|
|
Výroba kvalitního nábytku má u nás dlouholetou tradici, která byla dočasně přerušena v minulém ekonomickém režimu – naštěstí nikoli úplně. V Čechách, na Moravě i na Slovensku vždy existovaly firmy, jejichž produkce snesla srovnání s evropskou úrovní. Proto se také vyvážela a na domácí publikum zbývala většinou ta horší, unifikovaně designovaná a masově vyráběná část. Řemeslo však zůstalo živé, a když se mu ve změněných podmínkách zachtělo žít zase naplno, cesta se rychle našla. Architekti a jiní, jimž se líbí tvořit a navrhovat, si vyhledali takové výrobce, kteří byli ochotni a schopni jejich představy splnit. Tak se postupně etablovala dnes už slušná řádka domácích firem vyrábějících rozmanitý kvalitní nábytek, jehož design vůbec nepokulhává za zahraničním.
Vznikla na vysoké úrovni zařízená designová studia a ateliéry, v nichž zájemce může vidět ukázku nabízené produkce a kde dostane komplexní služby.
Nezanedbatelnou předností domácí produkce je stále především cena, která je oproštěna od navýšení, nutně se projevujícího u dovážených výrobků. Druhý faktor hovořící v její prospěch jsou dodací lhůty a možnost rychlé dohody o přizpůsobení výrobku představám zákazníka. A je zřejmé, že domácí výrobce je většinou schopen pružně reagovat na atypické přání objednavatele. Také montáž a případné reklamace se dají vyřizovat velmi pružně. Záleží samozřejmě na zásadách, které vyznává ta která firma, ale za známku kvality je nutno považovat právě způsob komunikace se zákazníkem a rozsah služeb, které firma nabízí. Stává se stále větší samozřejmostí, že zákazník nechce jen koupit nějaký nábytek, ale potřebuje poradit s celkovou koncepcí zařízení místnosti nebo i celého bytu. Designové studio musí být na tento úkol připraveno ať už tak, že ho řeší vlastními silami, což je obvyklé, nebo je ve spojení s další firmou, která se na něj specializuje. Někoho možná zarazí, že pod titulkem domácí design prezentujeme výrobky firem, které mají výrobní provozy na Slovensku, jejich produkty jsou však k dostání nejen v Praze, ale často i v jiných městech České republiky. Je totiž naším záměrem přispět k obnovení vzájemně výhodných vztahů vzhledem k dlouhé společné historii, během níž existovala mezi oběma zeměmi plodná spolupráce nejen na poli nábytku. Každopádně dnes ten, kdo zcela nově zařizuje svůj domov nebo si kupuje třeba jen křeslo, nemá potíž s malou nabídkou, ale spíš s výběrem dodavatele. A jestliže zvolí některou z kvalitních domácích (i slovenských) firem, jejichž produkci náš časopis trvale mapuje, neudělá chybu.
Plodné partnerství Zakladateli značky FAST jsou manželé Lexovi, oba svým vzděláním architekti, absolventi Fakulty architektury ČVUT v Praze, zaměření na zařizování interiérů. Podle jejich návrhů vznikal autorský nábytek, který realizovala česká firma Josef Faltýnek, stolařství, a který byl nabízen v pražské prodejní galerii FAST (otevřené v roce 1995.) V roce 1999 bylo designérské studio, obchod a výroba sloučeny v jeden subjekt pod názvem Fast – interiér & design, specializující se na výrobu nábytku pro obývací pokoje, ložnice, šatny, předsíně a kompletní realizace interiérů. Charakteristickým rysem tvorby manželů Lexových je lapidární tvarové řešení funkce nábytkových kusů, které se zapsaly do podvědomí zákazníků především svým provedením v zajímavé dýze hrušky. Získali už řadu ocenění, např. Vynikající design 1995, Grand Prix Zlatý kříž 1996, Vynikající výrobek roku 2001 od Design centra ČR, cenu novinářů na výstavě Art & Interior 2001, cenu Moderního bytu na téže výstavě v roce 2002 a naposledy Stříbrný jehlan na veletrhu Mobitex v Brně, obě posledně jmenované za kolekci Fly 2002 (design Alena Lexová).
Kontakt: FAST – INTERIÉR & DESIGN, Sázavská 32, Praha 2, tel.: 02/24 25 05 28, 02/24 25 05 38, fax: 02/24 25 13 57
Nechtěl jenom zařizovat úřady Když v roce 1997 založil ing. arch. Zdeněk Duroň (nar. 1959 v Brně), absolvent fakulty architektury pražského ČVUT, vlastní firmu s názvem A. I. T. Interiér, nemohl si stěžovat na nedostatek práce. Chybělo mu však uspokojení, protože toužil uplatnit své nemalé zkušenosti z navrhování interiérů jinak než při vybavování kanceláří. A tak se zrodila značka DESIGN DUROŇ, pod níž byla vyslána na trh první kolekce autorských solitérů, které ihned vzbudily pozornost i našeho časopisu. Dnes nabízí studio A. I. T. – DESIGN DUROŇ už pátou kolekci nábytku navrženého svým majitelem, inspirovanou 30. léty 20. století. Je jisté, že rozhodně není poslední.
Kontakt: A. I. T. – DESIGN DUROŇ, Ječná 36, Praha 2, tel.: 02/24 94 14 39
Mladá a nadějná Ing. Zuzana Kuchárová (nar. 1975 v Trnavě) absolvovala roku 1999 obor průmyslový design na Dřevařské fakultě Technické univerzity ve Zvolenu a od roku 2000 působí jako designérka firmy Mobilier AAH, zaměřené na nábytek pro obývací prostory. Už v roce 2001 získala první cenu na výstavě Nábytek a bydlení v Nitře za multifunkční nábytkovou stěnu Chameleon. Svůj hlas pro stěnu Chameleon vyslovil i slovenský časopis DE SIGN UM. Ocenění na této největší slovenské přehlídce ji neminulo ani v roce 2002. Opět to byla první cena za nábytkovou stěnu Labyrint, která vzbudila zaslouženou pozornost. Na další návrhy této mladé sympatické designérky se můžeme jen těšit.
Kontakt: MOBILIER, Štěpánská 47, Praha 1, tel./fax: 02/22 23 05 30
Vždy nový BRIK Slovensko-českou firmu Brik už není nutné v našich zemích dlouze představovat. Jako jedna z prvních otevřela v Praze na Senovážném náměstí svůj showroom, kde prezentuje široce založenou řadu moderního nábytku klasického výrazu, který vyhovuje velkému počtu zákazníků. Hlavní designér firmy Ivan Čobej (nar. 1962 v Bratislavě), absolvent Fakulty architektury, promyšleně doplňuje základní nábytkové moduly stále novými prvky, které jsou vyráběny v mateřském závodě v Kremnici náročným řemeslným způsobem. Precizní provedení, které je pro brikovský nábytek charakteristické, ho řadí k vynikajícím domácím producentům. Dnes je možné z produkce této firmy zařídit kromě kuchyně a koupelny nejrůznější prostory. V nabídce nechybějí zajímavé solitéry avantgardního výrazu. Brik pravidelně získává různá ocenění, letos mj. na nábytkové výstavě v Nitře, kde představil několik novinek, které předtím vzbudily zájem na pražské designové přehlídce Art & Interior.
Kontakt: BRIK – INTERIÉR STUDIO, Senovážné nám. 23, Praha 1, tel.: 02/24 14 26 66, fax: 02/24 14 26 67; Dunajská 68, Bratislava, tel./fax: 00421/2/52 92 07 88
Z velkého zaujetí Vzniku české nábytkové firmy s nečeským názvem Boom Living předcházelo zaujetí Romana Bartušky (nar. 1970 v Českých Budějovicích), dnes návrháře jejích čalouněných produktů, pro hezký interiér. Shodou šťastných okolností a díky přátelským a příbuzenským vztahům, které přispěly ke společnému podnikání potřebnými odbornými znalostmi, mohl začít realizovat své vlastní nápady na zajímavý a nikoli příliš drahý sedací nábytek, jaký si přál sám pro sebe. Ve svých návrzích vychází z klasických tvarů sedacího nábytku, jehož konstrukci a ergonomii korigují řemeslné zkušenosti spolupracovníků. Díky kvalitní produkci se firma Boom Living během tří let své existence úspěšně zařadila mezi ostatní renomované české firmy, s jejichž výrobky jsou zákazníci spokojeni jak po stránce designu a kvality, tak co se týče cen.
