Blog

Vzhůru do 21. století!

Funkcionalismus zpřísnil hygienická pravidla, do kuchyní důsledně přivedl vodu a odpady a racionálně rozčlenil práci kuchařky do několika základních činností, kterým pak sloužilo nově pojaté kuchyňské nábytkové i strojové vybavení.

Od třicátých let se snažili architekti změřit všechny pohyby a úkony, které musela absolvovat každá hospodyně mnohokrát denně. Nakonec dospěli k logickému uspořádání základních kuchyňských center: mycího, přípravného a varného. Byly určeny optimální výšky, šířky a vzdálenosti kuchyňského nábytku i uspořádání kuchyňského pracoviště. Obvyklé podoby kuchyňských sestav se podobaly písmenům „I“, „L“, „II“, „U“ nebo „G“.

Kuchyně prošla také vývojovou formou malé oddělené „laboratoře“, v níž se pouze připravovala strava, zatímco se neprakticky stolovalo v obývacím pokoji. Jednu dobu se dokonce předpokládalo, že doma se vůbec nebude vařit, nýbrž pouze ohřívat masově vyráběné polotovary. Naštěstí se nepodařilo přípravu stravy z bytu vytlačit, stejně jako se nepodařilo donutit rodiny, aby necítily touhu pobývat během vaření v té nejpřitažlivější voňavé „čarodějné sluji“.

Domácí pomocníci
Usnadnění domácích prací přinesl dynamický rozvoj tzv. bílé techniky a různých kuchyňských strojků. Samozřejmostí vybavení kuchyně se staly elektrické a plynové sporáky s teplovzdušnými troubami, chladničky, mrazničky, mikrovlnné ohřívače, myčky nádobí, odsavače par a nečistot i různé typy robotů, kráječů, drtičů, sušiček ovoce apod. Vývoj domácích digestoří v posledních deseti letech umožnil návrat velké obytné kuchyně, v níž se rodina schází nejen k přípravě a konzumaci stravy, ale i ke společenskému životu a zábavě. Její součástí se stávají rozměrné rodinné stoly, televizory, křesla a odpočinková zákoutí. Mohutné a silné digestoře totiž nejen odsávají zdraví nebezpečné zplodiny z vaření a pečení, nýbrž také čistí a vyměňují vzduch v místnosti.

Elektronika a digitalizace uplatněná v různých kuchyňských zařízeních i domácích spotřebičích přinesla do přípravy stravy nové možnosti, jež radikálně mění provozní a pracovní funkce kuchyňského pracoviště v prostoru.

Úplnou revoluci znamená v kuchyni možnost napojení některých přístrojů do internetové sítě. Chladničky, mrazničky, sporáky, varné panely a trouby již téměř samy rozhodují o tom, jak pokrmy připraví. Komunikují nejen s tím, kdo stravu právě chystá, ale také s dodavatelem potravin, hygienickou kontrolou, lékařem, meteorology a bankou.

Jedna z vývojových chladniček firmy Electrolux člověka po ránu pozdraví, prozradí mu, jaké bude počasí, změří mu krevní tlak a doporučí, co dobrého a zdravého by si měl dát k snídani. Pak se spojí s prodejnou a doobjedná chybějící potraviny. Varná deska a trouba se optají, kdy se mají dát do práce, aby byly oběd či večeře připraveny včas.

Myčka nádobí si dělá testy tvrdosti vody a podle potřeby si nechá poslat změkčovadlo. Počítač, který řídí chod celé domácnosti, si mezitím připraví několik variant návrhů na přípravu jídla z pochutin, které se v domácnosti nacházejí, eventuálně upozorní, co by se mělo dokoupit. Podle venkovní teploty zapojí topení, spustí nebo vytáhne žaluzie v oknech, udělá rozbor vnitřního ovzduší. Vysavač na sluneční baterie se na pokyn počítače nehlučně rozjede, aby uklidil každý koutek bytu. Počítač se domluví i s čističkou vzduchu či digestoří a vymění podle potřeby v celém bytě vzduch. Vyčistí také pitnou vodu a zkontroluje vodu užitkovou. Majitel domu s ním komunikuje například pomocí mobilního telefonu z jakéhokoliv místa a vzdálenosti.

Tohle není sen, nýbrž skutečnost. Některé popisované přístroje již existují, jiné jsou zatím ve vývojové fázi a funkčních prototypech – dá se však předpokládat, že se na běžném trhu objeví během dvou až tří let.

Pokud se domníváte, že své fantazii příliš popouštím uzdu, navštivte příští rok v Kolíně nad Rýnem Mezinárodní veletrh nábytku nebo veletrh domácích spotřebičů Domotechnika. Zastavte se například u německých firem vyrábějících kuchyně Leicht či SieMatic (v Praze je najdete v prodejně Eurohof v Žitné ulici nebo v prodejně Miele Center Stopka v Klimentské ulici), anebo u firem Electrolux, Zanussi, Miele či Philips, vyrábějících domácí spotřebiče. Podle slov klasika české literatury se přesvědčíte o tom, že „neuvěřitelné stává se skutkem“.

Podoby kuchyně
Diktát lineárního uspořádání spodních a horních kuchyňských skříněk s jednotlivými pracovními centry podél stěn skončil. Italské a německé firmy, udávající směr světovým trendům, přišly s modulovým řešením, které umožňuje umístění jednotlivých center v prostoru například do trojúhelníku. Ke stěnám se řadí soustředěné úložné prostory se zabudovanými troubami, výsuvnými spížními skříněmi, velkoprostorovými chladničkami apod. Jsou umístěny ve výškách, které nenutí ke zbytečnému a někdy i nebezpečnému ohýbání. Varné, mycí a přípravné centrum se posunují do prostoru tak, aby se hospodyně při práci příliš nenaběhala.

Zásadní proměnou prošla skladba a podoba úložných skříněk. Důraz se klade na spodní skříňky, jejichž prostory jsou přístupné shora. Varné i stolní nádobí se prakticky ukládá do různě hlubokých přehledných zásuvek, které jsou vybaveny tzv. plnovýsuvnými pojezdy či kováním, jež umožní jejich maximální otevření. Díky těmto kováním lze zvětšit hloubku spodních skříněk z tradičních 60 cm na 90–120 cm, čímž se snižuje i konečná pořizovací cena kuchyně.

Množství horních skříněk se redukuje, a pokud mají dvířka, jsou posuvná nebo vyklápěcí. Mnohdy jsou skříňky nahrazeny otevřenými policemi. Čela zásuvek a dvířka bývají často transparentní – skleněná, upravená pískováním, nebo plastová. Četné používání hliníkových nebo ocelových desek, rámečků a noh způsobuje, že i poměrně robustní a hluboký kuchyňský nábytek působí lehce a subtilně.

Výrobci kuchyní dnes neponechávají nic náhodě. Zásuvky určené na nože, příbory a různé další nástroje jsou na míru členěny dřevěnými přepážkami a přihrádkami, jsou v nich umístěny také kořenky, kulinářské přísady i nádobky s některými často používanými sypkými pochutinami. V zásuvkách mají své místo také racionálně členěné odpadkové koše na třídění různých typů odpadů. Součástí zásuvek jsou i elektrické zásuvky a drobné elektrospotřebiče (mlýnky, kráječe, roboty apod.).

Kuchyňské spotřebiče jako objekty
Bílá technika již několik let není bílá. Chladničky, mrazničky, trouby i mikrovlnné ohřívače hýří barvami. Chladničky (například od italské firmy Boffi či americké firmy Whirlpool) se vracejí ke starému tvarosloví robustních objektů, chladnička Oz italské firmy Zanussi se snaží oslovit zákazníky výrazně novým tvarem i barvou.

Se zásadně novým pohledem přišla firma Electrolux u nové kolekce Essential Range. Jde o neobvyklou sestavu kuchyňských spotřebičů, která představuje radikální posun v jejich designu i konstrukci a významný skok od stabilních k mobilním komponentům. Kolekce je určena mladým lidem s aktivním životním stylem a tvořivým přístupem k vaření.

