Blog

Švýcarské zastavení

Jak vypadají kuchyně ve švýcarských domácnostech?

To záleží na tom, o jakou kuchyň se vám jedná – o kuchyň v nájemních domech, nebo v rodinných domcích?

Zaměřme se tentokrát na kuchyně v rodinných domcích.

Stejně jako v Čechách i ve Švýcarsku kuchyně tu navazuje většinou přímo na obytný prostor, protože samostatná jídelna by stavbu výrazně prodražila. Kuchyně jsou uspořádané buď lineárně, do U, do L, nebo s ostrůvkem. Velikost je samozřejmě dána počtem členů rodiny. Tady příliš mnoho rozdílů není. Poněkud jiné je zařízení a vybavení kuchyní.

V čem je rozdíl?

Například trouba a sporák se nedávají jako jeden zařizovací předmět. A to ani v nájemných domech. Trouba je vestavná, montuje se do výše očí, aby hospodyně do ní dobře viděla, a k tomu se přidává ještě mikrovlnná trouba. Případně horkovzdušná trouba. Nenajdeme tu klasickou spíž, neboť ta při současné distribuci potravin není potřebná. Zato je kuchyň vybavena velikou ledničkou a mrazicím pultem. Každý sporák musí mít digestoř, to je povinné.

Patří ve Švýcarsku k běžnému standardu i drtič odpadků?

Ne. To je totiž otázka zákona. V některých částech Švýcarska stejně jako i v některých jiných evropských státech na rozdíl od USA, kde toto zařízení patří k běžnému vybavení, nejsou drtiče povoleny. Souvisí to s problematikou čištění odpadních vod. Zato jsou rodinné domky většinou vybaveny speciálním lisem na zpracování odpadu. Sice jen suchého, ale tak, že se jeho objem zmenší na šestinu.

Opravdu je ve Švýcarsku ve všech domácnostech důsledně tříděn odpad?

O tom nepochybujte. Netřídit odpady by nikoho vůbec ani nenapadlo.

Jak velký prostor kuchyň zaujímá?

Jak už jsem řekl, kuchyň je součástí obytného prostoru a její rozměr závisí i na počtu členů rodiny. Má to svůj význam. Žena, která připravuje jídlo, je vlastně stále uprostřed svých blízkých. Zvlášť má-li malé děti, je toto řešení vynikající. Tady bych chtěl zdůraznit jednu zvláštnost oproti zdejším poměrům. Ve Švýcarsku se celá rodina schází nejčastěji u oběda. To je dáno pracovním rytmem. Ve dvanáct hodin lidé odcházejí ze zaměstnání na oběd domů. Večer si pak každý člen rodiny svůj čas organizuje spíše po svém, zvlášť mladí lidé.

A jaké je další vybavení kuchyně?

Správné vybavení kuchyně je věda. Vždyť na něm také pracují týmy odborníků, které ve svých projektech zúročují poznatky z praxe. Upustilo se například od stejné výše pracovní plochy. Ta je nastavitelná v závislosti na výšce hospodyně. Plocha sporáku je zapuštěna níž, je tak dobře vidět do hrnců, při míchání se nemusí zvedat ruce do nepohodlné výšky.

Z hygienických důvodů jsou kuchyně vybavovány uzavíratelnými skříňkami, do nichž se nepráší. Ve skříňkách nejsou police, ale dobře fungující výsuvy, rohové skříňky jsou vybaveny tzv. karusely. Roboty a kráječe se po upotřebení sklápějí dovnitř. Říká se, že správně vyprojektovaná kuchyň je taková, která se snadno udržuje v čistotě.

Na závěr bych chtěl poznamenat, že české firmy, které se specializují na výrobu kuchyní, rozhodně za tímto světovým trendem nikterak nezaostávají.

Děkuji za rozhovor.

ING. ARCH., AKAD. ARCH. MILAN HON,

absolvent ČVUT a AVU, tři roky pracoval v projektovém ústavu, rok v Berlíně, pak se vrátil a na pozvání odjel do Švýcarska, kde žil a pracoval přes dvacet let, v současnosti pedagog na FA ČVUT

Zdroj: Svět kuchyní 1/02

„Desatero“ aneb Jak nakupovat obklady

1. Charakter prostoru, do nějž jsou obklady určeny

Udělat si jasno, kam jsou materiály určeny, je nejdůležitějším krokem při vlastním výběru. V této fázi zvažujeme zejména design, kombinace různých prvků, užitné vlastnosti, vhodnost použití do určitých prostor atd.

2. Možnost prohlídky realizovaných projektů

Každá solidní firma zabývající se prodejem musí být schopna ukázat zákazníkům vybírané obklady minimálně ve formě fyzických vzorků nebo lépe v podobě vzorových realizací ve vlastní vzorkovně či prodejně. Nakupovat obklady pouze podle katalogu bez prověření jejich skutečného vzhledu na reálných vzorcích je velice ošidné a mnohdy může skončit velkým zklamáním. Proto doporučujeme nenakupovat tam, kde tuto službu nenabízejí.

3. Možnost dokoupení dodatečného materiálu po určité době

Při nákupu se doporučuje vždy zakoupit o 10 až 15 % materiálu více na prořez a jako rezervu. Zbylé zboží v žádném případě nelikvidujeme nebo se nesnažíme vrátit zpátky prodávajícímu. Tato rezerva slouží pro případné následné opravy obkladu, čímž se později vyhneme zbytečné kompletní výměně obkladu při drobných stavebních zásazích v obloženém prostoru. Přesto je dobré vědět, zda je prodávající firma v případě potřeby schopná dodat i další materiál. Z tohoto pohledu jsou rizikovější nákupy v hobbymarketech, a to zejména pokud se jedná o zboží prodávané v rámci „akce“.

4. Obchodní podmínky

Při nákupu je nutné znát obchodní podmínky, za kterých zboží pořídíte — cenu, termín dodání, délku záruky, možnosti a pravidla případné reklamace apod. Seriózní prodejce vám tyto informace samozřejmě bez zaváhání poskytne. Pokud máte v tomto směru pochybnosti nebo se vám sdělené údaje nezdají, doporučujeme provést konfrontaci s jinou prodejnou vybraných obkladů a zvolit dodavatele s lepšími podmínkami.

5. Servis, poradenství, renomé

Při výběru je dobré si všímat i renomé prodávající firmy. Je samozřejmě příjemnější nakupovat tam, kde poskytují k nákupu i další servis – dopravu zakoupeného zboží, zajištění grafického návrhu realizovaného obkladu, poradenství v technických otázkách týkajících se obkládání, nabídku lepidel, spárovacích tmelů a dalších materiálů potřebných pro obkládání apod. Pověst firmy je v oboru keramických obkladů také velmi cenná – zcela jistě půjdeme nakupovat raději tam, kde jsme získali vlastní dobrou zkušenost či nám ji doporučil někdo, komu sami věříme.

