V minulém roce jsme spolu se sousedy přišli o vodu v našich studnách, a to v souvislosti se záměrem jednoho podnikatele v našem sousedství provozovat živnost chovu a prodeje vodní drůbeže. Dosavadní studna mu nestačí, a tak se rozhodl provést si novou vrtanou studnu s vydatným zdrojem vody. Po jejím zhotovení a zahájení čerpání vody (zatím nepovoleného) došlo v našich studnách u rodinných domů k úplné ztrátě vody. Na základě našich stížností sice provedl zdejší úřad ústní jednání spojené s místním šetřením, mnoho se však nezměnilo. Přítomný hydrogeolog tvrdil, že je studna ve fázi „zkušebního vrtu“, ačkoliv ve skutečnosti je provedena podle projektu pro konečné provedení studny. Máme pocit, že místní orgány jdou uvedenému podnikateli tzv. „na ruku“. Jak se při provádění zkušebních vrtů postupuje, co je potřebné provést a doložit před provedením zkušebního vrtu a čerpání vody z něj, jak se můžeme bránit? Manželé Š.

Není v zásadě stavby (s výjimkami dále uvedenými a za předpokladu, že se postupuje v souladu se zákonem), která by nevyžadovala před svojí vlastní realizací územní souhlas, rozhodnutí o umístění stavby či alespoň své posouzení stavebním úřadem z hlediska cílů a úkolů územního plánování, respektive některý z těchto instrumentů osvědčujících skutečnost, že ji lze do území vůbec vpustit.

Do redakce přišel dotaz následujícího znění: „Rodinný dům máme odkanalizován do jímky na vybírání a jako zdroj pitné vody používáme vlastní nevyhovující studnu. V současné době jsou v komunikaci podél našeho domu budovány nové inženýrské sítě, na něž bychom se chtěli napojit novou vodovodní a kanalizační přípojkou. Co pro to musíme z hlediska povolovacího procesu udělat? S jakými problémy se při tom můžeme setkat?“ Domníváme se, že tato problematika může zajímat i další čtenáře…

Do redakce přišel dotaz, který se dotýká hned několika otázek, upravených stavebním zákonem. Protože jde o situaci, s níž se může setkat nejen mnohý stavebník, ale i majitel pozemku sousedícího s plánovanou či vznikající stavbou, rozhodli jsem se na něj odpovědět obšírněji.

Stále více firem se zajímá o finanční historii a platební morálku svých potenciálních zákazníků. Vytvářejí sdružení, která provozují databáze, v nichž se shromažďují informace o klientech – a nemusí se vždy jednat o neplatiče – a vzájemně si je vyměňují. Negativní záznam v některém z registrů vám může způsobit vážné problémy, kupříkladu nemusíte uspět s žádostí o úvěr.

I když jste vlastníkem pozemku, ještě to neznamená, že máte vyhráno: nemůžete si na něm postavit, co se vám zlíbí. Někdy je také nejprve třeba vyřešit otázku přístupové cesty. Na příkladu dvou problémů, s nimiž se potýkají naši čtenáři, můžete získat představu o tom, co říkají ustanovení příslušných zákonů a jaké máte možnosti.

Časopis Můj dům se ohlíží, co se ve stavebnictví změnilo za 15 let jeho existence. Nemůžeme tedy přehlédnout ani takovou změnu, jakou byla novela stavebního zákona, která začala platit 1. ledna roku 2007. A protože už od té doby uplynuly téměř dva roky, je na čase zeptat se: Co nový stavební zákona dal – a co vzal?

V bezprostředním sousedství rodinných domů v O. byla umístěna přízemní skladovací hala o zastavěné ploše 960 metrů čtverečních a výšce 12 metrů. stačila k tomu forma územního souhlasu, o čemž se vlastníci sousedních nemovitostí dozvěděli až z novin. Na stavebním úřadu jim pak bylo sděleno, že územní souhlas není správním rozhodnutím, nýbrž pouhým sdělením ve smyslu části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, proti němuž se nemohou bránit odvoláním. Pozastavují se proto nad tím, že by umístění tak veliké stavby bylo možné jen na základě jakési náhražky územního rozhodnutí, proti které se nemohou dotčení účastníci řízení ani bránit.

