Blog

Návrat zlatých časů

Čísla a barvy, které oslní
Každým rokem se do Frankfurtu nad Mohanem sjíždějí desetitisíce návštěvníků, obchodníků, galeristů, architektů, novinářů, aby vždy jako v pohádce či opojení textilem protančili (někdy spíše propotáceli) v rytmu hudby na pohyblivých chodnících úctyhodnou plochu 25 hektarů. A ta se v příštím roce rozšíří o další zhruba tříhektarový pavilon! Bez „via mobile“, jak jsou zde pohyblivé chodníky nazývány, a bez malých autobusů neustále projíždějících veletrh křížem krážem, by to tu asi přežil málokdo. Prohlédnout si všech 3000 předváděných expozic by nevydržely nohy ani boty – a nejspíš ani oči. Útoku barev a vzorů, které zabírají všechny vodorovné i kolmé plochy, odolají snad jen otrlí obchodníci, protože zdaleka nevnímají vše, nýbrž hledají jen své stálé obchodní partnery. Co však my, kteří chceme přijít, vidět a podat objektivní zprávu? Každý, kdo v bytovém textilu něco znamená, musí na Heimtextilu rok co rok představit nové kolekce; ty se vždy inspirují předchozím ročníkem, nicméně v nich je čitelná také invence vlastních firemních nebo externích designérů. Z České republiky se letos této přehlídky zúčastnilo 32 firem. Nejviditelnější byla jistě VEBA Broumov, neboť její produkce byla ve svižném duchu předváděna na jedné z hlavních módních show.

Jak veletrh přežít
Naštěstí jsou pavilony rozděleny podle toho, jakému typu textilu se věnují: stolnímu, ložnímu, závěsovému, potahovému, koupelnovému, podlahovému a tapetám. Najdete zde také firmy nabízející různé doplňky, technologie šití, tkaní či tisků, designérský servis dekorů i veškerou literaturu, která se ke všem těmto oborům pojí. Nejlepší světové firmy útočí na všechny smysly zákazníka. Ten, zcela omámen a udolán ušlými kilometry i působením barev a dekorů, usedá, ba někdy i uléhá do vystavených dokonale naaranžovaných křesel, pohovek či lůžek nebo na veletržní lavice ve foyerech jednotlivých pavilonů. Takových podřimujících nebo spících uondaných návštěvníků můžete zahlédnout stovky. Někdy je příjemné přijmout pozvání na skleničku dobrého vína (to hlavně u Italů a Francouzů) nebo alespoň na kousek čokolády či čerstvé jablíčko (snad u všech firem). V českých expozicích si člověk může být jist, že najde osvěžení naším pivem. Heimtextil však nabízí návštěvníkům více – především speciální show, mezi nimiž jsou nejdůležitější přednášky a zvláštní expozice trendů pro následující dva roky a tematicky zaměřené výstavní plochy navržené Deco Teamem. Tam je také velmi zajímavé sledovat, jak se návštěvníci chovají – jasně se totiž ukazuje, že bytový textil vnímají všichni bez rozdílu věku, pohlaví, vzdělání či rasy pocitově a všemi smysly. Ženy i muži textilie jemně mnou v prstech, čichají k nim, přikládají si je k lícím, zamyšleně obcházejí, aby se k nim po chvíli vrátili a znovu je bedlivě prozkoumali. Tohle laskání je úplný obřad.

O trendech
Protagonistou evropských (tj. současně světových) trendů v bytovém textilu je v několika posledních letech designér Gunnar Frank, žijící v Amsterodamu a spolupracující s mezinárodním týmem Cem Bory a Claudie Herke. Společně bedlivě sledují vše, co v oblasti bytového textilu ve světě vzniká. Získané firemní vzorky sestavují do tzv. trendových skupin. Letos se tak zrodila čtyři témata: Camping, Loft, Cafeteria a Salon. Každé z nich se pojí nejen s určitými barvami a dezény, ale vyjadřuje i charakteristický styl. V kosmopolitní skupině Camping zářily veselé, optimistické a dynamické letní barvy, proužky a velkoplošné vzory květin spojené s prázdninami, chatařením a rybařením, putováním na kánoi i na kole v době dovolené. Červená, žlutá, modrá či jarně zelená vzbuzovaly u návštěvníků dobrou náladu a úsměv na rtech. Luxusní Loft je určen mladým lidem zvyklým cestovat z kontinentu na kontinent, bydlet a žít ve starých továrnách s atmosférou studií, plných hliníku, chromu, high-tech prvků i zářivých plastů. Převládala šedá, bílá, béžová v kombinaci s rezatě nazlátlými tóny. Cafeteria plná sex-appealu je vzpomínkou na staré bary v Buenos Aires, Riu, Římě, Lisabonu, na tančírny tanga, špagety, Campari a plechovky s pitím. Teplé tóny červené, zlaté, fialové a hnědé byly plné vášnivého horka. Sofistikovaný Salon představoval klasickou eleganci třicátých let – dobrých časů spojených s asijskými prvky. Západní kultura se setkala s kulturou Dálného východu, aniž by byla redukována do zenu. Salon plný „pokladů“ – korálků, flitrů, perel, křišťálových ověsků se vracel k empíru, stylu art deco i rokoku. Dojem dotvářely damašky, hedvábí, žakárové vzory, mozaiky. Smetanově bílou doplňovaly béžové, zlaté, hnědé a měkce zelené barevné tóny. Novinkou letošního Heimtextilu byla prezentace trendových skupin i v oblasti tapet. Také zde vytvořil Gunnar Frank speciální expozice charakterizující styly Camping, Loft, Cafeteria a Salon. Konečně se začal někdo tapetami zabývat jinak než obchodně! Na davu procházejících návštěvníků bylo vidět, jak jsou rádi, že také tapety zapojili designéři do trendových skupin.

Co si myslí Gunnar Frank
„Pracujeme příliš mnoho… Domov proto pro nás hraje stále významnou roli. Domov je místo, kde žije srdce. Být doma znamená cítit se někde dobře. Nejde jen o čtyři stěny a střechu nad hlavou… Trend, který začal v módě mladých, se přesunuje do interiéru. Končí éra plochého funkcionalismu a elitářského purismu, uznání se opět dostává optimistickému vidění světa vyjádřenému chvějivými barvami v kombinaci s okouzlujícími dekory…“ To jsou slova Gunnara Franka. Podle jeho mínění by měli výrobci bytového textilu více naslouchat přáním zákazníků a sledovat, co oslovuje jejich smysly. Proto chce Gunnar Frank zapojit v budoucnosti do tvorby trendů mnohem více běžné konzumenty. Tutéž filozofii jistě vyznávali tvůrci z Deco Teamu, kteří vytvořili několik expozic s mottem Feel Good. Expozice s názvy Live smart, Live natural, Live sunny a Live fresh podněcovaly lidské pocity a emoce. Doprovázeny velkoplošnou projekcí s něžnými pohledy kamery a zvuky přírodních scenerií přiměly mnoho návštěvníků ke klidnému snění i uprostřed veletržního ruchu. Účinek byl tak silný, že se vnímavému člověku mohlo zdát, že cítí vůně květů, stromů, zurčících potůčků i doteky jemného vánku. Šlo však jen o iluzi a sen – okolní veletržní vření nezmizelo.

