Rozhodování mezi rekonstrukcí původního objektu a novostavbou bývá někdy složité. Majitelé vícegenerační vily na okraji Prahy se nakonec rozhodli pro druhé řešení. A určitě nelitují. V nadčasovém Domě bydlí společně s dcerou i její prarodiče.

Bohatý klient je pro architekta požehnáním. Ne snad ani tak kvůli výdělku. Cennější může být tvůrčí svoboda, kterou takový zákazník nabízí. Obvykle totiž nepotřebuje nenáročné bydlení, ale reprezentativní sídlo s veškerým možným pohodlím. Takový rodinný palác navrhl nedávno svým osobitým rukopisem architekt Miloslav Hrubec.

Pro tři rodiny byl navržen dům v okolí Zlína. Architekt Svatopluk Sládeček ho projektoval doslova na míru: podle potřeb starší a mladší generace a s nutností velkého prostoru pro rozrůstající se rodinu a naopak skromnější pro babičku. A tak vznikl největší byt pro mladou rodinu s malými dětmi v nejvyšším patře, v prostředním se zabydleli rodiče a nejmenší byt pro prarodiče byl umístěn v přízemí.

Při pohledu na „Modrou kůlnu“ chtějí někteří lidé sahat po střelné zbrani, aby autora projektu náležitě vytrestali, jiní zas majitelům neobvyklé stavby závidí. I na malý pozemek lze totiž umístit výjimečný dům, v němž se žije sice skromně, ale pohodlně.

K přesné chirurgické práci lze bez nadsázky přirovnat projekt rekonstrukce vily na pražském Smíchově, jehož autorem je Pavel Zvěřina. Původní stavbu ze čtyřicátých let architekt přestavěl podle požadavků moderního bydlení. Zůstal přitom věrný svým celoživotním idejím o symbiotické architektuře.

Mezi množstvím novostaveb, obklopujících každé větší město, není kupodivu snadné najít přívětivý dům, o němž si okamžitě řeknete: „Tady bych chtěl bydlet.“ Je to totéž, jako pokoušet se najít onu pověstnou jehlu v kupce sena. V jednom malebném městě na jihu Čech jsme ale takový dům našli.

Výhled na rušný život velkoměsta, rozlehlé a účelné interiéry, stylový nábytek a množství půvabných dekorací. To vše skýtá dům, který podle přání majitelů navazuje na kvality předválečné české architektury a zároveň nese prvky středozemní atmosféry, odkud rodina pochází.

Nad domem, který vyrostl na samém okraji města, občas některý z kolemjdoucích zakroutí hlavou. Je totiž jiný než obytné stavby v jeho okolí. Nemá šikmou, ale rovnou střechu, je oblečen do fasády decentně zelené barvy a do ulice se nedívá velkými okny obytných místností.

Nejen tvar domu, ale hlavně střecha, která připomíná křídla, navozuje dojem, že stavba co nevidět vzlétne. Přitom tento pocit umocňuje i umístění domu ve svahu. A jak je známo z paraglydingu, stačí vylézt na kopec, rozběhnout se a letět.

Rozhodnutí zakoupit a rekonstruovat starší vilu je mnohem odvážnější než postavit nový dům. Často se totiž původní představa o drobných opravách doslova rozpadá pod rukama a z původní „zachovalé“ vily zůstává jen hrubá stavba. A její dokončení navíc značně komplikují památkáři.

Dům s šikmou plechovou střechou byl postaven jako kolektivní práce studia New Work ve spolupráci s architektem Slavomírem Kuchovským. Právě střecha je to první, co příchozí upoutá. A že se pod ní ukrývá velký prostor, je patrné už zvenku.

To vše patří k Valašsku, krásné kopcovité krajině plné rozlehlých luk a strání prostoupených lesy a kotáry. Patří k ní i trnkové a švestkové aleje a zurčící potůčky. Kolem nich jsou v kopcích dodnes jako krabičky od sirek posazeny malé roubené chaloupky. Tento kraj nikdy nebyl bohatý a ani příroda se zde s lidmi nijak nemazlila.

Jsou originální domy zrozené z prozaické touhy více či méně osvíceného majitele odlišit se. Být svůj. Budiž hned zkraje řečeno, že při stavbě domu, který jsme navštívili ve vesnici při jihovýchodním okraji Prahy, taková ambice nehrála roli. Dům totiž nabyl jedinečnosti až poté, co jeho majitelé shledali, že pro ně není jiné cesty. I oni napřed listovali katalogy firem a kupovali časopisy… Aby dospěli k závěru, že pokud má vysněný dům uspokojit až fatální potřeby čtyřčlenné rodiny, bez architekta to nepůjde.

Zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že si dva sousedé nedopatřením staví své domy příliš blízko u sebe. Také je někteří všímavější kolemjdoucí varovali, že si budou navzájem koukat „do polívky“. Podivně vyhlížející stavbičky – krátká a dlouhá – však pozvolna splynuly v jeden pozoruhodný objekt…

Jan Rosák a Zbyněk Merunka jsou takzvaně sousedé přes plot. Před pěti lety začali stavět téměř současně – s jednou stavební firmou, bez zkušeností, ale možná o to větším elánem. Bilancování ostřílených a věci znalých stavebníků může proto být zajímavé zejména pro ty, co stavět začínají.

Přestavět starší domek po babičce, zvětšit jej pro potřeby velké rodiny a „obalit“ novou fasádou, to může být pro majitele obrovská starost. Zvláště když mají představu, že dům by měl odpovídat současnému stylu a stydět by se za něj neměli ani vnukové.

Prefabrikovaný rodinný dům si jeho majitelé postavili v devadesátém roce za téměř čtyři sta tisíc korun a za pouhé tři dny na předem vybetonované základové desce. V té době to byl skoro zázrak… Ovšem na druhé straně měli stavitelé tak trochu i smůlu. S příchodem „sametové“ věhlas technologicky překonaného Okalu zákonitě smetl příliv dokonalejších stavebních systémů. Dům byl najednou malý, těsný, zastaralý…

Z návštěvy rodinného domu jsem odjížděla s velmi zvláštním příjemným pocitem, který se mi podařilo dobře definovat až druhý den. Chůze po vytápěné dlažbě z přírodní břidlice mi totiž podvědomě připomínala dávné prázdninové dny. Běhávala jsem po sluncem vyhřátých kamenech v nádherném lomu nedaleko odtud.