Blog

Dario Tanfoglio

Společným jmenovatelem celé kolekce je hravost a částečná inspirace oblými tvary přístrojů z šedesátých let. Například termoventilátor „kráčí“ na malých nožičkách jako dítě a hladově otevírá pusu tvořenou krytem vrtule. Z hlavičky mu rostou malá tykadýlka pohádkových skřítků.

Skutečný design

Tanfoglio tvrdí, že skutečný průmyslový design musí být vyrobitelný ve velkých sériích a zaútočit tak na masy spotřebitelů. Odmítá k němu počítat malosériovou produkci některých firem, které prodávají své produkty za vysoké ceny zejména díky visačce se jménem slavného autora. Pravý průmyslový design musí být přístupný všem. Stejně tak do zcela jiné kategorie řadí i volnou tvorbu předmětů s takzvaně potlačenou užitnou hodnotou — například židle, které se báječně vyjímají na piedestalu v galerii, ale jen velmi obtížně a poměrně nepohodlně se na nich sedí.

Trendy tvarů a barev

Vývoj každého průmyslového výrobku trvá Tanfogliovi, respektive jeho studiu Beta Engineering, přibližně jeden rok. Již před zadáním však budoucí výrobce rok až tři zkoumá poptávku trhu, sleduje trendy v tvarech i barvách a samo rozhodnutí zadat produkt k finálnímu kreativnímu ztvárnění prestižnímu studiu je poměrně promyšlený krok. Designér pak vždy vypracuje několik návrhů a nejlepší se technicky „dopilovává“, aby byl nejen originální a krásný, ale i beze zbytku funkční. Základní koncepční přístup a charakteristické tvary autorova pojetí jsou však vždy zachovány.

Druh smutku designérů

Tanfoglio je vlastně funkcionalistou naruby. Jeho návrhy se zdají až postmoderně zdobné a estetizující, ale i ten nejmenší detail, který se tváří jako vizuálně účelový, má praktický důvod. Každý záhyb je veden snahou po dokonalé ergonomii, a přestože je pravoúhlost a strohost funkcionalistů Tanfogliovi vzdálená, funkce je mu svatá. Snad proto bývají jeho návrhy nadčasové. Sám k tomu při své nedávné návštěvě Prahy dodal: „Jsem smutný, nedávno stáhli z výroby elektrospotřebič, jehož design jsem navrhl před dvaceti lety.“ Takový druh smutku je přece důvodem k radosti.

Dario Tanfoglio se narodil 13. 10. 1958 v italské Brescii. V roce 1978 byl jmenován asistentem na Leotecno Elettromestici a v téže době se věnoval studiu umění. V roce 1986 se stal ředitelem společnosti Thema Company, ale v roce 1990 se rozhodl založit vlastní designérské studio Beta Engineering. Své návrhy vystavoval například roku 1993 v Paříži na výstavě Miroir du Si’ecle a ve Veroně na výstavě Abitare

il Tempo – progetti e territori nebo v Kodani o tři léta později na výstavě European Design – Design and Identity. Spolupracuje s firmami Guzzini, Merioni Progetti, Lagostina nebo například Philips. Dario

Tanfoglio je ženatý a má dvě děti.

TEXT: PETR TSCHAKERT, FOTO: ARCHIV

Zdroj: Moderní byt 8/01

Kontakty:

H DESIGN, obchodní galerie,

Orlí 3, Brno, tel.: 05/42 22 16 46,

fax: 05/42 22 16 47;

M. G. DISTRIBUZIONE, Štěpánská 4,

Praha 2, tel.: 02/24 94 14 31;

OD KRONE, Václavské nám. 21, Praha 1, tel.: 02/24 23 04 77

Zítra objevené

Ťukání na čelo

Znám jistou historičku, která z titulu své profese celý život čte a zpracovává archiválie. S přihlédnutím ke křivolakým zákrutám českých dějin se nelze divit, že jsou v němčině — respektive ve staroněmčině. Dávno překonaná forma mluvy našich západních sousedů jí trvale vklouzla pod kůži. Když pak přijela třeba do Drážďan a otevřela ústa, lidé jí nerozuměli. Ťukali si na čelo. Jazyk se vyvíjí — a názvy předmětů s ním. Podobně si připadá člověk, který žádá i v těch nejlepších obchodech šifonér. Slovo šifonér prostě patří minulosti.

A přesto

A přesto šifonér žije. Chcete komodu? Komody jsou. Široké, tlusté, dlouhé, krátké i vysoké. Což je v podstatě sice nesmysl, ale každý prodejce vás o tom milerád přesvědčí. Mnoho obchodníků nábytkem vám totiž jako komodu prodá s lehkým srdcem třeba i příborník. Pravé komody jsou ve své podstatě pouze podélné kusy mobiliáře určené do ložnic a mají tři až čtyři zásuvky.

K čemu dnes šifonér? Je opravdu jedno, čím byl v předminulém století. Je lhostejné, že do něj lidé skládali šály, rukavice, kapesníky a vše, co se nevešlo do komod. Dnes se prodává pod krycím názvem „štíhlá komoda“ a řeší prostor. Někdo ho chce rozčlenit, jiný ho má málo. Štíhlá komoda neboli šifonér se prostě i v jedenadvacátém století hodí. S návratem solitérů je však pravděpodobné, že ho zítřek teprve znovu objeví — a dá mu původní jméno.

TEXT: PETR TSCHAKERT, FOTO: ARCHIV

Zdroj: Moderní byt 8/01

Kontakty:

AMBER INTERIÉR, Vodičkova 10, Praha 1, tel.: 02/22 23 07 71;

CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1,

tel.: 02/24 81 90 11;

BRIK — INTERIER STUDIO, Senovážné náměstí 23, Praha 1, tel.: 02/24 14 26 66;

FLORIDA INTERIÉR, Újezd 19, Praha 1, tel./fax: 02/57 31 74 10;

KTC INTERIER, Štěpánská 36, Praha 1, tel./fax: 02/22 23 07 62;

LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44

Paralelní světy

Pohled k bočnímu vchodu se vzrostlým dubem

Waterfall

Možná by filmové produkci stačila i levná barrandovská kulisa ze dřeva a papíru, ale proč nevyužít reálné architektury, pokud je mimořádná. Architekti Markéta Cajthamlová a Lev Lauermann patří u nás k nejlepším, takže celkem bez problémů získali zakázku na atypický dům ve svahu u lesa. Rakouský investor byl osvícený. Měl pouze jeden základní požadavek: vila musí bezproblémově sloužit pracovně vytíženým manželům středního věku se dvěma malými dětmi. Volné ruce přejí invenci a jen suchar by jí nevyužil. Markéta Cajthamlová měla v koncepci jasno. Učaroval ji Waterfall Franca Wrighta, americký terasový dům na vodopádu. K Wrightovi se podotýká, že každý normální člověk by přece postavil dům u vodopádu. Wright ne! Postavil ho přímo na vodopádu a připravil si tím řešení řady neobvyk-lých technických problémů.

