|
|
Jsou součástí sporáku nebo jsou vestavěné do kuchyňské linky, a to buď v kombinaci s vestavnou troubou, nebo jsou integrované samostatně. Výběr se kromě prostorových možností řídí především zdrojem energie – rozeznáváme tedy plynové a elektrické varné desky. Elektrické varné desky Základní sklokeramická deska má plotýnky s klasickou elektrickou spirálou. Některé vylepšené modely jsou vybaveny HI-LIGHT plotýnkami, které mají vyšší příkon, takže se rychleji rozehřívají, stejnou funkcí se pyšní desky s halogenovým ohřevem. Novinkou, a tedy prozatím nejúčinnější a také nejdražší, jsou desky s indukčním ohřevem. Obsahují indukční cívky, které vytvářejí magnetické pole a vzniklý energetický potenciál je předáván přímo do vařeného pokrmu. Aby proces mohl fungovat, musí být nádoby z materiálu, který je možno magnetizovat (ocel, smaltovaná ocel, litina). Varné pole se přizpůsobí tvaru hrnce a reaguje na dotek, takže když nádobu odstraníme, přenos energie se okamžitě zastaví a uživatel spotřebuje jen tolik energie, kolik je potřeba k vaření. Dalším kritériem při výběru je možnost ovlivnění velikosti varných zón. Základní plotýnky mají předem nastavenou velikost varné plochy, která hřeje celá bez Plynové varné desky Nad plamenem je nosná mřížka, na kterou se staví nádoba. Může být buď samostatná, nebo jedna velká přes celou varnou desku — nádobí pak lze snadno posouvat z hořáku na hořák. Bát se už nemusíme zapalování, které se sice ještě u některých typů provádí pomocí sirek či elektrického zapalovače, u většiny modelů však existuje elektrické zapalování, které je zabudované přímo v hořáku. Otočením příslušného tlačítka se zároveň vytvoří jiskra a plyn začne hořet. Kombinace Funkce, ovládání, bezpečnost Vhod přijde také infračervený varný senzor, který permanentně měří teplotu v hrnci, takže pokud nastavíme správnou teplotu pokrmu, nikdy nám nepřekypí ani se nic nerozvaří. Luxusní typy mají možnost časového nastavení spuštění ohřevu, některé modely, které jsou určené pro kombinaci s vestavnou troubou, mají speciální odvod par přímo do odsavače ad. Ovládání je u samostatného spotřebiče součástí varné desky nebo je zpředu na panelu pečicí trouby (u sporáku). Jednotlivá tlačítka jsou přehledně označena, ovládání je mechanické nebo dotykovými senzory. Tam, kde vzniká velké teplo, je velmi důležitá bezpečnost. U plynových desek je zabezpečena termopojistkou, která v případě zhasnutí plamene přeruší přívod plynu k hořáku. Elektrické desky mají ve výbavě zámek, který zabezpečí nechtěné spuštění plotýnky. Aby spotřebič fungoval přesně tak, jak má, je nutné dodržet všechna pravidla o provozu a zajistit instalaci speciálně vyškoleným odborníkem. Údržba Text: Lenka Haklová, Foto: archiv Kontakty:
|
Blog
Minimalismus na půdě
|
|
Při rekonstrukci půdního prostoru nevznikly zbytečné příčky, které by interiér nějak členily. Oddělená je pouze koupelna, navazující na vstupní část bytu, a ložnice. Do otevřeného obytného prostoru se vchází kolem vestavěné šatny. Tento mnohoúčelový kubus má několik variant využití — alespoň částečně pohledově odděluje obytnou zónu bytu, kromě šatny jsou v něm ze strany od kuchyně zabudované další skříňky a vestavěné spotřebiče a horní plocha slouží k příležitostnému odpočinku nebo i přespání. Architektonické ztvárnění půdního bytu navrhl ing. arch. Luboš Jíra (A. D. studio), vybavení interiéru je od ing. arch. Olgy Frýdecké a Šárky Špačkové (Studio Gens), nábytek vyrobila na míru firma JSJ Šesták Interiéry. Požadavkem investora byl jednoduchý, funkční interiér, který by zároveň splňoval všechny požadavky a potřeby páru mladých, aktivně žijících lidí, kteří zatím nemají děti. Jednotlivé zóny bytu jsou tedy členěny pouze symbolicky — pomocí přiznané trámové vazby a do prostoru zasahujících kleštin. Minimalistické pojetí bytu není narušeno ani na kuchyňských dvířkách, které jsou z bíle nalakovaného lamina a otvírání řeší kulaté otvory pro prsty. Dalším zařízením bytu jsou už jen dva stoly — jídelní a pracovní, a soubor nízkých sedaček u televize. Černé polštáře z tvrzeného molitanu jsou nejen součástí mobilních konstrukcí pohovek, ale samostatně spočívají i na dlouhých bílých lavicích podél obvodových stěn. Lavice mohou být podle potřeby využity jako odkládací prostor, knihovna nebo police. FOTO: ROBERT VIRT, Pavlína Blahotová Kontakty: |
Moderní pojetí starého domu
|
|
