|
|
Na tom, jak bude nová kuchyň uspořádaná, neměl vliv žádný bytový architekt, nýbrž majitelka spolu s paní Ivou Vitouškovou (spolumajitelkou firmy EUROHOF). Zvolily kombinaci dvou typů kuchyní Leicht. Základní majitelčin požadavek, aby byla kuchyň kombinovaná s dřevem, splňuje model Leicht v imitaci ořechu. Model Fine line Alu zase naopak přirozeně doplňuje a prosvětluje tmavou barvu ořechové kuchyně.
Užitečné detaily Nerezové spotřebiče vyplynuly jako nutný doplněk, i když se majitelka obávala náročné údržby jejich choulostivého povrchu. Aby se předešlo rychlému ušpinění například u chladničky, zvolila majitelka mohutné tyčové úchyty, které nepřehlédnou ani děti! Navíc uznala, že dnes již existuje řada prostředků určených speciálně k čištění a ošetření nerezových ploch. Problém zvaný nerez byl tedy vyřešen. Zajímavým a praktickým prvkem kuchyně je horní skříňka uzavřená hliníkovou roletkou. Dvířka druhé horní skříňky umístěné nad mycí centrum mají výplň z pískovaného skla v hliníkovém rámu a jednoduše se otvírají pomocí výklopných závěsů. Praktickým prvkem je otočný rondel (u firmy EUROHOF patentovaný jako cylindr), jež se zpravidla umisťuje do rohu kuchyňské sestavy. V této kuchyni však cylindr najdeme zabudovaný v jedné linii kuchyňské linky. Vrchní díl cylindru je vybaven nářezovým prkénkem z masivního javorového dřeva. Středový ostrůvek skrývá jak mělké, tak velkokapacitní zásuvky, jejichž obsah je snadno dosažitelný díky plnovýsuvům. Jedna zásuvka je též vybavená chromovým nosičem na lahve. Horní žulová deska slouží jako pracovní. Tmavé obkladové plochy z imitace ořechu oživují chromové drátěné poličky s vystavenými hrníčky.
Pomohla vlastní invence Neobvyklé umístění myčky do výše 42 cm nad podlahou by si mohla dát majitelka patentovat, neboť je to její užitečný nápad, který šetří záda, jež se při naklánění k myčce neustále namáhají. Nepřehlédnutelným prvkem je skleněný kuchyňský stůl, sloužící jako snídaňový, nikoli jídelní. Při hledání vhodného místa se majitelé nemohli shodnout. Manželce bylo sympatické místo pod oknem, což se úplně neshodovalo s představou manžela. Ten se obával, že teplo vydávané radiátorem umístěným pod oknem se přes stůl nedostane v požadované míře do místnosti. Leč šikovná majitelka našla řešení – v místě nad radiátorem nechala ve skleněné desce stolu vyvrtat tři průduchy, jimiž v zimě může bez problémů proudit teplo. Mimo topnou sezonu nastupuje varianta číslo dvě, ta příjemnější, a z průduchů se stanou otvory pro vázičky, do nichž patří, jak jinak, čerstvě nařezané voňavé květiny.
Kontakty: BLANCO, Zelený pruh 109/1091, Praha 4, tel.: 02/41 44 34 98; EUROHOF, Žitná 52, Praha 2, tel.: 02/22 87 42 35-36, MIELE, Hněvkovského 81b, Brno, tel.: 05/43 55 31 51
text: Lucie Brzoňová foto: Lukáš Hausenblas |
Blog
Nebojte se orchidejí
|
|
Nově vyšlechtěné druhy nenáročných odrůd pokojových orchidejí přibližují tyto atraktivní krásky i těm, kteří dosud odvahu k jejich pěstování jenom sbírali. Samozřejmě že květiny vyžadují teplé prostředí, ale to přece my také. Tak čím se naše životní nároky liší? Nejpodstatnějším rozdílem zřejmě bude fakt, že zatímco my se občas rádi přitulíme k teplému radiátoru, orchidejím horký a suchý vzduch nesvědčí. Na místě, kde stojí, by mělo být teplo, ale také vlhko. Pokud nemáte k dispozici zimní zahradu nebo speciální skleníček, měli byste rostlinám dopřát blízkost mělké misky s vodou, která se bude odpařovat a připravovat tak ideální mikroklima, připomínající květinám jejich původní domov.