Mladých zákazníků, kteří vybavují své první domácnosti, je v Evropě kolem 4,5 milionu. Jejich obytný prostor je často malý. Při zařizování hledají výrobky, které jsou vhodné do nevelkých bytů a navíc uspokojí jejich nároky na pohodlí a styl. Estetická hlediska jsou korigována požadavky na mobilitu, snadnou sestavitelnost, skladebnost, údržbu, recyklovatelnost apod.

Essential Range narušuje představu o tradičním uspořádání a vybavení kuchyně. Varné, mycí a přípravně centrum představují volně stojící moduly s jedinečným designem, založeným na kombinaci jednoduchých a funkčních materiálů (hliník, ocel, keramika, dřevo, plast). Jednotlivé moduly si může zákazník sestavit i rozebrat sám. Všechny díly jsou recyklovatelné. Kterýkoliv z produktů lze bez problému začlenit do libovolného prostředí bez ohledu na to, zda si zákazník koupí jeden nebo všechny výrobky této řady.

Například sporák z kolekce Essential Range je řešen tak, aby přes netradičně navržená dvířka trouby bylo dobře vidět dovnitř, varný panel lze zakrýt a vytvořit na něm další odkládací plochu, chladnička má netradiční design, způsob ukládání i otevírání, myčka na nádobí obsahuje vyjímatelný košík, aby se v ní dalo mýt i větší nádobí. Nové řešení nabízí také kompaktní pračka, kterou lze instalovat např. nad záchodovou mísu, čímž se šetří prostor a zároveň recykluje voda použitá při máchání.

Malá revoluce, aneb kuchyňské umění
Ještě před dvaceti třiceti lety slibovaly prognózy, že v roce 2000 budeme jíst místo chutných jídel tablety a tekutiny – podobně jako kosmonauti ve vesmíru. Naštěstí se tyto předpovědi nevyplnily. Místo toho usilujeme o chutnou a zdravou stravu s nízkou kalorickou hodnotou, plnou potřebných vitaminů a minerálů.
Zdá se, že oblast přípravy stravy byla jako první bezbolestně zasažena globalizací.

Kuchařské knihy a kulinářské časopisy patří k nejčetněji vydávaným publikacím na všech světových kontinentech. Připravovat a experimentovat s exotickými pokrmy různých národních kuchyní se snaží všechny věkové skupiny bez ohledu na pohlaví, sociální status nebo geografickou polohu.

Mnozí výrobci a designéři si uvědomují, že zákazníci potřebují při přípravě jídla a jeho konzumaci předměty, které se vedle dokonalé funkčnosti vyznačují i emocionálním nábojem. Jako „továrnu na lidské sny“ charakterizovala své výrobky prvně italská firma Alessi, dnes se k podobné filozofii hlásí i firmy Guzzini, Rede, Philips a další. Když před několika lety přišla na trh kolekce drobných elektrospotřebičů Philips-Alessi s kombinací oblých tvarů a veselé barevnosti, nevěřili zákazníci – doposud zvyklí na racionální tvary a šedočernou barevnost těchto předmětů – vlastním očím. Velký úspěch na trhu přiměl i ostatní výrobce, aby během roku předvedli něco podobného.

Výzkumné pracoviště Philips Corporate Design se sídlem v Holandsku udělalo další krok k „humanizaci“ kuchyňské práce a vaření. S vědomím, že jde o činnost nadčasovou a univerzální, spojili se s desítkami evropských a severoamerických odborníků, mezi nimiž byli psychologové, sociologové, kulturní antropologové, demografové, světově uznávaní kuchařští mistři, vědci zabývající se novými materiály a technologiemi, designéři, analytikové světových trendů, marketingoví stratégové, šéfové proslulých restaurací, profesoři na významných univerzitách i šéfredaktoři časopisů o vaření.

V loňském roce byla na základě zkušeností a prognóz všech těchto expertů představena nová kolekce domácích elektrospotřebičů s názvem Culinary Art – Kuchyňské umění. Vznikla v Mentální laboratoři Philips na základě interdisciplinárního dialogu o pojmu „kuchyně blízké budoucnosti“. Cílem bylo najít rovnováhu mezi tradičními společenskými a osobními hodnotami a komfortem, který nabízejí nové technologie.

Podle firmy Philips nastal čas, aby vaření přestalo být považováno za namáhavou práci a stalo se radostnou činností. Mělo by přinést mimo jiné obnovení sociálních kontaktů těch, kdo sedí kolem jídelního stolu, příjemný pocit z uspokojení smyslů, nové zážitky a inspiraci.

Koncept Culinary Art se vztahuje k roku 2010. Představuje skutečnou revoluci v pohledu na přípravu a konzumaci stravy i s ohledem na demografický vývoj světové populace. S převahou stárnoucího obyvatelstva se jistě prohloubí zájem o „kontrolovanou“ výživu zbavenou škodlivých bakterií, virů a alergenů, zvýší se preference stravování doma, což s sebou přinese i masovou výrobu produktů určených pro starší generaci. Životní styl mladých bude poznamenán stálým nedostatkem volného času.

Budou-li se lidé chtít naplno realizovat v práci a současně toužit po aktivním společenském životě, budou muset některé činnosti propojit. Společné vaření a stolování je určitě jednou z možností.

Příkladem přístupu firmy Philips může být snídaňový podnos spojený s interaktivní obrazovkou (viz foto). V dřevěné části podnosu jsou integrovány magnetické body, které zabraňují klouzání hrníčků a talířků. Ačkoliv jsou na dotek chladné, umožňují ohřívání nebo chlazení, čímž si servírovaná jídla i nápoje udržují stálou teplotu. Interaktivní obrazovka je elektronická kuchařská kniha, která se aktivuje dotekem nebo hlasem. Zahrnuje nejoblíbenější recepty, na internetu vyhledává další a je možné objednat s její pomocí potraviny z obchodu. Čipové karty obsahují informace o přípravě stravy „krok za krokem“.

Projekt Culinary Art usiluje o hledání pocitu štěstí z příjemného, rychlého a vlastnoručně připraveného jídla v milé společnosti. Projekt získal v letošním roce prestižní zlatou medaili v průmyslovém designu. Culinary Art vrací kuchyni pověst alchymistické laboratoře i prestiž rodinného salonu.

Domy, kde se nemusí topit

Pro srovnání: běžné starší panelové domy, kterých jsou plná sídliště, potřebují tepla téměř dvanáctkrát více (viz tabulka). Pasivní dům v tuzemsku není zatím žádný, ale výstavba několika z nich se už rozbíhá. V Německu, Rakousku či ve Skandinávii jsou již zcela běžné. Nepoužívá se přitom žádná kosmická technologie. Hlavními prvky celého zázraku jsou šikovné dispoziční řešení s orientací domu převážně na jižní stranu, kvalitní okna s trojitým zasklením a speciálními rámy, silná vrstva izolace, do níž je celý dům „zabalen“, a konečně systém řízeného větrání se zpětným získáváním (rekuperací) tepla, jímž se dům zároveň vytápí.

Vyprojektovat takový dům dá samozřejmě hodně práce, protože potřebujete zjistit a odstranit všechny možné úniky tepla už v projektu. Velmi důležité je pečlivé provedení detailů a důkladné odstranění všech tepelných mostů. Při stavbě musíte pečlivě hlídat, aby řemeslníci stavěli skutečně správně, protože nekvalitní provedení prací může celou ideu zcela zmařit.

Spotřeba tepla na vytápění (kWh/(m2. rok)

Starší panelový dům – cca 170
Běžný nový dům – cca 100
Nízkoenergetický dům – 50 – 70
Pasivní dům – do 15

Dům jako každý jiný
Pasivní dům vypadá na první pohled docela obyčejně – jdete-li třeba po takovém sídlišti Kronsberg nedaleko Hannoveru, které tvoří mnoho nízkoenergetických a několika pasivních domů, asi nepoznáte, které z nich dosahují pasivního standardu. Typická jsou pouze velká okna na jižní straně fasády a malá nebo žádná na severní, nicméně takto se projektují energeticky úsporné domy zcela běžně. Výstavba pasivních domů se mohla rozběhnout až v posledních letech.