Většina lidí si pod pojmem úspěšná rekonstrukce historického domu představí pietní a pečlivou opravu všech konstrukcí, doplnění chybějících nebo znehodnocených částí věrnými replikami, zařízení interiérů ve stylu celého objektu. Ve většině případů tomu tak skutečně bývá. Architekti jsou často limitováni přísnými požadavky památkářů a pro vlastní, osobitou práci jim mnoho prostoru nezbývá. V případech, kdy se rekonstrukce ujme průměrný nebo dokonce špatný autor, je takový přístup dokonce přijatelnější než jakékoliv experimentování, které by mohlo historickou budovu trvale znehodnotit. Postoj památkářů však může být na škodu, pokud se zamítají projekty výjimečných osobností architektury. Kdyby veškeré úpravy hodnotných staveb zůstaly jen pouhými restaurátorskými počiny, nemohli bychom dnes obdivovat ani takové skvosty, jakými jsou například práce Josipa Plečnika na Pražském hradě. Renesanční dům ve Slavonicích byl přiveden k novému životu způsobem, který stavbu právem vyzvedl mezi nejvýznamnější díla naší moderní architektury. A protože jde o dům rodinný, zařadili jsme jej do našeho seriálu o výjimečných současných domech jako „třešinku na dortu“, ačkoliv z vnějšího pohledu zůstává stavbou historickou. Je potěšitelné, že cenu za realizaci stavby porota neudělila jen autorům Romanu Kouckému, Šárce Malé a Ivetě Chitovové, ale zvláštního ocenění se dostalo také investorce, historičce umění Anně Fárové. Bez jejího přístupu by nikdy podobné dílo nemohlo vzniknout. Osobnost majitelky domu předurčila výslednou podobu stejně jako osobnosti autorů. Její výběr architekta byl cílený, předpokládala soulad v cítění architektury a podílela se na řešení každého detailu. Pravdivost v architektuře Podobně jako architektura charakterizuje každé určité období (tedy způsob života společnosti v určité době) například styl oblékání. Přestože se nám mohou líbit romantické šaty středověké šlechty, nikdo z nás si podobný oděv nevezme dnes, ačkoliv by nebyl problém ušít dokonalé repliky. Byli bychom nejenom směšní či „nemoderní“ – ráno bychom vstávali o hodinu dříve, celá rodina by nám musela při oblékání asistovat, šaty by nám nedovolily nastoupit do tramvaje, přiskříply by se na eskalátorech v metru a po hodině pobíhání v práci bychom přiškrcení a sešněrovaní přestali dýchat. Styl oblékání dávno minulého období nemůže vyhovět současnému způsobu života. Jestliže chceme pravdivě vyjádřit kdo jsme a jak žijeme, oblékneme si džíny a tričko. Rokokové šaty můžeme obdivovat na obrazech, ale nebudeme si je šít. Stejnou komedií je v architektuře napodobování historických stylů. Pravdivý architekt se vyjadřuje nejen soudobými materiály a technologiemi, ale i soudobými tvary. Úctu k dochovaným hodnotám z minulosti vyjádří nejen tím, že je pečlivě ošetří, ale především se svou prací postaví mimo ně, nechá je vyniknout, pravdivě odliší současné úpravy od původní stavby. Takový přístup k rekonstrukci zvolili i autoři přestavby domu ve Slavonicích. Historie domu Podle letopočtů na fasádě měl dům v polovině 16. století už raně renesanční podobu s arkýřem a sgrafitovou výzdobou na průčelí. Ze stejné doby pochází i klenba velké síně v přízemí, kde byl na sloupku (odhaleném ve zdivu při současném stavebně historickém průzkumu) nalezen letopočet 1546. Kvalita domu si nevyžádala žádné úpravy po celá tři století, větším stavebním zásahem bylo až přebudování kuchyní v polovině 19. století, kdy se rušilo černé topení a postavila kamna, do kterých se přikládalo už přímo v místnosti. V té době vznikly ploché segmentové klenby obou kuchyní v západním křídle domu. Autoři projektu rekonstrukcí vrátili domu jeho původní strukturu a především stavbu očistili od posledních destruktivních zásahů. Odstranili příčky, které rozdělovaly velké obytné prostory nebo z nich vykusovaly provozní zázemí bytů, v přízemí obnovili klenutou vstupní síň se středním sloupkem. Přistavené zadní schodiště od provozu domu zcela oddělili a v centrální poloze dispozice, kde při průzkumu byly nalezeny zbytky původního schodiště, postavili nové, odpovídající provozním vztahům i svému významu. Soudobé prvky v domě Kuchyni je nejblíže obytná místnost s arkýřem uprostřed venkovní zdi a dalšími dvěma okny do náměstí. V tomto společenském prostoru, salonu s vystaveným triptychem Libora Fáry „Pocta Duchampovi“, stojí naproti arkýři vysoký krb, jehož umístění na ose (po obou stranách je doplněn dveřmi) je kompoziční protiváhou arkýře. Do oken se vrátily vnější kamenné kříže renesančního členění oken, byly odhaleny zbytky freskové výzdoby arkýře, ale krb jako nový prvek dostal ryze současnou podobu strohé stěny s cementovou omítkou. Sousední pracovna s odhalenou renesanční omítkou na jedné stěně je s intimní částí bytu (ložnicí) propojena „tunelem“, nejvýraznějším moderním prvkem, který byl začleněn do dispozice domu. Jeho hmota, podtržená šedivou cementovou omítkou, na obou koncích prostupuje do prostoru místností. Bude spojujícím prvkem a současně archivem obrazů či fotografií. Na něj navazuje šatna a koupelna, která je už čistě soudobým interiérem s nerezovou sprchovou vanou, smrkovým roštem na podlaze nebo s roštovým léhátkem pro relaxaci. Velmi efektní je sestup z koupelny zpět do přízemí – přechod po schodišti, které je výjimečným výtvarným dílem, do kamenných gotických zdí s klenbou. Prostor pro nerezový bazén přisvětlují malá okna do zahrady, skla vsazená do zdiva přímo, bez jakýchkoliv pohledově rušivých rámů. Dochované části domu, které vypovídají o jeho vývoji, byly ponechány viditelné velmi sugestivním, téměř analytickým způsobem (například v ložnici zůstal segment obnaženého pozdně gotického zdiva s oknem, se sklem stejně jako v bazénu zasazeným přímo do kamene). O to působivější je jejich kombimace se soudobými prvky, které zůstávají konstrukčně strohé, tvarově stejně prosté a čisté jako původní architektura. Moderní tvarosloví se začlenilo do gotiky a renesance s takovou elegantní samozřejmostí, že nenechává nikoho na pochybách: rekonstrukce slavonického domu se stala jednou z nejvýraznějších realizací naší současné architektury. Foto: Ester Havlová, Text: Věra Konečná |
Nepovolaným vstup zakázán
|
|
Situaci podceňují nejen obyvatelé a vlastníci bytů, ale bohužel i rodinných domků, kteří přestože jsou majiteli několikamilionového majetku, investují do zabezpečení minimálně. Většina zlodějů je však skvěle vyškolená a do podobných objektů se dostane během několika vteřin. Ztráty pak bohužel bývají mnohem vyšší než Mechanické zabezpečení Dveře zabezpečujeme proti vylomení vložky, vypáčení, vykopnutí či vyháčkování, bráníme je jak ze zámkové, tak i z pantové strany. Prvním důležitým počinem je kvalitní bezpečnostní zámek. Hodnocen je ve čtyřech třídách, přičemž poslední znamená maximální ochranu. Odborníci doporučují použít vícebodové varianty, kdy je vstup zajištěn na několika místech. Bezpečnostní dveře jsou v šesti kategoriích, Dostatečnou ochranou jsou už dveře třetí třídy. Plocha bezpečnostních dveří se zpevňuje ocelovým plechem bránícím proražení a doplňuje protipožární ochranou. Nejideálnějším zajištěním dveřního prostoru je použití bezpečnostních dveří s bezpečnostní zárubní. Tento systém umožňuje dodatečně snadno vyměnit stávající dveře. Používá se například při stavbách a rekonstrukcích. Nejprve se instaluje provizorní vstup a teprve po dokončení prací ho majitel vymění za kvalitní bezpečnostní typ. Tím se vyvaruje možnosti, že by ho některý z pracovníků na stavbě v pozdější době znovu, tentokrát neoficiálně navštívil. Okna sice představují pro pachatele větší riziko, že je někdo uvidí, ale stále patří k lákavým možnostem vstupu. Zabezpečujeme je mřížemi. V případě požáru mohou pevné mříže vytvořit z bytu past, proto se doporučují pohyblivé, případně předokenní rolety. Účinnou ochranou okna je několikavrstvé bezpečnostní sklo s vnitřní fólií (čelní sklo v automobilu), ve stávajícím domě či bytě můžeme v budoucnu okna opatřit speciální bezpečnostní fólií, která se lepí přímo na sklo. Moderní doba si žádá své Do oken a dveří se instalují magnetické nebo mechanické kontakty reagující na změnu polohy objektu (otevření okna atd.) a detektory zaznamenávající zvuk rozbití skla (oken, skleněných tabulí apod.). Pohyb uvnitř V prostoru můžeme zabezpečit také jednotlivé zóny samostatně podle potřeby. Například cenné obrazy lze chránit speciálními čidly, která vyhodnocují síly působící na závěsný hák, přičemž každá změna vede k vyhlášení poplachového signálu. Využívají se také nášlapové detektory, které se schovávají pod podlahovou krytinu a signalizují přítomnost osoby na daném místě. Jak postupovat, chcete-li zabezpečit svůj nový rodinný dům Především je nezbytné, začít celou věc projednávat s předstihem. Jenom tak je možné systém navrhnout a připravit dostatečně pečlivě a přesně. Jakékoliv dodatečné úpravy jsou vždy velmi nákladné. Proto je důležité a správné vybrat vhodnou firmu specializovanou na instalaci slaboproudých rozvodů a s jejím odborným pracovníkem projednat celý zabezpečovací systém. A jaký zabezpečovací systém je vhodný pro váš dům? Podle jakých pravidel je vhodné se rozhodovat? A kolik asi odpovídající zabezpečovací systém stojí? Na tuto otázku lze odpovědět pomocí jednoduché úvahy postavené na odhadu možné ztráty, která vznikne při „normálním, běžném“ vloupání do domu. Cena vzniklé