6. Barva střepu

Jedná se o barevnost hmoty, ze které je střep obkladu vyroben. Tento střep je na povrchu zpravidla pokryt glazurou a to svádí k tomu tento parametr podceňovat. Přesto stačí drobnost -– v hotovém obkladu může dojít k odštípnutí glazury v rohu nebo na hraně obkladu a tmavý červený střep bude z plochy obkladu zářit podstatně více než bílý. Také technické parametry (soulad střep–glazura, vlhkostní nárůst u obkládaček, atd.) jsou podle některých odborníků o něco příznivější u bílého střepu než u červeného. Tyto skutečnosti by neměly vést k zatracování obkladů s červeným střepem, nicméně platí, že bílý střep je známkou kvality a sázkou na jistotu.

7. Nasákavost (poréznost) materiálu

Jedná se o velmi důležitý parametr, který zásadním způsobem ovlivňuje mrazuvzdornost výrobků. U obkládaček určených pro obklady stěn v interiérech (většinou koupelnách) není mrazuvzdornost požadována a nasákavost bývá zpravidla více než 10 %. U dlaždic je mrazuvzdorné provedení naopak žádoucí, a proto by měly mít nasákavost co nejnižší. Běžné mrazuvzdorné glazované dlaždice by měly mít nasákavost maximálně 3 %, ale doporučuje se 1,5 % a méně. Jistotou jsou z tohoto pohledu slinuté dlaždice s nasákavostí nižší než 0,5 %. Pro použití v exteriéru lze proto jednoznačně doporučit výhradně slinuté dlažby.

8. Povrchová úprava – otěr, protiskluz

Jedná se opět o parametry, které jsou důležité u podlahových dlaždic. Odolnost proti otěru je klasifikována do 5 stupňů (PEI 1 až PEI 5), přičemž stupeň 1 představuje nejnižší a 5 nejvyšší odolnost proti otěru povrchové vrstvy dlaždice. Pro běžné domácí prostory (kuchyně, koupelny, obývací prostory) stačí stupeň 3, zatímco veřejné prostory (restaurace, obchody) nebo vstupní prostory domů a bytů vyžadují stupeň 4 nebo lépe 5. V jistých případech (bazény, průmyslové provozy, apod.) je také třeba použít dlažby s protiskluzovým povrchem. V takovém případě je třeba nechat na odborníkovi, jaký stupeň protiskluzu pro daný povrch doporučí. Tuto volbu nelze provádět laickým způsobem, protože podcenění tohoto problému může mít dalekosáhlé důsledky v podobě např. zranění při uklouznutí. Na druhou stranu zbytečně vysoký stupeň proti-skluznosti s sebou přináší i náročnější údržbu povrchu dlažby a tím i vyšší časové a finanční nároky.

9. Barevný odstín, velikost prvků (kalibr)

Každý výrobce značí na kartonu se zbožím číselným nebo znakovým kódem barevný odstín daného výrobku a jeho přesný rozměr (kalibr). Pro jeden prostor (místnost, koupelnu, podlahu) je nutné použít materiál stejného odstínu a rozměru. To je nutno si při nákupu zkontrolovat, protože pokud dojde k pomíchání materiálů různého odstínu či rozměru, tak za to výrobce obkladů nenese žádnou odpovědnost a reklamaci (která je logickým vyústěním takové situace) lze uplatnit pouze u prodejce nebo u kladečské firmy. Proto se vyplatí zkontrolovat si jednotnost popisu kartonů před vlastním zahájením kladečských prací.

10. Země původu

Těžko říci, které obklady doporučit. Obkladači často mluvívají o tom, že vůbec nemusí platit rovnice, že co je dovezené ze zahraničí, je kvalitnější (a pokud se týká kvality, přesnosti atd., lze jim věřit, protože to mají „v ruce“). Zato ceny zahraniční obkladů bývají několikanásobně vyšší. Navíc je faktem, že místní výrobci se velmi zlepšili v designu, takže mnohdy nepoznáte, zda je koupelna obložena domácím nebo zahraničním výrobkem. Je však pochopitelné, že několik tuzemských výrobců nemůže mít tak široký designový sortiment jako zbytek světa dohromady. Takže jestli mohu říci svůj názor: Pokud bych si našel vzor, který by mi vyhovoval po vzhledové stránce, šel bych do tuzemské produkce. V opačném případě tu máme na trhu prakticky celý svět. Stačí sledovat pravidelně Svět koupelen a nechat se inspirovat!

Za redakci Marek Burza

Zdroj: Svět koupelen 1/02

O čem vypovídá předzahrádka

Každý na svém písku
Téměř v každém článku na toto téma se dozvíme, že předzahrádka je vizitkou majitele nemovitosti. S tím se dá těžko polemizovat, okrasná výsadba před domem může při správném citlivém pojetí výrazně přispět k celkovému vnějšímu vyznění domu. Dále se často dočítáme, že pěkná předzahrádka vypovídá o dobrém vztahu majitele k lidem, že je to přivítání navozující pocit důvěry a vstřícnosti. I to může platit, pokud si ji majitel sám vysadil a dobře ji udržuje.
Při bližším pohledu však u nás častěji zjistíme, že předzahrádky více než co jiného hlásí, že sousedé v ulici se nedokáží domluvit na určité jednotící lince, propojení, odstranění plotů, mnohdy doslova ohrad, na společných prostorách pro posezení, grilování, hry dětí, natož o společném hřišti či dokonce bazénu. Na mysli máme zejména situace, kdy kromě pruhu před domem jinou zahradu a prostor na pozemku nemají. Dohodnutá základní koncepce však nesmí vytvářet uniformní pojetí a bránit individuální výsadbě.
Jde především o to vyloučit budoucí spory o přílišný stín vzrostlých stromů, o popínavé rostliny roztahující se na sousední fasádu, o pravidla zabraňující psům používat konifery a květiny jako znamenitá značkovací místa, která záhy reznou.
Kromě okrasného účinu je mnohem důležitější, že předzahrádka plní často i funkce protihlukové a protiprašné, že alespoň trochu zlepšuje a zvlhčuje ovzduší u domu, že je větším či menším spojením městského člověka s přírodou.
Platí to u každé zahrady, že méně bývá více, ale u předzahrádky dvojnásob. Přeplácaný, zahuštěný, třeba i hodně pestrý prostor před domem a kolem přístupové cesty ke vchodu do domu, nerespektující a neladící s architekturou, barvou fasády, takový nepůsobí příznivě. Stále je však lepší, než pořádně vysoký neprůhledný plot, v době plískanic chráněný u blízké děravé silnice s loužemi igelitem, za nímž se u domu chmuří tmavé konifery.