Ještě před patnácti lety totiž neexistovala dostatečně kvalitní okna, která by umožnila pasivního standardu dosáhnout. Standardem je zde trojsklo se speciálním pokovením na vnitřní straně a plynová výplň (argon či krypton) mezi skly. Takové okno je samozřejmě drahé, zatímco obyčejné dvojsklo stojí kolem 450 korun za metr čtvereční, za „supersklo“ zaplatíte pětkrát tolik. Tato investice se však dlouhodobě vyplatí. U běžného domu totiž způsobují okna velké energetické ztráty, u pasivního domu je u oken orientovaných na jih (a těch je většina) díky kvalitním sklům a dobře zatepleným rámům celková energetická bilance zisková, a to i v zimě!

Něco pro stavbaře
Důležitá je silná vrstva tepelné izolace. Ta bývá alespoň 25, ale běžně i 40 centimetrů. Hodnota tepelného odporu R bývá kolem 10 m2KW-1 (pětkrát víc, než požaduje naše norma!). Toho samozřejmě nelze dosáhnout jinak než sendvičovou konstrukcí. Domy mohou být z cihel, betonu či dřeva, ale vždy jsou obložené izolací, a to nejen na svislých stěnách, ale silně zateplena bývá také podlaha a strop. Díky tomu jsou vnitřní stěny velmi teplé. I při nižší teplotě tak máte v domě pocit dobré tepelné pohody.

Větrání na povel
Stálý přísun čerstvého vzduchu zajišťuje větrací systém, kterým se místnosti zároveň temperují na požadovanou teplotu. Aby totiž pasivní dům správně fungoval, musí být úplně vzduchotěsný (to se ověřuje zkouškami těsnosti při kolaudaci). Díky této absolutní těsnosti se však domy neobejdou bez řízeného větrání – na větrání okny se spoléhat nedá a škvíry, kvůli nimž tak „krásně luftují“ naše paneláky, zde nenajdete. Řízené větrání poskytuje vysokou kvalitu vzduchu, ale je to také největší psychologická bariéra pro rozšíření těchto domů v širším měřítku – zdaleka ne každý se dokáže smířit s tím, že bude při větrání svého domu prakticky kompletně závislý na technice.

Výměna vzduchu je zabezpečena přes vysoce účinný výměník se zpětnou výměnou (rekuperací) tepla. Čerstvý vzduch zvenku se před vstupem do domu předehřívá (nebo ochlazuje podle ročního období) v trubkách, které jsou umístěny v hloubce 1,5-2,5 metru pod zemí. Ve výměníku se od teplého vzduchu v budově ohřívá na potřebnou teplotu, a je-li to zapotřebí, přihřívá se (elektricky, pomocí tepelného čerpadla, slunečních kolektorů apod.). Větracími kanály se pak rozvádí do jednotlivých obytných místností. Vydýchaný vzduch se posléze odsává z kuchyně, koupelny a případně technické místnosti s bojlerem.

Sám sobě topidlem
Pokud se v pasivním domě bydlí, pak zde i bez topení neklesne teplota pod 15 stupňů Celsia. Dům se totiž ohřívá i vlastním teplem obyvatel (každý z nás je topidlem o výkonu kolem 100 W) a dále i různými přístroji (sporák, žárovky, pračka, počítač…). V normálním domě není tento příspěvek příliš významný, ale v dobře izolovaném pasivním domě se s ním musí počítat. Důležité je perfektní provedení detailů.
Tak například v běžném domě je velkým tepelným mostem ukotvení balkonů. Proto se to u pasivních domů řeší tím, že balkony jsou zavěšeny na samostatné konstrukci předsazené před fasádu.Díky potřebě přesné a kvalitní práce je pro pasivní domy typická vysoká prefabrikovanost – domy se často vyrábějí za dokonalého a kvalifikovaného dohledu v továrně a na místě se už pouze smontují.

Pro koho jsou pasivní domy určeny
V celé Evropě stojí v současné době asi 1500 pasivních domů a velmi rychle však přibývají. Díky nízkým provozním nákladům představují totiž pro své majitele značnou sociální jistotu do budoucna. Mnoho lidí si totiž spočítá, že je pro ně výhodnější investovat své peníze do kvalitního domu, který je v době, kdy už nebudou tak finančně zdatní (třeba v důchodu), nebude téměř nic stát, než je nechat ležet někde v bance, znehodnocované inflací. Rozdíl v pořizovací ceně není totiž nijak veliký.
Zatímco metr čtvereční obytné plochy v běžném domě přijde v Německu asi na 1800 marek, u pasivního domu počítejte s náklady asi 2000 až 2100 marek. Lze očekávat, že se stoupajícími cenami energie budou tyto domy stále žádanější. Obrovský zájem o nový typ bydlení mají země třetího světa, především Čína.

Situace u nás
U nás zatím nestojí žádný dům s tak nízkou spotřebou energie na vytápění, aby jej bylo možné označit za pasivní. Ale výstavba několika je v pokročilých fázích projektování. Na jaře by se mělo začít stavět v Dolních Chabrech, v Proseči u Skutče a pár dalších.
Výstavbu v současné době tlačí kupředu jednak Středisko pro efektivní využívání energie (SEVEn) – připravuje výstavbu několika nízkoenergetických domů a publikaci o nich, jednak občanské sdružení Liga ekologických alternativ, které ekologické (a potažmo též nízkoenergetické) domy již několik let intenzivně propaguje (v současné době připravuje CD-ROM, kde budou shrnuty dosavadní zkušenosti pro laickou veřejnost).
Dále zde začalo fungovat občanské sdružení Ekodům, jež sdružuje architekty a projektanty, kteří mají zájem o ekologické bydlení – a sem pasivní domy samozřejmě patří. Důvodem, proč je v Německu snazší situace, je větší tamní odpovědnost architekta za dílo. Architekt je odpovědný za provedení stavby v té kvalitě, jakou předepisuje projekt, a proto si tuto kvalitu po celou dobu pečlivě hlídá. U nás často architekt odevzdá projekt a dále se už nestará – a to u pasivních domů skutečně nejde. Potíž je i v tom, že u nás na rozdíl od Německa neexistuje nezávislý institut, který by ověřil, zda dům skutečně splňuje požadované parametry.

Co si o tom myslí – Jiří Vrbka, G SERVIS CZ

Jistě že je dnes vyvíjen tlak ze strany stavebníků a projektantů na snižování energetické náročnosti domů, protože ceny energií stále rostou. Je však určitá hranice návratnosti vložených finančních prostředků do izolací a konstrukcí domu. Obávám se však, že náročnost na technologii výměny vzduchu včetně špičkové regulace bude zatím finančně pro tuzemského stavebníka natolik náročná, že by představovala daleko větší finanční nárůst, než kolik je úspora za nerealizovaný systém vytápění.

Pro uplatnění těchto domů v našich podmínkách nehovoří ani technická náročnost při stavbě. Ta bude jistě extrémní. Domácí firmy, které by zvládly tuto kvalitu výstavby, existují, ale problém představuje výběr materiálu, hlavně výplní otvorů (okna, dveře). Ani konstrukční zpracování detailů po projekční stránce nebude jednoduché. Situaci by mohly výrazně ovlivnit speciální státní dotace, ale i tak zůstane problém technické dokonalosti. Navíc domácí zákazníci dávají přednost stavbám z tradičních klasických pálených materiálů. To vím velmi dobře, protože naše firma vypracovává ročně 600 až 700 projektů domů různých velikostí i kategorií.
Jsme tak nejvýznamnějším dodavatelem projektů rodinných domů v České republice. Pasivní domy mají ale budoucnost, alespoň pro určité klienty. Postupem času budou získávat stále větší uplatnění a opodstatnění.

Jak se nám bydlí

Projektant i uživatel prvního certifikovaného pasivního domu v Braniborsku, Heino Börger z Wünsdorfu u Berlína se řídí čínskou filozofií feng-šuej, která říká, že v domě nemá být nic zbytečného. Dům proto není podsklepen. Vždy jsem si přál mít dům s atriem uprostřed. Ale vzhledem k tomu, že jde o dům pasivní, musí být atrium zastřešené. Nicméně i tak zde ve vysoké vrstvě země roste spousta květin, je zde jezírko s rybičkami, dcera tu chová svého králíčka a několik kanárů… Dům byl dokončen loni na podzim.
Zatím jsme v něm tedy prožili první zimu a i bez topení zde teplota nikdy neklesla pod 19 stupňů. Manželka i děti si libují, že je v domě díky ventilaci stále čerstvý vzduch. V létě se ovšem dá ventilační systém vypnout a větrat otevřenými okny. Cena domu nepřevyšuje o mnoho cenu klasického bydlení, a přitom náklady na energie jsou asi desetinové,“ libuje si Heino Börger.

