|
|
Nejlevnějším řešením je sprchový závěs. Kdo má vyšší nároky, zvolí jako obranu sprchové zástěny z akrylátového nebo pravého skla. Skládají se z několika segmentů a rozeznáváme je podle způsobu uzavírání nad vanou.
Sklapovací – bývají jednodílné, dvoudílné či třídílné. Shrnují se buď do harmoniky (hodí se pro klasické „rovné“ vany), nebo se skládají do spirály. Tyto typy umožňují natáčení jednotlivých segmentů podél vany a kopírují tak obliny rohových a jinak nezvykle tvarovaných modelů.
Uzavřené kabiny – zpravidla je tvoří dva díly připevněné ke stěně, které se po zavření promění na pevnou kabinu nad vanou. Sprchová kabina na vanu – zástěna je napevno připevněná k vaně, otevřít lze pouze dveře.
Ostatní – existují i hybridy, kdy výrobci kombinují uvedené možnosti. Zástěny se zpravidla používají na vany s netradičním tvarem. Podobně tomu je v atypických prostorách, například v podkrovních místnostech, kdy je zapotřebí vyrobit zástěnu na míru.
Podle čeho ji vybíráme? Každý poučený a seriózní prodejce se vás v první řadě zeptá, kde máte umístěnou vanovou baterii. Od toho se pak odvíjí správný výběr zástěny. Dalším kritériem je tvar vany a její velikost. U oblých van je nutné volit zástěnu, která umožňuje kopírovat její tvar. Rozměr pak rozhoduje o velikosti zástěny. Kdo má baterii umístěnou u kratší strany vany, může mít problémy s místem při sklopení zástěny ke zdi. Ideálním řešením je sprchová zástěna, která se umisťuje na delší stranu vany. Existují také zástěny s více (a tím i užšími) segmenty. Čím členitější zástěna, tím obtížnější údržba. Proto výrobci přišli s nápadem, aby se při sklopení celá zástěna zvedla nad baterii. Tyto typy však po určité době nejsou příliš stabilní.
Z čeho se vyrábějí? Největšího efektu dosáhnete koupí takzvané bezrámové zástěny. Působí efektně a lépe se čistí. Materiálem potřebným k výrobě je tvrzené sklo, na zakázku také opatřené speciální vodoodpudivou povrchovou úpravou, která zajišťuje, že voda stéká rychleji, takže se na povrchu tvoří méně usazenin a vodního kamene. Varianty s rámem obvykle bývají levnější. Výplň tvoří buď tvrzené, nebo akrylátové sklo.
Alternativní řešení Sprchové zástěny jsou ještě stále pro většinu domácností nadstandardním řešením, a tak mnoho rodin volí alternativní variantu a k vaně si pořídí sprchový závěs. Dnešní nabídka je skutečně velmi široká, koupit si můžete jednobarevné materiály nebo můžete koupelnu rozveselit nejrůznějšími motivy. Zpravidla jsou součástí ucelené kolekce, kam patří také koupelnový textil, doplňky a další. Majoritní podíl na trhu zabírají takzvané textilní závěsy, což jsou látky z umělých vláken s naimpregnovaným povrchem, který umožňuje kapkám vody klouzat dolů. Zpravidla mají horní okraj zpevněný, v dolním je olůvko na zatížení. Jejich cena se pohybuje kolem 800 Kč, levnější jsou takzvané vinylové závěsy, které přijdou na cca 300 Kč. Kvůli materiálu připomínajícímu „obyčejný igelit“ se však netěší velké oblibě.
Kontakty: Hüppe, K. H. Borovského 37, Slaný, tel.: 0314/52 09 54; KALDEWEI, Kykalova 1, Praha 4, tel.: 02/22 13 55 33; ROLTECHNIK, Třebařov 160, tel.: 0462/32 42 96, fax: 0462/32 42 97; RONAL, Jungmannova 1117, Jičín, tel.: 0433/58 71 11, fax: 0433/58 74 90
text: Lenka Haklová foto: archiv |
Blog
Cihla je klasika
|
|
Trh se stavebními materiály je v současné době obrovský a často nepřehledný i pro odborníky – tedy architekty či stavební firmy. Jak se pak v něm má vyznat amatér, který sám chce začít stavět nebo modernizovat domek či byt? Proto je vždy důležité důvěřovat odborníkům – architektům, statikům, specializovaným inženýrům. Každý z nich vám potvrdí, že stavební materiál by měl být v první řadě dlouhodobě vyzkoušený.
Některé nové stavební produkty přinášejí podstatně zlepšení užitné vlastnosti a jsou i lépe přizpůsobeny určitému použití, než výrobky starší, také samotná stavba je při jejich použití podstatně rychlejší a jednodušší. Na druhé strany jsou opět „v módě“ klasické stavební materiály, které po dlouhá léta přinášejí užitek při nízkých nákladech na údržbu.
Mezi klasické stavební materiály patří i cihla, z níž se staví domy již více než 5000 let. Základní surovinou pro jejich výrobu je jíl a cihlářská hlína. Výhodou je, že jílovitých hmot je v přírodě k dispozici nepřeberné množství. Přesným složením surovin, vypalovací teplotou i dobou vypalování lze dosáhnout přesně požadovaných vlastností cihel, tedy zejména pevnosti, objemové hustoty, odolnosti vůči povětrnostním vlivům, tvarové a objemové stálosti a podobně. V posledních desetiletích také došlo k podstatnému snížení energetické náročnosti výroby cihel. Navíc cihelny v mnoha případech stojí v blízkosti ložisek surovin, dopravní cesty jsou krátké, a díky tomu jsou také nižší dopravní náklady. U staveb z klasických cihel lze také dosáhnout příznivých hodnot v oblasti tepelné a zvukové izolace (například pomocí dvouvrstvých bytových nebo domovních příček) i požární ochrany.
Současná nabídka cihel zahrnuje vedle plných a příčně děrovaných i cihly pro pohledové a lícové zdivo, nechybí speciální izolační cihly s tepelně technicky příznivých děrováním a póry, kterých se docílí přidáním polystyrénových kuliček nebo pilin do hlíny, které pak při vypalování cihly vyhoří.
Při stavbě každé cihlové zdi je dobré znát jednoduchý „cihlový“ slovníček: cihly pokládané horizontálně ve směru zdi se nazývají nosníky, cihly pokládané napříč směru zdi vazníky. Nejčastěji se používají dvě cihlové vazby (tedy uspořádání cihel ve zdi) – běhounová vazba a polokřížová vazba. Poslední vrstva cihel na zdi se nazývá koruna. Již od základu je nutné věnovat kladení cihel náležitou pozornost, aby zeď byla rovná v horizontálním i vertikálním směru a množství malty ve všech spárách bylo stejné. Nejvhodnější maltou pro cihlové zdi je směs cementu, vápna a písku v poměru 1 : 1 : 8-9. Pro cihlové zdi, u kterých hrozí, že by více mohly nasakovat vodou, se může použít i menší podíl písku. Z cihel se ovšem nestaví jenom klasické zdi, ale vyrábějí se z nich i mezistropy – ať jako prefabrikované nebo nosníkové stropy se závěsnými cihlami.
