|
|
Hana Zagorová – Nazpívala 750 písní. V letech 1977-85 jí bylo uděleno 9 zlatých slavíků. Získala 12 zlatých a 4 platinové desky. Nejcennější z platinových desek jí byla udělena za rekordní prodej jednoho milionu hudebních nosičů jediného titulu. – CD s názvem Hanka se stalo druhým nejprodávanějším hudebním nosičem v ženské kategorii za rok 2002. – Píše texty a scénáře, autorsky se podílela na několika cyklech televizních pořadů, které zároveň moderovala. – Tři roky s manželem autorsky připravuje a moderuje pořad Hogo Fogo vysílaný televizí Nova.
Štefan Margita – Operní tenor, který má ve svém repertoáru nejlepší role z oper Leoše Janáčka stejně jako například dona Ottavia v Donu Giovannim a mnoho dalších. – Pravidelně zpívá v operních domech La Scala v Miláně, Covent Garden v Londýně, Stuttgartu, Budapešti, Monpellieru, Florencii, Tel Avivu, Berlíně, Salcburku, Paříži nebo Tokiu. – Spolupracoval například s dirigenty Claudiem Abbadem, Gerdem Albrechtem, Vladimírem Askhenazym, Jiřím Bělohlávkem, Garry Bertinim nebo Sejdži Ozawou.
Proč jste se stěhovali z tak atraktivní čtvrti, jakou jsou pražské Vinohrady? H. Z.: Chtěli jsme nový byt, abychom mohli začít nový život. Čas od času by to prý člověk měl udělat. Náš starý byt jsem měla ráda a v rámci postupné rekonstrukce jsem se s ním dokonale sžila. Věděla jsem přesně, který trámek se smí a který nesmí vybourat, který šroubek nebo hřebík je nezbytný…, ale potřebovali jsme větší byt, než byl ten na Vinohradech. Š. M.: Shodou okolností jsem v jednom z čísel Moderního bytu našel inzerát, který nás zaujal. Nabízel byt v domě, kde však, jak se později ukázalo, nebyl výtah. Development nám pak nabídl jiný ze svých bytových domů, který má výtah, parking – a skvělou polohu. Dlouho jsme neváhali. Bylo těžké opustit milovaný byt? H. Z.: Bylo. Poslední půlrok na Vinohradech jsem se chovala trochu sentimentálně a hladila zdi. Loučila jsem se s bytem, který jsem si vybudovala. Jenže pak přišlo stěhování a tím jsme udělali čistý řez. Dnes nelitujeme. Přesně si vzpomínám na den, kdy jsme se stěhovali. Ty jsi, Štefane, zpíval v Neapoli, já jsem měla večer koncert v pražské Lucerně a pak jsme s kamarády z fanklubu nosili posledních dvacet jedna krabic až do čtyř do rána. V noci ze sedmnáctého na osmnáctého prosince jsem tady spala poprvé. Byl to nádherný pocit.
Říká se, že co se první noc zdá, to se splní. Co se vám tedy zdálo? H. Z.: Kupodivu nic. Spala jsem tři hodiny a nějak jsem to nestihla. Radil vám někdo při volbě minimalistického stylu bydlení? H. Z.: To byl od začátku záměr. V předchozím bytě jsme měli starožitnosti a spoustu koberců. Zatoužili jsme po změně a všeho jsme se zbavili. Š. M.: Miluji jednoduchost. Pořídili jsme si nový nábytek a spálili mosty. Poradil nám to i pan architekt Oldřich Hájek a jsme mu vděční. Není z těch lidí, kteří prosazují své nápady za každou cenu, dovede naslouchat jinému názoru. Takže jste se řídili zlatým pravidlem, že z předchozího bytu si odnesete jen to, k čemu máte skutečně vztah? H. Z.: Nevíme, jestli jsme vědomě sledovali jakákoli pravidla, ale faktem je, že nám zůstala pouze pohovka, knihy, obraz, psací stůl po prababičce a pár drobností. Něco jsme prodali, něco jsem dala sestře. Naslouchal architekt Hájek i snahám o změnu dispozice bytu? H. Z.: Jistě. Měnili jsme dispozici už v plánech, takže to nebyl problém. Také jsme se rozhodli ovlivnit podobu schodiště. Vypadá sice subtilně, ale je neuvěřitelně pevné a zábradlí je vyrobeno z bezpečnostního skla. A co kuchyň? Měli jste také o ní konkrétní představu? H. Z.: Při plánování kuchyně jsem byla absolutně nesmlouvavá. V rámci malého prostoru jsem chtěla všechny přístroje s výjimkou drtiče. Drtiče odpadu nemáme rádi. Jsou podle našeho názoru neekologické. Jak často vlastně vaříte? Š. M.: Málo (poťouchlý úsměv směrem k manželce). H. Z.: Štefan přehání. Tady jsme zatím pro samou práci moc nevařili, ale jinak míváme dost hostů. Vařím ráda, jenže musím vždy vyšetřit čas. V tomto bytě se mi to téměř nepovedlo, ale brzy bude otevírací večírek, přijďte.
Zaujal mě obraz Victora Vasarelyho. Visel už v předchozím bytě? Š. M.: Kdepak. Viděl jsem ho vystavený v jedné pařížské galerii a majitelka mi tehdy řekla, pokud si ho ještě dnes koupíte, dám vám padesátiprocentní slevu. Okamžitě byl můj. H. Z.: Zapomněl jsi, Štefane, říct, že tento druh umění je tvoje krevní skupina. Máš ho přece ještě raději než telefony (a vrátila tak manželovi poznámku na téma vaření).
Když už jsme u obrazů, nikde nevidím váš portrét, plakáty, zlaté desky nebo zlaté slavíky… H. Z.: (Upřímný smích) Nejsem příliš sebestředná. Ne, vážně, já si na to vůbec nepotrpím. Už ani všechny své desky nemám. Co říkáte, však není tak docela pravda, protože ten obraz za vámi od Jana Kunovského…, tak to jsem já.
Kdybyste mě neupozornila, asi bych vás v té stylizaci nepoznal… Mimochodem, co jste s těmi slavíky vlastně udělala? H. Z.: Zlaté slavíky mám v zásuvce a pár zlatých desek je uložených v šatně. Sklony k soukromým „síním slávy“ však neodsuzuji. Když má někdo tu potřebu, ať si doma vystaví třeba houpacího psa.
Kontakty: AMBER INTERIÉR (nábytek a doplňky), Vinohradská 48, Praha 2, tel.: 224 253 487; AT DEVELOPMENT, Podolská 126, Praha 4, tel.: 241 433 548; BATH (vybavení koupelen), Na Poříčí 22, Praha 1, tel.: 222 313 446; EUROHOF (kuchyň), Žitná 52, Praha 2, tel.: 222 874 235–36; FINALY (skleněné dveře), Na Dyrince 11, Praha 6; KANDA (dřevěné konstrukce a kuchyňský pult), Na Šmukýřce 17, Praha 5, KLOU DESIGN (nábytek a doplňky), Holečkova 1013/34, Praha 5, tel.: 257 317 964; MIELE (bílá elektronika), Hněvkovského 81b, Brno, tel.: 543 553 111; PODZIMEK & SYNOVÉ (podlahy), Váňovská 528, Třešť, tel.: 567 214 241–44, fax: 567 214 034; ŠAFR HÁJEK ARCHITEKTI, Pod Radnicí 2a, Praha 5, tel.: 257 225 950,
text: Petr Tschakert foto: Filip Šlapal a Marie Votavová |
Blog
Snadno a bez úrazu
|
|
Kde se vůbec vzalo tak složité slovo jako ergonomie? Pár vědců dalo hlavy dohromady a shrnulo některé poznatky z psychologie, biologie a antropologie, jež řeší vztahy mezi člověkem a okolím, ve kterém se pohybuje. V našem případě se jedná o kuchyň jako pracoviště a náš pohyb v ní.