ztráty je vždy mnohem vyšší než cena vhodného zabezpečovacího systému. Snížení pravděpodobnosti vloupání instalací zabezpečovacího systému a vhodnou pojistnou smlouvou lze potom dosáhnout požadovaného efektu, tedy minimalizace ztráty možným vloupáním do objektu. Součástí základní funkce systému je i ochrana samotných obyvatel domu během možného vloupání. Včasné informování např. spících obyvatel domu o právě probíhajícím pokusu o vloupání dává jejich obyvatelům naději zabránit vzájemné konfrontaci s pachatelem. Má-li investor zájem o bezproblémový a trvale spolehlivý provoz, měl by celé problematice věnovat odpovídající pozornost, a to s výhledem na minimálně desetiletý provoz nainstalovaného systému. Chyby vzniklé nedokonalou přípravou nebo nedostatečnou odborností firmy pak provázejí uživatele po celou dobu provozu tohoto zabezpečovacího systému. Text: Lenka Haklová, Foto: archiv Kontakty: |
Dům pro třetí tisíciletí
|
|
Cesta z města Prvním impulzem bylo uvažování o zásadní změně bydlení. Takové úvahy umožnilo sedm let fungování firmy, která má již slušné ekonomické zázemí. Firma se rozhodla odkoupit pozemky na venkově a disponovat jimi do budoucna. Zainvestovala je, vybudovala komunikace a inženýrské sítě. „Nakonec mi tohle místo přirostlo k srdci a rozhodli jsme se, že si právě tady postavíme dům. Vybrali jsme parcelu, která je úplně stranou u lesa“ říká náš hostitel. Jde o nekonformní řešení, neboť parcela je krajní a má tvar trojúhelníku o ploše téměř 1730 m2. Rozhodnutí o výstavbě domu padlo v září roku 1999 a do Vánoc byla hotova hrubá stavba a střecha. V dubnu následujícího roku se pokračovalo. Včetně interiérů byl dům dokončen za 14 měsíců a 22. prosince se šťastní majitelé mohli nastěhovat. Manželka majitele se nemohla nového domu dočkat a ještě do bytu pořídila štěně labradorského retrievra. Pán domu nyní s úlevou konstatuje, že „hravé“ štěně zničilo a rozkousalo v bytě co mohlo, ale v novém domě se už prý chová slušně. Bílou vystřídaly pestré barvy Představy o bydlení předali manželé architektovi. Dům, který měl být „ušitý“ na míru, se měl shodovat v určitých detailech se sousedním domem kolegy. Obě stavby nakonec rostly souběžně. Návrh i realizaci usnadnily dobré vztahy s autorem projektu. „Když takovou práci zadáte někomu úplně cizímu, téměř vždy přistoupí k realizaci jako ke kšeftu. Takhle jsme se v klidu dohodli na našich představách. Architekt sice občas řekl, že určité věci nám nedovolí, že je nemůžeme udělat, ale vše nakonec dopadlo ke spokojenosti obou zúčastněných stran,“ usmívá se majitel. Výsledek dokazuje, že promyšlená barevnost může být decentní a elegantní. V souvislosti s barevností stěn se následně muselo řešit sladění barev dveří, oken i podlah. „Něco jsme prosadili, něco ne, ale jsme spokojeni,“ říká náš hostitel. Izolace, nebo lícové cihly? Architekt svůj záměr vysvětlil jednoduše. Na klasický venkovský dům ze strany navazuje další část, která by u venkovského stavení plnila úlohu chlévů či stodoly. A protože majitelé trvali na lícovém zdivu, bylo rozhodnuto. Hlavní část domu je tedy bíle omítnuta, „přístavek“ je jakoby z lícových cihel. Celek působí vyrovnaně. Venkovský dům na téměř ideálně rovném terénu, navíc dokonale technicky ztvárněný. Dům je postaven z Porothermu. Je hrubě omítnutý a na tento základ jsou na jedné jeho části připevněny lícové cihly. Tedy, na první pohled se jedná o klasické lícové zdivo, ale ve skutečnosti jde o dokonalý zateplovací systém. Tvoří jej desky z polyuretanové pěny (která má vynikající tepelněizolační vlastnosti), na nichž je nalepen keramický obklad. Řešení je funkční i estetické. Takto naskládané desky s červenými dlaždicemi velmi dobře imitují lícové zdivo. Pro větší věrohodnost jsou mezery vyspárované. Také stavební firma nebyla zvolena náhodně. „Pečlivě jsme volili nejen architekta, ale i dodavatele. Dům stavěla pražská firma Step, která měla velmi dobré reference. Postarali se o všechno včetně podlah, dlažeb i ztvárnění zahrady,“ konstatuje majitel domu. Stavební firma potvrdila dobrou pověst. Bez jakýchkoli víceprací dovedla stavbu do zdárného konce. Solidní a dobře odvedená práce je patrná už při zběžné prohlídce. Předností domu jsou zdánlivé drobnosti, které dávají stavbě osobitý charakter. Specialitou je třeba právě unikátní zateplení. Plot u domu je zvolen citlivě; v podstatě jen kvůli jakési psychologické bariéře. Ze strany k sousedům je z dřevěných nízkých planěk, od lesa je drátěný. Umožňuje tak volný průhled do krajiny. Příroda doslova vstupuje na zahradu. Aby tento pocit ještě umocnili, koupili