Nebojte se izolovat Při stavbě zdi z klasického stavebního materiálu – tedy cihly – je důležité, aby zdí jednak nepronikala nežádoucí vlhkost a také, aby zeď byla dokonale tepelně izolovaná. Vlhké zdi totiž nejen poškozují samotnou podstatu stavby a snižují hodnotu domu, mohou například ovlivňovat klima v místnostech, zvýšit tepelnou vodivost stavebních materiálů a podporovat růst nejrůznějších plísní. Klasický postup vzniku vlhkosti ve zdi je celkem jednoduchý. Zemní vlhkost, která proniká do zdiva, se odpařuje. Soli, které jsou do zdiva přiváděné společně s vlhkostí, zde krystalizují. Přitom se zvětšuje jejich objem a tak vzniká rozpěrná síla které může vést k porušení omítkového pláště i samotného zdiva. Vlhkost, kterou ve většině případů způsobuje kondenzace vodní páry, se může vyskytnout od sklepa až po střechu. Nejčastěji se majitelé staveb setkávají s vlhkostí zejména v rozích místností, které jsou tvořeny vnějšími zdmi. Příčina je jednoduchá – teplý vnitřní vzduch o určité teplotě a obsahu vlhkosti ve formě vodní páry se setkává s částí stavby nebo s oblastí, která má teplotu výrazně nižší, než vzduch uvnitř místnosti. Teplejší vzduch se ochladí a nebude tak moci udržet stejné množství vody jako při teplotě vyšší. Vodní pára se tedy srazí jako voda a provlhčí zdivo. Při stavbě zdi je proto velice důležité přesně určit všechna místa, kde je tvorba kondenzátu možná, a ta kvalitně izolovat. Jsou to například spáry v tepelné izolaci, kde vzniká takzvaný tepelný most (tedy místo, kde se sráží kondenzační voda a dochází k provlhnutí obložení stěn a omítky), nebo například pod střechou, kde není dokonale provedená parotěsná zábrana.
Za co může voda Nežádoucí vlhkost ve zdivu, zejména cihlovém, může vést k různému poškození staveb. K mechanickým poruchám může dojít, když voda ve stavebním dílci například zmrzne, přitom dilatuje a vyvine rozpěrný tlak. Může také dojít k působení solí, které mohou vyvíjet stejný rozpěrný tlak jako zamrzlá voda. Stavební materiály také mohou být napadeny nejrůznějšími mikroorganismy, případně plísněmi, které vznikají jako důsledek tvorby kondenzační vody. U zdí nedostatečně izolovaných proti vlhkosti může také dojít k tzv. chemické korozi, jejíž příčinou jsou plynné škodliviny z atmosféry nebo dešťové vody. Chemickou korozi nejlépe poznáte podle odstávající vnější omítky, odlupujících se nátěrů a snižující se pevnosti stavebních materiálů. Každý stavebník, kterému vlhkost již způsobila škody na zdi, by nikdy neměl sám odstraňovat její příčiny (pokud nespočívají například v poškozeném okapovém žlabu nebo svodu). Vždy je důležité poradit se s odborníkem. Ovšem hlavní zásadou je, že každou vlhkost je nutné odstranit, a to jak u zdí nových, tak starých. Možností je několik: Horizontální izolace, vertikální izolace a drenáž. Horizontální izolaci lze provést i dodatečně u starých zdí pomocí mechanického postupu, kdy se ve zdivu proříznutím nebo vyfrézováním vytvoří spára, do které se vloží izolační vrstva, případně vlnitá deska z oceli – tady je však podmínkou existence vodorovné spáry ve zdi, což nejlépe splňuje cihlová zeď. Osvědčují se také vrtané injekce, u kterých se vodorovně v odstupu několika centimetrů navrtají do zdiva otvory, které se vyplní injekčním materiálem. Ten obsahuje hydrofobní (vodoodpudivé) substance, které zužují kapiláry a póry. V tomto případě však nesmí být zdivo příliš vlhké, protože pak by byly kapiláry a póry již tak nasáklé vodou, že by se tekutina z vrtaných otvorů nemohla dostatečně rozptýlit. Je také možné používat takzvané sanační omítky. Rozdíl oproti klasické omítce je v tom, že vlhkost se neodpařuje na povrchu, ale v pórovité struktuře sanační omítky. Tak také soli vykrystalizují, aniž by způsobily jakékoliv škody. Velice důležitá při stavbě každé cihlové zdi je tepelná izolace. U novostaveb existuje nepřeberné množství možností, jak výběrem vhodných materiálů nebo konstrukčních vrstev dosáhnout požadované tepelné izolace. Existují tři základní systémy – spřažené tepelně izolační systémy, které jsou vhodné zejména k izolaci hladkých ploch, zezadu odvětrávané obložení vnějších stěn a dodatečná jádrová izolace. Při tepelně izolačních systémech se používají zejména tepelně izolační desky, které se na zeď lepí pomocí speciální lepicí malty nebo lepidel, které zároveň vyrovnávají i menší nerovnosti zdiva. Přes tyto izolační desky se pak překryje základní omítka, většinou armovaná tkaninou ze skelných vláken, pak následuje základový nátěr a nakonec krycí omítka.
Druhou možností je zezadu odvětrávané obložení vnějších stěn. Jde v podstatě o dvě konstrukční vrstvy zdi, oddělené izolační vrstvou vzduchu. Tato mezera zaručuje, že se mezi vrstvou chránící před vlivy počasí a izolační vrstvou nebude vytvářet kondenzační voda. Tento systém je velice jednoduchý – vnitřní konstrukce ze svislých příčných a vodorovných roznášecích latí se připevní na zeď tak, aby se mezi latě daly zasunout izolační desky a aby mezi izolací a deskami zůstal volný prostor, umožňující tzv. zadní odvětrávání. Tento způsob izolace je ještě dnes možné vidět na starých domech ve formě nejrůznějších dřevěných desek či dřevěných šindelů. Třetí možností venkovní izolace pak je dodatečná jádrová izolace. Zejména ve starší zástavbě je řada domů s dvouvrstvými vnějšími zdmi, jejichž pláště odděluje pouze vzduchová vrstva bez jakékoliv další izolace. Je proto vhodné vyplnit tuto dutinu izolačním materiálem, který zejména odstraní tepelné mosty.
Nezapomeňte na základy Při stavbě klasické cihlové zdi nesmíme zapomínat ani na to, že zeď dosti často svými základy stojí v zemi, a proto je nutné bránit se i této vlhkosti, vzlínající do zdi ze země. Možností je opět několik – použití vícevrstvých krycích nátěrů či tmelů, drenáž, jejíž trubky jsou tak hluboko, aby dolní horizontální těsnící vrstva na vnější zdi a dolní strana dna sklepa ležely bezpečně nad nahromaděnou vodou, jako izolace proti vodě jsou vhodné také živičné pásy nebo plastové těsnící pásy. Ve všech případech odstraňování vlhkosti platí ovšem základní pravidlo – domácí kutil by měl odolat pokušení, že sám přiloží ruku k dílu. Každé opatření, které se provádí bez dokonalé znalosti příčiny vzniku vlhkosti, totiž může vést k ještě větším škodám.
Zvenku nebo zevnitř? Z tepelně energeticko-technického hlediska je jako dodatečná nejvýhodnější vnější izolace, protože dům „obalí“. Přesto existují mnohé stavební situace, kdy se doporučuje ještě izolace vnitřní, například u památkově chráněných domů. Mezi hlavní výhody vnitřní izolace cihlových stěn patří to, že izolace zvyšuje teplotu vnitřních povrchů stěn a tak snižuje rozdíl oproti teplotě vzduchu v místnosti. Tak odpadnou nepříjemné pohyby vzduchu a průvan. Zevnitř izolované místnosti se také rychleji ohřejí. K výhodám dále patří, že izolační práce lze provádět místnost po místnosti, navíc je vnitřní izolace levnější než jiné druhy izolace. Pro většinu z nás je nejdůležitější také to, že vnitřní izolace je většinou možné provádět svépomocí, kutilsky.
Jaké možnosti vnitřní izolace existují? Například izolace pomocí izolačních desek z minerální vlny, které se upevňují na kovovou vnitřní konstrukci, přes tuto izolaci se napne parotěsná zábrana a nakonec upevní sádrokartonové desky, které se dají jednoduše povrchově upravovat. (Parotěsné zábrany se upevňují zejména na vnějších zdech nebo na zdech, souvisejících s nevytápěnými místnostmi, a to opět z již známého důvodů difúze vodní páry). Je také možné vynechat kovovou, případně dřevěnou vnitřní konstrukci, a lepit izolační desky přímo na zeď.