Pracovní plocha Asi byste nevěřili, jak je důležité správně uspořádat pracovní plochu. Zde platí pravidlo: na jedné straně by měl být umístěn dřez s odkapávačem, následovat by měla přípravná pracovní plocha, na ní navazovat varné centrum. Zbude-li místo, varné centrum by mělo mít po obou stranách volnou plochu k odkládání připravených potravin a nádobí. Lednice, kam při vaření velmi často saháme, nebo potravinová skříň by měly být v blízkosti varného, mycího i přípravného místa. Co se týká centimetrů, platí, že součet délky stran trojúhelníku mezi vařením, mytím a ukládáním potravin by neměl přesáhnout 650 cm. Tento rozměr je optimální k tomu, abyste si ušetřili kroky při vaření. Takže toužíte-li po pěkné prostorné kuchyni, dejte si pozor na to, abyste to s těmi centimetry nepřehnali, a ohlídejte si výše zmíněné rozměry.
Ve špičkově vybavených kuchyních podle nejnovějších trendů najdete pracovní plochu rozdělenou na několik nestejně vysokých míst. Nejníže by mělo být umístěno varné centrum, to proto, abyste lépe viděli do hrnců a pohodlně mohli sledovat průběh vaření. Pracovní plocha má mít výšku asi 85 až 90 centimetrů od podlahy, tedy o něco výš, než je varná. Nejvýš si můžete dovolit umístit dřez s odkapávačem. Na dno dřezu byste měli volně položit ruce, aniž u toho budete ohýbat záda. To jsou obecná pravidla přizpůsobená standardu. Je jasné, že rodina basketbalistů si pořídí kuchyň s celkově vyššími rozměry.
Pohodlný nábytek Současným trendem je zvětšovat hloubku pracovní desky z bývalých 60 až na 80 centimetrů. Do zadní části (ke zdi) takto zvětšené desky lze umístit i praktický multifunkční kanál. Podle jeho vybavení tam můžete ukládat nejrůznější kuchyňské náčiní, jeho součástí může být i odkapávač na nádobí. Díky této délce se může zvětšit i hloubka horních skříněk na úkor jejich výšky. Tím se horní skříňky stávají lehce dostupné ze země a zmenšila se i možnost úrazu hlavy o spodní hranu skříňky. I otvírání horních skříněk se mění. Dejte přednost výklopnému či sklopnému mechanismu, posuvným dvířkům, či módním roletkám před klasickým otvíráním do stran. Je to pohodlnější a bezpečnější. Spodní skříňky jsou snáze dostupné, jsou- li vybavené plnovýsuvnými mechanismy. V praxi to znamená, že pouhým jedním prstem snadno vysunete celou objemnou zásuvku. U skříněk, které se otvírají do stran, mohou být klasické police nahrazeny výsuvnými drátěnými rošty, které si jednoduše vysunete a vše budete mít pěkně po ruce, už žádné namáhavé nahýbání do skříněk. Stejně tak je to u rohů kuchyňské sestavy. To, co bývalo ukryté hluboko v útrobách rohové skříňky a dostupné jen s nebezpečím úrazu hlavy, můžete mít jako na dlani díky otočným rondelům nebo výsuvným rohovým mechanismům.
Snadno dostupné spotřebiče Ergonomická pravidla zásadně mění i umístění spotřebičů. Z úrovně spodních skříněk se stěhují do výšky očí, týká se to trouby, mikrovlnné trouby, myčky, popřípadě menší lednice. U digestoře platí rozměr cca 60 cm nad varnou deskou. Zůstanete-li u klasického umístění trouby, k bezpečné manipulaci s horkou troubou potřebujete mít kolem ní alespoň 100 cm volného prostoru.
Po čem chodíme Napadlo by vás, že i podlaha může hrát v ergonomii význačnou úlohu? Neměla by být příliš tvrdá a kluzká. Delší pohyb na tvrdé podlaze škodí páteři a vazům. Za nevhodnou podlahovou krytinu používanou pro kuchyň se považuje dlažba. Co je tedy ideální? Zkuste korek, některý z typů linolea nebo dřevěnou plovoucí podlahu.
Důležité centimetry – pro středně vysoké osoby by měla být výška pracovní plochy 85 až 86 cm – při práci v kuchyni by se páteř neměla ohýbat víc – než o 20 stupňů – optimální hloubka pracovní plochy se mění z dřívějších – 60 na 75 až 80 cm – pro průchod kolem jídelního stolu potřebujeme minimální prostor – 120 až 150 cm – akční prostor, který obsáhneme bez zvýšené námahy, má rozsah – 120 až 165 cm – klasická výška jídelního stolu se pohybuje – od 72 až do 75 cm – pořídíte-li si barovou židli, standardní výška sedáku – od země má být 75 cm
Kontakty: EUROHOF, Žitná 52, Praha 2, tel.: 222 874 235; IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 251 610 110; INTERIÉR ČÁP, Budějovická 11, Praha 4, tel.: 241 732 285; KONSEPTI, E. Krásnohorské 4, Praha 1, tel.: 222 326 928; M. G. DISTRIBUZIONE, Štěpánská 4, Praha 2, tel.: 224 941 431; RÖSLER, Záběhlická 127/28, Praha 10, tel.: 272 650 909
text: Tomáš Leibner foto: archiv |
Eklektická Linda Finková
|
|
Když přiznává, že výběr zařízení vždycky podléhá rodinné radě, dnes se vydala do pražských showroomů se mnou sama. Vždycky ale myslela i na ostatní členy domácnosti, v potaz brala také praktickou stránku, a přestože měla k dispozici pomyslný neomezený účet, rozhodovala dokonce i cena.