Kontakt: BOOM LIVING, Masarykova 976, Hluboká nad Vltavou, tel.: 038/796 51 25
text: Bea Fleissigová foto: atudio fotograf a archiv |
Blog
Oheň pro Ivetu Kováčovou
|
|
Samozřejmě že jako pravá Romka miluje živý oheň, ale parkety zatím pálit nemusí. Jsme tady přece my, abychom jí splnili všechno, co si bude přát. Její obývací pokoj má třicet metrů, ale mohla by ho prý mít i čtyřikrát větší. Žádný problém. A doprostřed tohoto prostoru by Iveta Kováčová prosila zasadit otevřené ohniště, které by nerušila žádná digestoř, až teprve někde pod stropem by byl nenápadný odsavač kouře. „A úplně nejlepší by bylo, kdybych tam nemusela mít strop, jen takovou zavírací skleněnou střechu, abych se mohla dívat na nebe.“ „Zdá se, že se silně držíte rodových tradic, ale u nás v redakci se dobře ví, že váš byt, i když je malý, by klidně snesl srovnání s profesionálně zařízenými interiéry. Uvědomujete si, jak se váš názor na bydlení posunul?“ „Kde bych měla začít? Myslím, že všechno se odvíjí od finanční situace. Ale já jsem vždycky toužila po hezkých a jednoduchých věcech. U našich doma je všechno malinkatý, dokonce tak, že když jsem se tam jednou po čase vrátila, překvapilo mě, jak moc je to malý. Měli jsme prkennou podlahu bez koberců a jen to nejnutnější – postele, skříň. Nepociťovala jsem však, že by mi něco chybělo. Když se nám líbil nějaký obrázek, nebo jsme si připomínali někoho, kdo umřel, pověsili jsme jeho fotku v nějakém doma udělaném rámečku, nebo ji jen přitloukli hřebíkem na zeď.“
„O nějakém soukromí asi nemohla být řeč…“ „Soukromí jsme pochopitelně neměli žádné, ale respektovali jsme se, kluci vypadli, když jsme se třeba chtěly převlékat. Pak tatínek sám vlastníma rukama udělal z toho nejlevnějšího, co bylo k mání, dva pokojíčky v podkroví. Bez dveří, jen se závěsem. Ale my jsme tam se sestrou byly samy! I když to už bylo někdy kolem střední školy a já jsem dost času trávila na internátě. Do té doby jsem měla jednu postel se sestrou a tady jsem poprvé spala na vlastní posteli sama.“ „Pak pro vás musel být první vlastní byt úplným zjevením.“ „Ještě když jsem učila ve školce, dostala jsem nabídku na samostatný byt. Můj dojem z první návštěvy byl strašný. Temná kobka, ani si nepamatuji, jestli tam bylo okno. Řekla jsem, že ne, že radši byt nechci a budu chodit každý den pěšky domů. Pak jsem po čase dostala byt ve třetím patře, s velkými okny, 1 + 1, takže vlastně větší, než jsme měli doma. Při jeho zařizování jsem šla po základních věcech – potřebuji postel, křeslo, stůl. A věděla jsem, že to všechno musí být jednoduché, lehké.“
„Kvůli dalšímu stěhování?“ „I proto. Ale já si ani neumím představit, že bych bydlela mezi starožitnostmi, ke starým věcem jsem si zatím ještě nedokázala najít vztah. V bytech mých kamarádek, ať to byly Češky nebo Romky, vždycky měli krajkové přehozy, ubrusy, a to mě nikdy neoslovilo. Ale jedna vzpomínka mi hezky voní. To bylo u olašských Romů, oni všichni, celá rodina, bydleli v jedné místnosti, a ve druhé měli parádní pokoj. Nablýskané skříně, nastlané postele s krajkovým přehozem. A na skříních byly vystavené staré panenky. Když o tom mluvím, cítím vůni těch panenek.“ „A teď, když už jste velká holka, máte muže a syna, cítíte potřebu mít doma místo jen pro sebe?“ „ Abych byla jen sama se sebou? Po tom ani neprahnu. Mohu být dopoledne sama doma, nebo v noci jsem někdy vzhůru do tří čtyř do rána a o něčem si přemýšlím, nebo zkouším se sluchátky na uších, abych nikoho nerušila. Je mi dobře, že muž i syn jsou blízko mě. I přes den, když vařím nebo cokoliv jiného dělám, mi vůbec nevadí, že na mě při práci někdo mluví, syn se přiběhne pomazlit. Moje maminka taky zvládala deset věcí najednou a nevadilo jí to.“
Iveta Kováčová si vybrala zařízení v ceně 1 235 523 Kč
Kontakty: A. I. T. – DESIGN DUROŇ, Ječná 36, Praha 2, tel.: 02/24 94 14 39; BLACKBOX, Karlovo nám. 31, Třebíč, tel.: 0602 54 66 48; DOBRÉ BYDLO, Provaznická 10, Praha 1, tel.: 02/24 23 97 18; FANTAZIE, tř. Karla IV. č. 222, Hradec Králové, tel.: 049/561 85 27; FRANČEKOEXPANS, Muchova 3, Praha 6, tel.: 02/24 32 06 27; INTERIER 3000, Divišova 757, Hradec Králové 2, tel./fax: 049/ 561 47 66; KTC INTERIER, Štěpánská 36, Praha 1, tel.: 02/ 96 22 65 60; LS NYOX, Vyšehradská 12, Praha 2, tel./fax: 02/24 92 29 99; PIGMAY STUDIO, Italská 27 (vchod z Mánesovy ulice), Praha 2, tel.: 02/22 25 12 72; ROLF BENZ STUDIO, Klimentská 46, Praha 1, tel.: 02/21 85 10 49
text: Pavlina Blahotová foto: Pavel Vítek a archiv |
Slaměný dům
|
|
Doc. ing. arch. Petr Suske, CSc., založil v roce 1990 Skupinu ekologické architektury (SEA), která zrealizovala spoustu zajímavých projektů ( například restauraci Hliněná bašta v Průhonicích nebo projekt ekologického sídelního celku v Mladé Boleslavi). Spolupracuje s mnoha zahraničními odborníky zaměřenými na nízkoenergetické stavby, pořádá semináře na téma ekologie v architektuře. Kromě toho architekt Suske na Fakultě architektury ČVUT v Praze vede ateliér studentů.
Pane architekte, co by si měl náš čtenář představit pod pojmem ekologická architektura? Nedávno se objevil v tisku názor jednoho z politiků, že „co je ekonomické, je také ekologické“. I když je problematika podstatně složitější, do určité míry to tak opravdu je. Rozhodně není možné za ekologickou architekturu považovat jen stavby z nepálených cihel nebo naopak dražší domy využívající tepelná čerpadla či solární kolektory. Většina objektů, které při své stavbě nebo při trvalém provozu budou ekonomicky příznivé, jsou svým způsobem šetrné také k životnímu prostředí. O zásadách přispívajících k úsporám energií je určitě užitečné něco vědět a v projektech je podle možností využívat. Řešení každého úkolu je však podmíněno souhrnem mnoha faktorů a nakolik se podaří zapracovat také ekologické hledisko, to by mělo být vždycky otázkou především zdravého rozumu. Vždyť před „technickou revolucí“ tak vznikala většina staveb. Kromě toho si myslím, že architektura zaměřená na ekologii by se neměla zabývat jen úsporami energií. Měla by také budit libé pocity – ekologie je vlastně věda o harmonii. Myslím, že výraz soudobé ekologické architektury se teprve hledá. Co je a co není harmonické, je ovšem velmi subjektivní. Lidé, kteří si chtějí postavit dům, o něm mívají většinou zcela jinou představu než odborníci. Nazdobené domečky, jaké se dnes staví, jsou naprostým opakem minimalismu, který vyznávají současní architekti. Když je něčeho příliš, vyvolává to přirozenou touhu po změně. Léta strohých panelových domů vzbudila v lidech chuť bydlet v něčem, co bude naopak líbivé. A zase záplava „chaloupek“ s vikýři a obloučky nad okny nutně musí popouzet esteticky cítící odborníky a žene je k ještě zarputilejší strohosti – která podle nich lépe vyjadřuje ducha doby. (Ale vzpomeňme si – dnes památkáři chráněné a všemi obdivované klánovické či černošické vily s věžičkami a arkýři byly ve své době vystaveny podobné kritice.) Myslím si však, že i moderní minimalistická stavba může mít v sobě prvky, které budou příjemné nebo „hezké“, aby je mohl pozitivně vnímat také obyčejný člověk, neodborník. Stěna domu může klidně být betonová, ale musí být krásná řemeslně nebo výtvarně. Viděl jsem například velmi krásnou funkční a jednoduchou stavbu, kde se příjemným výtvarným prvkem stala holá stěna z pečlivě vybroušeného kamene a betonu. Stejný dojem na jinak strohé stavbě může vyvolat třeba i zajímavá barevnost. Vyhraněný minimalismus je pro laiky velmi těžce pochopitelný, nestravitelný a určitě by celé architektuře prospělo, kdyby architekti byli ke svým klientům vnímavější, trochu vstřícnější a nabízeli jim pro individuální bydlení moderní architekturu v přijatelnější podobě. Nestávalo by se potom, že uživatelé těchto „minimál-prostorů“ ničí architektovi dílo dobře viditelnými nařasenými kanýry krajkových záclon. Příznačné je totiž, že se tyto domy málokdy fotí zabydlené. Ostatně, jak jsem si všiml v posledních číslech vašeho časopisu, dobré příklady strohé, ale kultivované architektury zde nacházejí prostor. A pokud přijmu názor, že strohost a funkčnost jsou přirozeným výrazem naší doby, je takový výraz normální, přirozený a tudíž nakonec i ekologický.