Stavitel – amatér, který chce vnitřní izolace zdí provádět sám, by se měl v každém případě informovat ve specializovaných prodejnách se stavebninami, jaké izolační materiály může použít, a tam, kde je to nutné z hlediska poměrů vlhkosti vnější zdi a tepelných mostů, se minimálně poradit s odborníkem. Ať už však budeme provádět izolaci sami, nebo se obrátíme na stavební firmu, musí platit, že před začátkem stavebních nebo rekonstrukčních prací je vždy nutné odstranit příčinu vlhkosti a také škody, které způsobila.
text: Vladimír Tachecí foto: Vladimíra Storchová |
Kuchyň osamělého muže
|
|
Majitel malé útulné kuchyňky, kterou vám představujeme, měl k dispozici pouze omezené finanční zdroje, takže sice musel při jejich vydávání šetřit, ale jak sám říká – „ne za každou cenu“. Je to šikovný domácí kutil, který si umí udělat většinu i odbornějších prací spojených s přestavbou sám. Vlastnoručně tedy přeložil vodovodní i elektrické rozvody, položil keramickou podlahu, vymaloval, instaloval všechna světla a potom hodně truhlařil, protože to ho baví ze všeho nejvíc. Má v oblibě styl, který nabízí IKEA, a zde tedy nakoupil základ kuchyňské sestavy, kterou ale přizpůsobil jak prostoru, tak svým potřebám. Vyměnil některá dvířka, zvolil jiné osvětlení, použil různé prvky z jiných sestav a tvořivě je začlenil do té své. Výsledná kompozice proto nenese žádné konkrétní jméno, to jí ale na půvabu nijak neubírá. Uspořádal si všechno potřebné – zásoby potravin, nádobí i ostatní pomůcky – nejen systematicky a účelně, ale i se smyslem pro estetické působení tvarů, barev a materiálů. Útulnost jeho kuchyně vytváří převaha dřeva a teplých barev, potřebu praktičnosti naplňují doplňky z nerezu, kterým dává přednost pro jejich životnost a jednoduchou údržbu. Proto si například pořídil nerezový sporák a nerezové nádobí a postupně nakupuje další kousky z tohoto kovu. V obchodním domě IKEA se najde z nerezu vždy něco zajímavého, člověk ale nesmí zaváhat. Náš osamělý muž učinil tu zkušenost, že pokud se mu zde něco zalíbí a chtěl by to nakupovat postupně, může se stát, že vybrané zboží se rychle vyprodá. Předností firmy IKEA je však právě jisté sjednocení stylu, takže zanedlouho jistě nabídne věc podobného určení. Majitel a jediný vládce této kuchyně vaří rád pro sebe i pro přátele a malý jídelní stůl (mimochodem sestavený z prvků opatřených v obchodním domě IKEA rovněž nestandardně) je často svědkem zajímavých hostin. Pán této malé domácnosti je totiž vegetarián a umí připravit nevšední kulinářské zážitky ze surovin, které se v české kuchyni považují tak trochu za méněcenné. Kromě toho obohatil vaření o jeden nezvyklý úkon. Sleduje procesy probíhající na sporáku z pohodlného křesla, se sklenkou vína na malém příručním stolku, případně se zajímavou tiskovinou v ruce, a zpestřuje si tak chvíle, kdy bublání a vření v hrncích nevyžaduje jeho přímou účast. Kdyby ovšem kuchyň opustil (jak prý to mají ve zvyku roztěkané hospodyně), mohlo by dojít k pohromě – převařené špagety, připálená zelenina či něco podobného. To se zde ale nestává. Tato kuchyň, v níž vládne pořádek i při velkém vaření, slouží svému účelu racionálně, pokojně a čistě. Včetně všech spotřebičů stála asi 60 000 Kč.
Kontakty: SIEMENS, Vinohradská 10, Praha 2, tel.: 02/24 19 92 13, fax: 02/24 19 92 07; IKEA (většina nábytku i nádobí), Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 02/51 61 01 10; Shopping Park Brno, Skandinávská 4, Dolní Heršpice, Brno, tel.: 05/43 53 91 11; WHIRLPOOL (mikrovlnná trouba a digestoř). Výrobky firem Fagor, Gorenje, Whirlpool a Zanussi lze zakoupit v síti prodejen s domácími spotřebiči
text: Bea Fleissigová foto: Matěj Fleissig |
Tajemství plamenů
|
|
Zlatým věkem evropského sklářství bylo renesanční sklo benátské. Nevyrábělo se v samotných Benátkách, ale na nedalekém ostrově Murano. Obava z průmyslové špionáže donutila obyvatele Murana neprodyšně se na ostrově uzavřít. Na ostrov nesměla ani benátská policie a sklářům bylo zapovězeno se stěhovat. Za to byli odměňováni na tehdejší dobu neobvyklými výhodami a nejen v Itálii na ně pohlíželi jako na umělce. Když roku 1573 navštívil Benátky francouzský král Jindřich III., udělil bez výhrady všem vedoucím muranským sklářům francouzské šlechtictví.
Inkvizice České sklo převzalo štafetu v době baroka. Zatímco benátské bylo měkké a dalo se dlouho tvarovat, takže se předměty z něj bizarně vlnily, nesly množství zatavených skleněných nití, drobných nálepů a jiných ozdob, české sklo bylo tvrdé a rychle ztuhlo. Češi přišli na to, že co se nedá stihnout přímo u sklářské pece, je možné dohnat dodatečně. Naučili se sklo virtuózním způsobem rýt.
Naše sklářství bylo do značné míry propojeno s německým, takže si některé inovace a vynálezy přisvojují obě země. Snad nejzajímavější se zdá objev Johana Kunckela, který přišel na to, jak sklu „přičarovat“ červenou barvu. Začal do skloviny přidávat rozpuštěné zlato a způsobil si tím opravdové potíže, protože zabedněná inkvizice si nedala vysvětlit, že rudé barvy není dosaženo lidskou krví. Milého Kunckela za vynález „zlatého rubínu“ málem upálili.
Úder zvonu Až do 19. století, kdy byl vynalezen generátorový plyn, se v hutích topilo dřevem a sklárny tak byly připoutány do lůna hlubokých bukových lesů. Lidé zde žili zajati do více méně feudálních poměrů ještě dlouho poté, co za hranicemi lesa už dýchal moderní svět. Díky nejisté výhřevnosti dřeva nebylo nikdy zcela jasné, kdy bude utavena sklovina k práci. Každá huť měla zvon, a pokud ho tavič rozezněl, seběhli se skláři z okolních chalup třeba ve dvě ráno. Pak pracovali do naprostého spotřebování veškeré skloviny a pak dva až tři dny znovu čekali na alarmující úder zvonu.
Nová doba Skláři žijící v lesních hutích měli podobné starosti jako ti dnešní. Doba se nezměnila a lidé dnes rozhodně nejsou zkaženější, což dokládají i poměry v západočeské sklárně Jan Rückel – vdova v druhé polovině devatenáctého století. Dobové písemné prameny odhalují, že, „majitelka sklárny vládla železnou rukou, dokonce otevírala sklářům dopisy, aby zabavila ty, které by je mohly podněcovat k odchodu z hutě. Lidé to věděli, tak si posílali dopisy s různými nepravdivými zprávami. Paní Rücklová pak pro samé klepy nevěděla, kde jí hlava stojí“.
Kontakty: ARZENAL, Valentinská 11/56, Praha 1, tel.: 02/24 81 74 79, fax: 02/24 81 07 22; SKLO BOHEMIA, Na Příkopě 17, Praha 1, tel./fax: 02/24 21 16 69;
text: Bea Fleissigová a Petr Tschakert foto: archiv |
Bez nich by to nešlo!
|
|
Podle designu Výběr baterie (nebo armatury, jak by ji označil odborník) je v první řadě podřízen designu koupelny. A protože kohoutkové baterie jsou dnes na ústupu a patří spíše minulosti, lépe se hodí do koupelny zařízené v retrostylu. Většina lidí sáhne po moderní pákové baterii, kdo chce ušetřit a může zaplatit počáteční větší investici, vybere do vany nebo sprchy termostatickou variantu.
