Blog

Na horách jako kdysi

Rodokmen jedné větve sahá až do 14. století, kdy jí byl přidělen králem Jiřím z Poděbrad erb. Možná je to tato okolnost, jež tvoří základ úctyplného vztahu všech k hodnotám minulých dob, ale spíš tu působí duch ženy, která je strážkyní rodinného krbu, abychom trochu nadneseně, avšak velmi přiléhavě vyjádřili její úlohu. To ona mimo jiné pečlivě opatruje všechny památky na milé, dnes už nežijící příbuzné, zná historii každého darovaného či poděděného hrnečku, obrázku či figurky. „Aťsi je to pro někoho kýč,“ směje se, „ale jak bych mohla vyhodit tohohle andělíčka, kterého jsme vydolovali ze země při kopání základů našeho domu?“

Horské prostředí si žádá horský příbytek. Po staletí se ve zdejším kraji stavěly chalupy ze smrkových klád a zařizovaly se nábytkem ze smrkového dřeva a mělo to své dobré důvody. Proto ani trochu nezapochybovali o tom, že budou ctít tradici i v tomto ohledu.

Nový dům vznikal tak jako kdysi. Mistr tesařský nakreslil jeho plán, který respektoval jejich představy a přání, a pak v montážní hale sesazoval stavbu trám po trámu a označoval jejich pořadí a umístění. Byl to zvláštní a krásný pocit, procházet se budoucími místnostmi ze syrově vonících klád a v představách je zařizovat nábytkem. Není divu, že pro interiér byl zvolen také tradiční venkovský styl, který rovněž přežívá staletí a vždycky nachází své ctitele. Prakticky ve všech místnostech je nábytek na míru ze smrkového dřeva, z větší části upraveného jen včelím voskem. Tento styl dokonale ovládá jedna česká firma, která zde dostala vynikající příležitost předvést všechno, co umí.

Všechny trámy, ty, které tvoří obvodové stěny, i ty, na nichž spočívá podkroví a střecha, byly ručně opracovány pořízem, aby zůstaly zachovány nerovnosti, které na nich tvoří suky. Do stavby byly zabudovány zcela čerstvé, nevyschlé. Dělá se to tak proto, aby se při vysychání nezkroutily, protože pevné usazení jim to nedovolí. Trámy na takové uvěznění reagují po svém — s hrozivými zvuky praskají a vytvářejí charakteristické pukliny, do nichž se pak pohodlně vkládají skoby a hřeby pro různé použití. Praskání po roce ustane a pak už stavba nehlučně vydechuje sladce kořeněnou vůni dřeva.

Celá rodina podala fantastický výkon — během jednoho jediného roku byly připraveny základy, smontován celý dům i se střechou, provedeny všechny terénní úpravy včetně vyhloubení a obezdění vodní nádrže, rozlehlý pozemek zarostlý křovinami a letitou nesekanou trávou přeměněn na zelenou zahradu s ovocnými i okrasnými keři, stromy a květinami, a interiér vybaven nábytkem. V únoru roku 1996 stavba začala a následující rok oslavili v zařízeném prostředí velikonoční svátky. Samozřejmě se tu vystřídala řada odborných firem. Jejich koordinaci, zabezpečování materiálu a přísný stavební dozor vykonávala — paní domu. A nejen to, spolu s mužskými členy rodiny pak dělala, co bylo na stavbě právě třeba. Dům se teprve rodil a ona už sázela keře a květiny. Spolu s manželem i dětmi se shodli se na tom, že takovou dřinu mohou vydržet nejvýš rok. Rozlámaná záda a vysílené ruce často odmítaly poslouchat a chtělo se jim odpočívat.

Teď už třetím rokem užívají plody oné šílené doby. Rodiče bydlí v přízemí, kde jsou také společné prostory — kuchyň, malý a velký jídelní kout, krb a posezení ke sledování televize nebo pro poslech hudby. Každý syn má na obytné půdě svůj malý byt, který zahrnuje kuchyňku, ložnici, obývací prostor a koupelnu s WC. Takové uspořádání velmi prospívá klidné atmosféře v rodině. Každý má své soukromí a pohodlí, setkávají se při společném jídle a neruší se jinými činnostmi. Jeden syn se věnuje amatérsky potápění, druhý preferuje jízdu na motorce, jeden se učí hrát na kytaru, druhý rád poslouchá moderní hudbu, jeden ještě studuje, druhý už pomáhá v rodinné firmě. Oba rádi lyžují a zde k tomu mají dobré příležitosti.

Jejich maminka je neuvěřitelně všestranná, milá a pohostinná žena, která je svému muži ve všech směrech oporou stejně jako on jí. Poznali se v časném mládí a dodnes jsou spolu rádi. Chodí za nimi mnoho přátel, kteří zde nacházejí něco ze starých zašlých časů, kdy se lidé nedívali celé večery na svítící bedýnku s obrázky, ale povídali si o všem možném, sousedsky si vypomáhali, spoluprožívali své radosti i trápení — byli si blízko. Tak blízko, jak v oknech jejich světnic byla příroda, nakláněly se do nich stromy, ke dveřím přicházely srnky nebo ovce a na větvích zpívali ptáci.

Stále ještě je možné takový život žít.

TEXT: BEA FLEISSIGOVÁ

FOTO: ANTONÍN BRANÝ A JIŘÍ BURSÍK

Zdroj: Moderní byt 10/01

KONTAKTY:

ANTICO (veškerý nábytek), výroba: Zborovská 1358, Český Brod,

tel.: 0203/62 09 70, mobil: 0606 73 53 66, showroom: Bělohorská 131, Praha 6,

tel.: 02/33 35 01 26, e-mail: antico@antico.cz, http:www.antico.cz;

DORINT (koupelny), tř. 1. máje, Liberec,

tel.: 048/522 85 26;

GORENJE (spotřebiče), Hlavní 316, Měšice, tel.: 02/83 98 01 62; www.gorenje.cz

Nevadnoucí půvab

vydrží mnohonásobně déle než řezané květy nebo rostliny v květináči, potřebuje jen minimální péči a je v každém případě levnější (i když na první pohled to tak někdy nevypadá) než živé květy.