Vraťme se ještě k experimentálním ekologickým stavbám. Právě se začíná stavět dům podle projektu vašeho ateliéru – dům celý ze slámy, zastřešený průsvitným deštníkem.
Samozřejmě dům celý ze slámy není. Nosnou kostru tvoří dřevěná konstrukce, vnitřní stěny jsou postaveny z nepálených cihel, které působí příznivě na mikroklima v interiéru a vytváří akumulační vrstvu. Teprve vnější vrstva tepelné izolace na obvodovém plášti je vyskládána z balíků slámy, ošetřených proti hoření. (Domy ze slámy, které už byly postaveny v zahraničí, totiž více než ty klasické přitahují pozornost pyromanů.) Sláma má velmi dobré tepelně izolační vlastnosti, a přitom je stavebním materiálem zanedbatelné ceny – vlastně se takových balíků slámy někde zemědělci sami rádi zbavují. I kdybychom předpokládali, že sláma nebude odolávat povětrnostním podmínkám tak dlouho jako jiné materiály (nebo spíš materiály chráněné omítkou či obkladem), není problém balíky třeba po pěti letech vyměnit za nové. Zbytek konstrukce zůstane neporušený, protože tepelná izolace s ní není trvale stavebně propojena.
Nad rovnou stropní konstrukcí jsme slámu navrhli ve dvojité metrové vrstvě, která dosahuje stejných hodnot tepelného odporu jako půl metru silný polystyrén. Samotný dům by neohrozilo, ani kdyby sláma zůstala bez další ochrany (doškové střechy byly v minulosti běžné), ale raději jsme nad ní rozevřeli ještě „deštník“ z průsvitné fólie. Je zavěšený na komínové těleso, které prochází středem domu, takže střecha opravdu připomíná rukojeť s deštníkem.
Poměrně dlouho jsme na deštník hledali vhodný materiál, původně jsme si fólii představovali čirou, naprosto průhlednou a velmi pevnou – ta by ale celý dům zásadně prodražila. Zahraniční folie těchto vlastností stála kolem 600 dolarů za metr čtvereční. Kompromisem je materiál, který sice průhledný není, ale denní světlo dostatečně propouští. Cena celé střechy nakonec vyjde srovnatelná se střechou tradiční. Z hlediska tepelných ztrát lze tento dům považovat za téměř nulový, náklady na vytápění jsou tedy velmi nízké. Když vezmeme v úvahu i nízkou cenu tepelné izolace a „střechy“ oproti klasickým domům, úsporu energie při výrobě nepálených cihel (odpadá i doprava z cihelny), pak je slaměný dům skutečně ekonomický i ekologický.
Jak se na ekologii v architektuře dívají studenti? Jsou na ni projekty ve vašem ateliéru zaměřeny? Studenti mají možnost svobodné volby. Každý z pedagogů má na architekturu svůj vlastní pohled a názor, na studentech zůstává, co je jim blízké, co si vyberou. Určitě pro ně bude přínosem, když se o některých zásadách ekologie dovědí, ale není mým cílem podřídit ekologii zaměření celého ateliéru. Úkoly, ze kterých si studenti vybírají, takové pojetí umožňují, ale důležitější je nápad, dobrý koncept. Některý rok se složení ateliéru vydaří a pak se studenti sami zajímají o všechny problémy architektury zcela spontánně, jindy je práce s nimi méně úspěšná a určitě bych je nevyprovokoval k aktivitě ani ekologií. Můžeme se podívat na některé studentské projekty, které považuji za velmi zdařilé.
Jedním ze zadání našeho ateliéru bylo například využití stávající ocelové haly, která zůstala v krajině jako pozůstatek doby velkých zemědělských družstev. Studentka Michaela Hamplová do ocelové konstrukce vestavěla kamennou hospodu s prosklenou fasádou na delších stěnách. Zaujal mě především koncept celého projektu: hala stojí uprostřed krajiny, v kontaktu s okolní přírodou, jejíž přímou součástí by se měla hospoda stát. Parkování zůstalo někde daleko u silnice, do hospody by se přicházelo pěšky dlouhou rovnou cestou, návštěvník by se na výjimečný zážitek už předem připravoval, cestou by vstřebával atmosféru, vnímal přírodu. Stavba má uvnitř kamennou chodbu se schodištěm, kudy by od kuchyně k hostům přicházel personál do jednotlivých kójí, ale zase by mizel a zanechával je v intimitě a soukromí. Hosté by prosklenou stěnou bez jakéhokoliv dělení plně vnímali pohled do krajiny a sami by se stávali jakýmisi herci na malém prosvětleném jevišti pro ty, kdo nahlížejí zvenčí. Číšníci s vozíkem by přiváželi jídlo a pití také ke stolkům venku; velká vzdálenost, třeba sto nebo dvě stě metrů mezi jednotlivými stoly by dodávala hostům pocit, že sedí sami uprostřed krajiny… Samozřejmě by muselo jít o drahou hospodu, ale určitá výjimečnost by sem lidi lákala. Pak by na ně mohla působit také prostá minimalistická architektura (oživená barvami a atmosférou), takže spolu s občerstvením by se jim dostávalo i duchovní potravy, nenásilné osvěty.
Jedno téma většinou zpracovává hned několik studentů najednou. Jak využil ocelovou halu nějaký jiný student? Neuvažoval někdo třeba o bydlení? Uvažovali. Ale úspěšnější byly hospody. Asi víc otevírají fantazii – v názorech na bydlení byli i ti odvážní trochu konzervativnější. I další student Patrik Dolák místo cítil jako vhodné prostředí pro restauraci s mimořádnou atmosférou. Velmi moderně pojatou, s použitím současných materiálů – kov a plasty v kontrastu s masivním hliněným zdivem dusaným do bednění. Vše skryto za konstrukcí s drátěným pletivem bohatě porostlým zelení. Přestože jeho koncepce stavby je naprosto odlišná, v obou případech se studenti snažili vytvořit prostředí, na kterém se stejnou měrou jako stavba podílí i zeleň, příroda. Jiným zajímavým projektem, který Patrik Dolák perfektně zpracoval, je bydlení na vodě přímo uprostřed města – v hausbótu. Jde o téma, které mě samotného docela zajímá, přitahuje. Hausbót může parkovat na Vltavě přímo v centru Prahy, třeba naproti Národnímu divadlu, a přitom je jeho majitel v těsném kontaktu s přírodním prostředím, s řekou. Samozřejmě je představa takového bydlení trochu romantická, pro studenty možná přitažlivá i vlivem Jirotkova Saturnina, ale mohou se na ní naučit řešit zajímavé technické problémy – samotná konstrukce plovoucího podkladu, který se nesmí překlopit, řešení napojení na vodu nebo elektřinu, vlastní čistička odpadních vod. Navíc musí být obytný prostor naprosto funkční v každém detailu, protože minimální plocha vyžaduje dokonalé dispoziční řešení. Takže úkol bydlení v hausbótu je pro příštího architekta dobrou průpravou i pro kvalitní zpracování konceptu rodinného domu.
text: Věra Konečná Vizualizace: SEA a práce studentů |
Užiteční pomocníci
|
|
Kontakty: ALISEO, Bělohorská 32, Praha 6, tel.: 02/20 51 28 65; BLANCO, Zelený pruh 109/1091, Praha 4, tel.: 02/41 44 34 98; FRANKE, Kolbenova 17, Praha 9, tel.: 02/81 09 04 11; IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 02/51 61 01 10; INTERIÉRY SEDLÁK, Vinohradská 10, Praha 2, tel.: 02/24 21 78 17, POTTEN & PANNEN, nákupní centrum Nový Smíchov, Plzeňská 8, Praha 5, tel.: 02/57 32 44 13; TESCOMA, Dlouhá 4311, Zlín, tel.: 067/757 51 11, WINSTON INTERNATIONAL, Hudcova 78, Brno, tel.: 05/41 51 33 47, text: Lucie Brzoňová foto: Milan Martínek a archiv |
Technologie a termín výstavby
|
|
Nejčastější otázka při volbě stavební technologie ovšem prozradí, že rozhodující část klientely se stále soustřeďuje na volbu mezi dvěma základními způsoby…
V čem tkví hlavní rozdíly mezi montovaným a tradičním zděným domem a pro který se mám rozhodnout? S rozvojem stavebnictví jako celku se neustále projevují snahy celý proces výstavby zintenzivnit, zlevnit – a to většinou cestou montované stavby, přenesením části činnosti z vnějšího prostředí do prostředí výrobního závodu s prvky sériové výroby s důslednou kontrolou kvality. Nejinak je tomu v oblasti výstavby rodinných domů, kdy naštěstí v současné době existuje snaha nabídnout zákazníkovi plně srovnatelný produkt s tradiční výstavbou, nikoli prosazovat masovou unifikaci, jako tomu bylo ještě před několika lety.
