Blog

Člověk, který se svou zahradou žije v trvalé symbióze, se na ni nedokáže v zimě dívat jen přes ledové květy na oknech. Nedá mu to, s vyhrnutým límcem a zamotaný v šále aspoň jedenkrát za den obejde keř po keři, pohladí očima barevné bobulky dřišťálů a šípků. Je třeba sklepat sníh z větví jehličnanů, aby se nepolámaly, shrnout závěj z ledu na jezírku a tak pustit více světla k vodním rostlinám.

Pozor na trávník

Pokud má zahrada mírný svah, má i naději, že přijdou děti se sáňkami a chvilku bude veselo. Ale pozor! Sáňkovat a koulet sněhuláky se může jen tam, kde si majitel nezakládá na dokonalém anglickém trávníku. Ten by měl pod sněhovou peřinou nerušeně odpočívat, aby se do jara zazelenal zase v plné kráse.

Všechny barvy zimy

Nevěřte povídačkám o šedivých a nezajímavých zahradách v zimě, které v člověku vyvolávají jen depresi. Snad někdo opravdu takovou má, ale je to jen jeho chyba. V každé, i sebemenší zahradě se najde místo na nějaký stálezelený jehličnatý strom, lesklou mahonii a popínavý neopadavý břečťan. Zelenou přispívá i skromná bergenie, které vyhovuje každý kout, a jen se trochu oteplí, přidá i vysoký růžový květ. V sousedství zelených odstínů se i holé větve ovocných stromů jeví docela jinak, zvlášť když na jabloních necháte pár červených jablíček tak dlouho, dokud opravdu samy nespadnou.

Kromě zelené můžeme mít zahradu ozdobenou i červenou, oranžovou a žlutou barvou. Bobulky dřišťálů, plané šípky, hlohyně, skalníky zdobí v zimě barevnými plody, svída červenými pruty. Na holých větvičkách kvetou žlutými a červenými chomáčky vilíny a při pohledu na růžové a bílé kvítky lýkovce má člověk stojící po kolena v závěji dojem, že snad má vidění.

Jak praví klasik

Pocity, kdy člověk přes všechnu krásu zasněžené zahrady vidí jen vlastní bezmocnost, neboť od jara do podzimu žije na zahradě a v zimě trpí, zná každý, koho se to týká. Ostatním můžeme

doporučit knihu Karla Čapka Zahradníkův rok. Poprvé vyšla v roce 1929, ale vše, co je v ní psáno, platí bez výjimky dodnes:

„Troufá-li si v lednu zasvítit slunce, chytá se zahradník za hlavu, že mu keře poženou předčasně do mízy. Prší-li, bojí se o své alpinské kytičky, je-li sucho, myslí s bolestí na své rododendrony a andromedy. A přece by nebylo těžko mu vyhovět: Stačilo by, kdyby od prvního do posledního ledna prostě bylo žádná celá, devět desetin stupně pod nulou, sto dvacet sedm milimetrů sněhu (lehkého a podle možnosti čerstvého), většinou oblačno, žádné nebo mírné větry západních směrů, a bylo by vše v pořádku. Ale to je to: o nás zahradníky se nikdo nestará a nikdo se nás neptá, co by mělo být. Proto ten svět tak vypadá.“

Text: PAVLÍNA BLAHOTOVÁ

FOTO: AUTORKA, ZDENĚK KIESENBAUER, JANA PYŠKOVÁ, PETR ZHOŘ

Zdroj: Moderní byt 1/01

Šatna – dílo designéra
Systémy, jimiž lze obestavět jakýkoliv prostor, se začínají objevovat stále častěji a jsou také častěji vyhledávané. Prostorná, přehledná a ještě k tomu pohledná šatní skříň je snem každého praktického člověka – ať obývá rodinný dům, nebo byt v paneláku. Správně řešená šatna je již od počátku rozlišena podle toho, zda jejím uživatelem bude žena, či muž. V tu chvíli se totiž zásadním způsobem mění program vnitřního uspořádání. Žena nepotřebuje věšáky na kravaty nebo vesty, ale ocení například zvláštní zásuvky na drobné doplňky, šátky či rukavičky. Řešení se nabízí opravdu mnoho a je jen na zákaznících, které z nich si vyberou.
Jednou ze zásad by mělo být například kvalitní vnitřní osvětlení šatního prostoru. Výrobci jsou však podstatně dále, a tak nabízejí nová důmyslná vylepšení. Jedním z nich jsou třeba teleskopické podávací tyče pro osoby menšího vzrůstu či nepřeberný výběr policových systémů, zásuvek, tyčí a schránek na šatstvo, klobouky, kalhoty, obleky, boty a další. Opravdu solitérní skříň dnes potkáte snad jen v déle zařízeném interiéru, ale svět zcela jednoznačně spěje k šatnám. Ty totiž současně s tím, že jsou praktické, řeší otázku prostoru.

Tančit v prostoru
Co se týká designu, i ten se posunul na zcela jinou úroveň díky technologiím a rychlosti, s jakou jsou uváděny do života. Použité materiály kopírují okamžité pocity moderního člověka. Vnitřní řešení pomáhá při každodenním rituálu oblékání, převlékání či úklidu. Ve větší míře se uplatňuje hliník, matné i čiré sklo kombinované s dřevěnou dýhou. Ta má různé odstíny, oblíbený je zejména ořech a višeň. Lehkost a decentnost umocní moderní osvětlení, ale i zrcadlové efekty. Jemné pastelové barvy podtrhují dosavadní interiér. Neomezené prostory skříní spolehlivě ochrání všechny věci a díky perfektně rozdělenému vnitřnímu uspořádání zaručí stálý pořádek. Rohová varianta skříňových systémů umožňuje bezproblémový přístup ke všem dveřím, zároveň tu však není zbytečný ani jeden centimetr. Dostatek místa ve skříních umožní variabilitu. Vedle sebe se pohodlně srovnají krabice na věci, drátěný program věšáků a polic i zásuvky z dýhy. Místo tu zbyde i na věci, které každý den nepoužíváme, např. rezervní polštáře či deky. Prostor uvnitř skříní je ještě „zvětšen“ použitím několika proti sobě efektně umístěných zrcadel. Také dveře skříní, na nichž bylo použito matné nebo barevné sklo, působí jemně a lehce, i když skříň je dostatečně velká a pojme velké množství věcí. Řešení je vskutku nápadité a vám připadá, jako byste tančili v prostoru…

Noční stolky
Také tyto malé kusy nábytku se tváří honosně. I ony totiž zaznamenaly doslova převrat v designu. Většinou jsou součástí manželského dvojlůžka, ale dají se použít také samostatně. Mohou být například elegantně zakomponovány do čela lůžka. Materiály se shodují s postelemi, ani tady se však fantazii meze nekladou. Noční stolky zvýrazňují celkový dojem ložnicového nábytku, když se jednotlivé kusy navzájem doplňují v detailech. Materiálem je oblíbená dřevěná dýha v přírodním odstínu, vhodně kombinovaná s hliníkem, matným sklem či bíle lakovanou dýhou. Nožky jsou buď dřevěné, nebo z nerezu. Výrazným a nepřehlédnutelným prvkem jsou kolečka namísto nožek. Nejen že vypadají jako mobilní, ony také mobilní jsou. V prostoru se tak dá kombinovat bez sebemenší námahy. Pokud tedy zrovna nepotřebujete noční stolek přímo u lůžka, můžete si jej na nějakou dobu „vypůjčit“ pro jiné účely. Z několika takových stolků se dá bez problémů sestavit malá ložnicová stěna, která nahradí klasický nábytek.