Sušení bylin má určitě stejně dlouhou historii jako samotný kulturní vývoj člověka, třebaže dokázat to nelze. Zpočátku se usušené rostliny jistě používaly spíš pro své léčivé účinky a méně ke zdobení. Vůně však byla vždycky hodnotou, pro kterou chtěl člověk některé rostliny uchovat co nejdéle. A to platí dodnes.

Udělej si sám

Vyrobit takovou dlouhodobě oblažující kytici není nic těžkého. K sušení se hodí až na malé výjimky všechny květiny a mnoho travnatých rostlin, které u nás rostou. Příroda nabízí i velké množství různých plodů, které se dají do suchého aranžmá vhodně zakomponovat. Chce to jen trochu trpělivosti se sběrem a usušením, které by se mělo uskutečnit co nejrychleji na suchém a větraném místě (ideální je půda). Na slunci sušíme jen tehdy, chceme-li rostlinu vybělit.

Dnes je také možné koupit ve specializovaném květinářství nevšední sušené exoty, počínaje různě upravenými palmovými listy a zajímavými plody a konče exotickými trávami, to vše v různém barevném provedení, které už ovšem není původní. Jistě není třeba připomínat, že míchat květenu našich luhů a hájů se sušinami z jižní Afriky si může dovolit jen ten, kdo má opravdu vytříbený vkus.

Není možné v krátkém článku probrat všechny správné postupy týkající se jak sušení, tak aranžování. Existují však vynikající návodové publikace. Zájemci o tuto problematiku zde najdou opravdu všestranné poučení, proto se omezíme jen na několik základních rad a zajímavých typů.

Jdi do obchodu

Předností sušených aranžmá od profesionálních floristů (tento výraz se začíná u nás vžívat pro květinářky či květináře, kteří mají vazbu živých i sušených kytic jako své zaměstnání) je především jejich nevšední kreativita. Profesionál je také dobře obeznámen s estetickými pravidly, která se týkají kombinace barev, struktur, materiálů a vzorů. Nás, kdo nejsme v tomto oboru školeni a nevynikáme ani přirozenou tvořivostí, těžko napadne jiná než víceméně banální kompozice. To samozřejmě není žádná vada, protože půvab takové kytice je právě v tom, že jsme ji vytvořili pro sebe vlastními silami a podle vlastního cítění. Chybí nám také různé pomůcky, například stuhy, k jejichž obrovskému sortimentu mají přístup právě jen profesionálové. Nádherné vázací a zdobné prvky se k nám dovážejí například z Francie, Itálie, Anglie, Německa a dalších zemí.

Základní postup amatérského i profesionálního aranžování je však vždycky stejný. Je třeba vybraný materiál správně usušit nebo ho naopak důkladně napojit směsí vody a glycerinu, zaručující velmi trvanlivý a stále jakoby živý vzhled takto ošetřených květin. Glycerinová metoda je nejúčinnější u všech typů růží a keřů, jejichž listoví je pro květinová aranžmá nepostradatelné, zpracovávají se tak ale také některé citrusové plody (mandarinky a citrony, zbavené měkké dužiny), které působí ve vazbě velmi efektně a navíc příjemně voní.

Z kuchyně známé floristky

O sušených aranžmá jsme si povídali mj. s paní Růženou Bubeníčkovou, jejíž květinářství na Újezdě na Malé Straně v Praze je proslulé také hezkými vazbami ze živých květin, pro které sem zajde nejeden ženich (raději spolu s nevěstou). Specialitou paní Bubeníčkové jsou ale právě moderní atypické suché dekorace z různých exotů. Za své kreace nasbírala více než desítku ocenění a dnes už je také členkou poroty, která hodnotí práce jiných. Naposledy získala za svůj návrh, který provedla Jitka Remarová, v kategorii seniorů na 30. mistrovství floristů ČR s mezinárodní účastí, konaném letos v květnu v Děčíně, titul mistra České republiky.

V jejím obchodě dostanete jak malou suchou vazbu, která je vhodná jako příležitostný dárek, tak rozměrné kompozice určené pro dekoraci veřejných prostor (například svatebních síní) nebo bytů, ale třeba i netradiční svatební kytici z vybělených suchých skeletů tvarově zajímavých listů. Taková kytice bude připomínkou památného dne hodně dlouho, což ovšem může být příjemné nebo také ne. Pokud byste si chtěli objednat větší suchou dekoraci do konkrétního interiéru, je lepší, aby floristka místo určení předem viděla a vytvořila vazbu přesně na míru.

Stabilizované květiny

Známý obchod s nábytkem a dekoracemi z celého světa –- Le Patio -– nabízí zase jinou specialitu. Jsou to aranžmá z tzv. stabilizovaných květin, které vypadají i několik let opravdu jako živé. Dovážejí se k nám z Francie a pro Le Patio je aranžuje mladá dynamická Klára Jirsáková. Používá ve svých kreacích především růže, hortenzie, někdy květenství pepře, často stabilizované citrusové plody a především hodně různého stabilizovaného listoví. Stabilizace je proces, při kterém se květina nasytí roztokem glycerinu a případně se vnitřním pochodem probarví a pak se pozvolna suší. Výsledkem je vláčná a přece už „neživá“ rostlina, která si uchovává půvab čerstvě uříznuté květiny.

Dekorace vytvořené z takto upravených květin jsou pochopitelně dražší, zato vydrží v neporušeném stavu i několik let. Musí se jim však věnovat trochu péče: neměly by stát na přímém slunci, v blízkosti tepelného zdroje nebo v hodně prašném prostředí. Údržba spočívá v tom, že se občas fénem vyfouká prach a květiny se postříkají speciálním olejovým sprejem, který oživí jejich barvu i vláčnost. Stále častěji si je přejí nevěsty jako svatební kytice.

Klára Jirsáková vytváří také svoje vlastní sušené dekorace a v nich používá téměř výhradně domácí byliny, které si navíc doma sama suší. Hojně do nich zařazuje například oves utržený ještě v zeleném stavu a usušený květenstvím nahoru -– tak se nejlépe uplatní jeho bohatá kštice. Často pracuje s různými druhy řebříčku, kontryhele a třeslic, miluje sušené hortenzie a nedá dopustit na afrikány.

Poznamenali jsme si několik nejdůležitějších zásad a pár triků, které nám tyto dvě zkušené floristky prozradily, aby si čtenáři Moderního bytu mohli vytvořit suchou dekoraci sami. Adresy pak uvádíme pro ty, kteří si ji raději půjdou koupit.