Výstavba montovaných rodinných domů, převážně na bázi dřevěných konstrukcí, se rozvinula převážně v zámoří a v severských zemích, ať již to bylo dáno surovinovou základnou nebo snahou uspokojit širokou potávku po nové výstavbě, cenovou dostupností a rychlostí výstavby. Dostatečným příkladem toho, že se jedná o srovnatelnou alternativu, mohou být úspěšné firmy z prostředí Německa nebo Rakouska – tj. zemí, které po staletí stavěly tradiční technologií. V čem vlastně spočívá hlavní rozdíl mezi tradičním zděným domem a montovaným domem? V současné době je to především v odlišné nosné konstrukci stěn a stropů. Prakticky všechny ostatní technologie uplatněné v konstrukci domu jsou identické nebo srovnatelné. Proto si musíme uvědomit, že až do fáze budování stěn je postup výstavby zcela identický.
Zde bych chtěl upozornit zájemce montovaných staveb, kteří si sami zajišťují spodní stavbu, na nutnost volby obzvláště pečlivé firmy pro zhotovení spodní stavby a přípojek, neboť následná výstavba odpovídá spíše strojařské přesnosti a nedovoluje příliš laborování v tolerancích. I v případě celkové dodávky domu na klíč je potřeba tuto fázi bedlivě kontrolovat, neboť se zpravidla jedná o subdodávku výrobce domu, která mívá rozhodující vliv na celkovou životnost montovaného domu. Konkrétně jde o kvalitu provedení základů – včetně správného návrhu založení a provedení hydroizolací, řešení detailů napojení na svislé konstrukce, sokl domu a okapní chodníčky i okolí domu. Jestliže u tradiční výstavby špatné provedení vede k vadám, které se odstraňují nákladně a těžce, u montované výstavby se jedná někdy dokonce o neodstranitelné závady. U svislých nosných konstrukcí je rozdíl zcela zásadní: zatímco tradiční výstavba sestává ze zdění stěn na stavbě z cihelných, pórobetonových a jiných prvků, jedná se u montovaných domů o montáž – zpravidla deskových prvků tvořených dřevěným rámem, izolační výplní a pláštěním z desek na bázi dřeva. Jestliže u cihelného materiálu je dána kvalita výrobním procesem s příslušnými certifikáty a musíme kontrolovat provádění práce na stavbě (s možností zásahů a korekcí na místě stavby), u montovaného domu je montáž zpravidla velice rychlá (liší se podle konkrétního technologického procesu) a o kvalitě tak do značné míry rozhoduje výrobní proces v závodě dodávajícím dílce.
Toto by mělo být asi rozhodující kritérium výběru výrobce montovaného domu: tradice výroby, počty dodaných domů, stupeň zavedení norem kontroly jakosti a poskytovaná záruční doba. Pokud výrobce poskytuje vše v dostatečné míře, je možno předpokládat, že pracuje například se správně vyschlou a ošetřenou dřevní hmotou, s deskami, které neobsahují škodlivé látky. Zároveň vyšší počet spokojených zákazníků zvyšuje šanci, že i my dosáhneme kýženého domu bez problémů. Současně je třeba upozornit na nutnost komplexního návrhu montovaného domu již v předvýrobní fázi, neboť součástí dodávky jsou i připravené rozvody – a tak je již prakticky nemožné zásadní požadavky měnit. Naproti tomu při tradiční zděné výstavbě jsou změny požadavků stavebníka v průběhu výstavby nikoli vítané, ale možné (děje se tak velice často). I zde jsou favority velcí dodavatelé s dokonalou předvýrobní přípravou a počítačovými návrhy. Obdobný rozdíl technologií je v konstrukci stropů, kdy dřevěné nosné prvky nahrazují keramický nebo železobetonový strop. Nakonec lze specifikovat jeden obvyklý technický rozdíl. Tradiční zděné domy mají zpravidla silnější stěny s vyšší akumulací tepelné energie oproti montovaným domům, jejichž stěny jsou tenčí a mívají vyšší tepelný odpor, díky čemuž se velice často užívají i při návrhu tzv. nízkoenergetických domů. Závěrem lze konstatovat, že obě kategorie poskytují dostatečné záruky kvality i životnosti poskytovaného bydlení – s tím, že s rozvojem ceny lidské práce bude obdobně jako v nejvyspělejších státech montovaná výstavba svou rychlostí i cenou (což zatím zcela neodpovídá) lákat množství řadových stavebníků především v oblasti standardní ekonomické výstavby (myšleno ovšem v kategorii vysoce přesahující dosavadní formy průměrného bydlení).
Náš region si však patrně vždy zachová převahu tradiční výstavby – včetně možností individuálních úprav – v celém rozsahu od svépomocné stavby až po nejluxusnější zakázky. Předpoklad této převahy je dán mimo jiné již surovinovou a výrobní základnou. V zájmu objektivity je ovšem nutno dodat, že existují pružnější konstrukční systémy dřevostaveb, než jaké nabízejí výrobci montovaných domů (např. ve světě dnes nejrozšířenější systém Two by Four, o němž jsme psali v čísle 2 na str. 198–201 – pozn. red.).
Jaké termíny bych měl požadovat od dodavatele rodinného domu a jaké bych měl uvést ve smlouvě o dílo? Termín výstavby uzavřený mezi dodavatelem a stavebníkem bývá jednou z rozhodujících položek výběru dodavatele, smlouvy a nezřídka i bodem případných sporů. V případě, že uzavíráme smlouvu o dílo na dodávku domu, je potřeba si uvědomit, že dodavatel je ochoten někdy slíbit cokoliv, jen aby získal zakázku. A později, když námi požadovaný termín výstavby je kratší než dovolují příslušné technologické postupy, ani případné penále nepokryje napáchané škody. Proto je i při vidině nového bydlení nutno postupovat s rozumem a nepožadovat nedosažitelné.
Pro výstavbu domu je důležitý termín zahájení stavby, velikost domu, použité technologie a náročnost případných přípravných prací. Obecně lze říci, že při zahájení prací zhruba v březnu by i termín výstavby jednoduchého zděného domu neměl být kratší než devět měsíců, z hlediska kvality je optimální přechod přes jedno zimní období a dokončení následující duben až květen.
U složitějších staveb se termíny prodlužují i kvůli narůstajícím požadavkům na řešení složitějších technologií (např. regulací, vytápění, bazénové technologie) a budování dalších vnějších objektů (tenisový kurt, vyhřívaný vjezd do garáže, automatická brána vjezdu apod.). Nicméně pro zahájení výstavby zůstává jako nejvhodnější jarní období. Ale vraťme se ke smlouvě. Důležité je stanovit i dílčí termíny, podle jejichž dodržování lze účinně kontrolovat postup výstavby. Pro běžnou orientaci zpravidla postačuje termín dokončení spodní stavby včetně terénních úprav (kontrola rychlosti zahájení prací), termín dokončení hrubé stavby, termín dokončení hrubých instalací, termín dokončení domu a termín dokončení vnějších objektů včetně případných zelených a vnějších ploch.
Každý z těchto termínů by měl být spojen s dílčí etapovou platbou a případným penále za nedodržení termínu. Konečný termín by pak měl být v oblasti plateb podmíněn úspěšnou kolaudací objektu – včetně odstranění všech kolaudačních závad. Pro správný průběh výstavby je však nutno upozornit i na často opomíjené termíny, které by měly být ve smlouvě – termíny zavazující objednatele, tj. stavebníka, ke spolupráci během výstavby. Většinou se jedná o přesně stanovené termíny odsouhlasování zvolených materiálů předkládaných dodavatelem či přímo o termíny dodávek materiálů zajišťovaných stavebníkem.