Co vystavovaly firmy
Ivana Trumpová, milující zlato, by si na Heimtextilu jistě vybrala. Transparentní i těžké brokátové tkaniny byly protkány zlatými kovovými nitkami, kouzelně nazlátlé hedvábí se třepotalo při sebenepatrnějším závanu vzduchu, surové hedvábí se zlatou strukturou v osnově i útku se dalo tvarovat jako v sádře máčená gáza, žakárové textilie házely mihotavé odlesky… Zlaté a žluté tóny vynikaly v kombinacích s modrými, zelenými i červenými dekory a doplňky. K firmám, které návštěvníka krásou textilií uváděly do vytržení, patřily například Création Baumann, Christian Fischbacher, JAB Anstoetz, Svensson, EnzoBertazzo, Sahco Hesslein, Nya Nordiska, Marimekko, Finlayson, Svensson, J & M Decoration a také italské a francouzské firmy zastoupené v expozicích La Piazzetta a Le Faubourg, označovaných jako Dreamland. Popis se týká závěsovin a tkanin určených pro čalounění. O ložních a koupelnových textiliích si povíme v některém z příštích čísel.

Lenka Žižková, Foto: archiv firem

Zdroj: Můj dům 5/01

Pod zeleným baldachýnem

Pergola vhodně dotvoří nejen obraz zahrady a domu, ale nabízí i další skvělé vlastnosti, jako závětří, pohledovou clonu, stín. Můžeme v detailu vnímat krásu květů, vůní a často i chutných plodů.

Přestože o tento druh staveb je velký zájem až v poslední době, patří pergola k nejstarším zahradním „vynálezům“ vůbec. Její historie je úzce spjata s pěstováním vinné révy – a víno, jak víme, bylo oblíbeno a ctěno již v nejstarších kulturách. Kult vína byl bujaře slaven nejen ve starém Řecku, ale především v antickém Římě. Příslušní bohové vína a plodnosti, jako byl rozšafný a obtloustlý Dionýsos alias Bacchus, byli oblíbeným tématem literatury a výtvarného umění.

Od pergoly k loubí

Ale vraťme se k pergolám, ty totiž sloužily po staletí jako opora právě pro révu. Ovšem nejen víno v tekutém stavu, ale i zralý hrozen je opravdovou lahůdkou, a proto nebývaly pergoly příliš vzdáleny od budov, často byly dokonce jejich součástí. Při procházkách po zahradě pak již nebylo těžké přijít na to, že pod baldachýnem z listí a plodů je příjemný stín, vůně, a vůbec že se tu dá báječně odpočívat nebo besedovat s přáteli. A pergola v dnešním smyslu byla na světě. Časem jsme sice vinnou révu nahradili celou škálou okrasných popínavých rostlin, ale princip odpočivného zákoutí byl zachován až do dnešních dnů.

Pergola však může mít nejen mnoho podob, ale i funkcí. Když ji vybudujeme nad cestou a vznikne krytý koridor, nazýváme ji loubím. Naopak když ji zúžíme a podepřeme jen jednou řadou sloupků, vznikne zástěna chránící před bočním sluncem, větrem a pohledy.

Dřevo stále vítězí

Tradičním materiálem pro stavbu pergoly je dřevo. Klasickou podobou je ovšem kombinace sloupů z kamene (nejlépe kararského mramoru) a cedrového dřeva z Libanonu. Ne, neděláme si legraci, tak totiž byly budovány pergoly pro římské císaře. My se musíme spokojit se skromnější kvalitou, ale spojení zdiva a dřeva je stále velmi působivé. Sloupky lze dobře vystavět z kamene, bílých nebo ostře pálených lícovek a podobně. Na ně pak již položíme dřevěnou konstrukci z desek nebo jen kuláčů.

Jinou možností je použití kovu, který byl jako materiál velmi oblíben v předválečném období. Jednalo se především o litinu, která je odolná proti korozi a v té době byla i levná. Jednotlivé části byly pak propojeny jen pomocí silných napjatých drátů. Dnes bychom si vypomohli kovovými profily, ale tento způsob není obecně rozšířen. Jak je ale vidět, možností je opravdu celá řada a fantazii se meze nekladou.

Důležité hledisko: impregnace

Ocel, mosaz, nerez

Základem dlouhověkosti je tedy především co nejlepší ochrana. To souvisí i s dalším požadavkem, a sice vzdáleností od země. Je všeobecně známo, že nejkritičtější místo pro životnost dřeva je 5–10 cm nad povrchem půdy. Stálá vlhkost, vzdušný kyslík a dřevokazné houby z půdy si dříve nebo později poradí s každým druhem dřeva. Proto je velmi významným opatřením oddělení pergoly od povrchu země. K tomu slouží řada prvků, které jsou běžně v prodeji. Jedná se o různé ocelové pozinkované trny, které se pomocí šroubů upevňují na spodní konec sloupků a druhou stranou zapouštějí přímo do země, nebo ještě lépe zabetonovávají do patek.

V této souvislosti si ještě připomeňme, že i ostatní spojovací materiál, jako jsou děrované plechy, vruty, šrouby a podobné kovové součástky, musí rovněž odolávat korozi. Nejlepší je nerezová ocel, případně mosaz. Dostatečnou životnost mají i pozinkované díly, které jsou nejběžnější.

Dalším důležitým kritériem, zvláště když si pergolu stavíme sami, je i pevnost celé konstrukce. Ta je dána jednak silou a druhem materiálu, ze kterého je zbudována, jednak předpokládanou vahou popnuté rostliny. Uvážíme-li, že některé dřeviny se dožívají požehnaného věku, nepřekvapí váha i několik stovek kilogramů. Tak tomu bude u známé a oblíbené vistárie (Wisteria sinensis), která je v příznivých podmínkách více než vitální. Za pár let se vplete do pergoly s takovou vervou, že případná výměna nějakého dílu je prakticky nemožná. Na druhé straně ale časem výhony natolik zesílí, že již drží v požadované pozici vlastní silou. Proto je v tomto případě i velmi dobrým řešením použít zpočátku lehké kovové konstrukce a drátu, které časem do mohutných výhonů zarostou.

Široký výběr

Jiří Prouza, Foto autor

Zdroj: Můj dům 6/01

Většina pnoucích rostlin je však mnohem méně agresivní. Často jsou to jen letničky, které se každým rokem znovu vysazují, jak je tomu u okrasné fazole (Phaseolus coccineus), povíjnice (Ipomoea tricolor) a jiných. Nejvýznamnější skupinu tvoří rostliny, které sice vydrží řadu let, ale v zimě částečně zmrzají, čímž si zachovávají přibližně stálou velikost. Typické to je pro plamének (Clematis) a pnoucí růže (Rosa). Tyto dva rody jsou zároveň i tím nejefektnějším, co lze na pergolu pustit. Mezi další vhodné druhy patří zimolez (Lonicera caprifolium x tellmanniana), loubinec (Fallopia aubertii), přísavník (Parthenocissus), v přistíněných místech hortensie (Hydrangea „Petiolaris“), břečťan (Hedera). V chráněných polohách je to pak trubač (Campsis), krásnou rostlinou je i kiwi s jedlými plody (Actinidia).
Zapomenout bychom však neměli ani na prapůvodce vzniku pergoly, na vinnou révu, u níž existuje řada vhodných okrasných, ale i plodících odrůd. Už bylo řečeno, že nejběžněji se pergoly budují celé ze dřeva. Je to materiál plně vyhovující, dobře se zpracovává, je dostupný a relativně levný. Navíc je v zahrádkářských centrech velká nabídka již hotových dílců, ze kterých si pergolu postavíme snadno i sami. Nejedná se sice o příliš kvalitní dřevo, ale díky tlakové impregnaci a při dodatečném ošetření vhodnými nátěry vydrží spolehlivě i několik desítek let.

Kvalita dřeva je u venkovního použití samozřejmě vždy velmi důležitá, ale praxe ukazuje, že kvalita impregnace je ještě důležitější. U špičkového dřeva, jako je dub, akát, modřín a podobně, však zaplatíme nejen citelně vyšší cenu, ale musíme počítat i s tím, že tento materiál se rád kroutí a pilně pracuje. Naproti tomu smrk nebo borovice jsou sice mnohem měkčí, ale i spolehlivější. Ne nadarmo jsou tak oblíbené u truhlářů a příbuzných řemesel.