Marta Drahorádová, Foto: archiv firem

Zdroj: Můj dům 3/01

Prostorový dům

Inspirace i zamyšlení
U příležitosti výstavy nazvané Prostorový dům vydala Galerie Jaroslava Fragnera také katalog, který kromě vystavených projektů přinesl i osvětlující textový doprovod doc. PhDr. Rostislava Šváchy, našeho předního kritika architektury, a také rozhovor se všemi čtyřmi architekty: ing. arch. Petrem Burianem, ing. akad. arch. Petrem Hájkem, ing. arch. Tomášem Hradečným a ing. akad. arch. Janem Šépkou.
Přestože náš časopis nepatří k odbornému tisku, i pro čtenáře zabývajícího se myšlenkou postavit dům bude určitě prospěšné proniknout trochu do světa architektury. Cesty k realizaci každé stavby začínají právě u rozhovorů architekta se svým klientem. Aby jeden druhému porozuměli a našli společnou řeč, bez které vzájemná spolupráce není možná, měli by se snažit vyjít jeden druhému vstříc. Architekt klientovi především poznáním způsobu jeho myšlení a životního stylu, klient se může pokusit o pochopení současné moderní (i když pro mnohé velmi nestravitelné) architektury. Měl by se pokusit, pokud mu záleží na nadčasové hodnotě vlastního domu více než na momentální obecně vyznávané módnosti či okázalosti.
Pro čtenáře hledající podobu svého příštího domu může být vhodnou inspirací nejenom úspěšná realizace rodinného domu – stejnou službu mu může prokázat také projekt, třeba v podobě velmi realistické vizualizace.
Společné projekty čtyř mladých architektů, prezentované na výstavě Prostorový dům, jsou důkazem hledání nových přístupů k projektování domů, vyjádřením vlastních názorů na prostor v architektuře. Jsme si vědomi toho, že citace z textu Rostislava Šváchy a dokonce ani ze společného povídání architektů nebudou lehkou četbou. Určitě však zaujmou každého přemýšlivého stavitele, který má chuť vědět o rodinném domě víc, než na kolik přijde jeho rozpočet.

Prostor očima Rostislava Šváchy
Třebaže se dnes na prostor díváme jako na nejdůležitější vyjadřovací prostředek architektury v celých jejích dějinách, existenci prostoru „o sobě“ si architekti uvědomili a začali o ní mluvit a psát teprve na sklonku devatenáctého století. Velcí architekti minulosti si patrně byli vědomi toho, že s médiem „čistého“ prostoru pracují. Nenašli však pro to asi vhodná slova a psali tak jen o fasádách a jejich proporcích, o sloupových řádech nebo v nejlepším případě o geometrii a typologii půdorysů…
Vidina jednotného prostoru, a v mnoha případech i prostoru otevřeného, byla asi opravdu tou základní intencí, která přinejmenším od nástupu funkcio-nalismu ve dvacátých letech určila podobu moderní architektury dvacátého století…
S jednotným a otevřeným prostorem ztotožňoval ve dvacátých letech samu podstatu architektury Ludwig Mies van der Rohe, kterého pak dlouhá léta, až do sklonku kariéry, trápila obava, aby se mu takový prostor „neucpal“…
Loos postihuje svůj koncept jako „vyřešení půdorysu v prostoru“.
Před Emanuelem Kantem neuměli lidé myslit v prostoru a architekti byli nuceni stavět toalety právě tak vysoké jako sály, leda prostor toalety rozpůlili umělým stropem a tím dostali nižší místnost. A až se jednou někomu podaří hráti šach v prostorové šachovnici, pak teprve budou druzí architekti řešit půdorys ve třech rozměrech.
Prostor tu již netvoří jednu horizontální vrstvu. Expanduje v různých směrech terasovitě nahoru a dolů jako kaskáda nebo opět spirála. Příznačné se zdají být poměrně malé výškové rozdíly mezi jednotlivými úrovněmi Raumplanu (prostorového plánu), které Loos propojoval systémem krátkých schodišť…
Texty významných tvůrců této éry a koneckonců také jejich projekty a stavby však napovídají, že architekti obvykle uvažují o utváření prostoru praktičtějším a konkrétnějším způsobem, který často nemá daleko k onomu „objektivnímu“, téměř vědeckému pohledu na předmět studia. Domnívám se, že právě to platí i o konceptu výstavy Prostorový dům, jejíž záměr architekti Petr Burian, Petr Hájek, Tomáš Hradečný a Jan Šépka kdesi popsali jako „výzkum“, jako by se tak chtěli dobrat stejně exaktních a objektivních výsledků jako věda…
Z tohoto úhlu pohledu spočívá role architekta v tom, dát prostorům náležitou velikost a tvar, umístit je správně vedle sebe, nad sebe, jeden do druhého anebo je zčásti prolnout navzájem – a vyjádřit pak náležitě jejich vztah…

Z rozhovoru s architekty

Proč prostorový dům?
Je to metafora – Kieslerův termín.

Jak byste charakterizovali obsah tohoto termínu?
Výkladů může být víc, v našem pojetí jsou to především takové přístupy k projektování, ve kterých je primárním skladebním materiálem objem, trojrozměrná jednotka. Tím vznikne charakteristicky členěný interiér stavby, rozvrstvený do jednotlivých podlaží nebo úrovní, jejichž vzájemné propojování může, ale nemusí být čitelné i z exteriéru.

Kde se vzaly prezentované projekty a nakolik jsou reálná jejich zadání?
Ottawa nebo Mlýny jsou soutěžní projekty s přesně definovaným stavebním programem. Dostavba radnice a Knihovna, tam jsme si vstupní data nadiktovali sami, ale také to nespadlo z nebe: o domech podobného programu na daná místa se už řadu let hovoří.
Dům v lese s jeho programem je vzpomínka na jednoho klien-ta, přenesená do fiktivní krajiny, zatímco v případě Stálkova je krajina reálná a s klienty nadále spolupracujeme. Obecně tu byl zájem mít co nejkonkrétnější program i kontext pro každou z těch studií.

Do jaké míry podle vás ovlivnily jednotlivé studie jejich konkrétní lokace?
Určitě hodně. Notoricky známé pražské situace, jako Sovovy mlýny nebo Staroměstské náměstí, tam je místo velkých determinant. Dům v lese – idea ovlivňuje naopak zpětně krajinu, bez které dům nemůže být.
Stálkov – tam je situace evidentní: krajina České Kanady je sama o sobě tak magická, že jsi najednou strašně blízko toho udělat do ní dům, který v ní vlastně není.
Na druhou stranu třeba u Sovových mlýnů situaci nemusíš využít a můžeš všechno nechat tak, jak je. Ale pro nás je zajímavé pracovat s novou myšlenkou a zkoumat, jak jednotlivé možnosti ovlivňují smysl celku. Když otevřeš nádvoří Mlýnů k řece, tak vztah celého objektu k městu zásadně změníš, a jde o to, jestli je to ten správný vztah. Ale nemusíš tu situaci vůbec využívat a nemusí ti ovlivnit dům, pokud nechceš.
U dostavby Staroměstské radnice šlo především o to, že náměstí přechází do vertikály (dům jako pokračování veřejného prostoru), nasává publikum, jde nahoru mezi létající bedny.
Myslím, že celé okolí se může stát součástí prostorového konceptu. Není to jenom objem domu, ale i okolní prostor, vazba exteriér–interiér je zásadní, protože bez lesa by nebyl Dům v lese a bez Vltavy by nebyly Sovovy mlýny.