Dále záleží na tom, jakou odrůdu si pořídíte. Některé druhy orchidejí totiž v původním prostředí rostou na zemi, jiné rostou na větvích a kmenech stromů. Podle původu pak vyžadují správný typ pěstebního substrátu. Stromovým (neboli epifytním) druhům vzdušné a masité kořeny začnou v běžné zemině zahnívat. A to je všechno. Některé orchideje milují ranní rosení, my se zase s chutí sprchujeme. Už věříte, že opravdu není důvod, proč se jeden druhého bát?
Zkušenosti pěstitele ing. Ivana Ivánka (NATURALIA): Intenzita světla: 50% přistínění v létě, zejména důležité u Phalaenopsisů. Některá Oncidia (zejména variegátní miniatury), ale i Dendrobia a Cat tleye snášejí velmi silné oslunění. V zimě naopak rostliny vyžadují co nejvíce světla, důležitého pro zdravé kvetení. Teplota: maximum 35 °C, minimum 17–18 °C, podle mých zkušeností na kratší periodu i 13–14 °C při velmi redukované zálivce (pouze lehké rosení). Relativní vlhkost vzduchu: 50–90 % (vyšší vlhkost vyhovuje více – výparníky), krátkodobé poklesy by neměly příliš vadit, lze nahradit častým rosením. Zálivka: závisí na teplotě, při vysokých teplotách zaléváme každý druhý den, rosíme na list denně (při nižší relativní vlhkosti), květináče však nesmějí stát ve vodě, substrát udržujeme mírně vlhký, občasné proschnutí není na škodu. Při nízkých teplotách zálivku omezíme na minimum (v zimě), zaléváme destilovanou vodou, odstátou vodou nebo dešťovkou. Hnojení: přihnojujeme každých 14 dní na list slabou koncentrací hnojiv pro pokojové rostliny se stopovými prvky (viz příbalový leták), někdo preferuje hnojení zálivkou do substrátu. V období vegetačního klidu (pokud je) hnojení omezíme, po přesazení 8 týdnů nehnojíme. Speciální hnojivo pro orchideje vyrábí italská firma Flortis, někomu se osvědčil například Kristalon – plod, květ. Přesazování: většina orchidejí se spokojí s přesazováním jednou za 2 roky nebo i déle. Substrát: substrát musí být vzdušný, propustný, prosychavý, ale současně dostatečně nasáklivý, nepříliš bohatý na živiny a odolný vůči rozkladu. Ideální je speciální substrát pro pěstování orchidejí, ale dají se pěstovat i v substrátu pro běžné pokojové rostliny.
Tip pro malý prostor: Tam, kde je k dispozici jen málo pěstebního prostoru, se výborně hodí variegátní Oncidia, kterých se vejde na 1 m2 až 200 ks, velmi často a bohatě kvetou a odkvetlé stvoly často znovu obrážejí a kvetou dál. Hodí se pro pěstování na kůře do malých vitrínek, spíše se jen rosí, substrát v květináči musí být velmi porézní, např. jen směs dřevěného uhlí, keramzitu a vláknité rašeliny v poměru 1:1:1.
Kontakty: BONSAI-ZAHRADA, Bělohorská 191/512, Praha 6, tel.: 02/33 35 80 01; NATURALIA, ing. Ivan Ivánek, Palkovice 152, tel.: 0603 31 01 18; STARKL – ZAHRADNÍK, Kalabousek 1661, Čáslav, tel.: 0322/31 47 85, fax: 0322/31 47 87
text: Pavlína Blahotová foto: Petr Zhoř a archiv |
Postele I – Spaní ve dvou
|
|
Podle jedné americké studie věnuje západní člověk do svého dvaasedmdesátého roku plných 21 let spánku, 14 let práci, 7 let aktivitám osobní hygieny, 6 let jídlu, 5 let čekání ve frontě, 4 roky vzdělávání, 3 roky schůzím, 2 roky hledání ztracených věcí a 3 roky jiným činnostem. Z výčtu je zřejmé, že spíme méně než jednu třetinu svého života, také práce nám zabírá stále méně času, zato otřesně působí údaj o čase ztraceném čekáním a hledáním. S tím by se mělo něco udělat, ale protože v posteli snad nikdo čas neztrácí, necháme si úvahy o promrhaném čase k jinému tématu. I když to bude znít otřepaně, dobrá postel je nad zlato, a její cena se skutečně někdy může poměřovat s hodně drahým šperkem. Řekněte ale sami, co je lepší – ozdobit se párkrát do roka zlatým náhrdelníkem, náušnicemi, prsteny a náramky, prošpikovanými perlami a diamanty, anebo si tři tisíce hodin ročně báječně poležet v objetí dokonale pérované matrace, na lůžku, které je pohodlné i krásné? Odpověď by měla být jednoznačná. Musíme si ale povědět, jak by taková pohodlná a správně ergonomicky postavená postel měla vypadat. Postel, na které se bude spát zdravě a příjemně, musí splňovat dva základní požadavky – anatomicky správně podpírat tělo a zaručovat dokonalou hygienu.