Králové jarní zeleně

Pár slov z historie

Do Evropy se dostaly první rododendrony (Rhododendron ponticum) z Malé Asie již v druhé polovině 18. století. Nejprve to byla Anglie, jejíž přírodní podmínky – vlhké a mírné klima – rostlinám velmi vyhovovaly. Dokonce zde i zplaněly. K nebývalému zvýšení zájmu došlo však až tehdy, když byly dovezeny z Himálaje, jihozápadní Číny a Barmy četné, dosud v Evropě neznámé druhy. Dodnes bylo objeveno v těchto a dalších oblastech přes tisíc botanických druhů. I Evropa má své domácí druhy. Našli bychom je například v Alpách.

Pestrá škála

Snad největší předností rododendronů je jejich obrovská mnohotvárnost a škála barev květů (od čistě bílé nebo krémové přes mnoho odstínů žluté, růžové, lososové, meruňkové, karmínové, šarlatové, purpurové či fialové až po téměř modrou). Jsou zde zastoupeny rostliny relativně drobné, vhodné do skalek a menších zahrádek, ale i keře dorůstající úctyhodných rozměrů. Zákoutí v zahradě můžeme ladit do nejrůznějších tónů a barevných kombinací. Pokud pečlivě zvolíme odrůdy, které na sebe navazují dobou květu, můžeme se z těchto atraktivních keřů těšit po delší dobu. Nebo naopak lze kvetení načasovat najednou a vytvořit kouzelný barevný efekt, který zahradu doslova rozsvítí. Po odkvětu jsou tyto keře s tmavozelenými lesklými listy vhodným pozadím pro záhony letniček i trvalek podobně jako konifery.
Rododendrony zpravidla dělíme na dvě skupiny: azalky a vlastní rododendrony. Azalky bývají většinou opadavé. Toto dělení je však umělé – obě skupiny patří do rodu Rhododendron.

Pár slov k pěstování

Pěstování, až na nepatrné výjimky, je u obou zmíněných skupin stejné. Rododendrony vyžadují kyselý substrát. Jestliže na zahradě máme půdu neutrální nebo dokonce zásaditou, vykopeme pro výsadbu keře větší jámu a vyplníme ji směsí, která bude mít hodnotu pH kolem 5 až maximálně 6, což značí substrát kyselý. Do této směsi přidáváme rašelinu nebo lesní hrabanku. Pro přihnojování používáme zásadně hnojiva kyselá, která neobsahují vápník. K zalévání je nejvhodnější dešťová voda.
U rododendronů nebývá problém s přesazováním i větších rostlin a lze tedy hned na začátku vytvořit již částečně zapojené seskupení. K přesazování a výsadbě vůbec se nejlépe hodí duben či květen, na podzim pak září a říjen. Rostliny prodávané v kontejnerech lze vysazovat po celé vegetační období.
Co se týče řezu, máme situaci u těchto rostlin usnadněnu. Řez bývá nutný jen zcela výjimečně při bujnějším růstu. V takovém případě lze odříznout i celou větev až u hlavního kmínku. Takový zásah děláme zpravidla krátce po odkvětu. Po odkvětu také vylamujeme květenství, aby se rostliny zbytečně nevysilovaly tvorbou semen.
Vřesovcovité rostliny, mezi které rododendrony patří, koření poměrně mělce a nesnášejí okopávání. Pokud je substrát slehlý, pokryjeme povrch rašelinou nebo lesní hrabankou, která podpoří růst nových kořínků a zabrání nadměrnému vysychání.
Rododendrony v přírodě rostou (s výjimkou horských druhů) zpravidla v polostínu. Také na zahradách se mnoha kultivarům daří lépe na stanovištích mírně zastíněných například korunami listnáčů. Pokud keře pěstujeme na plném slunci, je třeba upravit substrát tak, aby příliš rychle nevysychal – např. přidáním dostatečného množství kvalitního kompostu a rašeliny do jámy ještě před výsadbou.
Rododendrony bývají poměrně citlivé na mráz. Proto na zimu vytvoříme kořenovou přikrývku z listí, rašeliny nebo drcené kůry. U menších rostlin je vhodné přistínit i nadzemní část, kupříkladu chvojím.

Novinka z Japonska

Kromě mnoha běžně pěstovaných kultivarů se objevují stále nějaké novinky. Jednou z nich jsou kultivary vyšlechtěné z druhu Rhododendron yakushimanum, což je endemit z jednoho japonského ostrůvku. Zde roste na plném slunci, bohatě kvete a má nízký kompaktní vzrůst.
Tyto vlastnosti využili šlechtitelé k vytvoření odrůd vhodných do alpin, na zahrádky, ale také do nádob. Pěstují se ve tvaru drobných keříků, ale i stromků s kmínkem. Rostliny v nádobách nevystavujeme plnému slunečnímu úpalu, aby nedocházelo k přehřátí substrátu v nádobě. Nutností je drenáž a odtokový otvor.
Většina rododendronů nesnáší dlouhodobější přemokření. Na zimu tyto rostliny přeneseme do studeného skleníku, na verandu či světlou chodbu, anebo je zakopeme na zahradě tak, aby nádoba byla celá ponořena pod povrchem okolní půdy.

Jan Stanzel, Foto: autor

Zdroj: Můj dům 6/01

V tradici funkcionalismu

Místo v klidné zeleni, s výhledem na celou Prahu, ale přitom v přijatelném dosahu centra vytváří z celé oblasti velmi atraktivní lokalitu pro bydlení. Nabízí se představa moderního obytného souboru ve stylu předválečného sídla Baba, tedy volné navázání na nejlepší tradice českého funkcionalismu. Takové regulační podmínky byly pro celou oblast stanoveny a jsou závazné i pro případnou architektonickou soutěž na „volný individuální dům“ (garantovanou Obcí architektů).
Mít přímo v podmínkách výstavby návaznost na funkcionalismus je výhodou pro každého zastánce současné moderní architektury. (Většinou opačná situace nutí i naše přední architekty do téměř beznadějného boje se stavebními úřady, které vyžadují na svém území pouze domy se šikmou střechou, nezávisle na skutečných kvalitách předkládaných projektů.) Vila Třešňovka autora Borise Moravce je svědomitou odpovědí na daný úkol: je domem postaveným na hodnotných myšlenkových základech funkcionalismu, ale realizovaným v současných podmínkách. Používá tedy soudobých technologií a vychází z dnešního způsoba života, z potřeb současného klienta, z estetických hledisek moderní architektury.

Dům introvert
Základem kompozice domu je kubický tvar, tolik obdivovaný i zatracovaný dům-krychle, který je však po obvodu doplněn dalšími válcovými hmotami. Na čtvercovém půdorysu pater se odehrává úzký rodinný i společenský život, vybíhající ovály ukrývají další navazující funkce – ať už místnosti s většími nároky na soukromí (pokoj dcery, pokoj hostů, pracovna), nebo s provozy vyžadujícími odlišné osvětlení či speciální technické vybavení (televizní kout, fitnesscentrum, bazén). Hlavním principem dispozičního řešení se stala volná návaznost všech prostorů, horizontální i vertikální propojení celého domu, které dovoluje v plné míře rozehrát hru se světlem a poskytuje nesčetné množství zajímavých průhledů. V interiérech se tak uplatňuje působení celého prostoru vily, jeho optické vnímání dává pocit plnějšího estetického využití.
Právě uvolněnost prostorů vedla k tomu, aby se dominantou interiéru stalo schodiště, spojující průhledem všechna tři podlaží. Do jeho středu míří okno ve střeše, odkud sluneční paprsky mohou pronikat celým domem až do společenské části obytného prostoru v přízemí. Obrovským rohovým oknem přes dvě podlaží vstupuje do domu také exteriér – velkolepý panoramatický výhled na horizont Prahy. Okno, lemováno zvenčí balkonem, je uvnitř prostoru odděleno od obývacího pokoje v přízemí i ložnice rodičů v patře skleněnou stěnou, která sice oba prostory odděluje zvukově, avšak opticky je opět sjednocuje. Do hmoty domu prostupují dvě atria – odlehčují fasádu a dovolují sem situovat méně důležitá okna, takže vnější fasáda jimi není rozbitá, zůstává čistější, s dostatečným množstvím hladkých, plných ploch. Atria však nejsou jen samoúčelným kompozičním prvkem, zvyšují soukromí obyvatel domu a chrání místa pro intimní posezení venku před povětrnostními vlivy.
Na rozdíl od domů postavených ve volné přírodě, plně využívajících propojení se zahradou a okolím, vila v městském prostředí je spíše uzavřena sama do sebe. Odkrývá sice na jedné straně atraktivní výhled, na druhé straně se však distancuje od pohledů na nedaleké paneláky nejen vedením oken do atria, ale také jinými prvky na fasádě, například plnou deskou, clonící pracovnu v patře i terasu v nejvyšším podlaží.