Od úzkého proužku k velkému prostoru
Rozmanitost předzahrádek je dána mj. jejich velikostí, tvarem, zvyklostmi v dané lokalitě, výběrem a sestavením rostlin. Jsou předzahrádky uzoučké, jen proužek podél domu ukrojený z chodníku. Jsou i širší pruhy a prostory, v nichž nás cesta od branky vede ke vchodu. Pokud předzahrádku protíná ještě vjezd do garáže, je to už nepříjemná okolnost, která se však dá dobře řešit pojezdovými tvárnicemi umožňujícími růst trávníku i pěknou úpravou rabat a svahů kolem cesty. Velké předzahrádky už lze ztvárnit podle zásad zahradní architektury.
Nadšenci, s nimiž se setkáváme zejména v Anglii, dokáží využít i nepatrný proužek země u domu či mezi dlaždicemi, kde uspějí jen nenáročné úzké polštářovité skalničky a kde je místečko pro popínavou rostlinu, která má větší a delší kořenový systém a sežene i na tak nepříznivém stanovišti vláhu a živiny. Ještě se vejde pár nádob, nejčastěji terakotových, s větší květinou či malým keřem. A hle, jak se dům z tak malých možností změnil, jak fasáda ztratila svoji strohost.

Dva rozdílné přístupy
Od dvou základních přístupů se odvíjí pojetí předzahrádek, jejich osázení i využití. První nepočítá s žádným oplocením, nanejvýš nízkým rabatem či opěrnou zídkou, propojuje se s okolím a zcela se otevírá pohledům. Běžné je toto pojetí ve Spojených státech a Kanadě, ale zpravidla u těch domů, kde je zahrada ještě za domem. Uplatňují se někde i v Holandsku a Německu, ale vždy tam, kde jsou bezpečnostní rizika nízká a sotva někoho napadne jít dloubat vysazený keř či trvalku.
U nás je zcela volná předzahrádka spíše výjimkou. Případy, že vysazené konifery a jiné keře za noc zmizely, že vzrostlé stříbrné smrčky kdosi před Vánoci v půli uřízl, že ze záhonů zmizely desítky, ba stovky cibulí květin, nejsou ničím výjimečným. Konečně v zemi, kde lapkové za noc ukradnou tisíce sazenic z čerstvě vysázeného vinohradu, kde vandalům vadí i holé zdi, nemůžeme očekávat, že lidé nebudou své rostliny chránit alespoň zřetelnou hranicí z nižšího živého či jiného plotu. Už je to překážka, pro každého jasné znamení, že vstupuje na soukromý pozemek. A to je onen zmíněný druhý přístup, který přechází už k úplnému oddělení předzahrádky od komunikace.

Holandský kompromis
V Holandsku dbají na to, aby v předzahrádce stále něco kvetlo a barevné plochy kontrastovaly s pozadím keřů a popínavých rostlin. Plocha je od chodníku oddělena jen nízkým nebo středním živým plůtkem, který neomezuje pohled na krásu. V Německu se dosti často setkáváme s vysokými, pečlivě stříhanými živými ploty z cypřišů, smrků a habrů. Zajišťují dostatek intimity a těm majitelům, kteří nemají u domu jiný prostor, i využití předzahrádek k relaxaci a pohybové aktivitě. Vysoký živý plot izoluje vůči prachu, emisím a částečně i proti hluku.

Pro severní expozici
Je třeba se také zmínit o výběru rostlin pro stinné předzahrádky na severní straně od domu, kterých je nejméně padesát procent. Nemají-li být barevně jednotvárné, zvolíme čechravu (Astilbe) – je nejkrásnější kvetoucí trvalkou stínu. Vynikne ve větší skupině v různých barvách od bílé přes růžovou až po sytě červenou. Vhodné jsou také kakosty (Geranium) s výškou kolem 50 cm, např. G. meeboldii se světle fialovými květy, G. platypelatum se svítivě modrými květy a na podzim krásně zbarvenými listy či G. silvaticum s květy tmavě růžovými. Funkie (Hosta) se pěstují především pro různě velké, tvarované i pestré listy, ale i jejich květy jsou velice efektní. K dispozici je mnoho druhů a odrůd. Hortenzie (Hydrangea macrophylla) je velice dekorativní a kvete i ve stínu. Do vlhčích míst se dobře hodí brzy zjara růžově kvetoucí bergenie s velkými dekorativními listy. Dobře poslouží i orlíčky (Aquillegia). S menším světelným přídělem se spokojí ještě řada dalších rostlin, zejména stálezelených keřů.
Udílet rady, jak si vytvořit pěknou předzahrádku, je však dosti obtížné, protože podmínky, okolnosti, představy majitelů a účel jsou velmi rozdílné. Obecně i tady platí, že k tomu, aby keře a květiny vynikly, potřebují nutně předpolí či kontrast trávníku. Výběr trvalek, cibulovin, dvouletek a letniček je velký a záleží jen na představě a vkusu, jak budou využity a uspořádány.

Pavel Chobotský, Foto: autor

Zdroj: Můj dům 8/01

Begonie: ozdoba domova

Na počest guvernéra
Zabrousíme-li do historie, zjistíme, že begonie byly pojmenovány v 17. století na počest Michaela Begona, který byl guvernérem St. Dominga. Bylo objeveno a popsáno na tisíc druhů tohoto rodu. Většina z nich pochází z tropických a subtropických oblastí Ameriky, Asie a Afriky. Jsou mezi nimi několikametroví obři, ale i trpaslíci, kteří se vejdou do dětské dlaně. Některé jsou v kultuře téměř nezničitelné, jiné nelze bez skleníku vůbec pěstovat. Zahradníci vyšlechtili kolem šesti set kultivarů a pěstuje se na dvě stě botanických druhů.