Sušení růží podle Kláry Jirsákové

Mírně rozvité růže suší klasicky hlavou dolů. Jakmile květ poněkud zaschne, opatrně ho lístek po lístku rozevře, aby se stal bohatší. Hlavičky afrikánů podepře drátěným pletivem, aby zůstaly i po usušení vztyčené. U obou druhů doporučuje sušit vždy co nejsvětlejší odrůdy, protože sušením květy vždycky hodně ztmavnou. Když začne sušená růže hnědnout, vlastně hnije a nelze ji pro aranžmá použít, protože opadá.

Stabilizace glycerinem

Smíchejte teplou vodu s glycerinem v poměru 1 : 2, nalijte roztok do vysoké sklenice, vložte do něj rostliny a označte si výši hladiny. Pak stále dolévejte teplou vodu (rostlina lépe saje) až do chvíle, kdy přestane ubývat. To je znamení, že glycerin byl vstřebán. Pro tuto metodu jsou vhodné všechny trávy a rostliny s klasy (nebudou opadávat), byliny či keře s bobulemi (např. šípky a hlohy, které si tak zachovají pružnost).

TEXT: BEA FLEISSIGOVÁ

FOTO: IVETA KOPICOVÁ A Josef Ptáček

Zdroj: Moderní byt 10/01

Kontakty:

ART STUDIO FLORIDA (nábytek),

Újezd 19, Praha 1, tel./fax: 02/57 31 74 10;

ATELIER KAVKA, Dlouhá 44, Praha 1, tel.: 02/24 82 82 49;

BJ KVĚTINOVÉ STUDIO, Újezd 25, Praha 1, tel.: 02/57 32 04 55;

BRIK – INTERIER STUDIO (nábytek),

Senovážné nám. 23, Praha 1,

tel./fax: 02/24 14 26 67;

KLÁRA JIRSÁKOVÁ, Olbrachtova 12, Praha 4, tel.: 0604 75 54 80;

LE PATIO, Národní 22,

tel.: 02/24 92 10 60, fax: 02/24 91 91 41;

LINEA PURA (nábytek), Klimentská 48, Praha 1, tel.: 02/24 81 99 42,

fax: 02/24 81 99 40

Idylka pod Ještědem

Hned při vstupu bylo jasné, že interiér domu má svůj řád a každá věc své místo. Zařízení není jen zvolené podle účelu, ale rovněž je dokonale sladěné materiálově i barevně. Je znát, že tu pracoval profesionál s vkusem a citem pro detail.

Větší a větší

Ale nebudeme předbíhat událostem. Dům se začal stavět přibližně před dvěma lety. Tehdy mladí manželé bydleli v třípokojovém bytě, a protože se rozrostli, hledali větší, kde by měl každý člen domácnosti své místo a pohodlí. „Původně jsme chtěli velký mezonetový byt, ale bohužel taková výstavba v našem městě nebyla, nebo byty neodpovídaly našim představám. Tak jsme se nakonec rozhodli, že se přestěhujeme do domu. Viděli jsme několik staveb, od prvotního malého přízemního domku jsme postupovali dál a dál, a nakonec jsme skončili u toho největšího,“ říkají manželé. Dvoupodlažní dům, který si vybrali, už byl vyprojektovaný, takže po sepsání a podepsání všech nutných smluv se ihned začalo se stavebními pracemi.

Hledání s dobrým koncem

Při dokončování stavby začali majitelé plánovat interiérové vybavení. Do té doby se o zařizování zajímali pouze okrajově, a tak brzy zjistili, že sladit interiér domu je nad jejich síly. „Navštívili jsme několik obchodů, ale výběr je tak široký, že jsme se neuměli vůbec rozhodnout. Navíc jsme ani neměli čas jezdit sem a tam a vybírat nábytek,“ říká muž. Až mu jeden jeho zahraniční klient poradil, aby zkusil využít interiérového architekta, který mu odborně poradí a pomůže se zařízením. Přes inzerát našli odpovídající společnost, se kterou po krátké domluvě začali spolupracovat. „Moji klienti jsou velmi vstřícní a inteligentní lidé, kteří si nechali poradit, akceptovali současné trendy, navíc byli velmi odvážní a přístupní, nebáli se nových, pro ně zatím nepoznaných možností. Jejich vkus mi byl velmi blízký, takže spolupráce probíhala hladce, bez problémů a ve velmi přátelském duchu. Ačkoli jsem s nimi konzultovala každičký detail, nechali mi v mnoha věcech volnou ruku.“ To jsou slova architektky.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat

Po téměř roční práci vznikl dům s hezkým i prakticky navrženým interiérem. V přízemí je společenská část, kde je propojená kuchyň s jídelním koutem a

obývacím pokojem, samostatná posilovna a nechybí sociální zařízení. V horním patře je soukromá zóna s ložnicí, dětským pokojem a koupelnou včetně toalety.

„Dům byl stavěn a zařizován s ohledem do budoucna, majitelé preferovali pohodlné a kvalitní zařízení, které i po letech bude mít svou hodnotu,“ konstatuje architektka, které kromě nábytku navrhovala také koberce, závěsy a ostatní doplňky dotvářející interiér. „Majitelé si přáli veselé, barevné místnosti. Elegantní, ale ne usedlé, spíš útulné. Často jsem používala vzorky, které mi práci usnadňovaly,“ říká architektka, jejíž citlivý výběr byl zárukou dobrého výsledku. Zajímavým úkolem bylo vyřešení úložných prostorů, kterých nikdy není dostatek. Aby se využil každý čtvereční metr, byly navrženy do chodeb vestavěné skříně vyrobené na míru prostoru. Pár měl i specifické požadavky. Jedním z nich byla manželská postel, která měla odpovídat hotelovému lůžku. „Hodně cestuji, jsem zvyklý na hotelové postele, zvláště mi vyhovují americké verze, které jsou oproti našim vyšší a také mnohem měkčí,“ vysvětluje muž. Vedle toho je architektka přivedla na spoustu zajímavých i praktických detailů, příjemně zvyšujících pohodlí. „Máme tu mnoho svítidel a na radu jsme si nechali instalovat speciální systém, kterým můžeme jednotlivé lampy ovládat a vytvářet různé světelné poměry. Jsme s ním velmi spokojeni, využíváme jeho funkce, a to i na zahradní osvětlení,“ říkají manželé.