Elegance v bílé a šedivé
Členění hladkých bílých fasád, ať už zakomponováním balkonů nebo prostupem atrií, vytvořením stínicích prvků či pergol (stropní trámky vystupující z interiéru ven na terasu), to vše v exteriéru vyžaduje ochranu omítky na horizontálních ploškách. Čistota tvarů by se však prostým oplechováním vytratila, fasáda by značně ztratila na své eleganci. Podobné detaily by se mohly řešit například použitím betonových stěn, ale ani ty se nemohou vyrovnat jemné struktuře omítky. Navíc i na betonu se časem vliv deště nebo teplotních rozdílů projeví. Právě tady se Boris Moravec rozhodl využít možností moderních technologií – omítkového systému Baumit.
Silikonová vrstva omítky Baumit je stejnoměrně probarvená v celém svém objemu, nevyžaduje tedy žádné nátěry a při jakémkoliv zásahu či poškození zůstává stálobarevná. Jediná údržba, kterou může po čase vyžadovat, je omytí proudem vody. Horní plochy na zábradlí, ale třeba i na parapetech oken, není nutné chránit proti účinkům deště oplechováním, protože omítkový systém užívá vlastní způsob ochrany impregnací. Architekt Moravec navíc neponechal náhodě ani případné znečištění venkovní fasády stopami po zateklé dešťové vodě – horní plochy zábradlí jsou vyspádovány směrem na terasu, odkud se omítka na vnitřní straně zábradlí omyje velmi snadno.
Fasáda byla zvolena v noblesní kombinaci bílé a šedivé barvy a doplněna eloxovanými hliníkovými rámy oken, prvky v matné nerezové oceli nebo u vstupu čirým sklem v subtilním, téměř neviditelném kovovém rámu. Okna jsou proti přehřívání opatřena vnějšími pojízdnými žaluziemi, takže obytným prostorům nehrozí účinky skleníkového efektu, v zimě naopak žaluzie napomáhají bránit úniku tepla z interiéru. Současně jsou i výtvarným prvkem, s jehož účinkem se předem počítalo.
Navázání na funkcionalismus, využití moderních materiálů a technologií, vyřešení fasády v jednoduchých formách a citlivé barevné řešení bylo oceněno v soutěži Fasáda roku 2000, kterou vypsala společnost Baumit. Vila Třešňovka v ní zaslouženě získala 1. cenu.

Věra Konečná, Foto Petr Hojda

Zdroj: Můj dům 6/01

Přehlídky krásy na balkonech

Co že tam hledají? Samozřejmě: na podzim kamsi založené a už zapomenuté květinové truhlíky! Když je objeví, ihned se shánějí po kvalitní zemině a samozřejmě po sazenicích vhodných druhů rostlin. Berou útokem nádherně barevná pařeniště „svých“ (pohříchu pomalu vymírajících) klasických zahradníků i přeplněné pulty kvalitně zásobených supermaketů.
Nabídka tzv. truhlíkových rostlin je rok od roku bohatší a přibývá množství novinek – jak se tedy v přepestré květinové záplavě vyznat? Pojďme si tedy na tuto otázku odpovědět, nechat se trochu inspirovat a správně jarně naladit! Nejprve se však vraťme k našim truhlíkům.

Chvála plastu
Truhlíky si většinou nepořizujeme na jeden rok, a tak bychom jejich výběru měli věnovat pozornost. K dostání jsou především výrobky plastové – ty jsou k pěstování rostlin určitě nejvhodnější, ovšem i zde je dobré vybírat a zbytečně nešetřit.
Především by truhlík měl být dostatečně objemný – v malých nádobách rostliny rychle spotřebují veškeré živiny. Navíc příliš hustě prokoření celý vnitřní prostor, čímž se radikálně zmenší možnosti ukládání vodní zásoby po zálivce: voda při zalévání rychle vyteče mimo dosah kořenů a zvláště během suchých a teplých letních dní rostliny pernamentně strádají suchem.
Pozor, plastická hmota, z níž jsou truhlíky vyrobeny, je někdy příliš měkká. Toho si většinou všimneme až poté, co nádoby doma naplníme zeminou a ony se nám ve střední části nepříjemně roztáhnou a někdy doslova „rozjedou“. Přes snížený okraj potom při zálivce uniká rozmočený pěstební substrát.
Mnohý laický pěstitel „truhlíkovek“ dělá jednu zásadní chybu: zapomene zkontrolovat, zda mají truhlíky vyrobené otvory pro odtok přebytečné zálivkové vody! Tahle na první pohled přehlédnutelná maličkost je pro řadu rostlin otázkou života a smrti. Trvale přemokřené kořeny totiž nevydrží dlouhodobý nápor prostředí bez půdního vzduchu a podlehnou ataku hnilobných bakterií. Pokud výrobce otvory „zapomene“ udělat, musíme si je, např. pomocí vrtačky nebo rozžhaveného hřebíku, vytvořit sami.
Barvu truhlíků volíme podle svých estetických potřeb a vkusu; nepříliš vhodné jsou nádoby bílé (barva může dominovat nad krásou pěstovaných květin) a zcela černé (obsah takto zbarvených truhlíků se na sluníčku příliš přehřívá). Z uvedených důvodů je asi ideální červená imitace pálené hlíny.

Keramika neuškodí
Pokud se někdo zhlédne v keramických nebo kameninových pěstebních nádobách, také nedělá chybu. I v takových truhlících, mísách nebo žardiniérách se rostlinám daří dobře, ovšem péče o ně má některá specifika.
Zálivka rostlin pěstovaných v pálených výrobcích s neglazovaným povrchem musí být intenzivnější – pórovitá struktura totiž umožňuje odpar nezanedbatelného množství vlhkosti. Problémy může dělat rovněž větší hmotnost keramiky nebo nadměrné usazování špatně odstranitelných uhličitanových solí na vnitřním povrchu nádob.
Vrtání opomenutých otvorů na dně keramické nádoby je poněkud složitější a je dobré je svěřit zkušenějším rukám – pokud tato možnost není, použijeme speciální tvrzený vrták určený k práci v betonu a zdivu. Vrtáme při nízkých otáčkách a na dno nádoby nalijeme kvůli chlazení trochu vody.
Dřevěné truhlíky byly doménou našich babiček, dnes se s nimi setkáváme už jen zřídka a k pěstování rostlin je nelze doporučit.