Paní A. chce postavit zeď, aby ochránila své soukromí před pohledy z bytového domu rozestavěného v sousedství. manželům B. naopak vadí vysoká zeď, kterou jim nový soused uzavřel výhled z malé zahrádky. A paní C. se pochopitelně nelíbí zeď, kterou na hranici jejich pozemků postavil soused a nechal neomítnutou. Všichni ale tápou, zda zeď lze postavit bez ohlášení, na ohlášení, či zda je potřeba stavební povolení. Pokusíme se do toho vnést jasno.

Šedá je teorie, zelený strom života. Platí to i o suché řeči paragrafů: jakmile se v blízkosti vašeho domova začne klubat na svět stavba, která vám razantně znepříjemní život, doposud abstraktní pojmy jednotlivých ustanovení rychle naberou konkrétních tvarů a získají na srozumitelnosti. Bohužel to ještě neznamená, že se stanou vůči vám i přátelštějšími…

Na základě dosavadního exkurzu do oblasti povolování a ohlašování staveb, terénních úprav, zařízení a udržovacích prací (dále jen „stavba) lze uzavřít, že v závislosti na potřebě a druhu veřejnoprávního přivolení k jejich realizaci existují v zásadě dvě následující možnosti staveb: stavby bez stavebního povolení nebo ohlášení a stavby na ohlášení (o stavbách vyžadujících stavební povolení bude pojednáno v dalších dílech).

V minulém díle jsme se seznámili s tím, které stavby podléhají povinnosti ohlášení stavebnímu úřadu a jaké podmínky musí splnit, abychom mohli k jejich ohlášení přistoupit. Dnes se podíváme na formální náležitosti ohlášení a také na to, v jakém případě může úřad zakázat provedení ohlášené stavby.

V minulém díle jste se mohli seznámit se základními pojmy „nového” stavebního zákona a s tím, které stavby nevyžadují stavební povolení ani ohlášení. Dnes se podíváme na případy, kdy se bez ohlášení neobejdeme.

Ať stavíme, chceme stavět, nebo prostě někde bydlíme, zákonitě se i v běžném životě setkáváme s problémy, jež souvisejí se způsobem využití území, realizací staveb, jejich užíváním či jejich změnami. Žijeme totiž v prostoru, který není statický.

V životě se můžeme setkat s nejroztodivnějšími právními vztahy, které mohou vyústit v uplatňování nároků více (zpravidla dvou) stran navzájem, přičemž v případě, že nedojde k dohodě, má případný soudní spor velkou „naději“ stát se seriálem na několikaleté pokračování. Lze tomu ale včas předejít uzavřením dohody o narovnání.

Osamělá starší dáma žijící v malém domku si stěžovala synovi, že u ní čas od času zvoní neznámí lidé. Jeden jí vnucoval pojištění na penzi, jiný zase tvrdil, že je od Telecomu – a pak ji přemlouval, ať si sjedná telefonování u jiné firmy než dosud. Syn tedy instaloval mamince na dveře kukátko a řetízek. A dodal: „až přijde na návštěvu brácha právník, ať ti, babi, řekne, koho musíš – jako majitel nemovitosti – podle zákona pustit dál; ostatní vetřelce prostě vyhoď.“

Představit si situaci, kdy vám někdo dluží peníze a vy je z něj nemůžete dostat, není v Česku nijak obtížné. Může to být Nájemník, který nezaplatil nájemné, zákazník, který neproplatil fakturu, dlužník, který nesplatil půjčku, již jste mu poskytli atd. Vymáhání peněz je často spojeno s průtahy a problémy. Jedním z možných řešení pro věřitele je postoupení pohledávky, i když na něm obvykle finančně tratí.

V naší zemi do roku 2001 neexistovala právní úprava připouštějící jinou exekuci než tu, kterou prováděly soudy. Zkušenosti věřitelů s těmito exekucemi byly přitom nedobré; průměrná doba vymožení již přisouzené pohledávky trvala často i několik let. Nyní více než pět let fungují exekutoři soukromí, kteří mají právo se svolením soudu zpeněžovat majetek dlužníků. Jaké jsou s nimi zkušenosti?