Podle umístění Dalším měřítkem pro výběr je umístění. Umyvadlové baterie mohou být stojánkové nebo nástěnné, vanové zabudované v okraji vany nebo na stěně podobně jako sprchové baterie. Samostatnou kapitolou jsou podomítkové systémy. Nad jejich koupí by se měl zamyslet ten, kdo se právě rozhodl koupelnu kompletně předělat, nebo ten, kdo staví nový dům. Instalují se pod omítku, nad obkladem zůstávají jenom funkční části.
Na co nezapomenout – kupujte tam, kde jsou schopni zajistit servis v místě bydliště – baterie by měla mít záruku delší než půl roku – při nákupu si ověřte, zda byl na výrobek vystaven certifikát pro náš trh od akreditované zkušebny, jaký poskytují záruční a pozáruční servis, jaká jsou reklamační pravidla a způsob údržby – před montáží je vhodné propláchnout vodovodní potrubí, protože při manipulaci s ním se mohou uvolnit usazené nečistoty a ty by mohly baterii zanést (při nákupu dražších baterií je dobré se zamyslet nad výměnou starého kovového potrubí za plastové) – montáž by měl provádět odborník, pokud se do výměny pustíte sami, přesně dodržte návod výrobce – životnost baterie se prodlouží pravidelnou údržbou. Na čištění se používají pouze tekuté prostředky, u kterých výrobce uvádí hodnotu pH 6–9, nejlépe přípravky dodávané přímo výrobcem. Je možné používat i obyčejnou mýdlovou vodu. Po každém čištění je vhodné vytřít povrch baterie do sucha
Jak ušetřit Současná doba velí: šetřit všude a na všem. Voda samozřejmě není výjimkou. Jak se neomezovat a přitom s ní šetřit? Kvalitnější modely pákových baterií jsou zpravidla vybaveny takzvanou vodní brzdou. Při nadzdvihnutí se páka automaticky dostane do polohy, v níž voda teče slabším proudem. To postačí například k umytí rukou nebo jinému rychlému úkonu, při kterém voda nemusí téct rychleji, než je potřeba. Podobnou funkci zastává ekopojistka, která zároveň zabraňuje opaření. Termostatické baterie úsporu řeší po svém. Protože na nich teplotu nastavujeme přímo, voda o požadované teplotě teče během několika vteřin a nedochází tak ke zbytečnému plýtvání.
Kvalita se vyplatí Baterie nebývají levnou součástí koupelny. Jsou základem správného fungování každé koupelny. To si bohužel málokdo uvědomí, a tak ještě stále existuje mnoho těch, kteří dávají přednost levnému výrobku koupenému v supermarketu, který často bohužel nevydrží vysokou frekvenci používání.
Kvalita pákové baterie je závislá na kartuši. Tvoří ji dvě keramické destičky s otvory umístěnými proti sobě. Pomocí páky se jimi posouvá, otvory protéká voda a podle toho jak pákou otáčíme a zdviháme ji, regulujeme průtok vody.
I značkoví výrobci obvykle nabízejí model v nižší cenové hladině, přitom kartuše je stejně kvalitní jako u dražších modelových řad.
Kvalita termostatických baterií závisí na termostatu, jehož úkolem je udržovat nastavenou teplotu vody a regulovat výkyvy tlaku v potru bí. V poslední době se nejčastěji používají termostaty fungující na bázi roztažitelného vosku, který s teplotou mění objem a reguluje tak prů-tok teplé vody při míchání.
Kam kráčíš, baterie? K současnému hi-tech stylu v koupelně jednoznačně patří subtilní baterie s rovnými čistými liniemi. Patří sem například minimalistické tvary, které jsou elegantní, jednoduché a neomrzí se. Nejčastěji bývají v lesklém chromovém provedení, nověji pak s matným nebo kartáčovaným povrchem.
Baterie v retrostylu, napodobující výrobky z minulého století, mívají často „zašlou“ povrchovou úpravu (např. satinovanou), vidí se i kombinace s dřevěnými částmi, malovanou keramikou, luxusní baterie pak s ryzím zlatem.
Kontakty: ALISEO, Bělohorská 32, Praha 6, tel.: 02/20 51 28 65, 02/20 51 78 02, fax: 02/20 51 19 09; AQUA TRADE, Slezanů 9, Praha 6, tel.: 02/35 30 12 03, 02/35 31 64 54/56, fax: 02/35 31 64 58; EUROBATH, Havlíčkova 678, Brno-Modřice, tel.: 05/47 21 66 22; HANS GROHE, Moravanská 85, Brno, tel.: 05/47 21 23 34, fax: 05/47 21 25 21; SCHULTE, Nad Vršovskou horou 88/4, Praha 10, tel.: 02/67 10 73 80; IDEAL STANDARD, Zemská 623, Teplice, tel.: 0417/59 21 11, fax: 0417/56 07 72; KOMORNÍK, Severozápadní I č. 2771/28, Praha 4, tel.: 02/72 76 64 78, tel./fax: 02/72 76 92 73; METALKRIS, Chrudimská 2526/2A, Praha 3, tel.: 02/72 73 81 71; NOVASERVIS, Merhautova 208, Brno, tel.: 05/48 42 80 11, www.novaservis.cz ; ORAS, Mikulovická 4, Praha 9, tel.: 02/86 85 48 92, fax: 02/86 85 48 93
text: Lenka Haklová foto: archiv |
Zahradní plánování
|
|
Projektování okrasných zahrad je staré jako zahrady samy. Již ve starověké civilizaci babylonské, egyptské, řecké a římské se zahrady zakládané ve městech nebo u honosných paláců a vil projektovaly v našem dnešním smyslu. Vyhotovil se plán v půdoryse a určitém měřítku, který pak sloužil jako podklad pro vlastní budování. Ani technika se příliš nelišila: na papyrus, kůži a později papír se malovalo a rýsovalo s pomocí pravítka a kružítka. Po pádu Římské říše se na tradici pomalu navazuje až ve středověku, nejstarší známý dokument je plán zahrady u kláštera St. Gallen ve Švýcarsku z roku 816. Barokní doba po třicetileté válce byla časem mohutného, okázalého a často až překotného budování, které spolu neslo i velké požadavky na kvalitu projektování. V této době se zakládala a mnoho dalších let rozšiřovala i největší a nejdražší evropská zahrada – park ve Versailles – pro kterou bylo vyhotoveno nesčetné množství umělecky cenných projektů. Zásadní vliv na rozvoj grafické úrovně plánů měly i objevy na poli rozmnožovacích metod. Technika rytin v kovu byla jednou z nejpřevratnějších a na dlouhou dobu určovala směr. Konečně se daly plány (a nejen ty) vyhotovovat ve větších sériích a případně ještě barevně kolorovat. Později přibyla technika tisku z kamene neboli litografie a nakonec různé způsoby založené na citlivosti na světlo (pauzovací). V současnosti jsou nejběžnější různé fotografické a počítačové kopírky a tiskárny.
Grafické zpracování jako umění Ale vraťme se do historie: Jakmile se výtvarný projev začal chápat jako umění (od renesance), projevilo se to i na grafickém zpracování projektů – stávaly se samy uměním. Nebylo to samoúčelné, i v dřívějších dobách si byli architekti dobře vědomi toho, že i obal prodává…
Je známo nemálo příkladů, kdy se architekt prosadil i díky tomu, jak dokázal plány prezentovat: například anglický zahradní architekt Humphry Repton (1752-1818). Pěkně a pečlivě namaloval několik pohledů na současný stav zahrady, domu a okolí. K obrázku byl pak vždy na jedné straně přilepen další pohled, který se dal odklápět a byl důvtipně vystřihán tak, že po přiklopení na spodní obrázek zakryl všechno, co se bude měnit a sám ukazoval navrhované změny. Stačilo tedy jen přiklápět a odklápět list a viděli jsme celou scénku před a po změnách. K tomu ještě povídání a vysvětlení a celé to bylo svázáno do knihy v červené kůži. Řeknete si hračka, ale na tehdejší poměry velmi silný vizuální vjem, kterému každý rozuměl.
