|
|
Důstojně rozložitá vila z roku 1928, kterou obývá Jan Hrušínský se svojí rodinou, pamatuje dobu, kdy si Nusle teprve zvykaly na fakt, že jsou úřední součástí rozrůstající se Prahy. Ve frontě okolních secesních domů tento objekt zarazí svým modernistickým vzhledem. Při druhém pohledu ale pochopíte, že celá tato ulice je vlastně malou galerií stavebních stylů 20. století. Začíná pseudorenesančními minizámečky, secesními vilkami, pokračuje domy stavěnýni v modernistickém stylu s prvními letmými náznaky funkcionalistické koncepce. Nekompromisním vykřičníkem smutného finále je pak omšelý panelový dům ze 70. let, neomaleně trčící o tři patra nad střechy sousedních činžovních domů, rozvalený v těsné blízkosti vily Hrušínských. Na pozemku, kde bývával ještě za dob dětství Jana Hrušínského udržovaný park se vzrostlými stromy.
Nejprve trocha historie V období mezi dvěma světovými válkami se začala Praha nezadržitelně rozrůstat a pohlcovat nejbližší příměstské lokality. Pražská návrší se měnila v zahradní čtvrtě plné rodinných domů, ať již v podobě izolovaných solitérů nebo v urbanisticky promyšlené řadové zástavby. Rodinný dům, vila, vilka se staly v českém prostředí svým způsobem novým, moderním stavebním typem. Investor už nestavěl dům pro další výnos, ale sám pro sebe, pro svoji rodinu. A noví stavebníci se začali systematicky zaměřovat na nezastavěná místa v těsné blízkosti Prahy. Nešlo jen o cenovou výhodnost parcel, ale především o změnu životního stylu, který přetrvává do dnešních dnů – vysněný rodinný dům 20. století má stát v zahradní čtvrti, která poskytuje dostatek klidu, pohodlí a okolní přírody. Vnitřní dispozice těchto rodinných domů vycházela z anglické inspirace, odkud vlastně koncept jednorodinného domu v zahradě pochází. Proto i v českých, potažmo pražských rodinných domech zůstává centrem domu obytná hala v přízemí, avšak pražským specifikem jsou další dvě až tři podlaží, mnohdy umožňující plnohodnotné využití jako samostatné bytové jednotky. Takový příkladem je i dům, který si koncem 20. let vystavěl majitel závodu na výrobu umělých květin a umělého dekorativního ovoce Jan Kouba, dědeček Jana Hrušínského, podle návrhu architekta Ludvíka Hilgerta.
Dům na rozhraní stylů Vnější i vnitřní podoba domu jasně přiznává přelomovou fázi ve vývoji architektury. Od filigránské formální zdobnosti secese až po revoluční proměnu celé architektury nového věku ve funkcionalistickou koncepci. Vila Hrušínských stojí svým pojetím v samém středu tohoto kvasu.
Celý objekt s nepravidelným půdorysem vycházejícím ze strohé koncepce obdélníku má jednoznačně modernistický vzhled, oproštěný od nadbytečných ozdobných prvků. Plochou fasádu čelní stěny hmotově robustního domu člení mírně předsazený hranol vnitřního schodiště z pohledových cihel. Zadní stěnu obrácenou do zahrady zase odlehčuje vysoký válec celoproskleného arkýře stoupající až do prvního patra. Nad objektem se rozpíná nízká střecha kryjící půdní prostor připravený k vestavbě dalších místností. Další využitelné prostory pak nabízí ještě suterén vystupující o půl patra nad terén zahrady. Programová koncepční strohost celé stavby bohužel ještě postrádá odlehčující prvky nastupujícího funkcionalismu – především velkoformátová okna, široce otevírající rodinné domy slunci a umožňující co nejužší kontakt se zahradou kolem objektu.
Doznívání „staré školy“ je jasně patrné i v uspořádání vnitřní dispozice domu. Vila je řešena jako dvoupodlažní, dvougenerační objekt se dvěma rovnocennými čtyřpokojovými byty o rozměrech cca 140 m2 nad sebou, přičemž byt ve druhém patře s kratší chodbou ještě rozšiřuje plocha terasy umístěné na západní stěně. Takovému řešení odpovídá i začlenění přístupového schodiště v neutrálním prostoru, odsazeném v již zmíněném cihlovém kvádru. Oba byty, které mají společné pouze vstupní zádveří, jsou tak na sobě zcela nezávislé a poskytují dostatek soukromí dvěma rodinám. Typickým pozůstatkem doznívající koncepce bydlení zůstává výrazná členitost obytného interiéru, která ale na druhou stranu vytváří velmi příjemný pocit útulnosti a soukromí.
Malé dějiny jednoho domu Jakkoliv se zdá dům Hrušínských poklidnou oázou v tiché ulici, obtiskly se za dobu takřka osmdesáti let v jeho zdech nejen soukromé osudy rodiny Hrušínských, ale pohnuté dějiny celého 20. století.
Sám stavebník domu Jan Kouba si svou novou vilu dlouho neužil, protože zemřel již roku 1936. Jeho manželku, dvě dcery a druhou větev rodiny obývající byt v horním patře pak krutě postihla tragická doba protektorátu. Jakožto Židé se museli z domu krátce po zavedení norimberských zákonů ze dne na den vystěhovat a vila se na pár let stala domovem rasově čistého nacisty. Holocaustu nakonec z celé rodiny unikly jen obě mladičké sestry Koubovy, které si však do února 1948 nestačily ani pořádně vyřídit všechny úřední papíry k navrácení domu. Když přišel únorový převrat, byl dům prohlášen za činžovní vilu. Spodní byt už obývala Eva Koubová, provdaná Hrušínská, se svým manželem, populárním hercem Rudolfem Hrušínským, a horní byt obsadil Národní výbor nájemníky. Rodina Hrušínských se postupně rozrůstala. Dospěli oba synové Rudolf ml. a Jan, oba si založili rodiny, ale vzhledem k bytové situaci v socialistickém Československu museli dál zůstávat v „rodinné vile“. V jednom bytě se tak nakonec tísnilo šest dospělých a šest dětí. Teprve na sklonku osmdesátých let se rozvětvené rodině postupně podařilo získat i byt v druhém patře a rozšířit tak svůj stísněný životní prostor. Dnes již v domě bydlí jen Jan Hrušínský se svou manželkou Miluší Šplechtovou, se třemi dětmi a jezevčicí, nekompromisně střežící rodinné sídlo.
Vzpomínky a tradice Úcta k bohaté rodinné tradici a historii v tomto domě dýchá doslova z každého rohu. V původním stavu se dochovalo maximum stavebních detailů i interiérových prvků. Rozkládací dveře oddělující obývací pokoj od pracovny, mosazné stylové kličky a kliky u oken a dveří, většina dveří a zdobných rámů i tvarované štukové římsy u stropů jednotlivých místností. Nové prvky jsou pak citlivě vkomponovány do původního interiéru – jedná se například o zakázkově vyrobené prosklené dveře do obývacího pokoje nebo kuchyně, které nahradily dveře z masivu.