Skromná dáma

Architektka Cajthamlová řešení problémů zřejmě miluje. Prudký svah totiž velice komplikoval přísun stavebního materiálu, živé stromy musely být zachovány a některé byly dokonce zakomponovány do stavby, nejvýše položená terasa je zatravněná a plná rostlin, což předpokládá dokonalou izolaci. Nenápadná a skromná dáma (jak příznačné pro opravdový úspěch) každou překážku vyřešila precizně a především úspěšně.

Nejvyšší vyznamenání

Stavba je čtyřpodlažní, nechybí jí pokoj pro hosty, dva dětské pokoje, dvě pracovny a velká obytná hala s výhledem do krajiny. Lícové šamotové zdivo připomíná puristicko-funkcionalistickou tendenci počátku minulého století a opláštění některých částí dřevem severskou inspiraci. Podnikli jsme vlastní soukromý miniprůzkum veřejného mínění. Většina lidí odpověděla: Bylo-li by to možné, právě v takovém domě bych chtěl bydlet. Architekt snad nemá šanci získat větší vyznamenání.

TEXT: PETR TSCHAKERT, FOTO: PAVEL ŠTECHA

Zdroj: Moderní byt 8/01

Kontakt:

ING. ARCH. MARKÉTA CAJTHAMLOVÁ (architektonická projekční kancelář), Evropská 47, Praha 6,

tel./fax: 02/312 11 24, www.arch.cz/cajthamlová

Dokončení stavby: rok 2000

Zastavěná plocha přízemí: 160 m2

Celková podlahová plocha: 350 m2

Přibližné náklady včetně vestavěného nábytku: 12 000 000 Kč

Posviťte si na děti

Pět míst

Až se někdy nadšeně zastavíte u svítidel s veselými barvami, dětskými motivy a zajímavým designem, uvažte racionálně, jestli má vaše dítě skutečně dobře osvětlený pokoj. Mělo by dobře vidět jednak v celém pokoji, jednak u postele, na pracovním stole, u místa pro hraní a při posezení s knihou.

Každý věk svítí jinak

Rozdíl v atmosféře pokoje studenta mateřské školy a žáka vyššího stupně je patrný na první pohled. Jiný je nábytek, jiné potřeby, jiné barvy i materiály, kterými ten určitý věk touží být obklopen. A světla? Miminku nad postýlkou bliká bdělá bludička, která ho i uprostřed tmavé noci ujistí, že tu není samo. A protože je to bludička věrná, může se stát, že se stane průvodcem nočních dobrodružství na dlouhá léta.

Osvětlení v pokoji nejmenších dětí má vůbec velmi specifický charakter: mělo by skutečně svítit, mělo by být veselé, hravé, a ještě navíc bezpečné, protože zvědavé ruce se uhlídat nedají. Při vybírání lampy nad postel nebo na noční stolek se přesvědčte, že se dítě nemůže popálit o žárovku nebo rozehřáté stínidlo. A ještě předtím, než vám prodavač lampičku s roztomilými medvídky na stínidle zabalí, ujistěte se, že jste připraveni ji za několik krátkých let vyměnit za dekor, který bude více odpovídat věku vašeho dítěte.

Starší děti potřebují kromě lampičky u postele a na pracovním stole také dobré světlo u šatní skříně, aby si mohly samy ukládat a vybírat oblečení, a pokud má malá slečna v pokoji velké zrcadlo, bez dalšího světla se také neobejde. Rodičům, kteří nechtějí své dítě připravit ani v dokonale osvětleném pokoji o kouzlo tajného čtení pod peřinou, na něž se v dospělosti nejvíc vzpomíná, doporučujeme pořídit hezkou baterku a uložit ji potomkovi do první zásuvky v psacím stole.

TEXT: PAVLÍNA BLAHOTOVÁ, FOTO: ARCHIV

Zdroj: Modrní byt 8/01

Kontakty:

ASKO, Fr. Diviše 984, Praha 10,

tel.: 02/71 01 71 11;

EUROLUX LIGHTING, Francouzská 76, Praha 10, tel./fax: 02/71 74 22 41;

IKEA, Shopping Park Praha,

Skandinávská 1, Praha 5,

tel.: 02/51 61 01 10;

LIVING SPACE, Vinohradská 37,

Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44;

MOTHERCARE, nákupní galerie Myslbek, Na Příkopě 19/21, Praha 1,

tel.: 02/22 24 00 08;

SIRIUS DESIGN, Dlouhá 32, Praha 1,

tel.: 02/22 31 95 48

Kde vaří doktorka Quinnová?

undefined

Kulisy, v nichž se nekonečný televizní seriál odehrává, velice podrobně vypovídají o době, v níž se nenápadně zrodil životní styl, tiše a vytrvale se prolínající dobou zmí- tanou ať secesí, funkcionalismem, nebo postmodernou.

Country styl je stále stejný, znějí v něm lidové písničky severoamerického venkova, teskné melodie vycházející z písní a balad evropských přistěhovalců.

Američan z Vysočan

U nás se stal country styl populárním v době první republiky, kdy společně s trampingem natrvalo ovlivnil celé generace. Druhou mízu prodělal v šedesátých letech plných emocí a touhy po návratu k přírodě. Kde jinde by mohly vařit děti květin? Další renesanci prožívá v posledních letech. Útěky od přetechnizovaného životního stylu na venkov s sebou nesou romantickou představu rozvěšených sušených bylinek, cibule a česneku nad plotnou. Jako každá iluze i tyto představy často končí v ordinaci alergologa. Sušené bylinky musí z bytu, hřejivá náruč kuchyně vonící domovem však zůstává.