Požadavek na srozumitelnost, přehlednost a estetický projev při projektování platí stejně i dnes a bude platit vždy. Plánu musí rozumět nejen odborník, ale i laik, který si zahradu přeje a kterému se musí navrhované řešení líbit. K tomu účelu se využívá celá řada grafických prostředků.
Kromě standardních způsobů značení a kótování jsou stejně jako dříve oblíbené pohledy a perspektivy. Kdo však jednou konstruoval perspektivu, dobře ví, že je to velmi pracná technika. Na pomoc nám dnes přicházejí počítačové programy, které jsou schopny převést půdorys do trojrozměrného pohledu i perspektivy. Jeden z nich vyvíjí i Střední zahradnická škola v Mělníku pod názvem Sadovnická projekce.
Architektonické programy Jinou vhodnou technikou je malování na fotografii. Do počítače si přeneseme obrázek současného stavu a pomocí elektronické tužky, která zachovává „rukopis“ autora, celou kompozici domalujeme a dotvoříme. V principu je to velmi podobné metodě, jakou používal již zmíněný Repton, ale samozřejmě s daleko většími možnostmi. Nestačí však mít jen přiměřenou zručnost, ale je třeba zvládnout i samotný počítačový program. Mezi nejlepší patří světově proslulý Corel DRAW, který se vedle nesčetných jiných využití skvěle hodí i pro zahradní projektování a jako doplněk jiných programů.
Pro exaktní technické kreslení se využívají i speciální architektonické programy řady CAD (computer architecture design), které se uplatňují především ve veřejných zakázkách a v komunikaci se stavebními architekty a inženýry. Projektování soukromých zahrad je však oborem, který má svá specifika a kulturu a tradičně nepodléhá žádným přísným normám. Svým charakterem se totiž více blíží umění, kresbě a designu nežli chladnému inženýrskému konstruktivismu. Proto je podoba plánů velmi volná a individuální a záleží spíše na dohodě investora s architektem, jakou formu nakonec bude projekt mít. Jsou známy plány namalované fixem na balicím papíře a paradoxně mohou být svým obsahem kvalitnější nežli složité počítačové animace. Zde se projevuje především osobnost architekta a kvalita jeho realizací.
Velmi důležitým aspektem je přitom i působ, jakým se zahrada podle projektu buduje: bude-li ji provádět cizí firma, je třeba dostatečně podrobný a přesný plán. Jestliže se ale architekt osobně podílí na rozhodujících etapách samotného vytváření zahrady, pak postačí plán i v jednodušší podobě jako ideový záměr s možností detailních úprav přímo na místě.
V praxi se setkáváme často s požadavkem na velmi přesný plán, ale výsledky, pokud je realizace svěřena třetí osobě bez kontroly architekta, nepřesvědčují.
Tvůrčí proces Spojení slov „zahradní tvorba“ není nelogické a vyjadřuje pravou podstatu věci: zahrada je především tvůrčí proces! Na to bychom měli brát zřetel a také v tomto duchu chápat zahradní plánování. Nejedná se přitom o nějaký nedostatek. I ve stavební architektuře existuje metoda, kdy se budova vyprojektuje jen v hrubých rysech a detaily se rozhodují „za pochodu“. Přestože se využívá i u velmi náročných staveb, je výsledek díky osobnosti autora zaručen.
O to více je tento přístup vhodný i v zahradní tvorbě. Je to typické především u mnoha detailů při výsadbě rostlin, umístění kamenů a soliterních prvků, vedení cest i při modelování terénu. Přímo na místě se často nabízí vhodnější řešení, které i dokonale technicky zvládnutý projekt nemůže postihnout. Ale to neznamená odmítnutí moderní techniky. Právě naopak, pro rutinní a pracné části projektu je moderní počítačová technika vynikající pomůckou, i když v žádném případě nemá a ani nemůže nahradit architekta v jeho odbornosti a zkušenostech.
Soukromé zahrady zaujímají svým způsobem mimořádné postavení v rámci architektonických projektů a bude tomu zřejmě tak i v budoucnu. Vždyť se skutečně vždy jedná o originál. Individuální přístup je nutný při řešení zahrady v jejím celku i detailech a tomu by přirozeně měla odpovídat i grafická podoba zpracování plánu.
text: Jiří Prouza ilustrace: autor |
Pusťte barvy domů
|
|
Začnete-li mluvit o barvách, pouštíte se na velmi tenký led. Je pravděpodobné, že když ve společnosti několika lidí řeknete „červená“, každý z nich si představí poněkud jiný odstín. Je prozkoumáno, že muži si pod tímto pojmem vybaví jasnou červeň s vyšším podílem žluté, ženy zase dávají přednost červené, která je podložena modrou. A to jde o barvu základní. Jak se potom s ostatními sjednotit na tom, co si představit pod pojmem béžová, okrová, cihlová atp.! Jisté je, že barvy na nás působí. Nelze však jednoznačně říci jak. Modrá někoho hladí a jiného studí. Červená jednoho rozpaluje a druhého dráždí. Když začneme přemýšlet o barvách pro náš domov, musíme tedy vzít v úvahu vkus a pocity všech, kteří s námi žijí, a pak také fakt, že v prostoru působí barvy zase jinak.
Barevná abeceda Základní barvy jsou tři: červená, žlutá a modrá, smícháním dvou základních barev vzniknou jako druhotné barvy zelená, oranžová a fialová. Dalšími vzájemnými kombinacemi pak vzniká nepřeberná škála odstínů. Škálu spektrálních barev dělíme na studené (zelená, modrá, fialová) a teplé (červená, žlutá, oranžová). Zatímco skupina teplých barev prostor zútulňuje a protepluje, studené barvy vyvolávají zdání chladu a prostor spíš zvětšují a rozšiřují. Pak můžeme barvy dělit ještě z hlediska světelnosti. Světlé prostor opticky zvětšují a odlehčují předměty, tmavé vytvářejí iluzi těsnějšího prostoru, zmenšují. Z tohoto základu je tedy jasné, že do menší místnosti obrácené na sever, nezvolíme barvy studené a tmavé a že v prosluněné otevřené a velmi prostorné místnosti si můžeme pohrát s tóny sytými či chladnými.
Řeč barev Žlutá evokuje sluneční jas a teplo. Působí na tu část mozku, která aktivuje úzkost, může v nás tedy vyvolat větší ostražitost. Rozhodně stimuluje, zvyšuje hladinu adrenalinu, je optimistická. Žlutá je rovněž spojována s intelektem, moudrostí a důvtipem. Nejvyšší žlutá je zlatá, považovaná za barvu přepychu a prestiže.
Oranžová je smělá, stejně jako žlutá plná tepla, energická, přitahující pozornost. Červená je přímočará, dynamická. Může vyvolat i různé fyziologické reakce – třeba pocit hladu, může dokonce zvýšit tělesnou teplotu a spustit hormonální reakce. Je považována za nejteplejší barvu. V jiných kulturách či historických epochách má významné postavení – například v Asii se používá na svatební šaty, neboť má prý moc zahnat démony, ve středověku byla odznakem královského a šlechtického stavu. Romanticky, mile, působí odstín červené – růžová.
