|
Sortiment nabízený na trhu je velmi široký a jen těžko můžeme získat praktickou zkušenost s každým novým výrobkem. Zatřídění neznámého výrobku do skupiny barev podobného složení nám ale napomůže odhadnout jeho vlastnosti a zorientovat se.
Nejstarší fasádní nátěrovou hmotou bylo vápenné mléko, kterým se tzv. bílilo. Vápenné mléko se připravovalo zředěním odleželé vápenné kaše vodou. Z chemického hlediska je to řídká suspenze hydroxidu vápenatého ve vodě. Hydroxid vápenatý během zasychání nátěru reaguje se vzdušným oxidem uhličitým za tvorby uhličitanu vápenatého, který se stane pojivem nátěru.
Nanášení vápenného mléka na omítku, nebo i režné zdivo, se provádělo buďto štětkou, nebo stříkáním. Ke stříkání se užívala košťata: koštětem namočeným ve vápenném mléce se kleplo o hůl tak, že mléko z koštěte odstříklo na zeď. Tak se mohl bílit i velmi členitý povrch ostře nahozených omítek.
Pro dobrou vazbu vápenného nátěru k podkladu je nezbytné, aby podklad byl čistý a dobře provlhčený. Pokud se nátěr vápnem provede na suchý podklad, je zvláště za suchého a teplého počasí velké riziko, že vápno nezreaguje, ale pouze uschne. Výsledný nátěr pak spráškuje. Sprášení nátěru se snadno pozná jeho otřením rukou – kříduje.
Čistě vápenný nátěr nemíval dobrou trvanlivost. Pro zlepšení životnosti se proto vylepšoval modifikačními přísadami, které zlepšovaly jeho přídržnost k podkladu a snižovaly jeho nasákavost. Historicky nejznámější jsou kasein a lněný olej či fermež. Olejem modifikované několikanásobné vápenné nátěry se označovaly jako vápenná líčka. Novodobě se k modifikaci vápenných nátěrů používají akrylátové disperze.
Dosud bylo hovořeno o vápenných nátěrech bílé, resp. přírodní, barvy. Estetické cítění ale často vyžaduje zkrášlení povrchu fasády pestrou barvou. Vápenné nátěry proto byly odnepaměti vybarvovány přísadou pigmentů. V dávných dobách to byly především přírodní zemité pigmenty – hlinky – a snadno vyrobitelné „syntetické“ pigmenty – např. dřevné uhlí nebo drcená červená cihla. S rozvojem průmyslové velkovýroby pigmentů v 19. stol. začaly být dostupné různé železité žlutě, červeně a černě, zelený chromoxid, modrá šmolka a mnohé další.
Pigmentované vápenné nátěry a řídké malty jsou těmi nejstaršími způsoby barvení průčelí staveb. Jejich problémem však vždy byla omezená pojivá síla vápna. Vápno bylo schopno dostatečně vázat jen malé množství pigmentů. Pokud byl požadován nátěr sytého tónu, bylo velké riziko, že pigmenty budou z nátěru „krvácet“, tj. že se budou vyplavovat a znečisťovat níže položené plochy fasády.
Moderní vápenné barvy jsou proto již systémy podstatně složitější než pigmentovaný vápenný nátěr. Kromě vápenné kaše a pigmentů obsahují ještě doplňková organická pojiva, většinou ne méně než 2 % polymerní disperze. Dále tyto barvy obsahují jemná plniva a systém řady modifikačních přísad, které omezují náchylnost nátěru k praskání. Avšak i u těchto barev stále zůstává jejich životnost limitována vlastnostmi hlavního pojiva – vápna.
Cementové barvy nejsou příliš rozšířenou skupinou nátěrových hmot. Na trhu se vyskytují spíše jako speciality. Ve srovnání s vápennými nátěrovými hmotami mají mnohem větší pevnost a odolnost vůči působení povětrnostních vlivů. Cementové barvy jsou většinou doporučovány jako nátěry betonových konstrukcí, případně jiných minerálních podkladů vysoké pevnosti. Rozhodně nejsou vhodné k přetírání starších nátěrů provedených jinými nátěrovými hmotami.
Dodávají se jako suché směsi, z nichž se barva připraví rozmícháním s vodou – obvykle v poměru 1 : 1. Dodržení výrobcem předepsaného množství záměsové vody je pro jakost výsledného nátěru podstatné. Při nesprávném zpracování jsou pro svoji křehkost náchylné k praskání a odlupování od podkladu.