Kdo je tady country?

Svět se díky informačním zkratkám stále zmenšuje a tím sílí množství vlivů, které nás při zařizování domovů mohou ovlivnit. Máme bohaté možnosti navazovat na kvalitní české tradice, blízký je nám lehký styl kuchyní italských a obdivujeme dokonalost kuchyní německých. Svoje místo však u nás stále má i tento sympatický závan americké lidové kultury. Nikdy však nebyl a ani nebude masovou záležitostí. Je blízký lidem od koní, od polí a od kytar. A také lidem od sadů, od kytek a proutěných ošatek plných pocukrovaných koláčů.

Pevný bod ve vesmíru

Podoba kuchyně v country stylu se ani na začátku třetího tisíciletí příliš neliší od své třeba o sto let starší předchůdkyně. Je pravděpodobně větší, určitě nákladnější a dokonaleji vybavená. Na první pohled však vnímáme stejnou vůni romantického venkova, dojímá nás perfektně provedená patina vyvolávající iluzi zpráchnivělého dřeva na dvířkách a průmyslově vyrobené dírky po červotoči. Elektrické nebo plynové spotřebiče zakrývají svou inteligenci skromnými mimikry historizujících ovládacích prvků. Z takové kuchyně se po dobrém obědě odchází širokým houpavým krokem přímo na terasu, kde čeká věrný kůň, dávno již osedlán. A vůbec nevadí, že bydlíte v šestém patře.

TEXT: PAVLÍNA BLAHOTOVÁ, FOTO: ARCHIV

Zdroj: Moderní byt 8/01

Kontakty:

CORRECT INTERIOR, Příkop 4,

budova IBC, Brno,

tel.: 05/45 17 62 31;

MIELE CENTER STOPKA, Klimentská 46, Praha 1, tel.: 02/21 85 10 45;

MERCIE, Na Hradišti 1328, Pelhřimov,

tel.: 0366/32 37 01;

WELLMANN CENTER SEKTO, Na Poříčí 10, Praha 1, tel.: 02/21 89 91 07

Stolování na zahradě

Pro osvěžení přijměte inspirující ukázky z románu Jakoba Flacha Minestra. Pokud jste nezapomněli číst mezi řádky, objevíte víc než jen pojednání o lásce k salátu. A ten by přece na žádném prostřeném stole v zahradě neměl chybět.

Kdykoliv jsme seděli ve vinném loubí jeho zahrady u bílého vína, které bylo vlastně zlaté a hořkosladce vonělo, kdykoliv byla hlava bratrance Nielse z Bellmanových písní jako vymetená a my jsme mlčky uložili slunce k spánku, tehdy nám páter — navzdory křesťanskému převleku — se svým nasyceným úsměvem připadal spíš jako pohanský bůžek. Spokojeně přehlížel svou říši — záhony, zahradu, révu, kukuřici, horský svah s olivovníky a rohovníky, moře… a zasvěcoval nás do svých životních radostí, do svých hříšků, do své obrovské chuti k jídlu.

Radovat se z jídla na zahradě můžete v mnoha jeho formách — Angličané například už v 19. století propadli vášni pikniků. Pokud vám nevyhovuje stolování přímo v trávě plné mravenců a brouků, usedněte raději ke stolu, k ohništi, zahradnímu grilu, ke krbu. Nebo postůjte, připravte občerstvení formou studeného bufetu — objevili jsme pro vás stůl přímo pro tento účel stvořený.

Pod vedením dona Domenika jsme se stali zkušenými znalci salátů: naučili jsme se od něho celé škále pomlaskávání jazykem; za trest nás za to štípal u stolu do lýtek; olivové pecky jsme plivali všichni do jednoho rohu.

Pro výběr nádobí neexistují žádná omezení. Ušlechtilý porcelán a čiré sklo vypadají ve stínu stromů stejně krásně jako košíky z proutí nebo misky z barevných plastů. Stačí prostřít v jednom stylu a ten pak doplnit jednoduchou přírodní dekorací. Ani ta však není nutná, když je stůl blízko rozkvetlého rododendronu nebo na tabuli dominují mísy s ovocem a čerstvou zeleninou.

Nejlépe chutná salát vypěstovaný ve vlastní zahradě, v kypré, dobře kompostované půdě, pilně okopávaný, bez hnoje a močůvky. Utržený krátce před jídlem, do sucha otřený, zbavený hlemýžďů a hmyzu, s veškerým sluncem, silou a vůní země, rozmíchaný na stole ve velké míse, takový ho chci mít…

Znalci v oboru vaření se dělí na dvě poloviny: jedna tvrdí, že připravit salát není žádné umění, vždyť stačí jen troška fantazie. Ta druhá polovina znalců říká, že připravit salát je opravdu velké umění, protože je k němu třeba spousta fantazie. V každém případě salát má na stole prostřeném v zahradě výsadní postavení. K němu patří dostatečný výběr pokrmů, závislý na příležitosti, k níž se podává. Při svačinách a dětských slavnostech se osvědčují pokrmy, které se mohou vzít přímo do ruky — pečivo, ovoce, drobné zákusky a jednohubky. Příprava oběda, večeře, zahradní slavnosti zabere více času. Je třeba počítat i s pohybem slunce a ochranou podávaného jídla před paprsky i hmyzem, který je také vždycky při chuti.

Do zálivky se může přidat i trocha anglické hořčice; chladivost salátu lze zmírnit pepřem; podle chuti můžeme přidat nasekanou cibulku nebo mísu vytřít česnekem; můžeme přidat i zahradní koření nebo ochucený ocet, do zálivky smíme zamíchat i žloutek, ale víc dalších ingrediencí si vyprošuji.

Nedopusťte, aby se pro vás stalo stolování na zahradě pouze procesem stálého přinášení nádobí a jídla a odnášení nádobí a zbytků. Dostatečné množství podnosů, piknikových košů, chladicích boxů a termotašek zkrátí průběh servírování na minuty. Věnujte jednu vzácnou poklidnou chvíli rozvaze a pečlivému naplánování všeho, co bude na stole třeba. Pak se nemůže stát, že poběžíte pro slánku nebo budete v horkém poledni podávat teplou minerálku, protože jste zapomněli pořídit zásoby ledových kostek.

