REKONSTRUKCE, část 10.: Několik tipů

Předchozí díl seriálu najdete zde.

Chtělo by se skoro říci, že rekonstrukce je u konce a lze si jen pogratulovat k definitivním úspěchům. A dál už jenom sedět na novém zahradním nábytku, poslouchat zpěv ptáků a číst si nedělní tisk. Když to dobře dopadne a řešíte už jenom „detaily“ typu stodesetimetrový plot na zahradě, je to hezký pocit. Je nekonečný stejně tak jako další drobné úpravy, které bude váš majetek vyžadovat.

Nekonečný příběh

Varuji před usínáním na vavřínech, protože rekonstrukce je opravdu nekonečný příběh. Poklona tomu, kdo se do ní pustí, dá přednost před novostavbou nebo koupí novostavby. Trvám na tom, že rozhodnutí rekonstruovat je rozhodnutí více emocionální než racionální.

Od začátku nevíte, do čeho jdete a kolik to vlastně bude všechno stát. Všude na vás číhají překvapení, a většinou nebývají úplně příjemná. Jste nuceni stále improvizovat, vymýšlet, přizpůsobovat se. Demolujete víc, než jste čekali. Platíte víc, než jste čekali. Stojí vás to víc času a nervů, než jste čekali. Ale všechno to nakonec bude vyváženo pocitem, že jste nenechali ve štychu stavbu, která má nějakou historii a která vám to všechno vrátí v dobrých pocitech.

Myslete dopředu

A jaké je poučení, když se člověk ohlédne zpět? Na začátku to chce se dobře rozmyslet, a to hodně dopředu. Každý případ je individuální, někdy opravdu nezbývá než povolat demoliční četu, srovnat všechno se zemí a začít znovu. Koneckonců pozemek vám zůstane napořád. V tom vám ale nejlépe poradí v první řadě architekt, v druhé řadě projektant.

Nebojte se sbírat názory okolí, ať už jsou jakékoli (často bývají protichůdné). Neobcházejte úřady ani sousedy. Nevyplácí se to. Myslete na to, že jednou budete mít děti, pokud je zatím nemáte, a dokonce i na to, že budete jednou staří a vaše mobilita a možnosti (sebe)realizace budou více či méně omezené. A všechno si zaznamenávejte.

Optimismus především

Trochu paradox je, že jsem si osobně na začátku nepřipouštěl, že by veškeré počínání nakonec mohlo dopadnout špatně (a mohlo by), a tento přístup mi nechtěně dost pomohl. Z osobní zkušenosti radím dát si záležet i na oslavě úspěchu, která by neměla spočívat v bohaté konzumaci čehokoliv.

Pozvěte lidi, kteří vám pomohli radou nebo půjčkou, a klidně i vybrané dodavatele, kteří sice dostali za svoji práci zaplaceno, ale i tak si zaslouží, abyste ocenili například jejich přístup. Zde nemohu nevzpomenout na svůj oblíbený citát K. H. Borovského: „V nouzi ti dá radu každý dobrý přítel, avšak málokterý dá ti mouky pytel.“ Sice trefné, ale nelze přeceňovat. Peníze jsou jedna věc a zkušenosti druhá. Zkušenosti bezprostředního okolí si nekoupíte.

Druhá maturita

Rekonstrukce rodinného domu je opravdovou životní lekcí – z matematiky, financí, psychologie, komunikace a vztahů obecně. Klobouk dolů před tím, kdo to zvládl a má energii žít tento nekončící příběh dál. Doufám, že ač nejsem vystudovaný stavař a zdráhal bych se někomu radit v nějaké konkrétní odborné problematice, byl jsem schopen pomoci sdělením své životní zkušenosti. Znovu musím na tomto místě poděkovat všem, kteří pomohli mně.

Věřím, že pokud najdete odvahu zachránit nějaký starý dům spolu s jeho historickou hodnotou, vrátí se vám to v dobrém. Pak vás čekají ještě takové „chuťovky“, jako je pořizování domácího zvířectva, hon na kunu, stěhování ptačích hnízd, nepoučitelné romantické úvahy nad rekonstrukcí stodoly nebo tak podobně.

Tu fotku mám dodnes

Na závěr něco pro pobavení. Když jsem byl v polovině rekonstrukce, přijela za mnou bývalá majitelka, aby z nostalgie zavzpomínala na doby, kdy v domě sama bydlela. Vyprávěla mi historii domu a byla samozřejmě dojatá. Chtěl jsem od ní na památku společnou fotografii. Povídám: „Paní, nevyfotila byste se se mnou před domem?“ Bylo vidět, že se jí do toho nechce, co prý bych viděl na „staré bábě“. Šibalsky se na mě zadívala, zdvihla ukazovák a odpověděla: „Až to budeš mít hotový, chlapče!“ Tu fotku mám moc dobře schovanou…