V této oblasti musí stavebník vědět, že zvláště při dokončování domu se používají materiály a výrobky často zahraničního původu, jejichž vzorky sice jsou k dispozici, ale vlastní dodávka bývá v termínech týdnů nebo i měsíců. Klasickým příkladem budiž italská svítidla: estetická, poměrně cenově výhodná, ale červnová objednávka znamená zpravidla dodávku v září – těsně před dokončením zakázky… Pro správný postup výstavby je vždy vhodné požadovat od dodavatele před zahájením a podpisem smlouvy harmonogram prací, prostudovat a projednat ho. Nepožadovat zázraky, ale po uzavření smlouvy už důsledně trvat na jejím plnění – i pod tlakem sankcí, jejichž případné zrušení může být vázáno na splnění dalšího postupného termínu.
text: Bohumil Ouda foto: archiv |
Hrnečku, vař!
|
|
Jak můžeme vyčíst z ukázky z kdysi velice oblíbeného a čteného románu P. Bilianové Do panského stavu, ani kuchyni se technický vývoj nevyhnul. To, co bylo před téměř sto lety nej-modernější, už dávno neplatí. I sem vnikly nové materiály a zaujaly své nezastupitelné místo vedle klasických, jako je smalt, litina, hliník, varné sklo. Není nezajímavé si připomenout, že věda ve 20. století si řekla své i v tomto oboru, a tak třeba díky kosmickému výzkumu máme k dispozici teflonové pánve či pečicí formy, bez kterých si už většina z nás svou domácnost nedovede představit. V dnešní době, kdy se klade velký důraz na zdravotní stav populace, stává se správná volba nádobí nezbytnou. Protože víme, že jídlo bychom měli připravovat tak, abychom zachovali co nejvíce vitaminů, minerálů, spotřebovali co nej-méně tuků a přitom je zhotovili chutně a rychle, potřebujeme i tomu odpovídající nádobí.
Koupě nádobí Rozhodneme-li se tedy, že naši krásnou kuchyň vybavíme i novým nádobím, musíme vyjít z toho, zda máme v kuchyni instalován plynový nebo elektrický sporák, či sklokeramickou desku. Majitelé posledního zařízení musí svůj výběr zvlášť pečlivě zvažovat. A protože se nejedná o finančně zanedbatelnou investici, měli bychom si i důkladně promyslet, jak často a pro kolik osob budeme tady jídlo připravovat. Kdysi dávno jeden moudrý muž řekl, že není tak bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné věci. Při koupi nádobí to platí dvojnásob.
Obliba smaltovaného nádobí Významné místo na trhu stále zaujímá smaltované nádobí. Jeho obliba je dána tím, že ho lze použít jak na plynovém, tak na elektrickém sporáku, jídlo se v něm připravuje rychle a bez zbytečných ztrát vitaminů a minerálů. Navíc i údržba je snadná. Pokud s ním zacházíme šetrně, vydrží dlouho. Dojde-li však k porušení smaltované vrstvy, musíme se s ním ze zdravotních důvodů urychleně rozloučit. Výrobci ovšem i tuto stálici na našem trhu neustále vylepšují. Dna jsou těžká a rovná, aby nedocházelo k zbytečným únikům spotřebovávané energie, okraje, které se snadno otlučou, jsou zakončeny kovovým proužkem. Navíc už dávno se toto nádobí nevyrábí jen v barvě černé nebo hnědé. Nádobí veselých barev přímo láká, aby se v něm připravovalo jídlo nezapomenutelné chuti a vůně. A samozřejmě tu důležitou roli hraje i cena.
Ušlechtilá nerezavějící ocel Na našem trhu se stále častěji můžeme setkat s nádobím vyrobeným z ušlechtilé nerezavějící oceli. Jedná se o zdravotně nezávadný materiál, který je velmi stálý, odolný a chemicky nereaguje s potravinami ani s látkami v potravinách obsažených. Je-li tato nerezavějící ocel označena hodnotou 18/10, znamená to, že jako zušlechťující prvky obsahuje 18 dílů chromu a 10 dílů niklu. A je to doklad nejvyšší kvality.
Při nákupu nádobí bychom měli věnovat pozornost nejen materiálu, ale i jeho vzhledu. Rovné pevné dno nám zaručuje rovnoměrné prohřátí po celé ploše, a tím úsporu času a energie. Některé nádoby jsou vybaveny takzvaným sendvičovým dnem, které zajišťuje nejen rovnoměrné předávání tepla, ale zároveň dochází k naakumulování tepla, což nám umožňuje vypnout sporák ještě před dokončením a tím uspořit ne právě levnou energii. Taková nádoba navíc uchovává pokrm teplý po velmi dlouhou dobu. Úchyty a držáky z umělé hmoty jsou pojistkou, že se při manipulaci s nádobím nespálíme, ovšem musíme bedlivě dbát na to, aby nepřišly do styku s plamenem nebo rozpálenou plotýnkou. V poslední době se na trhu objevuje nádobí s praktickými odnímatelnými nebo alespoň posunovatelnými rukojeťmi. Stále oblíbenější jsou i skleněné poklice, které nám usnadňují kontrolu, jak dalece příprava pokrmu pokročila, aniž bychom museli poklici odklopit a tak snížit teplotu, což připravovanému jídlu příliš nesvědčí.
Co šetří naše finance a čas Nádobí s termostabilním dnem, které zaručuje krátký rozehřívací čas, rovnoměrný rozptyl tepla po celé ploše dna a dlouhou dobu udržení tepla.
Používejte nádobí s poklicí. Výrazně se zkracuje doba vaření. Můžete-li, dejte přednost skleněné poklici, snáze budete sledovat a kontrolovat průběh vaření.
Jak čistit nádobí z nerezavějící oceli Nerezové nádobí je možné čistit všemi běžnými čisticími prostředky, většinu nádobí lze i mýt v myčce. K čištění nikdy nepoužívejte ostré předměty, agresivní látky, látky na bázi písku, kterými byste snadno poškodili strukturu materiálu. Při nákupu značkového nádobí se informujte u prodejce, zda výrobce nevyvinul speciální čisticí prostředek.
Jak zacházet s nádobím Především šetrně. Sledovat sílu plamene, aby nedocházelo např. k přepálení omastku. Zabránit zbytečnému překypění např. polévky. Napálené zbytky se jen těžce odstraňují. Myje-li za nás nádobí myčka, je třeba před vložením do myčky důkladně odstranit všechny zbytky. (Kdo například dal do myčky pokličku od hrnce, v níž se vařila hovězí polévka, a neodstranil pěnu na ní usazenou, ví, o čem mluvím.) Alespoň jednou za rok důkladně omýt místa, která jsou hůře dostupná (kolem držadel, úchytů apod.)
Kontakty: LE-WIEN (dovozce nádobí Kelomat), Vlašimská 12, Praha 10, tel.: 02/71 73 15 49, 02/71 73 78 62, fax: 02/71 73 43 96; POTTEN & PANNEN, Horáčkova 5, Praha 4, tel.: 02/61 22 73 73; Václavské nám. 57, Praha 1, tel.: 02/24 21 49 36, fax: 02/24 21 67 94; Vodičkova 2, Praha 1, tel.: 02/24 91 21 73; TESCOMA, s. r. o., Dlouhá 4311, Zlín, tel.: 067/757 51 11, fax: 067/757 52 22; Winston international a. s., Hudcova 78, Brno, tel.: 05/41 51 33 47, fax: 05/41 51 33 62 ZEPTER , Spálená 55, Praha 1, tel.: 02/21 99 08 11, fax: 02/21 99 08 04
text: Květuše Sajnerová foto: archiv |
Oskar za úspory
|
|
Věhlas si získalo jinak nevelké a poměrně málo známé město, ležící nedaleko Lince, díky překvapivě rozlehlému, ale kompaktnímu areálu s 27 halami (54 tisíc m2 kryté a 27 tisíc m2 volné plochy) s celoročním provozem. Je nejnavštěvovanějším veletržním komplexem v Rakousku. Zásluhu na tom bezesporu má i Energiesparmesse doprovázený dalšími dvěma výstavami, které si pravidelně přijde prohlédnout více než 200 tisíc návštěvníků.
Trojka nezklamala Skupiny výrobků a služeb 1650 zúčastněných firem a společností jsou přehledně rozmístěny podle oborů do jednotlivých pavilonů, z nichž jeden je tradičně vyhrazen pouze pro poradenství a informační servis převážně pro majitele rodinných domků i ty, kteří se chystají k rekonstrukci svého domu nebo nové výstavbě. Ne nadarmo platí veletrh Energiesparmesse svým rozsahem a uceleností problematiky za nejinformovanější akci k úsporám energií. Nechybí zde žádný z tématických okruhů – od přípravy až po realizaci stavby – s důrazem na izolace, vytápění, solární zařízení a biomasu, sanitární techniku a přípravu vody, regulaci a větrání, nízkoenergetické stavby a alternativní systémy. Prezentace se soustřeďuje na tři okruhy: • renovace (okna, střecha a komín, vysoušení zdiva, modernizace instalací), • novostavby (projektování, stavby na klíč, konstrukce, podkroví, zahrada, stavební ekologie a biologie), • domácí technika (optimalizace vytápěcího zařízení, druhy paliva a zdroje tepla, kombinace vytápěcích systémů, moderní způsoby výroby teplé vody, využití dešťové vody). Právě stavební prvky a jejich kompletace, konstrukce a technologie a vůbec vše okolo stavění prezentovala nedílná součást hlavní veletržní akce – výstava BauMat.