Magie listů v interiéru
Listové begonie, jak již bylo řečeno, pěstujeme především pro výrazně zbarvené listy. V interiéru některé pravidelně kvetou. Bíle, růžově nebo korálově zbarvené květy jsou uspořádány do květenství. Jednotlivé květy jsou zpravidla drobné a nemají příliš vysokou estetickou hodnotu. Jedná se především o křížence druhů Begonia rex a Begonia diadema.
Převislý růst mají kultivary odvozené od B. limmigheana, B. scandens. Naopak keřovitým vzrůstem se pyšní B. bowerii, B. imperialis, B. conchifolia, B. masoniana, B. albo picta, Begonia corallina hybrid a další.
Pokojové begonie pěstujeme ve vzdušném, humózním substrátu, který si připravíme například smícháním rašeliny a kvalitní kompostové zeminy. Výsledná kyselost substrátu by se měla pohybovat mezi hodnotami pH 5,5 až 6,5.
Během letního období rostliny bohatě zaléváme a pravidelně mírně přihnojujeme. Nezapomeneme je přistiňovat před slunečním úpalem. Teplota by se měla pohybovat kolem 20–25 °C.
V zimním období, pokud nám to naše podmínky dovolí, bychom měli rostlinám teplotu snížit na 15–18 °C. Za takových podmínek rovněž omezíme zálivku a vynecháme hnojení. Pokud pro rostliny nemáme chladnější přezimování, měli bychom vyšší teplotu kompenzovat dostatečným osvětlením. Begonie sice snáší polostín, ale při výrazném nedostatku světla ztrácejí rostliny výrazné zbarvení listů, poněkud vytahují a jejich pletivo se stává křehčím.
Rostliny můžeme množit v průběhu celého roku. Bylo však vysledováno, že ideální jsou tři období: během srpna, potom v prosinci a lednu, anebo v březnu a dubnu.
Nejčastěji používáme k množení listové řízky. Můžeme použít celé listy nebo i jen části listů. V omezené míře používáme vrcholové řízky. Zakořeňování probíhá při pokojové teplotě. Musíme však zvýšit vlhkost vzduchu. Pro tento účel jsou vhodné plastové miniskleníčky, odříznuté části PET lahví nebo mikrotenový sáček. Substrát na zakořeňování si připravíme ze dvou dílů rašeliny a jednoho dílu písku.
Adventivní pupeny se nalézají v místech, kde se větví listové žilky. Zde se po šesti až osmi týdnech začnou objevovat nové rostlinky. Ty později přepícháme do truhlíčků na vzdálenost asi 5 x 5 cm. Začnou-li se vzájemně dotýkat listy, je vhodná doba na rozsazení do přiměřeně velkých květináčů a výše popsaného substrátu. Přihnojíme až když vidíme, že rostlina pokračuje v růstu.

Procházka mezi druhy
Begonie královská (Begonia rex) vyniká mezi listovými begoniemi odrůdovou bohatostí i bohatostí barev. Původní botanický druh, který byl nalezen v Assamu, bychom na trhu marně hledali. Prodávají se však četní kříženci s asijskými begoniemi. Listy jsou poměrně velké – u některých kultivarů dosahují až třiceti centimetrů délky. Při přesazení nesmíme rostlinu umístit hlouběji, protože by mohlo začít zahnívat „srdéčko“.
Begonia boweri je další často pěstovanou begonií. Původní druh (s velmi pěknými světle zelenými zřasenými listy a černými nebo hnědými skvrnkami na nich) pochází z Mexika, ale prodává se jen zřídka. Nejčastěji se pěstuje odrůda „Tiger“. Má olivově zelené listy a světle zelené skvrny. Stonky a rubová strana listu jsou vínově červené. Zaléváme vodou o pokojové teplotě. Stanoviště by mělo být světlé, ale chráněné před přímým slunečním zářením.
Begonia corallina je keříčkovitá rostlina, která dorůstá větších rozměrů. Snáší však i silnější zpětný řez, a tak je možno ji tvarovat. Řez děláme nejlépe při přesazování. Během léta ji můžeme umístit i na polostinné místo venku. Zaléváme „odraženou“ vodou.
Mezi pokojové rostliny se řadí také kultivary Begonia x elatior. Patří mezi begonie ozdobné květem. Najdeme mezi nimi velkokvěté a bohatě kvetoucí rostliny s květy v barvách od bílé přes růžovou, oranžovou či žlutou až po červenou i další odstíny. Květy jsou podle kultivaru jednoduché nebo plné. Listy bývají celokrajné nebo i pravidelně zubaté. Pěstujeme je na světlém, ale chráněném místě. V zimním období potřebují teploty kolem 15 °C. Nejčastěji se však pěstuje jen jako sezonní rostlina. Je velmi pěkným květinovým dárkem.
Begonie jsou velmi různorodým rodem a podle svého vkusu si jistě vybere každý. Kromě interiérových rostlin bychom mohli pokračovat o hlíznatých balkonových begoniích a také o oblíbených voskovkách či ledovkách, ale to až někdy jindy.

Jan Stanzel, Foto: autor

Zdroj: Můj dům 8/01

Otři nožku o rohožku

Po nahlédnutí do telefonního seznamu a internetových stránek jsme byli mile překvapeni, kolik firem se výrobou nebo prodejem rohoží a čisticích zón zabývá. Někteří prodejci se na tento sortiment specializují, ale většinou jej vedou jako doplňkový – např. vedle koberců či průmyslového zboží.

Proč se přezouváme?
Většina našinců nepovažuje přezouvání do domácí obuvi za nic nenormálního. Nakonec zout si po celodenním nošení polobotky nebo lodičky, které svírají naše nohy jako kleště, a místo nich obout pohodlné pantofle, je pro naše unavené nohy jako balzám. Vzhledem ke klimatickým podmínkám v České republice je nesporné, že přezouváním radikálně omezíme množství nečistot, které bychom si jinak roznesli na podrážkách po celém bytě. Ještě většího účinku bychom však docílili, kdybychom věnovali dostatečnou pozornost výběru kvalitní rohožky nebo čisticí zóny.
Totiž: není rohožka, jako rohožka…

Račte si vybrat
Pokud jste skálopevně rozhodnuti dožít s vaší letitou rohožkou, prosím. Přesto byste měli vědět, že vývoj i tak prozaického sortimentu, jako jsou domovní rohožky, pokročil. Ne, nemusíte mít obavy, vaše oblíbené pryžové či pletené rohožky se stále vyrábějí a vyrábět zřejmě budou – ale při vší úctě k tradičním výrobkům, srovnávat je s moderními čisticími zónami z produkce domácích i zahraničních výrobců nelze.
Rozdíl je už v použitých materiálech – hliník a plasty –, od nichž se odvíjí životnost, schopnost zachytit nečistoty, design, ale také cena. Zatímco pryžové nebo pletené rohožky pořídíte za sto až pět set korun, v případě čisticích zón počítejte řádově s tisíci, ale raději s desetitisíci korun – záleží na velikosti a zvoleném systému čisticí zóny. Cenový rozdíl je také jedním z důvodů, proč většina z nás zůstává věrná rohožkám z tradičních materiálů.
Čisticí zóny můžete nejčastěji vidět v supermarketech, bankovních domech, úřadech atd., tedy na velice frekventovaných místech, ale díky variabilnosti systémů nepřijdou zkrátka ani majitelé rodinných domů, ba ani obyvatelé bytových domů, kteří mohou mít hlavní čisticí zónu před i za hlavními domovními dveřmi a rohožku moderní konstrukce před dveřmi do svého bytu.