Zůstaňme u octa, oleje a soli, a abychom ještě jednou vychválili to nejlepší — zdvihl se, zmizel v příšeří zahrady za mumlání, zaříkávání a modlení a vrátil se s plnou náručí zeleniny, kterou mezi nás rozdělil — s požitkem jsme pojedli římský salát, jak se požívá od Říma až po Syrakusy, přímo z boží ruky.

BOX

Chambers Journal, 6. 6. 1857:

„Společnost na piknik mají tvořit především mladí muži a mladé ženy. Přítomni mohou být také dva nebo tři starší muži, pokud jsou příjemní a vždy v dobré náladě. Dále může být přítomno několik opravdu roztomilých dětí a jedna – skutečně jen jedna – roztomilá stará dáma, které společnost již dříve svěřila dohled nad organizací a tím ji zároveň pověřila diktátorskou plnou mocí…“

TEXT: PAVLÍNA BLAHOTOVÁ, FOTO: ARCHIV

Zdroj: Moderní byt 8/01

Kontakty:

ARZENAL, Valentinská 11/56,

Praha 1, tel.: 02/24 81 74 79,

fax: 02/24 81 07 22

CEDR GROUP, Jirsíkova 1, Praha 8,

tel.: 02/24 81 67 51;

DOBRÉ BYDLO, Provaznická 10,

Praha 1, tel.: 02/24 23 97 18;

DONATE, pasáž Černá růže,

Na Příkopě 12, Praha 1,

tel.: 02/21 01 44 46, fax: 02/21 01 44 47;

GARDENLINE, Rašínovo nábřeží 34,

Praha 2, tel.: 02/24 91 61 98;

HARTMANN KRIECHBAUM,

Jinonická 80, Praha 5,

tel.: 02/57 29 02 29;

IKEA, Shopping Park Praha,

Skandinávská 1, Praha 5,

tel.: 02/51 61 01 10;

KONSEPTI, Elišky Krásnohorské 4,

Praha 1, tel.: 02/232 69 28;

RÖSLER PRAHA, Sekaninova 26,

Praha 2, tel.: 02/691 60 81;

VILLEROY & BOCH, Národní třída 37, Platýz, Praha 1, tel.: 02/24 23 51 65

Počítače rostou do krásy

Lámání ledů
Začátky snah o ozvláštnění počítačového designu spadají už do poloviny 90. let, kdy se objevil první pokus o průnik do domácností: multimédia – tedy počítače, které uměly také hrát, mluvit a předvádět obrázky. Díky tomu k PC přibyly rovněž reproduktory a další zařízení, která se někteří designéři snažili spojit s monitorem do různých méně obvyklých tvarů. Zájem ale nebyl nijak závratný. Jednak z těchto pokusů přímo čišela bezradnost a neujasněnost koncepce, jednak cílová skupina (tedy laici odkojení televizí, zato však téměř nedotčení informatikou) na něco takového ještě nebyli připraveni. Ten, koho multimédia opravdu zajímala, byl většinou počítačový nadšenec – a ten hledal spíš výkon, než přístroje ozvláštněné nepříliš zdařilými návrhářskými kreacemi.
Mezitím se však okruh uživatelů počítačů nenápadně měnil, mimo jiné i díky někdejšímu nástupu multimédií. Zlom přišel před přibližně třemi lety, kdy legendární, leč dlouhodobě skomírající firma Macintosh vrhla na trh revoluční počítač iMac. Podrobněji jsme jej popsali v jednom z předešlých dílů tohoto seriálu, zde tedy pro úplnost jen krátké shrnutí.
Počítač iMac byl převratný jak v koncepci (vše kromě klávesnice je zabudováno v monitoru a vše je podřízeno internetovému využití), tak v zevnějšku: oblé tvary a průsvitné plastové plochy pastelových barev. Nedosti však na tom: podobně vyhlížely také externí paměti a další periferie včetně počítačové myši – někdy trochu i na úkor funkčnosti.
Úspěch iMacu překonal všechna očekávání, přestože po technické stránce nešlo o žádný zázrak. Bylo zřejmé, že tentokrát se sázkou na design skutečně podařilo zasáhnout tu správnou skupinu zákazníků. Tvary a pojetí iMacu se staly často napodobovanou módou, takže si je firma nakonec musela chránit pomocí právníků. V poněkud krotší podobě pak toto pojetí s úspěchem zopakovala ještě u výkonného počítače G4 a u své řady notebooků.
Macintosh prolomil ledy a dnes nejsou více či méně zdařilé pokusy o nevšední design, vhodný do domácích či reprezentačních interiérů, žádnou výjimkou. Kabát iMacu bývá často napodobován také výrobci dalších zařízení – nejen počítačů, ale i jejich periferií.

Počítač jako obraz na stěně
Pokusů o počítač v neobvyklém kabátě poslední léta rychle přibývá. Například na loňském hannoverském informatickém veletrhu CeBIT představila firma AMD značně netradiční počítač určený především pro hraní počítačových her. Oblý přístroj futuristických tvarů měl hráčům patrně připomínat kosmické zbraně či jiné atributy jejich akčních
hrdinů. Nápadný přístroj vzbudil pozornost, velkou díru do světa však neudělal. Stojí ovšem za zmínku, že tzv. herní konzole – výkonné počítače specializované na hry – většinou mají dost netradiční tvary, které nezapřou tento druh inspirace.
Ještě dál než Macintosh šla ve snaze o integraci počítače do jediného, co nejmenšího šasí firma Acer. U svého počítače Veriton sice rovněž vše kromě klávesnice umístila do monitoru, tento monitor však má plochý displej z tekutých krystalů. Celý počítač tak vypadá jako obraz na stěnu s trochu silnějším rámem. Výsledkem je nejen neobvyklý design, ale i úspora místa. Kromě toho se tak plní představa o počítači pro laiky: žádné složité zapojování, propojování, oživování a instalování – stačí vybalit a zasunout do zásuvky. Navíc se s kompaktním přístrojem snadno manipuluje – pokud někde zrovna náhodou překáží, není nic snazšího, než jej odsunout, otočit, popadnout a odnést jinam. Zkuste udělat něco takového s obyčejným počítačem a zapletete se do odpojování a připojování kabelů nejméně na půl dne.
Na rozdíl od iMacu není designérské řešení Veritonu nijak avantgardní, rozhodně však neuráží vkus. I tato nenápadnost může být výhodou: přístroj v jakkoliv řešené místnosti nevyčnívá a hodí se prakticky k jakémukoliv nábytku.
Zkrátka Acer Veriton je počítač, který ocení hlavně laičtí uživatelé; je jak dělaný do domácností. Acer Veriton je postaven na procesoru Intel Pentium III s frekvencí 500 MHz. Na podobné úrovni jsou i další parametry. Je zde obvyklé multimediální vybavení počínaje CD-ROM (24 x) a zvukovou kartou až po vestavěné stereoreproduktory. Nechybí ani možnost připojení externího mikrofonu, stereosoupravy a klasického vakuového monitoru.
Počítač má všechny běžné porty včetně dvou USB a infračerveného rozhraní – a dokonce i dva volné sloty PCI pro rozšiřující desky. Potěší však především zabudovaný modem, takže Veriton se může v domácnosti stát ideálním internetovým terminálem. Odvrácenou stránkou tohoto řešení však je vyšší cena ve srovnání s jinými počítači stejného výkonu. Ploché displeje jsou totiž zatím dost drahé.