Příjemný a zdravý spánek předpokládá, že páteř je při ležení ve všech polohách podpírána ve svém přirozeném tvaru. Při spaní ve dvou platí stejné zásady, třebaže jsou chvíle, kdy jdou všechna zdravotní doporučení stranou. Na příliš měkkém lůžku se páteř při ležení prohýbá do oblouku, který brání jejímu uvolnění, a zároveň se nadměrně napínají některé zádové svaly, takže si neodpočinou. Na příliš tvrdém lůžku jsou nesprávně podepřeny ramenní a kyčelní klouby a páteř zaujímá nepřirozenou křivku. Ploténky jsou stlačovány a v místě stlačení nemají dostatečný prostor pro příjem živin. Na zdravém lůžku zaujímá má páteř při ležení na boku podobu přímky a pánev je symetricky vyrovnána. Celé pohybové ústrojí, ale i vnitřní orgány mají možnost se dokonale uvolnit a odpočívat. Matrace musí podpírat páteř a velké klouby a naopak umožnit zaboření vystupujících částí těla při ležení na boku. Hygiena postele je základním předpokladem pro regeneraci imunitního systému, který je dnes stále více ohrožován nejrůznějšími vlivy z prostředí. Proto má hygiena lůžka velký význam. Postel se nesmí stát ubytovacím zařízením pro bakterie a musí umět čelit také látkám, které tělo při spaní vylučuje. Není jich málo, protože každý spáč předá svému lůžku za noc v průměru kolem 1 litru tělesné vlhkosti. Zdravá postel tedy musí být vzdušná a garantovat dostatečnou výměnu kyslíku. To záleží především na kvalitě matrace a vhodném roštu, na kterém je uložena.
Ideální dvoulůžko ROZMĚRY: běžná šířka 150-180 cm, maximální šířka 200-210 cm; běžná délka 190-200 cm, dnes stále častěji 200-215 cm; výška lůžka včetně matrace 40-45 cm, maximálně 50 cm. Matrace nedělená (stejných rozměrů), s pružinovým nebo polyuretanovým jádrem bez polohování. Některým párům budou lépe vyhovovat dvě oddělené matrace, které umožňují použití oddělených polohovatelných roštů. Pro dospělé spáče by měl být lamelový rošt podmínkou.
Kontakty: A. I. T. INTERIER – DESIGN DUROŇ, Ječná 36, Praha 2, tel.: 02/24 94 14 39, CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1, tel./fax: 02/24 81 90 94; JMP, Studio zdravého spaní, Újezd 11, Praha 5, tel./fax: 02/51 51 04 80; Ohradní 14, Praha 4-Michle, tel.: 02/692 25 25 (41 48 58 55); KTC INTERIER, Štěpánská 36, Praha 1, tel./fax: 02/96 22 65 60, LINEA PURA, Klimentská 48, Praha 2, tel.: 02/24 81 99 41, fax: 02/24 81 99 40; Na Ořechovce 41, Praha 6, tel./fax: 02/24 31 17 54; ŠIBOR HÜLSTA STUDIO, pasáž ČNB, Na Příkopě 24, Praha 1, tel./fax: 02/24 23 85 71; Heršpická 5a, Brno, tel./fax: 05/43 10 72
text: Bea Fleissigová foto: archiv |
Dům s oranžovou tváří
|
|
Asi před třemi lety dospěli naši hostitelé k názoru, že třípokojový byt již neuspokojuje jejich požadavky na bydlení a že si proto pořídí novou střechu nad hlavou. Další kapitolu představovalo rozhodování, jakou bude mít nový domov podobu. Nabízely se dvě možnosti: rekonstrukce prostorného podkroví, nebo stavba “na zelené louce”, tedy vlastního rodinného domu. Především potřeba klidu po náročném povolání a touha po blízkosti přírody rozhodly pro druhou variantu.