Zelená nejvíc uklidňuje. Světlé zelené tóny uklidňují srdeční rytmus, navozují příjemné až euforické pocity poklidu. Stojí ve středu barevného spektra a je barvou fyziologické rovnováhy, symbolizuje vegetaci, růst, plodnost. Modrá je barvou důvěry, respektu, úctu k ní sdílí většina kultur. Podle výzkumů produkuje lidský mozek při vnímání blankytné modré jedenáct tišících hormonů. Proto se v modrém prostředí cítíme uvolněně. Asociuje dálku, hloubku, ticho, neohraničenost a volnost. Fialová je snová a duchovní. Působí spíš pasivně, i když pro některé jedince v sobě skrývá vášnivost. Nachová, slučující ohnivost červené a klid modré, může působit teatrálně.
Zásadně nebo po troškách? To je ta hlavní otázka. Chceme-li vpustit barvy do bytu, musíme uvážit i to, jak dlouho se na ně chceme opravdu dívat. Stěny nepřemalujeme každý rok, stejně tak podlahová krytina či koberec s námi budou nějaký čas žít. Zato drobné detaily se mění snadno. Máme-li v tomto bodě jasno, podívejme se teď na barvy v souvislosti s obytným prostorem: Červená prostor opticky zmenšuje, navozuje pocit intimity. Je velmi choulostivá na barevné kombinace a její přemíra může unavit. Rozhodně bychom s ní neměli hýřit – báječně se uplatní na drobnějších předmětech, které mohou tvořit prostorové či funkční dominanty.
Stejně tak oranžová se svou intenzitou může být v interiéru ve větším množství až moc průrazná. I ona vyžaduje uvážlivé zacházení – drobné oranžové akcenty naopak působí velmi příznivě. Žlutá se zlatavým tónem působí aktivně, prostorotvorně a uplatňuje se velmi příznivě. Opatrněji se svítivě studenou žlutou, ve větší ploše může vyvolat neklid a působit agresivně. Zelená se v celé bohaté škále odstínů uplatňuje v interiéru dobře, zejména její měkké mezistupně působí dobře i na velkých plochách, jako jsou podlahy či pohovka. Modrá má v prostoru velký význam. Světlý odstín odlehčuje hmotu a prostor prosvětluje, tmavá naopak prostor potlačuje a hmotu obtěžkává. Modrá v kombinaci s bílou vyvolává pocity čistoty a příjemného chladu (vzpomeňme na Řecko), vhodné odstíny modři působí dobře se zlatavými tóny dřeva. Modrá s nádechem do zelena není příliš vhodná pro velké podlahové plochy, působí chladně. Příliš velké plochy modré v interiéru a její časté opakování může být v neprospěch celku. S fialovou barvou postupujeme velmi opatrně. Je-li ojedinělá, dokáže malými detaily navozovat pocit výjimečnosti. Snad nejčastěji se v našich příbytcích objevuje bílá a hnědá. Bílá je symbolem čistoty a jasu, opticky zvětšuje, má celou škálu tónů. Nejlépe odráží světlo, její přemíra může působit až sterilně, studeně. Je ideálním partnerem pro většinu ostatních barev. Máme-li rádi pestré doplňky či výrazné čalounění, pak neutrální bílá stěna bude zřejmě nejlepším pozadím. Hnědá v různých odstínech je především přirozenou barvou dřeva. Působí teple, měkce, dobře se kombinuje s většinou barev, ale i materiálů. Hodí se k ní lesklý kov, z barev pak bílá, oranžová, zelená. Velmi elegantní je kombinace béžové a šedé či béžové s černou. Je solidní i nenápadná. Její všednost se však hned tak neokouká. Použití hnědé v interiéru je široké a není třeba s ní šetřit. Neměli bychom opomenout černou a šedou. Černá opticky zmenšuje, prostor zužuje a zatěžuje. V lesklé ploše, menším rozsahu a vhodné barevné kombinaci se však může uplatnit velmi dobře. Šedá je neutrální a uklidňující. Má obrovskou spoustu odstínů a pro vybavení domácnosti bychom neměli volit ty, které působí pochmurně a neurčitě. Má schopnost sjednotit a harmonizovat prostor, proto se dobře uplatní zejména plošně. S červenou, oranžovou a s béžovou v již zmíněné kombinaci lze docílit noblesních kompozic. Jindy může ve prospěch věci nahradit bílé pozadí. Třeba právě v kombinaci s červenou, jež s bílou vytváří až tvrdý kontrast, který může působit poněkud lacině.
Umíte kombinovat? Můžete volit v zásadě dvě možnosti. Buď jít cestou kontrastů a spojovat barvy odlišné, nebo raději uplatnit barevné návaznosti (připodobnění). Druhá varianta je elegantnější, ale také mnohem obtížnější a vyžaduje zkušenost. V takzvané skandinávské barevnosti, která pracuje s připodobněním, se vychází z přírodních, zemitých barev. Kombinují se různé odstíny hnědé, zelené, jasně oranžové, červená, bílá, v menší míře modrá. Barevná škála umožňuje kultivované kombinace, kdy se kontrastní prvky uplatňují v drobných dominantách. Náročné a vrcholně elegantní je barevné sjednocení bytového prostoru tón v tónu, kdy je zejména u bytového textilu v dezénu kombinováno několik tónů téže barvy.
text: Vladimíra Štorchová foto: archiv a IKEA |
Působení barev na člověka:
|
druh barvy |
shora |
z boku |
zdola |
|
teple světlé |
aktivizují |
přibližují stěny, |
prohlubují prostor, |
|
teple tmavé |
zmenšují, |
konkrétně ohraničují a přibližují stěny |
vyvolávají příznivý pocit |
|
studené světle |
rozsvětlují |
rozšiřují prostor, |
povzbuzují k rychlosti |
|
studené tmavé |
působí depresivně |
chladí, |
snižují prostor, |
Pro dokonalou relaxaci
|
|
Historie van sahá daleko do antiky. Lidé si je natolik oblíbili, že se staly součástí jejich života. Později bývala vana nejčastěji v ložnici – buď samostatně, nebo jako součást jejího dřevěného obložení. Ještě později se přesunula do samostatné místnosti, která zpravidla sousedila s ložnicí. První moderní vany byly dílem klempířských mistrů, časem se k výrobě přidaly i jiné materiály, například keramika, a konečně i litina, která se jako oblíbený materiál udržela až do minulého století. Měla výhodu v tom, že teplá voda v ní vydržela hodně dlouho, vany však byly příliš těžké a „příliš trvanlivé“. Časem převážily moderní trendy, které upřednostňují další vlastnosti než jen trvanlivost výrobku – lehkost, tvarovou pestrost, módu v designu a materiálu.
Ocelový nástupce Nástupcem litiny se stala ocel, která přinesla řadu změn. Především se snížila hmotnost vany, výroba lisováním umožnila další nové tvary. Dnes se k výrobě ocelových van používají dva materiály, které zároveň určují kvalitu výrobku. Je to ocelový plech a ocelový plát. Rozdílnost materiálu je daná technologií výroby.
Akrylát pro tvarovou různost V sedmdesátých letech dvacátého století přišli výrobci s novým materiálem pro výrobu van – akrylátem. Je to nejtvrdší termoplast, velmi pružný avšak křehký, proto se musí po vylisování dno vyztužit dřevotřískovou deskou, a to vše následně zpevnit skelným vláknem a polyesterovou pryskyřicí. Některé firmy používají pro zpevnění speciální hmotu, která zvyšuje pevnost a tak zvyšuje její kvalitu. Akryláty dovolují snadno a rychle vyrobit jakýkoliv tvar vany, proto i v obchodech najdete mnohem větší výběr různých tvarů akrylátových van ve srovnání s ocelovými.
Volba podle tvaru Vanu si pořizujete na dlouhou dobu, navíc její instalace do koupelny je provázena téměř vždy menší stavební revolucí. Je proto velmi důležité správně zvolit její tvar, tak aby vyhovoval jak koupelnovému prostoru, tak člověku, který se v ní koupe.