Středoevropský typ Než jsme se dostaly k samotnému výběru nábytku, povídaly jsem si o tom, kde by vlastně chtěla bydlet. „Určitě by to měl být domek s adekvátním počtem místností, tak aby každý měl soukromí. Ideální by byla Praha, případně blízké okolí. Když si můžu vybírat, tak přece jen preferuji město, aby k nám mohly pohodlně chodit návštěvy,“ říká Linda. „A nelákala by vás třeba některá slunná země s mořem?“ – „Manžela určitě ano, ten se vždycky nadchne místem, kde je slunce a moře, a chce tam žít, ale já jsem spokojená s městem, kde jsem se narodila.“ „Takže máme, řekněme, domek se zahrádkou pro děti a psy v jedné z krásných pražských čtvrtí. Jak by měl vypadat?“ – „Asi bych se přizpůsobila současnému trendu, tedy spodní patro s velikánskou místností, kde by byla propojená kuchyň s obývacím pokojem, a o patro výš by byly ložnice.“ – „A nevadily by vám schody?“ – „Na stáří asi ano, ale to si představuji, že se zase s manželem přestěhujeme do menšího bytu a dům necháme dětem. Nám nikdo v začátcích v tomto směru nepomáhal a moc dobře vím, jaké to je, když jste v produktivním věku, máte děti, ale nemáte pořádně kde bydlet. Vím, že se budu snažit našim potomkům tuto životní etapu maximálně usnadnit,“ říká s určitostí a také dodává, že by dům měl mít velkou a k bydlení upravenou půdu. „Říkali bychom jí hračkárna. Takové dětské království, kde by měly děti nejrůznější hračky. Spousta z nich se neuklízí každý den… třeba autodráha… myslím, že tady i my, dospělí, najdeme spoustu možností, jak se vydovádět.“
Líbí se mi všechny styly Když jsme si ujasnily, jak by měl vysněný dům dispozičně vypadat, začala ho Linda zařizovat. „Nemám vyhraněný vkus, líbí se mi téměř všechny styly,“ říká zpěvačka a vzpomíná na byt rodičů. Ten je zařízen starožitným nábytkem, takže ani v jejím fiktivním domě, by takové vybavení nemělo chybět. „Říkáme mu dědkárna a maminka tu přijímá návštěvy. My bychom mohli mít takový salonek. Posadili bychom se do pohodlného úšáku z masivního dřeva a popíjeli kávu.“ Další pokoj by byl pak v moderním odlehčeném stylu se sedací soupravou se subtilním podnožím, nízkou nábytkovou stěnou a televizním stolkem. Součástí domku by byla určitě zimní zahrada plná pestrobarevných květin, v koutku by bylo připravené ratanové sezení s měkkými sedáky. Když zkouší červené sofa, zároveň uvažuje o ložnici. „Měla by mít určitě maximálně velkou postel, alespoň 2 x 2 metry. Občas za námi přijde dcera a při představě, že budeme mít další dítě a budeme tam čtyři, tak nám ani nic jiného nezbývá.“
Když zkoušela kancelářskou židli, přiznala, že by jednu místnost vyhradila knihovně s policemi přes celou stěnu, byl by tam měkký koberec a komfortní sezení na čtení. Samostatnou kapitolou bylo zařízení dětského pokoje. „Děti budou mít každé samostatný pokoj, ideální je varianta, když jsou obě místnosti spojené dveřmi, aby si mohly společně hrát. Chtěla bych pro ně maximální prostor.“
Změna je život O svém novém bydlení má Linda jasnou představu do posledního detailu. „Přála bych si barevné stěny. V současné době máme doma vymalováno bíle a to mě už nebaví. Preferuji teplé odstíny zemitých barev, které na mě působí pozitivně,“ říká, a protože miluje světlo a jas, připomene skleněné tvárnice. „Sice ve mně evokují socialistickou výstavbu, ale moc se mi líbí. Určitě bych je doma chtěla. Přinejmenším z nich udělat alespoň jednu stěnu sprchového koutu.“ – „Jakou byste si přála koupelnu?“ – „Klasické vybavení, pořádnou kvalitní vanu, jejíž povrch hodně vydrží. Pro pánské návštěvy pisoáry. Ne jeden, ale několik. Byla by to legrace, kdybychom pořádali party a muži by se nemuseli střídat po jednom, ale mohli by jít všichni spolu.“
Umění patří lidem Když jsme procházely obchody s nejrůznějšími drobnostmi, byla Linda v sedmém nebi a s neskrývanou radostí si prohlížela legrační, elegantní i nevšední bytové doplňky. „Ráda si takové věcičky prohlížím, domů si je pořizuji, až když zvážím jejich praktickou stránku.“ – „Máte ráda umění?“ – „Doma máme několik obrazů, které maloval můj děda, takže obrazy nekupuji.“ – „Teď jste ale majitelkou neomezeného finančního konta. Neláká vás to?“ – „Myslím si, že umění slavných autorů patří do galerie, aby se na ně mohli chodit dívat i ostatní lidé. Navíc, kdybych měla něco tak drahého doma, třásla bych se strachy, že nás vykradou. Netoužím po tom. To bych raději investovala do komfortnějšího bydlení.“ – „Co byste si tedy přála?“ – „Vlastně ani nevím, určitě větší byt nebo dům. Ale když tak nad tím přemýšlím, mohli bychom mít doma fitness, saunu a krytý bazén. Ne zbytečně velké, ale pro relaxaci a dětem pro radost, to by se mi líbilo,“ končí zařizování pohodová Linda Finková.
Kontakty: AMBER INTERIÉR, Jungmannova 30/748, Praha 1, tel./fax: 224 947 620, 224 947 622; DESIGN DISTRICT PETŘÍN, Újezd 19, Praha 1, tel.: 257 317 410, 732 652 077; FANTAZIE, tř. Karla IV. 222, Hradec Králové, tel.: 495 618 527, 495 218 527, fax: 495 261 986; INPRO CZ, Pražská 293/12, Hradec Králové, tel.: 495 532 810, 495 532 860, fax: 495 532 833; KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel.: 257 317 964, fax: 257 317 965; LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 222 254 444, fax: 222 251 056; LOCCO, Balbínova 28, Praha 2, tel.: 222 252 141–42, fax: 222 253 502; MOTHERCARE, nákupní galerie Myslbek, Na Příkopě 19/21, Praha 1, tel.: 222 240 008; UNI LIGHT, Heřmanova 2, Praha 7, tel.: 266 712 152, 266 712 709; Tallerova 2, Bratislava, tel.: 00421/2/52 73 33 05-07, fax: 00421/2/52 73 33 08
text: Lenka Haklová foto: Robert Virt a archiv |
Všechno je trochu jinak
|
|
Když jim hned při prvním setkání vysvětlil, že při přestavbě jejich půdního prostoru může být z devadesáti pěti procent všechno jinak, než zamýšleli, a hlavně lépe, neváhali. A nelitují. Architektu Martinu Čermákovi ovšem od té doby říkají pan architekt „Vlnka“.
Mírně „vlnit“ se totiž u nich začíná už za vchodovými dveřmi. Barevné řešení vstupního prostoru, kterému dominuje schodiště, zasahuje do dlažby i malby stěn a vlnitou křivkou dělí prostor na tmavý a světlý v pastelových zelených tónech prolínajících dál celým interiérem. Příjemně ladí s přírodní barvou používaného převážně třešňového dřeva a stříbrným leskem moderních a citlivě volených kovových detailů. Dlažba, která je dalším z používaných materiálů, rovněž přechází do bytového prostoru, z něhož je na první pohled patrné, že ho sjednotila ruka architekta. „Sešli jsme se jenom párkrát,“ vzpomínají majitelé. „O vše jsme s ním zpočátku bojovali, ale pak jsme na něho dali a přestavba se rozběhla. O spoustě věcí, které nám navrhl, jsme si nezřídka mysleli, že jsou zbytečné, a teď se nám líbí.“
Nová řešení Nejdříve se z původního návrhu odstranila sporná místa, mezi nimi například často používané „en“úhelníky, které se nehodily k trojúhelníkovému půdorysu půdy, posouvaly se příčky… „Je pravda, že jsem zde opravdu hodně využil zaoblených stavebních nik a výklenků s úložnými prostory. Kdybych místo nich postavil skříně, prostor by se okamžitě minimálně o třetinu opticky zmenšil. Prolnutí stavební a interiérové části považuji za velmi důležité, protože jeho výsledkem je čistě působící interiér,“ připomíná Martin Čermák. Při rozhodování o stylu zařízení zvítězila mírně strohá klasická moderna. Příjemně spoluvytváří hlavní a zároveň multifunkční prostor celého interiéru, který sdružuje obývací pokoj, jídelnu, kuchyň a plní i určitou komunikační funkci – vstup do dvou postranních dětských pokojů, koupelny i podkroví. Je místem, kde rodina tráví společné chvíle, na rozdíl od klidových místností, jakými jsou ve vyšším patře ložnice a pracovna. Vše navíc ozvláštňuje velmi hezky řešená terasa.