Sladký závěr

Dům je po namáhavé, někdy vysilující, jindy osvěžující a radostné práci dokončený do posledního detailu. Architektka a její klienti se spřátelili. I nadále se navštěvují a pouto, které dřív bylo ryze pracovní, se přeměnilo v přátelské. „Dnes často říkám, že paní architektka zařizovala dům pro nás i pro sebe,“ říká muž s úsměvem a neskrývá pocit radosti a určité hrdosti, ke které ho zdařilé dílo opravňuje. Na konec naší návštěvy však ještě přiznává: „Myslím, že dům je takhle optimální, ale občas mám pocit, že bychom potřebovali o něco větší.“

TEXT: LENKA HAKLOVÁ, FOTO: IVETA KOPICOVÁ

Zdroj: Moderní byt 10/01

Kontakty:

DORINT (vybavení koupelen),

Doubská 356, Liberec 6,

tel.: 048/273 99 82–83, fax: 048/273 99 81;

KLOU DESIGN (projekt interiéru a jeho zařízení ), Holečkova 1013/34, Praha 5,

tel.: 02/ 57 31 79 64, 02/57 32 01 11,

fax: 02/57 31 79 65,

pobočka: Purkyňova 973, Liberec,

tel./fax: 048/271 07 13;

REST PLUS (stavební firma),

Tanvaldská 1136, Liberec 30,

tel.: 0608/27 27 45;

TRUHLÁRNA DORINT,

Lučany nad Nisou 217,

tel./fax: 0428/30 00 09;

UNI LIGHT (osvětlení domu),

Heřmanova 2, Praha 7,

tel.: 02/66 71 21 52, 02/66 71 27 09,

fax: 02/80 58 01

Tichá řeč litografických kamenů

Podobu české grafiky konce dvacátého století utvářela řada významných uměleckých osobností, které vstoupily na výtvarnou scénu koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let. Jedním z příslušníků této umělecky silné generace je i akademický malíř a grafik Vladimír Suchánek, jehož tvorba si získala během let respekt domácího i zahraničního publika a umělecké kritiky. Patří k těm představitelům české grafické tvorby, kterou spojuje bohatá imaginace s hloubkou osobní výpovědi a vysokou kulturou výtvarného projevu. Jeho křehké listy prozrazují vedle osobité poezie především mistrovské ovládání barevné litografie, která je jeho nejužívanější technikou.

„Když jsem poprvé stanul u svého tiskařského lisu, uvědomoval jsem si, jak málo pozornosti jsme věnovali ve škole samotnému tisku a přípravě kamene. Po prvních technických nezdarech jsem hledal poučení u tehdejších uměleckých tiskařů, nejvíce u Václava Vejvody, který stál u zrodu mnoha děl Františka Tichého, Karla Svolinského, Vojtěcha Sedláčka a řady dalších umělců. Svěřené rady jsem si svědomitě zapisoval a dlouhé měsíce experimentoval s lavírováním litografické tuše. Postupně se dostavovaly první výsledky.“

Na hladce ozrněnou plochu kreslil umělec křídou, rozmýval litografickou tuš a jemným stříkáním neředěné tuše začínal docilovat oněch typických sametových hloubek. Trpělivě odkrýval tajemství účinku leptání kyselinou dusičnou a vedl pozorný a neustávající dialog s kameny, které, jak se dozvěděl od starých tiskařů, mají duši. Snažil se k ní přiblížit a porozumět jí.

„Významnými inspiračními zdroji se pro mne staly hudba a poezie. Mohu říci, že hudba mne provází po celý život. Tatínek byl kantor, a tak jsem i já zpíval v dětském a učitelském sboru, hrál na svatbách, tancovačkách i pohřbech.“

Svým způsobem unikátní je dnes už legendární hudební skupina Grafičanka, kterou před třiceti lety Vladimír Suchánek založil a v níž hraje na klarinet a je i kapelníkem. Spolu s ním v ní působí další známí čeští grafici: Jiří Anderle, Karel Demel, Jan A. Pacák a Jiří Slíva. Na harmoniku s nimi hrával i nedávno zesnulý Jaroslav Hořánek.

Vladimír Suchánek vytvořil řadu portrétních studií inspirovaných vážnou hudbou i klasickým jazzem. A tak se na jeho barevných litografických kompozicích objevili například vedle Wolfganga Amadea Mozarta, Fryderika Chopina a Gustava Mahlera také Duke Ellington a Louis Armstrong.

Svět literatury a zejména poezie, další inspirační zdroj Suchánkovy tvorby, připomínají například ilustrace ke Kafkově Proměně a k řadě básnických sbírek milostné poezie. V některých byla místo ilustrací použita jeho volná grafika. Je zvláštní, že nepůsobí jako volný doprovod, ale bezprostředně souzní s citovou atmosférou textů. Jistě na tom má zásluhu výběr, ale neméně k tomu přispělo i samo téma. Ve sta podob lásky se tu proměnuje žena-touha, žena-žádost, žena-tajemství, žena-utěšitelka, žena-vzpomínka. Ta prochází i moderní českou poezií a v Suchánkově tvorbě zaznívá v mnoha variacích, včetně nostalgických reminiscencí na jiná slohová období.

Samostatnou kapitolou je známková tvorba. Vladimír Suchánek v posledních šesti letech vytvořil téměř dvě desítky poštovních známek. Nejznámější je série zvěrokruhu. Jeho známka sv. Vojtěcha zvítězila v evropské soutěži a byla vydána v několika zemích. Právě v těchto dnech vycházejí další dvě jeho známky s námětem české lidové krajky. Věnuje se také tvorbě exlibris, kterých pro české i zahraniční sběratele vytvořil více než tři sta.

Nedávno připojil Vladimír Suchánek ke svým nejméně dvaceti zahraničním oceněním i zlatou medaili z první světové výstavy komorni grafiky v Pekingu. Od poloviny devadesátých let je předsedou Sdružení českých umělců grafiků Hollar. V roce 1997 byl jmenován členem Evropské akademie věd a umění ve Vídni. Na svém kontě má 128 samostatných výstav a téměř 300 účastí na kolektivních výstavách grafiky doma i v zahraničí. K umělcovým sedmdesátým narozeninám bude v květnu uspořádána v Galerii Hollar v Praze retrospektivní výstava nazvaná Grafické ohlédnutí.