Rohožky a čisticí zóny
Ale ke konkrétním příkladům. Našimi tradičními výrobci tkaných a mřížkových rohoží z juty jsou výrobní družstvo Delana z Českých Budějovic nebo pražská firma Viking. Rohože z juty a z kokosových vláken má ve své nabídce rovněž firma Avanti z Prahy. Specialistou na rohože je firma Danielka z Řečan nad Labem, která kromě juty a kokosu vyrábí domovní rohožky také z mořské trávy. Výhodou tohoto ekologického materiálu je odolnost proti vlhku a vodě.
Netřeba zdůrazňovat, že na uvedených typech rohoží je velký podíl ruční práce. Naproti tomu výroba moderních čisticích zón je ryze tovární záležitostí. Jak již bylo zmíněno, základem jejich konstrukce mohou být válcované hliníkové profily osazené pryžovými nebo textilními pásky. Tak je tomu například v případě samonosné rohože Topwell z produkce mladoboleslavské firmy Gapa. Do hliníkových profilů jsou osazeny pryžové profily pro hrubé nečistoty nebo textilní polypropylenové pásky na dočištění. Čisticí zóna Topwell se ukládá pod úroveň podlahy do otvorů osazených rámem, nebo ji lze volně položit na zem. Při úklidu ji jednoduše srolujete a nečistoty vymetete či vyluxujete. Jednou z výhod čisticích zón je, že se vyrábí podle přání zákazníka.
Zcela jiné konstrukce, která umožňuje odtok vody a propadávání nečistoty, je materiál Cobex z nabídky firmy Prouza a synové. Je určen především pro venkovní prostory, kde zachycuje hrubé nečistoty. V kombinaci s „coberohožemi“ je schopen zachytit i prach. Spodní část coberohože Standard tvoří protiskluzná pryž.
Hliníkové rohože systému Broxo jsou v ČR vyráběny pod značkou Inteko-Lola. Různé druhy hliníkových profilů lze vzájemně kombinovat a doplňovat kartáčovými pruhy různé hustoty.
Mohli bychom pokračovat. Každý systém je jiný a něčím originální, úkol však mají společný – zabránit tomu, aby nečistota ničila interiér. Je jen na vás, jestli zůstanete věrni klasické pryžové rohožce, nebo investujete do dražší, leč podstatně účinnější čisticí zóny.

(lch)
Foto: Robert Virt
Zdroj: Můj dům 8/01

Detail v rukou urbanistky

O celcích a detailech
Urbanisté jsou architekti, kteří se zabývají územím, krajinou, organizací měst i venkova, zpracovávají územní a rozvojové plány a navrhují obvykle velkorysé obytné celky. Specializace je v současnosti vede spíše k tomu, aby vnímali všechny společenské, ekonomické a ekologické souvislosti a vůbec mysleli globálně. Málokdy stačí hloubat o detailech staveb nebo krajiny, natož o dokonalých prvcích do bytů a jejich jednotlivých částí.
Ještě před válkou řešili naši funkcionalističtí architekti rozvojové plány mnoha měst (nejznámější jsou Zlín a Hradec Králové) a vedle toho navrhovali jak vily pro střední a vyšší společenské vrstvy, tak sociální bydlení pro nemajetné. A ve všech těchto budovách pak řešili téměř každý detail – od parapetu okna po tvar kliky. Kde ty časy jsou?! O to dobrodružnější je dnes sledování vývoje návrhů Ivany Dombkové, která se dokáže tvořivě vyrovnat i s prostory, kde jsou uplatňována „oblíbená a zaběhnutá“ klišé, a dovede je dotáhnout k působivému celku včetně sebenepatrnějších detailů. Její navýsost současné, nicméně k funkcionalistické filozofii se hlásící řešení domů, bytů i nábytku je charakteristické také barvami, které ráda používá, i kombinací oblíbených materiálů. Puristická „čistota“, vnímaná u mnoha jiných realizací jako přílišný „chlad“, se v jejím podání mění v rafinovanou jednoduchost a přívětivost.

1 + 1 = 1
V našem případě nejde o chybu. Navštívili jsme totiž jednu pražskou půdu, jejíž architektonické a interiérové řešení se dostalo na rýsovací prkno architektky Dombkové a realizace byla svěřena její mateřské firmě Donlić Interier. Původně zde šlo o dvě malé půdy, podobné tisíci jiných půd protkaných trámy a dřevěnými schodišti s vyřezávaným zábradlím. Majitelův požadavek zněl: propojit obě půdy do jednoho celku. Šlo o investora, jakého si přeje jistě každý architekt. Nastínil zadání, svěřil se s cestovatelským způsobem života a naznačil hodnoty, které jsou mu blízké a mohou se tudíž odrazit ve výrazu bytu. Prodiskutoval s architektkou její vizi řešení prostoru, schválil nebo určil barevnost a materiály, které mu byly pro rekonstrukci a vybavení nabídnuty – a vrátil se za tři měsíce s kufry, vybalil je a v bytě začal žít. V oněch třech měsících firma Donlić Interier probourala zdi, provedla novou elektroinstalaci, vodoinstalaci, vyrobila všechny dveře, sádrokartonové předěly a niky pro vestavěný nábytek, spotřebiče a audiovizuální techniku, vybavila šatny, koupelnu, parní saunu, vyrobila nebo objednala nábytek, vymyslela a realizovala netradičně řešené schodiště, vymalovala, provedla italský štuk na stěnách, objednala a zavěsila svítidla, pořídila bytové doplňky, kuchyňské přístroje, nádobí, sklo i porcelán – a tisíce dalších věcí, ať velkých či malých. Z původních bytů zůstaly jen tmavé podlahy a střešní okna.