Kdo je tady beautiful

Jirotkovo vejce
Světlo se skládá z širokého spektra barev. Každá, je-li osamocena, krade okolí barvu protilehlou. Červené světlo například dokonale potlačí zelenou a částečně i modrou. Když na sebe posvítíme červeným světlem, budeme krásní – jen na chvíli. Kdyby se žena líčila před zrcadlem v červeném světle, určitě by byla sama se sebou velmi spokojená. V červené mizí vrásky i rozšířené žilky a obličej je nový – jako zamlada.
Pak by vyšla ven pod nemilosrdné slunce, a pokud by nebyla dostatečně sebekritická, říkala by si, že se za ní mladí muži otáčejí z žádostivosti. Připomínala by tetičku z Jirotkova Saturnina, která se vždy zmalovala jako velikonoční vejce, ale na ulici se pečlivě pýřila, šťastná, že ji chlapci „neomaleně fixírují“. Muži se zatím nemohli udržet, aby neotočili hlavu, protože velikonoční vejce po ulicích prostě běžně neběhají.

Bouchlá kamna
Světlo má být jemně bílé, lehce tónované do žluta, zkrátka odpovídat spektru denního osvětlení. Nejlepší jsou úsporné zářivkové zdroje. Design osvětlovacího tělesa je subjektivně velice důležitý a trh nabízí varianty od konzervativní klasiky po hi-tech, ale funkce je pro ženu primární. Těžko se líčit s jedním pravým nebo naopak levým světelným kuželem. Dáma mívá tendenci asymetrii vyrovnat, což vede k efektu „bouchlá kamna“. Ideální jsou světelné zdroje umístěné na obou stranách a pokud možno i nahoře. Na instalaci světel je tedy praktické myslet už při budování koupelny. Jen tak je záruka, milé ženy, že zmatete svět, že vaše restaurátorské umění bude dokonalé, že vám to potrvá méně než šest hodin a výsledek okolí ocení.

Co byste měli vědět:
U svítidel umístěných ve vlhkých prostorách je důležité takzvané „krytí“ označené
písmeny IP a dvoumístným číslem.
První od jedné do šesti udává odolnost proti mechanickým vlivům.
Druhé číslo od jedné do sedmi uvádí odolnost proti vodě. Například svítidlo s IP 67 je tedy naprosto bezpečné a téměř nezničitelné

KONTAKTY:
ALISEO, Bělohorská 32, Praha 6, tel.: 02/20 51 28 65;
INPRO CZ, Pražská 12, Hradec Králové, tel.: 049/553 28 60;
LUMINEX, Ječná 7, Praha 2, tel.: 02/24 92 15 63

Konec nudných koupelen

Německá firma STEULER DESIGN přišla s novinkou, která umožňuje měnit vzhled koupelny třeba každý týden nebo dokonce, jak tvrdí výrobce, „mezi osprchováním a vyčištěním zubů“. Série obkládaček Freestyle znamená skutečnou revoluci v pojetí keramického obkladu, který je sice nejefektnější v koupelně, ale dá se použít i v kuchyni a vlastně kdekoli v interiéru.

Jak jednoduché! Knoflíky a dírky…
Podstata nového řešení je jako vždy geniálně jednoduchá. Základní obklad formátu 20 x 20 cm je bílý s perleťově matovým leskem a je nenápadně ozdoben buď jemnými nepravidelnými vrypy, nebo naopak pravidelně rozmístěnými plastickými puntíky. Až do tohoto okamžiku se jedná o dokonalou klasiku. Teď to ale přijde.

Tyto základní obkládačky mohou být opatřeny jedním (uprostřed) nebo čtyřmi otvory (v rozích) se závity, do nichž se nechají zašroubovat dva typy kovových, matně stříbřitých knoflíků –- buď mají hladkou hlavu a slouží pouze k dekoraci, nebo jsou uzpůsobeny k uchytávání pružných silikonových kroužků. Jimi se pak upevňují na obkládačky různé půvabné, bláznivé i elegantní ozdobné prvky v dokonale promyšlené barevné řadě, umožňující opravdu nekonečné množství variací. Jednou z možností je ostatně i použití samotných kroužků — volbou barevnosti a vtipným umístěním získá koupelna vzhled matematického kabinetu.

Nekonečná řada doplňků
Výrobce nabízí prozatím omezenou řadu těchto doplňků, ale jak už bylo řečeno, i ta je dostatečná pro nejrůznější styly – počínaje novou podobou pop-artu, přes krásu, kterou vnáší do interiéru kámen či dřevo, až po neobvyklý nápad s kvetoucím trávníkem. Je ovšem zřejmé, že právě v dalších a dalších ozdobných prvcích, vhodných pro tento způsob použití, se skrývají prakticky nikdy nekončící obměny. Co všechno je třeba možné vymyslet jen pro děti!
Jim se budou určitě líbit barevné květiny či hřebeny z mechové gumy, keramické srdíčko či trávníček se sedmikráskami. Speciálně pro ně byly vytvořeny prozatím dvě gumové figurky – žába a žabí král, mamince zase možná přijde vhod taštička na líčidla v podobě ryby, která bude rovněž připevněna na obkladu, aby byla pěkně po ruce. Silikonové kroužky udrží na stěně i jiné potřebné pomůcky – tuby s pastou či krémy, fén na vlasy, kartáč, houbu nebo i ručník.

Opravdu něco nového i na podlaze
K rozverným pestrým kombinacím na stěnách se bude hodit dlažba v odpovídajícím barevném ladění. Zvolí-li však zákazník technicistní či duchovně laděné řešení série Zen, které představují hrubě opracované grafitové destičky připevněné černými kroužky, bude k němu vhodná antracitově matná podlaha z dlaždic, do nichž je vložen plát žuly nepravidelného tvaru. Tato dlažba působí elegantně také ve spojení s obkladem ozdobeným přírodními samorosty.

Je zřejmé, že firma STEULER DESIGN tentokrát přichází na trh se skutečnou bombou. Kdo by si se svou koupelnou rád takhle nehrál? Bylo by nás hodně. Ovšem ne všichni zájemci si to budou moci dovolit.
Cena za metr čtvereční základního obkladu (bez kovových prvků) se bude pohybovat od 1 113 do 2 076 Kč/m2, obkládačky s jedním otvorem budou za 268 Kč/ks, se čtyřmi za 616 Kč/ks, obyčejný kovový knoflík bude za 1 354 Kč/set, upevňovací prvek za 2 114 Kč/ks, střední silikonový kroužek (průměr 125 mm) bude stát 640 Kč/set, malý (průměr 35 mm) 941 Kč/set, velký (průměr 640 mm). Cena doplňků bude velmi různorodá, např. trávník s květinami 1 891 Kč/ks, bez květin 1 891 Kč/ks, dvě gumové květiny 616 Kč/ks, keramické srdíčko 941 Kč/ks. Antracitová destička přijde na 916 Kč/ks, cena dlažby se žulovou vložkou se bude pohybovat od 1 861 do 2 220 Kč/m2.

KONTAKTY:
COMAP – MICHAL HRDINA, Vodní 2358, Zlín, tel.: 067/70 04 21 13;
GAMMA INTERIER, Palackého 2547, Pardubice, tel./fax: 040/650 01 40;
LUBOMÍR KOZÁK, Anglická 7, Praha

Vysavač nemusí být nepřítel

Právě jim – ale i ostatním – by mohla pomoci nová řada vysavačů Specialist. Mají totiž výrazně sníženou hlučnost. „Dřív náš pes doslova utíkal před vysavačem, dnes jej musím spíš odstrčit, aby mi uhnul z koberce,“ popisuje své zkušenosti Věra Zelenková z Prahy, která si kvůli svému černému kokršpanělovi užije vysávání více než dost.