Na terase jako v bytě „Chtěl jsem, aby terasa nebyla oddělena od vnitřního prostoru, aby člověk neměl pocit, když se na ní octne, že už je mimo byt,“ konstatuje architekt. Propojení s interiérem lze ocenit především v létě, kdy se naplno otvírají prosklené dveře. Z materiálů zde našlo uplatnění dřevo (přestože se časem musí počítat s jeho obměnou) a samozřejmě dlažba (dokonce i na efektních květnících). Na terase nechybí ani vestavěná skříň pro televizi.
Zpět do hlavní haly Tady jsou skříně na přání majitelky téměř neviditelné. Překryté malbou vytvářejí dojem stěny, kterou nenásilně ozvláštňuje nevtíravý plasticky vystupující dekor. Zajímavým prvkem je malé schodiště do podkroví. vyrobené z moderních materiálů (kovu a dřeva). Vytváří navíc příjemný průhled z obývacího prostoru ven. Nepochybně i proto, že je opět tvarované do „vlnky“ kolem uměle vystavěné, ale pohledově nenásilné niky. Samotný obývací prostor vyplňují tři tmavě zelené pohodlné sedačky (látka a kov) s malým proskleným stolkem a audiovizuálním vybavením. Televizní obrazovku lze díky perfektnímu ozvučení všech prostorů prý bezproblémově sledovat i z dalších míst interiéru, ať už z jídelního koutu, nebo třeba z půlkruhové kuchyně. Paní domu z ní může komunikovat s celou rodinou, jak sama říká od kamen i od dřezu. O dokonalém zvládnutí prostoru svědčí i taková zdánlivá maličkost, jakou je odstupňovaná délka zásuvek v kuchyňské lince. Tam, kde to střecha půdy za kuchyňskou stěnou umožnila, jsou spodní zásuvky přes metr dlouhé.
Zázemí S místem se hospodařilo i na protější straně multifunkční haly. Hned za nikami jsou troje tzv. americké dveře, které byly vyrobeny na zakázku. Zvukově natolik perfektně izolují, že přes ně údajně není slyšet ani chod pračky. Jedny z dveří totiž docela překvapivě ukrývají malou kotelnu s prádelnou a centrálním vysáváním. Vedlejší dveře už vedou do koupelny, kterou si majitelé velmi chválí. Vířivá vana, sprchový kout, dvě umyvadla a také pisoár… Ten je s převahou tří mužů v rodině prý opravdu nedocenitelný. Úložné prostory jsou opět vestavěné ve stěnách, přičemž některé z nich jsou i pohledově zcela skryté zrcadly. Barva obkladů působí nevtíravě a to, z čeho jsou majitelé rovněž nadšeni, je osvětlení. Speciální vypínač v délce snad pouhých patnácti centimetrů ovládá několik druhů světel co do intenzity i umístění.
Důmyslné osvětlení Ostatně tak je tomu i v celém interiéru, protože na osvětlení si architekt Čermák dal velmi záležet: „Osvětlení musí odpovídat prostředí a rytmu činnosti. Dekorativní osvětlení nik a prostoru kolem televize je podle mě senzační k odpočinku nebo k přátelskému posezení, řádné nasvícení si naopak vyžádaly funkční plochy – kuchyňské, jídelní i pracovní a samostatné řešení má také globální osvětlení interiéru. Kombinace všech svítidel lze samozřejmě různě nastavovat.“ To byl podle názoru majitelů skvělý nápad architekta, který jim ušetřil mimo jiné spoustu času a peněz tím, že některé interiérové detaily sám dodal, nebo poradil, kde je mohou objednat a koupit.
V nevšedním půdním bytě panuje spokojenost, i když se přestavba protáhla na rok a půl. „Teď jsme rádi, že jsme nepřijali provizorní řešení a že je vše udělané kvalitně a jednou provždy.“
Kontakty: DESSIER – ing. arch. Martin Čermák (architektonické řešení včetně návrhu nábytku), Budějovická 1126/9, Praha 4, tel./fax: 261 211 430, 241 730 544 e-mail: dessier@dessier.cz; M Tronic – ING. JIŘÍ MAREK (audio video rozvody, zabezpečení), Novobranská 20, Litoměřice, tel.: 602 434 664, e-mail: mtronic@email.cz; PROFI-LIGHTING (osvětlovací technika), Volutova 2523, Praha 5, tel.: 251 610 677, e-mail: profi@profilighting.cz; Speciální produkty (malby Leyland), Nedokončená ulice, Praha 10-Štěrboholy tel.: 724 036 284; Vekra (veškerá plastová okna a dveře), Březinova cesta 195, Litoměřice, tel.: 416 737 990
text: Eva Šuhájková foto: Studio Fotograf |
Pohodlí pro dlouhány
|
|
Do jednoho takového nám nechali nahlédnout majitelé řadového domku na okraji Prahy. Lokalita, kde žijí, patří do zóny klidu, takže tady by už nemělo dojít k další výstavbě bytových jednotek. Pozemek navíc leží v bezprostřední blízkosti rybníka a zeleně. Tento kus přírody zohlednila i firma, která projekt vypracovala. Například všechna hlavní okna bytu vedou směrem k vodě, na kterou je hezký pohled za každého počasí. Tomu se říká „šťastná ruka“ při výběru. Majitelé o svém domě říkají, že je vybudovaný „do výšky“, aby ne, žijí v něm přece vysocí lidé. Na míru si museli nechat vyrobit například dveře, jejichž normalizovaná výška je 195 centimetrů. Jenomže majitel měří 198 centimetrů. Na míru mají veškerý nábytek v celém domě. Mají vyvýšenou kuchyňskou linku, stejně tak usazení záchodových mís, bidetu a umyvadel je atypické. „Jejich umístění jsme změřili podle výšky manžela. Sedl si opřený o zeď tak, aby měl nohy v pravém úhlu, a podle toho jsme určili zabudování sanitární techniky,“ říká majitelka. I manželskou postel, která měří 2,15 metrů, museli přizpůsobit svému nadprůměrnému vzrůstu. „Na tu jsme čekali skoro rok, protože nám k ní navíc vyráběli polohovací rošty s elektromotorem, také na míru.“ A protože velcí lidé potřebují více prostoru, místo ložnice v suterénu mají šatní místnost. Tady na 16 metrech čtverečních mají zabudované skříně, police i praktické zásuvky na drobné prádlo. „Díky šatně nepotřebujeme žádný nábytek, máme ho jenom jako dekorační prvek interiéru. Dovolím si tvrdit, že vybudovat si tento prostor k oblékání, ale i k odkládání věcí, bylo snad naše nejlepší rozhodnutí. Tady také suším v zimě prádlo.“
Všimli jsme si, že nikde není o stěnu opřený žebřík. „Dosáhneme i do těch nejvyšších šatních polic. Maximálně si stoupneme na špičky,“ říkají oba s úsměvem.