Počítače se rozplynou
Do budoucna bude takových experimentů nepochybně ještě přibývat. Patrně dostanou i zcela nové formy s tím, jak se bude měnit využívání počítače. V současnosti je například hitem mobilní bezdrátový internet, který klade před designéry nové úkoly. Jak skloubit požadavek mobility s pohodlnou prací na velké klávesnici a monitoru? Jsou proto snahy vytvořit počítače skládací – ale pro vzdálenější budoucnost se pracuje i na přístrojích rolovacích jako technický výkres.
Velmi pravděpodobné ovšem je, že počítač budoucnosti v bytech sice bude, ale bez jakéhokoliv designu – prostě a jednoduše se zamaskuje v jiném zařízení, nebo zmizí zcela mimo dům do labyrintu internetu.
Nejpravděpodobnějším úkrytem počítače se stane televize. Jde o přístroj, na který jsou lidé zvyklí a který přitom má některé znaky a prvky počítače, například obrazovku. Ve skutečnosti toto splynutí není tak jednoduché, protože v televizi se obraz tvoří podle odlišné normy než v PC, nicméně tyto technické překážky nejsou nepřekonatelné. Televizory či adaptéry k nim vybavené proceso-rem, klávesnicí, myší, pamětmi a připojením na internet již existují delší dobu, na trhu však zatím nezaznamenaly žádný výraznější úspěch.
Přesto ke splynutí počítačů a televizorů nevyhnutelně dojde. Na scéně se totiž objevila digitální televize, což v podstatě není nic jiného než výkonný počítač specializovaný na práci s televizním signálem. Digitální přenos má (zjednodušeně řečeno) mnohem větší kapacitu než dnešní analogová televize, vejdou se do něj tedy nejen desítky a stovky kanálů, ale nepochybně i bezdrátový internet. Digitální televizory budou vybaveny pevnými disky a dalšími pamětmi (například pro nahrávání, opakování či zpomalování zajímavých scén). Sotva se dá pochybovat, že takto vybavené přístroje nepůjde rovněž využívat jako běžná PC – alespoň u dražších modelů.
Jiný trend směřuje ke konečnému „vypaření“ počítačů z domácností. Jeho zastánci tvrdí, že počítače patří odborníkům a ostatní uživatelé se k nim budou pouze připojovat na dálku přes internet. Doma tedy bude jen jednoduchý terminál – buď samostatný, nebo opět v podobě televizoru – a za připojení, úschovu dat, používání programů atd. se bude platit.
Tato koncepce se v různých podobách objevuje již delší dobu, naposledy jako tzv. webpady – jednoduché přístroje specializované na připojení k internetu, nebo dokonce jako e-booky či elektronické rámečky – zařízení pro čtení elektronických knih z internetu nebo prohlížení digitálních fotografií rovněž ze Světové sítě. Tyto koncepce však již vedou ke značnému okleštění funkcí počítače. Dá se proto čekat, že alespoň náročnější domácí uživatelé se skutečného počítače jen tak nevzdají.

Jan Novák, Foto: autor, jeho archiv a firmy

Zdroj: Můj dům 7/01

S výhledem na Ještěd

Místo pro stavbu
Město Liberec je s moderní architekturou propojeno už od šedesátých let díky „Školce“ architekta Karla Hubáčka (jeho televizní věž s hotelem na Ještědu získala pro českou architekturu Perretovu cenu, naše odborná veřejnost jí vloni udělila titul Stavba století). Karel Hubáček vychoval celou generaci výrazných osobností a ještě před čtyřmi lety působil na nově otevřené fakultě architektury liberecké Technické univerzity.
Městu a jeho soudobé architektuře bylo například věnováno celých třicet stran posledního čísla odborného časopisu Stavba – mezi recenzovanými stavbami byla i Menza Technické univerzity architektů Jana Dudy (viz Návštěva v č. 6/2001) a Filipa Horatschkeho. Jeden z autorů stavební části projektu menzy, ing. Jaroslav Balatka, se právě na Filipa Horatschkeho obrátil se svým rodinným domem. Realizace získala cenu v regionální architektonické soutěži, ale při stavbě a krátce po dokončení vyprovokovala mnohé nesouhlasné reakce libereckých občanů.
Stavební parcela leží na vršku nad městem, v nově vznikající osadě rodinných domků. Její poloha s krásným výhledem na město i symbol moderní architektury – Ještěd – nenavazuje přímo na stávající historickou zástavbou města, v nedaleké blízkosti stojí dokonce několik paneláků. Místo až evokuje srovnání s předválečnou pražskou Babou, je jako stvořené pro reprezentativní vzorek současné stavební úrovně. Bohužel už bylo částečně zastavěno tím, čemu se mezi architekty s hořkým humorem říká „podnikatelské baroko“, a dům pana Balatky je tu bílou vránou (či pro mnohé černou ovcí). Nejenom vyniká, odlišuje se, ale hrdě nakročenou fasádou a výraznými barva-mi ještě dává najevo svůj názor na moderní rodinný dům.