Jaké místo má v prostorovém domě detail a jak je to s dotažením po stránce technologie stavění?
Pro zkoumání prostoru nemá detail prvotní význam. Detail je zajímavý a hrozně důležitý, ale není tím hlavním, je jenom o dotažení celku. U detailu je důležité, aby byl pochopený, aby podporoval celý koncept domu: když ho pochopíš a podporuješ, tak ho můžeš dělat různými způsoby.
Vždycky jsme měli snahu, aby když si z projektu vypreparuješ kteroukoliv mikročást, aby se z ní dala přečíst celá genetická informace daného domu.
Naše zacházení s konstrukcí je reálné, nejde o technologickou fikci.
Evidentně jsou tady hranice, teď myslím technologické. Například u Domu v lese je velikost oken limitována maximálním v současnosti vyrobitelným rozměrem skla. Za dvacet let nebo za padesát bude možné vyrobit ještě větší sklo, ale ten koncept, důvod toho velkého skla, tam vždycky bude. Když si Kahn uvědomil obsluhovaný a obsluhující prostor a dotáhl to do krajnosti, když to v domě vymezil a když mu obsluhující místnosti nakonec dům nesly, tak je to potom obecně platné pravidlo. Nástroj, systém, kterým pak můžeš vytvářet další a další domy, a různé doby je různě designují. Jestli je pak ten dům z cihel nebo z betonu, není podstatné, ale on objevil něco, co se potom stalo obecným pravidlem. Přitom se nedá říct, že by tu nic takového nebylo předtím. Jen to byl on, kdo si ten princip uvědomil, vyabstrahoval a pak začal své domy podle toho programově navrhovat. Detaily už mu z toho vyplynuly. Jsou odrazem doby jako každý materiál, je v nich vepsaná technologie a možnosti, ale to důležité, ten základ je ve schématu, ne v detailu, ten je zajímavý až druhotně, když jdeš dovnitř a zkoumáš ho úplně dopodrobna, analyzuješ dům.

Domníváte se, že je dnes možné přijít v architektuře s něčím zcela novým?
Je potřebné k tomu říct, že když přišli v meziválečné době s volným prostorem, nebo Mies, když postavil Tugendhat – to byla revoluce. To už dnes není, všechno je možné. Podobně jako v umění, můžeš udělat, co chceš, můžeš někoho zabít, natočit to, pak to promítnout na Bienále a nikoho to nezajímá, protože to má večer ve zprávách. Umění nikoho nešokuje, je individualistické a každý si chce vybudovat jméno s něčím novým. Zaujmout šokem už nefunguje, protože čím chceš šokovat?
Šokovat už nikoho nešokuje.

Připravila Věra Konečná
Textové i obrazové materiály byly převzaty z katalogu, který k výstavě Prostorový dům vydala Galerie Jaroslava Fragnera

Zdroj: Můj dům 3/01

Chvála zednické secese

Jak dopadl konfiskát
Před šesti lety projížděla paní Helena na kole jednou obcí na Nymbursku a zahlédla na brance značně omšelé zahradní zdi jednoho z domů sdělení, že objekt je na prodej. Rozhodně nepatřil k těm, jež vzbuzují naděje, natož nadšení, a to dokonce nejen při prvním, ale ani při desátém pohledu. Podivně vyhlížející stavba nesla všude znaky letitého zanedbávání a chátrání: opadané omítky, strhané a děravé okapy a svody, tudíž vlhké zdi, shnilé rámy oken, rozpadlé venkovní schody i terasa. A ta zahrada! Sice ohromná, ale neproniknutelně zarostlá křovím z náletů, starými stromy a dvoumetrovými plevely. Paní Helenu, jejího manžela i jejich dceru však dům něčím přitahoval. Jak stavbu, její vnitřek i okolí prohlíželi, rýsovala se stále jasnější vize pěkného, dobře uspořádaného, bytelně postaveného domu, který může po celkové obnově znamenat určitý protipól někdy dost problematické architektury soudobých rodinných rezidencí.

Téměř dva roky příprav
Bylo jim jasné, že si berou na bedra pořádné břemeno a že stěhování do nového je vidina několika let. Naštěstí je bytový problém až tak netlačil, a to byl základní předpoklad důkladné, dlouhé a pečlivě promyšlené přípravy, která po realizaci přinesla udivující výsledek. Důležité bylo, že do ní vstoupil ing. arch. Jan Pavlíček z Poděbrad, který se historii architektury rodinných domů hodně věnoval. Kromě citlivých zásahů do fasády a doplnění vybral i firmu schopnou provést všechny zednické a fasádní práce s patřičnou odborností. Původní plány z roku 1914 se nepodařilo najít, a tak byla k dispozici jen stavební dokumentace z třicátých let, kdy druhý či třetí majitel, bankéř z Prahy, využívající dům hlavně k víkendové reprezentaci, dal dost necitlivě zřídit přístavek s bytem pro personál a na jižní straně domu naštěstí už o něco povedenější, do oblouku vedenou zděnou verandu s terasou.

Prospěšné zásahy a doplňky
Všichni se shodli na tom, že kromě jedné příčky, jejíž zbourání umožní rozšířit kuchyň, se ve vcelku promyšlené dispozici nebude nic měnit. Pouze se přistaví vchodová partie, korespondující svým obloukem s verandou a s celkovým výrazem domu. Zatím tam byla jen dřevěná stříška. Proti původnímu, poněkud zasmušilému výrazu stavby s obrazci v šedozelené barvě vystupujícími z fasády, navrhl architekt jasnější, veselejší barvy. Doplnil také některé další prvky, vycházející z původního pojetí. Větší zásah znamenalo nezbytné snížení krovu a nové ztvárnění průčelí přístavku. V době příprav čistili noví majitelé zahradu, zabezpečovali stavbu proti pronikání dešťové vody, vybourávali shnilá okna a vysušovali zdi.

Z ponurého sklepa krásné prostory
Kdysi státem konfiskovaný dům užíval před lety místní národní výbor, potom jej obývala řada rodin a nakonec byl navrácen ve velmi mizerném stavu restituentce, kterou nenapadlo lepší řešení, než objekt prodat. Přesto cihelné zdivo, krovy, stropy a střecha větší úhonu neutrpěly. Také všechny dveře se podařilo odborné firmě restaurovat a daly se dobře využít i s původním mosazným kováním. Dům je téměř celý podsklepen, stropy sklepních prostor jsou klenuté. Zedníci vytrhali podlahy, trámky a odstranili zásyp. Klenby, byť zdánlivě slabé, ale dokonalé a pevné, vyčistili a cihly proškrábali. Následovala zálivka prostým betonem, heraklitová vrstva a vrchní beton se síťovinou pod dlažbu, uplatněnou téměř v celém přízemí. Protože světla výška sklepa byla nedostatečná, vybrali podlahu o patnáct centimetrů až na písek, který tu všude tvoří mocnou vrstvu, zřejmě nanesenou jedním z mnoha dávných řečišť Labe. Podlahu sklepa dnes představuje sedm centimetrů silná vrstva betonu. Při jeho rozprostírání dali zedníci všude kolem zdí pásky polystyrenu, které po zatvrdnutí betonu vytrhali. Vznikla tak účinná odvětrávací spára. Spolu s drenážními hadicovými smyčkami v každé místnosti, svedenými do sklepní studně, kterou tu zřejmě vykopali už při zakládání stavby, zajišťují naprosté sucho. Studna je vybavena plovákem, spojeným s automatickým spínáním čerpadla. Jde o nezbytné zařízení, protože hladina spodní vody tady kolísá. Než bylo uvedena do provozu, nejednou se tu brodili po kolena ve vodě. Díky pečlivému průzkumu, přípravě a zkušenostem zedníků získali majitelé v suterénu několik pěkných místností vhodných pro posilovnu, hernu, vinárnu i technické a skladové zázemí.