Se sacím výkonem 475 wattů na hubici zkrátíte vysávání na minimum, protože nemusíte stejná místa přejíždět hubicí několikrát. „Tento výkon je však maximální, zvyšovat jej už prakticky nejde,“ vysvětluje Luděk Jírů z firmy Philips, „při vyšším výkonu by totiž už mohlo dojít k poškození koberce, hrozilo by, že se vlákna začnou vytrhávat.“

Přemýšlet nemusíte ani nad typem sáčků, ani si pracně vzpomínat na to, jaký máte doma vlastně vysavač. „Specialisté“ totiž využívají další novinku na trhu, sáčky S-bag, které mají univerzální velikost. Dokážou zachytit 90 procent částic větších než jeden mikron. Nové sáčky lze použít jak pro nové vysavače se značkou Philips, tak také pro tři řady Elektroluxu. Postupně je bude využívat deset značek, například AEG, Volta či Tornado. Standardní kapacita je až 3,5 litru (záleží na prostoru uvnitř vysavače), takže by při běžném vysávání měl sáček vydržet i dva měsíce. Doporučená cena jednoho balení – obsahuje pět sáčků – je 169 korun. U všech typů „Specialistů“ byla poprvé použita patentovaná hubice Reach&Clean. Ta se otáčí do čtyř poloh. Jejich nastavením se hubice přizpůsobí typu podlahy, ale také prostoru, který potřebujete vysát. Otočením o 90 stupňů se zúženou částí trubice dostanete i mezi skříně či na jiná obtížně dostupná místa. Nastavení hubice je jednoduché, prostě na ni šlápnete a otočíte teleskopickou tyčí (její výšku si nastavíte podle své výšky, takže záda vás bolet nemusí) o 90 stupňů.

Další speciální příslušenství představuje turbokartáč (čistí až o 25 procent účinněji koberec než standardní hubice, navíc rotující plošky z vláken koberec příjemně načechrají). Hubice Twist&Clean, která je stejně jako turbokartáč součástí vybavení typu Specialist Multi, je zase určena pro tvrdé podlahy – parkety, dlažbu nebo linoleum. Má rotující kotouče z mikrovláken, které odstraňují nečistotu a podlahu i vyleští. Specialist Hygiene je zase vybaven kompletní HEPA filtrací i HEPA těsněním, které brání úniku i těch nejmenších částic do okolí. Proto je tento typ vhodný pro rodiny s alergiky. Pro muže je možná důležitější jiný fakt – design nových spotřebičů byl inspirován karoserií vozů Porsche.

Vestavěný pokrok

A jenom takový člověk dojde k tomu, že při zařizování své nové toalety mechanicky nekoupí klasickou mísu s nádržkou, ale trochu si připlatí za tento systém.Oplátkou získá „uživatelsky příjemnou“ místnůstku. Bude se tam méně často a podstatně jednodušeji uklízet, bude pěkně vypadat a při napouštění vody nebude celá rodina mít pocit, že žije poblíž Niagarských vodopádů.

Předstěnové instalační systémy jsou totiž tiché. Tak tiché, že se o nich bohužel mezi veřejností málo ví a mluví. Nahlas o nich uslyšíte básnit spíše prodavače koupelnových studií, u kterých si ale nikdy nemůžete být jisti, zda si prodejem dražšího zařízení nechtějí za každou cenu zvyšovat obrat.
Je totiž nevyvratitelnou skutečností, že pořízením tohoto systému včetně práce a klozetu samotného zaplatíte zhruba kolem 9 000 Kč oproti 3 000 Kč za koupi a připevnění klasického kombi klozetu ve spodní cenové hladině. To však platí pro dodatečnou montáž či rekonstrukci – kdo staví nový dům, zjistí, že rozdíl je daleko menší. A zde už vyznívá poměr cena/užitná hodnota určitě ve prospěch vestavěných instalačních prvků.

Kdo je na trhu
Zřejmě nejznámější firmou na našem trhu je společnost GEBERIT, s jejímiž systémy jste se mohli setkat v dobrých hotelích už v době před „revolucí“. Dodnes si podle odborníků zachovává pověst leadera trhu a s trochou nadsázky je možné říci, že u nás dala výrobku jméno, podobně jako se kdysi mluvilo o luxu, karmě či nyní eurotelu.
V poslední době (pokud nebudeme počítat i různé neznačkové nabídky hobbymarketů) se začínají výrazněji prosazovat i firma GROHE, která nabízí například systém Uniset, a firma FRIATEC se svým systémem Friabloc a Friaplan

Podle čeho vybírat
Všechny ze zmíněných značek mají v České republice výrazné zastoupení, nemusíte se tedy bát, že by při případné poruše nebylo kam se obrátit o pomoc. Přesto je ale třeba říct, že půjdete-li městem a budete se ptát instalatérů, nejčastěji se setkáte s tím, že pracují s výrobky firmy GEBERIT, pak GROHE, třetí se zřejmě umístí FRIATEC. Není to, jak sami říkají, odrazem kvality jednotlivých systémů (podobný žebříček si samozřejmě nikdo netroufne udělat a ani to není účelem) jako spíš toho, že jsou zvyklí montovat „ten svůj“.
Při rozhodování také půjde o to, do jakého typu výstavby systém kupujete – jiný výrobek je určený pro vestavbu zazděním, jiný pro půdní prostory. Obyvatelům panelových domů s jádrem vychází vstříc firma GEBERIT svým systémem Jádrofix, který je určený speciálně pro rekonstrukci bytových jader. FRIATEC zase nabízí speciální samonosný systém Friaplan, který
je ideální pro vestavbu do prostoru.

Také cenové rozdíly mezi jednotlivými značkami nejsou nijak propastné. Cena nádržky se obvykle pohybuje mezi čtyřmi a pěti tisíci korunami a splachovací tlačítko v základním designu obvykle pořídíte za částky pohybující se kolem tisícikoruny. Základní obezdění a instalaci (pokud je vývod odpadu připravený u zdi do podlahy) vám instalatér udělá za dva až tři tisíce korun.
Pokoušel jsem se také vypátrat, zda se vyplatí sledovat ceny náhradních dílů u jednotlivých značek. Zajímavé je, že dotazovaní v podstatě nebyli moji otázku schopni zodpovědět, protože si jen málokterý z nich vzpomněl na to, že by někdy zažil v systému nějakou závadu.

Podle designu
Podle čeho se tedy nakonec řídit? Snad podle designu. Jen tak namátkou – pro GROHE je například typické kulaté splachovací tlačítko, GEBERIT je všude na světě proslulý velkoplošným obdélníkovým provedením. Několik bodů ve svůj prospěch zřejmě získá firma GROHE od těch, kteří chtějí mít vzhled všech prvků v koupelně sjednocený. Vzhledem k tomu, že je výrobcem vodovodních armatur, může nabídnout splachovací tlačítka v designu některých svých typových řad baterií.

Stop versus dvojtlačítko
Podobně obtížné je rozhodování, jaký zvolit systém splachování. Musíme se rozhodnout obvykle mezi rozděleným tlačítkem, které umožní spláchnout třemi nebo šesti litry vody, a tzv. stoptlačítkem, které umožní opakovaným stiskem splachování ukončit.
Bojovníci za propagaci stoptlačítka argumentují tím, že „pozorným pohledem směrem do mísy“ lze určit správné množství vody tak, aby spláchnutí bylo dokonalé a zároveň aby se neplýtvalo vodou. Jejich opozice pod vlajkou děleného splachování tvrdí, že třeba v rodinách s malými dětmi se více osvědčilo dělené splachování.

KONTAKTY:
GEBERIT, Moravanská 85, Brno, tel.: 05/47 21 23 35;
GROHE, Učňovská 100/1, Praha 9, tel.: 02/66 10 65 62;
FRIATEC, Průmyslová 346, Vestec u Prahy, tel.: 02/44 91 28 96—98
SÁGL KOUPELNY, Vinohradská 127, Praha 2, tel.: 02/22 72 17 13

S Italkou v kuchyni

Proto také ten dokonalý design, ať už se jedná o kuchyně supermoderní, či rustikální. Vše bývá propracováno do nejmenšího detailu a vymyšleno tak, aby bylo náčiní i nádobí při ruce a aby ani jeden pohyb se nemusel udělat zbytečně. Do skříněk se vejde neuvěřitelné množství nádobí i potravin.