Život s průhledy
Původní půdy byly opravdu malé, což je ostatně vidět i při pohledu na současný stav. U vchodu měly malou kuchyňku a WC, následoval obývací pokoj a po schodišti se šlo nahoru do ložnice a koupelny. Po vybourání stěn bylo nutno rozhodnout, co s trámy. Bez nich by spadla střecha – a s nimi zase nešlo naplnit záměr klienta ani architektky.
Ivana Dombková ukázala, že řešení nabízí sádrokatron. Trámy byly do něj „obaleny“ tak, aby prostor opět zcela nerozdělily, nýbrž pomocí štěrbin a průhledů opticky propojily. Ze sádrokartonu byly vytvořeny niky na audiovizuální techniku a některé elektrospotřebiče v kuchyni, vestavěné skříně, noční stolky, komody, vytvarován byl „skleník“ v jídelně a pomocí sádrokartonu byly srovnány i četné nerovnosti stěn. Na sádrokarton pak šel dobře nanášet barevný italský štuk San Marco firmy Final.
Původní kuchyňka u jednoho vchodu se změnila v šatnu, WC s umyvadlem zůstal, obývací pokoj první půdy byl sice prostorově zachován, zcela se však změnila jeho tvář. Na stěně u vchodu byly vymodelovány niky na audiovizuální techniku, osvětlení a obrazy. Po pojezdech skrytých v liště se tiše pohybují posuvné skleněné dveře, které zvukově oddělují prostor od předsíňky a vstupních dveří, současně však s nimi udržují kontakt vizuální.
Původní obývací pokoj vedlejší půdy byl změněn na podlouhlou jídelnu, v jejímž čele upoutává barevný skleník vymodelovaný rovněž ze sádrokartonu. Dominantou jídelny je točité schodiště částečně ukotvené v krokvích. Jeho originálně vymyšlená konstrukce umožňuje, že se tři stupně vznášejí volně v prostoru, aby se pak opíraly dvěma zakřivenými stupni o pevnou podnož. Schodiště by se mohlo nazývat „schody do nebe“ – a jistě na něm nechá oči každý návštěvník. Nabízí totiž z každého úhlu a pohledu jiné grafické křivky či jednoduchý ornament girland mířících kamsi k obloze a nekonečnu. Na jídelnu navazuje bezprostředně kuchyně s blokem elektrických spotřebičů umístěným do niky a velká dvoudveřová chladnička. V těsném sousedství vznikla malá hospodářská komora na úklidové a čisticí prostředky, žehlicí prkno apod.

Život na galerii
Krajkovím schodiště z mírně broušeného masivního nerezového plechu se návštěvník „povznese“ na galerii, která propojuje všechny prostory v patře a opticky náleží i k prostoru dole. Stačí se na ní na chvíli zastavit a pozorovat všechny světelné efekty, které vznikají průchodem nebo odrazem slunečních paprsků, jejich kresbami či grafikou promítnutou do krovu, na stěny, kovové prvky nebo žulové desky, nebo střešními okny sledovat střechy protějších domů či se jen tak zahledět na oblohu. V patře jsou dvě prostorné ložnice. V jedné jsou v nově vytvořené nice zabudovány velkokapacitní skříně a noční stolky, k druhé přiléhá šatna, která vznikla v prostoru, do něhož ústí výtahová šachta. Nechybí v ní ani audiovizuální technika, opět skrytá v nikách. Koupelna obložená granitem je vybavena prvotřídní sanitární keramikou firem Jacuzzi, Villeroy & Boch a Duravit. Skutečnou lahůdkou je neobvyklá parní lázeň – interiérem ponořeným do elegantní granitové černi občas problesknou paprsky světla odražené od kovové sprchy firmy Dornbach. Technologie patří švédské firmě Tylö. Pára přichází do prostoru štěrbinami pod lavicemi obloženými černou žulou, jak to známe z veřejných saun ve Finsku nebo Švédsku.

Racionalita a senzibilita
Interiéry i nábytek Ivany Dombkové se vyznačují zajímavou kombinací protichůdných vlastností – striktní racionality, funkčnosti a minimalismu, ovšem obroušených v tvarech, materiálech i barvách vysokou mírou senzibility. Purismus některých detailů se do lidského oka promítá jako grafika nebo dokonalá černobílá fotografie. Její návrhy jako by reprezentovaly podivuhodnou diádu principů jang a jing či mužského a ženského prvku. Stejně tvořivě architektka pracuje s horninami, kovy, sklem i dřevem.
V námi navštíveném půdním bytu se objevuje například hnědočerný granit Baltic brown (zpracovala jej firma Zedník) na deskách všech stolů, v kuchyni a koupelně jednak na podlaze, jednak jako obklad stěn. Podnože všech stolů jsou z broušeného masivního nerezu, zatímco kliky, lišty, madla, úchyty a lemování skleněných výplní jsou z hliníku (s kovy pracují v mateřské firmě). Ocel se objevuje na působivých krytech běžných a fádních radiátorů a především na ojedinělém točitém schodišti. Detail spojení jednotlivých stupňů ukazuje, jak jednoduché řešení Ivana Dombková vymyslela – sešroubovat dva profily z mírně broušeného masivního nerezového plechu ve tvaru písmene „S“ tak, aby k sobě vždy přilehly dvě protilehlé plochy. Konstrukce se stává samonosnou, musí se však samozřejmě zavěsit nebo jinak ukotvit. Vybraná italská svítidla dovezla brněnská firma A.M.O.S., jediný, a to šedý koberec belgické provenience koupili v Opavě ve firmě Velvet.
Na sluncem prozářené půdě byla zvolena citlivá barevnost, která dala vyniknout ušlechtilosti použitých materiálů. Neutrální šedohnědou barvu stěn, která zjemňuje shora dopadající sluneční jas, doplnil „cihlový“ benátský štuk na většině stěn, které vznikly ze sádrokartonu. Jediným výtvarným akcentem v bytě jsou obrazy malíře Jana Svobody a grafika Egona Schieleho. Příjemný dojem tohoto podkrovního světa umocňují sluneční paprsky, které bloudí po stěnách, podlahách a nábytku a vytvářejí neustále proměnlivé grafické obrazy. Stačí však zatáhnout okenní žaluzie a prostor se ponoří do měkké šedi – a jako loď v mlze odplouvá do jiného rozměru…

Lenka Žižková, Foto: Iveta Kopicová
Zdroj: Můj dům 8/01

Na šikmé ploše

Výška je stejně důležitá jako plocha
Správnou představu o možnostech využití jednotlivých místností a o jejich skutečné velikosti by měl mít každý dávno před tím, než se pustí do samotné výstavby půdního bytu. Návrh půdorysného řešení totiž nemusí odpovídat realitě, pokud nemáme k dispozici také řezy, vypovídající o výškách v jednotlivých částech prostoru. Zatímco v bytech s klasicky rovnými stropy umístíme třeba i vysokou šatní skříň kamkoliv, na půdě by se nám bez potřebných znalostí výšek mohlo lehce stát, že v místě předpokládaného průchodu do sousední místnosti polezeme nakonec po čtyřech.
Pro podkrovní prostory je (snad ještě více než pro ostatní byty) důležité vyřešit vhodně úložné prostory. Raději na úkor obytné plochy zřídit samostatnou šatnu nebo komoru, než se snažit úložné skříně začlenit do jednotlivých místností. Jedinou možností je totiž úložný nábytek vyrobit na zakázku – a to nebývá zrovna nejlevnější. U štítových stěn se musí přesně na míru navrhnout skříně se šikmým ukončením po stranách, při umístění skříní do šikmé stěny mají úložné prostory zase proměnlivou hloubku. Naproti tomu šatnu uprostřed dispozice můžeme vybavit typizovaným nábytkem.

