Blog

Vzhledem k tomu, že oba pracují v blízkosti ostravského centra a rádi chodí na obědy, do kaváren, posedět s přáteli na sklenku dobrého vína, případně vyráží za kulturou, hledali prostor v centrální části města, odkud to budou mít blízko jak do zaměstnání, tak za zábavou.

Asi po roce hledání je zaujal byt ve starém cihlovém domě, který se nacházel ve správné lokalitě, ale jeho dispozice byla příliš členitá a pro mladý pár, který má rád vzdušnost a velké prostory, zcela nevyhovující. Budoucnost bytu byla jasná, bude se bourat, a to pořádně.

Oslovili architekta Jaroslava Kratochvíla, který navrhl a nakreslil změnu dispozic. Ještě než začali s bouráním příček, uvědomili si, že s tak velkým prostorem, který měl po zbourání původních příček vzniknout, si jen tak neporadí, a k proměně přizvali interiérovou designérku Soňu Malinovou.

Soňa neskrývala nadšení nejen z budoucího prostoru, ale také z toho, že bude-li potřeba ještě nějakou příčku o kousek posunout, má tu možnost, protože stavební práce byly v počátku. Dispozice navržená architektem však byla perfektní a bourání příček nic nebránilo. Podle návrhů architekta vybourali úplně všechny příčky, kromě dvou nosných.

V novém prostoru na 130 m2 tak vznikl prostorný a úžasně světlý obývací pokoj s jídelnou, ložnice, šatna, pánský (hostinský) pokoj, dvě koupelny a technická místnost. Jediné, co je v bytě původní, jsou interiérové dveře, které nechali zrenovovat, všechno ostatní včetně podlah je nové.

Kompromis jako pozitivum

Ve chvíli, kdy paní Hanka kontaktovala designérku, měla celkem jasnou představu o podobě interiéru. Má ráda severský styl, bílou barvu a dřevo. Fotografie v tomto stylu spolu s připraveným rozpočtem poslala Soně a těšila se na první schůzku. Obě ženy si padly do oka a začaly vybírat a plánovat.

Původní nápad na položení laminátové podlahy designérka majitelům rozmluvila a přesvědčila je, že jejich byt ve starém domě si žádá podlahu dřevěnou, která je příjemná jak pocitově, tak na chůzi a bude krásná i za desítky let.

S odstupem času jsou majitelé rádi, že se nechali přemluvit, a vynaložené investice nelitují.

Také proti původní představě o cementové stěrce na stěnách koupelny našla designérka rozumné argumenty, kterými Hanku a Jiřího přesvědčila, že vůči stavbě a pocitu čistoty budou vhodnější originální obklady v retro provedení.

„I kdyby nám Soňa už s ničím jiným nepomohla, tak jsem nejvíc ráda za obklady a za to, že manžela přemluvila na dřevěnou podlahu,“ prozradila paní Hanka. Majitelka rovněž přiznala, že po čas rekonstrukce propadla interiérovému designu a nevěří tomu, že hezké věci musí stát majlant. Stejný názor zastává i designérka, a tak se společnými silami snažily hledat kompromisy a alternativy (osvětlení v kuchyni, židle z blešího trhu atd.).

Ukázkou toho, že i s omezeným rozpočtem lze dělat velké věci, jsou svítidla v kuchyni a u toaletního stolku v ložnici. Majitelka nakoupila obyčejné textilní kabely, objímky a baldachýny, ze kterých elektrikář smontoval svítidla. Stejně originálně je vyřešené zavěšení svítidel nad ostrůvkem pomocí záclonové garnýže z Ikea.

Zkrátka a dobře hledat kompromis mezi tím, co se majitelům líbilo, a finančními limity, které měli k dispozici, bavilo designérku i je samotné. Výsledkem je domov, na který mohou být Hanka s Jirkou právem pyšní.

Další pěkné interiéry najdete v této rubrice a na našem sesterském webu Modernibyt.cz.

„Naše rodina bydlela původně v Karlíně. Když jsem šel studovat DAMU, chtěl jsem se osamostatnit, a tak jsem postupně bydlel na koleji a po podnájmech. Před šesti lety jsem se nastěhoval sem do Bubenče, do bytu, který původně obývala moje pratetička,“ vypráví herec Jan Konečný, kterého můžete vídat nejčastěji na jevišti Divadla pod Palmovkou.

Dědečkovo poselství 

Dům v klidné části pražské Bubenče, vzdálený jen kousek od Stromovky, sice prošel stavební rekonstrukcí, ale mnohé bylo třeba dodělat. Navíc všechny místnosti v bytě byly až po strop zaplněné starým nábytkem, koberci a hromadami dalších věcí. Taky tu chyběla kuchyň.

„Zpočátku jsem jen dlouhé měsíce třídil věci, odvážel je do sběrny nebo vyhazoval na skládku. Pak jsem začal budovat kuchyň. Netušil jsem, že to bude trvat tak dlouho… Teď jsem se konečně po šesti letech dostal do fáze, kdy se nemusím věnovat stavebním úpravám, ale už to tu jen dělám hezké.“

Starý byt vyzařuje noblesní atmosféru – slunce sem teď v poledne svítí velkými okny a ještě zvýrazňuje kresbu dřeva na původních, nově zrenovovaných parketových podlahách.