Můžete si vybrat
Kuchyň Allegra vyrábí italská firma LUBE v několika modifikacích. Z barev a materiálů můžete zvolit — třešeň, ořech, dub v přírodních barvách nebo v bílém laku, popřípadě v sestavě kombinovat přírodní dřevo s bílým lakem.
Dvířka mohou být buď plná masivní, nebo zasklená leptaným, pískovaným či jiným sklem. Celá kuchyň může stát na kovových nohách nebo na plastových, opatřených kovovým soklem. Dřezy dodává převážně firma FRANKE, baterii můžete mít ve stejném odstínu jako dřez, chromovanou, popřípadě v jiném provedení.

Pracovní deska
Jelikož pracovní deska je v kuchyni místem nejvíc zátěžovým, jsou na její kvalitu kladeny zvýšené požadavky. V kuchyni Allegra je deska vyrobena z vysokotlakého lamina v síle 40 mm nebo 60 mm (ta může být i lemována kovovou hranou). Pokud by vám lamino nevyhovovalo, můžete zvolit desku z corianu, technistonu nebo ze žuly. Jako přídavné pracovní místo si můžete objednat otočný pracovní stolek z masivu, který je v klidové poloze zasunutý pod pracovní desku. Pomocí otočného mechanismu a nohy opatřené kolečkem se snadno vysune.

Oblíbené ostrůvky
Jak již bylo uvedeno, středem života je v Itálii kuchyň, proto tedy tak oblíbené ostrůvky. Jídlo se připravuje uprostřed místnosti a rodina má přehled, jaké tajemství právě kuchař chystá. Navíc může do přípravy pokrmu kdokoliv zasáhnout, protože ostrůvek dovolí přístup ze všech stran. Na ostrůvku se jídlo nejen připravuje, ale také vaří, dusí, griluje či frituje. A to buď na sklokeramické desce, nebo plynu, který má nejméně pět hořáků — aby se vešel velký hrnec na špagety. U nás si velké hořáky teprve hledají své místo, takže není problém si objednat čtyřhořákovou klasiku.

Ostrůvek je místem jednak přípravným a varným, ale také úložným. Ve svých útrobách skrývá jak velké zásuvky na uložení potravin a nádobí, tak i zásuvky vybavené dokonalými pořadači na nejrůznější kuchyňské náčiní. A pokud budete chtít ostrůvek maximálně vy-užít, můžete si k němu nechat přimontovat bar, u kterého lze posedět a pohodlně sledovat přípravu jídla v přímém přenosu.

Kam co uložit
Dominantou italských kuchyní jsou také objemné skříňky, které se snadno otvírají díky kvalitnímu kování. V hojné míře se používají výklopné mechanismy k otvírání horních skříněk. Zásuvky se pohybují na špičkových pojezdech značky BLUM a mají nejrůznější vybavení – od drátěných košů až po dřevěné pořadače či zapuštěné nerezové misky na potraviny.
Novinkou už dnes není ani zabudovaný multifunkční kanál. Dalším užitečným prvkem může být rondel, který účelně využije roh kuchyně. Pomocí otočného mechanismu je vše snadno přístupné a přehledné. Rondel bývá shora zakrytý deskou z masivu, která slouží jako kuchyňské prkénko.

Spotřebiče
Do špičkové kuchyně patří také špičkové elektrospotřebiče – myčka, chladnička, trouba, kávovar, odsavač par, sporák, vše od renomovaných firem MIELE, SIEMENS, BOSCH, ELECTROLUX, AEG, ale i jiných.
Vybrat si můžete jak z vestavných spotřebičů, tak i ze solitérních. Do ostrůvkové kuchyně se bude dobře hodit prostorová digestoř, neuvažujete-li o ostrůvku, postačí nástěnná. Vždy je v nerezovém provedení, v možné kombinaci se sklem (značka FABER).

KONTAKT:
BUCUR, Bratří Štefanů 93,
Hradec Králové, tel./fax: 049/541 11 81;
KUCHYŇSKÉ STUDIO – OLIVÍK,
Tyršova ul. 1, Přerov-Předmostí,
tel./fax: 0641/21 18 40;
M–BYT NÁBYTEK, J. Potůčka 290,
Pardubice, tel./fax: 040/643 51 85–86;
MERCIE KUCHYNĚ, Na Hradišti 1328, Pelhřimov, tel./fax: 0366/32 37 01–04; Vídeňská 868, Jindřichův Hradec,
tel.: 0331/32 03 20;
NÁBYTEK KATEŘINA, Tyršova ulice 178, Benešov, tel./fax: 0301/72 47 70;
TOSCA INTERIER, Italská 9, Praha 2,
tel./fax: 02/24 25 18 04

Chceme kuchyň, ne smetiště

K tradičním způsobům zbavování se odpadků patří prosté použití odpadkového koše. Odpad nejrůznějšího charakteru se prostě a jednoduše vhodí do této nádoby umístěné vždy při ruce, a přesto skryté očím návštěvníků, kde spočine několik dní, aby byl po naplnění koše vynesen do kontejneru.
Tento „klasický“ způsob likvidace kuchyňského odpadu skrývá hned několik úskalí. V jednom koši, který zpravidla nemá zrovna gigantické rozměry, totiž jen stěží může docházet k třídění různých typů odpadu a nepříjemné zápachy, jež se často z útrob koše linou, jistě k pohodě při práci, ale i stolování nepřispějí.

Sortéry
Požadavkům na třídění odpadu vyhovují tzv. sortéry. Jde v podstatě o dokonalejší variantu odpadkového koše, která dovoluje třídit odpad již přímo v kuchyni.
Jednodušší varianty se skládají ze dvou kbelíků: na kompostovací, organický odpad a na odpad běžný. Oba kbelíky jsou kryty policí, která zabraňuje šíření zápachu. Navíc může sloužit k odkládání různých čisticích prostředků a pomůcek.

Sortér je skryt ve spodní skříňce, odkud se vyklápí do prostoru. Širší možnost třídění odpadků nabízejí sortéry, které vedle dvou kbelíků mají ještě menší „oddělení“ na sklo, plech případně na staré baterie.
Protože při zpracovávání potravin nemáme vždy ideálně čisté ruce a mohli bychom při otevírání spodní skříňky její povrch ušpinit, můžeme sáhnout po sortéru ovládaném kolenem. Do spodní skříňky stačí lehce strčit , a ten se pak již samočinně vysune do prostoru.

Kuchyňské lisy
Mezi moderní a stále více se prosazující způsoby likvidace běžného, neorganického odpadu patří kuchyňské lisy. Jednou z jejich zásadních výhod je to, že pevný odpad dokážou „zmenšit“ až na dvanáctinu jeho původního objemu. To znamená, že větu: „Běžte někdo se smetím,“ neuslyšíme v našich domácnostech tak často.

V lisech můžeme likvidovat krabice od mléka či džusu, skleněné a umělohmotné lahve, krabice od pracích prášků, plechové obaly, nepotřebné zavařovací sklenice atd. Obsluha zařízení je jednoduchá a bezpečná. Zásobník se naplní odpadky zhruba do dvou třetin, a poté se speciálním bezpečnostním spouštěcím mechanismem uvede do činnosti pěchovadlo. To obsah zásobníku stlačí ke dnu. Po opakovaném slisování a po naplnění se plný pytel jednoduše nahradí prázdným. Lis může být zabudován přímo do kuchyňské linky (jako další vestavný spotřebič), nebo stojí samostatně a jeho horní deska slouží jako pracovní plocha.

Drtiče odpadků
V oblasti likvidace organického odpadu se rostoucí oblibě spotřebitelů těší kuchyňské drtiče odpadků. Ty se osazují přímo do dřezů a slouží k drcení nejen zbytků organického odpadu (rybí a kuřecí kosti, odřezky masa, zbytky zeleniny, skořápky ořechů a vajec, pecky z ovoce aj.), ale i k likvidaci nedopalků cigaret či papírových ubrousků a filtrů.
V drtiči se vše rozdrtí na malé částečky, které jsou následně proudem studené vody (sráží tuk, jenž se nabaluje na tvrdší kousky nadrceného organického odpadu) odplaveny do kanalizace (septiku). Kuchyň tak již nebudou ohrožovat nepříjemné zápachy vznikající postupným rozkládáním zbytků, ani obtížný hmyz.

