DOTAZ
Požádal jsem o vydání stavebního povolení na změnu stavby rodinného domu, kdy i po jejím provedení by jeho zastavěná plocha nepřekročila 150 m2. Stavební úřad však řízení zastavil s odůvodněním, že taková stavba vyžaduje ohlášení, nikoliv stavební povolení, že se tedy jedná o žádost zjevně právně nepřípustnou. Mám takovýto postup za nesprávný a v souvislosti s tím si kladu otázku, jakou mají úředníci odpovědnost za svá vadná rozhodnutí.
ODPOVĚĎ
Podle ustanovení § 104 odst. 2 písmeno a) stavebního zákona vyžadují ohlášení stavebnímu úřadu mimo jiné stavby pro bydlení do 150 m2 zastavěné plochy, s jedním podzemním podlažím do hloubky 3 m a nejvýše dvěma nadzemními podlažími a podkrovím. To ovšem podle mého neznamená, že takovéto stavby mohou být povolovány výlučně formou ohlášení stavebnímu úřadu. Právní předpisy je totiž třeba vykládat nejen na základě jazykového výkladu, neboť ten je pouze prvotním přiblížením se ke smyslu toho kterého právního ustanovení, nýbrž je nutné přistoupit rovněž k výkladu teleologickému (účelovému) a logickému. Přitom je třeba mít na paměti základní požadavek na právo, a to ten, že musí sloužit rozumnému uspořádání společenských vztahů. To je příkaz nejen pro zákonodárce, ale i pro adresáty právních norem a orgány, které tyto právní normy autoritativně interpretují a aplikují. Výklad, který při existenci různých interpretačních alternativ racionalitu uspořádání společnosti pomíjí, nelze považovat za správný.
| Více článků z rubriky STAVBA na www.mujdum.cz nebo www.modernibyt.cz. |
Právě s ohledem na výše uvedené pokládám za zcela nepřijatelné, aby v okamžiku, kdy stavebník požádá stavební úřad o povolení zamýšlené stavby ve stavebním řízení, stavební úřad lpěl na jazykovém výkladu shora uvedeného zákonného ustanovení, aniž by si položil základní otázku, co se jím sleduje. Pak by si totiž musel odpovědět, že toto zákonné ustanovení mělo za cíl zjednodušit a zrychlit povolování v něm uvedených staveb, nic víc. Chce-li mít však stavebník pro stavbu, kterou hodlá stavět, stavební povolení, rozhodne-li se tedy sám ve své věci pro vedení stavebního řízení, tedy k mnohem rigidnějšímu postupu oproti procesu ohlášení stavby stavebnímu úřadu, nic nebrání v tom, aby o ní stavební úřad rozhodl ve stavebním řízení. Přeci, lze-li takovou stavbu povolit postupem mírnějším, cestou ohlášení, tím spíše nemůže dojít k pochybení, je-li o ní rozhodnuto ve stavebním řízení, které je komplexnější a náročnější nejen samo o sobě, ale i na obsah žádosti o stavební povolení (viz zásada od menšího k většímu, opačně by to nešlo).
Pokud pak jde o zmiňovanou odpovědnost úředníků za nesprávná rozhodnutí, třeba uvést, že samozřejmě existuje. Mám však za to, že se prakticky neuplatňuje a ani se tomu nedivím. Znění právních předpisů, podle nichž rozhodují, se totiž neustále mění, nejsou jednoznačné, umožňují různé výklady, jejich aplikace je často závislá na judikatuře správních soudů, a i ta se mění, takže co za takovéto situace chceme. Byť nejsem státním úředníkem, přimlouvám se za to, abychom mírnili své závěry vůči jejich práci.