Jistě vítaným zpestřením letošního již osmnáctého ročníku renomovaného veletrhu s obsáhlou přehlídkou technologií vedoucích k úsporám, je připojení specializované výstavy Bio-Solar, zaměřené na vytápění dřevem a sluneční energii, tedy na témata úzce související s ekonomickým hospodařením s energiemi. Zájemci se mohli seznámit se současnými možnostmi solární termiky a elektroniky, fotovoltaikou i solárním rodinným domem. K novým aspektům v této sféře patří také plastové solární buňky či systém bioplyn – palivové články. Za skutečnou novinku mohou hlavně domácí pokládat interaktivní CD-ROM, jehož pomocí si jeho uživatel bude moci navrhnout svůj vlastní dům, i s ohledem na principy feng shui, nejúčinnější zateplení, výběr vhodných materiálů a další souvislosti.
Užitečná klání Veletrh doprovází mezinárodní konference za účasti špičkových odborníků – Světový den trvale udržitelné energie s aktuálním programem o stavu a vývoji ve sledované oblasti a prezentací výjimečných projektů a zdařilých realizací. Konferenci vždy předchází vyhlašování výsledků mezinárodní soutěže Energy Globe Award a oceňování vítězů čtyř kategorií – Stavba & bydlení, Podniky a firmy, Doprava & města a obce a Soukromé a veřejné iniciativy. Poprvé v historii se udělilo také ocenění Water Globe projektu s vodní tematikou. Do této tvořivé a inspirační soutěže se letos přihlásilo rekordních 1300 projektů z 99 států světa. Slavnostního předávání cen v Design centru v Linci v předvečer zahájení veletrhu se vedle významných expertů zúčastnila řada čestných hostů a osobností, mezi jinými např. Michail Gorbačov či Hans-Dietrich Genscher. V kategorii Stavba & Bydlení získal vavříny projekt „BedZED – pasivní bytový dům“ realizovaný v komplexu obytných budov na jihu Londýna. 82 bytových jednotek umístěných v domě spotřebuje ve srovnání se standardními byty pouze 25 % energie díky velmi kvalitnímu zateplení a klimatizaci. Potřebu energie pokrývá elektrárna na biomasu, výrobu elektrického proudu zajišťují fotovoltaické články, solární zařízení integrované do fasády přineslo ještě další zajímavý vedlejší efekt – úplně odpadly náklady na vnější plášť budovy běžného provedení.
Poslání veletrhu Energiesparmesse a výstav Baumat a BioSolar, doprovázených hodnotným vzdělávacím programem a poradenským servisem, tzn. motivovat a dodat nové impulsy pro vytváření energetického systému s důrazem na ochranu životního prostředí bylo naplněno.
K některým zajímavostem a novinkám zaměřených na okologické a úsporné bydlení se vrátíme v některém z příštích čísel.
text: mak foto a kresby: archiv redakce |
Rodinné stříbro
|
|
V jednom však jeho výrok obsahoval historickou zkušenost, že pokud se prodávají rodinné klenoty z drahých kovů, je zle. A dějiny stříbra to dostatečně dokumentují. Stříbro, nejlevnější kov z tak zvaných drahých kovů, se totiž pokládalo za známku blahobytu již od antického starověku.
Žádný jiný kov také nesehrál v hospodářském a kulturním rozvoji lidstva tak významnou úlohu. Ze stříbra, díky jeho vlastnostem, bylo možno vyrobit snad všechny předměty, které měly svoji alternativu i v jiných materiálech, např. keramice a sklu. Zároveň jeho těžení a zpracování na výchozí polotovar působilo nejmenší potíže. Navíc stříbro se vyskytovalo často tam, kde byla ložiska zlata. Proto také oba kovy tvoří nerozlučnou dvojici, ať již jde o první peníze, jejich vzájemné prolínání při tvorbě luxusních užitkových předmětů, nebo současné finanční trhy.
Stříbro patřilo v této dvojici k chudšímu bratru, neboť nemělo onen oslnivý lesk podobný slunečním paprskům a také časem černalo. Proto zlatu pro jeho stálost připadala hlavní role v kultovních a magických obřadech. Společenství obou kovů ovšem naplno využívalo lidstvo po poznání funkce peněz. Příkladem je slavná nejstarší stříbrná drachma v Athénách, ražená ze slitiny zlata a stříbra, kterou staří Řekové nazývali élektron.
Oproti Řekům a také Egypťanům teprve Římané naplno využili možností, které stříbro nabízelo, a také u nich došlo nejširšího uplatnění. Nazvaly ho „argentum“ a pod tímto názvem stříbro vstoupilo do Mendělejevových tabulek. Vyráběly se z něho luxusní předměty a zvláštní oblibě se těšilo jako součást jídelního nádobí. Poklad z domu Meandrova v Pompejích, dnes uložený v neapolském muzeu, zahrnuje 115 kusů z masivního stříbra a tvoří ho stolní soubor pro čtyři osoby. Koflíky, mísy, talíře a lžíce zdobené mytologickými výjevy poskytují dostatečnou představu o dokonalosti řemeslného zpracování. Mnohé techniky (odlévání, tepání, lisování, gravírování, spájení), které se v těchto zdánlivě raných dobách používaly, jsou platné dodnes.
Nastolená tradice se udržela i po zániku římské říše. Patronem stříbrotepců se stala katolická církev, která používala stříbrné předměty pro liturgické účely. V nejisté atmosféře raného středověku, kdy se v každodenním životě používaly předměty rudimentárního charakteru, zůstávalo stříbro jenom základem mince.
Teprve od 13. století se naplno rozhořel zájem o tento kov dostupnější zlata. Znovuotevřené doly ve Španělsku, ve Skandinávii a také v Kutné Hoře poskytovaly dostatek kovu, což pokrývalo potřebu mincovnictví a zbývalo i na zpracování stříbra pro světské účely. Právě od této doby se začíná stříbro stávat tezauračním kovem par excellence. Jednou jako mince, podruhé jako luxusní výrobek. Králové, světská i církevní knížata začínali objednávat a hromadit neuvěřitelné množství stříbrného nádobí, které ovšem představovalo zároveň poslední rezervu pro zlé časy. Dokonce i Eliška Přemyslovna, dcera českého krále Václava II. a matka císaře Karla IV., měla svůj stříbrný poklad, jehož portfolio čítalo i soubor stříbrných lžiček.
Dobové kšafty pražských měšťanů se hemží záznamy o množství odkazovaných stříbrných předmětů, zvláště konvic, mís a pohárů. Od 14. století se také stříbro puncovalo, aby se dodržovala kvalita a čistota kovu. Puncoval kdekdo, počínaje panovníkem, správním celkem, městským cechem zlatníků a konče podvodnými obchodníky. Dějiny puncovních značek také představují nekonečné dobrodružství. Obrovské množství značek, které se v jednotlivých místech měnily podle různých ukazatelů, způsobilo, že z oněch desetitisíců punců v Evropě se v nich vyzná pouze specialista, a to ještě za pomoci katalogů.