Lopatka
Kdo si pořídí systém centrálního vysávání, může v kuchyni bez problémů používat takzvanou lopatku. K malé štěrbině lopatky, která je umístěna v kuchyňské lince na úrovni podlahy, stačí smetákem nahrnout rozsypanou mouku, strouhanku či jiné nečistoty menších rozměrů, zapnout centrální vysavač a je uklizeno. Vysavač začne nabírat vzduch spolu s nečistotami v okolí štěrbiny. Ty se pak rozvodem dostávají až do agregátu, kde je zachytí filtr. Přefiltrovaný vzduch je nakonec vyfouknut mimo objekt.

V poslední době si tohoto užitečného pomocníka nemusí odpírat ani ti, kdo centrální vysavač nemají. Na trhu již existuje několik typů malých agregátů, které se pohodlně vejdou do kuchyňské linky nebo do skříně v předsíni. Na agregát bývá napojena právě jedna kuchyňská lopatka a zásuvka pro hadici vysavače. Vzduch je v tomto případě odváděn z místnosti podobně, jako je tomu u odsavače par. Zásadním omezením tak u „lopatky“ zůstává velikost likvidovaných nečistot, které prostě nemohou být větší, než je samotná štěrbina.

Postavit ekologický dům není problém

V kategorii „nízkoenergetických“ staveb proto dnes vedle sebe můžeme najít obyčejné konvenční objekty s ledabyle navrženým zateplovacím systémem, které výrobce z komerčních důvodů prezentuje jako nízkoenergetické, i experimentální objekty přeplněné různými solárními kolektory, tepelnými čerpadly a jinými moderně vyhlížejícími prvky. Ne každá stavba se slunečním kolektorem na střeše ale skutečně splňuje parametry nízkoenergetického domu stejně jako ne každá stavba se silnou vrstvou tepelné izolace.

Co to znamená nízkoenergetický?
Určujícím parametrem nízkoenergetických staveb, jak již ze samotného termínu vyplývá, je celkové množství energie potřebné k dosažení požadovaných parametrů v objektu. V tomto ohledu tedy není žádným problémem stavbu jednoznačně posoudit a podle získané hodnoty zařadit do správné kategorie.
V tomto směru existují tři významnější hodnoty, které jsou rozhraními mezi jednotlivými kategoriemi objektů. Jsou to hodnoty 70, 50 a 15 kWh/m2 za rok. Ty udávají kolik energie na vytápění objekt ročně spotřebuje v přepočtu na jeden čtvereční metr. Hodnota 70 kWh/m2 je obecně považována za horní hranici pro energeticky úsporné objekty.

Domy se spotřebou pod 50 kWh/m2 patří do kategorie nízkoenergetických domů a hodnota 15 kWh/m2 je vstupenkou do skupiny pasivně solárních objektů. V oblasti experimentální se potom ještě můžeme setkat s kvazinulovými domy se spotřebou 0 – 5 kWh/m2 za rok.
Žádná věda

Postavit v dnešní době nízkoenergetický nebo dokonce pasivně solární dům není díky moderním stavebním materiálům a dlouholetým zkušenostem především ze zemí severní a západní Evropy žádným technickým oříškem. K dosažení skutečně nízké energetické spotřeby objektu stačí rozumně zvolit celý koncept stavby, dodržet několik základních technických pravidel (kvalitní tepelně izolační obálka stavby, eliminace tepelných mostů, zajištění vzduchotěsnosti obvodových konstrukcí, zabránění kondenzace vodní páry, využití tepelné akumulace a pasivních solárních zisků, použití účinných a energeticky úsporných technických zařízení budovy) a dokonale provést veškeré stavební procesy.
Dosáhnout i extrémně nízké spotřeby energie přitom rozhodně nemusí znamenat významné navýšení finančního rozpočtu stavby. Použití tepelně izolačních sendvičových konstrukcí může být dokonce levnější než výstavba pomocí některých konvenčních zdicích systémů používaných dnes v masovém měřítku.

Významné investiční úspory je také možné dosáhnout vyloučením nákladných zařízení tradičních otopných systémů, které v budově s minimální energetickou spotřebou mohou vystřídat alternativní technologie jako tepelná čerpadla, nucená ventilace s rekuperací tepla, nebo solární kolektory a podobně. To vše se přitom děje při nezanedbatelném zvýšení vnitřní pohody stavby včetně pohody tepelné.
Přestože se skutečně nejedná o nijak výjimečnou problematiku, je až s podivem jak málo opravdu nízkoenergetických staveb u nás dodnes vyrostlo. Vedle nízké společenské poptávky (která ale v poslední době i u nás výrazně narůstá) je to způsobeno především úrovní domácího stavebnictví, které se stále pohybuje někde v širokém prostoru mezi socialistickou výrobou a zákony volného trhu. Své samozřejmě sehrává také energetická politika státu.

Protože mnozí vládní představitelé dodnes ještě posuzují ekonomickou výkonnost a vyspělost státu podle množství vyrobené oceli a spotřebované energie, nelze se současnému plýtvání energií divit. O nějaké skutečně cílené a motivační podpoře státu vůči šetrným technologiím a úsporám energií, podobně jako například v sousedním Rakousku, už vůbec nelze hovořit. Jednoduchých metod například prostřednictvím cílenější státní podpory hypotečním úvěrům v návaznosti na energetickou náročnost dotované stavby se přitom nabízí poměrně dost.

Předpokládejme ale, že tak jako i v jiných směrech, budeme vývoj v západní Evropě i v této oblasti s určitým zpožděním kopírovat, a že objekty s roční spotřebou pod 50 kWh/m2 nebudou u nás časem pouze počinem zapálených nadšenců, ale běžnou realitou.

Nízkoenergetický nebo udržitelný?!
Mnohem zajímavější a diskutabilnější problematikou je však otázka trvale udržitelného rozvoje, konkrétně jeho stavebního a architektonického aspektu. Zatímco eliminovat energetickou spotřebu domu je jednoduchým technickým problémem, problematika udržitelnosti vyžaduje zamyšlení v mnohem širším kontextu.

Skutečná energetická náročnost každé stavby a její celkový dopad na životní prostředí totiž zdaleka nespočívá pouze v množství energie potřebné pro provoz stavebního díla ve formě vytápění, chlazení, spotřeby teplé vody nebo provozu různých spotřebičů. Každý stavební objekt je nutné posuzovat v celém jeho životním cyklu, tedy včetně výroby stavebních materiálů, samotné výstavby, užívání, ale i následné demolice nebo recyklace. Celková energetická bilance domu s velmi nízkou provozní spotřebou tak může být klidně stejná nebo dokonce vyšší než u domu s náročnějším provozem, pokud tento bude postaven energeticky šetrnější technologií.

To ovšem běžné posouzení staveb podle výše popsaných kritérií vůbec nezohledňuje. A to nejen v České republice, ale ani v zemích s mnohem delší tradicí v oblasti energetických úspor. Problematikou této takzvané šedé energie však otázka energetické náročnosti stavby ještě zdaleka nekončí.
Do hry vstupuje i řada sociálních a společenských aspektů, které z nízkoenergetické stavby mohou během několika let vytvořit objekt energeticky nehospodárný.

Typickým příkladem může být dnes běžný rodinný dům, vyprojektovaný pro pětičlennou rodinu. Pokud objekt již v architektonické studii nepočítá s různými možnostmi využití v průběhu jeho životnosti, může již po deseti letech od výstavby energetická spotřeba domu přepočtená na jednoho obyvatele vzrůst i několikanásobně. I velmi úsporná stavba projektovaná pro velkou rodinu totiž přestává ideálně fungovat, pokud se odrůstající děti odstěhují a založí vlastní rodinu. Pokud je dům tradičně dispozičně řešen jako jeden provozní celek, mají jeho stárnoucí obyvatelé jen mizivé možnosti například k pronajmutí jeho nadbytečné části, ale i tu musí stále vytápět nebo alespoň temperovat. Z toho vyplývá, že již urbanistický a architektonický záměr stavby zásadně ovlivňuje její energetickou bilanci.

