Blog

Když jsem ještě vykonával funkci soudního znalce (dnes pro střet zájmů nemohu), uvažovalo se při oceňování nemovitostí se základní životností staveb pro bydlení 100 let. Obdobně k tomu by se dalo usuzovat, že i předpisy vztahující se k jejich povolování budou mít jistou životnost. Bohužel, není tomu tak. Nový stavební zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který vstoupil v účinnost dnem 1. 1. 2007, byl k dnešnímu dni novelizován již dvakrát, z toho první změna byla v Parlamentu České republiky iniciována dokonce v době, kdy stavební zákon ještě ani nebyl účinný. A až budete číst tento můj příspěvek, bude stavební zákon novelizován již potřetí zákonem č. 223/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 28. 12. 2009. A to nemluvím o tom, že se připravuje „velká novela“ stavebního zákona. Podléhá-li ovšem takovýmto překotným změnám zákon, což teprve jeho prováděcí předpisy, jejichž vydávání je v pravomoci příslušného ústředního orgánu státní správy – Ministerstva pro místní rozvoj. Proto je třeba mít na paměti, že nestačí zakoupit si první vydání komentovaného stavebního zákona (jakož i jiných předpisů) a z něho vycházet při svých vývodech, poměřovat jím určité situace, neboť to, co v něm jeho autor uvedl, nemusí již s časovým posunem odpovídat platné právní úpravě. To se samozřejmě týká veškeré publikační činnosti, včetně tohoto článku, který píšu dne 17. 11. 2009.

Správní rozhodnutí vycházejí z právního stavu platného v době jeho vydání

Změny právních předpisů přitom mohou být, jak se říká, kosmetické, ale také pro stavebníka zásadní, dojde-li k takové změně právního předpisu, kdy by povolení zamýšlené stavby bylo v rozporu s ní. Je totiž třeba vycházet ze zásady, že orgány státní správy rozhodují podle právního stavu platného v době vydání rozhodnutí, tedy nikoliv v době podání žádosti (návrhu), není-li v samotném změněném právním předpisu stanoveno jinak. Dokonce může nastat situace, že stavba již byla stavebním úřadem (prvoinstančním správním orgánem) povolena a ke změně právní úpravy dojde až v průběhu odvolacího řízení. Rovněž v tomto případě musí odvolací orgán akceptovat novou právní úpravu. To však neznamená, že by musel právě z těchto důvodů vzhledem k dvouinstančnosti správního řízení takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit stavebnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Taková rozhodnutí bych považoval za samoúčelná, pokud se nová právní úprava řešeného problému nedotýká nebo s ní není projednávaná stavba v rozporu.

Vyhlášky k provedení stavebního zákona

Jako příklady lze uvést vyhlášku č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, kterou byla ke dne 26. srpna 2009 zrušena mimo jiné vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, a dále vyhlášku č. 269/2009 Sb., kterou se mění vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, a to s účinností od téhož data. Od uvedeného dne proto musí stavební úřady při své rozhodovací činnosti, tedy i při stanovování podmínek pro umísťování a povolování staveb, aplikovat právě jejich ustanovení, často zcela nová, do té doby neexistující. Tedy i taková, s nimiž stavebník před jejich účinnosti nepočítal a ve svých návrzích a žádostech proto ani nezohlednil.

Výsledek správního řízení o takové žádosti, pokud by byla stavba v rozporu s novou právní úpravou, by pak byl nasnadě, přesněji řečeno, byl by pro žadatele negativní.

Vyhláška o technických požadavcích na stavby

Technické požadavky na výstavbu domů náleží do působnosti obecných stavebních úřadů. Vyhláškou o těchto požadavcích jsou právnické a fyzické osoby povinny se řídit při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb.

Tato vyhláška stanoví technické požadavky na stavby (žumpy, připojení staveb na sítě technického vybavení, oplocení…), požadavky na bezpečnost a vlastnosti staveb (mechanickou odolnost a stabilitu, požární bezpečnost, ochranu zdraví osob, proslunění bytů, ochranu proti hluku a vibracím atd.), požadavky na stavební konstrukce staveb (zakládání staveb, stěny a příčky, stropy podlahy, schodiště, komíny, střechy, výplně otvorů atd.), požadavky na technická zařízení staveb (vodovodní a kanalizační přípojky, připojení staveb k distribučním sítím…) a zvláštní požadavky pro vybrané druhy staveb (bytové domy, rodinné domy, stavby pro rodinnou rekreaci, garáže atd.).

Vřele doporučuji se s ní seznámit, neboť vám odpoví na řadu otázek z oblasti výstavby.

Změny vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území

K pozornosti čtenářů bych aktuálně předestřel následující ustanovení vyhl. č. 269/2009 Sb., jimiž byla změněna vyhláška č. 501/2009 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.

Likvidace odpadních vod

Ustanovení § 20 odst. 5 písmeno c) zní:
Stavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo řešeno vsakování nebo odvádění srážkových vod ze zastavěných ploch nebo zpevněných ploch, pokud se neplánuje jejich jiné využití; přitom musí být řešeno:

1. přednostně jejich vsakování, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, není-li možné vsakování,

2. jejich zadržování a regulované odvádění oddílnou kanalizací k odvádění srážkových vod do vod povrchových, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, nebo

3. není-li možné oddělené odvádění do vod povrchových, pak jejich regulované vypouštění do jednotné kanalizace.