Přizpůsobit se?
Lidé se nechávají unést „spravedlivým“ rozhořčením nad tím, co nejsou schopni vstřebat nebo pochopit, ale po čase si zvyknou a stavbu ještě nedávno odsuzovanou přestávají vnímat. Manželé Balatkovi s úsměvem vzpomínají na první negativní reakce okolí stejně jako na překvapení hostů, jak příjemné (už na první pohled) jsou interiéry v domě. Žádná honosnost nebo extravagance, naopak velmi praktická funkčnost, někde přecházející do výtvarnější polohy. Provozní vztahy sice mají přednost, ale strohé geometrické tvary jsou tu a tam rozbity trojúhelníkovými výřezy oken, přísný řád je narušen neobvyklým světlem modrých tabulek skla, jejichž rám je uschován ve zdivu. Tedy žádný funkcionalismus, minimalismus ani jiný -ismus, pouze vlastní výraz, společná představa architekta a jeho klienta (v tomto případě současně i projektanta), jak řešit bydlení pro rodinu na počátku třetího tisíciletí.
Na hlavní, dvoupodlažní hmotě objektu se podepsalo především respektování požadavku šikmé střechy, přestože sklon je velmi mírný a jeho pojetí velmi osobité. Se současným našikmením čelní fasády získala takto „deformovaná“ krychle dynamiku, nedobrovolné přizpůsobení se ji naopak tím více odlišilo, zvýraznilo.
(Je třeba ocenit postoj místního stavebnímu úřadu a útvaru územního plánu architektury, že stavbu dokázaly respektovat.) Menší přízemní hranoly, které se do hlavní hmoty zakusují ze dvou pohledově nejzajímavějších přilehlých stran, vnášejí do celé kompozice určité zklidnění tvarů – přestože sytě žluté západní křídlo s vy-stupujícím komínem naopak tmavě hnědou stavbu barevně oživuje.
Kdo chce, může si poklepat na čelo a zalistovat dál, kdo má zájem pochopit všechny souvislosti, ať s námi vstoupí dovnitř.

Chrámová dispozice
Centrální dvoupodlažní hmota s pultovou střechou je i pro dispoziční a provozní řešení domu ústředním prostorem, který jak horizontálně, tak také vertikálně propojuje všechny funkce v domě. V jeho přízemí je největší část – kuchyně s jídelnou – volně propojena s navazujícím křídlem obývacího pokoje, se kterým tak vytváří jednotný obytný prostor.
Obývací pokoj, přestože je opticky oddělen sníženou podlahou a dvěma ocelovými sloupy, navazuje na jídelnu v přísném osově symetrickém řádu, kde tvar půdorysného obdélníka je ještě zdůrazněn řešením podlahy a svítidel na stropě. Centrální umístění vyzděné niky se štěrbinovým otvorem na straně jídelny nebo krbu odlehčeného proskleným rámem v části obývacího pokoje téměř připomíná polohu oltáře, dojem malého moderního kostela vzbuzují i vysoká okna ve tvaru ostrých trojúhelníků nebo malá čtvercová okna s modrými skly, propouštějícími do prostoru až mystické světlo.
Kuchyňská část prostoru vytváří jakousi „boční loď“ směrem do zahrady, stejně jako vstupní část na stranu opačnou, do ulice (vstup se šatnou navazuje na pracovnu, aby obchodní partneři nemuseli procházet bytem). Komunikace za jídelnou zůstává prozatím volně otevřená, ale časem bude oddělena posuvnými prosklenými stěnami, které se napojí na zděnou niku (doplněnou ještě policemi), aby zvukově izolovaly obytný prostor a opticky z něj vyčlenily vstupy do pracoven a hospodářské místnosti i schodiště do patra.

Ložnice pod pultovou střechou
Zcela samostatnou část půdorysu tvoří křídlo s garáží, které částečně chrání vstupní prostor i venkovní terasu s výhledem na Ještěd. Přestože tato strana má výhodnější orientaci k jihu, slouží spíše jako předzahrada do ulice a samotné bydlení je mnohem více propojeno se severní částí zahrady, která má daleko intimnější polohu. Sem vedou velké balkonové dveře z obývacího pokoje i okna z kuchyně, tady v terénním zářezu s venkovním krbem má své místo i zahradní stolování. Zatímco přízemí je provázáno s okolím domu a je proto větší plošně a členitější, do dalšího patra vystupuje už jen střední část domu.
Jižní část patra s vyššími, klasicky rovnými stropy byla určena pro ložnici rodičů se šatnou a pokoj dcery. Z obou místností je možný přístup na půdičku v nejvyšší části pultové střechy, která v případě ložnice rodičů zůstane buď rezervou, nebo úložným prostorem, ale v pokoji dcery je už dnes využívaná jako „tajné místo“ pro hraní, kam rodiče moc často nenakouknou. Jednou však bude pro dívku především ložnicí, aby pokoj dole zůstal bez lůžka, volný pro pobyt přes den. Pokoj dcery má výjimečnou polohu – jeho rohové okno poskytuje nejkrásnější výhled z celého domu na město dole, na protější zalesněné kopce a Ještěd zakončený Hubáčkovou televizní věží.
Severní strana podlaží má už snížený šikmý strop, v této části je pokoj pro hosty a poměrně velká koupelna s rohovou vanou a dvojicí umyvadel. Střecha umožnila horní prosvětlení koupelny střešním oknem – úzká okna na fasádě slouží tedy spíš jen k větrání, pohledu sousedů do koupelny brání malá plocha skel a navíc i žaluzie.

Postupné zařizování
Po dokončení stavby domu přichází na řadu vybavování interiéru. Pokud nebyl interiér už součástí projektu, čeká rodinu ještě před nastěhováním nebo vzápětí po něm další spousta starostí. Ale většinou stačí uvést do provozu kuchyni, WC a koupelnu, dům může bezproblémově fungovat i bez nábytku, jaký si do interiéru představujeme. S nejnutnějším nebo provizorním vybavením (například z původního bytu) se pak dům může zařizovat postupně, pomalu – je mnohem účelnější rok dva počkat, než nakoupit okamžitě a nevhodně.
Některé kusy nábytku tohoto domu už byly zakoupeny nebo na zakázku vyrobeny, ale mnohé ještě zbývá dokončit. Kuchyňská sestava nebo nový jídelní stůl se židlemi napovídají, jakým směrem se zařizování bude vyvíjet. Doplní jej skříňková sestava na televizi a hi-fi techniku mezi ocelovými sloupy na předělu jídelny a pokoje, sezení ze 70.–80. let (mimochodem jedno z mála kultivovaných, která se v té době u nás vyráběla) nahradí nová pohovka s křesly a společenským stolkem. Ale počtem kusů už se nábytek příliš nerozroste, dům stále zůstane volný, nezaplněný zbytečnostmi.
Stejně jako je exteriér domu pojat moderně a bez jakýchkoliv historizujících dekorů, ani interiér si nehraje na zámecké prostory (nebo naopak na útulnou venkovskou chaloupku). Jednoduše vyjadřuje to, čím chce skutečně být: moderní stavbou pro rodinu, která žije současným způsobem života v dnešní moderní době.

