Blog

Tyto smutné teorie však vyvrací radostná praxe Hanky Zemanové. Ženy, která skutečně žije to, co káže ve svých velmi úspěšných knihách, a je u toho šťastná.

Narodila jste se v Praze, co vás přivedlo na venkov? 

V Praze jsem žila do svých třiceti let, ale odmala jsem jezdila na venkov na Sedlčansko za dědečkem, trávila tu veškerý volný čas a prožívala zde své první lásky. S mým bývalým manželem jsme žili v Praze, ale postupně jsme zjistili, že kdykoliv máme volno, prcháme z Prahy a vlastně ani nevyužíváme výhody, které život ve městě nabízí. Zatoužili jsme změnit životní styl a odstěhovali se. V té době zemřel můj dědeček a my začali žít ve staré kamenné chalupě po něm. Cítila jsem hluboké napojení na dětství a na přírodu a užívala si zdejší klid. Asi po roce života na venkově na mě ale začaly dopadat pocity izolace a samoty. Občas jsem záviděla maminkám ve městě, že vezmou kočárky a dojedou během chvíle za kamarádkami či za zážitky jakéhokoli druhu. Já jsem každodenně jezdila jen do lesa nebo po okolních loukách a potkávala pouze srnky a zajíce, ale pak jsme postavili nízkoenergetický dům v nedaleké vesnici, kde žije mnoho zajímavých lidí a rodin s dětmi, a já se do toho místa zamilovala.

Jaké jsou výhody a nevýhody života na vesnici oproti životu ve velkoměstě?

Trvalo mi asi tak tři roky, než jsem se zcela adaptovala na venkovský rytmus života a pochopila, že ta zdánlivá omezení jsou vlastně největší dary venkova. Za ruchem velkoměsta si mohu kdykoliv dojet, ale klid a příroda, která nás obklopuje v každodenním životě, je pro mě mnohem cennější. Naučila jsem se respektovat denní i roční rytmy a díky tomu jsem objevila a přijala i své vnitřní cykly. Vnímám všechna roční období a nevyčítám si, že v zimě jsem méně aktivní než v létě, vlastně si to moc užívám, protože vím, že přijde jaro a já se zase nastartuju, tak jako to vidím všude kolem sebe v přírodě. Baví mě, že kdykoli se nám chce, tak jsme venku, nemusíme se nijak vypravovat a oblékat jako ve městě. Prostě ráno roztáhneme závěsy, a když máme chuť, tak v pyžamu vyběhneme ven, dáme ovečkám, natrháme si pár malin nebo ostružin, čerstvou kytku do vázy… Život je tady jednodušší, přehlednější a jsem ráda, že jsou v naší vesnici i hezké sousedské vztahy. A konečně za velký dar venkova považuji to, že spíme v úplném tichu a tmě bez záře pouličního osvětlení. Často vidíme nebe plné hvězd, které vlastně z velkoměst zmizelo kvůli pouličnímu osvětlení, což je škoda. Něco důležitého o tom, co nás přesahuje, pak z každodenního života mizí… 

 Žijete ve dřevostavbě se sedlovou střechou, jejíž interiér připomíná Provence. Zvolila jste tento styl s ohledem na atmosféru Sedlčan, nebo je vám celkově bližší než současné trendy v architektuře a designu?

Mám ráda tradiční tvary v architektuře a také ctím architektonickou tradici dané země. Obdivuji naše předky za to, s jakým citem usazovali své domy a hospodářské budovy do krajiny. Sama sebe si umím představit mnohem spíše v tradiční české chalupě než v super moderním, kompletně elektronickém a designovém domě. Ale pravdou je, že jsem hledala kompromis mezi městským komfortem a venkovským bydlením. Přála jsem si dům klasického tvaru v duchu české staré školy, lehce inspirovaný francouzským venkovem. 

Hlavně jsem však chtěla, aby nerušivě zapadal do české vesnice. Výsledkem je nízkoenergetická dřevostavba, která působí jako nově opravený starobylý zděný dům a vypadá, jako by v malé středočeské obci stála vlastně odjakživa. Uvnitř je však naprosto moderní a komfortní.

Kdo je autorem návrhu stavby a interiéru?

Od začátku jsem měla jasnou představu o našem domě. Prolistovala jsem spoustu časopisů a vystřihávala si různé detaily, představovala si náš každodenní život v domě …..