majitelé část pozemků za domem. Tak mají jistotu, že výhled nenaruší další zástavba. Celkovou plochu lze proto ještě rozšířit a v budoucnu vybudovat například tenisový kurt. Pojďte dál Stropy jsou obložené palubkami. Použité bezsukové dřevo se podařilo sehnat až v Německu. Falešný krov je obložen vysoce kvalitní sibiřskou borovicí. V obývacím prostoru, v jakési mezistěně, měl být krb, ale nakonec je na jeho místě špičkové domácí kino s audio- a videosestavou. Na místě, kterým by jinak procházel krbový komín, vznikl prostor pro kulečníkový stůl. Své místo tu našly i elektronické šipky. „Jsem soutěživý typ a často tu s dětmi hrajeme šipky; je dobré naučit se už v mládí vítězit i prohrávat,“ konstatuje spokojeně pán domu. V nejbližší době prostor zpříjemní dvě křesílka se stolkem a malý kulatý bar. Skvělé odpočinkové místo. Sádrokartonová příčka oddělující kuchyň se v projektu objevila dodatečně. Vaření se svými vůněmi někdy působí rušivě. Při zařizování kuchyně architekt doporučil studio, které ale nebylo ochotno vyjít vstříc představám majitelů. K dohodě proto nedošlo a nastalo hledání nového dodavatele. Zvítězila olomoucká firma Karla Kováče – KK Centrum. Při první návštěvě studia se stavebníci setkali se zcela jiným přístupem. Kvalita práce, moderní design a ochota vyjít klientovi vstříc nebyly v případě olomouckých dodavatelů prázdnou frází. Kromě kuchyně si nakonec u stejné firmy objednali i botník, vybavení šaten a další nábytek. Stačilo předat půdorysy a o ostatní se postarala firma. „Jednou jedinkrát tu byli všechno doměřit. Nakonec sedm velkých šatních skříní zabudovali za dva dny. Měli všechno špičkově připravené a práci odvedli bleskově,“ chválí majitel pořádek a rychlost zaměstnanců firmy. Užitná hodnota a provedení odpovídá nadstandardní ceně, ale pokud má firma takový přístup, o zákazníky nouzi mít nebude. I v dalších místnostech převládá barevnost, na oknech jsou pouze lehké závěsy ladící s interiérem. Jak říká náš hostitel, při zařizování interiérů občas dochází k nepatrným „přehmatům“, které jdou vzápětí lehce napravit. Dům má své zabezpečení, má vlastní telefonní síť i ústřednu. Že jde o stavbu pro třetí tisíciletí, dokládá i počítačová síť se serverem. Po celé budově jsou rozvedeny kilometry drátů, s nimiž se počítalo už při projektování. Jsou proto důmyslně skryty. Zahrada se budovala postupně, dělaly se chodníčky, pokládal trávník, sázely se stromy. Až povyrostou, budou nádherně růžově kvést, jsou to totiž japonské sakury. Založení zahrady byla tak trochu potíž, jsou tu totiž všude písková podloží. Třicet centimetrů se muselo vybagrovat a navézt humus s kvalitní zeminou. Dům ale díky takto založené zahradě ještě více vynikne. A bydlení v něm bude působit jen radost. text: Marta Dráhalová, Foto: Robert Virt a archiv majitele |
Manželé, s. r. o.
|
|
S manželi, jimž nechybí smysl pro humor a schopnost sebeironie, jsem se sešel v jejich prostorném podkrovním ateliéru na pražském Klárově. Firma, kterou spolu založili, nese poněkud svérázný název „Kordovská nebo Kordovský, architekti s. r. o.“. Jejich vstup na společnou profesionální dráhu byl bez nadsázky impozantní: 1. ledna 1991 zahájili spolu s Lubošem Patou činnost pronájmem jedné místnosti s výhledem na Emauzský klášter a nákupem přístroje na výrobu espressa. Jak jste se seznámili? Jestli dobře rozumím, byla to vaše první a poslední architektonická spolupráce… Jak se vám spolupracuje s klienty při projektování rodinného domu? Individuální projekt je ovšem právě investice pro dobré, plně funkční a pohodlné bydlení do budoucna – nabízí komplexní řešení stavby, zahrady a interiéru. Je možné dohodnout se s klientem na takto uceleném pojetí projektu? Existuje způsob, jak klienty kultivovat? Petr: Ovšem i v Dánsku můžete vidět parádní kýče, přibližně stejné úrovně jako v „království českém“. Je to vcelku uklidňující. Když si listujete třeba německým Schöner Wohnen, získáte pocit, že jsou o hodně před námi; ale když jedete Německem, zjišťujete, že procento nevkusu a domů s nefunkční dispozicí je zhruba stejné jako u nás. Jen v materiálech máte jistotu: bakelitovou kliku tam neseženete, kdybyste se rozkrájeli! Historik architektury Rostislav Švácha prohlásil v magazínu Pátek Lidových novin (30. 3. 