Na vrchol zpracování se stříbro začalo dostávat až v renesanci. Proslulý zlatník Benvenuto Cellini, který podle dobových pramenů kouzlil „božské stříbrné zázraky“, docílil svrchovaného mistrovství ve zpracování kovu. Jeho slánka pro francouzského krále Františka I. se stala předlohou a příkladem i ostatním zlatníkům. Minuciózně provedené mytologické figury v renesančním kánonu naznačily, že socha již nemusí být pouze z mramoru. Od té doby se banketní stůl stal alegorií a pódiem, na kterém se vystavovalo stříbrné nádobí pro smyslové potěšení hostů. Byla nastoupena tendence, kterou s plnou silou začala využívat barokní doba. Zvláště vznikající absolutistické dvory Bourbonů ve Francii a Habsburků ve Vídni začaly při hostinách zdůrazňovat prestiž trůnu stříbrným a zlatým nádobím. K prestiži králů však vedle stříbrného nádobí také patřila válka, která svými nekonečnými výdaji postihla rodinný poklad Bourbonů. V roce 1688 dospěla situace tak daleko, že Ludvík XIV. byl nucen nechat roztavit tuny stříbrného královského nádobí, aby poplatil válečné dluhy. Z celé slavné epochy francouzských zlatníků se uchránilo jen několik kusů. Rány se brzy zacelily a nová generace v čele s královským zlatníkem Justem-Aurelem Meissonnierem ustavila nový rokokový styl, jehož tvarové kompozice daly vyniknout umělecké představivosti a technické brilanci uměleckých řemeslníků. Vycházely celé sbírky zlatnických dekorativních ornamentů, které pro celou Evropu sloužily jako předlohy. Svůj vliv zde sehrála i gastronomie, jejíž kreativní průkopníci od počátku 18. století přicházeli stále s novými recepty a kulinářskými výstřelky. Naráz se během několika desetiletí rozšiřuje typová škála jídelního a dekorativního nádobí ze stříbra. Zcela běžnými se stávají třídílné příbory a v rámci reprezentativnosti se uprostřed stolu objevuje ve Francii typ nástavce „surtout“, jehož funkcí bylo soustředit do jednoho objektu slánky, pepřenky, olejničky apod. Pozornost se obrátila i k polévkové míse, která zaujímala na stole spolu se svícny další dominantní postavení. Mnohoramenné svícny osvětlovaly lesklé stříbrné podnosy a dekorativní předměty jako osobní slánky, sypátka, košíčky, mušlovky apod. Francouzský vkus ovlivňoval i další evropské dvory. Roku 1727 putoval do Ruska soubor mohutných stříbrných podnosů od věhlasného Clauda Balina a podobnými příjemci byly i zámky anglických lordů. Po období Francouzské revoluce měla zlatnická výroba průměrnou úroveň a přízeň si stále větší měrou získával porcelán. Díky technickému vynálezu firmy Christofle, který umožňoval elektrolyticky pozlacovat nebo postříbřovat měď, byla zahájena průmyslová výroba stříbrného jídelního náčiní. Jako jeden z prvních si císař Napoleon III. objednal v roce 1864 velký alegorický servis čítající tisíc dvě stě kusů. Okouzlení novými možnostmi pokračovalo a bratři Faniérové pro změnu věnovali císařovně Eugenii pro Ferdinanda Lessepse k otevření Suezského průplavu stříbrnou triéru. Později pod vlivem secese ještě jednou došlo k vlně zájmu o stříbro. Především bohaté měšťanské vrstvy se pyšnily stříbrným nádobím a ve svých salonech mohly napodobovat životní styl nejvyšší aristokracie a její ceremoniály. Svoji reprezentativní funkci si uchovalo stříbro až do vzniku nerez oceli v roce 1921. Dodnes má však svoje místo na slavnostních tabulích nebo u předmětů dárkového charakteru. Dnešní sběratelé nemají jednoduchou situaci. Stříbrné soubory se často prodávaly po kusech a jejich stav není vždy nejlepší, neboť stříbrné předměty se často upravovaly nebo zcela předělávaly. A navíc ani puncovní značky často nejsou čitelné. Přesto však stříbrné předměty jsou připomínkou umu lidských rukou a svědectvím zašlého blahobytu, který můžete oživit podle receptu: „Proti černání chrání se stříbro slabým roztokem kolodia v lihu. Nejméně chrání jej obal papírový, lépe vlněný a ještě lépe jircha srnčí. Tak uschované předměty se dvakrát měsíčně vyleští flanelem nebo srnčí jirchou, když byly posypány sodou nebo boraxem a polity vařící vodou.“ (Domácí vševěd, nákladem A. Šimáčka, Praha 1926)
Kontakty: ANTIQUE PAPILIO, Týn 1, Praha 1, tel.: 02/24 89 54 54; STAROŽITNICTVÍ, U Daliborky 30/31, Praha 1-Hrad, tel.: 02/33 33 98 75; STAROŽITNOSTI, Jan Huněk, Pařížská 1, Praha 1, tel.: 02/232 51 22
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Garáž aneb Kam s ním?
|
|
Ovšem i vrata do garáže nebo stodoly by měla splňovat základní estetické a užitné hodnoty. Pryč jsou naštěstí doby nevzhledných plechových vrat, natřených nahnědo nebo nazeleno, v lepším případě vrat dřevěných, která ovšem již vzala za své zubem času. V současné době může každý zájemce o stavbu nové garáže či rekonstrukce stávající vybírat z nepřeberné nabídky garážových vrat nejrůznějších tvarů, barev i technického provedení.
Moderní garážová vrata jsou určena hlavně pro uzavření a uzamčení vjezdů do garáží v občanské zástavbě (garáží rodinných domků, bytových komplexů), svými charakteristikami však odpovídají i požadavkům, kladeným na zajištění komerčních objektů, například skladů, autoservisů, dílen apod. Podle způsobu „zavírání“ se dají rozdělit do několika základních skupin: Navíjecí (rolovací) – pracují na principu klasické rolety, jejich hlavní výhodou je, že díky svislému chodu potřebují při otevírání a zavírání velmi málo místa. Vyrábějí se (stejně tak jako ostatní typy) přímo na míru podle rozměru stavebního otvoru garáže a ne naopak. Zaručují zvýšenou ochranu před vloupáním a nabízejí zároveň optimální komfort ovládání, dlouhou životnost i hezký vzhled. Lze je bez problémů zabudovat jak do novostaveb, tak do stávajících objektů. Navíjecí sekční – tato velice praktická vrata jsou dnes velmi oblíbená a široce používaná. Ve spojení s motorickým pohonem představují maximální komfort pro uživatele, který ocení úsporu místa před i za vratovým otvorem. Vrata (několik lamel navzájem spojených panty nebo speciálním zámkem) se otevírají kolmo a tím umožňují využít pro parkování i prostor těsně před nimi. Jednotlivé, navzájem spojené lamely, zajíždějí ve vodicích lištách přímo pod strop garáže. Lamely také mají ekologicky nezávadnou pěnovou výplň, která velice dobře tepelně i zvukově izoluje. Sekční vrata se pak mohou navíjet nejen ke stropu garáže, ale vyrábějí se i jako stranová, což znamená, že se navíjejí k levé nebo pravé straně garáže. Výklopná (výkyvná) – při otevření se buďto vyklopí do vodorovné polohy před garáž, nebo se pomocí výkyvného mechanismu zasunou pod strop garáže. Posuvná do stran – tato vrata jsou vhodná zejména pro garáže a haly s velkou šířkou vstupního prostoru, je ovšem možné je zasunovat jen na určitou potřebnou šířku. Ovládají se pomocí motoru nebo klasicky ručně. Klasická křídlová vrata, která známe ze starších garáží, ovšem vyrobená z nejmodernějších materiálů. Mezi hlavní výhody moderních garážových vrat patří zejména jejich lety prověřená spolehlivost, trvanlivost, pevnost, bezpečnost a odolnost proti povětrnostním vlivům – ať už sněhu, dešti nebo vlhkosti. Dokonalé provedení a kvalitní izolace pak zaručí, že do vaší garáže se nedostane žádný průvan, vlhkost nebo chlad. Zákazník si může vybrat ze široké škály modelů a rozměrů vrat i bohaté nabídky nejrůznějších vzorů s možností prosklení.
Kov jako dřevo Garážová vrata se vyrábějí z pozinkovaného plechu, hliníku i z klasického dřevěného masivu. Ovšem i majitelé kovových vrat si mohou připadat jako na vesnici a přitom jejich vrata nemusí hyzdit například starou chalupu nebo rodinný domek. Je pravda, že klasická dřevěná vrata jsou sice krásná, ale po určitém čase se vliv prostředí může projevit na jejich kvalitě. Ocelová nebo hliníková vrata jsou sice odolnější, ale zase postrádají přírodní krásu dřeva. Nejlepším řešením je proto technologie, při které je lisované dřevěné vlákno nalisováno na oelový základ. Tato garážová vrata jsou dodávána v základovém nátěru, který je již od výrobce přizpůsoben k dalšímu natírání a moření, a tak není žádný problém přizpůsobit odstín dřeva barvě domu, okenních rámů apod. Stejně tak kovové nebo hliníkové dveře se dodávají v obrovském množství nejrůznějších barevných odstínů, takže si vybere určitě každý.
Nebojte se zimy Garážová vrata se dodávají ve dvou základních provedeních – tepelně izolovaná, která jsou vhodná zejména pro zateplené garáže nebo garáže, jež jsou přímou součástí vytápěného objektu, a nezateplená, použitelná pro klasické garáže nebo samostatně stojící objekty. Jako tepelně-izolační výplň se ve většině případů používá oboustranně lepený polystyrén nebo polyuretan. V prvním případě je polystyrénová izolace tlakově přilepena k vnějšímu a vnitřnímu ocelovému plášti, a tak je tvarově přizpůsobena jednotlivým sekcím vrat, čímž je dosaženo velmi dobrých izolačních vlastností. Ve druhém případě se polyuretan vstřikuje pod tlakem přímo mezi ocelový plášť dveří, a díky tomu je dosaženo opět velmi dobrých izolačních vlastností. Všechny druhy výplní jsou pochopitelně ekologicky nezávadné.
Sezame, otevři se! Většina moderních garážových vrat je vybavena elektronickým zařízením (v češtině zdomácnělo krásné slovo „otevírač“) pro manuální i dálkové ovládání, navíc jsou opatřeny elektronickou ochranou proti sevření prstů.