Tyto barvy vytvrzují hydratací cementu. Jejich nátěry jsou proto citlivé na předčasné vyschnutí, ke kterému může dojít např. při jejich natírání za teplého a suchého počasí. Nátěr, který nezhydratoval, ale pouze vyschl, má nedostatečnou pevnost a snadno se drolí. Hydratace cementu také omezuje dobu zpracovatelnosti barev po jejich rozmíchání s vodou a samozřejmě podmínky jejich skladování – suchá směs nesmí zvlhnout.
Silikátové barvy jsou barvy pojené vodním sklem. Vodní sklo objevil r. 1818 německý chemik Johann Nepomuk von Fuchs. Od r. 1842 je začal spolu se Schlothauerem využívat jako pojivo barev pro nástěnnou malbu. Svoji metodu malby nazval stereochromie. Spočívala v malbě na stěnu suspenzí pigmentů ve vodě a následné fixáži díla vodním sklem. Metodu časem zdokonalil Adolf Wilhelm Keim (jeho patent pochází z r. 1878) a nazval ji minerálním malířstvím. Jeho minerální barvy byly dvousložkové. Připravovaly se vmícháním směsi pigmentů, plniv a dalších přísad do vodního skla krátce před použitím.
Dalším vývojem prováděným řadou nezávislých výrobců byl vyřešen problém skladovatelnosti barev po smíchání vodního skla s ostatními komponentami. Tak vznikly dnešní jednosložkové silikátové barvy, ve kterých bývá připouštěn malý obsah organických látek. Typicky se jedná o přísadu polymerní disperze jako doplňkového pojiva pigmentů, nebo silikonové pryskyřice pro vnitřní hydrofobizaci výsledného nátěru. Za horní hranici obsahu organických látek, při kterém je zachován silikátový charakter barvy, je považováno 5 % hm. Přísně vzato by ale i takové barvy měly být označovány jako disperzní silikátové.
Vyzrání nátěru silikátovou barvou nastává ztvrdnutím vodního skla po jeho neutralizaci oxidem uhličitým ze vzduchu. Výsledným produktem sledu reakcí je pojivý gel oxidu křemičitého – „silikagel“. Děj bývá označován jako „prokřemenění“. Látka s krystalickou strukturou křemene však nevzniká. Ztvrdlý silikagel je podobný spíše amorfnímu opálu.
Zpracování silikátových barev
Silikátové barvy jsou v současnosti na trhu dostupné jak ve formě klasického dvousložkového systému (prášková barevná složka a kapalné pojivo – tzv. fixativ), tak i jako jednosložkové barvy, hotové pro přímé použití. Z hlediska užitných vlastností jsou oba systémy takřka rovnocenné a z obou lze připravit nátěry kryvé i lazurní.
Před aplikací silikátových barev se omítka většinou penetruje základním nátěrem – „grundem“ na bázi vodního skla. Tento nátěr sníží a zejména vyrovná savost podkladu. Po jeho vyzrání, obvykle druhý den, se nanese vlastní nátěr silikátovou barvou. Aby se předešlo tvorbě skvrn, musí se barva nanášet rovnoměrně a bez přerušení. Nanášení barvy se většinou provádí štětkou nebo válečkem. Stříkání však nebývá vyloučené.
Při zpracování silikátových barev je potřebné dbát o čistotu a hygienu práce. Barvy jsou žíravé a dráždí pokožku. Odstříknutá barva může poleptat dřevěné rámy nezakrytých oken a zaschnou-li krůpěje barvy na jejich skleněné výplni, obtížně se čistí a sklo zůstává poškozené.
Silikátové barvy jsou citlivé na dodržení správných podmínek zpracování, jak je výrobce vymezil v technických listech. Také je známo, že jejich výsledný odstín závisí na tom, jaké bylo počasí při natírání. Při práci za chladného a vlhkého počasí (např. na podzim) z téže barvy vzniká trochu jiný – bledší, kalnější – odstín než za suchého a teplého počasí (léto). Tato barevná odchylka je způsobena závislostí průběhu reakce vodního skla na teplotě a vlhkosti ovzduší a obvykle se během jednoho roku stárnutí nátěru vyrovná. Pokud však ke změně klimatických podmínek došlo nečekaně v průběhu práce (např. letní bouřka), může odchylka vyvolat dojem, že výrobcem dodaná jednotlivá balení barvy nemají naprosto shodný odstín. Při zpracování silikátových barev je proto nezbytné ucelené plochy zpracovávat najednou – napojovat mokré do mokrého. Navazovat na již zaschlý nátěr v souvislé ploše fasády se nedoporučuje.