Starou rodinnou tradici připomíná i zařízení interiéru. Několik kousků nábytku z vybavení Koubovy vily, které se podařilo zachránit v době protektorátu, jsou hlavní chloubou obývacího pokoje, jehož další zařízení se jim stylově přizpůsobuje. Jedná se o originální modernistický černý příborník s výrazným dekorativním kováním a velký černý jídelní stůl, kolem kterého se schází celá rodina. Oba kusy nábytku nedávno prošly šetrnou renovací, která jim vrátila původní lesk a exkluzivní vzhled. Jak říká Jan Hrušínský, taková renovace, přesněji řečeno důkladná rekonstrukce, čeká vlastně celý dům i zahradu. „Naše vila už má po těch letech nárok na celkovou rekonstrukci,“ dodává ještě Jan Hrušínský. „Stav stupaček nebo venkovní omítky už dávno volají po velké investici a generální opravě. Naštěstí jsou to ale všechno věci, které ještě mohou počkat a nic zásadního tu s výjimkou rozpadajícího se plynového topení takříkajíc nehoří. V současné době nám totiž většinu času zabírá divadlo a nestíháme se věnovat domu ani zahradě. Ale víme, že do smrti tady budeme mít co dělat!“
A tak zatím zůstává v domě Hrušínských vše při starém, s patinou vzpomínek, s vůní starých, snad i dobrých časů, která nedýchá jen z útrob renovovaného příborníku po mamince. Je přítomná v drobných kvítcích tapet v předsíni, zrcadlí se v okenních tabulkách zimní zahrady, odpočívá ve špálovsky modrém starožitném křesle, ve kterém tak rád sedával Rudolf Hrušínský.
Architekt: Ing. arch. Ludvík Hilgert, 1895–1967 Vyučen zedníkem, později absolvoval VŠUP. Žák Josipa Plečnika. Pro jeho dílo je typická věcnost, uměřenost a specifická symboličnost. Ve třicátých letech minulého století se stal velkým obdivovatelem konstruktivismu Corbusierova směru. Z jeho nejznámějších staveb můžeme uvést školu v Brodku u Kounice, vlastní rodinný dům v Braníku, jesle a mateřskou školu ve Vsetíně nebo vilu v Dolečíně.
Úryvek fejetonu Vracíte se rádi domů? ze sbírky Vážně jste to nečetli? (vydalo nakladatelství Andrej Šťastný v roce 2003) „Jako by nás to společné místo ještě víc sbližovalo. Je mi hezky, když usedám k velikému černému stolu, na kterém v roce 1928 poprvé zavoněla svíčková s brusinkami, jablečný závin nebo silná černá káva. Představuji si nepoznanou babičku Koubovou, jak s leštidlem v ruce odstraňuje ze stolu následky večerní oslavy, neboť dědeček Kouba byl veselý chlapík, a z paměti se vynořuje i maminčin ustaraný výraz a obava, zda se jí podaří zahladit stopy, kdykoliv tatínek černý klavírový lak našeho jídelního stolu propálil cigaretou… Tak mě napadá, že budu pomalu končit, poněvadž moje žena právě nese na stůl svíčkovou na smetaně, s karamelem, brusinkami a se šlehačkou, a vůně domova tak nabývá zcela konkrétních tvarů…“ Jan Hrušínský
text: Lucie Konášová foto: Majka Votavová |
Blog
Něco je ve vzduchu
|
|
Z jejich tvorby je cítit ženskost se vším všudy. A především emoce. Ty mají největší vliv na výsledek a zároveň dodávají sílu a pozitivní energii, která se jejich prostřednictvím dostává do dalších domovů.
Za vším hledej ženu Přestože se znají delší dobu, společné studio založily teprve v roce 1996. Ve své tvorbě se soustředily zejména na návrhy interiérů – zpočátku jednotlivé místnosti, pak na byty a později na rodinné domy. Myšlenky na vlastní kolekci se jim sice honily v hlavě už tenkrát, první ucelenou řadu doplňků však připravily až pro nové tisíciletí. Pojmenovaly ji Déjanew. Brzy se ukázalo, že toto rozhodnutí bylo správné a stalo se odrazovým můstkem pro další tvorbu. Po zhlédnutí jejich kolekce v prostorách Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze jsem zatoužila poznat autorky blíže, a tak jsem se s oběma sešla v jedné příjemné pražské kavárně.
Co znamená název Déjanew? V první kolekci jsme se snažily použít materiály v životě zcela běžné jinak, než je obvyklé. Například židle má sedák a opěrku z nafukovacího pogumovaného textilu. Z papíru jsme vytvořily vázu… Když jsme pro kolekci hledaly název, chtěly jsme slovo, které vystihne náš záměr a zároveň zaujme. Vymyslely jsme Déjanew. Je to složenina francouzského a anglického výrazu a v překladu znamená už nově. Jaké jsou další kolekce? Připravujeme pro každý rok jednu. Druhá se jmenovala Orlando a zahrnovala opět židli, pak porcelánový servis a skleněné vázy s květinovým dekorem. Poslední má název Věci a obsahuje vázy a dekorativní osvětlení. Odkud berete inspiraci? Z prostředí, které nás obklopuje. Citlivě vnímáme každou změnu. Něco je ve vzduchu, cítíme to a posléze reagujeme po svém. Například jsme měly pocit, že design se vydal cestou k naprosté dokonalosti. Věci jsou strohé, oproštěné od všech emocí, častokrát, když se díváte na nějaký předmět, netušíte, zda za jeho vznikem stojí žena nebo muž. Rozhodly jsme se, že uděláme přesný opak. Vtiskneme nápadům naši tvář, naše emoce, aby bylo vidět, že za návrhem stojí žena. Jenže strohost patří k současnému trendu. Ano, netvrdíme, že takovou kolekci někdy nenavrhneme, ale zdá se nám, že podobných předmětů je všude dost a všechny si jsou podobné jako vejce vejci. Vznikají dokonalé věci, oproštěné od pocitů, které by do nich měl autor vtisknout. Co vás víc baví – navrhovat inte-riéry, nebo se věnovat doplňkům? To jsou dvě různé činnosti, které vyžadují odlišný přístup. Interiér navrhujeme pro určitého klienta, se kterým vedeme dialog o konečném výsledku, kdežto návrhy doplňků děláme jen a jen podle sebe. Realizujeme se po svém a to nám přináší radost. Nechceme je samozřejmě dělat do šuplíku. Vystavujeme je a prodáváme v galeriích. Se kterými materiály a barvami rády pracujete? Když něco tvoříme, uvažujeme, hledáme myšlenku, téma, na které budeme reagovat. Od toho se odvíjí tvar a teprve pak přemýšlíme o materiálu, který použijeme. Zpracovat totiž můžeme v podstatě jakoukoliv surovinu, v tomto směru nejsme díky novým technologiím ničím omezeny. Co se týká barev, upřednostňujeme přírodní odstíny, ty dají vyniknout hře světel a stínů. Občas navrhneme nějaký produkt výrazně červený, je to barva, která je vidět a sluší mnoha tvarům. Možná že další kolekce už bude pestřejší. Jak se díváte na současnou českou tvorbu? Kvalitou a invencí se český design v ničem podstatném neliší od ostatních evropských, jediný rozdíl je v tom, že postrádá zázemí v průmyslu. Bohužel zatím nejsou české továrny schopny tohoto potenciálu využít. Do jaké míry vás ovlivňují názory přátel? Nápady sice konzultujeme s blízkými lidmi, ale nakonec to stejně uděláme po svém.