Věra Konečná, Foto Jaroslav Hejzlar a Aleš Jungmann

Zdroj: Můj dům 7/01

Místo pro zamyšlení a rozjímání

Pan Pišl od té doby vytvaroval jistě stovky bonsají, ale zcela výhradní náplní jeho obchodní činnosti se krásný, ušlechtilý koníček nestal. To by dnes stále měl svůj malý skleníček u garáže a ne centrum asijské zahradní kultury a bonsají s krásnou japonskou zahradou, kterou v sezoně projdou denně desítky nadšených milovníků přírody a jejích podivuhodných dítek a výtvorů.

Proměny bývalého smetiště
Místo, kde pan Pišl vybudoval své středisko, bývalý písník, zaříznutý hluboko do svahu, patří určitě k nejteplejším a dobře chráněným v Polabí. Pro vytápění skleníků to jistě má svůj příznivý dopad. Před pětatřiceti lety koupili písník, který se po ukončení těžby proměnil ve velké smetiště, rodiče pana Pišla. Po vyčištění tu mladí manželé postavili rodinný dům a zkultivovali jeho okolí do podoby zahrady. To už pan Pišl poslechl hlas svého srdce, opustil strojařinu a našel si místo v přírodě. Při výsadbách kolem domu se přesvědčil, jak jsou některé, zejména vřesovištní rostliny drahé, a rozhodl se je množit pro vlastní potřebu a později i pro trh.

První krůčky k bonsajím
V jedné knížce ho nadchly výtvory japonských bonsajistů a začal s prvními pokusy tvarování rostlin. Vysazoval je do kulatých misek pro krmení králíků a tvaroval, jak nejlépe uměl. Přesvědčen, že už základy bonsajistického umění zvládl, předvedl své výtvory na tradiční výstavě Pražského bonsai klubu. Sem zavítal i pracovník čínského velvyslanectví, přední bonsajista Qian Jian Gang. Prohlížel si exponáty s nehnutou tváří, z níž se nedalo vyčíst, zda je spokojen, zaujat, nadšen či zklamán. Pan Pišl si dodal odvahy a zeptal se hosta, co o jeho bonsajích soudí.

Studená sprcha
Po chvíli, v níž zřejmě hledal diplomatická slova a obraty, pan Gang pravil: „Jsou to docela slušné základy, z nichž by se při péči a znalostech dalo leccos pěkného vytvořit. Ale, nezlobte se, bonsaje to nejsou…“ To byla studená sprcha, ale pan Pišl se z ní rychle otřepal a na rozdíl od ostatních našich bonsajistů pohotově využil nenadálou možnost a pozval pana Ganga do Libčan, aby se od něho něčemu přiučil. A pan Gang mu ochotně a trpělivě ukazoval, jak z těch slušných základů vytvoří díla, jež mohou nést hrdé označení bonsai. Tak vzniklo přátelství, jež obohatilo obě strany. Pan Gang lépe poznal naši mentalitu, lidi, život na venkově, a pozorný žák pan Pišl se naučil mnoha tajům, postupům, jež vedou v tomto oboru k úspěchu. Zažil při setkáních s panem Gangem vzrušující, krásné chvíle, v nichž hrály hlavní roli drát, nůžky v dovedných rukou čínského umělce, jeho úžasná představivost a znalosti. Naučil se také vytvářet unikátní miniaturní, dva až tři centimetry vysoké bonsaje z jehličnanů, s nimiž pak udivoval na výstavách. Navíc získal řadu cenných informací o pěstování a tvarování bonsají v Číně a na Tchaj-wanu a o mezinárodním obchodu s nimi. Tehdy také pochopil, že množení a prodej vlastních výpěstků nemohou přinést obchodní úspěch a zabezpečení rodiny.

Přidala se rodina
Umění pana Ganga i rychlost, s jakou pan Pišl dokázal nezištně předávané znalosti a umění využít, přilákala a inspirovala manželku Hanu, dceru Danielu a syna Marka. O tom, že se do bonsají opravdu ponořili, svědčí skutečnost, že Marek dostal za cypřišek v lískovém oříšku vysoké ocenění na národní výstavě v Japonsku. Před dvaceti lety, kdy se v Čechách tvarovaly minibonsaje, už se v Evropě prosazovaly i rostliny velkých rozměrů. Vzácností nebyly bonsaje jamadori s kmeny silnými 20 i více centimetrů. Dnes už tyto efektní bonsaje najdeme u řady našich pěstitelů.

Čínská rodová tradice
Na místě někdejší garáže se skleníčkem vyrostly tři velké skleníky s nabídkou tisíců rostlin. Jejich vytápění plynem řídí počítač. Několikrát do roka přijde z Číny a Tchaj-wanu kontejner s pečlivě chráněnými bonsajemi. Pan Pišl navázal s Číňany dobré obchodní kontakty. Na místě se při svých cestách do Asie přesvědčil o vysoké úrovni tamních pěstitelů a tvůrců bonsají. Je to záležitost prestiže a solidnosti celých rodů, které pěstují bonsaje na velkých, v Číně dokonce na ohromných plochách. Viděl tam dokonce pěstební zahradu bonsají několik set metrů širokou a snad šest kilometrů dlouhou.