2001), že „s vnitřním prostorem se dá pracovat mnohem víc, než zatím naši architekti předvádějí“. Co si o tom myslíte? Pavla: Lidé jsou obecně – bez ohledu na vkus – zvyklí vybírat si interiérové prvky do kuchyně a koupelny. Jednak proto, že jsou to velmi frekventované prostory, jednak proto, že tu mají dostatečný výběr hotových výrobků. Tam, kde si musí nechat udělat něco na míru a rozhodovat se podle nákresu, mají strach a tápou… Konzervativní vkus tedy není jen český problém? Věnujme se otázkám praktičtějším: za kolik peněz lze dnes postavit rodinný dům? Petr: Od stolu se to hodnotit nedá. Tentýž dům bude mít v atraktivní lokalitě blízko Prahy úplně jinou cenu než v zapadlé vísce, do ceny se promítá i způsob výstavby. K výrazně odlišné ceně se dopracuje rozsáhlá rodina, která bude na venkově stavět svépomocí, než úspěšný právník těsně za Prahou. Atraktivní pozemky jsou drahé, navíc vás okolí přesvědčí, že vzhledem k lokalitě a vašemu postavení se hodí nadstandardní vybavení, použití nových technologií – takže cena šplhá strmě nahoru. Když použijete materiály dostupné v místě (dřevo, dřevoštěpkové desky) a základní konstrukční řešení (pevné zasklení dvojsklem v ploše), dá se ušetřit spousta peněz. Ale není to pro každého – musíte vědět, co jste ochotni si odříct. Pavla: Zjevně tu chybí osvěta. Možná by lidé procitli, kdyby nějaký časopis uveřejnil projekt šesti různých architektů na stejný pozemek – s popisem funkčních vazeb a cenou rozepsanou po jednotlivých položkách. Například místo spíže se dá použít velká dvouskříňová lednice, výdaj navíc představují i sklepy, garáže, dílny, sklad brambor… Ušetřit se tedy dá. Co to znamená v řeči čísel? Držme se „tátova gruntu“: malého, ale našeho. Co se dá udělat s jeho interiérem, aby nepůsobil stísněně? Když prohlížím současné interiéry, mám pocit, že jejich tvůrci občas zapomínají na praktické fungování domácnosti: byt je „živý organismus“, který se musí taky uklízet… Petr: Dnes můžete mít skoro cokoliv, třeba drahou dlažbu s dokonalou imitací kresby dřeva. Ale já mám raději obyčejné bělninové dlaždice. Jsme puristé – vyznáváme jednoduchost, která dá vyniknout detailu. Není to jeden z důvodů, proč dáváte v projektování přednost nebytovým komplexům?
Foto: Robert Virt, archiv architektů a ateliéru Pata & Frydecký, Text: Vít Straňák |
Letní trend znovuzrození
Není důležité, co použijete. Ať už je to starý oprýskaný hrnec „kameňák“ nebo hrneček bez ouška, hlavně když při pohledu na aranžmá budete vědět, že je to váš nápad vyrobený vaší rukou.
Vhodné druhy řezaných květin
Zvláště majitelé zahrad i malých zahrádek nemusí chodit pro květiny daleko. Ideálními druhy pro tento trend znovuzrození jsou například stračky, ostálky, plamenky, karafiáty či hledíky. „In“ jsou i gerbery, které se dají koupit v každé prodejně s řezanými květinami. Letní kytici z těchto druhů můžete vytvořit jejich kombinací, ale i použitím pouze jednoho typu v jedné či více barvách. Co se týče odstínů, tento trend Re-create se nevyznačuje nějakou specifickou barvou. Záleží jen na vaší fantazii. Samo aranžmá by nemělo působit uměle, ale spíše přírodně – tak trochu bez ladu a skladu, jak se říká.
Nový trend je i v pokojových rostlinách
Re-create se nevyhnul ani pokojovým květinám. Tady se preferuje vtip, barevné proužky i „listové fontánky“. Ideální jsou staronové rostliny v novém kabátě. Tak například jsou to zajímavé bromélie s jasně růžovými vnitřky svých růžic. Můžete si vybrat i odrůdy s podélně pruhovanými listy. Této rostlině vyhovuje teplota kolem dvaceti stupňů Celsia a pravidelné mlžení. Do interiéru přichází i královna květin růže. Hrnkové růže kvetou bohatými drobnějšími kvítky. Oproti záhonovým je jejich výhodou to, že když hrnkové růže po odkvětu seříznete, znovu obrazí a vykvetou už za dva měsíce.
Mezi další pokojové rostliny ve stylu Re-create patří i papyrus, který je ideální pro ty, kteří nejsou zrovna nadšenými zahradníky, ale chtějí mít v bytě trochu zeleně. Tomu stačí jen dostatek vláhy. Problémem pro jeho životnost by však mohla být kočka – ta prý miluje jeho výhonky. A malou primadonou trendu znovuzrození je orchidea Phalaenopsis pocházející z jihovýchodní Asie, jejíž jméno je z řeckého phalaina motýl. A to díky květům, které motýla připomínají. Kvete několik měsíců a vyžaduje pravidelnou mírnou zálivku, vlhkost vzduchu šedesát procent (nad teplým radiátorem pro ni není ideální místo – tam bývá vlhkost kolem deseti procent) a světlé stanoviště.
Karafiát
I když je pro mnohé karafiát symbolem minulého režimu, tak v současné době se tato květina vrací do květinových vazeb. Je totiž ideální do řezaných aranžmá. A to především díky barevné rozmanitosti a ve váze vám také vydrží velmi dlouho. Ovšem patří mezi ty druhy, které se nesnášejí s etylenem, proto by blízko nich nemělo být zrající ovoce. Latinský název Dianthus znamená božská květina.