Gabriela Náhlíková (nar. 1966, Pardubice) Leona Matějková (nar. 1966, Brno), absolventky VŠUP v Praze Výstavy: 2001, 2002, 2003 Přehlídka českého designu, Veletržní palác, Praha; 2001, 2002, 2003 galerie Dasmoebel, Vídeň; 2002 Inspirace 2002, Brno; Židle, výstava v Opavě; Židle, výstava v Mikulově; 2003 kolekce Věci, výstava VŠUP; Designblok; Obecní dům v Praze – Současný český design
Kontakty: GALERIE GB, Břehová ulice, Praha 1, tel.: 222 311 060; GALERIE QUBUS, Rámová 3, Praha 1, tel.: 222 313 151; STUDIO GABRIELA NÁHLÍKOVÁ, LEONA MATĚJKOVÁ, Komunardů 31, Praha 7, e-mail: dejanew@dejanew.cz
text: Lenka Haklová foto: archiv |
Modrá je dobrá
|
|
Ač se jedná o kuchyň v malometrážním bytě, na první pohled není patrno, že se muselo bojovat s každým centimetrem. Je několik maličkostí, které dokážou z malého tmavého výklenku vykouzlit prosvětlenou a útulnou kuchyň. Tak například pracovní deska má oproti standardu sníženou hloubku na pouhých 40 cm. Prostor je šikovně rozvržen na levou pracovní plochu, středovou varnou a vpravo je dostatečné místo pro pohodlné mytí nádobí.
Také nerezové spotřebiče (odsavač a trouba) odlehčují tmavší modrou plochu. Díky minimálnímu zastoupení horních skříněk a jejich částečnému prosklení nepůsobí prostor nijak stísněně. Dokonce se sem vešla i chladnička s mrazničkou, ta je skrytá ve vysoké skříni v pravé části sestavy.
Zajímavým prvkem, který byl do kuchyně zakomponován, jsou skleněné tvárnice (luxfery), které vyplňují celou levou část stěny mezi kuchyní a ložnicí a zároveň do kuchyně propouštějí jediné denní světlo. Vzhledem k tomu, že v kuchyni chybí okno, bylo nutné postarat se o dostatek světla umělého. To do kuchyně dopadá z bodových světel, zabudovaných v bukové rampě, ze spodní části odsavače a z centrálního stropního svítidla. Jako materiál k výrobě kuchyně zvolil majitel praktickou a cenově velmi přijatelnou MDF desku potaženou fólií. Korpusy jsou bukové.
Kontakty: KUCHYNĚ VEGA, Sokolovská 120, Praha 8, tel.: 224 811 277, tel./fax: 224 811 411, RÖSLER, Záběhlická 127/28, Praha 10, tel.: 272 650 909, fax: 272 651 046,
text: Lucie Martínková foto: Jiří Kotyza |
Nebojte se posadit
|
|
Současný trend je jednoznačný: preferuje neformální posezení a maximální pohodlí. Kde jinde, když ne doma bychom se s ohledem na současný uspěchaný životní styl měli cítit uvolněně a nestísněně. Domácí „pohovění si“ je ovšem velmi široký pojem. Musí zahrnovat kvalitní posezení, ale i příležitost pro naprosto neformální povalování. A protože sedací nábytek se nachází hlavně v obývacím pokoji, měl by být takový, aby uspokojoval celou škálu forem odpočinku.
Ani doma nejsme vždycky jen sami, přicházejí přátelé, schází se rodina, pozveme někoho důležitého, s nímž chceme jednat v rodinném prostředí. Nebo nás překvapí natolik početná návštěva, že ji vlastně nemáme kam usadit. Pro tento případ je dobré mít v záloze třeba několik netradičních sedadel, která jsou snadno přenosná, skladná…
Pufy a taburety Hodí se do haly, obývacího pokoje, do ložnice i do pokoje dětí – všude tam, kde nechceme, nebo také nemůžeme zabírat místo mohutným a obvykle těžkým křeslem. Taburetky, polstrované sedačky, pufy, bobíky nebo pojízdné stoličky zabírají mnohem méně místa. Variant taburetů a židliček je nespočet, stejně jako je neomezený výběr materiálů.
Nejčastěji jsou v látkovém provedení ladícím se sedací soupravou a jsou osazeny do dřevěných a chromovaných rámů. Výplň čalounění tvoří latex a molitan. Potahovinu zastoupí kůže, plast, dekorační tkanina podle vkusu obyvatel moderní domácnosti či klasicky zařízených bytů. Většinou bývají pufy, taburety a nastavitelné židličky vyhotoveny v klasickém tvaru, i když nalezneme i originální a docela zábavné varianty.
Sedací pytle a polštáře S originalitou a moderním životním stylem si zahrávají hlavně „sedací pytle“, které do rodiny účelných nábytkových doplňků také patří. Na takovém pytli vyplněném molitanovou střiží se sedí úplně nejlépe, protože se přizpůsobí tvarům těla a vratký posez nutí páteř neustále „cvičit“. Nikde netlačí a dozajista to bude účelnější a skladnější výbava pokoje než mohutné křeslo. Praktické jsou také nejrůzněji tvarova-né pevné polštáře, které můžeme jen ledabyle pohodit na podlahu a využít je třeba při sledování televize nebo hře s dětmi, které posedávání na zemi milují.
Netradiční tvary a vzory Současné moderní vzory nábytku můžeme nazvat renesancí let šedesátých. Nábytek tvořený s účastí plastů, s podílem zajímavých tvarů, nových proporcí a živých barev se znovu dostal na výsluní a má obrovský úspěch. V 60. letech začalo hodně tvůrců pracovat s jednoduchými liniemi, kde byl častým dekoračním prvkem proužek, bez ozdob a rohů, se zaoblenými tvary. Dnes designéři vracejí lesk právě těmto zapomenutým formám, aby navázali na tehdejší dobré nápady. Zkuste se nebránit těmto fantastickým tvarům a nějaké si pořiďte. Určitě prozáří váš byt a vnesou do něj znamení hravosti. Bát se nemusíte, sedět a odpočívat se dá na všech.