Studny individuálního zásobování vodou

Ustanovení § 24a zní:
1. Studna individuálního zásobování vodou (dále jen „studna“) musí být situována v prostředí, které není zdrojem možného znečištění ani ohrožení jakosti vody ve studni, a v takové poloze, aby nebyla ovlivněna vydatnost sousedních studní.

2. Nejmenší vzdálenost studny od zdrojů možného znečištění je stanovena podle druhu možného zdroje znečištění pro málo prostupné prostředí takto:
a) žumpy, malé čistírny, kanalizační přípojky 12 m,
b) nádrže tekutých paliv pro individuální vytápění umístěné v obytné budově nebo samostatné pomocné budově 7 m,
c) chlévy, močůvkové jímky a hnojiště při drobném ustájení jednotlivých kusů hospodářských zvířat 10 m,
d) veřejné pozemní komunikace 12 m,
e) individuální umývací plochy motorových vozidel a od nich vedoucí odtokové potrubí a strouhy 15 m.

3. Nejmenší vzdálenost studny od zdrojů možného znečištění je stanovena podle druhu možného zdroje znečištění pro prostupné prostředí takto:
a) žumpy, malé čistírny, kanalizační přípojky 30 m,
b) nádrže tekutých paliv pro individuální vytápění umístěné v obytné budově nebo samostatné pomocné budově 20 m,
c) chlévy, močůvkové jímky a hnojiště při drobném ustájení jednotlivých kusů hospodářských zvířat 25 m,
d) veřejné pozemní komunikace 30 m,
e) individuální umývací plochy motorových vozidel a od nich vedoucí odtokové potrubí a strouhy 40 m.

Striktní dodržení tohoto ustanovení by podle mého názoru v podstatě znamenalo, že v obcích, kde není veřejný vodovod, by realizace nové bytové výstavby byla značně složitá. Najděte si totiž na stavebním pozemku místo pro umístění studny, které by splňovalo výše uvedené požadavky a navíc v něm byl podzemní zdroj vody!

Žumpy a malé čistírny

Ustanovení § 24b zní:
1. Žumpy se budují pouze tam, kde splaškové odpadní vody nelze odvádět do kanalizace nebo kde vyčištěné odpadní vody v malé čistírně odpadních vod do ekvivalentu 500 obyvatel (dále jen „malá čistírna“) není možné vypouštět do vodního toku nebo do vod podzemních.

2. Žumpa nebo malá čistírna musí být umístěna a řešena tak, aby bylo umožněno výhledové připojení stavby na kanalizaci ukončenou čistírnou odpadních vod. Po připojení stavby na kanalizaci ukončenou čistírnou odpadních vod musí být u žumpy nebo malé čistírny zajištěno ukončení jejich užívání.

3. Žumpa nebo malá čistírna se umisťují tak, aby k nim byl umožněn přístup nebo příjezd pro vybírání jejich obsahu.

Z uvedeného ustanovení je zřejmá jednoznačná preference připojování staveb na kanalizace a také snaha o vytvoření podmínek pro to, aby tento záměr bylo možno v budoucnu nařídit vlastníkům domů s co možná nejmenšími obtížemi.

Vzájemné odstupy staveb

Nové odstavce č. 4 a č. 5 ustanovení § 25 zní:
4. Jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odstavce 2. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových.

5. Vzdálenost stavby garáže a dalších staveb souvisejících a podmiňujících bydlení umístěných na pozemku rodinného domu nesmí být od společných hranic pozemků menší než 2 m.

Ustanovení § 25 odst. 4 citované vyhlášky tak nově upravuje minimální vzdálenosti mezi bytovými domy za daných předpokladů, jež jsou dány výškou protilehlé stěny vyšší budovy. Výklad tohoto ustanovení má však řadu úskalí. Co je to vůbec za pojem protilehlá stěna, respektive co je protilehlou stěnou v případě tzv. uskočeného podlaží? Je to jen výška hlavní obvodové zdi nebo k ní je třeba přičíst i výšku tohoto uskočeného podlaží? Od kterého místa takové stavby se pak vzájemná vzdálenost staveb určuje? Jak rozumět pojmu proluka, když ten stavební předpisy nevymezují?

V této souvislosti nelze nevzpomenout na jedno rozhodnutí Ústavního soudu (vydané v souvislosti s odvody za odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě), podle něhož nelze nevymezené zákonné pojmy v rozhodovací činnosti orgánů veřejné správy používat. Ve světle tohoto rozhodnutí se nemohu zbavit pocitu, že dané ustanovení by bylo třeba okamžitě novelizovat, neboť je vzhledem ke své neurčitosti jen jakousi prázdnou ořechovou skořápkou.

Výjimky potvrzují pravidlo

Ustanovení § 26 zní:
Za podmínek stanovených v § 169 stavebního zákona je možná výjimka z ustanovení § 20 odst. 3, 5 a 7, § 21 odst. 5 až 7, § 23 odst. 2, § 24 odst. 1 a 3, § 25 odst. 2 až 7 za předpokladu, že tím nemůže být ohrožena bezpečnost, ochrana života a zdraví osob a sousední pozemky a stavby. Řešením podle povolené výjimky přitom musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.