Čistota – půl zdraví
Osázené truhlíky vydrží na parapetech oken nebo na balkonových zábradlích díky stále teplejšímu klimatu až do pozdních podzimních měsíců; teprve začátkem prosince rostliny nenávratně zničí první silnější mrazy. Tehdy jejich majitelé na okamžik přeruší svůj zahradnický zimní spánek a truhlíky i s obsahem prostě někam schovají. Dělají chybu!
Všechny pěstební nádoby by totiž měly být ihned po ukončení sezony vyprázdněny – a když ne přímo dezinfikovány (např. výplachem slabě růžového roztoku hypermanganu), tak alespoň řádně vyčištěny a umyty. Tímto na první pohled zbytečným opatřením snížíme riziko jarních invazí živočišných škůdců.
Při několikaletém používání se v truhlících mohou usazovat pro rostliny příliš „slané“ nánosy zmiňovaných uhličitanových solí. Z plastikových truhlíků je odstraníme mechanicky, např. pomocí nože nebo drátěného kartáče. Horší je to s usazeninami v keramických nádobách. Tady je nejlepší sáhnout k osvědčené „chemii“ našich hospodyněk – truhlíky ponořit na 24 hodin do octové lázně a poté vše důkladně odrhnout a vymýt pod tekoucí vodou.

Zemina základem úspěchu
A teď jeden vzkaz šetřílkům: rozhodně nelze opakovaně užívat tutéž zeminu po dobu dvou a více let! Substrát je i po jednosezonním pěstování rostlin znehodnocen příliš intenzivním využíváním – půdní struktura je zborcená, pH vychýleno od běžných hodnot a časté jsou i infekce a zvýšené koncentrace kořenových chorob a škůdců. Proto je dobré obsah truhlíků každoročně kompletně vyměnit a starou zem i se zbytky kořenů nechat zregenerovat někde na kompostu. Jaká zemina je tedy nejlepší a kde ji vzít?
I když jsme v posledním desetiletí zahradnickými firmami rozmazlováni a přibývá „zaručeně nejvhodnějších“ substrátů např. pro muškáty, petúnie nebo jiné truhlíkové druhy, opět je na místě zdrženlivost při jejich výběru. Ne všechny typy zemin jsou totiž nejvhodnější.
K výrobě směsí nabízených v obchodní síti je většinou používána jen mírně obohacovaná a upravovaná těžená rašelina. Ta je sice relativně dobře vzdušná, horší je to však s udržováním optimální půdní vlhkosti a především s obsahem důležitých minerálních látek. Takže při nákupu „čistých“ rašelinných substrátů je třeba počítat s tím, že budeme muset častěji zalévat a hnojit (nejlépe jednou za 1–2 týdny roztokem komplexního hnojiva, např. Kristalonu či Vegafloru).
Majitelé zahrádek mohou koupený substrát vylepšit přimícháním objemové třetiny až poloviny lehčí humózní zahradní země (pozor ovšem na půdní zásobu semen plevelných rostlin!). Použití „čisté“ zeminy z polí a záhonů není pro truhlíky nejvhodnější – je příliš těžká a hutná (což lze někdy upravit přídavkem bílého říčního písku). Pro nápravu podmínek výživy rostlin v chudých rašelinných směsích lze využít i pomalu rozpustné hnojivové tablety, které při sázení mladých rostlin ukládáme v blízkosti jejich kořenů.

Každý podle svého gusta
Truhlíky lze osazovat mnoha způsoby. O tom, jak budou výsledná truhlíková „aranžmá“ vlastně vypadat, rozhodují nejen estetické potřeby a vkus tvůrců, ale také jejich zahradnická erudice a prostorové možnosti. Je nabíledni, že jinými druhy budeme osazovat např. zábradlí severních a jižních balkonů, značné rozdíly musíme udělat také mezi denně opečovávanými domácími nádobami a „firemními“, často až příliš opomíjenými lodžiovými „minipopelníky“…
Většina českých fandů a fanynek balkonového pěstovaní květin dává, vzdor rozšiřující se rostlinné nabídce, přednost tradičním „monokulturám“ starých dobrých převislých muškátů, petúnií nebo surfinií. Proti gustu žádný dišputát – ale pohled na pestrobarevný truhlík, sesazený třeba z desítky barevně a vzrůstově sladěných druhů,
není vůbec špatný. Stačí jen trocha odvahy a vše může vypadat jinak. Sesazované kompozice mají kromě své rozmanitosti i jiné výhody – např. má-li některá z použitých rostlin květní útlum, nahradí ji hned několik jiných. Návodem ke konkrétním způsobům a možnostem kombinovaných výsadeb je obrazová příloha článku – snímky představují ty druhy rostlin, které jsou krásné a navíc vhodné k tvorbě sesazovaných truhlíků.

Zdeněk Ježek, Foto: autor

Zdroj: Můj dům 6/01

To máte cihly, tvárnice, hřebíky…aneb jde to i bez pana Lorence

Majitelé sice bydlí v pěkném velkém bytě v centru města, ale rádi ho každý víkend vymění za malou chaloupku v Podkrkonoší.

Před několika měsíci dokončili její rekonstrukci a pozvali nás na návštěvu do kuchyně, která ještě voní novotou a borovým dřevem.

Od podlahy

Nejprve musela celá chalupa projít důkladnou rekonstrukcí — od zasypání sklepa, přes novou instalaci elektřiny, bourání příček, stavby krbu, pokládání nových dřevěných podlah a dlažby. Teprve potom přišla na řadu kuchyň. Začalo se od podlahy. Tu původní dřevěnou, která se už místy propadala, vyměnili majitelé za ohoblovaná podlahová prkna z masivního dřeva, která jsou ošetřená bezbarvým lakem. Usoudili, že plovoucí podlaha sice vypadá dobře, ale sem na chalupu by se přece jen nehodila. Pak přišla na řadu elektřina — bylo nutné instalovat nové rozvody a zvýšit příkon, neboť se majitelé rozhodli vyměnit kamna za elektrické přímotopy. Ještě oškrábat zeď,

vymalovat a pak přišlo na řadu to příjemnější — zařídit kuchyň nábytkem.

Vyhrála LIBELA

Vzhledem k tomu, že kuchyň bylo nutné vměstnat do určitého prostoru, připadala v úvahu některá z firem, jež zhotovuje kuchyně na zakázku. V soukromém konkurzu majitelů to vyhrála firma LIBELA, která nabízela to, co měla budoucí kuchyň mít. Tedy přírodní dřevo, nejlépe borové, rustikální vzhled, slušnou cenovou relaci. Přestože v domácnosti se v kuchyni u sporáku vyskytují ve stejné míře muž i žena, manžel nechal výběr kuchyňské linky na manželce. Ta si z vypracovaných návrhů vybrala ten, který nejlépe lahodil oku a také splňoval určité nároky — dostatek prostoru ve skříňkách, velké police, kam se mohou vystavit dózy a starožitné kuchyňské předměty. Malý problém nastal s lednicí, která měla být vestavěná do linky. I s tím si však firma poradila. Jídelní kout

orientovali majitelé do prostoru pod oknem, a protože kuchyň je poměrně prostorná, mohli si

dovolit velký stůl, rohovou lavici a židle (vše zhotoveno na zakázku).

To nejpříjemnější

na konec

Dá se říct, že teď už se majitelé chalupy jen baví — dokupují obrázky, hrnečky, květináče, košíky, starožitné nádoby… zkrátka všechno, co dělá chalupu chalupou. A co navíc — spolu s koupením chaloupky v sobě majitel objevil skryté kutilské vlohy. Práce jako přivrtání konzole či přibití obrazu, na které si dříve musel zvát odborníky, zvládá nyní sám.

Text: Lucie Brzoňová, Foto: Matěj Fleissig

Zdroj: Svět kuchyní 3/01

KONTAKT:

LIBELA, Zámecká 41/IV,

Český Dub, tel.: 048/514 71 17

Zrcadlo na naší zahradě

Jezírko by mělo zcela vystihovat celkovou filozofii vaší zahrady, podtrhnout její podstatu a nemělo by působit rušivě, ba právě naopak, kromě toho bude nádrž zároveň zdrojem osvěžení pro celou řadu živočichů.