Kromě toho by bylo možné hovořit ještě o tvarové charakteristice budovy, její expozici vůči světovým stranám, vzdálenosti stavby od potenciálních pracovních, kulturních a jiných společenských příležitostí nebo o dopravě, která zásadním způsobem ovlivňuje naši celkovou energetickou spotřebu, ale to by bylo téma, které mnohokrát přesáhne rozsah a záměr tohoto příspěvku. Tím bylo pouze vysvětlit, že stavět nízkoenergetické domy není žádná věda. Technická řešení již byla dávno vynalezena. Celá problematika vztahu stavebnictví a životního prostředí tím však teprve začíná.

Trendy ve vytápění

Tepelná pohoda
Jedním z hlavních předpokladů kvalitní stavby je dosažení požadovaných parametrů tepelné pohody. Výběr otopného systému proto úzce souvisí s účelem a využitím budovy. Jiný systém se použije pro rodinný dům obydlený nepřetržitě, jiný pro víkendovou chalupu nebo kancelářskou budovu. Rovněž tak domácí posilovna vyžaduje zcela jiný teplotní režim a klima než koupelna nebo obývací pokoj či pracovna.

Finance
Zásadním kritériem je ekonomická efektivita systému, kterou ovlivňuje především volba zdroje topné energie, účinnost systému, možnosti jeho regulace a celková variabilita. Důležité je mít na paměti, že dnes finančně efektivní varianta již stejným způsobem nemusí fungovat po několika letech, například po změně cenových relací v oblasti topných zdrojů.

Ekologie
Třetím stěžejním měřítkem, které získává v poslední době stále na svém významu, je dopad vybrané technologie na životní prostředí a celkový ekosystém planety. Právě zajištění dostatečné tepelné pohody v našich domovech totiž zásadním způsobem přispívá ke světové spotřebě fosilních paliv a k devastaci přírody.
Vývojové trendy

Kotle a radiátory
Není tomu tak dávno, kdy jediným zdrojem tepla v místnostech byl masivní krb, kamna nebo jiné lokální otopné zdroje soustředěné kolem komínových těles v jádru budovy. Vývojovým krokem, který následoval a který je dodnes nejrozšířenějším způsobem vytápění, jsou zabudované otopné soustavy s centrálním kotlem, rozvodnou sítí a řadou otopných těles, umístěných v jednotlivých místnostech. Přechod na podobné soustavy znamenal vedle výrazného zjednodušení obsluhy především zvýšení tepelné pohody díky možnostem lepšího rozmístění otopných prvků vzhledem ke zdrojům chladného vzduchu.

Razantní vývoj v oblasti výroby kotlů na různá paliva umožnil standardně využívat až 90 % energie použitého média. Rozměry kotlů se zmenšily při současném zvýšení výkonů. Podstatně se snížila také jejich hlučnost a na trhu je možné najít kotle, které si svým vzhledem nezadají s kvalitním nábytkem nebo domácí elektrotechnikou.
Přestože pořizovací náklady podobných systémů jsou ve srovnání s jinými alternativami spíše nižší, již ve střednědobém měřítku se ekonomika obrací v jejich neprospěch, a to víceméně bez ohledu na použitý zdroj energie. Ať jde o topné oleje, elektrický proud, plyn nebo uhlí, jedná se o energii fosilních paliv, která je pochopitelně vyčerpatelná. Proto lze i nadále očekávat jejich postupné zdražování, které může vygradovat velmi strmým nárůstem cen v okamžiku, kdy paliva začnou evidentně docházet.

Biomasa
Jedinou výjimkou v tomto směru je využívání biomasy. V této surovině, ať již ve formě dřeva, štěpek nebo různých briket a pelet, je téměř výhradně zabudována obnovitelná energie slunečního záření potřebného k růstu rostlin. Fosilní energie přidaná do zpracování a dopravy těchto materiálů je vzhledem k možnému využití lokálních zdrojů suroviny minimální. Z hlediska ekonomického bude tedy využívání biomasy v budoucnosti rozhodně stále více výhodné.

Nízkoteplotní soustavy
Snaha eliminovat tepelné ztráty vedla v posledních letech k rozvoji nízkoteplotních otopných systémů s provozní teplotou kolem 40—50 °C místo tradičních 70—90 °C. Podobné soustavy sice potřebují větší otopné prvky pro předávání tepla do interiéru, jejich ztráty do okolí jsou ale značně nižší. Díky lepšímu zateplování budov nižší teplotu média také z velké části vykompenzovala snížená potřeba tepelného výkonu.
Obrovskou výhodou nízkoteplotních soustav je možnost využití alternativních zdrojů energie. Právě takové technologie, jako jsou solární kolektory nebo tepelná čerpadla, totiž pracují s maximálními teplotami média kolem 50 °C.

Velkoplošné topení
Atraktivní metodou vytápění z hlediska tepelné pohody jsou v současnosti populární systémy podlahového nebo stěnového vytápění. Jejich přednosti spočívají právě v možnosti zapojení do nízkoteplotních soustav jako jediného otopného zdroje nebo doplňkového prvku. Při dostatečně zateplených obvodových konstrukcích staveb a použití kvalitních oken se značně snižuje potřeba umisťovat otopné prvky pod okenní otvory. Naopak rovnoměrné rozložení tepelného toku do celé plochy konstrukce v případě plošných topných prvků je pocitově mnohem příjemnější.
Výhodou a zároveň nevýhodou těchto systémů je jejich vysoká tepelná setrvačnost. Výhodu představuje v tom, že i po vypnutí topného zdroje zůstává v okolních hmotných konstrukcích naakumulované vysoké množství tepla, které například v nočních hodinách sálá do prostoru a udržuje jeho téměř konstantní teplotu. Nízká tepelná pružnost se naopak jako negativní projeví při výrazných teplotních změnách v exteriéru nebo při zátopu. Reakce na podobné výkyvy může trvat i několik hodin, proto je vhodné doplnit systém například krbem nebo jiným pružným otopným tělesem. Obecně je vhodné podlahové topení používat v dokonale izolovaných domech, ideální je kombinace s tepelným čerpadlem.

Nízká variabilita
Obecným problémem tradičních i nízkoteplotních systémů je nízká schopnost jejich adaptability a velmi komplikované rekonstrukce. Kotle, rozvody i otopná tělesa jsou dnes i u relativně úsporných domů dimenzovány na poměrně vysoký výkon. Dnes běžné hodnoty tepelného odporu zdiva ale zcela jistě během nejbližších deseti dvaceti let vzrostou až dvojnásobně. Netýká se to přitom pouze novostaveb. Ekonomické argumenty povedou i majitele dnešních budov k jejich postupnému zateplování. Otopný systém takového domu ale bude výrazně předimenzovaný, což nepovede pouze k jeho neefektivitě, ale i ke snížení výsledné tepelné pohody objektu. Majiteli tedy nezbude nic jiného než rozsáhlá a nákladná rekonstrukce nebo změna vytápění.

Vzduchotechnika
U mnohých nízkoenergetických domů je již spotřeba energie na vytápění objektu v zimě dokonce nižší než potřeba na jeho letní ochlazování, což také souvisí s tepelnou pohodou objektu. Proto se trendy ubírají směrem kombinace otopného a chladicího systému do jednotné technologie.
Takovou možnost představují například řízené ventilační systémy s rekuperací tepla. Podobný systém zajišťuje dostatek tepla v zimním období přiváděním teplého vzduchu do místností, v létě naopak ochlazuje místnosti studeným přívodním vzduchem a navíc po celý rok zajišťuje potřebnou výměnu vzduchu a jeho kvalitu. V podobných systémech zcela odpadají tradiční otopná tělesa, krb se zřizuje spíše z pocitových důvodů.
Přívodní vzduch v takovém systému je vhodné nejdříve ohřát v jednoduchých zemních kolektorech. Poté se v rekuperační jednotce získá až 80 % tepla ze vzduchu odváděného z místností a konečné dohřátí vzduchu o několik málo stupňů může zajistit horkovzdušný solární kolektor, tepelné čerpadlo nebo jakýkoliv jiný zdroj používaný například pro ohřev TUV. V létě se naopak může venkovní vzduch v zemních rozvodech ochladit až na teplotu kolem 5 °C a ten pak stačí vhánět do místností a tím je ochlazovat.

PARTNEŘI WEBU