Nejen obchodní činnost
Dnes pan Pišl dodává bonsaje do řady velkých obchodů a ve svém středisku nabízí doslova vše, co je k tomuto krásnému koníčku potřeba. Ani v době velkého obchodního zatížení nezapomíná na osvětovou činnost, pravidelné výstavy, semináře, kurzy. Jednou za měsíc, vždy druhou neděli, se mohou zájemci seznámit ve středisku v Libčanech se základy tvorby a mnoha tajemstvími bonsají. Výrazem této kulturní stránky činnosti je nová, veřejnosti přístupná zahrada u střediska v čínském stylu – zahrada s altánem, s cestami lemovanými stovkami bonsají, jedinečnými zákoutími a výtvory a samozřejmě s jezírky, v nichž nechybí pestrobarevní, až šest kilo vážící kapři koi. Z altánu je krásný výhled na zahradu i okolí, inspirující k tichému posezení a zamyšlení. I nad tím, co všechno dokáže člověk, když jde vytrvale, trpělivě za svým cílem.

Pavel Chobotský, Foto autor

Zdroj: Můj dům 7/01

Pracující školáci

Je počítač vhodný pro děti?
Začátek povinné školní docházky bývá pro většinu dětí spojený také s představou vlastní důležitosti – „teď už“ jsou přece velcí školáci! Pocit sebevědomí bychom jim neměli srážet, neměli bychom ani podceňovat jejich téměř „dospělácké“ potřeby. Berme na vědomí, že tímto okamžikem se z dětského pokoje stává skutečná pracovna a pořádný psací stůl je pro jejich činnost stejně potřebný jako pro tatínka, který si práci přináší s sebou domů.
Obě pracoviště se ve své podstatě liší pouze výškově, a pokud má stůl i židle nastavitelnou výšku, jsou rozdíly opravdu minimální. Samotná plocha pro psaní, čtení nebo kreslení musí být dostatečně velká, vhodně osvětlená denním světlem (optimální světlo přichází pro praváky zleva, pro leváky naopak) a měla by navazovat na odkládací plochy a úložné prostory. Dostatečné množství zásuvek a přihrádek může poskytnout kontejner na kolečkách, který se snadno přemístí podle potřeby dítěte, nad pracovním stolem mohou být zavěšeny police na sešity a knihy, poblíž stolu se určitě uplatní i dostatečně prostorná knihovna.
Možná se některým rodičům bude zdát přehnaný požadavek na umístění počítače, ale pro dnešní vyrůstající generaci už se počítač stává nepostradatelným pracovním nástojem. Pokud jej odmítáte pořídit dítěti v předškolním věku nebo v první třídě, alespoň pracovní stůl by s ním měl už předem počítat. Monitor, klávesnice, samotný počítač a tiskárna se rozhodně za pár let koupí snadněji (a někdy dokonce i levněji) než nový – pořádný – pracovní stůl, na který se všechno optimálně rozmístí.

Dětský nábytek je minulostí
Nástup do školy je možná tím správným okamžikem, kdy se dětský nábytek (provizorní, několikrát natíraný nebo jinak opravovaný, případně papírový) může vyměnit za stabilní, který školákovi bude vyhovovat i v pozdějším studentském období, dokonce může ještě další léta sloužit jako pracovna v nově založené rodině. V době školácké už tolik nehrozí případné poničení nábytku, děti rostou doslova jako z vody (během krátké doby budou potřebovat stejné rozměry stolu a židle jako dospělí), zařízení správných ergonomických tvarů zmírní únavu a neohrozí zdravý vývoj celého organismu. Vyplatí se tedy už zauvažovat i nad budoucími potřebami dítěte a zakoupit vybavení dražší, kvalitnější.
I v „dospěláckém“ nábytku malý školák nebo školačka umístí spousty hraček, v policích na knihy si ještě pár let bude vystavovat plyšáky nebo autíčka. Rozhodně nebude postrádat typicky dětské zařízení, naopak vzroste jeho sebevědomí, možná i pocit odpovědnosti, chuť udržovat si svůj nový pokoj v pořádku a čistotě.

Samostatně, ale blízko rodičů
Pokoj dívky, který představujeme na fotografiích, je velmi zdařilou ukázkou, jak si s vybavením pro školačku poradili rozumní a přemýšliví rodiče.
Zajímavým řešením je propojení dětského pokoje s ložnicí rodičů. Oba prostory se dají propojit otáčivou příčkou, vybavenou policemi na knihy jak na stranu ložnice, tak i do pokoje dcery. V případech, kdy dívka vyžaduje blízkost svých rodičů, zůstává její pokoj do ložnice otevřený. Ale jakmile obě strany potřebují soukromí, otočením příčky se z pokojů stávají zcela samostatné místnosti.
Pracoviště pro učení, kreslení, ale i hry na počítači dostalo podobu velkého stolu s pracovní deskou zalomenou do písmene „L“. Deska má zaoblené rohy i vnitřní navázání obou ramen stolu, takže dítěti nehrozí poranění, a navíc tento tvar umožňuje optimální využití všech částí pracoviště.
Přímo v rohu stolu může být umístěn monitor s klávesnicí (na monitor zůstává v rohu dostatek místa, nepřekáží tolik jako u jiných tvarů stolní desky). Kvalitní nastavitelná pracovní židle zaručuje zdravé sezení a dívka ji bude využívat určitě až do dospělého věku. Na tužky, pastelky, barvy a fixy jsou ideální zásuvky v kontejneru, další pomůcky pro učení i zábavu se vejdou do policových skříněk nad stolem.
Kousek od stolu stojí otevřená knihovna (zatím zaplněná spíš ještě hračkami). Okno po pravé straně stolu vyhovuje levákům (praváci potřebují opačné nebo čelní osvětlení), obrazovka monitoru je natočena tak, aby se v ní světlo okna neodráželo a aby neoslňovalo ani dívku, která u počítače sedí.
Nábytek v přírodní podobě dřeva je nadčasový, příjemný pro menší dítě i studentský věk, jednoduché funkční tvary nepodléhají žádným „módním“ vlnám. Základní sestava může být vždycky oživena výraznějšími barvami bytových doplňků, takže v průběhu dospívání si dívka může i několikrát změnit styl pokoje – jednou jej „zateplit“ barevnými polštářky, jindy mu dodat strohý charakter třeba černými nebo technicky kovovými doplňky. Vybavení dává prostor pro její práci, ale také fantazii a rozvoj vlastní osobnosti.

Věra Konečná, Foto: Jaroslav Hejzlar

Zdroj: Můj dům 7/01