet nátěr požadovaného odstínu. Stěny v kuchyních bychom měli před nátěrem vždy omýt, neboť mastnota nezůstává pouze na nádobí, ale částečně se s vodou také vypařuje a ulpívá na stěnách, kde pak pochopitelně brání vytvoření jednolitého nátěru. Co se týče barvy, dnes již můžeme vybírat z různých hotových barev nejrůznějších odstínů, nechat si ji namíchat v prodejně anebo si ji připravit sami. Pokud se pustíme do míchání svépomocí, ušetříme. Hrozí ale nebezpečí, že pokud bychom někdy potřebovali stejnou barvu, např. po vytopení bytu apod., naprosto stejný odstín se nám již s největší pravděpodobností namíchat nepodaří, kdežto v případě hotové barvy, bychom si žádaný odstín měli mít možnost koupit po několik let. Pozor na to, že barva namíchaná ve kbelíku po nanesení na stěny a zaschnutí podstatně mění svůj odstín. Dilema, zda použijeme váleček nebo malířskou štětku, není třeba řešit. Použijte nářadí, s nímž se vám lépe pracuje. Pro a proti: Váleček je podstatně levnější, má však rovněž podstatně kratší životnost. Kvalitní malířská štětka nám při slušném zacházení může vydržet i celý život. S válečkem je práce sice jednodušší, ale nedokážete s ním zpravidla udělat kvalitní nátěr na nerovných stěnách. Povrch stěn by před malováním měl být nejen čistý, ale i rovný. Vnitřní stěrky, kterými se vyrovnávají celé stěny, jsou záležitostí pro odborníka. V případech, kdy došlo k narušení zdi např. při předělávání elektrického vedení, se již nepoužívá klasická sádra, ale speciální maltové směsi. Okolo lišt, dveří, ale také mezi panely lze k zarovnání povrchu doporučit speciální, tzv. pružné tmely, jež mají dlouhou životnost a i laikovi se s nimi dobře pracuje, protože netuhnou pod rukama jako sádra. Jsou přetíratelné, což znamená, že místa, kde s tmely pracujeme, lze snadno zahladit.
Se štětcem v ruce Řemeslo natěračů si nejčastěji zkoušíme na dřevěných oknech, dveřích a nábytku. Také tyto komponenty našich domovů se dnes oblékají odvážněji než ještě před nějakým rokem. V současnosti můžeme volit mezi syntetickými a akrylátovými (vodou ředitelnými) barvami. Oba druhy barev lze tónovat, což znamená, že jejich smícháním lze vytvořit odstín odpovídající našim představám. Výhodou syntetických barev je, že v případě vnějších ploch se jim přičítá přece jen o něco delší životnost, akrylátových pak rychlé schnutí, absence zápachu a snazší manipulace. V případě obou druhů barev si žádoucí odstín můžeme připravit svépomocí, nechat to na odbornících anebo si vybrat z již hotových barev. Pokud při natírání použijeme nejen šikovné ruce, ale i hlavu, výsledek snažení se může blížit práci profesionála. Ale: na venkovních oknech, straně, kde se opírá slunce, nám barva málokdy vydrží déle než pět let. V interiéru dobře provedený nátěr naopak vydrží po desetiletí, pouze bílou zub času mění na slonovou kost, béžovou. Syntetické i vodou ředitelné barvy se vyrábějí v matném i lesklém provedení. Pro prvé hovoří skutečnost, že se lépe udržují. Kvalita je však stejná. Pokud při nátěru nábytku kombinujeme dvě či více barev, oceníme speciální zakrývací fólii, kterou nám běžná izolepa, jak se často natěrači – amatéři mylně domnívají, nenahradí. Při natírání dřevěných ploch, stejně jako v případě stěn, je třeba věnovat náležitou pozornost nejen nátěru, ale i přípravě samotného základu. Podle rad odborníka je především třeba pečlivě odstranit uvolňující se barvu, a to buď chemicky či mechanicky, přičemž si můžeme vzít na pomoc horkovzdušnou pistoli nebo letlampu. Avšak pozor na skla, abychom nepotřebovali sklenáře nebo neochutnávali i jeho řemeslo. Při použití speciálních odstraňovačů barev jsou vhodné syntetické štětce a místa, kde jsme přípravek použili, je pak třeba pečlivě odmastit, aby nám jeho zbytky nepoškodily nový nátěr. Z tohoto důvodu odborníci doporučují odstraňování staré barvy mechanickou cestou – broušením. Místa, kde se starý nátěr loupe až na dřevo, je třeba napustit ochranným prostředkem anebo (u akrylátových barev) velice řídkou barvou. Pokud se odlupuje sklenářský tmel, měli bychom veškerou poškozenou hmotu odstranit, nahradit ji novou, kterou necháme řádně zaschnout – nepřetíráme dříve než po 24 hodinách. Postup nátěru záleží na druhu barvy. Rozhodneme-li se pro vodou ředitelné barvy, dřevo se nejprve natírá řidší základní barvou, pak stejnou barvou, ale hustší konzistence. V případě syntetických barev je třeba dřevo natřít nejprve základní a pak teprve krycí barvou. Nejčastější chybou, které se při natírání dopouštíme, je spěch. Na venkovní okna se dokonce nedoporučuje používat dřevařský tmel. Právě ten představuje nejslabší místo nátěru. Podle odborníků bychom měli raději desetkrát brousit než jednou tmelit. Jaká má být hustota? Syntetickou barvu připravenou k nátěru od výrobce je většinou třeba trochu rozředit, aby se dobře roztírala. Co se týče štětců, profesionálové mají bohatou speciální výbavu, s níž bychom si coby kutilové nevěděli rady. Jestliže natíráme vodou ředitelnými barvami, stačí nám jeden štětec, při natírání syntetickými barvami žádá každá barva svůj vlastní. Hodláme-li pořídit nový nátěr radiátorům ústředního topení, musíme tak učinit mimo topnou sezónu. Dříve, než přistoupíme k nátěru, tělesa nejprve lehce přebrousíme, omyjeme a odmastíme. Pak můžeme použít speciální nátěry na radiátory. Vyrábějí se v bílé barvě, která však na rozdíl od všech ostatních druhů barev nežloutne, a v odstínu slonová kost. Jinak se používají syntetické barvy, jež vydrží až 90 C a lze je tónovat. Při natírání žeber radiátorů se používají tzv. štětce zároháky. Na umakart lze použít stejné barvy jako na stěny nebo latex, či vodou ředitelné barvy, které jsou omyvatelné a lze je rovněž tónovat.