Izolace zdiva a využití krovů
Veškeré zdivo z venkovní strany obnažili metr hluboko až na základovou spáru a po vyčištění pokryli svislou izolační fólií Platon. Její výstupky se přitisknou ke stěně a po zasypání zajistí odvětrávací spáru. Původní vodorovná izolace byla kupodivu v dobrém stavu. Rovněž stropní trámy a celá vazba si vyžádaly jen očištění a chemické ošetření. Stropy se ovšem musely, zejména kvůli lepší tepelné izolaci, udělat znovu. Zespodu je tvoří desky, izolace, parotěsná fólie a podhledové panely. Shora je lepenka, litá betonová deska se síťovinou a prkna. Kvůli vazebním, čtrnáct metrů dlouhým a 35 centimetrů silným trámům (jaké to musely být kmeny!) jsou chodby, pokoje, koupelna, WC a šatna ve dvou úrovních – přes vazební vodorovné trámy se přechází po pódiích.

Kdepak sem s mačetou…
Pořádně zabrat dala úprava okolí domu. Soukromí majitelé tu kdysi vybudovali krásnou zahradu rozdělenou do tří sekcí. Zadní část tvořil rozlehlý sad s pečlivě vedenými ovocnými stromy. Svědčily o tom pozůstatky sloupků a vedení pro kordony, zbytky cihlových cest a řady pařezů. Střední okrasné části dominoval zděný altán, rovněž z tvůrčí dílny zednického mistra, obklopený okrasnými výsadbami, keři, cestičkami a ovocnými stromy s tvarovanými korunami. Dále byla užitková část se skleníky, pařníky a zelinářskými záhony. Kolem celé zahrady vedla cesta nabízející pěkné procházky. Samozřejmě, že o vše se staral zahradník. Co dokáže příroda udělat za čtyřicet let z takového pořádku, se ani nechce věřit. Namísto někdejší krásné zahrady se tu rozprostírala neproniknutelná džungle, která by se bez motorových pil a jiných moderních pomocníků jen těžko likvidovala. Noví majitelé se doslova prořezávali a prodírali k nečekaným objevům, jako kupříkladu k pěkné zděné kůlně s velkými okny, která mohla dobře sloužit i pro garden party. Nebo třeba k bazénu, který objevili až po vyčištění od plevelů, a k podzemnímu rezervoáru užitkové vody o obsahu třiceti kubíků, napojenému na studnu. Odtud se voda rozváděla do celé zahrady. Samozřejmě, že všechna tato zařízení byla obnovena. Studny byly na pozemku tři – dvě užitkové a jedna s pitnou vodou, která se rozvádí po domě a využívá i dnes. Z celé zahrady se musely odstranit desítky starých, churavých stromů, vyklučit stovky pařezů o průměru až jeden metr. Nová koncepce zahrady využívá okrasný úsek s altánem a jinak počítá s velkými nerušenými plochami trávníku rámovaného vysokými zachovalými stromy na okraji. V severní části se ze tří stran uzavřená plocha přímo nabízela pro tenisový kurt.
Příprava, její průběh, pečlivost, trpělivost a výběr odborníků jsou tím hlavním, co lze z přístupu stavebníků pro restauraci, obnovu a vylepšení podobných staveb vytěžit. Vznikl tak dům, který se rychle pohodově zabydlel a působí dojmem, jako by tu rodina už žila velmi dlouho. Dům se zvláštní atmosférou a vším, co navozuje onen silný pojem domov.

Pavel Chobotský
Snímky autor a archiv majitelů

Zdroj: Můj dům 3/01

Duchovní obsah architektury

Určitě je na práci architektů zřejmý zcela odlišný přístup k samotné tvorbě. Po roce 1989 se otevřely nové možnosti, objevily se dosud nedostupné materiály a technologie. Architekti najednou mohli ukázat, co dovedou, a většinou se to projevilo přehnaným zdůrazněním formy. Snažili se o „umění“ začlenit do stavby výrazné prvky, na kterých by se využilo nových materiálů. Současná architektura už má svůj řád, je ukázněná, a především je podložená myšlenkou, filozofií. Mnohem více než v prvních letech jde architektům o vlastní obsah a funkci.
O cenách nerozhoduje Obec architektů, ale porota složená z domácích i zahraničních odborníků, svou roli tedy hraje také pohled na naši architekturu v porovnání se světovou. Čeští architekti pochopitelně světové trendy sledují a nechtějí zůstávat mimo ně. Současně vyznávaný minimalismus jim ani nedovoluje používat příliš výrazné architektonické formy, natož dekor či ornament. Z pohledu odborníků tedy kvalita posuzovaných realizací stoupá.

U nás je neofunkcionalismus nebo minimalismus asi přirozeným navázáním na předválečný funkcionalismus jako poslední kvalitní architekturu v Čechách, v zahraničí k nim shodou okolností ve stejné době architekti dospěli přesycením ze stylů předcházejících, dekorativnějších.
Každá doba se zapíše do historie svými stavbami, které o ní dostatečně vypovídají, a určitě i funkcionalismus nebo minimalismus mají své logické opodstatnění. Ale osobně si myslím, že jsou slepou uličkou, protože nejsou univerzálně použitelné mezi obyčejnými lidmi, nemohou najít oblibu jinde než u odborníků. Z mého pohledu architekta jsou tedy krásné, ale moji klienti budou požadovat úplně jiné domy.
Nedávno jsem na výstavě viděl model známého předválečného obytného souboru Baba pod poklopem z plexiskla a připadlo mi až symbolické, jak tyto funkcionalistické domy zůstávají „v akváriu“, odtržené od života. Mezi lidmi funkcionalismus nikdy nezdomácněl a nemůžeme to očekávat ani od minimalismu. Lidé v takových domech neumějí žít, necítí se v nich dobře, chtějí něco zdobivějšího. Všeobecný vkus bohužel inklinuje spíše ke kýči a rozhodně se nikdy příliš nezmění. Proto jsem obdivoval třeba Dušana Jurkoviče, který se přes jednoznačné názory svých tehdejších kolegů nebál na stavbách použít dekor, dokonce ani folklorní prvky. Vycházel vstříc lidem, pro které stavěl.