„Barevné litografie Vladimíra Suchánka,“ jak poznamenala Eva Bužgová „otevírají svět nazíraný clonou snů o skutečnosti a skutečnost promítnutou do snu. Dráždí dvojznačností i nostalgií vyvěrající z nejistých perspektiv lidské bytosti sevřené bludištěm všudypřítomné dočasnosti. Umělcův životní postoj neovlivnily teoretické postuláty, ale osobní zkušenost člověka, hledajícího v tvůrčím procesu opodstatnění vlastní existence i její elementární přesah.“

Vladimír Suchánek

* 12. února 1933 v Novém Městě nad Metují.

– Studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze u profesorů Cyrila Boudy, Karla Lidického a Martina Salcmana a poté absolvoval grafickou speciálku profesora Vladimíra Silovského na Akademii výtvarných umění. Žije a pracuje v Praze.

– Jeho díla jsou zastoupena v mnoha galeriích a soukromých sbírkách u nás i v zahraničí, například v USA, Rakousku, Německu, Portugalsku, Polsku, Nizozemsku, Belgii a Kanadě.

text: Jan Chára

foto: Martin Mašín a archiv autora

zdroj: Panelstory 1/2003

Království za židli

Pohodlí z Nizozemska a Německa
Židle, které se hodí nejen do kanceláří, ale jsou především zdrojem příjemného a zdravého posezení, vycházejí z dílny nizozemského designéra André Van Liera. André Van Lier vystudoval architekturu interiéru na Královské akademii výtvarných umění v Haagu.

V roce 1974 založil studio AVL Design pro architekturu a užité umění. Jeho židle Van Lier má ocelovou pochromovanou konstrukci, která může mít lesklý i matný povrch. Sedák a opěradlo židle jsou z překližky s bukovou nebo javorovou dýhou. Sedací část židle je odpružena a opěradlo je pohyblivé, takže se lehce přizpůsobí každému, byť sebemenšímu pohybu sedícího. Židle Van Lier je dokonale ergonomicky tvarovaná. Může být také opatřena čalouněním z kůže či textilu. Židle je lehce stohovatelná při úklidu a také spojovatelná do řad ve veřejných a komerčních místnostech.

Další lahůdkou na našem trhu je nadčasově laděná elegantní židle s trochu tajemným jménem Eliza od německé designérky Annette Lang. Je vyrobena z masivního ohýbaného buku různě mořeného či lakovaného (až 16 odstínů). Čalounění je možné objednat v kůži či textilu, židle je vyrobena v několika variantách, s područkami i bez nich.

Co způsobil dudlík
Osobitá židle Thonos vznikla v návrhářské dílně rakouského designéra Ernsta W. Beranka, který kdysi prohlásil, že jeho nejúspěšnějším designérským počinem byl dětský dudlík. Prodalo se ho totiž na miliony kusů.

Nicméně židle ladných křivek má také co říci. Její konstrukce je vyrobena z pochromované oceli, područky přecházející v přední nohy jsou z masivního ohýbaného buku. Sedák a opěradlo je z překližky s bukovou dýhou. Ta může být lakovaná nebo mořená. Oblíbené odstíny jsou přírodní buk, třešeň, hruška a černý lak.

Matrix přichází
Ptáte se, zda židle s názvem Trial „pózovala“ ve filmu Matrix? Je tomu tak. Skutečné je však i to, že si ji můžete na našem trhu celkem snadno pořídit. Celohliníková verze Hightech je vhodná i pro venkovní použití, zjemnělá verze Softened se dá kombinovat s jinými druhy nábytku. Stále oblíbenější je použití různobarevného polyuretanu.

Z dílny španělského designéra Joana Casase y Ortíneze vychází celá pozoruhodná kolekce židlí a barových stoliček Trial. Je vyrobena z matného či lesklého hliníku, přičemž konstrukce je z masivního hliníkového trojhranného profilu. Sedák a opěradlo mohou být buď z perforovaného hliníkového plechu, nebo z bukové mořené překližky, případně z polyuretanu, či čalouněné mikrovláknem.

Barová židlička Trial se vyrábí ve dvou výškách (65 nebo 80 cm) a její provedení je obdobné jako u židlí. Oslovila vás také tato „matrixová“ židle budoucnosti? Pak vězte, že si ji, stejně jako všechny doposud jmenované výrobky, můžete pořídit v prodejně firmy Thonet Praha.

Nepřehlédnutelný italský design
Italské firmy Jeson a Desalto podtrhují současný směr v návrzích sedacího nábytku. Ten je rok od roku smělejší. Židle s názvy Link a Wind od designéra Mario Mazzera splňují všechny podmínky dokonalého a zdravého sezení. Jedinečný přístup ke zpracování i kombinaci materiálů spolu s osobitými nápady posunují tyto výrobky na přední příčky v nabídce židlí.

To, že Desalto přichází s designem charakterizujícím aktuální dobu, zrychlenou a tepající, není pochyb. Odlehčená konstrukce židlí Zip (design Maran) to jen potvrzuje. Ocelová konstrukce výborně ladí se sedákem a opěradlem z polypropylenu. Studené barvy severu a ledového moře zlehčuje u dalších verzí čalounění z bavlny. Ať už fandíte severské kombinaci, nebo podstatně vřelejším čalouněným verzím, uspokojí vás nabídka sedacího nábytku v prodejně firmy Interiér Florida.

Německý perfekcionismus
Zajímavá je i kolekce s názvem Taurus od designéra Petera Malyho. Vytvořil ji pro německou společnost Cor. Kombinace dřeva, kovu a čalounění je promyšlenou taktikou, která upoutá netradičním řešením. Židle a křesílka jsou vyráběny v mnoha verzích podle požadavků zákazníků, kterým se přizpůsobuje také čalounění kůží či textilem. Vidět i zakoupit toto zboží lze v prodejní galerii Sirius design.

Pokud ještě stále nesedíte a nemáte na čem sedět, možná teď aspoň tušíte, na čem byste sedět chtěli. Nabídka židlí v České republice je bohatá – a věřme, že bude stále zajímavější.

Text: Marta Drahorádová, Foto: Archiv
Zdroj: Můj dům 4/01

Svět sklíček

Původně byla technika vitráže určena výhradně k zasklívání oken v sakrálních stavbách, v měšťanských domech a veřejných budovách se vitrážová okna začala více používat až od 19. století. Opravdový rozmach přinesla vitrážovým sklům secese, která je povýšila na předmět denní potřeby.