Stračka
Pod jejím latinským názvem Delphinium se skrývá delfín, kterého připomínají ještě nerozvinutá poupata. Květy mají jasně modrou barvu a protáhlé květenství. Odstíny modré se pohybují od azurové přes nebeskou modř až po indigovou modř nebe před bouří. Patří mezi nejdéle žijící řezané květiny, ale po skončení jejich aranžování si nezapomeňte umýt ruce – jsou totiž jedovaté.
Glorióza
„Gloria, gloria“ znamená čest a sláva. Tato rostlina pochází z tropických pralesů Afriky. Holanďané jí také říkají úchvatná lilie. Co se týče barevnosti, v jejích květech převládá červená se žlutou.
Hledík
Tato květina se dobře vyjímá jak ve volné přírodě, tak i ve vazbě. Dříve byla součástí dětských her, kdy děti foukaly na pysky květů a ty se rychle rozevřely. Objevuje se tu pastelově žlutá, oranžová, nachově růžová i bílá barva. Kdo má rád ladící kombinace stejných odstínů různých druhů květin, může hledíky aranžovat s gerberami a ostálkami podobných barev.
Plamenka
Tato květina se vyznačuje bohatým květenstvím a sladkou vůní. Její latinský název Phlox znamená plamen a záři – tak typické nálady letních dnů. Naleznete zde odstíny fialové a růžové. Velkou výhodou použití plamenky jako řezané květiny je to, že velká část jejího bohatého květenství se rozvine až ve váze. A pokud ještě kytici umístíte mimo dosah přímých slunečních paprsků, pak se z jejich krásy budete těšit hodně dlouho.
Ostálka
Její původ je sice v Americe, ale zvláště obyvatelé Mexika ji neměli moc rádi. Říkali jí mal de ojos – nemocné oko. Zadostiučinění se jí dostalo až v Evropě. Byla velmi oblíbenou a častou květinou na zahrádkách babiček. Ostálky existují v mnoha barvách, jako je fialová, červená, oranžová, žlutá, lososová, zelená i dvoubarevné kombinace. Plnokvěté odrůdy někdy připomínají jiřiny.
Gerbera
Tuto květinu lze nazvat stálicí v aranžování květin. Pochází z Afriky a první gerbery byly vyšlechtěny v 19. století ve Velké Británii. Vybrat si můžete mezi velkokvětými, „standardními“ či miniaturními odrůdami. Často se používají do svatebních kytic, ale zpestří i veselé letní aranžmá. Také se jim říká „luxusní sedmikrásky“ a často se spojují se znamením lva. A ve Skandinávii jsou od roku 1999 oranžové gerbery v logu nekuřáckých společností.
Petr Vaďura: Čech v Paříži
|
|
Zalistujete-li francouzskými verzemi časopisů Elle Décoration, Maison Francaisse, Le journal de la Maison, Table & Cadeau, Offrir International, Fashion Daily News, Plaisir de la Maison, Figaro či Figaro Madame, katalogy věhlasných francouzských nábytkářských a dekoračních firem, ale i katalogy největších evropských salonů a veletrhů o bydlení, setkáte se často se jménem designéra Petra Vaďury. Kdo je Petr Vaďura Již během základní školy totiž navštěvoval lidovou uměleckou školu pod vedením akad. mal. Milady Trčkové a později se kontinuálně v malbě i kresbě vzdělával a zdokonaloval. V Paříži například pracoval na reklamních plakátech, ilustroval dětskou knihu, přispěl postupně do několika časopisů, vystavoval a prodával pastely (dva z nich byly dokonce vydány jako umělecké plakáty). Tyto znalosti přenesl v roce 1986 do návrhů textilu, s nimiž uspěl u předních výrobců ve Francii, Švýcarsku a Itálii. V roce 1989 předvedl své první návrhy v pařížském středisku designu V.I.A., což je instituce s posláním pomáhat mladým designérům uvádět návrhy do výroby. O mimořádném úspěchu kolekce svědčí mimo jiné fakt, že například postel Esterel se prodávala v Německu, Švédsku, Švýcarsku i jinde celých deset let, což je jev pro hromadnou výrobu nábytku ve Francii poměrně výjimečný. Pro tutéž firmu navrhl Petr Vaďura další prvky, které se opět dostaly do Klubu tendencí a na pařížský salon. Svět designu ho objevil. V té době byl také vybrán pro velmi zajímavý projekt spojený s knihou Décoration de l’Imaginaire, díky jemuž se propracoval do skupiny nejvýznamnějších francouzských designérů. V roce 1993 navrhl Petr Vaďura kolekci krásných stolů Antilope pro firmu Biobject, která zaujala kultivovanou rezonancí s africkou kulturou, a nábytkový soubor Paloma pro společnost Art et Meubles de France, v němž citlivě reagoval na styl dvacátých let. Tento soubor byl velmi pozitivně hodnocen francouzským tiskem a dostal se opět do Klubu tendencí. Styl a vytříbenost designu Petra Vaďury oslovily nově vytvořenou společnost, která zakoupila značku známého nábytku Mahey. Pod stejným názvem představila tato firma jeho novou kolekci Belvédere na pařížském salonu nábytku Scenes d’Intérieur. Také firma Résistub si ověřila prodejní úspěch jeho návrhů, a tak vznikl