Tady se žije vždy v jednom z pater V suterénu se nachází zázemí a garáž včetně šatní místnosti. Ale také prostor k umístění pračky a ledničky s mrazákem. Odtud nás schody, které procházejí celým bytem, zavedou do nadzemního podlaží – do obývací místnosti s kuchyní i jídelnou. Dá se říct, že zde se odehrává veškerý rodinný a společenský život. Atmosféru rozlehlé a prosvětlené místnosti umocňuje výhled francouzskými okny na rybník.
Kuchyňská linka, a vlastně veškerý nábytek, jsou v barevném souladu. Mahagonově červená dokonale ladí s přírodním dřevem v podlahové krytině. Ostatně i obě koupelny jsou zařízené v teplých přírodních barvách. „Nechtěli jsme, aby se nám byt brzy okoukal. A tak jsme raději zvolili střídmost a eleganci.“ Pohled do kuchyně neurazí žádnou návštěvu. Veškeré nádobí je schované v prostorných skříňkách, pracovní plocha je oddělená troubou z nerezu a spižírnou u okna. Varná keramická deska u jídelního stolu umožňuje přímou komunikaci při podávání jídla. „Nechtěli jsme tuhle místnost rozdělovat žádným barem, za kterým by byl schovaný vařič. Chtěli jsme zachovat co nejvíce prostoru.“ A to se majitelům povedlo.
Prosklená stěna z ložnice do koupelny Z obývací místnosti se po schodech dostanete do pokoje pro hosty. Na tomto patře je také vybudovaná koupelna. Leží „na půli cesty“, takže je nejvyužívanější. Zařízená je prakticky – sprchovým koutem, bidetem, klozetem, umyvadlem a úzkou dřevěnou skříňkou na míru. V ní jsou uložené drogistické potřeby. Tato koupelna „ v půli cesty“ celým domem je určená především ke každodenní hygieně. Ta ve čtvrtém patře slouží k odpočinku, což už prozrazuje dvoumístná vana o rozměrech 2 x 1,20 metru vybavená masážními tryskami a podvodním osvětlením. Tato „relaxační“ koupelna je od sousední ložnice oddělená prosklenou stěnou. „Má to své nesporné výhody. Nejenom že jsme prosvětlili koupelnu, kde jiní mají pouze kulaté okno, ale z ložnice jsme odnesli i televizi. Je stále na co se dívat.“ O pravdivosti slov manželů hovoří i dalekohled u okna ložnice.
Terasa jako letní sídlo V posledním podlaží je velké studio, architektem navržené jako hlavní místnost. Zajímavé je osvětlení dlouhé 6 metrů. „Společnými silami jsme ho montovali sedm hodin.“ Studio zatím plní funkci pracovny a poslechové místnosti a terasa o ploše 28 m2 se využívá k opalování, grilování a někdy se tu i spí. „Sem si pod širé nebe přenášíme dalekohled z ložnice, odtud pozorujeme hvězdy a posloucháme žáby.“ A to se nacházíme na kraji hlavního města.
text: Kateřina Kaločová a Lenka Kopecká foto: Robert Virt |
Vítání jara
|
|
Žádná jiná jarní květina neumí dát posledním záchvěvům zimy tak důrazné vale jako hyacint. Zejména obyčejný zahradní hyacint (Hyacinthus orientalis) se svými delikátními podlouhlými zvonečky na silných a masitých stoncích vyniká silnou sladkou vůní. Výborně se hodí pro rychlení (ve sklepě nebo v nevytápěné ložnici) a díky své otužilosti je vhodným kandidátem pro jarní aranžmá u vstupu do domu či na balkoně.
Jako kousek oblohy Vybrali jsme sněhově bílé a modrofialové odrůdy. Krásně vypadají s břečťanem, mechem a s jinými přírodními materiály (kůra). Najdete je na první procházce v lese nebo v parku ve svém okolí.
Chcete „rodinný“ příběh? Vzpomeňte si tedy na malého bratříčka hyacintu – modřenec (Muscari). Jak se sluší na čeleď liliovitých, okouzlí vás modřenec elegantním vzhledem: hrozen oválných drobných zvonečků vypadá jako kuželovitý klobouček na štíhlém, ale šťavnatém stonku. Vysázíte-li rostlinky do skupiny, vytvoří ze svých tenkých listů jarní „louku“ posetou modrými kvítky. Modřenec na obrázcích (Muscari armeniacum) je jako kousek modré oblohy, který jsme přimíchali do naší barevné palety.
Co budete potřebovat: – cibule hyacintů (Hyacinthus orientalis) – modré a bílé odrůdy, 1 kus v plastovém květináči za 55 Kč, OBI – cibulky modřenců (Muscari armeniacum), 6 kusů v plastovém květináči za 62 Kč, OBI – několik vyšších štíhlých hliněných květináčů a starou bedýnku na ovoce nebo starý šuplík, jako v našem případě – zahradnickou zem smíchanou s pískem v poměru 1 : 1 – břečťan, mech, kůra – zahradnické rukavice, lopatka
text: Tina Bondy foto: Alena Hrbková |
Dům v Šumném Humpolci
|
|
Na kopci, blízko náměstí, v různorodé zástavbě nás na nevelké parcele překvapí nečekaná neofunkcionalistická vila architekta Luďka Rýznera. Dům, který by člověk spíš hledal na lukrativních pahrbcích Prahy nebo ve vzdáleném doteku s vilou Tugendhat v Brně. V těsném, ale harmonickém sepětí okolních zahrad vila sklápí svá roletová víčka a někdy s otevřenýma očima a jindy pouze mžourá na dominanty středu města.
A toto ne časté spojení pragmatické techniky s až romantickou hravostí se objevuje v celém domě, především však na zahradě. Zde čidlo čerpadla rozeznívá hlas romantického potůčku, který stále dokola podtéká pod průhledným skleněným můstkem a pak uklidněn v rovné hladině rybníčku zrcadlí další sklo, tentokrát ve fasádě ze zahrady průhledného domu. Dům nám totiž podobně jako domečky pro panenky odhaluje vše, co je uvnitř. Což na zatím jednoho obyvatele není málo. Se zahradou přímo komunikuje bazén v suterénu s technicky precizními detaily zázemí a hned vedle je svět vody přímo propojen se světem hudby. V suterénu se totiž nalézá ještě od nábytku oproštěná místnost – domácí koncertní síň.
Program na dálku O patro výš je především rafinovaně prokomponovaný obývací pokoj, který je propojen s kuchyní, ale i s pracovnou v prvním patře. V domě s řadou dokonalých technických řešení nás nepřekvapí, že kuchyni si lze osvítit třinácti různými programy. Chod domu je totiž možné programovat na dálku pomocí internetu, je to futuristická samozřejmost.
Oproti tomu však dům není přeplněn, jak by se očekávalo, současným post-postmoderním nábytkem, ale naopak je jakýmsi muzeem nejproslulejšího sedacího nábytku z počátku minulého století. Najdeme zde téměř vše: Rietvelda, Mackintoshe, Miese, Breuera, Le Corbusiera. Ale přece jen – jedinou výjimku současného designu tvoří úzká vysoká záchodová mísa Philippa Starcka.