Neprorazme stěny hlavou
Nejnižší části zešikmených prostorů se pro bydlení využívají velmi problematicky. Můžeme tu umístit jen nizoučké skříňky, například policové regály na knihy nebo drobné předměty. Ale v prostorech, kde šikmá stěna začíná od výšky kolem 80–90 cm, už můžeme počítat třeba s umístěním pracovního stolu. Při jeho obvyklé hloubce 80 cm si pak k němu budeme sedat z druhé strany v prostoru, kde už hlavou do stropu nenarazíme. K takové šikmé stěně se dá přistavit také postel (hlava se při sedání z lehu pohybuje po čtvrtkruhové dráze, která šikmou stěnu téměř kopíruje) nebo v určité vzdálenosti od ní i pohovka či křeslo.
Na šikmou stěnu určitě nezavěsíme horní skříňky kuchyňské sestavy, ale prostor pod ní můžeme využít například k rozšíření pracovní plochy na sestavě spodních skříněk – deska širší než obvyklých 60 cm nás „odsune“ do místa, kde už se pohodlně postavíme, a poskytne i prostor na odkládání. Při práci v kuchyni pak máme nejenom dostatek místa pro přípravu jídel, ale navíc všechno pěkně při ruce.
V koupelnách zase můžeme do místa s menší výškou umístit vanu, ve které sedíme či ležíme, s mírným odstupem dokonce klozet nebo bidet, ale určitě se nám sem nevejde sprchový kout. Také stěna pro zavěšení umyvadla, u kterého stojíme, už vyžaduje větší výšku.

Okno do nebe
Určitě neuškodí připomenout správnou polohu střešních oken. Aby se byt nestal stresující klecí, ze které uvidíme na jinak prázdné obloze jen sem tam přeletět vzdálené letadlo, měla by nám i střešní okna umožnit kontakt se světem venku. Oknem je zapotřebí vidět nejenom ze stoje, ale také při sezení. Jeho horní okraj by tedy měl být ve výšce kolem 180 cm, dolní okraj v běžné výšce okenních parapetů, 80–90 cm. Na sešikmené stěně se tím však výška samotného okna prodlužuje, zatímco svislá okna této podmínce vyhoví už při své výšce 100 cm, střešní okno (podle sklonu střechy) musí být vysoké okolo 140 cm.
Majitelé moderních bytů ve strohém, spíše technicistním pojetí určitě nebudou přemýšlet nad záclonami, většinou nechtějí doma ani závěsy – dávají přednost kovovým žaluziím. Ale zastánci „teplejšího“ tradičního zařizování považují právě záclony či závěsy za poslední tečku, bez které by to „nebylo ono“. Na šikmém okně si však zavěšení záclon jen těžko dokážeme představit. Předpokládám, že silonové kanýry nebo načechrané baldachýny jsou už opravdu hudbou minulosti a budeme uvažovat jen o závěsech z přírodních materiálů bez vzorovaných struktur.
Lehce nabíraný závěs z řídké bavlněné tkaniny může nahradit záclonu i závěs současně – do pokoje propouští příjemné rozptýlené světlo a pomocí dvou tyčí může překrýt i šikmé střešní okno.

Věra Konečná, Foto: Jaroslav Hejzlar
Zdroj: Můj dům 8/01

Hnědá klasika

Starý Rembrandt

V místnosti se její odstíny nejčastěji uplatňují ve velkých plochách, například na podlaze, a s dalšími barvami se kombinují snadno. Efektní jsou při použití tónu v tónu.

Děti hnědou příliš nemilují. Patří totiž k odvozeným barvám. Na rozdíl třeba od červené nebo modré, což jsou primární neodvoditelné barvy, je nutné ji namíchat. Odvozené (sekundární) barvy upřednostňují lidé nejdříve ve věku dvaceti až čtyřiceti let. Čím jsou starší, tím navíc preferují temnější odstíny. O umělcích to platí také. Například v raném Rembrandtově díle na rozdíl od díla pozdního temné hnědé tóny prostě nenajdeme.

Symbolika

Hnědé tóny jsou přívětivé, uklidňují a navozují pocit stability. Děti o ni zájem nemají, zato se k ní přiklánějí neustále ustaraní dospělí

Užití v interiéru

Hnědá opticky zužuje a rámuje prostor. Navozuje příjemnou a uklidňující atmosféru, ale vyžaduje výrazné doplňky

Text: Petr Tschakert, Foto:archiv

Zdroj: Moderní byt 7/01

Dokonalá kopie

Zhýčkaný zákazník nechce být omezován při návrzích interiéru, očekává kvalitu a bohatý výběr — a to mu laminátové podlahy přinášejí.

Dříve než se budeme zabývat jejich kvalitou, připomeňme, že dekor může být v podstatě jakýkoliv. Je to jednoduché. To, co návrhář vymyslí, se vytiskne na papír, po němž se, samozřejmě po náležitých povrchových úpravách, chodí. Nejčastěji se napodobují dřeviny a pak už jen záleží na fantazii. Na českém trhu si můžeme pořídit například podlahy s olivami, těstovinami, kamenem apod.

Dvojvaječná dvojčata

Není všechno zlato, co se třpytí. Stejně tak je to při výběru laminátových krytin. Existují levnější varianty vyráběné přímou laminací. Složené jsou ze čtyř vrstev — na nosné HDF desce je zespodu protitahová laminace, navrchu papír s vytištěným dekorem a vrstva melaminové pryskyřice (overlay) chránící celý povrch. Výroba probíhá v jedné pracovní operaci, zatímco cenově dražší typ, takzvaný vysokotlaký laminát, vzniká ve dvoustupňovém procesu. Nejdřív se za vysokých tlaků a teplot spojí povrchové vrstvy, a ty se pak slisují s nosnou deskou. Tyto podlahové krytiny se řadí do vyšších kvalitativních tříd a výrobci na ně zpravidla poskytují dlouholetou záruku.

Způsob pokládky

Podlahové krytiny jsou jednou z nejvíce zatěžovaných částí domácnosti. Nechceme tedy, aby byly jen hezké, ale očekáváme, že budou především vysoce funkční. Je proto důležitý také způsob pokládky jednotlivých typů.