Vyberte si správný typ

Nejprve bychom měli rozvážit, zda se do zahrady hodí jezírko přírodní, osázené množstvím bahenních rostlin a s násadou zlatých rybek, nebo spíše jezírko více formální, parkové, s některým výrazně umělým prvkem, například vodotryskem či umělým vodopádem. Do japonských zahrad volíme kamenné jezírko fontánového typu s minimálním množstvím rostlin a některým druhem karasovitých ryb. Jezírko by rozhodně mělo korespondovat s prostředím, které jsme pro něj zvolili.

Místo rozhoduje

Aby bylo naše jezírko opravdovým zrcadlem zahrady, musíme zvolit nejen správný typ nádrže, ale i vhodné umístění. Neměla by být vystavena přímému vlivu slunečních paprsků, které podporují růst řas, a stojatá voda se pak rychleji kazí. Rovněž by nádržka neměla být situována pod stromy, protože odumřelé rostlinné zbytky mohou být ve spojení se slunečními paprsky zdrojem plísně a infekce. Navíc musíme při hloubení základů dát pozor, abychom nepoškodili kořeny stromů. Oproti tomu parková jezírka mohou být vytvořena v podstatě kdekoli. Růstu řas zde zabraňuje čerpadlem vynucená cirkulace vody, pohánějící vodotrysk, umělý vodopád, fontánku.

Než začnete

Ještě než začnete zahradní rybníček hloubit, nezapomeňte si rozvážit, zda bude mít i jiné využití. Pro chov ryb je důležitá správná hloubka a prostorné dno. V minimální hloubce 1,5 metru jsou ryby schopné přezimovat i v třeskutých mrazech. Pokud však jezírko tuto hloubku nesplňuje, musíme ryby na zimu přestěhovat. Jestliže máme jezírko s okrasnými bahenními rostlinami, jsou pro jejich dobrý růst rozhodující prostorné vodní terásky v hlubší i mělčí vodě.

Výběr materiálu

Nejjednodušším způsobem, jak založit jezírko, je použít některý z plastových odlitků, vyrobených většinou z polyetylenu zpevněného skleněným vláknem. Jeho nespornou výhodou je snadná instalace, pevnost a stabilita. Nevýhodou je malá plocha a hloubka málokdy přesahující jeden metr, takže pokud zde máme násadu ryb, musíme je na zimu vylovit, aby nezamrzly v ledu. Další možností je použít na stavbu fólii, která je tvárná a poddajná a můžeme ji zformovat tak, aby vyplnila nejrůznější zákoutí. Ideální je polyetylenová fólie (PE), která se tepelně svařuje. Fólie však musí mít odpovídající kvalitu, tedy odolnost proti UV záření a proti mrazu (–30 °C). Pro stavbu venkovních jezírek jsou nevhodné fólie označené LKW, protože obsahují těžké kovy.

Vhodné osázení

Celkový dojem ze zahradního jezírka umocní správný výběr rostlin. Na každé vodní hladině se dobře vyjímá kvetoucí leknín a hyacint. Břehy lze osázet některým z druhů irisů a neměl by chybět ani tradiční blatouch. Jestliže chceme mít jezírko bez kvetoucích druhů, volte mezi takovými, které mají rozdílnou výšku a různý tvar listů. Rostliny zpravidla nevadí ani rybkám. Na závěr je však třeba zdůraznit, že pokud chcete mít jezírko s křišťálově čistou vodou, nemůžete v něm pěstovat rostliny ani chovat ryby. Čisté vody lze docílit jen chemicky.

Zlaté rybky

Do jezírek jsou vhodné všechny druhy kaprovitých ryb, tedy závojnatky, japonští kapři koi, zlatí karasi. Tento druh ryb patří mezi labyrintky, ryby s anomálií dýchacího ústrojí, díky které mohou dýchat i atmosférický vzduch.

Přezimování ryb

Pokud rybky na zimu přelovujeme, nemusíme je umísťovat pouze v akváriu. Ryby přezimují i v sudu postaveném v suchém sklepě. Sud však nesmí být zakrytý.

Při hloubení odstraňte všechny ostré předměty, větší kameny a kořeny. Jeden ostřejší kámen může zhatit celou realizaci.

Pokud má rybníček svah, měl by mít jen mírný sklon. Ideální je poměr 1:2, což znamená, že na jeden metr délky svahu je výškový rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem svahu 50 cm.

TEXT: TEREZIE PACÁKOVÁ

FOTO: ARCHIV

a publikace Voda v zahradě (nakladatelství svojtka & co.)

Zdroj: Moderní byt 3/01

Kontakty:

AQUAGARD, K Borovičkám 165, Vlašim, tel.: 0602 69 02 21, fax: 0303/84 59 69;

KEJHA–SUK, ZAHRADNICKÉ SLUŽBY,

Vídeňská1083, areál MBÚ, Praha 4,

tel./fax: 02/475 24 06, tel: 0602 37 35 89

ZAHRADNICTVÍ FIŠER, Lochotínská 44, Plzeň, tel./fax: 019/753 86 86;

Zrcadlo, řekni mi…

Zrcadla prostě už mají onu dvojí vlastnost: odrážejí světlo-obraz a také vytvářejí iluze. Toho se dá dobře využít v každém bytě. Dokážou prostor opticky zvětšit, prosvětlit, znásobit pěkná místa a motivy. Když víme, co umějí, jak je použít, kam pověsit či postavit a osvětlit, můžeme se vyvarovat spousty nedorozumění. Zrcadlo k člověku a jeho obydlí patří — má magickou moc korigovat naše představy o sobě samých i vyzvedávat přednosti a tlumit nedostatky interiéru.

Text: Eva Poláčková, Foto: archiv

Zdroj: Moderní byt 3/01

Kontakty:

CENTRUM DOBRÉHO BYDLENÍ,

Borská 87, Plzeň,

tel.: 019/27 93 92;

CORRECT INTERIOR,

budova IBC, Příkop 4, Brno,

tel.: 05/45 17 62 31;

IKEA,

Shopping Park Praha,

Skandinávská 1,

Praha 5,

tel.: 02/51 61 01 10;

TECNO LINE INTERIER,

Ondříčkova 28,

Praha 3,

tel./fax: 02/ 22 71 51 02

Terén spoutaný do palisád

Co by měl o svém pozemku každý znát
Majitelé tohoto zeleného zátiší jsou milí mladí manželé s ježatým chlapečkem a vlčákem-recesistou. Paní domu je jemná krajková bytost a rozpoutané živly a brutalita zpřevráceného pozemku po skončení stavby ji nejspíš trochu vyděsily, a tak do koncipování zahrady žádnými požadavky nevstupovala; svou vkusnou ženskou rukou vládne uspořádání interiéru domu. O to větší nadšení do boje s haldami stavebního nepořádku projevil majitel toho všeho nadělení. Je to muž přesného technického mozku, perfekcionalista všechna čest. Proto také uměl hned zpočátku to, co by měl znát na začátku cesty každý majitel nového pozemku. Pojmenoval si bez iluzí výhody a vady svojí parcely. Při hloubení základů si prohlédl složení geologických vrstev a hloubku ornice. Hydrogeologickým průzkumem dal určit riziková místa na pozemku (a skutečně tam ohrožená místa byla!). A v neposlední řadě – reálně odhadl budoucí každodenní potřeby rodiny.