Pravá vitráž, americký typ a Tiffany
Princip vitráže je jednoduchý. Pravá vitráž je složena z množství menších skel spojovaných pevnými olověnými pláty. Mimo tuto techniku se však používá i vitráž americká, jejímž základem je tabule skla o velikosti konečného výsledku, který je následně rozčleněn do daného vzoru lepením olověných pásků přímo na povrch této skleněné plochy.

K dokonalému napodobení pravé vitráže se jednotlivé plošky dekoru polepují speciální fólií s vysokou barevnou a rozměrovou stabilitou, nebo lepením kousků skla se zkosenou hranou (fazeta) přímo na nosnou tabuli skla, což lze s úspěchem aplikovat i na silná či nerozbitná skla, kalená i vrstvená, protože vitráž vytvořená tímto způsobem nemá sklony k borcení. Navíc lze americkou vitráž vytvořit i na hotové, stávající výplni bez demontáže.

Nejslavnějším a nejznámějším druhem vitráže je technika Tiffany. Ta se ale nehodí na větší plochy, protože je příliš měkká. Proto se používá především na stínítka lamp a dekorační předměty.

Letošní hit fusing
Oblíbenou novinkou v technologii vitráží je spékání jednotlivých barevných druhů skel za vysokých teplot. Takto vzniklé kusy nacházejí stále víc uplatnění jako prostorové dělicí příčky, protože jsou čisté, bez rušivých prvků olověných pásů. Spékáním různě barevných a tvarovaných skel spolu s vhodným umístěním lze docílit výrazných efektů, aniž by byla nějak závažně narušena koncepce místnosti, v níž je vitráž umístěna.

Vlastnosti
Vitráž, jakkoliv barevná a zpracovaná kteroukoliv technikou, nepotlačuje typické vlastnosti skla, tedy průhlednost a průsvitnost. Požadovaného stupně lze docílit vrstvením jednotlivých kusů skel, jejich různou barevností, případně použitím fólie (především u vitráží Tiffany). Vrstvené americké vitráže lepené na již stávajícím objektu, například vchodových dveřích, působí i jako zvýšená tepelná izolace.
Užití

Pro interiéry jsou nejvhodnější vitráže ze světlých skel s výrazným použitím teplých tónů, zejména všech odstínů žluté, která připomíná sluneční paprsky. Máme-li vitráž umístěnou v interiéru na severní straně bytu, působí místnost tepleji. Na fasády domů či k bazénům se vitráže zpravidla skládají z chladnějších tónů. Lze je úspěšně použít na prosvětlení schodišť či hal. Vitráž by měla být umístěná vždy v souladu s celkovou filozofií konkrétního domu nebo bytu.

Několik otázek pro bytovou architektku Jasanu Řezníčkovou z ateliéru Feston

Proč jsou vitráže znovu v módě?
Při stavbě domů jsou oblíbeným řešením k prosvětlení místností pomocí velkých skleněných ploch, ale při zachování soukromí. Poskytují obyvatelům domu či bytu pocit intimity.

Jaké vitráže jsou nejčastěji používané?
Takové, aby nenarušovaly vyváženost interiéru. Jestliže použijeme vitráž jako dělicí příčku nebo jako předěl dvou místností, měly by barvy rozhodně ladit s ostatním zařízením.

Která z technik je nejoblíbenější?
Záleží na celkové stavbě a zařízení. Pro většinu lidí je vitráž totéž co kostelní okno, tedy malé plošky skla a silné olověné pruty. Takové vitráže si lidé přejí na velké prosvětlovací otvory a do historizujících interiérů. Pro moderní byty je však rozhodně vhodnější fusing. Americké vitráže jsou často používané při renovacích různých typů oken a dveří. Každá z technik má své využití, záleží jen na vlastním uvážení.

Text: Terezie Pacáková, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 3/01

Kontakty:
ATELIÉR RENESANCE,
Mánesova 3a, České Budějovice, tel./fax: 0388/67 05 385;
VITRAJ GLASS, Nádražní 159, Opočno, tel.: 0443/64 16 18,
fax: 0443/ 64 21 15;
VITRUM, Danuše Myslivcová, Přátelství 74/78, Praha 10, tel./fax: 02/67 71 21 73

Kam s těmi cédéčky!

Na počátku byl… dvojí formát!
Začalo to disketami dvojího formátu. Aby je bylo kam ukládat, aniž by se poničily, a abychom se v nich alespoň trochu mohli vyznat, vznikaly krabičky různých velikostí, přenosné i zabudované, zásuvky ve stolech i kontejnerech byly vybaveny plastovými výlisky – a my pak stejně jen hledali a hledali. A pak přišla CD. Ve vlastních krabičkách, plastových obalech, nebo téměř „nahatá“, nasunutá jen na plastovou osu s papírovým podkladem.

Doma se nám hromadí do kupiček, kupek a kup. A to je navíc třeba vědět, co je jejich obsahem, protože si to ne vždy pamatujeme a může se stát, že některé programy v domácích počítačích ani neotevřeme – a tak bychom se nikdy nedověděli, co nám nabízejí. Chytré firmy dávají k CD zmenšený výjezd s obsahem, u těch ostatních si to musíme zařídit jinak, ale pak se k onomu malému nosiči informací nové doby přidružuje opět starý dobrý papír, bohužel obvykle v jiném formátu, než má krabička CD…

Problému se ujali designéři
Nelze se divit, že designérům není problém lhostejný: také jejich studia začínají být „cédéčky“ zavalena. A tak vznikají různé typy stojanů. Jsou buď skryty a představují součást nějaké zásuvky či kontejneru, nebo se stávají kusem nábytku, rovnocenným s knihovnou obsahující „ty staromódní nosiče informací – knihy“. Stojany vznikají z různých materiálů, například z překližky, dřeva, kovu, skla i plastu.