Nejčastěji jsou k dostání v lamelách, které mají podobu buď tří parket (tzv. třípásové), dvou parket (tzv. dvoupásové), nebo napodobují selský způsob (jedno prkno), případně jsou i ve čtvercích. Plošně se pokládají výjimečně přímým lepením k podlaze, používanějším a výhodnějším způsobem je tzv. plovoucí pokládka. Jednotlivé díly se k sobě lepí speciálním lepidlem, nově lze lamely k sobě přichytit mechanickým zámkem. Spoj se provádí suchou cestou, lamely stačí jen zaklapnout do sebe, takže se v budoucnu může celá podlaha rozebrat a použít jinde.

Vývoj se nezastavil

Heslo dnešní doby je dělat věci stále lepší. A tak i laminátové podlahy prošly určitou obnovou. U některých typů se začala používat kvalitnější nosná deska s nižší bobtnavostí.

Jedna z vlastností, která jim doposud byla často vytýkána, byla hlučnost. Kroky se ozývaly a rozléhaly po prostoru, což mnoha uživatelům nebylo příjemné. Proto se desky začaly doplňovat izolační podložkou, která kročejový hluk tlumí.

Kam s kterou

Ještě nedávno existovaly prostory, kam se laminátové podlahy nedoporučovaly kvůli jejich konstrukčním vlastnostem. Dnes můžeme říci, že je lze s výjimkou koupelnového prostoru, kde je vysoká vlhkost a možnost přímého styku s vodou, použít kdekoliv v domácnosti. Vždy však musíme zvolit správný typ s ohledem na zatížení (vše je určeno podle platných evropských a českých norem). Některé společnosti dokonce nabízejí kolekce, které jsou přímo určeny jednotlivým typům místností, např. do kuchyně, předsíně atd.

BOX

Laminátové podlahy

– rozeznáváme s přímou laminací nebo vysokotlaký laminát

– plošně pokládáme lepením k zemi nebo plovoucím způsobem

– lamely se k sobě lepí nebo spojují mechanickým zámkem

– používá se nosná deska s nižší bobtnavostí

– kročejový hluk se tlumí izolační podložkou

Text: Lnka Haklová, Foto: Archiv

Zdroj: Moderní byt 8/01

Kontakty:

ASKO, Fr. Diviše 984, Praha 10,

tel.: 02/71 01 71 11;

BANIMPEX, Týmlova 14, Praha 4-Michle, tel.: 02/61 21 69 98, 02/61 22 36 94,

fax: 02/61 21 93 78;

KRATOCHVÍL PARKET PROFI,

Bohunická cesta 1/328, Moravany u Brna, tel.: 05/47 21 28 11, fax: 05/47 21 28 18;

LIGNUM HOLZ, Brněnská 38, Hodonín, tel.: 0628/34 08 55, fax: 0628/34 29 39;

PARKET SYSTÉM, Klimentská 45,

Praha 1, tel.: 02/22 31 57 95

Soukromý kus vesmíru

Oddělené sféry

Akademického architekta Marka Tesku a jeho studio Galerie bydlení — Tekton si manželé vybrali, protože se jim líbila jeho práce. Jemu se zase velmi rychle zalíbil úkol, který dostal. „I já mám stále častěji potřebu vytvořit si svůj vlastní svět, úplně jsem je chápal,“ říká. „Vznikla tu potřeba oddělit společenskou a soukromou část a dát interiéru originální vzezření, vzdálené prefabrikátům sériové výroby.“ Dvě podlaží podkrovního bytu jsou oddělena oblí-

beným interiérovým prvkem architekta Tesky — tajným vchodem. Náhodný návštěvník může klidně vstupní podlaží považovat za celý byt.

Dispozice bytu byla natolik určující, že konečné řešení interiéru nebylo vůbec jednoduché a zápory bylo nutné změnit v klady nápaditostí. Například stavebně špatně vyřešený „nástup“ bylo nutno vyřešit „nábytkovým“ způsobem. To se také týká umístění kuchyně, v níž je na poměrně malé ploše vše potřebné. Dominantou se stal odsavač par, jenž je vyroben přímo pro tento prostor a upoutá nejen designem, ale především vysokou výkonností a bezhlučným chodem. Interiérové digestoře patří ke specialitám studia Galerie bydlení — agregát je instalován mimo těleso digestoře (většinou na půdě nebo ve světlíku).

V prvním podlaží bytu jsou kromě vstupního prostoru společenská část, kuchyň a koupelna. V druhém podlaží je ložnice, z níž lze vyjít na terasu, koupelna a zabudovaná šatna, jež vtipně využívá zkoseného střešního prostoru.

Interiér, který může stárnout

Investor měl na architekta tři hlavní požadavky: aby doma nic nepřipomínalo práci, aby zařízení bytu bylo v maximální možné míře z domácích zdrojů (ne z dovozu) a aby interiér dokázal stárnout. V bytě tedy nenajdete žádný pracovní koutek s počítačem, „domácí zdroje“ byly dodrženy především tím, že se zařízení vyrábělo na míru interiéru a jeho uživatel a volba materiálů určitě přispěje i ke splnění třetího požadavku.

Z použitých materiálů si zvláštní pozornost zasluhuje měď. Právě ona dokáže stářím získávat patinu a byla použita nejen na digestoř, ale také na dřez a baterie. Podlaha ve společenské části bytu je prkenná. Dokonale provedený nábytek je většinou z masivního dřeva. Každý kousek zde má přesné místo a byl vytvořen proto, aby spoluvytvářel jeho ducha. Originálně jsou pojaty i všechny knihovny. Hned ta u vstupu je například z jedné strany předsíňovou stěnou, z druhé knihovnou v obývacím pokoji. Půvabná je také knihovna, která byla vytvořena jako velký úložný „rám“ pro starožitné hodiny.

Mikrokosmos

Pocit soukromí na druhou vyvolává postel s nebesy, útulný ostrov s mořenou bukovou konstrukcí a kosmickými symboly pozlacenými čtyřiadvacetikarátovým zlatem. Umístění postele na zemi je vymezeno intarzií skládanou z parket a na stropě hvězdnými znameními muže i ženy.

TEXT: EVA POLÁČKOVÁ, FOTO: ATELIER BENITO

Zdroj: Moderní byt 8/01

Kontakty:

GALERIE BYDLENÍ —TEKTON (interiérové vybavení), Truhlářská 20, Praha 1,

tel./fax: 02/22 31 77 43;

HALLA (osvětlení),

Milady Horákové 68, Praha 7, tel.: 02/33 37 21 14,

fax: 02/37 79 30;

ORSEI (textil),

Štěpánská 43, Praha 1,

tel./fax: 02/24 23 60 76