„Tohle je místo, které mám moc rád. Když jsem tu začínal bydlet, měl jsem postel postavenou před oknem. Trávil jsem tehdy hodně času v divadle a býval tam až do noci, takže mě bavilo, že mi po ránu svítí sluníčko do postele.“

Někdy je už ale slunečních paprsků příliš a pak přijde vhod dělicí závěs, kterým se dá místnost podle potřeby zastínit. Třeba když Jan usedne ke klavíru nebo na gauč s některou ze svých oblíbených knížek. „V knihovně jsou některé knížky mé mamky, táty, dědečkovu knihovnu jsem podědil skoro celou. Když jsem do ní poprvé nahlédl, zažil jsem něco neskutečného – objevil jsem tu všechny knihy, které jsem v té době nutně potřeboval ke studiu a do té doby je zoufale sháněl po knihovnách a antikvariátech. Byla tu kompletní filmová knihovna.“

Foyer v obýváku

I divadelní plakáty, které tvoří originální výzdobu bytu, mají svoji historii. „Divadlo pod Palmovkou je nyní v rekonstrukci, proto se rušila některá výzdoba. Plakáty, které tady visí, pocházejí právě odtamtud. Poprosil jsem o ně, protože jinak by šly do archivu nebo by se ztratily. Visí tu úplně stejně, jako visely v divadelním foyer. Jsou upevněné na speciální měkké desce, což byl při stěhování malinko problém. Přece jen byly trochu neskladné. Třeba tady Cyrano se mi nevešel do žádného auta. Museli jsme ho vézt dodávkou. A ten kord, který vás tak zaujal, to je dárek, jehož si nesmírně vážím. Dostal jsme ho od Karla Basáka, který byl mým učitelem šermu na DAMU.“

U některých věcí v interiéru trochu váhám, zda jsou skutečně původní, nebo zda se jedná o zdařilé repliky. „Snažil jsem se zachovat z původního interiéru, co se dalo. Byla tu spousta nádherných věcí – například ty úžasné mosazné lustry a lampy, které vidíte v ložnici, jsou původní. Když jsem je našel, byly úplně černé. Takhle krásně vypadají díky šikovnému známému, který je dokázal zrenovovat do úplné dokonalosti.“ Také se stojací lampou se Jan nechtěl rozloučit, i když jí chybělo stínidlo. Originální širm vyrobil ze své diplomové práce… Aspoň tak prý zůstala zachovaná a má ji dennodenně na očích.

Vaření v trojúhelníku

Byt je dobře umístěný, světlý, tichý. Jan jen lituje, že nemá balkon a že obyvatelé domu nemají přístup na pozemek ve vnitrobloku. Společenství vlastníků kdysi neprojevilo o zahradu zájem. „To mě trošku mrzí, protože naše děti by si tam mohly hrát a my bychom je měli hezky pod dohledem…“ Ale hned optimisticky dodává, jak je rád, že může koukat do zeleně, navíc na krásné vzrostlé stromy.

Také úzké okno kuchyně je situované do vnitrobloku. Vůbec celá kuchyň, jejíž tři stěny tvoří trojúhelník, je svými rozměry atypická. Originální je i kombinace barev. V době, kdy si skoro všichni pořizují bílé kuchyně, si Jan vybral výrazně červenou a ještě ji doplnil modrými obklady.

„Mám rád červenou, tak jsem si řekl, proč ne červenou linku. Musím pochválit IKEA. Našli jsme tam různé typy skříněk, takže jsme mohli vyřešit i tenhle atypický prostor. Horší to bylo s obklady. Líbily se mi tyhle tyrkysově modré. Když jsem je šel objednat, řekli mi, že mi je mohou přivézt z Itálie až za 3 měsíce. Souhlasil jsem, jenže nakonec mi je přivezli za 5 měsíců a ještě jich bylo málo. Takže jsem si je musel doobjednat a čekat další 3 měsíce. Kuchyň už byla dávno hotová a já žil zase v provizoriu a čekal na obklady,“ vypráví Jan, ale od nepříjemných vzpomínek rychle přejde k těm hezkým… „Tenhle byt byl původně rozdělený na dvě části – v jedné polovině bydlel pradědeček a druhou polovinu obývala prateta. Pamatuju si, že pradědeček měl v pokoji gauč, na který si chodil po jídle odpočinout. A když se mylo v neděli po obědě nádobí, nesmělo se cinkat příbory.“

Na ryby i na Hrad

„Když se sem nastěhovaly moje holky (přítelkyně Natálka s dcerou Aničkou), vznikla z jednoho pokoje ložnice a z bývalého pokoje pro služku jsme udělali dětský pokoj.“ Ten má okno do vnitrobloku, proto dostal rázem statut nejtišší a nejpříjemnější místnosti z celého bytu. 

Divím se, že si devítiletá slečna vyzdobila svůj holčičí pokojík plakátem s rybami. Jan hned přichází s vysvětlením – to on je rybář, ale dcerka chodí na ryby s ním a moc ji to baví. „I kvůli téhle zálibě je Bubeneč ideálním místem pro bydlení,“ pochvaluje si. „Chytáme třeba na Císařské louce u výpusti. Do Stromovky to máme od dveří domu pět minut. Chodím si tam zaběhat, večer tam s přáteli grilujeme.“

Na Hrad je to prý odtud volnou chůzí necelých dvacet minut a v dosahu jsou i dvě stanice metra A. „Můžu si vybrat, zda na něj naskočím na Hradčanské, nebo na Dejvické – z obou stanic jsem během chvilky v centru Prahy. Do divadla ale jezdím nejraději na kole – je to o deset minut kratší než tramvají. Té dávám přednost jen tehdy, když se musím učit texty,“ směje se Jan a ještě nás upozorňuje na několik příjemných hospůdek v okolí.

„Naše je ta U Viléma. Právem se o ní říká, že je to nejlepší zahradní restaurace v Bubenči. Mimochodem – naproti výčepu je umístěná deska s vyrytou básní od Magora Jirouse, kterou napsal přímo pro tuhle hospodu.“

Další zajímavé interiéry najdete v této rubrice a na našem sesterském webu Modernibyt.cz.