Dokonalá harmonie Však neměnný pocit jakoby návštěvníka muzea nás během celé návštěvy neopouští. V definitivně prokomponovaném interiéru vypadá každá náhodně odložená věc rušivě. Okousaný ohryzek od jablka nebo rozmarně odhozená hračka musí působit téměř jako zločin. Dům rozhodně není přeplácaný, pro někoho je možná strohý, nechává totiž na majiteli, aby prostory naplnil vlastní fantazií, neboť kudrliny efektních hříček by vypadaly směšně. Myslím si, jak už bylo řečeno v úvodu, že je mimořádné, že takový dům v Humpolci vznikl. Ještě víc překvapivé je (a je to dobře), že si ho objednal místní klient, projektoval ho místní architekt a postavila místní firma. Popřejme všem českým a moravským městům aspoň jeden takový objekt ze současnosti.
Architekt Luděk Rýzner Narozen 21. 4. 1969 Studium – Střední průmyslová škola stavební, Havlíčkův Brod, ČVUT v Praze – Modul architektury Praxe – Atelier Penta, v. o. s., v Jihlavě 1997 zahájení činnosti O.K. PLAN architekt 1998 osvědčení o autorizaci, člen České komory architektů
Vybrané realizace Komorovice – nový výrobní areál firmy Hranipex přístavba pojišťovny Allianz rodinná vila se sportovním zázemím – Havlíčkův Brod bytový dům (12 bytových jednotek v Humpolci)
Aktuální projekty – výběr Sportovně relaxační centrum v Letňanech, rodinný dům v Praze, výstavba rodinného domu – Humpolec-Másílko
Za vytvoření obytného domu nového tisíciletí s velkorysým prostorovým i technickým vybavením při zdařilé soudobé interpretaci funkcionalistické tradice dostal autor, arch. Luděk Rýzner, společně s dodavatelem diplom za nominaci na titul Stavba roku 2002.
text: David Vávra (architekt, člen Divadla Sklep) foto: Jan Malý |
Oázy míru a harmonie
|
|
Nejdůležitější je soulad Koncepce čínské zahrady je podřízena hlavnímu přírodnímu zákonu – zákonu rovnováhy, tvořenému prvky jin a jang, usilujícími přes svou protikladnost o harmonii. Proto čerpá inspiraci v přírodě, jejíž krása a dokonalé uspořádání vždy představovaly v Číně nejvyšší estetický ideál, a zachovává tyto vlastnosti i v miniaturním provedení. Není náhodou, že čínský znak pro harmonii „che“ má etymologické kořeny pravděpodobně v piktogramu označujícím hustou polévku připravenou z mnoha přísad, z nichž ale každá si podržuje svou původní charakteristiku.
Báseň z vody a kamení Vybudování zahrady se v Číně dodnes považuje za svébytné umění, které má mnoho společného s básnictvím. Jen slova jsou nahrazena stromy, zurčícím vodopádem, můstkem přes potůček, odrazem měsíce ve vodní ploše. Stejně jako báseň má i takto vytvořená zahrada oslovovat city, nabízet podněty k přemýšlení, poskytovat uvolnění, klid a harmonii ducha.
Základními komponenty čínské zahrady jsou hory a voda, přičemž mohutnost pohoří může zastupovat pouze jediný vhodný kámen a divoký vodní živel malý pramínek vody. Vždy bylo důležité také pojmenování, které vyjadřovalo vztah zakladatele k jeho útočišti ticha, například Zahrada osamělých radostí nebo Lví háj. Kdysi je pro sebe budovali zejména čínští intelektuálové, ale i vysocí státní úředníci, kteří si pod vlivem taoistické filozofie a buddhismu uvědomili, že jedinou skutečnou svobodu nabízí člověku příroda, jejíž zákonitosti je však třeba respektovat. Nebylo přitom důležité, jak velký prostor měl tvůrce zahrady k dispozici. Dokonalá miniatura přírody mohla vzniknout jak na ploše několika hektarů, tak na jídelní míse, a to platí stále. Mnohé z dávno založených zahrad se v Číně zachovaly až do současnosti a představují stejné kulturní bohatství jako v jiných zemích velkolepé stavby minulosti, plastiky a malby starých mistrů.
Čínská zahrada v Praze Poselství čínské zahrady nacházelo a nachází vyznavače i za velkou bílou zdí. Vedle zahrad vybudovaných rodilými Číňany, kteří si tak přenesli do našich podmínek kousek domova, vyrostlo u nás několik dalších opravdu klasických staveb tohoto druhu. Překrásnou variantu vybudovali například manželé z Prahy, řadu let se zajímající o východní filozofie. Jejich hluboký zájem o čínskou kulturu a obdiv k čínskému zahradnímu umění vyústil do projektu, který určitě potěší každého ctitele krásy. K dispozici měli poměrně malý pozemek lichoběžníkového tvaru, navíc svažitý, takže byly nutné značné terénní úpravy. Velký problém představovalo také získání dominantních valounů, které zahradě dodávají jistou monumentalitu. Pomohla však náhoda a vlastníci zahrady nelitovali námahy, aby mohli svůj dávný sen uskutečnit. Zejména její spoluautorka a spoluvlastnice uplatnila v kompozici a modelaci terénu velké zkušenosti ze své firmy zaměřené na zařizování interiérů. Spolu s manželem navíc zemi nebeského draka několikrát navštívili a osobně poznali řadu proslulých čínských zahrad, takže jejich oáza klidu tento ideál i s jeho filozofickým obsahem dokonale naplňuje.
Kontakty: HOLANDSKÁ KVĚTINÁŘSKÁ KANCELÁŘ, Týnský dvůr 10, Ungelt, Praha 1, tel.: 224 800 535, 224 828 065–68, fax: 224 828 456; KONSEPTI, Elišky Krásnohorské 4, Praha 1, tel.: 222 326 928, fax: 222 321 358; U Sv. Ducha 3, Praha 1, tel.: 222 317 759; MIMOSA, Vinohradský pavilon, Vinohradská 50, Praha 2, tel.: 222 097 124; Vinohradská 148, Praha 2, tel.: 267 310 228; M DESIGN (realizace interiérů), Jordánská 706, Praha 9, tel.: 281 940 865; VALMI (závlahové systémy), Podchýšská 11, Praha 4-Cholupice, tel.: 261 910 070; VÝZKUMNÝ ÚSTAV SILVA-TAROUCCY PRO KRAJINU A OKRASNÉ ZAHRADNICTVÍ, Květnové nám. 391, Praha-Průhonice, tel.: 296 528 111
Zdroj: UMĚNÍ ČÍNSKÝCH ZAHRAD, Věna a Zdeněk Hrdličkovi, Zdeněk Thoma, nakladatelství Argo, 1997
text: Bea Fleissigová foto: Antonín Braný, Jiří Bursík |
Nenápadný půvab mosazi
|
|
Všeobecně se má za to, že málokterý materiál měl tak rozhodnou a významnou roli ve vývoji lidstva jako železo. Znalost a dovednost při zpracování železných rud byla měřítkem vyspělosti národa. Historiografie sice označila období následující po době kamenné jako dobu bronzovou a železnou, ale nové poznatky dokazují, že taková periodizace má spíše povšechný a symbolický charakter. Primitivní výroba železa vyžaduje totiž daleko jednodušší prostředky než dobývání mědi z rud. A právě měď je základem mosazi, slitiny, o které měli tušení již staří Řekové. První zmínky jsou již u Aristotela a Strabona, kteří spolu s dalšími autory uvádějí, že Frigové hlínou kadmia přeměňovali měď v „serichalcum“. Název kadmia označoval zeminu (kalamín), kterou „staří s měďnatými rudami zpracovávali, když měď na mosaz proměniti chtěli. Toto jméno se uvádí u Diskorida i Plinia a je odvozeno od Kadma, jenž Řeky podle pověsti metalurgii vyučil“. Mosaz jako označení nebylo a ani není jednotným pojmem, protože představuje soubor slitin různých vlastností a barev. Nejznámější a také nejvíce využívaná byla mosaz obecná neboli žlutá (71,5 % mědi, 28,5 % zinku). Měď dodává mosazi červenou barvu, přísada zinku ji mění na žlutou až bílou.
