Muž, který pobýval řadu let v cizině, věděl po svém návratu domů přesně, co chce. Jako tolik Čechů, kteří často žehrají na nepříliš přitažlivé středoevropské podnebí, zamiloval si teplo a světlo panující po většinu roku v italské botě. Pražskou kotlinu sice na Itálii nikdo nepředělá, ale trochu té jižní slunečné atmosféry je možné vykouzlit i v našem ušmouraném hlavním městě.

Blanka Matragi zhmotňuje tajné holčičí sny o šatech princezen. Díky odvaze a ctižádosti vstoupila do pohádky. Představujeme vám naši nejúspěšnější módní návrhářku z druhé strany závoje – v jejím soukromí. Novou bejrútskou rezidenci, kterou s manželem Makramem budovali téměř dva roky, zpřístupnila exkluzivně pouze Modernímu bytu.

Před dvěma lety jsme vám přinesli reportáž o nevšední stavbě, jejímž tvůrcem byl český architekt a designér Bořek Šípek. Tenkrát si Moderní byt koupili také manželé, kteří právě byli v našem hlavním městě na dovolené a v hlavě měli spoustu plánů do budoucnosti. Článek je velmi zaujal. Rozhodli se, že dům navštíví.

Právě s námi stojíte v bytě nad hvězdami. Když noční Praha rozsvítí miliony světel a hvězdy oken se křižují s mléčnými drahami tramvají, hledáte známá souhvězdí pod sebou.

Z obývacího pokoje, ložnice a z terasy atypického mezonetového bytu se nabízí nezvyklý úhel pohledu na panoráma hlavního města se svahy Petřína. Praha jako na dlani. Takový byt si nevybere člověk, který za nejdůležitější podmínku spokojeného života považuje co největší televizní obrazovku.

Pádil jsem, bral schody po třech, sotva popadal dech až do nejvyššího patra. Když jsem stál skoro před cílem, otevřely se dveře. „Zpozdil jste se!“ – „Cestou jsem zjistil, že baterky v diktafonu nejsou nejmladší, tak jsem se pokoušel koupit nové.“ – „A podařilo se vám to? Řekla bych spíš, že nejmladší není vaše fyzická kondice…“

Řekni mi, čemu se směješ, a já ti povím, jaký jsi. Staré úsloví, které pravděpodobně platí pro všechny smrtelníky – s výjimkou architektů. Architekta mnohem lépe poznáte podle jeho bytu. Na smích bych nesázela. Mnozí sice bývají zadumaní, až nerudní, ale neznám jediného, který by navrhoval překrásné vily a doma chodil po levném PVC.

Zpěvačku Ivetu Kováčovou lidé znají spíš jako televizní hlasatelku, i když její skupina Triny je na české hudební scéně docela dobře vidět. Repertoárem se hlásí k romským kořenům, a to bez nadsázky a bez vyzývavosti. Přirozeně, protože odtud vyšla. Když před nedávnem doma položili nové dřevěné parkety, volal jí druhý den dopoledne manžel: „Hele, ještě tam ta podlaha je?“ Iveta se smála až do večera.

„Když mi nabídli práci šéfredaktorky časopisu Story, zrovna jsem vytírala schody. Nejdřív jsem se tomu smála, o patro níž jsem se přestala smát a v suterénu jsem už v duchu svolávala redakční poradu,“ říká Tereza Kopáčová, kterou většina lidí zná jako režisérku dokumentárních filmů.

Z prvních telefonátů s Markem Ebenem jsem měla pocit, že na žebříčku jeho oblíbených kontaktů zaujímám místo těsně za osobním zubařem. Na schůzku už však přišel usměvavý a vtipný společník. Brzy mi vysvětlil ten zpočátku střídmý tón. Vyzvala jsem totiž k zařizování ideálního bytu muže, který hrozně nerad něco mění, a pokud může, tak se stěhování či zařizování snaží vyhnout.

Šifonéry mám moc ráda, měli jsme jich doma pět. Možná to nebyly všechno pravé šifonéry, tedy komody, ale můj otec tak říkal každé skříňce a mně se to slovo moc líbilo. Nejvíc jsem na nich milovala zásuvky, protože jsem se v nich mohla potajmu přehrabovat. Jedna z nich byla tak velká, že jsem se do ní jako malá mohla celá schovat, což jsem občas dělávala, a jednou jsem tam usnula. To byl poprask, když mě nemohli dlouho najít…

Můj první psací stůl byl obrovský a měl desítky zjevných i tajných šuplíků. Zdědila jsem ho po dědečkovi, řediteli průmyslovky. Největší zásuvku, zhruba ve výši mého břicha, jsem si vždycky otevřela a strčila do ní rozečtenou knížku.

Stisknutím vypínače se rozlehlá místnost zalila světlem. Svítidla kreslila po zdech, zvýrazňovala strop a upozorňovala na sebe ladnými křivkami. Světla zabudovaná v podlaze zářila vzhůru a zdůrazňovala interiérové prvky. Stěna ze skleněných tvárnic se jemně třpytila a poutala pozornost. Co asi skrývá?

Režisér Tomáš Vorel mne přivítal bos a oděn do belgické letecké kombinézy. Mohla jsem si vybrat ze stovky čajů, jimiž zrovna doplnil zásoby. Usadil se na obrovský míč, na kterém bez ustání pohopsával, neboť právě to blahodárně působí na jeho páteř zdevastovanou z přemíry sezení. Pak vykázal z bytu přítelkyni Kláru, protože její blízkost by ho prý rozptylovala.

Na japonském grilu uprostřed kuchyně se opéká maso a jeho vůně stoupá celým domem. Muž, který právě drtí koření v dřevěném mlýnku, je ještě mladý, ale má už za sebou dlouhou cestu.

Průměrná prvorepubliková vila z roku 1928 byla původně postavena pro ředitele Živnostenské banky. Její umístění ve svahu s panoramatickým výhledem na Prahu se velmi zalíbilo novým majitelům. Přestavbu vily pro současné potřeby bydlení svěřili architektu Radanu Hubičkovi a ten přistoupil k přestavbě velmi odvážně, až radikálně.

Životní cesty, jak všichni víme, jsou opravdu nevyzpytatelné. Život muže, jehož byt jsme navštívili, se zamotal, a tak zůstal bydlet sám se dvěma dětmi. Zatímco starší dcera začala studovat vysokou školu a přestěhovala se na studentskou kolej, mladší syn zůstal s otcem. Náhlá změna životního rytmu muže přinutila, aby jí přizpůsobil také způsob bydlení.

Získat byt znamená pro většinu lidí opravdovou výhru. Mají střechu nad hlavou, soukromí a mohou si budovat zázemí pro další život. Muž, který po své babičce zdědil byt, byl v jiné situaci. Své hlavní stanoviště už měl. Rozhodl se ale, že si vybuduje ještě jeden domov, kde bude odpočívat a nabírat síly k intenzivní tvůrčí práci, která zcela vyplňuje jeho život.