Přestože funkcionalismus obyčejní lidé odmítali, právě na nejoblíbenějším domě 70. let, nechvalně proslulém „šumperáku“, se opožděně jeho vliv určitě podepsal – odtržením od terénu, rovnou střechou, pásovými okny.
To je pravda, ale je třeba zamyslet se také nad tím, z jakého důvodu. Kde jsou pravé příčiny této obliby. Dům mohl být pro venkov symbolem městské výstavby, tedy určitého nadstandardu, ale hlavně byl proti funkcionalismu vyzdoben šikmými stěnami lodžie s typickými kruhovými otvory. Rozhodně měl daleko k jeho strohým, čistě geometrickým tvarům.
Jen málo architektů si může dovolit odmítnout každou zakázku, při které jejich klient nesdílí stejný názor na vzhled stavby. A protože architekturu nemůžeme odtrhnout od života, musíme stavět především pro lidi, kteří v domech budou bydlet. Roli architekta bych tedy spíše viděl v poloze přesvědčování a usměrňování, aby se běžně nestavěly opravdové příšernosti. Nemůžeme však své klienty nutit bydlet v domech, které obdivují jen samotní architekti. Nemůžeme je zasadit do prostředí, které jim bude cizí. Ale měli bychom je postupně krok po kroku přivést k výsledku, jaký bude odpovídat jejich životnímu stylu, a přesto bude kultivovaný.
V každé době vznikaly domy spíše průměrné, často i podprůměrné úrovně, těch výjimečných bývá vždy jen několik. Ale ani u těch, které dnes obdivujeme jako vynikající moderní architekturu, si nemůžeme být stoprocentně jisti, že za několik desetiletí se pohled na ně nezmění. Ostatně až teprve příští generace posoudí, co z naší doby se zapíše do historie architektury.

Vystudoval jste architekturu v jediném období minulého režimu, kdy naši studenti mohli cestovat a sledovat zahraniční architekturu, kdy vznikla slavná Hubáčkova „Školka“. Jak jste osobně pociťoval tyto vlivy?
Studoval jsem v Brně, kde se vliv Školky moc neprojevil. S některými architekty z této skupiny jsem se setkal až v Praze na akademii, s Emilem Přikrylem jsme studovali ve stejném ateliéru. Samozřejmě tato léta byla pro studenty architektury přínosnější než pozdější roky, ale v té době jsem to tak nevnímal. Jako každá jiná generace jsme chtěli dělat především dobrou architekturu. První příležitostí, kdy jsem mohl realizovat svůj názor na ni, byla malá chatka na svahu vinic s krásným výhledem do okolí Viničných Šumic, mého rodného kraje.
Na řadových domcích v Horních Počernicích z roku 1973 nebo na dalším rodinném domě ve Viničných Šumicích je zřetelný vliv funkcionalismu, ale pozdější stavby už v sobě mají zřetelněji vyhraněný vlastní přístup k projektování. Ten se samozřejmě vyvíjí, ale je podle mého názoru důležitější než příslušnost k nějaké názorové skupině za každou cenu. Pro mne bylo vždycky zásadní zůstat sám sebou, ve své tvorbě být svobodný. Z tohoto důvodu jsem nebyl nikdy zaměstnaný v žádném projektovém ústavu, zůstal jsem „na volné noze“. (Pokud nebudu počítat rok, kdy jsem se nechal zaměstnat v Pražském projektovém ústavu jako dělník – v zimě jsem odmetal napadnutý sníh.)
Přístup ke každému rodinnému domu či vile bude určitě jiný, záleží nejenom na tom, pro koho se dům staví, ale také na prostředí, ve kterém bude stát. Rodinný dům v Jinačovicích u Brna vypadá na přání investora jako prostá venkovská chalupa. Snažil jsem se postavit levný dům, který by klientovi přinášel radost, a zároveň se začlenil do krajiny, do venkovské zástavby. Přitom vnitřní dispoziční řešení zůstává velmi jednoduché, funkční, má tedy k funkcionalismu nebo minimalismu přes svůj vnější vzhled s šikmou střechou velmi blízko. Osobně – kromě projektování klasických staveb – mě zaujal navíc problém geodetických kupolí, které z hlediska usazení do přírody považuji za tvarově nejméně rušivé. Kupole má velmi příznivý geometrický tvar, při nejmenším povrchu poskytuje největší objem (nejmenší tepelné ztráty). Její vnitřní prostor poskytuje možnost velkorysého pojetí interiéru, neohraničeného rovným stropem. Jeden z mých studentů, který se geodetickou kupolí začal také zabývat, její tvar v ročníkovém projektu použil dokonce pro rodinný dům a jeho návrh byl velmi úspěšný ve studentské soutěži.

Považujete dnešní výuku architektury za účinnější, než tomu bylo ještě před deseti, dvaceti lety?
Kromě možností kontaktů se světovou architekturou je určitě velkou výhodou, že současní vyučující mají za sebou bohatou projekční praxi. Studenti si svůj ateliér vybírají právě podle osobnosti kantora, podle jeho projektů a realizací. Škola je mnohem více zaměřena na skutečné problémy projektování, na podstatu architektury, v minulosti byla odtržena od reálné skutečnosti. Přeceňovala se například typologie, která řešení stavby často nesmyslně omezovala. Typologie může být jen pomocným vodítkem: velikost 80 x 110 cm pro WC nemůže definovat rozměr této místnosti, znamená minimální rozměr, pod který nemůžeme jít, ale jeho optimální velikost je dána daleko větším počtem faktorů ovlivňujících dispoziční řešení.
Architektura má velmi blízko k dalším oborům, bez kterých se architekt při své práci neobejde: k výtvarnému umění, k řemeslům, k fotografii. Studium tedy musí být zaměřeno také na široké spektrum všech těchto činností – i zdánlivě méně příbuzné fotografii by se studenti měli věnovat stejně jako stavebním konstrukcím nebo jiným odborným předmětům. Myslím si, že tento komplexnější pohled už dnešní studenti mají, navíc se často ještě při škole podílejí na skutečném projektování, získávají praxi v projekčních ateliérech – a většinou se snaží získat práci u nejlepších architektů. Rozhodně dnešní talentovaní studenti mají velké předpoklady stát se dobrými architekty.

Připravila Věra Konečná, Foto archiv architekta

Zdroj: Můj dům 3/01

Doc. ing. akad. arch. Jiří Mojžíš
vystudoval architekturu na Fakultě stavební VUT Brno a na Akademii výtvarných umění v Praze, projektoval vždy v rámci svobodného povolání. V současné době je vedoucím ateliéru navrhování a konstrukčních projektů, vedoucím Ústavu výtvarné tvorby Fakulty architektury ČVUT a místopředsedou Obce architektů.

Jak si můžete pojistit domácnost

Co je pojištěno
Předmětem pojištění domácnosti je soubor movitých věcí, které tvoří zařízení domácnosti a slouží k jejímu provozu. Jde o věci v trvale obydleném bytě, který je uveden v pojistné smlouvě, případně také o věci uložené v nebytových prostorách (komory, sklepy), které k bytu náleží. Pojištění se vztahuje i na věci, které má pojištěný na sobě nebo u sebe, nebo které odložil na místě k tomu určeném (v šatně divadla, restauraci).

Pojištěné jsou i věci, které byly vypůjčeny od někoho jiného, i věci, které se součástí domácnosti teprve průběhem doby staly. Pojištění se může vztahovat ne jen na předměty movité, ale i na stavební součásti bytu, které si pojištěný pořídil na vlastní náklady. Součástí pojištění domácnosti může být i pojištění odpovědnosti za škodu v běžném občanském životě. To znamená, že pokud pojištěný nebo členové jeho domácnosti způsobí škodu na zdraví nebo na majetku někomu jinému, pojišťovna ji za ně poškozeným zaplatí.