Jakou má mít tloušťku? OCEL: – ocelový plech je mnohem lehčí než ocelový plát, smalt k němu chemicky nepřiléhá – dostatečně silný materiál zajišťuje, že vana je samonosná a nedeformuje se vlivem změn okolí; smalt, který ji chrání na povrchu, nepopraská – standardní síla materiálu je 2 mm, kvalitní modely jsou silnější víc než 3 mm (ocel + smalt)
AKRYLÁT: – standardní vany – 4-5 mm – luxusnější modely a náročnější tvary – až 8 mm – akrylát dobře tepelně izoluje, neklouže a je hygienický
Jak chránit povrch EmailPlus – povrchová úprava založená na principu odpuzování vody. Na stěnách vany s touto úpravou se voda slévá do potůčků, které stékají a odnášejí s sebou veškeré nečistoty a minerální substance. Používá se u akrylátových van. Prozatím jediný výrobce, který přišel s ochranným přípravkem povrchu akrylátových van, je společnost LUCITE & CARE. Ta do svých akrylátových desek přidává speciální materiál Microban, jehož molekuly se po celou dobu životnosti sdružují na povrchu a tím zlepšují ochranu proti nežádoucím bakteriím.
Kdo jde jinou cestou Popsané materiály mají dominantní podíl na trhu s vanami. Nelze jednoznačně říct, který z nich je lepší nebo horší, každý má své přednosti, ale i nedostatky. Vždy záleží na vašich požadavcích a samozřejmě i pocitech, protože ve vaně jste nazí, tělem se dotýkáte materiálu, cítíte ho. Pokud byste si snad nevybrali ani jeden z nich, pak čtěte dál. Nabízejí se vany z přírodního kamene, skla nebo dřeva. Tyto materiály se nevyznačují žádnými zvláštními přednostmi, v interiéru však působí dobře, a proto je vyhledávají zejména architekti, designéři a podobně „postižení“ lidé, pro které je atraktivní vzhled důležitější než praktické a užitné vlastnosti. Existují i další materiály, které výrobci představují, aby se odlišili od konkurence a přitáhli zákazníka. Jsou to zpravidla vylepšené akryláty jako například quaryl, což je akryl vyplněný přírodními tvrdými minerálními látkami. Nebo marbrex, což je sendvičově tvořený materiál, jehož horní a spodní vrstvu tvoří akrylát, uprostřed je doplňující pevná vrstva. Novinkou v této oblasti jsou ocelové vany, které jsou povrchově upraveny akrylátem. Přijdou si tedy na své ti, kteří dávají přednost ocelovým vanám, ale preferují teplý a na dotek příjemný povrch.
Kontakty: JIKA (LAUFEN), V Tůních3, Praha 2, tel.: 02/96 33 77 11; KERAMAG, Komenského 2501, Tábor, tel.: 0361/25 49 07, fax: 0361/25 49 08; KOMORNÍK, Severozápadní I č. 2771/28, Praha 4, tel.: 02/72 76 64 78, tel./fax: 02/72 76 92 73, e-mail: komornik@volny.cz ; LINEA PURA, Klimentská 48, Praha 2, tel.: 02/24 81 99 41, fax: 02/24 81 99 40; Na Ořechovce 41, Praha 6, tel./fax: 02/24 31 17 54; RAVAK, Obecnická 285, Příbram, tel.: 0306/242 34; TEIKO, Spytihněv, tel.: 067/711 03 11, fax: 067/711 03 15; VAGNERPLAST, Velké Přítočno, Hlavní 2, Kladno, tel.: 0312/68 69 22-23, fax: 0312/68 88 15
text: Lenka Haklová foto: archiv |
Život za sklem
|
|
Funkcionalismus, jehož základním heslem bylo, že forma následuje funkci, je záležitostí poměrně krátkého období, přibližně vymezeného lety 1925–1935. Účelné řešení bylo chápáno nejen jako problém estetický, ale i technický, hospodářský, sociální a kulturní zároveň. Požadavkem doby byla obnova harmonických vztahů mezi člověkem a jeho prostředím.
V tomto konkrétním případě bylo hlavní myšlenkou otevřít vilu krásným výhledům na Prahu a propojit tak interiér s exteriérem. Oddělením západní fasády a vybouráním stropu vznikla uvnitř domu prostorná hala na výšku dvou podlaží. Celé průčelí je předsazeno ven před hlavní nosný systém domu. Masivní travertinový rám s prosklenou stěnou průčelí jasně odděluje a kontrastuje s plnými plochami nenápadného prvorepublikového zevnějšku. Ztrácí tak nosnou funkci a okno může být dále opticky prodlužováno bez přímé návaznosti na vnitřní dělení. A to je jeden z bodů teoretické a umělecké podstaty funkcionalismu, formulovaný Le Corbusierem. Architekt Hubička svojí myšlenkou propojit interiér domu s přírodou a městem na horizontu splnil i další z pravidel svého slavného kolegy.
Tichá krása Způsob řešení interiéru odpovídá jednoduché formě domu. Hlavní důraz je kladen na harmonický rytmus objemů, ploch, světla a stínu. Dispozice je soustředěna kolem ústřední dvoupodlažní obytné haly. Volně uspořádaný prostor asociuje tři přírodní živly: oheň – jídelní část s krbem, vzduch – obytná část s galerií, a vodu – mořské akvárium. Tyto vztahy podtrhují i vhodně zvolené materiály a barvy. Krb je obložen travertinem Rosso Persiano, který má příjemně teplou oranžovou barvu. V hale převládá bílá barva stěn a čistý kontrast v prostoru zde tvoří dvě sofa, jedno bílé a jedno černé, doplněná na míru vyrobeným, prostorným a velice účelným konferenčním stolem z černé africké žuly. Pracovna je oddělena od obytné haly mořským akváriem. Barva moře zde přechází na stěny potažené textiliemi.
Vedle pracovny najdeme otevřenou knihovnu s nečekaným průhledem do tropikária, které je propojeno se suterénem. Zajímavě působí průhledy z různých místností, kde dřevěné obložení stěn navazuje stejnou barevností. V jednom směru pohledu vidíme na stěnách asijský teak medové barvy a z druhé strany čokoládově hnědé wenge z Konga. I povrchová úprava dveřních křídel je shodná s materiály použitými na obložení stěn po obou stranách místností. Dveře jsou řešeny v rovině s obložením, jakoby vyříznuté až skryté. Podlahy v tomto podlaží jsou z teakového dřeva a jejich skladba a geometrické uspořádání počítají s dopadajícím světlem. Svítidla v pravém slova smyslu nejsou používána. Prostory jsou nasvětlovány různými typy osvětlovacích nik či štěrbin. Světla jsou elektronicky naprogramována a umožňují snadno měnit nasvětlení prostor. Toto nepřímé osvětlení vytváří klidnou atmosféru. Pro zařízení interiéru byl vypracován projekt atypického nábytku, jehož realizace působí velmi zdařile.
Otevřenost i intimita Dům stojí na poměrně prudkém svahu, který je orientovaný na západ. Svažitý pozemek byl využit k přístavbě kamenného bloku. Na jeho střeše byla vybudována nová zahrada s terasou a bazénem. Vila má klasické uspořádání pater. V suterénu najdeme dvojgaráž s technickým zázemím vily, dolní šatnu, fitness, saunu a tropikárium. Je zde také pokoj pro hosta s přímým vstupem přes francouzské okno do zahrady.
Patro s hlavním vstupem, horní šatnou, obytnou halou, jídelnou, kuchyní a pracovnou je přes prostor haly v exteriéru propojeno s dřevěnou palubovou terasou a zahradou. Posezení na terase skýtá krásný panoramatický výhled na údolí Vltavy, Vyšehrad a Pražský hrad.
Patro s ložnicemi rodičů a dětí pluje nad obytnou halou a svými průhledy je s přízemím otevřeně propojeno.
V podkroví je počítáno s bytem pro prarodiče, který je přístupný i výtahem. Ten prochází celým domem od suterénu až do podkroví. Otevřená dispozice domu spolu s velkorysým propojením prostor přispívá k dobré komunikaci rodiny, i když každému zajišťuje vlastní soukromí.