Vedle zlatavé barvy připomínající kov nejdražší se mosaz vyznačuje vlastnostmi, kterých řemeslnická důmyslnost, zručnost a technická přesnost našich předků dokonale využívaly. Je tavitelnější (cca 900 stupňů) a kujnější než měď a pochopitelně i levnější. Dobře se leští, zlatý nádech dlouho vydrží a lehce se obnovuje. Od počátku se mosaz stala hmotou zpracovávanou nejen k užitku, ale sloužila i jako výtvarný materiál, který se důstojně zařadil po bok dalších ušlechtilých kovů. Římské provincionální dílny v Dolním Porýní vyráběly již ve 2. a 3. století našeho letopočtu z mosazi různé zboží a odtud se šířily na trh do dalších oblastí nejenom hotové výrobky, ale i mosaz tvárněná do podoby plechů, pásů, tyčí a drátů. Po zániku římské říše na opuštěnou tradici navázali o tisíc let později nejprve kovolitci z Flander, kde se nalézaly dostupné zdroje kalamínu (křemičitan zinečnatý). Odtud se do Evropy také šířily proslulé mosazné čtecí pulty a nádoby v podobě zvířat (akvamanile), velmi oblíbené v aristokratických kruzích.
Nových možností mosazi se záhy a čile chopili i čeští kováři a klempíři, kteří se v pramenech již ze 14. století uvádějí jako mosazníci neboli ten, kdo se zabývá litím a zpracováním mosazi (messinks laher). Zhotovovali vytepáváním z mosazi především lahvovité nádoby, které posléze cínovali. Zároveň se zaměřovali na předměty liturgického charakteru (křtitelnice, kotlíkové kropenky) nebo drobné chirurgické nástroje. Speciálním odvětvím byli svícnaři, kteří dodávali svícny v různých velikostech s rytým dobovým ornamentem.
Od středověku až po 18. století sloužila mosaz také jako šperky chudých. Šlo o šperky vyráběné z mosazného plechu a zdobené rýhováním, vybíjením ornamentálních motivů a někdy i vykládáním barevnými sklíčky. Vyráběli je maloměstští řemeslníci, případně zruční vesničtí kováři a klempíři. Setrvávali u starých předloh a občas se přizpůsobovali slohovým proudům. Liteckou technikou se vyráběly především různé druhy mosazných spon, které se využívaly u opasků, střevíců, případně jezdeckých ostruh a třmenů. Oblíbené byly i lité pečetní prsteny zdobené rytým ornamentem. Rozhodujícím impulzem pro široké využívání mosazi se stalo teprve zavedení technické výroby zinku na prahu 17. století a rozvoj vědy. Vedle astronomie se rozvíjela geometrie, matematika, optika a další obory. K vědeckému poznávání sloužily přístroje, kterými vědci pozorovali, měřili, zkoumali, ale i demonstrovali zjištěné objevy. Produkoval se široký sortiment aparatur pro měřiče – teodolit, nivelační stroj, geometrický kvadrant s kružítky a jiné polní instrumenty. Při konstrukci astronomických nebo navigačních instrumentů – kvadranty, sextanty, kompasy, astroláby – se plně využívaly přednosti mosazi, která lépe odolávala klimatickým podmínkám a ve vlhku nepodléhala korozi. Zvláště při námořních plavbách byla tato vlastnost nezastupitelná.
Dokonalou ukázkou je sextant, který zhotovil na rudolfínském dvoře v Praze roku 1600 mechanik Erasmus Habermel. Vyjma stativu jsou všechny části ze zlacené a ryté mosazi. Zmíněný rudolfínský mistr vytvořil ještě další přístroj, který lze bez nadsázky označit za triumf vědy, mechaniky a umění. Jeho rovníkové prstencové sluneční hodiny zhotovené opět ze zlacené a ryté mosazi připomínají současnou geometrickou plastiku (UPM Praha). Ze stejné doby pochází i teodolit od Heinricha Stolleho, kde kruhová deska s rytými souřadnicemi, stupnicemi a číslicemi příkladně naznačuje tvárné možnosti mosazi (NTM Praha).
Vědecké poznání na počátku 17. století také zásadně ovlivnil optický přístroj pro výzkum vesmíru – dalekohled. Byl vynalezen v Holandsku na přelomu 16. a 17. století a mosaz, tvořící hlavní mechanickou část, se opět ukázala jako jedinečný materiál, který byl využit v té době i při konstrukci jeho protějšku – mikroskopu.
Barok, jehož základním symptomem byl iluzionismus, pozměnil požadavky na vzhled předmětů. Z toho důvodu se méně používalo zlata, neboť pro vytvoření fikce stačilo zlacené stříbro nebo vyleštěná mosaz. Její intenzivnější využívání se vedle vědeckých nebo navigačních přístrojů projevilo v hodinářství a především v široké škále litých mosazných svícnů. Svoje místo měly přirozeně v každé domácnosti, od šlechtických až po měšťanské.
Stoletím mosazi se s jistým nadsazením dá nazvat století devatenácté. Mosazi se běžně používalo k výrobě domácích předmětů (hmoždíře, svícny, záclonové konzoly, madla) a současně k nim přibývaly, zejména ve stavitelství, různá kování dveří a oken, portály, zábradlí a další architektonické prvky. V polovině století došlo k dalšímu technologickému objevu, kterým byla tzv. alpaka – bílá slitina mědi, zinku a niklu. Úspěšně nahrazovala stříbro a koncem 19. století se alpakové jídelní příbory z „bílého stříbra“ staly chloubou nejenom měšťanských domácností. Jestliže všechny tyto funkční artefakty pozvolna odvál čas ve prospěch nových materiálů, zůstala mosaz zlatavou upomínkou minulých dob. A tak nezbývá než „foukat do mosazu“ neboli hrát na dechové nástroje, jak praví staré české přísloví.