Limity pojistného plnění, výluky z pojištění
V pojistných podmínkách jsou vyjmenovány věci, které pojištění nekryje, někdy je možné si je za zvýšené pojistné připojistit. Jiné věci jsou pojištěny jen do stanovených horních limitů plnění, vyšší škody pojišťovna neproplatí. Limity je rovněž možné zvýšit dodatečným připojištěním. Omezena může být například náhrada peněz v hotovosti, elektroniky, sbírek, starožitností. Výši limitů pojistného plnění a výluky z pojištění by si měl každý pozorně prostudovat a případně si věci připojistit.

Před čím pojištění chrání
Ne všechna níže uvedená rizika jsou nabízena ke krytí u všech pojišťoven v základním pojištění, každá pojišťovna také může mít svou vlastní definici jednotlivých rizik, například co je a co není povodeň či vichřice. Některá rizika mohou být z pojištění zcela vyloučena. Opět se vyplatí přesvědčit se o tom v pojistných podmínkách předem.

Mezi nejdůležitější rizika krytá pojištěním domácnosti patří požár, úder blesku, výbuch vichřice, krupobití, zřícení skal, zemětřesení, povodeň nebo záplava, pád letadel a jejich částí, pád stromů, kamení, náraz vozidla, voda z vodovodního potrubí, kapalina nebo pára z topení, krádež vloupáním a loupeží, vandalismus a odpovědnost za škodu v běžném občanském životě. Pokud je to možné, je vhodné pojistit si jen ta rizika, která nás opravdu ohrožují. Tedy není nutné pojišťovat se proti povodni v místě, kde není žádná řeka, nebo proti zřícení skal tam, kde žádné nejsou.

Důležitá je pojistná částka
Pojistná částka by měla být stanovena v takové výši, aby představovala hodnotu všech pojištěných věcí v domácnosti. Její výše se uvádí v pojistné smlouvě a určuje si ji pojistník sám na vlastní odpovědnost. Vzroste-li tedy hodnota věcí, měla by být zvýšena také pojistná částka. V pojištění domácnosti je pojišťován celý soubor věcí domácnosti, stanoví se proto tzv. „agregovaná pojistná částka“, která by se měla rovnat součtu hodnot všech jednotlivých věcí. Zájemce o pojištění by tedy měl odhadnout cenu věcí, které má doma, a podle toho si určit pojistnou částku.

Nová a časová hodnota
Jedním z nejdůležitějších kritérií, která je třeba zkoumat před uzavřením pojistky, je to, zda jsou věci pojištěny na novou, nebo na časovou hodnotu. To znamená, zda pojišťovna vyplatí náhradu škod v nových cenách a bude možné si za pojistné plnění pořídit nové věci, které nahradí původní majetek. A nebo zda pojišťovna škodu proplatí v ceně časové, která zohlední i opotřebení původního majetku.

V tomto druhém případě nebude vyplacené pojistné plnění většinou na znovupořízení věcí stačit. Pozor při studování pojistných podmínek. Přestože je v nich řečeno, že pojištění se sjednává na novou hodnotu, může být stanoveno tolik výjimek, že většina škod stejně bude proplacena v časových cenách, kde se odečítá opotřebení.

Království stínů

Člověk je od přírody tvor přírodě nevděčný. V zimě si stěžuje na zimu, na Medarda mu vadí, že prší, a co teprve v létě! Nemůže dýchat a je mu horko, ale když se sluníčko dva dny neukáže, hned spílá meteorologům, že počasí nestojí za nic. Takového nespokojence a nevděčníka je těžké potěšit. Ale všichni jsme jen lidé. Stejně nám to nedá a vymýšlíme, projektujeme a budujeme nejroztodivnější zařízení, jimiž se snažíme na nepřízeň počasí vyzrát. Ani zahrada nám není dost dobrá, tak jak ji pán bůh stvořil, se stromy, kytkami a zeleným trávníkem. Proti slunci v ní jako houby po dešti vyskakují slunečníky, markýzy a pergoly, proti dešti stojí — nejlépe na vyhlídce – romantické altány. Příjemně se v nich sedí a povídá, pije káva, čte kniha. Nemusíme domů a nemokneme, v poledne nás neohrožuje úžeh a večer si proti komárům zapálíme vonnou svíci.

Slunečníky

V barvách a velikostech slunečníků není třeba se omezovat. S rozkvetlou zahradou samozřejmě nejlépe splývá přírodní barva režné bavlny, která je nenápadným společníkem, zvlášť když se rozpíná na ušlechtilé dřevěné konstrukci. Vzor však můžete sladit i s potahy zahradního nábytku. Letošní sezona očekává invazi květinových vzorů, které snad nebudou mít touhu překřičet skutečnou krásu květin na záhonech.

Markýzy

Pestrobarevné venkovní markýzy rozveselí celý dům, když jimi opatříte všechna okna natočená ke slunci. Nad terasou nebo zahradním posezením u domu pak čekají na svou příležitost a na požádání rozvinou nad našimi hlavami stříšku, chránící nás před možným nebezpečím. Ještě před nedávnem vypadaly tyto příjemné strážkyně našeho pohodlí po několika letech poněkud ustaraně. Nedivte se, ve svinutém i rozvinutém stavu odolávaly povětrnostním vlivům místo nás. Nové typy markýz jsou doplněny pouzdrem, které jejich materiál i barvy chrání, a do nové sezony tak mohou vstoupit stejně svěží jako před rokem.

Pergoly

Ať už kovová nebo dřevěná, pergola je vždycky stavbou, i když v malém měřítku. Do zahrady bychom ji měli osazovat s rozmyslem. Jen na správném místě bude dobře plnit zároveň svou praktickou i estetickou funkci. Záleží na nás, jestli ji necháme porůst stálezelenými rostlinami, které budou stínit i v zimě, což je nepraktické blízko oken a zimních zahrad, a naopak vděčné tam, kde pergola zároveň slouží jako vizuální předěl určitých zón v zahradě. Můžeme si však dopřát i sezonní přistínění z opadavých trvalek a letniček. Stačí osadit popínavé růže, vistárie, rdesno nebo rychle rostoucí fazoly, hrachory a svlačce, které se při prvních nočních mrazících hrozně urazí, shodí listy i květy a až do jara s nimi není řeč.

Altány

Zahradní altán je vyslancem z minulosti. Jako by v sobě nesl ušlechtilost zahradních dýchánků a rodinných slavností, jeho uzavřený tvar někdy vyvolává představu úkrytu básníka, který teprve daleko od lidí a přitom v lůně přírody nachází tu pravou inspiraci. Ne každá zahrada si však může dovolit altán, ale když už se jí to podaří, stane se taková zahradní stavba pro několik dalších generací rodinným stříbrem.