Neznámé není nenormální O typovém domu investoři ani neuvažovali. Přáli si dům, který do detailu dokáže vyjít vstříc jejich požadavkům. Láska ke dřevu mlhavé představě vtiskávala podobu alpské architektury. S tou se také obrátili na ing. arch. Karla Slacha z pražského ateliéru Studio – Slach, který měl dát příští podobě domu již jasnější kontury. Nastala zajímavá situace: na jedné straně stavebník – zastánce dřeva, romantického stylu s vyřezávanými balkóny, na druhé straně architekt, autor funkční architektury jednoduchého tvaru, plochy a dispozice. Na pohled nemožné, že by se tyto dva názory vůbec někdy mohly sblížit. Zvláště v dnešní době, kdy architekti ze strachu před ztrátou zakázky často přijímají zákon “zákazník náš pán”, který má své opodstatnění např. v restauračních zařízeních, ale architektuře naopak ubližuje. Vzájemná důvěra, vědomí, že odbornost rozhoduje o kvalitě, však dokázala v tomto případě nemožné. “Důležitý byl první návrh. Snažil jsem se vyprojektovat dům, který vyjde maximálně vstříc požadavkům investora, nebude ubližovat lokalitě, kterou jsme vybrali, a ve všech směrech bude splňovat požadavky územního plánu,” vzpomínal autor projektu. Ten stavebníky velice zaujal. K vzájemnému spřátelení však bylo třeba zpracovat řadu skic, perspektiv, model domu… To vše komplikovalo klima dnešní společnosti. Přiznejme si, většina z nás nepřijímá snadno, co nevidíme ve svém okolí. Neznámé v nás vyvolává určitou nervozitu. A co na to řeknou lidi? Nemáme něco nenormálního? Všechny tyto obavy se však podařilo rozptýlit.
Od projektu k realizaci Dalším krokem bylo hledání vhodné stavební parcely. I to se podařilo. Pozemek umožňoval optimální polohu objektu, nabízel klid, blízkost zeleně a krásný výhled z oken domu, který zde měl vyrůst. Pouze v jednom směru zaskočil. Neobvykle bohatá sněhová nabídka v zimě 1999/2000 zamlčela, že parcela je posazená dva metry pod úrovní příjezdové komunikace. To pak stavbu poněkud zkomplikovalo a z důvodu zásypu terénu do úrovně přízemí podražilo. I když to zase mělo výhodu, že suterén se zakládal na pevném terénu. Podzemní podlaží je značně rozlehlé, neboť investor si přál, aby veškeré prostory byly využity. Nachází se zde technické zázemí bazénu, kotelna, posilovna, prádelna, prostorné sklepy a místnost na uskladnění zahradního nářadí. Za vstupními dveřmi Značně atypicky je řešena celá nadzemní část objektu. Po pravé straně barevně řešené chodby je situována obytná část domu: Kuchyně, jídelna, prostorný obývací pokoj, který obezděná krbová vložka rozděluje na dvě části, přičemž v zadní se nachází knihovna s příjemným posezením. Na protější straně na obývák prosklenou stěnou navazuje pracovna, v tomto případě spíše odpočívárna. Naproti vstupním dveřím, na konci chodby, je umístěn krytý bazén, k jehož vybavení kromě šatny patří samostatné WC a sprcha. V tomto křídle najdeme rovněž rodičovskou oázu – ložnici s hygienickými zařízeními.V přízemí se ještě nachází kuchyňka, přípravna jídla pro venkovní posezení a rožnění. Přízemí s podkrovím spojuje otevřené schodiště. Podkrovní obytná hala s prosklenou stěnou nabízí příjemné posezení s výhledem do kraje. Ústí do ní dvoje dveře. Za prvními z nich se nacházejí prostory pro hosty, kuchyňka a pokoj, za druhými pak království dcer – s vlastními pokojíky, koupelnou a WC. Řešení domu nabízí zajímavé průhledy, které opticky spojují jeho části, aniž by členům rodiny braly právo na soukromí. Dům má rovněž dvě terasy – jižní a západní.