Mnohdy jsou na kolečkách a dají se zaparkovat kdekoliv v bytě. Jindy vytvářejí umělecké skulptury, které si nárokují dostatek prostoru, aby jejich hodnota a útroby plné CD vynikly. Mohou být dlouhé a nízké jako had, vysoké jako sloup, baňaté jak kopeček hlíny, oválné, striktně geometrické… Mohou viset na stěně, ze stropu, ležet na podlaze či okenním parapetu. Mohou být otevřené nebo vybavené roletkou, aby se k citlivým CD nedostalo ani zrnko prachu. Ať je to jak chce, a přes všechna racionální opatření týkající se třídění, vždy marně hledám to „cédéčko“, které právě potřebuji. Jako kdyby CD měla schopnost přemisťovat se z oddělení do oddělení, nebo měnit kabátek, podle něhož poznám, co se skrývá uvnitř.

Text: Lenka Žižková, Foto: Iveta Kopicová a archiv firem
Zdroj: Můj dům 4/01

Dům mužským snům na míru

Místnost se nachází v přízemí, které má členitý půdorys a rozlohu přibližně 60 m2. Z jedné strany vedou okna přímo do zahrady, proto tu jsou také dvoje dveře, kterými se vychází na terasu a dál do přírody. „Když jsme poprvé viděli prostor, byly už základní dispozice dané. Místnost byla otevřená, bez příček, pouze tu byl jednoduchý sloup se zabudovaným krbem. Na podlaze byla jednoduchá cihlová dlažba, rozmístěno bylo základní osvětlení a do patra vedly bukové schody s nerezovým zábradlím,“ říká Rostislav Černík ze studia

V srdci domu měl být umístěn obývací pokoj, kuchyň, jídelna a pracovna, a to tak, aby se jednotlivé části navzájem nerušily, aby bylo pocitově jasně určené jejich vymezení a přitom byly nenásilně propojené. Začalo se kuchyní, na niž navazuje jídelní kout, pokračuje se obývacím pokojem a končí pracovnou. Klient si přál mít pracovnu oddělitelnou, takže vznikl prostorový dílec, který směrem do obývacího pokoje slouží jako knihovna a ze stran jsou pojízdná zasunovací skla. Podle potřeby tak může být prostor otevřený nebo uzavřený.

Barevnost celé místnosti vycházela ze základních prvků, které tu už byly. Nábytek je proto z bukové dýhy a je kombinován s nerezovými prvky, sedací nábytek a ostatní doplňky jsou v pastelových nevtíravých barvách. Za odborné pomoci architektů vznikl útulný prostor, v němž se odráží citlivý a rozvážný výběr majitele, člověka, který ví, co chce. Sice se rozhoduje dlouho, ale zato vždy volí dobře.

Muž je muž
Interiér byl navrhován především pro jednoho muže a to se promítlo do návrhu vybavení. Majitel si totiž přál v těsné blízkosti kuchyně malou relaxační část, v níž by byla pohovka a televizor. Má to tak se šálkem kávy jen malý kousek k pohovce, do které se pohodlně posadí a může sledovat televizi.

Vše bylo podřízeno zejména pohodlí majitele, proto vznikl atypický prvek, bez kterého by nešla myšlenka zrealizovat. „Prostorový dílec je součástí kuchyně a má hned několik funkcí. Směrem k pracovnímu prostoru je zabudovaná mikrovlnná trouba, na druhou stranu, tedy k pohovce, slouží jako televizní stolek a shora je to barový pult, ke kterému si můžete přisednout,“ říká architektka Ivana Dombková.

FOTO: IVETA KOPICOVÁ, Text: Lenka Haklová
Zdroj: Moderní byt 4/01

Kontakty:
DONLIČ INTERIER, Bílkova 13, Praha 1,
tel./fax: 02/24 81 28 50;
A.M.O.S. DESIGN, Beethovenova 9, Brno, tel.: 05/ 42 21 28 98

Prostorný byt na střeše domu

Rozhodnutí přišlo od sousedů
Někdy se stává, že se lidé pustí do stavby, aniž by je k tomu přinutily neuspokojivé bytové podmínky nebo přání bydlet někde úplně jinde. Myšlenka na postavení domu či bytu může vzniknout náhodně, vlivem vnějších okolností.
Manželé Havelkovi, oba architekti, bydleli ještě nedávno v jednom ze dvou bytů řadového rodinného domu, který byl postaven v osmdesátých letech – a o stavbě vůbec neuvažovali.

Jejich nejbližší sousedy napadlo postavit na plochou střechu domu půdní nástavbu (okolní domy mají šikmou střechu) a získat tak další prostorný byt. Při územním řízení byl souhlas s nástavbou podmíněn tím, aby se šikmá střecha postavila i na zbývající domy v řadové zástavbě. Nápad zaujal i ostatní sousedy, k výstavbě střechy se v rámci územního řízení připojili.

Pro tvůrčí práci architektů je stavba vlastního bytu o to zajímavější, že při ní mohou realizovat své představy bez přesvědčování někoho dalšího, že nemusí vysvětlovat, proč právě navržené řešení bude tím nejlepším. Mohou si zvolit materiály či barvy podle vlastní tvůrčí invence, podřídit celou stavbu svým názorům na vyřešení prostoru i na zařízení interiérů. Pro architekty Zdeňku a Michala Havelkovy znamenal stavební záměr sousedů hozenou rukavici.

Uvolněná dispozice
Šikmá střecha orientovaná ve směru severovýchod–jihozápad předem určila polohu obytného prostoru na prosluněný a klidný jih do soukromých zahrad podél domků. Severovýchodní strana zase poskytovala velmi cenný výhled na celé město – zvláště z nejvyšších poloh střechy. Mladí manželé se rozhodli pro plně propojený obytný prostor se začleněnou kuchyní a jídelnou, otevřený až do špičky krovu, kde v horní části půdy vznikla galerie s ateliérem. Kromě střešních oken bohatě prosvětluje prostor i posuvná prosklená stěna na terasu, která v letních dnech dovoluje přímé spojení s venkovním prostředím, se zelení zahrad.

Na severní straně autoři vyčlenili ložnici s velkým francouzským oknem ve vikýři, na ložnici volně navazují šatna a koupelna. Pouhým otevřením dveří se tato intimnější část bytu propojí s obytným prostorem a umožní průhledy na obě strany současně.
Promyšlená práce s prostorem a se světlem se projevila dokonce i na schodišti před vstupem do bytů. Světlo střešních oken v ateliéru se dostává přes prosklenou podlahu galerie a přes nově postavené schody z ocelových roštů až do podlaží pod půdním bytem. Lehkost subtilní konstrukce schodiště ještě podtrhuje elegantní křivka nerezového zábradlí.