Přednosti a vady
Nejspíš existuje dokonalá parcela, kam zahradní architekt přijde v bělostné haleně a za zpěvu ptactva nebeského a pod klenbou z duhy dotvoří lehkým dotykem to božské dílo. Někde taková parcela určitě je, se mnou se zatím minula. Já znám spíš ty stavbou zválené pozemky na vykoupené zemědělské půdě, kde život měl těžký úděl už před tím, než oněch pár set metrů krajiny převálcovaly stavební stroje. Ač zhypnotizováni majetnickou pýchou, snažme se proto objektivně posoudit nejen půvaby, ale i zápory svého budoucího domova. Mezi cenné vlastnosti parcel pro zahrady obecně patří dobrá vazba na okolí, půvabný výhled do kraje (nebo alespoň na pěknou dominantu), vzrostlé stromy v okolí a také možnost vhodné orientace obytných místností vůči světovým stranám. Můj žebříček favoritů je jihozápad, jihovýchod, jih. K těm vadám, které ale musíme často přibrat jako nechtěné věno, se jistě počítá blízkost rušné komunikace, obtížné vytvoření pohledových clon ochraňujících soukromí, extrémní svažitost terénu, zdroj vody k užitkovým účelům pouze z vodovodního řadu, velké množství polétavých prachových částic z orné půdy v bezprostředním okolí a samozřejmě i ladem ležící zaplevelené pozemky v nejbližším sousedství.

Nechtít nemožné, ale neslevovat z možného
V našem případě byl nesporným kladem velkolepý, dá se říci panoramatický výhled do kraje. Jistým hendikepem je poněkud nemastná neslaná modelace terénu. Tak trochu rovina, trochu svážek, žádná významná adresa, jen samé nimrání se s detailem. Vážnějším problémem byla výrazná disproporce půdorysu zahrady – je to špičatě nepřátelský ostrohranný trojúhelník. A ještě si přisadím: hned v sousedství pole, každoročně doorávané do jiné hranice. Každý problém je tu ale od toho, aby se vyřešil. Proto první rada, kterou by majitelé této zahrady mohli všem budoucím následovníkům dát, zní: Reálně si určete, jaké vlastnosti zrovna váš pozemek má. Nechtějte nemožné, ale neslevujte z možného. Už bylo řečeno, že podívat se na složení geologických vrstev je užitečné. Tyto vrstvy nás informují o propustnosti podorničního podloží pro vodu a také o perspektivách růstu, zvláště stromů. Pokud zjistíme, že se dá očekávat extrémně vodopropustné podloží, například z nějaké zvětralé horniny, neočekávejme, že tam budou dobře prospívat vlhkomilné rostliny, byť sázené do kapes s dobrým substrátem. Naopak některé vrstvy mohou být tak nepropustné, že vykopané sázecí jámy se po dešti naplní vodou jako kuchyňské hrnce a citlivým rostlinám uhnijí kořeny.

Netvařme se, že nemáme děti, když je máme
Co to ještě moudrého majitel dnešní zahrady udělal? No přece reálně odhadl praktické potřeby rodiny. Dva zaměstnaní lidé, temperamentní kluk, jeho smečka a pes. Zahrada musí tedy potěšit srdce, avšak zároveň poskytovat prostor pro hru. Zahrady jsou proměňující se živí tvorové a s tím je zde počítáno. Stromy a dřeviny, které nechávají dnes dost místa pro trávník, budou s ubíhajícím časem svým objemem více pronikat do prostoru, rozčlení jej a zaberou své místo na úkor již tolik nepotřebného trávníku. Takže je na místě další rada: Netvařme se, že nemáme děti, když je máme! Z těchto zadání vznikla zahrada, kterou tentokrát představujeme – obraz potřeb a zálib jejích majitelů. Svahy se neřešily problémovými tradičními skalkami, ale všechny nerovnosti terénu byly zkroceny do terásek kotvených pravými dřevěnými palisádami z penetrovaného dřeva. Vznikla tak dřevěná „skalka“, dřevěná zelinářská zahrada a dřevěné obrubníky. Vše je upravené a k venkovskému domu milé. Na zpevněných plochách jsou položeny velmi pěkné světloučké teraco dlaždice a je třeba říci, že je to příjemné osvěžení vedle nekonečných ploch stále stejných zámkových dlažeb. Tohle je zahrádka, která vás jistě neomráčí nafouklou divadelní manýrou japonizujících motivů bez významu, patetických večerních iluminací či obřích kamenů trčících bez důvodu jak vykotlaný zub nemohoucího zahradníka. S touhle je to jako když se vkrádá láska. Malý detail vedle jednoduchého obrázku. Neunaví, neomrzí. Zestárne s těmi, kteří ji založili.

Eva Vodrážková, Foto autorka

Zdroj: Můj dům 3/01

V malých prostorách se cítím bezpečněji

„Už bezmála pět let bydlím na Křivoklátsku, 40 kilometrů od Prahy — v domečku, který jsem se štěstím a s vypětím portmonky své i mých přátel koupil za 540 tisíc, včetně zpustlé zahrady. Výhled krásný, na pstruhový potok a modřínové lesy, ale zdi plesnivé a mokré — suchý byl jen záchod 20 metrů od domku. Takže rekonstrukce, vrtání studny, odpady, čistička… Dodnes splácím půjčku. Ale stálo to za to: našel jsem tu dokonce ženu a ta mi nejen zaplavila domek všemožnou flórou, ale dala mi i synka, takže teď musím dělat plůtky kolem každého nebezpečí a schovávat kleště a hřebíky. Ale hlavně se mi stále méně chce jezdit za prací do Prahy.“

Říká se, že během stavby či rekonstrukce se občas pláče…

I já jsem plakal, když zedníci vybourali jinou zeď, než měli. Ale nakonec udělali za málo peněz hodně dobré muziky — a vlastně se sluší udělat neplacenou reklamu firmičce pana Davida z Hýskova. Mám zkušenost, že najít si řemeslníky pokud možno v místě se vyplácí — nemohou si dost dobře dovolit, aby se pak v hospodě povídalo, jak svou práci odflákli.

Takže žádné tragické zkušenosti?

Ale ovšemže! Třeba obkladači zcela surově ničili zbrusu nový, krásný štuk — a když jsem konečně našel odvahu opatrně jim naznačit, že by si tu stolní řezačku mohli postavit kousek dál od zdi, řekli jen: „Proč? Ať mají taky malíři co dělat.“ Silná káva.

Přestavovali jste radikálně?

Ne. Náhodně zvolený architekt sice okamžitě navrhl ubourat půlku domku a vystavět terasu s noblesním schodištěm, střeženým sádrovými lvy, shlížejícími na vzácným štěrkem sypanou cestu, po které budou šustit limuzíny hvězd filmového plátna, ale tím také jeho práce skončila. Vymyslel jsem si projekt a úpravy sám a opájel se pocitem architekta-samouka. Pak přijela kamarádka a řekla, že můj plán je fakt velký — nesmysl. Měla pravdu. Domek zůstal nakonec skoro takový, jaký byl.

Skoro?

Hrůzostrašná půda, plná pavučin a dřevokazným hmyzem zkaženého dřeva, se proměnila v podkrovní pokoj pro děti, ložnici a pracovnu. Odevšad je — díky novým vikýřovým, mansardovým oknům — výhled do zahrady. A nakonec se tam zázrakem vešla i druhá, fakt mikroskopická koupelnička — snad ještě menší, než jsem měl kdysi v malém hotýlku v uzoučkém domě v centru Paříže. Musíte se sice mít na pozoru, ale připažíte-li, nakonec si ruce umyjete, i úzkou sprchu si dáte a s trochou dobré mušky i vymísíte. Sanitární keramika tuzemská, ne drahá, přitom elegantní.

Máte rád malé prostory?

Mám… no, trochu asi i proto, že máme prostě malý dům. Ale připadal bych si asi jako blbec, kdybych měl zbůhdarma vytápět a napájet nějaký rozmáchle řešený komplex a podporovat tak vyšší spotřebu a tím třeba Temelín. Ale taky se v malých prostorách cítím bezpečnější — určitě to znáte z filmových hororů: na ploše 3 x 3 metry se sotva ukryje nějaká zohyzděná stvůra, usilující rozřezat mě motorovou pilou.

