Pod pojmem slaměnka se nám většinou okamžitě vybaví smil listnatý (Helichrysum bracteatum). Tento nejznámější druh pochází z Austrálie, kde je vytrvalý, v Evropě se jako letnička hojně pěstuje již 200 let. Původní druh měl květy žluté, dnes jsou vyšlechtěné kultivary v odstínech od bílé, žluté, oranžové až po tmavě červenou, pěstují se i plnokvěté odrůdy. Rostlina dorůstá výšky 30 až 100 cm a celkem vytvoří 15 až 30 květů. Potřebuje slunce, polohu chráněnou před větrem a chudší, písčitou, vysychavou půdu.
Smilek růžový (Helipterum roseum)
Smilku se lidově říkalo také „nesmrtelka“, třebaže je křehčí a jemnější než smil listnatý. I tento druh pochází z Austrálie. Dorůstá výšky kolem 50 cm, větví se těsně nad zemí a dále už jsou stonky rovné a nerozvětvené. Úbory mají sytě žlutý střed, velmi citlivý na rozpadávání. Smilek je proto nutné řezat ještě před otevřením květu. Jemně růžové nebo bílé blanité zákrovy si barvu udrží celou zimu, ale trubkovité květy ve středu snadno hnědnou.
Smilek růžový lze pěstovat i v hlinitopísčité půdě mezi ostatními letničkami, nevadí mu ani kyselá půdní reakce. Nutně však potřebuje slunce, jako všechny slaměnky. Pěstuje se i velmi podobný druh, smilek Manglesův (Helipterum manglesii). Má tmavou skvrnu na spodní části zákrovu, což působí jako tmavé ohraničení žlutého středu. Je celkově jemnější a starší květy mají tendenci převisat.
Pískožil křídlatý (Amobium alatum)
Tato slaměnka je ve své australské domovině rostlinou vytrvalou, ale v Evropě již od počátku 19. století zdomácněla jako letnička. Ekologii tohoto druhu velmi dobře vystihuje český i německý lidový název „písečná slaměnka“. Daří se mu na chudých písčitých půdách. Kde má většina květin málo živin a skomírají, pískožil naopak vyniká. Pokud ho vysadíte do záhonu bohatého na živiny, bujně vyroste a květy nebudou tak hezké. Jeho kladem je bílá barva – po usušení je nejbělejší slaměnkou.
A tyhle znáte?
K méně často pěstovaným, ale pěkným druhům patří australský smilek Humboldtův (Helipterum humboldtianum). Vyniká sytě žlutými úbory, které dobře drží barvu a neblednou, pokud nejsou umístěny na slunci. Rostlina keříčkovitého charakteru snadno v deštivém počasí polehne. Na rozvětveném stonku vykvétá 30 až 70 různě velkých květenství, která se skládají z 30 až 50 drobných jednoduchých úborů.
Občas se setkáte s dalšími drobnokvětými slaměnkami, pěkný je žlutokvětý druh Helichrysum subulifolium nebo Helichrysum cassinianum s kvítky růžovými. Od obou se pěstují spíše kultivary.
Rod smil (Helichrysum) je rozsáhlý a zahrnuje i vlhkomilnější druhy. Své místo mezi rostlinami do truhlíků a nádob si získal jihoafrický smil Helichrysum petiolare, oblíbený pro drobné, vlnatě stříbřité listy. Podobně se, hlavně v Německu a Rakousku, pěstuje bohatě kvetoucí keříčkovitý druh Helichrysum apiculatum, který rozkvétá stovkami žlutých úborů bez zákrovů. Květy připomínají drobné žluté knoflíčky na bohatě rozvětvené rostlině.
Pěstování
Všechny slaměnky se u nás pěstují jako jednoleté, středoevropskou zimu nepřežijí. I truhlíkové druhy Helichrysum apiculatum a H. petiolare zimované ve skleníkových podmínkách mají většinou málo světla a nehezky vytahují, bývá nutné je přeřízkovat a vypěstovat mladé rostlinky pro další sezonu. Druhy k sušení se vysévají v březnu, nejpozději začátkem dubna. Semenáčky potřebují co nejvíce světla a nepřelévat, výsev je potřeba včas přepikýrovat, aby zesílily a nevytahovaly se. Na zahradu je vysazujte až po květnových zmrzlých. Potřebují slunečné místo a sušší, lehkou, hodně písčitou zem.
Několik obecných rad k sušení
Tato doporučení platí pro sušení všech vhodných rostlin, nejen slaměnek. Různé druhy i kultivary smilů (Helichrysum), smilků (Helipterum), pískožilu (Amobium) nebo suchokvětu (Xeranthemum) řežte vždy na počátku rozkvětu nebo nejpozději ve chvíli, kdy se květy naplno otevřou. Jakmile začínají měnit barvu středu, usušené už za mnoho stát nebudou – středy zhnědnou nebo se rozpadnou. Je lépe květy sklízet dopoledne, když se rozvíjejí nová poupata. Téměř všechny druhy je třeba sušit co nejrychleji, zavěšené ve svazečcích květy dolů a na dobře větraném místě. Dlouhé sušení a slunce škodí – barvy vyblednou, květy se rozpadnou.