V krajním případě nedodržení klimatických podmínek aplikace, při natírání silikátové barvy na sluncem rozpálenou fasádu za parného letního dne, dochází k přeschnutí barvy. Při něm se z barvy odpaří voda tak rychle, že vodní sklo nestačí zreagovat na pojivý gel oxidu křemičitého, ale jen uschne. Smočení fasády prvním deštěm pak má za následek splavení nezreagovaného podílu barvy na níže položené partie fasády. Vzniklé znečištění v podobě šmouh nebo závoje je prakticky neodstranitelné a celá fasáda se musí přetřít znovu.
Při nanesení silikátové barvy na nedostatečně vyzrálou omítku vzniká na barvě bělavý závoj. Na vyspravované fasádě proto bývá nátěr silikátovou barvou mnohdy „flekatý“. Příčinou problémů je v tomto případě nežádoucí srážení vodního skla volnými vápenatými ionty, pocházejícími např. z nezreagovaného vápenného hydrátu ze štuku. Z podobného důvodu nesmí silikátová barva přijít do styku se sádrou.
Pokud jsou podmínky zpracování silikátových barev správně dodrženy, jsou jejich nátěry velmi stálé. Jejich životnost pak již závisí jen na kvalitě podkladní omítky. Jsou známy případy, kdy nátěr silikátovou barvou provedený na trasovou omítku, tj. omítku pojenou hydraulickým vápnem, přetrval bez větší úhony mnoho desítek let.
Disperzní barvy jsou barvy pojené vodnou disperzí syntetického polymeru. Od doby svého zavedení v 70. a 80. letech minulého století prošly rozsáhlým vývojem a v současnosti, kdy jsou formulovány zejména jako akrylátové nátěrové hmoty s vysokou objemovou koncentrací pigmentu, se již zbavily svých původních „nectností“ – nepřijatelného lesku a poměrně špatné paropropustnosti. Pro svoji dobrou povětrnostní stabilitu, možnost pestrého vybarvování, snadné a bezproblémové zpracování a příznivou cenu jsou tyto barvy velmi oblíbené. Jsou typem barev, který na trhu fasádních nátěrových hmot dominuje.
Disperzi si pro jednoduchost představme jako soustavu velmi drobných (mikroskopických) částeček lepkavého polymeru – „žvýkaček“ – rozptýlených ve vodě se saponátem. Jestliže se voda z disperze odpařuje, disperze „houstne“. Částečky polymeru se k sobě přibližují, až se navzájem slepí. Z nánosu disperze tak vznikne slitý film, který váže pigmenty, plniva a další složky barvy.
Podobně, jako je tomu u žvýkačky, jsou i částice polymeru v disperzi lepivé jen „za tepla“. Víme, že za chladu žvýkačka tuhne a křehne. Nejnižší teplota, při které se z nánosu disperze po odparu vody ještě vytvoří slitý film, se nazývá minimální filmotvorná teplota (MFT). Při zasychání disperze pod touto teplotou z ní vzniká jen „prášek“ bez pojivých schopností – jako kdyby vyschnul písek. MFT je pro každou disperzi charakteristická. Pro výrobu fasádních nátěrových hmot se většinou užívají disperze s MFT do 5 °C.
Další veličina, na jejíž hodnotě závisí vlastnosti nátěrových hmot s filmotvorným pojivem, je objemová koncentrace pigmentu (OKP). OKP zprostředkuje představu, jaký je obsah pigmentů a plniv v zaschlém nátěru v poměru k obsahu pojiva. Je-li pojiva hodně (nízká OKP), pigment v něm „plave“ a nátěr vytvoří uzavřený povlak, jehož vlastnosti jsou dány především vlastnostmi pojiva. Takové bývaly latexové nátěry ze 70. let minulého století – lesklé, „gumové“ a neprodyšné. Je-li pojiva málo (vysoká OKP), částice pigmentu jsou k sobě pojeny jen na místech, kde se navzájem dotýkají. Takový nátěr je mikroporézní, a proto prodyšný a matný. Dobře tak vyhovuje většině technických i estetických požadavků na fasádní barvy. Tento vývoj byl umožněn rozvojem výroby akrylových a styren-akrylových disperzí, které z oblasti fasádních nátěrů vytlačily méně vhodná pojiva na bázi polyvinylacetátu.