K pocitu bezpečí patří i krb…

Souhlasím, že může zahnat vlky, snad i komáry… Ale v původním domku nebyl, tak není ani teď. A navíc bývá krb potvrzením zákonitého zlenivění — po pár slavnostních večerech u žhnoucích polen začne být člověku trochu zatěžko nasekat dříví, vymést popel, nakonec i škrtnout sirkou. Žena by zřejmě časem chtěla kachlová kamna, já to odkládám — a o to víc přikládám do kamen z bazaru, Musgraves Original.

Vy topíte dřívím??

Přitápíme — a ta jedna kamna stačí přes schodiště do podkroví vytopit celý dům příjemným, dřevěným teplem. Ale jinak jsme „šli do plynu“ — když jsem vybíral kotel, žasl jsem, jak obrovská je nabídka! Některé dokáží proměnit zbytkové, nevyužité teplo v elektřinu a dodávat ji zpět do rozvodné sítě!! Představte si, že by se místo na Grégrovy šílené průmyslové „třesky“ daly všechny ty peníze na finanční subvenci třeba takových kotlů! V zimě by všechny plynové kotle sytily elektrické dráty.

Mluvíte jako ekolog…

Snažíme se. Ovšem získat například povolení na čističku bylo paradoxně zatraceně složité. A většina okolních domů pořád pouští všechno do potoka — tajně, v noci, když začne pršet. Výsledkem je třeba pětadvacet uhynulých pstruhů, kteří nedávno plavali znak v našem rybníčku…

Třídíme plasty — jenže obecní kontejnery byly nerentabilní, takže teď si každý musí za 25 korun koupit pytel a hlídat termín, kdy ho musí odnést na určené „svoziště“. Výsledkem je spousta plastových lahví a igelitových tašek s odpadem, vyhozených do škarpy. Tahle krátkozrakost a nedůslednost — především vlády — mě hrozně štve! A dá-li Bůh a dostanu roli v nějaké hodně dobře zaplacené reklamě, chtěl bych zkusit nějaké ekologické podnikání. A taky doufám, že po vstupu do EU…

Pak ale přece naši němečtí a nizozemští spoluobčané skoupí…

…naše domy a my se budeme muset stěhovat dál na východ, do levných ukrajinských, radioaktivních domů? No, to je snad jen taková „sládkovská“ vize… Ale i kdyby je skoupili, o moc horší, než nová výstavba v okolí měst, to nebude. Ta exploze řadových sádrokartonových zámečků s malebným výhledem na výkrmnu prasat bývalého JZD je tragikomická. Vlastně je to jen kvalitativně vyšší forma sídliště, „rozmajzlého“ do šířky. Lidi si tam do talíře, pardon, do zahradního grilu s elektromotorkem, vidí často ještě víc.

Ale majitelé mají přece možnost projekt, byť jen částečně, ovlivnit.

Pak se asi většina z nich dívá příliš často na všechny ty zahraniční bazénovité seriály. A výsledkem je tak podivná „zparchantělost“, že náš tuzemský, proklínaný domek „šumperák“ začne být člověku až sympatický. Proč si ti lidé nedali o něco víc práce a času a nenašli si třeba objekt k rekonstrukci? Je to pracnější, leckdy i dražší, ale než bydlet v papundeklové replice s plastovými, „rustikálními“ trámy…

Jenže v okolí velkých měst už původní objekty často neseženete…

Ale seženete je možná o kousek dál — a tam už budou zároveň levnější a pravděpodobně také ve zdravějším prostředí. A díky nižším cenám vás také rekonstrukce přijde levněji. Takže újma za nákladnější dopravu do zaměstnání nebude tak strašná, bude-li vůbec, protože — stejně jako já — možná přestanete mít chuť do města vůbec jezdit. Tím nechci říct, že mým přáním je, aby se všichni lidé z měst přestěhovali na venkov — to bych se asi zase musel přestěhovat do města.

Nemáte rád společnost?

Už moc ne. Žena a děti, to mi v zásadě stačí. Zbytek si můžu vymyslet při psaní, postavy toho někdy nažvaní, až hanba. Když doma nepíšu, jsem na zahradě nebo v dílně, práce všeho druhu, i tesařské, vše čistá amatérština. O kus dál žena zuřivě brousí drátěným kartáčem starou, rezavou postel z kontejneru, ve stínu lísky synek zkouší kladivem, co snese šnečí ulita.

A když se setmí?

To už žena zalézává a z kuchyně, spojené s jídelnou a „obývákem“, sleduje při přípravě koprovky Ally McBealovou. Mně Ally tolik k srdci nepřirostla, takže většinou ještě zůstávám venku, pokuřuji a za svitu Luny třeba odnáším na kompost nebožky myši, které nám kočky pravidelně a pyšně přinášejí až do verandy — chtějí si nás tím zřejmě naklonit a zajistit si teplý pelech. Nakonec ale s nepořízenou odtáhnou do kůlny, což je depozitář starých krámů, určených — snad! — k pozdější opravě a použití.

Jste kramáři?

Ano! Každá nová vodorovná plocha v domě je vzápětí pokryta krámy — naštěstí alespoň starými. Vlastně celý náš domek je sestaven z věcí, které buďto pocházejí z toho původního, nebo jsme je zdědili, dostali, našli či koupili v bazaru. Je to změť stylů a slohů, ale na všem občas rádi spočineme pohledem — a třeba na gauči po babičce brněnské i tělem. Ovšem myčka, pračka, sušička, sporák, hi-fi věž a toustovač byly svého času zbrusu nové, sněhobílé, přiznávám.

Prožil jste si sídliště?

Přes deset let, Praha-Pankrác, jedno z těch snesitelnějších. A pro mnoho lidí je to určitě jednoduchý, bezproblémový způsob života. Pro děti a romantiky už asi tolik ne. Ale při dnešních cenách bytů už není nemožné uvažovat o bydlení mimo Prahu.

A mimo vlast?

Trefa! Čím hlouběji zapouštím kořeny v novém bydlišti, tím častěji na to myslím. Loni, na vzdáleném chorvatském ostrově Vis, posázeném jednoduchými, skromnými a přitom tak „srdečnými“ domky, jsme se ženou vážně uvažovali, jak velkou vlasteneckou zradou by bylo přestěhovat se úplně jinam. Mít jiný výhled, cítit jiné vůně a místo krásného břidlicového eternitu mít šustivý rákos…

Ale letos jsme, se známými z Berlína, udělali experiment: na týden jsme si vyměnili domy, domovy. Nadchlo nás to — nejen Berlín, ale především ta obrovská možnost vyzkoušet si, ať svépomocí, nebo přes existující agentury, úplně jiné bydliště a poznat lépe než s cestovkou, jak žijí třeba Srílančané či Čaďané. Třeba na celé prázdniny. Kam pojedem příště, nevíme — listujeme atlasem. Ale pak určitě zase sem.

Tomáš Hanák

Narodil se v roce 1957 v Kremnici, dětství prožil v Radkově u Tábora a na Kubě. Byl úspěšným veslařem, po humanitním gymnáziu zkusil VŠE, pak následovala vojna. Od roku 1977 je členem kultovního divadla Sklep, působil jako zpěvák orchestru MTO Univerzál Praha, moderátor rádia Limonádový Joe. Z jeho bohaté filmografie jmenujme role ve filmech: Poklad hraběte Chamaré, Bony a klid, Kopytem sem, kopytem tam, Pražská pětka, Trhala fialky dynamitem, Díky za každé nové ráno, Válka barev, Kamenný most, Král Ubu, Pasti, pasti, pastičky, Cesta z města, Rebelové. V současnosti píše sloupky do magazínu LN. Je podruhé ženatý a má tři děti — Rozálii (12 let), Annu (10 let) a Tomáše (2 roky).

Připravila Marta Drahorádová, Foto Robert Virt

Zdroj: Můj dům 11/01