Nohy na zemi Poloha těla člověka může být při různých druzích činnosti různá, avšak každý typ sezení má člověku umožňovat dosáhnout na podlahu celou plochou chodidla
Víte, že… … vzestup obliby vícefunkčních modelů sedacího nábytku je způsoben: – poddimenzovanou plochou bytů – požadavkem účelného využívání obytného prostoru
Kontakty: ABITARE, Žitná 566/18, Praha 2, tel.: 224 919 140, fax: 224 918 127; CAST INTERIORS, Krakovská 2, Praha 1, tel.: 222 212 420–3 DAK INTERIÉRY, Bayerova 6, Brno, tel./fax: 549 216 051; INTERIER 3000, Divišova 757, Hradec Králové, tel.: 495 214 766, tel./fax: 495 214 660; Guttenbergova 118/2, Liberec, tel.: 482 710 418; KONSEPTI, Komunardů 32, Praha 7, tel.: 222 326 928, fax: 222 321 358; LOCCO, Balbínova 28, Praha 2, tel.: 222 252 141–2, fax: 222 253 502 PRAGONOR, Mánesova 53, Praha 2, tel.: 222 250 131; nám. Na Lužinách 157, Praha 5, tel.: 235 513 636, 235 513 641
text: Lucie Martínková foto: archiv |
Valentýnská čtyřka
|
|
Brambořík Hlíznatá rostlina z lesů a hájů východního Středomoří se latinsky jmenuje Cyclamen persicum. Z ploše kulovité hlízy vyrůstají na sklonku léta pevné srdčité listy krajkované jemnou kresbou na okraji. Pravou chloubou bramboříku jsou ale podlouhlé květy s nazpět ohnutými korunními cípy v barvách od bílé po secesní fialovou. Květy mívají až deset centimetrů, ale v poslední době přicházejí do módy také trpasličí drobnokvěté odrůdy.
Bramboříkům v zimě vyhovuje chladná místnost (8–15 0C) s vyšší vzdušnou vlhkostí. V suchu a teple rychle odkvetou a „zatáhnou“. V době květu potřebují bohatou zálivku do misky (po dvou hodinách vylijte přebytečnou vodu). Nezalévejte do listové růžice, zahnívala by. Jednou za 1–2 týdny přihnojte.
Přes veškerou péči se vám nejspíš nepovede brambořík uchovat více let. Pokud se o to ale chcete pokusit, omezte po odkvětu zálivku a po zatažení nechejte hlízu do července v suchu. Potom ji začněte zalévat a po narašení lístků ji přesaďte. Bramboříku prospěje „letní byt“ venku na polostinném místě. Pokud přežije, nejspíš i pokvete.
Románová kamélie Sestřička čajovníku Camelia japonica z čeledi čajovníkových (Theaceae) je slavná díky románu Alexandra Dumase ml. Obletovaná „dáma s kaméliemi“ si na šaty připínala rudý květ stálezeleného keře, který má domov ve východní Asii. Překrásné červené, bílé nebo růžové květy mohou mít průměr až 12 cm.
Kamélie jsou otužilejší než azalky: zimní optimum je 0–5 0C, letní kolem 20 0C; na podzim už má teplota zase klesat a nesmí kolísat. Květinu potěší vyšší vlhkost vzduchu a polostín. V době květu hojně zalévejte vodou bez obsahu vápna, v létě udržujte půdu jen mírně vlhkou; podpoříte násadu květů. V dubnu, květnu a v srpnu hnojte (hnojivo pro rododendrony), po odkvětu keř přesaďte. Azalka Rhododendron simsii je učené jméno pro další oblíbený zimní dárek. Drobné keříky pocházející z východní Asie mají stálezelené kožovité tmavě zelené listy. Něžné nálevkovité květy o průměru 4–6 centimetrů bývají seskupeny po dvou až šesti kusech do květenství na koncích větviček. Kultivarů je nepřeberně – od bílých po sytě červené.
Také azalce vyhovují chladnější místnosti, nicméně pro založení poupat v létě potřebuje teploty 18–22 0C. Přestože se také prodává jako „krátkodobá“ květina, může vám vydržet několik sezon. Azalka je z čeledi vřesovcovitých (Ericaceae), jež je pověstná svou nesnášenlivostí vápna. Po odkvětu ji přesaďte do rašelinového substrátu nebo seramisu a zalévejte ji měkkou vodou. Na léto zapusťte květináč do země na polostinné místo v zahradě, bohatě zalévejte, od března do července „přikrmujte“ hnojivem pro rododendrony.
Vonná gardénie Bílé květy vás svou vůní přenesou do Pohádek tisíce a jedné noci. Stálezelené keře (čeleď mořenovité – Rubiaceae) rostou stejně jako azalky a kamélie v Číně.
Na rozdíl od azalek a kamélií potřebují gardénie pokojovou teplotu (mezi 18–20 0C). Aby nasadily květy, potřebují noční chlad kolem 15 0C. Stejně jako kamélie shodí poupata při kolísání teplot (prověřila jsem osobně!). Mají raději vyšší vzdušnou vlhkost, a proto je kromě období květu mlžte. Přestože jsou zdánlivě nenáročné, v bytě se jim moc nedaří.
Kontakt: Klára květiny, s. r. o, Husovo nám. 9, 269 01 Rakovník, tel.: 313 512 243, e-mail: klara.kvetiny@iol.cz
text: Jana Pyšková foto: autorka, Lubomír Fuxa, ISIFA |
Ztroskotání na ostrově romantiky
|
|
Jenže té každodennosti se v žádném případě nelze přejíst. To si uvědomil muž, který před několika lety začal hledat luxusní byt s garáží v centru Prahy. Po nemalém úsilí ho našel. Než se však mohl nastěhovat, musel prostor projít náležitými úpravami.
Pohodlí pro dva „Původní dispozice byla navržena pro početnou rodinu, já jsem však hledal byt pro dva mladé lidi. Chtěl jsem, aby byl vzdušný, měl dostatek otevřeného prostoru a uzavřenou soukromou část. Přestože původní koncepce bytu tomuto zadání neodpovídala, velkoryse prosklené okenní plochy a lukrativní místo nakonec rozhodly o jeho koupi,“ vzpomíná majitel, který ke spolupráci na rekonstrukci přizval architekty.
Ti mu pomohli vyřešit prostor tak, aby odpovídal současným trendům a zároveň vyhovoval jeho zvykům a představám. „Majitel si přál maximálně otevřený byt, který bude obývat bezdětný pár. Proto jsme ve spodním patře vytvořili jeden společenský prostor, horní menší patro je soukromé,“ vysvětluje architekt a dodává, že majitel požadoval vyšší technický standard, takže během rekonstrukce bylo mimo jiné provedeno pečlivé odhlučnění a nové rozvody se připravily tak, aby nebyl problém řídit domácnost pomocí počítače.
Výsledkem je vzdušný byt s velkými okny propouštějícími maximum denního světla. Z úzké předsíně se návštěvník ocitne v místnosti, jejíž dominantou je kuchyňská sestava. V těsné blízkosti je logicky umístěn jídelní stůl, na druhé straně je místo pro menší sezení s televizním koutem.
V rozlehlé místnosti zbyl ještě prostor pro relaxační kout, který je zařízen ratanovým nábytkem a příjemnou atmosféru zde doplňuje bohatá zeleň. Součástí spodního patra je hostinský pokoj se samostatnou koupelnou a toaletou. „Uspořádání místností vychází ze stávající dispozice a zachované polohy vnitřního schodiště, kterému jsme změnili vzhled, aby korespondovalo s celkovým pojetím interiéru,“ doplňuje architekt a dodává, že horní patro prošlo důkladnou proměnou. Majitel si totiž přál opravdu prostornou koupelnu, bylo proto nutné propojit původní místnosti v jednu.