Nátěr disperzní fasádní barvou je hydrofobní a poměrně málo nasákavý vodou. Vodoodpudivost se ale projeví teprve po „opršení“ nátěru: Při zasychání nátěru se z disperzního prostředí odpařila voda, ale tenzidový systém – „saponáty“ – v něm zůstal. Dokud se z nátěru nevyplaví, je nátěr vodou smáčen.
Soudobé disperzní fasádní barvy vynikají oproti vápenným a silikátovým barvám šíří palety odstínů, do kterých mohou být vybarveny. Jejich pojivo totiž snadno váže i velké množství mikronizovaných minerálních pigmentů či jemných organických pigmentů. Světlostálost odstínu přitom již není negativně ovlivňována žloutnutím pojiva jako v minulosti. Akryláty mají vynikající odolnost k namáhání světelným i UV zářením. Rovněž jejich hydrolytická stálost je velmi dobrá. Souhrn těchto vlastností je předpokladem jejich dobré stability povětrnostní.
Zpracování disperzních barev
Pokud jsou disperzní fasádní barvy správně zpracovány a užity k účelům, pro něž byly určeny, může se o nich hovořit jen v superlativech. Jejich renomé však poškozují chybné aplikace. (Jsou známy případy, kdy jimi byla natřena nejen fasáda, ale i okapní svody atp. – prý „aby byly stejnobarevné“.) Jak disperzní barvy správně zpracovat a jakých chyb se vyvarovat, uvádějí následující odstavce.
Disperzní barvy lze zpracovávat jen při teplotách ovzduší a podkladu bezpečně vyšších, než je MFT disperze v nich použité. Prakticky to bývá při teplotách nad +5 °C. Horní teplotní mez zpracovatelnosti, není-li výrobcem uvedena, bývá 30 °C. Na sluncem rozpálené fasádě se v žádném případě pracovat nesmí.
Disperzní barvy se mohou nanášet štětkou, válečkem i stříkáním. Nános se většinou provádí ve dvou vrstvách jako základní a krycí. Pro základ bývá barva mírně ředěna vodou. Egálnosti vybarvení krycího nátěru (aby byl bez „kocourů“) se dosahuje snadno a s napojováním práce na zaschlý nátěr nebývají problémy.
Disperzní fasádní barvy nejsou nijak zvlášť náročné ani na přípravu podkladu. Většinou postačuje prověřit, zda podklad není mastný nebo zasolený, a pak jej očistit od prachu, event. uvolňujícího se písku. Disperzní barvy se mohou aplikovat na jakoukoli soudržnou, suchou a vyzrálou omítku (vápennou, vápenocementovou, cementovou, sádrovou) i na beton a jiné minerální podklady nebo na starší soudržné nátěry vápenné, silikátové či disperzní.
Význam soudržnosti podkladu je nasnadě. Jedná se obecný nárok na podklad pod jakoukoli nátěrovou hmotu. Je-li omítka zvětralá, musí se buďto odstranit, nebo zpevnit penetrací. Vhodný přípravek doporučí výrobce nátěrové hmoty. (Obecně je prospěšné penetrovat každý podklad, zejména pokud jde o vyspravovanou omítku. Výjimku tvoří staré, ale zachovalé disperzní nátěry, kde je penetrace zbytečná.)
Suchý musí být podklad z následujícího důvodu: I když současné disperzní barvy mají dobrou paropropustnost, prodyšnost stěny přesto omezí a odpar vlhkosti, byť stavebně-technologické, zpomalí. Hrozilo by, že zdivo do zimy nestihne dostatečně vyschnout. Každá vlhkost uzavřená ve stavební konstrukci je přitom potenciálním zdrojem mrazových škod a původcem mobilizace vodorozpustných solí. Po první zimě by mohlo dojít k odtržení nátěru od podkladu.
V extrémním případě nanášení disperzní barvy na vysloveně mokrý podklad by nátěr ani nebyl schopen dobře zaschnout a k podkladu by nepřilnul. Od podkladu by se snadno odděloval např. tlakem vodních par vznikajících v jeho podloží při oslunění fasády (zpuchýřování nátěru).