Až rostliny obejmou dům Nelze opomenout zahradu, která je nedílnou a výraznou součástí domu. Při rekonstrukci vily nedošlo k žádnému kácení původních kvalitních dřevin, naopak došlo k doplnění stávající zahrady. Architekt Hubička přizval ke spolupráci nad projektem zahradního specialistu, a tak zde nyní najdeme různé druhy jehličnanů, listnaté buky, javory, katalpy a topoly, které barevně podtrhují rododendrony, azalky a vřesy. Opěrné zídky jsou částečně zarostlé nově vysazenými popínavými přísavníky a břečťany, a ty časem umocní kontrast mezi starou původní fasádou s abstraktní fasádou ze skla.
Dům zase dýchá a život uvnitř i vně má nový prostor pro komunikaci. Dokonalost provedení celé stavby, detaily styku a přechodu jednoho materiálu na druhý působí lehkým a elegantním dojmem. Architekt Hubička odvedl precizní práci s prostorem, s konstrukčním i výtvarným detailem a navazuje na nejlepší tradice meziválečné architektury s ohledem na materiály, tvary i časový posun.
Kontakt: ARCHITEKTONICKÝ ATELIÉR, (Ing. arch. Radan Hubička), Wenzigova 17, Praha 2, tel.: 02/24 26 10 76, fax: 02/24 26 10 77, e-mail: radan.hubicka@cmail.cz, www.arch.cz/aarh
text: Ivana Brichtová foto: Jan Malý, Jiří Skupien |
Hranol a pyramida v interiéru
|
|
Těmito slovy později charakterizoval Vincenc Kramář, legendární sběratel a přední teoretik kubismu, situaci v českém umění těsně před první světovou válkou. Především po roce 1911 zasahoval český kubismus snad do všech oblastí výtvarné tvorby. Malíři sdružení ve skupině Osma lámali úzké hranice provincionální lokality a zakládali své umění na mezinárodních myšlenkových proudech. Uváděli k nám moderní tvorbu a z ní největší zaujetí věnovali Picassovu a Braqueovu analytickému i syntetickému kubismu. Právě tato tendence nejvíce poznamenala stav českého umění na počátku 20. století a rozsáhle působila na myšlení mnoha umělců a historiků umění. Zrodila se česká kubistická škola, která významně přispěla i k vývoji umění světového. Nejenom v oblasti malby, ale i v sochařství Otto Gutfreunda.
Zvláštní kapitolu zde tvoří tvorba architektů Gočára, Hofmana, Chocholy a zvláště Pavla Janáka, kteří se v roce 1911 připojují ke kubistickému názoru, jenž v malbě krystalizoval již delší dobu. Přestože jejich realizace jsou vymezeny krátkým časovým intervalem (1910–1914 ), jedinečným způsobem převáděli kubistické zásady do architektonického prostoru. Ani ne třicetiletý Pavel Janák ve svém článku Od moderní architektury k architektuře načrtl v roce 1910 teze nového programu s pravým mladistvým zápalem: „Dosud bylo v architektuře dosti poezie, ale málo architektonické krásy, neboť poezie je přidaný člen diletující, je to zlepšování poetickými detaily, kdežto architektonická krása je stavěná, možná jen stavbou hmot, a krása spočívá ve zdramatizované rovnováze hmot.“
Podobnými úvahami se zaobírali i Chochol s Hofmanem a vycházeli přitom ze stejných zdrojů jako jejich malířští souputníci Kubišta a Filla. V článku Hranol a pyramida z roku 1911 Janák podrobně vysvětluje své tvůrčí principy. Cílem je stavba „jakoby z jediné hmoty, se všemi částmi živými a činnými, až napjatými“. Požadavek dynamizace hmoty vyřešil zkosením hran, konkávními úhly a smělým rozkládáním konstrukčních ploch. Všechny tyto postupy si Janák ověřoval při navrhování všedních předmětů užitého umění – váz, kávových servisů, kalamářů apod.
Před generací kubistických architektů vyvstala složitější problematika, když šlo o nové promýšlení vztahů mezi architekturou a navrhováním nábytku. Převádět spontánně kubistické podněty na nábytek a interiér naráželo na řadu překážek. V pokusech o rozbití hmoty, a tedy konvenčního schématu, nemohli u užitkového předmětu dojít dál než k expresivně modelovaným tvarům. Geometrické formy uplatněné při koncipování tohoto nábytku jsou samy o sobě již neobvyklé. Běžné konvence při vnímání interiérového nábytku zde postrádají onu hedonistickou notu, která zazní v každém při pohledu na křeslo nebo pohodlnou židli: opěradla židlí jsou trojúhelníková nebo kosoúhelníková a nohy až groteskně zalomené.
Stranou zůstávaly i otázky funkčnosti, praktičnosti a výrobní problematiky. Odpovědi na ně nabízeli sami autoři v často spekulativních textech, které neustále zdůrazňovaly výsadní povahu umělecké tvorby, která ční „vysoko nad člověka, denní skutečnost a přírodu“ a jedním dechem ve své stati O nábytku a jiném Janák dodává: „Byly a budou vždy vedle sebe kotle a poháry, gumové pláště a ornáty, židle a trůny…“
Jestliže židle a křesla tohoto období mají výraznou plasticitu a do jisté míry předjímají prohlášení slavného architekta Doesburga o „židli jako abstraktně reálné plastice příštích interierů“, potom větší problém architektům činilo uplatňování kubistické teorie při navrhování a realizaci psacího a úložného nábytku. Knihovny, skříně, komody i psací stoly jsou pojímány mnohem konvenčněji, neboť jejich účel je příliš zřejmý. Nejde totiž o prostorový nábytek: jeho prosté umisťování ke zdi zabraňovalo rozehrávku kubistického tvarosloví. Architekt Janák tento problém opět vyřešil, tentokrát jenom v teoretické rovině: „…vše bednové v bytu vzbuzuje v nás nyní pocit, že prostoru ubírá vzduchu, že to prostor pohlcuje, kdežto práce umění i téže velikosti vyvolávají uspokojení, i když zabírají stejně, neboť v náhradu za to, co zabírají, jako by jejich oživený povrch odrážel prostor.“
Atypické provedení rozměrnějších kusů jistě vyžadovalo i vysoké finanční nároky na realizaci, a proto vyjma solitérních kusů se k dnešku uchovalo jen několik celistvých interiérů. Proslulá je Hofmanova jídelna pro sochaře Mařatku a Janákův soubor pro dr. Borovičku. Janák, Chochol, Hofman stejně jako Gočár za tuto orientaci zaplatili tím, že jejich nábytek zůstal sice zvláštností ve vývoji, ale jako avantgardní výboj je cenným příspěvkem k dějinám moderního světového umění.
Slavný český historik umění V. V. Štech, pro kterého v roce 1914 navrhl Josef Gočár kubistický nábytek, napsal o činnosti svých přátel: „Některé kusy byly zpočátku snad až příliš architekturami, takřka nabité pohybem, nekompromisně plastické, takže samotný život věcí až utlačoval osobní existenci člověka žijícího v takovém interiéru.“ Po první světové válce se všichni zmínění architekti ocitli v nové situaci, která vnesla do formálního vztahu mezi architektonickou tvorbu a design nábytku zcela nové momenty. Určujícím bylo motto: funkce – forma. Definitivně tak skončily mladistvé výboje, kdy „přemýšlející a cítící duch touží vesměs po oživení nebo vyjasnění hmoty dle svých představ…“
Kontakty: MODERNISTA, Konviktská 5, Praha 1, tel./fax: 02/22 22 01 13; STAROŽITNÝ NÁBYTEK – V. STODOLA, Holešovická tržnice, hala 36 Bubenské nábřeží 306, Praha 7, tel.: 02/80 75 16, 02/66 71 20 20, tel./fax: 02/80 87 12
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