„Lázně a koupele patřily už odpradávna k oblíbeným způsobům relaxace. Na dnešní době je příjemné, že si lze některé z prostředků sloužících k regeneraci a načerpání sil pořídit až domů. Koupelna je důležité místo – často zde trávíme více času, než si vlastně uvědomujeme, a proto není dobré tento prostor zanedbávat,“ dodává s úsměvem muž, na jehož přání se v horním patře vybudovala rozlehlá koupelna s teakovým pódiem, do kterého je zabudovaná kruhová masážní vana pro dva. Místnost se navíc opticky zvětšila rozmístěním několika zrcadel a výsledný efekt je umocněn střešními okny, kterými lze pozorovat oblohu. „Za pozornost rovněž stojí speciální podlahová krytina s kamínky zalitými v průhledné pryskyřici. Do takto pojaté koupelny je oblázková podlaha vhodným doplňkem,“ říká architekt.
Jak si zpříjemnit život Součástí rekonstrukce byly rovněž nové podlahové krytiny, zárubně a dveře. Díky stavebním úpravám mohl architekt navrhnout i několik důmyslných nik pro světla. „Majitel si přál ryze moderní pojetí interiéru. Ke kovu a sklu jsme proto navrhli neobyčejně zajímavou dýhu bambusu, která se opakuje na několika místech.“ Technicistní vzhled zdůrazňují i zvolená svítidla, vypínače a dokonalé technické zázemí. „Snažil jsem se maximálně využít dostupné technické vymoženosti, fascinují mě způsoby, jak si jimi zpříjemnit život,“ říká majitel, který si nechal do bytu nainstalovat speciální řídící systém umožňující ovládat osvětlení, elektrické žaluzie a alarm. Součástí vybavení je i rozvod počítačové sítě. Výhodou materiálů zvolených v interiéru je neutrální prostředí, které si majitel může dotvořit podle aktuální nálady a v případě potřeby snadno a rychle atmosféru proměnit. Postačí mu k tomu jen několik doplňků. Takový prostor také dobře funguje ve spojení s prvky moderního umění. „Vstřícnost k umění považuji za jednu z předností dobrého interiéru. Když vybírám obrazy, hledám motivy s vnitřní energií, které prostor oživí a rozzáří,“ vysvětluje mi na závěr sympatický muž a já mohu jen souhlasit.
Kontakty: AUTOŘI (akad. arch. Ivan Zachar, ing. arch. Jana Zábranská, Jiří Volf), Karlova 13, Praha 1, tel.: 608 960 164, 222 220 251; HORIZONT (osvětlení interiéru), Předboj 7, Kojetice u Prahy, tel.: 206 639 676–77; ING. LUBOMÍR KOZÁK (zařízení koupelen), Anglická 7, Praha 2, tel.: 222 241 626, fax: 224 236 309; INTERIO CZ (truhlářské práce), Prokešova 244, Litomyšl, tel.: 461 612 227; MIELE CENTER STOPKA (zařízení kuchyně), Klimentská 46, Praha 1, tel.: 221 851 045, fax: 221 851 046
text: Lenka Haklová foto: Robert Virt |
Svépomoc na pravém místě
|
|
„Nejsme žádní architekti. Tím, že jsme skoro všechno vymysleli sami, budou třeba naše odpovědi znít neobvykle. Musíte to vašim čtenářům vysvětlit, aby si snad nemysleli, že si děláme legraci,“ uvítala nás sympatická genetická inženýrka Birgit ve svém novém domě. Její manžel se v té době věnoval v dokonale vybavené elektronické kanceláři o patro výš svým obchodním aktivitám. Prosklený dům jsme nalezli na kraji malého městečka nedaleko Kolína nad Rýnem. Návštěvníky z Česka ale investoři nemohli nezaskočit – vždyť u nás si dříve skoro každý stavěl svépomocí. Dost často však taková snaha dopadla nepřesvědčivě. V tomto případě je ovšem výsledek opravdu zajímavý. Dokonce se sem sjíždějí zvědavci z širokého okolí…
Chvilka snění Pan Uwe se jako správný obchodník nejdříve zaměřil na internetovou nabídku. Nakonec nalezl jednoduchý program Smart Draw, v němž si mohl sestavit projekt sám. Udělal si tedy představu o nových trendech, technologiích i materiálech a pak se s manželkou pustil do samotného projektování. „To byly nejhezčí okamžiky. Představovali jsme si, jak se nám zahrada bude dívat okny do obývacího pokoje… Prosklené plochy jsme ve svých plánech zvětšovali, až nám nakonec nezůstaly skoro žádné zdi,“ vzpomíná usměvavá plavovláska. Společně se svým manželem potom vyhledávala na internetu firmy preferující moderní technologie. Inspirovali se také všemi dostupnými časopisy o bydlení, až objevili takzvaný BUG-system německé společnosti BUG Alutechnik. Zmíněná soustava prefabrikovaných dílů využívá spojení dřevěných trámů s venkovními hliníkovými panely. Umožňuje vytvořit velké, dokonale izolované prosklené plochy. Projektant Carsten Gross pak „učesal“ představu investorů tak, aby se mohlo vydat stavební povolení. Za devět měsíců byl dům na světě. I tak se ale vyskytly problémy, které dobře známe…
Chvilka beznaděje Když měli hotovou kompletní dokumentaci, najali si manželé jiného projektanta, aby vykonával dozor. Během dokončování hrubé stavby však museli spolupráci přerušit. Dnes už paní Birgit vzpomíná na tyto okamžiky s úsměvem: „Ten pán si stejně zřejmých nedostatků a chyb nikdy nevšiml a navíc se v tom moc nevyznal. Tak jsme se rozhodli, že když si to uděláme sami, rozhodně tím nic nezkazíme. Práci jsme pak zadávali jednotlivě místním firmám.“ Zkušenost, která, jak je vidět, nezná hranic.
Dozvídám se i to, že se nejdříve nastěhovali a teprve potom sami vlastnoručně dotvářeli interiér. Pyšní jsou nejvíc na své malířské práce. To, co tímto způsobem ušetřili, mohli investovat například do designového nábytku. Je tu sice jen pár kousků, ale ty stojí za to.
Chvilka pohody Rodinný dům s kancelářskými i skladovými prostorami už několik měsíců slouží spokojeným majitelům – v tomto případě vlastně i také stvořitelům. Oba pracují doma, a mohou proto už dnes zhodnotit, co udělali dobře a co by dělali jinak. Paní Birgit nejvíce oceňuje orientaci domu: „V zimě slunce dům vyhřívá a v létě jsme před ním dobře chráněni. Kdybychom stavěli ještě jednou, změnili bychom na něm jen některé maličkosti. Okno z ložnice bychom například určitě orientovali do zahrady.“ Protože manželé prosazují ekologické zdroje, pořídili si například zahradní cisternu na dešťovou vodu ke splachování WC. Při dnešních cenách vodného a stočného je to inspirativní i pro nás. Vytápění a teplou vodu zajišťuje centrální plynový kotel. Dům je vybaven ventilačním systémem s výměníkem tepla. Nízkou spotřebu energie zajišťuje především dokonalá izolace zasklených ploch. Ty mají v tomto domě úctyhodné rozměry a jsou i jeho nejvýraznějším architektonickým prvkem. Pan Uwe a paní Birgit si sami dokázali sestavit projekt. Naštěstí je to bavilo a je třeba uznat, že vyhraněný vkus těchto poučených laiků sehrál svou pozitivní roli. V zásadních věcech si ale nechali poradit od zkušených projektantů.