v roce 1994 nový soubor z kovu a dýhovaného dřeva (ve Francii velmi oblíbené divoké třešně) nazvaný Calypso. V tomtéž roce a roce následujícím pracoval Petr Vaďura s firmou Résistub na několika výrobcích určených pro obchodní síť ve Francii a Německu a realizoval pro ni také důležitou zakázku pro evropskou síť nábytkových center Habitat (obdoba konceptu IKEA). Vznikla tak například postel Charleston, která se zařadila mezi nejprodávanější výrobky Habitatu. V roce 1995 následovala kolekce Paysages pro firmu Bufflier, kterou firma okamžitě představila na pařížském salonu. Nejkrásnější objekt světa Mimořádnou událostí se pro Petra Vaďuru stala další zakázka, o jaké sní snad každý designér. Oslovil ho jeden z nejvýznamnějších a nejstarších francouzských výrobců křišťálu – firma Cristal Saint-Louis, jejíž historie sahá do roku 1586 –, aby navrhl křišťálový flakon pro rok 2000. Byla to velmi důležitá práce, neboť šlo nejen o významný rok, ale také o to, že firma si vybírá každý rok jiného designéra, o němž se domnívá, že bude zárukou úspěchu. Petr Vaďura nezklamal – jeho práce je krystalickým vyjádřením krásy křišťálu, drahocennosti prchavého parfému, elegance jeho nositelky, něžné vzpomínky na „barokní perly uměle vypěstované v Japonsku“. Úspěch limitované puncované kolekce flakonu na sebe nenechal dlouho čekat, stejně jako další zákazník – opět proslulý francouzský výrobce luxusních kovových předmětů, porcelánu a drahého skla Christofle. Petr Vaďura byl požádán o návrh křišťálových váz. První z nich, Djambé, jejíž velké trojúhelníkové výbrusy dají vyniknout lesku křišťálu, se právě začala vyrábět. DESIGN A JEHO PRAMENY Foto: V. van Blerk, J. Boulay, D. Feintrenie, Iveta Kopicová, Text: Lenka Žižková |
Neotřelé tvary v koupelně
|
|
V roce 1973, kdy bratři Emanuel a Giampaolo Benedini zakládali společnost Agape, nebylo vybavení koupelny v centru zájmu designérů. Bratři se rozhodli situaci změnit a vzniklou mezeru vyplnit. Začali navrhovat nové, tedy neotřelé tvary sanitárního vybavení a používat materiály, které doposud byly určené pouze pro ostatní části bytu. Svou činností a kreativitou se velmi brzy zviditelnili, a to nejen na domácím trhu, ale záhy začali své výrobky vyvážet do celého světa. Důraz na umyvadlo Jejich práce se mimo jiné soustředila na kompletní vybavení koupelny, nově své návrhy zaměřili i na vany, baterie, v letošním roce poprvé představili sprchový kout. Návrhy se nesou ve znamení funkce, minimalismu, strohosti a v některých případech až sterility. Připravili ucelené kolekce v duchu přesvědčení, že denní hygiena nesmí být povinností, nýbrž rituálem, v němž se pojí komfort, užitek a krása.
Co ovlivňuje vaše návrhy? Hlavní produkce firmy se soustřeďuje na vybavení koupelny. Zajímáte se také o vybavení dalších bytových prostorů? Vaše produkty mohou působit až sterilně. Jaký máte názor na designéry, kteří vyznávají právě opačný názor? Který výrobek z vaší produkce považujete za nejzdařilejší? Text: Lenka Haklová, Foto: archiv |
Obývací pokoj oživí oblé tvary
|
|
Oblé tvary na sedacím nábytku přineslo vrcholné baroko. Střídání vydutých a vypouklých hmot proměnily sofa nebo pohovku v dramatický objekt hodný rozevlátých činů a patetických gest. Barokní lidé žili jedno velké divadlo. Přátelský tvar Ovál, kruh nebo oblé křivky si v žádné době, v níž se objevily, nevynutila jen móda. Úzce souvisely s možnostmi a technickou úrovní nábytkářského řemesla. Z hlediska vývoje nábytkových forem se projevil jako slepá ulička. Důvodem byl rozpor mezi koncepcí a technologií. V tomto případě se problémem ukázaly naopak ostré hrany. U ukládacího nábytku se nedaly bez kovových výztuží pevně spojit a u sedacího nevyhovovaly potahu. Látka se ve vztahu ke struktuře napínala tak nepřirozeně, že při pravidelném používání praskala. Zavržená exprese Přijatelným kompromisem mohou být sedací komponenty s tvarem křivky, nejlépe oblouku nebo dokonce kruhu. Navazují na „válecí“ čtyřhranné moduly o velikosti až jeden a půl krát jeden a půl metru a připojují se zcela samozřejmě k sedacím sestavám či křeslům. Moduly „vystupují“ do prostoru, ale chybí jim hrany. Zjemňují tak celkovou „rovnou“ linii nábytku a navíc díky velké ploše poskytují možnost sedět zcela neformálně. Sedací moduly dnes rovněž umožňují složit z několika částí oblý tvar sezení. Vyjímají se ve velkém prostoru a nabízejí bližší kontakt sedících osob než klasické podélné pohovky. Vyvolávají dojem uzavřenosti v dobrém smyslu slova. Nabízejí pocit intimity. Text:Petr Tschakert, Foto: Archiv Kontakty: |