Soulad materiálů a barev
Nová konstrukce krovu ze smrkových trámů zůstala v interiéru částečně viditelná, odkryty jsou stolice i kleštiny ve špičce krovu, šikmé krokve byly schovány sádrokartonovým podhledem. Krov se stal ústředním motivem prostoru, na který materiálově navázalo zábradlí galerie, její podlaha i prosklená konstrukce posuvných oken na terasu.

Podlaha celého dolního prostoru včetně koupelny je vyrobena stejně jako pracovní plocha kuchyňské sestavy z průmyslových dubových parket. Lepené špalíčky dubového masivu jsou nejen velmi efektní svou barevností, ale navíc velmi odolné, ve své tloušťce více než dva centimetry dovolují i případné broušení při příštích renovacích.

Protože architekt Havelka je členem Skupiny ekologické architetury (o realizacích a projektech tohoto ateliéru jsme už několikrát v našem časopise psali), která se mimo jiné zabývá také hliněnou architekturou, nemohou na půdě chybět nepálené cihly. Objevují se na pultu mezi kuchyní a obytným prostorem, tvoří stěny, které oddělují prostor domovního schodiště od bytu nebo koupelnu od ložnice. Teplým a jemným barvám hlíny či přírodního dřeva vytvářejí kontrast sytě barevné části stěn štítů – cihlově červená v kuchyni a modrošedá v obývací části. Modrá barva, v celém interiéru nejvýraznější, dala podobu i schodům na galerii, třetím modrým prvkem je křeslo s podnožkou.

V bytových interiérech netradičním, ale praktickým materiálem je průmyslové drátěné sklo, které architekti použili místo obkladů mezi spodními a horními skříňkami kuchyňské sestavy a kterým jsou vyplněna i některá dvířka skříněk.

Jednoduché, ale nápadité zařízení
Půdní byt, u kterého vytváří atmosféru především viditelný krov a šikmé stěny, získává dojem zabydlenosti ještě před samotným zařízením místností. Stačí pak opravdu jen několik kousků nábytku, aby byl výsledek dokonalý. Naopak příliš mnoho vybavení by mohlo působit „přeplněně“, narušilo by koncept volného, vzdušného prostoru.

Čím méně předmětů chceme do bytu umístit, tím pečlivější musí být úvaha o jejich funkci, o tom, co rodina ke svému životu skutečně potřebuje. Na interiérech půdního bytu architektů Havelkových je tato rozvaha na první pohled zřejmá. Kuchyňský nábytek umožňuje snadnou údržbu a vyvolává dojem volných pracovních ploch i při vaření. Ve velkých vestavěných skříních je totiž uschováno další kuchyňské pracoviště s mikrovlnnou troubou a nejrůznějšími kuchyňskými spotřebiči. Stačí zavřít dvířka a je uklizeno.

Veškeré zařízení obývacího pokoje tvoří starožitná skříň, nízká policová skříňka na televizi a sedací nábytek – bílá pohovka, bílé křeslo a zmíněné modré křeslo. V ložnici je od jediného kusu nábytku – manželského dvojlůžka – bílou stěnou bez dveří oddělen prostor šatny s velkými vestavěnými skříněmi; na protější straně je stejně volně propojena také koupelna s vanou a sprchovým koutem.

Dveře šatních skříní i dveře od sprchového koutu jsou vyrobeny z poloprůsvitného plastu (macrolonu) v subtilních hliníkových rámech. Krásný design porcelánového umyvadla od Philippe Starcka vyniká na desce z dubových hranolků – stejných, jaké tvoří rovněž kuchyňskou desku a podlahu celého bytu. Několik obrázků, plastik a svítidel doplňuje celkový výraz bytu, který je působivý především velkoryse pojatým obytným prostorem. Prostor se otevírá nejen do krovu a ke všem funkčním zónám uvnitř bytu, ale také do exteriéru – k zeleni v zahradách, k městu, k obloze a ke slunci.

Foto: Ester Havlová, Text: Věra Konečná
Zdroj: Můj dům 4/01

Účelný, a přesto krásný dům

Odpověď hledaná v minulosti
Recept, jak dobře stavět, leží zřejmě v minulosti. Věděl to architekt Pavel Hon, když navrhoval dům na okraji Českých Budějovic. Respektoval přání majitelů — manželského páru se dvěma dospívajícími dětmi — a zúčastnil se duelu s konkurentem. Zvítězil, i když projekt pojal netradičně, alespoň na dnešní dobu.

Modernou první republiky se inspiruje kdekdo, ale většinou sahá do osvědčeného rejstříku čistého funkcionalismu. Architekt Pavel Hon zašel hlouběji a zvolil okouzlení puristicko-funkcionalistickým obdobím Adolfa Loose. Zvolil takzvaný Raumplan. Vyřešil dům výškově rozrůzněnou dispozicí jednotlivých místností tak, aby každá vyjadřovala měřítkem svůj účel. Hala je dvoupatrová s vysokým stropem, dětské pokoje jsou mezonetové a stropy bočních ložnic a místností se ani náhodou nekryjí s výškou stropu jiných místností. Prostě hra, kterou předvedl už Loos na slavné pražské Müllerově vile.

Císařská Vídeň
To, co si architekt Hon ponechal z vídeňské moderny před první světovou válkou a těsně po ní ve dvacátých letech, je exteriér. Lícové cihlové zdivo bylo vhodně prokombinováno s bílou zdí proraženou do okolní prostorné zahrady velkými okny, která umožňují obyvatelům v pravém smyslu splynout s krajinou. Raumplan totiž dovoluje otevřít se, stejně jako se uzavřít a opouzdřit centrální halu lhostejností vůči okolí a uchýlit se se tak do intimity.

Architekt sleduje také průběžné zařizování interiéru a svým stylovým purismem „nakazil“ i ženskou část majitelů domu. Ta hlídá detaily a libuje si v jednoduchosti interiéru ze skla a kovu, protože tvoří neutrální základnu téměř pro cokoliv. Majitelé se ztotožnili s architektem, interiérem a celým novým domem tak, jak se to podaří málokdy.

FOTO: VÁCLAV VÁVRA, Text: Petr Tschakert
Zdroj: Moderní byt

Kontakty:
ATELIER OPUS, ing. arch. Pavel Hon,
U Tří lvů 1, České Budějovice,
tel./fax: 038/635 27 01