Ani požadavek na vyzrálost podkladu není samoúčelný. V případě vápenné omítky může disperzní nátěr zbrzdit její karbonataci a tím i zpomalit vývoj její pevnosti. Následkem toho by mohlo po čase dojít k rozdrobení až zpráškování této omítky. Při dozrávání omítek ostatně může docházet k objemovým změnám, vedoucím ke vzniku prasklin. Na to je nutno pamatovat zejména v případech vysprávek, kdy je obtížné dodržet nízkou tloušťku jednotlivé vrstvy omítky. Šířící se praskliny v podkladu běžná disperzní barva neskryje a praskne také. Prasklinami v nátěru může do podkladu pronikat voda, a k jakým škodám to může vést, je jasné.
Bylo zmíněno, že disperzní barvou lze přetírat starší disperzní nátěry. Pokud jsou tyto nátěry soudržné (a očištěné), nový nátěr k nim dobře přilne – k jejich povrchu se „přilepí“. V praxi se, bohužel, často vyskytuje pochybení, kdy starší disperzní nátěr je pro „zlepšení přídržnosti“ nového nátěru pačokován řídkým vápenným štukem. Tenká vrstva pačoku uschne dříve, než stačí zkarbonatovat, a s disperzním nátěrem se ostatně ani neváže. Je jisté, že tento pačok zpráškuje a bude působit jako separační vrstva, která vzájemnou přídržnost obou disperzních nátěrů zhorší. A je-li argumentováno, že pačokování je nutné pro sjednocení struktury různě vyspravovaného podkladu? Pak nezbývá než dodat, že na trhu jsou pro tento účel k dispozici zušlechtěné stěrkové malty, základové nátěry i krycí barvy obsahující plnivo hrubšího zrna, stejně jako ušlechtilé, ve hmotě probarvené disperzní omítky se zrnem od 1 mm až do cca 5 mm.
Rozpouštědlové barvy jsou nátěrové hmoty, jejichž pojivem je roztok organické pryskyřice ve vhodném rozpouštědle. Tyto barvy zasychají odparem tohoto rozpouštědla (podobně jako např. nitrocelulózové laky), někdy v kombinaci se síťovací reakcí pojiva působením vzdušného kyslíku (jako syntetické emaily).
Na trhu fasádních nátěrových hmot se rozpouštědlové barvy vyskytují jen v omezeném množství, protože při jejich vysychání se do ovzduší uvolňuje značné množství rozpouštědel, která jsou zdraví škodlivá. K hygienickým a ekologickým důvodům hovořícím proti jejich širšímu uplatnění přistupuje ještě otázka ekonomická: cena rozpouštědel, resp. ředidel, není zanedbatelnou částkou. Jejich použití dále ztěžuje i skutečnost, že podklad, na nějž jsou aplikovány, musí být zcela suchý. V opačném případě by adheze nátěru k podkladu byla špatná a nátěr by byl zakalený: rozpouštědlové barvy jsou s vodou nemísitelné!
Snad jedinou výhodou rozpouštědlových fasádních barev je jejich schopnost bezpečně vytvořit kvalitní film i za relativně nízkých teplot (okolo +5 °C), které jsou pro disperzní barvy na hranici jejich použitelnosti.
Na skupinu emulzních barev můžeme pohlížet jako na přechodový stupeň mezi barvami rozpouštědlovými a disperzními. Jejich pojivem zůstává roztok organické pryskyřice, avšak tento roztok je emulgován (rozptýlen na drobné kapičky) ve vodě: Intenzivním mícháním za přídavku značného množství povrchově aktivních látek („saponátů“) se z nemísitelné soustavy „roztok pryskyřice – voda“ vytvoří dostatečně stabilní pojivá emulze – něco na způsob vodou zředěné „majonézy“ z oleje a vaječného žloutku. (Žloutek má emulgační schopnosti.)
Zůstaneme-li u tohoto přirovnání, pak hotová emulzní barva je jakousi „tatarskou omáčkou“, ve které okurka a cibule jsou pigmenty a plniva. Množství rozpouštědel obsažených v emulzní barvě může být poměrně nízké (tatarské omáčky se prodávají i v provení „light“).
Stejně jako fasádní rozpouštědlové barvy, ani fasádní barvy emulzní nejsou příliš rozšířené a patří spíše minulosti.
Silikonové barvy, jak název napovídá, jsou nátěrové hmoty obsahující vysoký podíl silikonů. Silikony jsou organokřemičité sloučeniny, polymery, jejichž základní řetězec je tvořen střídajícími se atomy křemíku a kyslíku. Na tento řetězec jsou dále navázány různé organické funkční skupiny.
