Blog

Nejprve se zabývejme otázkou okamžiku přechodu majetku ze zůstavitele na dědice. Zákon zde jasně stanoví, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Tím je myšlen skutečný okamžik smrti. Ovšem ačkoli se dědictví nabývá tímto okamžikem, je vždy třeba, aby proběhlo dědické řízení před notářem a následně u soudu, který usnesením určí, kdo co z dědictví nabyl. Do právní moci takového usnesení dědického soudu se všichni v úvahu připadající dědici považují za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, což má mimo jiné za následek, že třetí osoba, která by chtěla zahájit spor ohledně tohoto majetku, musí žalovat tyto dědice všechny najednou. Soud tedy v řízení o dědictví vlastně „zpětně“ deklaruje, kdo a jaký majetek patřící do dědictví v okamžiku smrti zůstavitele nabyl.

Dědickým titulem je buď závěť, anebo zákon, případně oba tyto důvody (mohou se doplňovat). Dědictví lze výslovně odmítnout (takový postup je logický zejména při dědictví nevelké hodnoty, které by dědice spíše zatížilo, nebo při hrozbě nabytí majetku, který by byl kontraproduktivní – např. nabytí staré nemovitosti, jež vyžaduje značné náklady na opravy). Dědictví však nemůže platně odmítnout ten, kdo si již jako dědic počínal (začal vyrovnávat dluhy zůstavitele apod.).

Zákonná dědická posloupnost
Stručně se dá říci, že ze zákona se dědí tehdy, jestliže zůstavitel nezanechal závěť (nebo je-li neplatná), popřípadě týká-li se závěť jen části majetku, který musí být v dědickém řízení projednán. Dědická posloupnost je upravena v občanském zákoníku, a to v § 473 a následujících. V tzv. první skupině dědí zůstavitelův manžel a jeho potomci, a to každý stejným dílem (je ovšem třeba rozlišit dědické právo manžela ze zákona s jeho právem na vypořádání společného jmění manželů; proto kupř. zemře-li zůstavitel, který zanechá majetek v hodnotě 1 milion korun a pozůstalou manželku a jednoho syna, manželka by měla ze zákona obdržet 500 000 Kč z titulu společného jmění manželů, které zaniklo, a polovinu ze zbývající poloviny majetku. Tedy v tomto modelovém příkladě pozůstalá manželka nabude 750 000 Kč a pozůstalý syn 250 000).
Platí, že nedědí-li nikdo v první dědické skupině, dědí osoby ve skupině druhé, případně třetí či čtvrté. Dědění v jedné skupině vylučuje dědění ve skupině další.

Vydědění
Koho lze vydědit? Odpověď je jednoduchá: jen potomka; nikdo jiný totiž není neopominutelným dědicem. Jinými slovy, jestliže nechcete, aby po vás dědil bratr, sestra či synovec, a nemáte-li dědice v „přednostní“ skupině, postačí odkázat závětí majetek komukoli jinému. Jestliže však existují závažné a především zákonné důvody pro to, abyste odepřeli dědické právo potomkovi, je třeba sepsat listinu o vydědění, která má stejné náležitosti jako závěť (viz níže).

Z hlediska zákona připadají v úvahu jen čtyři důvody vydědění:

a) jestliže potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech
b) jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl
c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku
d) trvale vede nezřízený život

Jakkoli se většina těchto důvodů může zdát být poněkud obecně formulována, rozhodovací praxe soudů je již značně konkretizovala. Jako příklad je možné uvést, že za neplatné vydědění je považována situace, kdy zůstavitel sám o svého potomka za života nejevil téměř žádný zájem a poté jej vydědil s tím, že se s ním tento potenciální dědic nijak nestýkal. Veškeré důvody vydědění je tedy na místě konkretizovat a je třeba počítat s tím, že se tyto důvody stanou v dědickém anebo dokonce sporném řízení předmětem dokazování před soudem. Neplatné vydědění či prosté opominutí potomka v závěti má za následek to, že jestliže se potomek takové neplatnosti či opominutí před soudem dovolá a prokáže ji, náleží mu buď celý jeho zákonný dědický podíl (v případě nezletilého potomka), nebo polovina takového podílu (zletilý potomek).

Závěť
Závěť může zůstavitel napsat buď vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná. Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je též neplatná. Závěť, kterou zůstavitel vlastní rukou nenapsal (v úvahu přicházejí zejména mechanické prostředky – počítač, psací stroj), musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci musí své podpisy na takovou závěť také připojit. Pozor: svědkem nemůže být platně osoba, která má podle závěti (či zákona) dědit.

Z hlediska obsahu je třeba upozornit na zákonné ustanovení, podle nějž žádné podmínky k závěti připojené nemají právní následky – soud tedy při vypořádání dědictví k podmínce prostě nepřihlédne, a je-li nabytí dědictví vázáno na její splnění, bude postupovat, jako by podmínky nebylo. V našich poměrech tedy nelze uvažovat o tom, že po vzoru románu Julese Vernea zůstavitel závětí „nastartuje“ jakousi soutěž a dědicem se stane ten, kdo nejlépe splní její podmínky.

Vypořádání dědictví
Soud vypořádá dědictví tak, že je-li dědic jediný, potvrdí usnesením, že dědictví nabyl. Je-li jich více, schválí dědickou dohodu mezi dědici, ledaže by odporovala zákonu nebo dobrým mravům. Nedojde-li k dohodě, potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž právo bylo prokázáno.
Rozsah tohoto článku neumožňuje zabývat se další rozsáhlou problematikou dědického práva, kupříkladu následky předluženého dědictví a jeho vypořádání, započtením darování od zůstavitele na dědický podíl dědice, spory mezi dědici ani dalšími, často velmi zajímavými i praktickými aspekty. Nicméně výše nastíněné shrnutí představuje alespoň určité vodítko pro základní orientaci ve věcech, které se – ať chceme nebo ne – týkají každého z nás.

Autor je právník a v současné době pracuje v bankovní sféře.
KONTAKT:
Mgr. Daniel Uličný,
e-mail: ulicny.d.@seznam.cz