Technické údaje: Zastavěná plocha: 155 m2 Obytná plocha: 150 m2 Prádelna, garáž, sklep: 70 m2 Pozemek: 2 000 m2
Kontakt: BUG Alutechnik, Bergstrasse 17, 88267 Vogt, Deutschland, tel./fax: +49(0) 752 999 90/+49(0) 752 999 9 248, e-mail: HoogovensCCBAU@t-online.de
text: Ljuba Mesteková foto: Ivan Bárta |
Dům vyzývavé krásy
|
|
Dům stojí v rovině nedaleko Kolína skoro uprostřed vsi, ale díky poměrně rozlehlému pozemku mohla být zvolena výtvarná koncepce, která vytváří obyvatelům dokonalé soukromí. Jedna jeho osa dlouhá téměř 43 metrů probíhá od východu k západu a půdorys objektu v tomto směru se blíží tvaru bumerangu. Hlavní vstup do domu se nachází v konvexním oblouku na severní straně obrácené k příjezdové komunikaci a na jižní konkávní stěně jsou situovány všechny prvky spojené s intimním životem rodiny. Tady je umístěn výstup z krytého bazénu, vedou sem velká francouzská okna z obývacího prostoru, na tuto stranu je obrácena většina oken dalších místností a odtud je také několik přímých přístupů do různých částí domu. Značnou plochu tohoto venkovního obytného prostoru počínaje prostranstvím před bazénem kryje dřevěná terasa, která je dokonale chráněna před zraky zvenčí a umožňuje obyvatelům nerušený pobyt venku.
Neokázalé materiály Přitažlivý vzhled domu přitom není dán ani nápadnými materiály. Naopak, na každém kroku je zřejmé, že byly voleny pro docílení estetického souladu, nikoli pro svou atraktivnost či nedostupnost. Betonové tvárnice a obyčejné smrkové dřevo na fasádě, neomítnutý beton v interiéru, technický plech jako koberec na schodišti a obložení parapetů, střecha z předzvětralého pozinkovaného plechu a přiznané konstrukční prvky na různých místech – to vše umocňuje jednoduchost a čistotu celkového řešení. Jednotlivé vnitřní funkční celky jsou oddělovány prolamovanými stěnami bez dveří, takže zde vznikly zajímavé průhledy interiérem jak v horizontálním, tak ve vertikálním směru. V takto komponovaném prostoru je v přízemí otevřený obytný prostor, jídelní část, kuchyň, hygienické zařízení, garáž a technické zázemí domu. Ve druhém podlaží je visutá pracovna s průhledem do obytného prostoru, dvě ložnice a místnost pro hosta. Jednotícím prvkem interiéru jsou mimo jiné podlahy, na nichž je všude položeno korkové linoleum. Svislé konstrukce jsou zděné, pultové střechy mají dřevěnou trámovou konstrukci, která je nad bazénem doplněná lepenou vaznicí.
Dvojí tvář domu Z venkovního pohledu působí dům z každé strany naprosto odlišně. Určitá strohost severní fasády záměrně odrazuje nevítaného návštěvníka – dům se zde tváří tak trochu jako nepřístupná pevnost. Zato její protějšek, k jihu otevřená strana, působí naopak jako členité venkovské stavení skládající se z několika jednotek. Část domu, v níž se nachází za prosklenými otvíracími stěnami bazén, může být zcela zakryta posuvnými dřevěnými žaluziemi a v tomto stavu by mohla být považována i za velmi elegantní hospodářské stavení, což nemá být v žádném případě hanlivé označení. Následují velká francouzská okna vedoucí do obytného prostoru a na ně navazují dva různě vysoké bloky omítnuté bílou broušenou omítkou s nepravidelně umístěnými vstupy. Okna jsou tu náhle nevelká, dveře sice prosklené, ale jinak klasické, a dojem je opět ryze venkovský – čisté vesnické stavení, v němž jsou okna a dveře podřízeny vnitřnímu uspořádání místností.
Stejná krevní skupina Už mnohokrát bylo v této rubrice řečeno, že při vytváření projektu rodinného domu je ideální, když investor osloví architekta se shodným estetickým vnímáním a výtvarným názorem. Jedině v takovém souznění může vzniknout tvořivá spolupráce a na jejím základě obapolně uspokojující výsledek a třeba i mimořádné dílo. Oběma stranám však musí být současně zachována určitá míra svobody pro samostatné a druhou stranou respektované rozhodování, což zase předpokládá hlubokou vzájemnou důvěru. V tomto případě si investor vybral architekta Jana Línka na základě jiného realizovaného domu, který se mu okamžitě zalíbil. Časem se pak navíc ukázalo, že přes značný věkový rozdíl se investor a jeho architekt shodují i světonázorově a zpočátku pouze pracovní vztah přerostl v osobní přátelství. Takový vývoj dnes už není neobvyklý, protože se naštěstí lidé stejné krevní skupiny vzhledem k architektuře dokážou snáze než kdysi vyhledat, ostatně také díky médiím, která v tomto procesu účinně napomáhají. V něčem byly okolnosti zrodu tohoto domů přece jen mimořádné. Už první schůzka investora s architektem byla velmi krátká. Rychle se shodli na celkovém konceptu, architekt vyslechl představy zákazníka o tom, co by měl dům obsahovat, a dostal značnou volnost pro konkrétní řešení. Když přinesl na další schůzku prostorový model, vzbudil u investora nelíčené nadšení. A to už se tak často nestává. Boomerang se pak při realizaci přece jen poněkud přizpůsoboval jak přáním investora, tak dodatečným nápadům architekta, který programově řešil řadu detailů až ve vztahu ke konkrétní situaci.
Původní prostorový model byl však víceméně dodržen a vznikl tak výjimečný objekt, který plně uspokojuje jak majitele, tak architekta.
Slovo majitele Jsem přesvědčený zastánce funkcionalismu s hi-tech prvky a přál jsem si dům v tomto duchu. Než jsem architekta Línka oslovil, byl jsem se podívat na rodinnou usedlost v Kostelci nad Černými lesy, rovněž od něj, a bylo mi hned jasné, že jsem našel svého architekta. Dohoda pak probíhala velmi rychle, prostorový model mě nadchl, takže mé „ano“ nemělo stín zaváhání. Dnes mohu říci, že se zde všichni cítíme moc dobře, třebaže nám chvíli trvalo, než jsme si na tu prostorovou bohatost zvykli, protože jsme se sem přestěhovali z běžného panelového bytu. Zejména pro moji ženu to byl doslova šok, ale nedávno jsme se shodli, že už bychom se nechtěli vrátit do malých uzavřených místností s malými okny. Tady nám vstupuje příroda přímo do bytu a propojený interiér nám tak poskytuje netušenou svobodu.