Silikonové barvy mohou být vyrobeny jako rozpouštědlové, emulzní nebo disperzní. Nejrozšířenější z nich jsou ale barvy disperzní, které vznikly modifikací obvyklých disperzních barev: Do vhodné základní záměsi disperzní barvy se přidá bezrozpouštědlová silikonová emulze, která vyzrálému nátěru dodá vysokou vodoodpudivost a podstatně tím sníží jeho nasákavost vodou. Množství silikonové emulze obsažené v takové barvě bývá vysoké – srovnatelné s obsahem disperze. Jako jediné pojivo barvy se však silikonová emulze nehodí, protože nemá dostatečné pojivé schopnosti, aby udržela v nátěru pigmenty. Taková nátěrová hmota by byla náchylná ke „krvácení“ a křídování, zmíněnému již u vápenných barev.
Vysoká vodoodpudivost nátěru ze silikonové barvy v kombinaci s jeho značnou paropropustností má zásadní význam pro jeho ochrannou funkci: Nátěr dokonale brání průniku srážkové vody do fasády, a to i v případě větrem hnaného deště. Současně však umožňuje fasádě „dýchat“.
Zpracování silikonových barev
Silikonové barvy jsou vhodné na vápenné, vápenocementové, cementové i sádrové omítky, na beton a jiné minerální podklady. Mohou se nanášet na starší nátěry silikátové barvy i na starší, avšak soudržné nátěry provedené barvami disperzními – přilnou k nim velmi dobře.
Pokud by natíraný povrch mohl uvolňovat jemný prach nebo písek, musí se mechanicky očistit a zpevnit penetrací. Penetrace je nutná také tam, kde je třeba snížit a sjednotit savost podkladu. Penetrační přípravky doporučované pod silikonové barvy bývají rovněž na silikonové bázi.
Silikonové disperzní barvy jsou dodávány ve stavu vhodném pro přímé použití. Obvykle se neředí, pouze se dobře promíchají. Promíchat před použitím se ostatně musí každá barva, a to i když nevykazuje známky odmísení pigmentů a plniv. Cílem promíchání barvy je její uvedení do příznivého reologického stavu. Moderní nátěrové hmoty totiž obsahují záhustky se strukturně viskózním chováním, které brání sedimentaci pigmentů a plniv tím, že během skladování barvy vytvářejí nadmolekulární struktury, jakési „gely“, které se před aplikací barvy musí mícháním rozrušit.
Nanášet se silikonové barvy mohou štětkou, válečkem i stříkáním. Většinou se nanáší ve dvou vrstvách jako základní a krycí nátěr. Pro základní nátěr, nebyl-li podklad penetrován jiným přípravkem, bývá doporučováno silikonovou barvu zředit, např. 20 % vody. Mezi jednotlivými nátěry je nutné dodržet předepsanou technologickou přestávku potřebnou pro jejich řádné zaschnutí.
Na klimatické podmínky aplikace mají silikonové disperzní barvy stejné nároky jako běžné barvy disperzní. Teplota vzduchu a podkladu nesmí během zpracování klesnout pod + 5 °C nebo vystoupit nad + 30 °C. Natíraná fasáda tedy nesmí být zmrzlá, ale ani rozpálená od slunce. Před přímým slunečním zářením, větrem či deštěm se natíraná plocha obvykle kryje fasádními sítěmi připnutými na lešení.
Silikonové disperzní barvy jsou zřejmě nejpokročilejší fasádní nátěrovou hmotou dostupnou na trhu. Jejich cena je relativně vyšší, avšak přiměřená kvalitě: Zpracovávají se snadno. Nátěry mají výbornou kryvost a vybarvení je egální (tj. rovnoměrné) i na velkých plochách natíraných v celku, a to bez ohledu na zvolený barevný odstín. (Např. u silikátových barev tmavých odstínů se rovnoměrnosti vybarvení velké plochy dosahuje mnohem obtížněji.) Životnost nátěrů ze silikonových barev je rovněž vysoká a z hlediska ochranné funkce se jedná o špičkovou povrchovou úpravu fasády.
AUTOR
Ing. Ivan Vaněček, CSc., (*1961)
je absolventem VŠCHT Praha. V letech 1994–1999 pracoval jako odborný asistent Ústavu chemické technologie restaurování památek VŠCHT Praha. Je soudním znalcem, specialistou v oblasti výroby suchých maltových směsí, pastózních omítek a fasádních barev.
|