zpracovala: Vladimíra Štorchová foto: archiv a IKEA |
Nejsme roboti, ale lidé
|
|
Skutečnost, že naše obydlí začne sálat teplo domova až v okamžiku, kdy na stěnách visí obrazy a v interiéru se objeví květiny, většina lidí nepopírá. Co se však týče studijních a pracovních prostor, objevily se na scéně dějin i naprosto protichůdné názory, které občas ještě doznívají. Zjednodušeně vyjádřeno: práce a krása se spolu snášejí asi jako pes s kočkou. Pokud se hodláme při práci skutečně soustředit, nesmí nás rozptylovat reprodukce Mona Lisy ani vzrostlý rozkvetlý ibišek, nebo jakákoliv jiná nádhera. Naštěstí zde nedal za pravdu sám život. Nejsme přece roboti, ale lidé. Zkušenosti prokázaly, že kvalitní pracovní výkony se podávají pouze v příjemném pracovním prostředí a to spoluvytvářejí právě květiny. Kancelář bez zeleně připadá smutná, jaksi nedokončená, i většině mužů, kteří se zabývají floristikou podstatně méně než ženy.
Podmínky nejsou překážkou Ani květiny se životu v kancelářích nebrání. Často v nich mají lepší podmínky než v našich domovech. Mnohde nalézají více prostoru, světla i péče. Především v době dovolených je zde k dispozici podstatně více dobrovolníků ochotných poskytnout jim potřebnou vláhu než v domovech, kam neradi pouštíme někoho cizího. Kancelář však polidšťuje pouze zdravá květina. Rostlina, která z nějakého důvodu strádá na úbytě, nezdobí a je na ni smutný pohled. Naštěstí v současné nabídce trhu najdeme pokojové rostliny prosperující v diametrálně rozdílných podmínkách. Od kaktusů, které rostou jako z vody na teplých slunných stanovištích, až např. po alokázie, xantozómy, které naopak vyžadují stín.
Kancelář není obývák Pokud hodláme květiny na pracovišti harmonicky zapojit do prostoru, neměli bychom ignorovat jeho architekturu, ale stejně jako ve svých domovech brát při jejich výběru zřetel na styl vybavení a všechny ostatní prvky. Převážná většina kanceláří se v tomto směru liší od našich domovů. Na jejich vybavení se většinou podepsal průmyslový design. Vyznačuje se tvrdými liniemi a výraznějšími barvami, k nimž se více hodí velké květiny a rostliny výrazných tvarů a stylů. Mnoho kanceláří je rovněž vybaveno v tzv. high-tech stylu, který se vyvinul ze strohého průmyslového designu, ale využívá i pastelové barvy. I zde se uplatňují především větší rostliny, které nemusí být tak výrazné jako u předchozího stylu. V kancelářích, kde se nedá nějakém stylu hovořit, dokážou květiny sehrát roli sjednocující prvku celého interiéru. Pozor – záleží jak na druhu květiny, tak i nádobě, v níž ji pěstujeme. Pokud si nejsme jisti, že jsme v tomto směru vybaveni dostatkem citu, proč se neobrátit na odborníky nebo nezalistovat v odborné literatuře? Možnost dokonalé symbiózy Kanceláře však bohužel často reprezentují ukázkové místo, kde se teorie neslučuje s praxí. Pokud máte pracoviště o několika metrech čtverečních, kam se sotva vejdete vy a počítač, těžko tam umístíte urostlejší rostlinu, přestože vybavení reprezentuje např. typický průmyslový design. Ani v těchto prostorech se nemusíme stálé zeleně vzdát, i když si to vyžádá z naší strany více nápaditosti. V některých kancelářích se např. nachází okno s dostatečně širokým parapetem pro vytvoření květinového aranžmá. Květiny by však neměly bránit přístupu světla a jejich výběr, stejně jako květináčů či jejich krytů, které se dnes vyrábějí z nejrůznějších materiálů, by opět měly korespondovat s celkovým stylem kanceláře, a ne např. venkovského stavení. Jinde se pro některou z popínavých rostlin najde místo na skříni, anebo v závěsné nádobě. Vzhledem k tomu, že květiny každé pracoviště zpříjemňují, neměli bychom se jich vzdávat ani v kanceláři, neboť i zde s nimi dokážeme vytvořit dokonalou symbiózu.
text: Alena Vondráková foto: archiv redakce |