Slovo architekta Rád projektuji rodinné domy a vily, třebaže s vědomím, že vždy na sebe beru nelehký úkol. Ta obtížnost spočívá zejména v tom, abych našel klienta, s nímž mám společnou řeč. Jakmile se ukáže – a to je možné rozpoznat velmi brzy –, že se naše výtvarné cítění rozchází, je vždycky lepší se rozejít, protože společné dílo by nám přinášelo namísto radosti frustraci. Bohudíky mám v poslední době štěstí na takzvané osvícené klienty, s nimiž přichází souzvuk jaksi samozřejmě. Vůbec mám pocit, že se ve výstavbě rodinných sídel u nás něco mění k lepšímu. Začínají se stále častěji objevovat zákazníci žádající nejen kvalitní bydlení a případně osobní reprezentaci, k níž bude jejich dům přispívat, ale chtějí se podílet na vzniku architektury s charakteristikou uměleckého díla. Nacházím vzdělané klienty, kteří mají vyhraněné estetické vnímání a hledají architekta s konvenujícími představami, ale jsou zároveň také schopni poskytnout mu dostatečný prostor pro tvůrčí experimenty. Ze strany architekta je vůči klientovi zase nutná maximální odpovědnost a respekt k jeho zájmům.
Při stavbě Boomerangu k takové ideální shodě došlo, třebaže byl mezi námi značný generační rozdíl. Práce na tomto projektu byla pro mě radostí a vím, že majitelům dělá dům radost rovněž.
Ing. arch. Jan Línek – 1943 v Praze – 1966 ukončené studium na ČVUT Praha, Fakulta architektury – od r. 1966 činnost v ateliéru GAMA architekta Karla Pragnera – 1970–1990 působení v týmu architektů spolu s Vlado Miluničem – od r. 1990 vlastní Architektonický ateliér L & P
Kontakty: ARCHITEKTONICKÝ ATELIÉR L & P, Kubišova 22, Praha 8, tel./fax: 284 681 145; STAVEBNÍ FIRMA ING. PAVEL MATYÁŠ, K Dílnám 684, Kolín, tel.: 321 714 302
text: Bea Fleissigová foto: Oto Pajer |
Křivoklátský letohrádek
|
|
Málokdy se podaří, aby přání investora a fantazie architekta byly v takovém souladu jako v případě tohoto osobitého víkendového sídla. Ještě před dvěma lety přitom stávala na jeho místě obyčejná chatka ze sedmdesátých let. Majitelé se ale tehdy rozhodli k demolici původního objektu a ke stavbě domu, který by jim poskytl příjemné, vkusné a kontemplativní prostředí k trávení volného času. Milují přírodu, mají výrazné múzické sklony a velkou fantazii. Asi i proto umožnili architektu Stanislavu Pickovi vytvořit osobitý projekt lesního sídla. Je inspirovaný kamennými zídkami, romantickými polozbořenými tvrzemi, vyhlídkami a poutními místy, typickými pro českou krajinu. Svou roli zde sehrálo i magické kouzlo pahorku, před nímž se doširoka otevírá vyhlídka na zalesněné křivoklátské kopce.
V magickém kruhu Při hledání specifické podoby domu vycházel Stanislav Picek nejprve z charakteru pozemku, který má tvar kužele s plochým, jakoby seříznutým vrškem. Navrhl zformování nejvyšší vrstevnice pahorku do tvaru přesného kruhu, což byl jediný výrazný kultivační zásah do krajiny s lesním porostem. Ohleduplný vztah k přírodě osvědčil architekt zachováním smíšeného lesního porostu na hranici kruhového palouku, přičemž jedna sošně vzrostlá borovice byla zakomponována i do prostoru magického kruhu. Do kruhového pozemku a svahu osázeného mateřídouškou a vřesy pak autor umístil dvoupodlažní objekt z červeného pískovce se strohou obdélníkovou dispozicí. Jeho střechu lze využívat jako prostornou obytnou terasu, přístupnou po „barokně“ velkorysém schodišti.
Rehabilitace padacího mostu Tvarová jednoduchost a minimalismus jsou charakteristickými rysy celého objektu. Podélný hranol se zkosenou zadní stěnou vklíněný do svahu zdobí jen efektní opláštění z hrubě opracovaného červeného pískovce, navozující romantickou reminiscenci gotických hradů. Do volných spár mezi kameny by se měly co nejdříve uchytit mech, lišejníky a břečťan, aby se celý dům postupně „ozelenil“ a splynul tak s okolním prostředím. Střídmá jednoduchost vnějšího pláště vychází i z důsledného užití pouze dvou stavebních materiálů. Z již zmíněného pískovce jsou například vyrobeny i parapety kolem oken. Beton byl použit na dvě venkovní úzká boční schodiště i na široké schodiště stoupající po šikmině ke střešní terase. Ta je pak vydlážděna takzvanou pražskou mozaikou. Z jejího středu vystupuje betonový hranol komínového tělesa protnutý na mnoha místech skleněnými čočkami. Těmi proudí do interiéru přirozené světlo. Hlavním účelem prostorného schodiště je ale předem promyšlená funkce auditoria při sezonních hudebních produkcích. Skutečně pozoruhodným estetickým a zároveň užitným prvkem této stavby je však „padací most“ uchycený na ocelových řetězech, který po vyklopení slouží jako balkon. Nepostradatelná součást obranného systému středověkých hradů zde získala novou roli, protože po spuštění otevírá celý prostor interiéru nádhernému výhledu na protější zalesněné jižní svahy. Po zaklopení se zase vrací ke svému původnímu účelu – funguje jako pevná okenice tvořená dřevěnými fošnami na kovovém rámu, nedobytně uzavírající celý objekt před nezvanými hosty. Mechanismus sklápění „mostu“ je ovládán důmyslným systémem ozubených kol a do jisté míry i lidskou silou, která musí před zaklopením manuálně sklopit subtilní kovové zábradlí.
Minimalismus a elegance interiéru Stejnou střídmost jako v exteriéru osvědčil architekt Picek i při řešení celkového pojetí interiéru. Promyšlená koncepce minimalistické jednoduchosti a přitom značného uživatelského komfortu je navržena na míru životního stylu majitelů. Centrem domu je podlouhlý obytný prostor, vzadu ukončený šikmým stropem pod schodištěm na střešní terasu. V bočních stěnách jsou pak barevně dokonale maskované neviditelné dveře do dalších místností, přesněji řečeno nik zapuštěných do obvodového zdiva. V nich se nacházejí zádveří, maličká pracovna, kuchyňka a koupelna s oddělenou toaletou. Zajímavým řešením je umístění dvou lůžek do takzvaných spacích nik v těsné blízkosti stěny, jež se do přírody otevírá zmíněným „padacím mostem“. Obě niky jsou vyloženy světlým dřevem a večer osvětleny nepřímým umělým osvětlením. Důležitým prvkem umožňujícím pohodlný kontakt obytného prostoru s volnou krajinou je posuvná skleněná stěna. Když zcela zmizí v bočních nikách, otevře se celý interiér jako hluboká lodžie. Obytný prostor je rozdělen komínovým tělesem s krbovými kamny, která ho vzhledem k nadstandardním tepelněizolačním vlastnostem objektu v chladném počasí dobře vytopí. Díky skleněným čočkám proniká dovnitř dostatek denního světla. V suterénní části nabízí dům ještě místnost s technickým zázemím domu, malou dílnu a úložný prostor na zahradnické náčiní.