TEXT: PAVLÍNA BLAHOTOVÁ, FOTO: OTO PAJER, ROBERT VIRT A ARCHIV

Zdroj: Moderní byt 6/01

Kontakty:

ARQUATI, Dr. Horákové 227, Kladno, tel./fax: 0312/66 32 07–09;

EKOSPOL, Dukelských hrdinů 19,

Praha 7, tel.: 02/33 37 20 21;

GARDENLINE, Rašínovo nábřeží 34, Praha 2, tel.: 02/24 91 61 98;

HARTMAN KRIECHBAUM, Jinonická 80, Praha 5, tel.: 02/57 29 03 39;

MARON, Kozácká 12, Praha 10,

tel.: 02/71 74 03 63,

fax: 02/71 74 03 64;

TAXUS, Ještědská 36,

Rychnov u Jablonce n. N.,

tel.: 0428/38 87 58;

VLADEKO, Tachlovice u Rudné

u Prahy 126, tel.: 0311/67 84 45–47

Návštěva u de Gaulla

Pro obytný komplex jsou Dejvice ideální. Nabízejí parky i parkoviště, blízkost metra i snadné spojení na ruzyňské letiště. Centrum nájemního bydlení De Gaulle mezi Terronskou ulicí a třídou Charlese de Gaulla zde nevyrostlo náhodou. ING Real Estate nebyla investorem architektonicky zajímavého počinu poprvé. Má za sebou Tančící dům, rekonstruuje a dostavuje Villu Biancu, plánuje Plovoucí dům na Smíchově a o jejích architektonických počinech je slyšet stále častěji. Každopádně při výběru architekta měla nizozemská společnost i tentokrát šťastnou ruku.

Koktejl nových trendů

Holandská architektka Saskia Fokkema respektovala minimalismus s kořeny v klasické prvorepublikové moderně a na chodbách sáhla po hi-tech hře skla a kovu. Posuvnými žaluziovými stěnami před okny a javorovými „dveřostěnami“, které se podle potřeby rozevírají nebo intimně oddělují místnosti, deklaruje inspiraci Japonskem a Čínou. Po vzoru postmoderny obložila vnější zdi kamenem. Namíchala koktejl odpovídající trendům současného moderního a vzdušného bydlení. Samozřejmostí se staly dokonalé technologie, perfektní izolace, obrovská okna, prosklené rychlovýtahy a videotelefon v každém bytě.

Pozdravte dvakrát

Komplex se skládá ze dvou domů vzájemně propojených podzemní garáží. Dobloudit až do podzemí znamená rozhodovat se v orientaci před desítkami vstupů mezi blokem A nebo B a v rámci nich mezi křídly West a East. Výtahy mají prosklené dveře z obou stran, takže se vždy zaručeně pokusíte vystoupit těmi zavřenými. Boční stěny výtahů pokrývají zrcadla. Lehce to zkresluje a násobí realitu, proto portýra v přízemí pozdravíte dvakrát. S tím vším si však světáčtí cizinci hravě poradí. Právě oni jsou cílovou skupinou nového komplexu nájemního bydlení. Investor počítá zejména s top managementem, který je do České republiky delegován jen na několik let, takže netouží po vlastnickém bydlení. Cena pronájmu bytu v komplexu De Gaulle začíná na třiceti pěti německých markách za metr čtvereční a měsíc. Projekt si mimo jiné kladl za cíl prezentovat v České republice standard takzvaného západního bydlení. Výsledkem je však citlivá prezentace internacionálního architektonického vkusu.

TEXT: PETR TSCHAKERT, FOTO: LUBOMÍR FUXA

Zdroj: Moderní byt 6/01

Kontakty:

KONSEPTI (nábytek),

Elišky Krásnohorské 4,

Praha 1, tel.: 02/232 69 28

MIELE CENTER STOPKA

(kuchyně),

Klimentská 46, Praha 1,

tel.: 02/21 85 10 45

P. S. COMMCO

(developer),

Vítězné nám. 1, Praha 6,

tel.: 0603 82 93 90,

fax: 02/24 32 31 21

Slunci blíž

Na byt už existoval projekt a byl ve fázi rozestavění. „Zcela nepochopitelně byla například ložnice na nejhlučnějším místě a na nejtišším zase koupelna. Horní část podkroví byla zakrytá sádrokartonem a na druhý balkon se vystupovalo ze spodního po žebříku. Když jsem to zjistila, úplně jsem se lekla,“ říká naše hostitelka.

Lidé s vizí

V takových případech je důležité najít člověka, který by vizi budoucího bydlení sdílel s námi. Naše hostitelka ho objevila v mladém architektovi Martinu Bambasovi. „Měli jsme oba štěstí, protože se trefil do mých představ.“ Silná osobnost ženy dostala značný prostor k realizaci. Ač není architektkou, věděla vcelku přesně, co chce: „Jednoduchost, čistotu, kvalitní provedení, spoustu volného prostoru, trochu Japonska a trochu minimalismu a hlavně hodně slunce. Bez sluníčka hynu na úbytě.“

Z hotového projektu nemohlo být použito nic. To ovšem znamenalo začít úplně od začátku. Například dostat rozvody tam, kde je nyní koupelna, a vyztužit zde podlahu. V ložnici, která se ocitla na místě původně plánované koupelny, bylo potřeba zvětšit okno, prostor pod špičkou krovu otevřít a využít ho. A především, přivést do interiéru hodně denního světla. V hlavním podlaží bytu vznikl v místě původního spodního balkonu skleník a schody do zvýšeného podlaží vás přivedou znovu k prosklené fasádě, jíž se vstupuje na horní terasu. V podstatě je tak prosklená jedna stěna odshora dolů a částečně i strop. Z tmavého fádního prostoru se vyloupl půvabný interiér, který přímo nasává sluneční energii. Problém, jenž znají všichni obyvatelé půdních bytů, při němž dochází v horkém počasí rychle k přehřátí interiéru, zde vyřeší vyvětrání během několika minut, protože lze vlastně velké části bytu otevřít. I díky tomuto efektu je možné spát v samé špici střechy.

Být spolu

Byt patří dvěma mladým lidem, kteří hodně cestují. Poznali spoustu interiérů a jakousi esenci, která by vyhovovala právě jim, realizovali pod střechou jednoho českého činžáku na vcelku tichém místě. Interiér je otevřený, spodní podlaží bez jakýchkoli bariér. Samostatné jsou zde koupelna a WC a vestavěná je ložnice evokující japonské interiéry s posuvnými stěnami. Stěny ložnice je možné odsunout a ona se stane součástí obytného celku. V něm tvoří centrum kuchyň. Na stranu skleníku, jak dokumentují snímky, byt pokračuje částí jídelní a relaxační. Na stranu opačnou navazuje pracovna a odpočivný kout s televizí. Veškerý nábytek je udělán na míru atypickým prostorám, solitéry — až na několik výjimek — tvoří nábytek od firmy Ligne Roset.

Zařízení je laděno do jemných pastelových tónů, jimž základ udává celoplošná bambusová podlaha, která je upravená jen olejem a voskem, a světlé, ne však bílé, barvy zdí. Přírodní materiály hrají v interiéru prim. „Miluju kámen — objevuje se v podobě travertinové dlažby v koupelně a v kuchyni. Bambus — do toho jsem se zamilovala na první pohled. Matný kov — všechny kovové konstrukce a kuchyně jsou z kartáčovaného nerezu nebo z hliníku. A sklo,“ říká žena.

Více světla

„Jsou různé možnosti, jak do interiéru dostat světlo,“ tvrdí hostitelka. „My jsme zvolili dost náročnou cestu zbudování skleníků. Pak tomu určitě prospějí světlé barvy, hlavně na velkých plochách — podlahách a zdech. Já ovšem nepodceňuji ani umělé osvětlení a tento byt je toho důkazem.“ Jednotlivé zóny v bytě jsou odděleny odlišnými typy svítidel — jsou zde použity snad všechny jejich podoby — od závěsných lustrů po stojací lampy. Svítidla jsou i na konstrukci skleníku. Využíváno je i nepřímého osvětlení přes sklo (světlo z ložnice nebo prosklených skříněk v kuchyni a v koupelně). „Když se to všechno vyjmenuje, nebo se podíváte na rozvodnou skříň na chodbě, vypadá to bombasticky, ale je to promyšlené, účelné a patrně i úsporné. Můžete si udělat takovou světelnou pohodu, která vám v daný okamžik vyhovuje,“ dodává majitelka.