„K doleštění mosazi je lépe užíti stearinového oleje a kůžičky nebo olivového oleje a triplu (tře se koží) a potom v mýdlové vodě opláchnouti i náležitě do sucha předmět vytříti. Zejména stará mosaz se tak čistí, a nepostačí-li to, užije se nakonec také křídy.“ (Domácí vševěd, Nakladatelství Šolc a Šimáček, Praha, 1925)
Kontakty: ANTIK – STAROŽITNOSTI, náměstí T. G. M. 106-107, Golčův Jeníkov, tel.: 569 443 860, 603 865 778; STAROŽITNICTVÍ U ZLATÉ ULIČKY, U Daliborky 30/31, Praha 1-Hrad, tel.: 233 339 875
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Nina Campbell trochu jinak
|
|
Nina Campbell se narodila v Londýně. Rodiče se často stěhovali a Nina mnohokrát změnila prostředí, kde žila. Ráda doprovázela maminku při vybírání tapet, látek, nábytku i různých drobností a získala tak už jako malá jisté předpoklady pro budoucí kariéru. Ta začala v jejích devatenácti letech, kdy se Nina stala asistentkou Johna Fowlera, designéra a ředitele prestižní anglické firmy Colefax and Fowler. Nina o něm říká, že byl velmi přísný, ale jeho znalosti v oblasti designu byly přímo encyklopedické. Nina Campbell se brzy zapisuje do povědomí klientů i odborníků v oboru osobitým, elegantním a praktickým stylem, který nepostrádá smysl pro humor. Nejrychleji a nejúspěšněji proráží svými tkaninami, tapetami a textilními ozdobami. Dnes navrhuje dvakrát do roka minimálně dvě nové kolekce, které jsou prostřednictvím anglické firmy Osborne and Little distribuovány prakticky do celého světa.
Kromě tkanin, tapet a textilních ozdob navrhuje Nina také vzory celoplošných a kusových koberců. Velmi populární jsou především její kusové koberce, v nichž se často objevují dezény z vlastních textilních kolekcí. O své barevné paletě, kterou vybrala pro známou anglickou firmu Paint Library, říká: „Pokud vnímáte chuť a vůni, snadno najdete neotřelý název pro jakoukoliv barvu.” Zákazník pak volí třeba celerovou, mátovou, lagunovou, pudinkovou, levandulovou nebo barvu cukrové třtiny. Pod značkou Nina Campbell dnes najdeme i celou řadu doplňků, ať už jsou to drobné designérské předměty, sklo, porcelán nebo vůně. Na sklonku roku 2001 dokončila Nina Campbell projekt, který ji katapultoval do roviny naprosto odlišné od klasické anglické školy, kterou vždy reprezentovala. Už dlouho cítila potřebu soustředit svou širokou nabídku designérského sortimentu do jednoho místa a současně přijít s něčím novým.Také se zabývala myšlenkou poskytovat kvalitní poradenství a odpovídající servis jak mladým začínajícím dekoratérům, tak zákazníkům z ulice. A tak vzniklo Bridge Studio v Londýně. Prostor o rozloze přes 500 čtverečních metrů, kde byla dříve prádelna, se během krátké doby proměnil v moderní dvoupodlažní designérské impérium. Jeho viditelně průmyslové vzezření představuje dramatický odklon od zdobného stylu, na jaký jsme u Niny Campbell byli dosud zvyklí. Zde také vznikla její první kolekce nábytku, kterou navrhla společně s dcerou Ritou a synem Maxem. Obsahuje dvacet různých typů čalouněného nábytku, v němž se úspěšně mísí tradice s moderním pojetím. Názvy křesel a pohovek čerpá Nina z knihy svého prastrýce, malíře Roberta Lehmana, který portrétoval řadu osobností viktoriánské Anglie, ale také George Sandovou. O svém nábytku říká: „Při navrhování interiérů potřebuji často nestandardní kusy, tak jsem si je navrhla sama.“ Sešla jsem se s Ninou v jejím novém Studiu a požádala ji o několik rad, které by mohly prospět čtenářům Moderního bytu.
Měla byste nějakou obecně platnou radu pro každého, kdo si chce zařídit netradiční interiér? Váš dům je vlastně obrazem vaší osobnosti a to by mělo být znát. Nikdy nechtějte otrocky kopírovat, co jste viděli na obrázku či ve skutečnosti. To by vás mělo pouze inspirovat. Doma máte vždycky něco, co si chcete nebo prostě musíte ponechat. To by nemělo být na překážku. Naopak, vezměte to jako výzvu. Nutnost zabudovat něco daného do vysněného projektu může působit jako katalyzátor a navést vás na kreativní způsob vybavení interiéru, který bude jen a jen váš. Často slýchávám, že skutečným fenoménem v designu jsou „brights and stripes“ (jasné barvy a pruhy). Co tomu říkáte vy? Ano. Pruhy přinášejí pořádek a symetrii a přitom jsou úžasně rozmanité, pokud jde o barvu i vzor. Proto vlastně nepřekvapuje, že se v interiéru používají už hodně dlouho a dodnes jsou v moderním designu úspěšné. A křiklavé barvy? Nebojte se jich, ale pracujte s nimi jako s kořením v kuchyni. Nechtějte, aby dominovaly, ale aby v malém množství dodávaly říz a zvláštní příchuť, která vždy interiér oživí a osvěží.
Když jsme u barev, je pravda, že některé se k sobě vůbec nehodí? Nedělejte si starosti s tím, že nějaká barva s jinou neladí. Většina lidí si během let oblíbí „své“ barvy, se kterými je jim dobře. Při zařizování bytu je dobré z toho vyjít. To ale nevylučuje použít i barvy jiné. Naopak je dobré oživit své oblíbené barvy dynamičtějšími valéry. Vlastně se dá kombinovat každá barva s každou. Co hraje skutečně roli, je její intenzita. Divoká modrá Středozemního moře nebude vypadat nejlépe s vybledlou šalvějově zelenou. Ale tato zelená bude pěkně ladit s jeansově modrou. Během let jsem si vytipovala skupiny barev a jejich valérů, které spolu ladí vždycky, a různě je ve svých kolekcích používám. To má svou velkou výhodu. Pokud lidé zařizují byt z mých látek a chtějí změnu, nemusí nutně měnit celý interiér. Protože moje nové kolekce jsou vždy v souladu s barvami kolekcí dřívějších, dosáhnou za málo peněz velké proměny.
O tom, že rady dává osoba nanejvýš kompetentní, svědčí četná ocenění a pocty, kterých se Nině Campbell dostalo. V roce 1990 byla v Americe vybrána jako „žena, jejíž styl je mezinárodně nejvíc rozšířen“. Na veletrhu London Design Week v roce 2001 získala za svou kolekci hedvábí Loire ocenění „Best of the Best“ a na podzim 2002 jí byla udělena mezinárodní cena za „nadčasový design“. Fakt, že práce Niny Campbell demonstruje respekt k minulosti a současně hledá nové podněty, kombinuje estetické cítění s tvůrčí předvídavostí a činí tak s vtipem a nesmírným citem pro barvy a tvar, vypovídá o tom, že její přínos pro mezinárodní design je zcela výjimečný. Svědčí o tom i prestižní zakázky pro jednotlivce a firmy na celém světě. Ať už jde o soukromou jachtu, luxusní hotel Victor Hugo v Paříži, rezidenci dánské královny v Londýně nebo o zcela běžnou zakázku, klient si může být jist, že Nina Campbell dodává skutečnou kvalitu a design, který je nadčasový.
Kontakty: DEKOR ART, Veverkova 11, Praha 7, tel./fax: 233 373 937; KRÁSNÝ DOMOV, Sadová 55, Černošice, tel.: 251 641 624 NOBIS STUDIO, Štěpánská 59, Praha 1, tel./fax: 224 239 467; PARÁDA, Na Zlíchově 288, Praha 5, tel./fax: 251 554 770;
text: Jitka Režná foto: archiv |