Prostá krása jednoduchosti Zařízení interiéru stojí na poklidné harmonii barev a materiálů. Měkce bílé stěny, v nichž se pohledově ztrácí identický smetanově bílý lak všech dveří, navozují pocit vzdušnosti a čistoty. S ním ladí světlá barevnost užitého dřeva a subtilních ratanových křesílek. Kontrastně působí jen černá krbová kamna a především masivní kruhový mahagonový stůl, který je dominantou celého zadního prostoru. Zařízení pak už doplňuje jen malé klavírní křídlo, jehož zvednutá deska kopíruje zešikmení stropu. Další nábytek už dům ani jeho majitelé, kterým k odpočinku a pohodě postačí jen okolní příroda a pár knih, nepotřebují.
Vřes a mateřídouška S takřka středověkou jednoduchostí a přirozeností byla vyřešena i zahrada obklopující tuto pískovcovou „tvrz“. Centrální kruhový palouk pokrývá udržovaný kvalitní trávník. Ze dvou třetin pak kruh výrazně kopíruje kuželovitý terén svahů osázených mateřídouškou a vřesem. Objekt s kruhovým paloukem je vsazen do lesního porostu. Celek této osobité víkendové chaty v křivoklátských hvozdech působí vkusně neokázale a harmonicky s okolím. Přes inspiraci romantismem se jedná o soudobou architekturu.
Architekt: Ing. akad. arch. Stanislav Picek (1945) absolvoval v roce 1963 na střední uměleckoprůmyslové škole obor výstavnictví, interiér. V letech 1963–1969 studoval na Fakultě architektury ČVUT, ve studiu pak pokračoval na pražské AVU. Po absolutoriu působil v zahraničí – nejprve v Íránu, kde v polovině sedmdesátých let realizoval budovu Pahlavi Museum And Audiovisual Theatre Of The 6th Bahman v Teheránu. Dále působil například v kanadském Vancouveru (je autorem Pavilonu Britské Kolumbie s náměstím Národů a Pavilonu pro společnost Canadian Pacific na výstavě Expo ‘86 i dalších objektů). Další jeho projekty byly realizovány v USA, Japonsku, Belgii, Švýcarsku a SRN. Jeho dílo je zastoupeno i ve sbírkách architektury 20. století Národní galerie v Praze. Poslední realizovaná práce – Anděl City Multikino v Praze – získala v roce 2002 v Cannes prestižní ocenění MAPIC Award za nejlepší projekt v oblasti zábavního průmyslu v Evropě. Multikino bylo rovněž oceněno v rámci Grand Prix Obce architektů.
Technické údaje: Obestavěný prostor: 486 m3 Obytná plocha: 60 m2 Užitná plocha: 112 m2
Kontakt: Satra Picek Architects, s. r. o., Ing. akad. arch. Stanislav Picek, Sokolská 32, 120 00 Praha 2, tel : 296 337 171, fax : 296 337 179,
text: Lucie Konášová foto: Pavel Štecha |
Petra Minářová – Zařizování mě baví
|
|
To ukáže čas. Ráda bych se stejně jednou přestěhovala do domku za Prahu. Bydlet blízko přírody a současně nedaleko rušného života velkoměsta považuji za ideální varian-tu. Taky bych si tam mohla občas vozit milovanou kobylku – sní o budoucím životě dlouhonohá kráska, které bydlení na sto metrech čtverečních prozatím bohatě stačí.
Vzpomínky z cest Právě úspěch v prestižní soutěži krásy odstartoval její modelingovou dráhu, která obnáší hodiny strávené na cestách mezi světovými metropolemi. Odměnou jí je nejen zajímavá práce, ale zároveň možnost poznat nejrůznější kouty světa a jejich kulturu. Z cest si modrooká blondýnka přiváží drobnosti, které nakupuje cíleně kvůli zútulnění svého domova. Jakmile jsem vstoupila do bytu, bylo patrné, že tu ještě nedávno vládla ruka architekta, i když do jisté míry řízená přáním majitelky. Jaké jste měla nároky při zařizování svého domova? Přála jsem si jednoduchý moderní styl v kombinaci se starožitným nábytkem. Proč právě takovou kombinaci? Líbí se mi starožitný nábytek, mám pocit, že ze sebe vyzařuje du-cha minulosti. Cítím z něj určitou noblesu, ale v bytě zařízeném pouze jím bych se necítila dobře. Nábytek je tmavý a myslím, že by byt působil ponuře. Proto jsem zvolila moderní nábytek, který jsem okořenila starožitnými kousky. Sledujete současný styl bydlení? Ano, ale abych řekla pravdu, příliš se s ním neztotožňuji. Preferuji hřejivější styl, například Provence – jemné krémové barvy, hodně dřeva, kameny, mozaiky atd. Ale doma ho nyní nemáte… Nějak se sem nedostal. Nehodil se k některému nábytku, který už jsem měla, tak jsem nakonec zvolila jinou variantu. Ale třeba se to jednou změní. Myslím, že v tomto směru dozrávají lidé časem. Všechny ovlivňuje prostředí, ve kterém žijí. Hodně cestuji a nasávám atmosféru jiných kultur, čím víc se rozhlížím, tím víc se mění můj názor. Na všechno, bydlení nevyjímaje. Jsem kreativní člověk a nebojím se udělat radikální změnu a domov celý proměnit. Co vás baví na zařizování? Sedm let jsem navštěvovala výtvarnou školu, mám jisté umělecké sklony a zařizování mě baví, ostatně jako většinu žen. Vybírám nábytek, kombinuji a hledám doplňky. Navíc to dělám pro sebe, do bytu se každý den vracím a je pro mě podstatné vcházet do útulného domova, kde najdu dostatek prostoru pro relaxaci. Ke spolupráci jste přizvala architekta… Ano, jeho názor je určitě důležitý. Manžele Greguškovy jsem potkala ve chvíli, kdy jsem si vybírala v jejich showroomu nábytek. Dost mi pomohli, i když hlavní myšlenka byla moje. Preferují totiž současný moderní styl, který na mě působí dost studeně. Byt musí být v první řadě útulný. Máte pocit, že vás architekti posunuli v oblasti bydlení dál? Pomohli mi s výběrem nábytku a ukázali mi několik docela jednoduchých triků, které jsem neznala a které interiéru určitě pomohly. Například jak místnosti zútulnit pomocí barev a materiálů. Můj byt je v historické zástavbě, kde jsou dost vysoké stropy a poměrně velké místnosti, chtěla jsem, aby byt působil zabydleně. Ukázali mi, jak působí kombinace nástěnné malby s textilními tapetami. Výsledek skutečně ohromně pomohl celkovému vzhledu. Nenapadlo vás, že byste se mohla věnovat zařizování profesionálně? Samozřejmě že přemýšlím, co budu dělat dál, ale přestože se mi tato oblast líbí, asi ji přenechám povolanějším. Mám několik kamarádů, kteří vystudovali architekturu, a dobře vím, že to nebyla procházka růžovým sadem. Na druhou stranu si myslím, že se dokážu vcítit do přání a pocitů svého okolí, možná že bych navrhovat interiéry uměla.
Kontakt: ABITARE (interiérové vybavení), Žitná 566/18, Praha 2, tel.: 224 919 140, fax: 224 918 127
text: Lenka Haklová foto: Tomáš Pánek |