Usušené svazečky rostlin opatrně zabalte do hedvábného papíru a uložte do krabice na suchém a temném místě. Je dobré přidat pár pytlíčků silikagelu, který dostanete třeba v krabici s novými botami (silikagel předem vysušte na slunci nebo v teplé troubě – mezi rostlinami natáhne vlhkost a zabrání jejich zplesnivění).
Maličká slaměnka z naší přírody |
| Ačkoliv téměř všechny pěstované slaměnky mají exotický původ, jeden hezký drobný druh zdobí i písčiny Čech a Moravy. Jmenuje se smil písečný (Helichrysum arenarium) a dnes již patří mezi druhy vzácné a ohrožené. Dorůstá jen výšky 10 až 30 cm a roste na suchých, písčitých nebo skalnatých místech. V minulosti se využíval i v lidové medicíně, květy se přidávaly do ovocných čajů, nyní je přísně chráněný. |
Kromě nejrůznějších levandulových produktů nabízejí manželé Anna Nová Kučerová a Petr Nový na farmářských trzích také rady pro začínající pěstitele, pořádají dny otevřených dveří a workshopy. Tvrdí, že začít s levandulí může prakticky každý, pokud se spokojí s malým výnosem.
Schody by měly nabídnout bezpečné a pohodlné užívání všem věkovým skupinám, které je budou používat – dětem, seniorům či těhotným ženám. Nezapomínejte, že po schodech se nejenom chodí, ale slouží i k přemisťování nábytku a dalších rozměrných předmětů. Všem těmto nárokům musí schodiště odpovídat po technické stránce například šířkou, tvarem, sklonem, provedením zábradlí apod. A všechny tyto technické a bezpečnostní nároky by pak měly být převtěleny do hezkého zevnějšku.
Z hlediska konstrukčního je podstatný výškový rozdíl, který schodiště překonává (tzv. konstrukční výška), a plocha, která je mu v dispozici vymezena. Když tyto veličiny dáte dohromady, vyjde vám slovo schodiště. To, na co šlapete při cestě po schodišti, se nazývá stupnice (může být rovná, nebo trochu zešikmená (1,5°)), svisle ke stupnici se nachází podstupnice (svislá, zkosená či profilovaná). Vzájemný poměr mezi délkou stupnice a výškou podstupnice určuje, jak je schodiště strmé a pohodlné pro chůzi.
Ananasovo-limetkové nanuky
Pozemek, na němž se dům nachází, leží v nadmořské výšce 925 m. Je poměrně svažitý, a to ve směru východ – západ, a klesá směrem od komunikace k mělkému údolí, kterým protéká potok Bílá voda. Dům stojí uprostřed pozemku v místě, kde se prudký svah zmírňuje a vytváří terasu.
Momentálně slouží dům k rodinné rekreaci, v budoucnu by měl ale umožnit i trvalé bydlení. Dispozičně je stavba řešena tradičně – spodní patro je pobytové, horní s ložnicemi. Zvláštností je pouze fakt, že se do domu vstupuje horním podlažím přes krytou dřevěnou lávku. Horní pokoje umožňují výhledy na okolní hory, ložnice majitelů má navíc i balkon.
Byt v centu Ostravy v činžovním domě z roku 1938 se v rodině dědil po generace, až se jednoho dne stala i Hana jeho šťastnou majitelkou, protože jí ho věnovala babička. Hana má mimo jiné ráda i staré věci, které mají svůj příběh, a tak si jich hodně v bytě po předcích nechala a doplnila je dalšími kousky z blešáku, ale i novým nábytkem a doplňky převážně z Ikea. Tato značka je její srdeční záležitostí, neboť u firmy pracuje jako grafička.
Coby grafička má Hana dobrou představivost, a tak si veškeré stavební úpravy navrhla sama a s odborníky konzultovala jen to nejnutnější. Aby dostala do obývacího pokoje situovaného na východní stranu více světla, klasické dveře nahradila dvoukřídlými s prosklenými výplněmi. Z kuchyně nechala vybudovat průchod do koupelny a odstranila dveře i zárubně z předsíně do kuchyně, aby se lépe propojila odpočinková zóna bytu s tou „pracovní“.
Pak už jen stačilo do bytu opět nastěhovat nábytek z dědictví a proběhnout pár bleších trhů a zakoupit nějaké ty poklady, které se s těmi původními pěkně doplní. A protože jejím zaměstnáním a zároveň i koníčkem je práce v Ikea, nábytek a doplňky nakupuje také tam a vybírá si hlavně kousky ze speciálních limitovaných edicí, které vždycky znamenají ještě něco víc než standardní produkty této značky.
