Blog

Tato situace však přece jen není zcela obvyklá. Po stránce právní jsou tzv. „sousedské spory“ zpravidla řešeny na základě jednoho stručného, avšak v praxi poměrně „bohatého“ ustanovení občanského zákoníku.

§ 127 obč. zákoníku totiž stanoví mimo jiné následující: „Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi…
Vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit.“

Již z tohoto zkráceného znění příslušného ustanovení zákona vyvěrá určitá nejistota zákonodárce ohledně toho, co je a co není přiměřené. (Slovní základ „míra“ se objeví v textu hned třikrát po sobě.) Nicméně zde není na místě vyčítat zákonodárci neschopnost formulace. Situace běžného života, které toto ustanovení postihuje, jsou natolik rozmanité, že žádné přesné pojmy nemohou pomoci.

Imise
Zastavme se například u výše zmíněného obtěžování sousedů hlukem, prachem, pachy, odpady atd., které se souhrnně nazývají „imise“. Takovéto imise jsou zejména v oblastech s rodinnými domy a domy vůbec víceméně na denním (či dokonce nočním) pořádku. Kde však končí svoboda souseda dělat si na svém pozemku, co se mu zlíbí, a kde začíná nepřípustné obtěžování?
Toť otázka, kterou zákon nechává zodpovědět soudy, a to podle specifických okolností jednotlivých případů.

Vrátíme-li se k příkladu uvedenému v záhlaví, kde se jednalo o možnost nahlížet do oken, je na místě prozradit, jak se na tento konkrétní případ dívá Nejvyšší soud ČR. Z jeho rozsudku citujeme:
„Těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, nelze zpravidla uložit, aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili. Proto je na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Obtěžování pohledem je imisí, proti které právo poskytuje ochranu jen v případě, jde-li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti.“

Již ze slůvka „zpravidla“ je třeba vyvodit, že i Nejvyšší soud připouští, že by bylo možno se uložení takové povinnosti soudně domáhat, avšak jen za okolností skutečně výjimečných (zejména v případě skutečného a soustavného využívání možnosti nahlížení do cizích oken). Ostatně přeloženo do řeči obecné (a Nejvyšší soud to i v textu rozsudku dále zmiňuje), je na tom, kdo nechce, aby mu ostatní do oken nahlíželi, aby si pořídil kupříkladu záclony či žaluzie…

Lze dodat, že takové počínání by bylo možné sankcionovat též na základě příslušných ustanovení obč. zákoníku na ochranu osobnosti, kde je již upravena i možnost domáhat se přiměřeného zadostiučinění, které může být přiznáno i v penězích. Ochrana osobnosti je však kapitolou tak širokou, že ji v tomto článku bohužel nelze podrobněji pojmout.

Jinak je záhodno vzít v úvahu, že podle ustálené praxe soudů je třeba pojmy „míra přiměřená poměrům“ a „nezbytná doba“ (jde o pojmy obsažené v § 127, z něhož citujeme výše) vykládat objektivně. To znamená, že to, zda určité „obtěžování“ již překračuje únosnou, a tedy právem chráněnou míru zjišťují a vykládají soudy podle okolností věci a případu; pouhý subjektivní pocit sousedního vlastníka tedy nelze vzít sám o sobě za bernou minci a východisko.

Jak žalovat
Uvedený případ však nastoluje dosti zásadní úvahu, a totiž čeho se má žalobce v případě, že je obtěžován imisemi, domáhat. Zjednodušenou odpovědí je, že nejčastěji jsou obdobné žaloby podávány jako žaloby „zdržovací“, které mají za cíl uložit žalovanému sousedu povinnost určitého konání se zdržet. Je tedy možné domáhat se kupříkladu rozsudku, kterým je žalovanému uloženo se zdržet pronikání hluku (zápachu apod.) na pozemek žalobce.

Protože však není na místě soudit se jen pro krásu práva, je třeba vědět, co dělat dál, jestliže se vám do domu polinou stále stejné zvuky a pachy – soused si rozsudkem ozdobí koupelnu, ale řídit se jím nehodlá.

Zde je situace poněkud složitější, než když vyhrajete žalobu na plnění v penězích, neboť vykonat formou exekuce povinnost zaplatit 100 000 Kč lze z hlediska soudu či exekutora mnoha způsoby (postižením mzdy či jiného příjmu dlužníka, prodejem jeho movitých věcí, nemovitosti či zablokováním prostředků na jeho účtu u peněžního ústavu). Jak ale donutit souseda řídit se rozsudkem, v němž je uložena povinnost se něčeho zdržet? V úvahu připadá v podstatě pouze možnost navržení exekuce, při níž exekutor či soud ukládá povinnému (tedy tomu, kdo má dle rozsudku konat) pokuty, a ty potom lze vymáhat právě výše uvedenými způsoby. Pozor, tyto pokuty jsou příjmem státu, nikoho jiného! Jestliže máte pocit, že vám imise od souseda způsobují krom nepříjemných pocitů rovněž hmotné škody, je třeba žalovat na náhradu škody, což lze učinit v rámci žaloby na zdržení se imisí nebo i zvlášť. 

Nejlepší je smír
Problematika vlastnického práva a jeho ochrany a rovněž tzv. sousedských sporů je velmi obsáhlá. Je třeba vzít v potaz, že řadu těchto aspektů řeší rovněž stavební úřady v rámci stavebního řízení, přičemž v některých případech jsou povinny takové řízení přerušit a o určité věci (námitce) nechat rozhodnout soud. V případě sousedských nesvárů je nejlepším řešením pokus o smír, avšak už fakt, že právní úprava těchto vztahů existuje a vyvíjí se po mnoho generací, je dokladem její potřebnosti.

Autor je právník a v současné době pracuje v bankovní sféře.

KONTAKT:
Mgr. Daniel Uličný
e-mail: ulicny.d.@seznam.cz