BOX:

Několik rad těm, kteří se chystají na podobnou rekonstrukci:

– Nebojte se změnit plány, pokud vám ty, které existují, plně nevyhovují, budete v bytě žít vy, a třeba i dlouhá léta

– Zvolte architekta, který pochopí vaši vizi, dohadovat se s tím, kdo má vizi zcela odlišnou, je většinou ztráta času
– Nikdy nepodceňujte počet zásuvek v bytě, vždy raději více než méně

TEXT: EVA POLÁČKOVÁ, FOTO: ATELIER BENITO

Zdroj: Moderní byt 6/01

Kontakty:

LIGNE ROSET (nábytek, lampy),

Ječná 15, Praha 2, tel./fax: 02/24 91 95 99;

ORIGINÁLNÍ RUČNĚ VÁZANÉ KOBERCE (zhotovované podle návrhů zákazníka), tel.: 0602 16 32 76, fax: 02/51 56 15 59;

PAN ATLANTIC (dovoz surového hedvábí), Úvaly u Prahy, tel.: 0602 81 85 84;

ZNAMENÍ ČTYŘ – ARCHITEKTI

(Martin Bambas),

Československé armády 35, Praha 6,

tel.: 02/24 32 21 13

Rezidence pro náročné

V exkluzivní pražské čtvrti Bubeneč, která je typická výstavbou diplomatických rezidencí a honosných vil, byl postaven podle návrhu Bořka Šípka luxusní objekt odpovídající povaze tamějšího okolí. Projektován byl pro náročné klienty, kteří hledají nadstandardní, poho-

dlné a bezpečné bydlení v příjemném prostředí, v blízkosti centra i přírody.

Ke koupi nebo pronájmu tu je celkem dvanáct bytů s rozlohou od 127 m2 do 637 m2 a tři kancelářské prostory s celkovou plochou 450 m2. Ke každému bytu patří dvě parkovací místa v suterénu domu a sportovní zázemí, které slouží pouze obyvatelům. V přízemí je bazén (12 x 5 m) s odpočivnou plochou, tělocvična s posilovacími stroji a sauna. Pro pohodlí obyvatel je v domě zřízena strukturovaná kabeláž včetně internetu, centrální klimatizace a shoz odpadků.

Kvalitu bydlení nezabezpečuje jen samotná stavba, ale také poskytované služby. V hale je recepce s nepřetržitou službou, která se stará o chod domu i příjemný pobyt uživatelů. Bezpečnost objektu zajišťuje šest venkovních kamer, byty mají samostatné zabezpečovací zařízení s prostorovými čidly pohybu.

Není byt jako byt

Vstupní hala klenoucí se přes tři podlaží rozděluje dům na jižní a severní část. Každá má svůj výtah a schodiště vedoucí k jednotlivým bytům. Ačkoli to zvenku není patrné, byty mají rozdílnou velikost i uspořádání. Zájemce si tedy může vybrat menší prostor, mezonetový byt s rozdílnými stropními výškami, několika ložnicemi, koupelnami i terasami nebo dokonce patro.

Volba bytového zařízení záleží pouze na klientovi. Rozhodování mu usnadňuje vzorový byt, kde se může inspirovat a pak si nábytek případně objednat a koupit. Prezentují se zde materiálové i barevné možnosti podlahových krytin a obkladů, nábytek a osvětlení z nabídky prestižních zahraničních firem a rovněž audio-video technika.

Bořka Šípka jsme se zeptali:

Co vás nejvíce ovlivnilo?

Odbor územního plánování obvodního úřadu. Bylo potřeba připravit podklady pro územní rozhodnutí, to znamená výšku domu, poměr zastavěné plochy k nezastavěné, tvar střechy atd. V zahraničí jsou tyto parametry vždycky dané a z nich se vychází.

Čím jste se řídil při rozhodování o charakteru stavby?

Okolím. V této lokalitě jsou pouze vily, takže stavba nesměla vypadat jako velký činžovní dům, ale musela splynout s okolní architekturou.

Jak do návrhu zasahoval investor?

Investor jasně formuloval své požadavky už na začátku stavby. Chtěl vytvořit kvalitní dům, který poskytuje pohodlné bydlení a vymyká se nejen stavbou, ale i službami, které v České republice nejsou obvyklé, což nám dělalo radost.

Jak jste dospěli ke konkrétnímu návrhu?

Návrh se samozřejmě vyvíjel v konzultacích s investorem. Měli jsme danou plochu a výšku, do které jsme se museli vejít. Rozdělili jsme dům do několika úrovní a navrhli dvě schodiště. Od toho se odvíjel počet a velikost bytů.

Takže na začátku jste neznali počet bytů?

Ne, investor si jasně přál, aby jich bylo co nejvíc a aby byly co největší.

Připravil jste speciálně pro tyto prostory nějaký nábytek?

Ne, ale navrhl jsem pro společenské prostory nové lampy. Právě teď se vyrábějí.

Znám vaše designérské práce, proto mě překvapila architektura domu.

Architektura je jiná než design. Při návrzích bytových doplňků se může člověk odvázat, popustit uzdu fantazii a nikoho to nebolí. Kdežto dům musí být především funkční, navíc každý nápad se promítá do celkové ceny stavby. Samozřejmě že v designu je funkce také velmi důležitá, ale nejen ona. U staveb, které jsem doposud navrhoval, byla vždy na prvním místě jejich funkčnost.

Kterým materiálům jste dal přednost?

Od začátku jsme se snažili o ekologický způsob stavby. Chtěli jsme dům, kde se člověk bude cítit dobře, což často ovlivňují také použité materiály. Například obvodový plášť z cihel a izolačního fasádního systému má vysokou hodnotu tepelného odporu a příznivé akumulační vlastnosti. To zásadním způsobem pomáhá udržet vnitřní mikroklima na příznivé úrovni.

Kterou část považujete za nejzajímavější?

Stavba probíhala nestandardním způsobem, čímž jsme si jako architekti přidělali práci a způsobili několik komplikací. Nemáme však ani jeden byt stejný, což bývá u čtyřposchoďového domu běžné, každý byt je tedy originál.

Co máte v domě nejraději?

Určitě průhledy na chodbách i v bytech. Také způsob, jakým se člověk dostane do místnosti. Skoro nikde nejsou dveře v rohu, takže při vstupu je vidět celá místnost.

Který byt byste si vybral pro sebe?

Nejhezčí a nejzajímavější byt je dole, ale co se mého vkusu týká, preferuji výhled do krajiny. Vybral bych si nahoře, jeden z prostorných mezonetových bytů s terasou.

TEXT: LENKA HAKLOVÁ, FOTO: IVETA KOPICOVÁ

Zdroj: Moderní byt 5/01

Kontakty:

STUDIO ŠÍPEK (architekt a generální projektant),

Olympijská 2/1912, Praha 6, tel.: 02/20 51 44 87, 02/20 51 52 69;

PRIMED (developer a investor),

U Studánky 13, Praha 7,

tel.: 02/33 37 86 27, 02/33 37 99 31