Možností ovládání je několik – mechanické po odemknutí zámku, motorový pohon s ručním ovládáním pomocí klasického klíče nebo tlačítek, zabudovaných v rámu dveří, a dálkové otevírání přímo z kabiny automobilu. Touto kouzelnou krabičkou je možné ovládat i další „domovní“ spotřebiče, například pohon vjezdových vrat na pozemek, osvětlení atd. Výhodou elektronicky ovládaných vrat je i nízká spotřeba elektrické energie a mimořádně tichý chod. Elektropohon je napájen napětím 220 V, motor a ovládání ve většině případů 24 V. Tímto napětím je napájeno i osvětlení, které svítí od uvedení dveří do chodu a předem stanovenou dobu po otevření nebo zavření. Navíc vrata jsou vybavena infrazávorou, která eliminuje riziko úrazu nebo poškození vozidla. V okamžiku, kdy se v zorném poli fotobuňky objeví jakákoliv překážka, se pohyb vrat automaticky zastaví.
Strach nemusíte mít ani před zloději – vrata mají samosvorné uzamčení, speciální ochranu proti načtení vysílacího kódu a také elektromagnetickou brzdu motoru (u elektrického ovládání), která zmaří veškeré pokusy o násilné otevření vrat.
Každá vrata mají i ruční ovládání pro případ výpadku elektrického proudu. Bát se ho nemusí ani ženy řidičky, protože pružinové systémy většinu vrat vyvažují a manipulace s nimi je lehká a také jednoduchá. Nová garážová vrata mohou zákazníci doplnit i průhledy (prosklením) v nejrůznějších tvarech i barevném provedení. Problémem není ani zabudování uzavíratelného odvětrávacího otvoru.
text: Vladimír Tachecí foto: archiv autora a redakce |
O kouzlech knih a knihoven
|
|
Zbavit se jakékoliv knihy mi způsobuje psychické, ba téměř fyzické utrpení. Jsem schopna je pouze darovat. Zvykla jsem si na to, že s nimi od rána do noci nějakým způsobem žiji a komunikuji, a dokonce na to, že pro nedostatek místa na nich i spím. O tom, že si chtějí žít svůj vlastní život, jsem si naprosto jista. Sotva se totiž ukáže, že některou z nich denně potřebuji a vytáhnu ji z hlubin police za skly, zjistím, že jí běžný život a prostředí bytu vůbec nesvědčí. Jiná zase, kterou se rozhodnu skrýt před prachem a mastnotou, mi dá najevo, že musí být po ruce a za sklem odmítá pobývat. Bývá mi líto majitelů honosných domů a bytů, v nichž žádné knihy nenajdete. Přicházejí nejen o požitky z četby, ale také o dobrodružství při jejich hledání a objevování. Knihy byly pro mne vždy něčím posvátným. A místa, kam se ukládaly, byla něco jako sakrální objekty. Dodnes věřím v to, že každá myšlenka je ve své podstatě hmotná, že představuje ohromnou energii, která se ve vesmíru, a tudíž ani na naší Zemi, nemůže ztratit. Tento myšlenkový potenciál je zataven a ukryt právě v knihách – a chcete-li něco vědět, musíte se snažit jejich tajemství odhalit a otevřít se poznání. Počítače a internet jsou sice nesrovnatelně větším rezervoárem informací, ale nemůžete se u nich zasnít, dívat do ztracena, zdřímnout si – a ani čaj či káva nemají u nich tak lahodnou chuť jako při čtení knížek.
Kam je ukládat V souvislosti s knihami se nepatří parafrázovat Nerudu a jeho „kam s ním“. S knihami se zachází noblesně a všimněte si, že i ti, kdo se knih potřebují zbavit, je na poslední cestu obvážou provázkem a někam odloží. Nehodí je jen tak do popelnice. Knihovny, do nichž se obvykle knihy ukládají, mohou mít rozdílný prostorový význam i sémantiku, a podle toho také vypadají. Mohou to být běžné otevřené police položené na konzolách nebo otevřené police vložené do různých nik a výklenků ve zdech. Mohou to samozřejmě být také otevřené skříňky. Pokud knihovny představují kompaktnější plochu, například jde-li o nějaký skladebný policový nebo skříňkový systém, vytvářejí celé stěny, které jsou pak fascinujícím pozadím pro ostatní nábytek. „Knižní předěly“ také člení prostor na určité části či zóny.
Knihovny mohou v místnostech pokrývat všechny zdi, a pak v nich doslova žijeme – vcházíme do nich a vycházíme z nich. Pokud sahají až ke stropu, je jejich součástí posuvný žebřík, abychom se dostali i k té nejzastrčenější knížce někde nahoře, o které jsme předpokládali, že ji použijeme jednou za život, a ona nám dala najevo, že kvůli ní budeme muset absolvovat žebříkový výstup častěji. Má-li místnost dostatečně vysoký strop, lze vytvořit další knihovnu na galerii.
Bez skla, nebo za sklo? Mezi milovníky knih, designéry i běžnými spotřebiteli se vede mnohaletý spor o to, zda knihy patří za sklo či nikoliv. Záleží to samozřejmě na typu knih. Jde-li o obyčejné paperbacky, nebudeme kupovat drahé skříňky. Knihy umělecké, se vzácnými vazbami, knihy antikvární a historické tisky musíme chránit před agresivním prostředím, ve kterém, jak se zdá, člověk přežije, „křehké“ knihy však nikoliv.
Ti, kdo denně používají různé příruční slovníky, jistě potvrdí, že by bylo opravdu nepraktické mít je za skleněnými dvířky. Přesto se návrháři vracejí ke staronovému systému horizontálních výklopných skleněných dvířek pro každou polici skříňky zvlášť. Tento systém má další výhodu v tom, že se police neprověšují, logicky však je taková knihovna zase těžší.
Nové plasty, například Perspex, přinesly nová a netradiční řešení u řady nábytkových objektů. U knihoven je to „dvířková“ revoluce v podobě velkoplošných transparentních posuvných dveří.
Kolik měří a váží? Na jeden metr police v knihovně se na stojato vejde 55 až 80 knih. Jsou-li uloženy ve dvou řadách, což je někdy nezbytné řešení, znamená to 110 až 160 knih. Váha knih se samozřejmě pohybuje podle velikosti, tloušťky a vazby od několika dekagramů k několika kilogramům. Zatímco Kanadské žertíky Stephena Leacocka mají čtvrt kila, Zámek Franze Kafky tři čtvrtě kila. Vezmeme-li průměr 35 až 50 dkg , dostáváme se k hodnotě zhruba 20 až 40 kg na jednu polici, ve dvou řadách ke 40 až 80 kg.
Není proto divu, že se dřevěné nebo dřevotřískové police často uprostřed prohýbají. Aby se police pod tíhou knih neohýbaly, měly by být ze silnějšího skla, kovu, uvnitř vyztužené nebo kratších délek od 40 do 60 cm. Spočítejte si také, kolik polic má vaše knihovna a násobte výsledek průměrnou vahou. Dojdete k zajímavým číslům a jistě z nich vyvodíte určité závěry.
V dvacátých letech tvrdil spisovatel Jiří Mahen, že průměrná knihovnička pracovitého čtenáře čítá 1200 až 1500 knih, které jsou uloženy v knihovně o osmi metrových policích hlubokých 35 cm. Na každou z nich se podle něj vejde 150 knih. Podotýkám, že taková knihovna určitě pocházela z proslulého sektorového systému úložného nábytku Vaňkových U.P. závodů.
Knihovny jako dekor Knihovny a jejich knihy mají záslužnou vlastnost: dobře se snášejí s grafikou, obrazy, starožitnostmi, různými uměleckými kousky, sbírkami, přírodninami, kuriozitami, ale i s médii soudobého šíření informací – televizí, videem apod. Stejně jako v historii mohou i dnes představovat knihovny nádherné umělecké kusy. Nejsou to pouhé skříně, ale výtvarné objekty, jež ovšem potřebují dostatek prostoru, aby mohla vyniknout jejich umělecká nebo řemeslná hodnota. Na počátku devadesátých let 20. století designéři zlehčili kultovní význam knihy – stejně, jako to učinili u všech ostatních předmětů. Přinesli tak zcela nový pohled na knihovnu jako nábytkový kus. Knihy v ní ztratily pevnou základnu horizontální police a vertikální opory a začaly se v prostoru téměř vznášet v nejrůznějších polohách. Spotřebitelská veřejnost se vzpamatovávala z původního šoku, že lze staletý diktát porušit, velmi rychle. Rona Arada, který šel ještě dále a knižní polici rozvlnil po stěně jako hada, brzy následovali další designéři.
A knihy? Těm to nevadilo a nevadí, neboť prostě vědí své. Záleží totiž hlavně na tom, co je v nich.
text: Lenka Žižková foto: archiv autorky |