Pro zajímavost Investory, kteří mají blízko ke stavařině, bude možná zajímat, že při stavbě stropu bazénu byly poprvé v republice použity flexibilní betonové desky, které na rozdíl od sádrokartonu nepropouštějí vlhkost, a tak nedávají šanci plísním. Architektonicky zajímavý a funkční je rovněž třísložkový nerezový komín pro kotelnu, umístěný mimo objekt, který se u nás zatím využívá pouze u jiných druhů staveb. Zaujme i aktivní hromosvod, původně vyvinutý pro kosmické účely, který nevyžaduje potažení celé střechy dráty, a další prvky.
Nejdůležitější kritérium Pro stavebníky samotné je však nejdůležitější fakt, jak se takovýto nový objekt dokáže zhostit role domova. Půl rok života pod novou střechou je sice krátká doba, ale mnohé lze již bilancovat. Dům jim dokázal dát mnohem více než splnit dvě základní přání v podobě jídelny a prostorného obývacího pokoje. Nabídl komfort i tak žádoucí klid. Problémy nedělalo ani neobvyklé dispoziční řešení. Vzhledem k tomu, že je funkční, snadno se na něj zvyklo. A koneckonců ani dřeva se majitelé nemuseli vzdát. V interiéru, kde se každý investor více realizuje než v případě exteriéru, má podobu masivní dubové podlahy a nábytku z elegantní třešně. Závěrem lze říct, že dispozičně, architektonicky, hmotově i barevně je dům jiný, než jsme zvyklí vídat. Jak se vyjádřil jeho autor, není to dům pro každého. Jde o ukázku nákladné stavby pro náročné investory. Jde však o dům zajímavý, který může budoucím stavebníkům sloužit coby zdroj inspirace.
TECHNICKÉ PARAMETRY:
text: Alena Vondráková |
Kuchyně ze života
|
|
Kuchyň místo tanečního sálu Vilu na prestižní pražské adrese obývalo mnoho rodin, a tak se její dispoziční řešení měnilo podle aktuálních požadavků. Až nedávno se do ní nastěhovali mladí manželé – cizinci, které do Prahy zavála jejich profese. Rozhodli se, že dům zrekonstruují, a přestože jsou v naší metropoli jen nakrátko, interiérům, které jsou spjaté se stavbou, věnovali maximální pozornost. Rekonstrukce se tedy týkala i kuchyně: měla být velká, moderně zařízená, světlá a s dostatkem úložného i pracovní prostoru.
Po rekonstrukci vznikla místnost s rozlohou 32 m2, na kterou navazuje jídelna umístěná ve výklenku, odkud je nádherný výhled do zahrady. Architektka Kateřina Svobodová navrhla rohovou kuchyňskou sestavu s množstvím zásuvek, výsuvů a mechanismů pro pohodlnější ukládání kuchařských pomůcek a náčiní. Horní skříňky doplňují úložný prostor kuchyně a umožňují zejména ukládání šálků a sklenic. Mycí centrum je z praktických důvodů na konci sestavy v blízkosti chladničky, mrazničky a spižní skříně. Všechny potraviny jsou tak kuchařce po ruce.
Také vykládání nákupu probíhá v jednom místě. Velkorysá dispozice navíc poskytuje skutečně dostatek pracovního místa na pracovní desce. Součástí projektu byly stavební úpravy původně komínové zdi, ve které stavebníci připravili niky pro zabudování prosklených skříněk s duralovým rámečkem a vysokých skříní s dýhovanými čelními dvířky. Mikrovlnná a horkovzdušná trouba (Miele) jsou umístěny ve výšce očí. Varné centrum tvořené třemi prvky Kombi setu Miele umístila architektka do ostrůvku (180 x 80 cm) ve středu místnosti.
Sklokeramickou desku s topnými tělesy HiLight doplňuje dvojice s indukčním ohřevem a lávový gril (Miele). Ostrůvek má prodlouženou pracovní desku pro příležitostné sezení ať už při rychlém jídle, či při vaření. Nad sestavou se majestátně tyčí dominanta místnosti – nerezová prostorová digestoř (Miele).
Po odsouhlasení dispozičního řešení se architektka soustředila na barevné provedení. Klientům předložila několik vizualizovaných návrhů – vyhrál ten, který odpovídal celkovému charakteru domu. „Interiér měl být světlý, proto jsme na čelní plochy vybrali bílý lak se strukturou dodávající netradiční vzhled. Odstín dlažby, pracovní desky i stěn podpořil celkové ladění interiéru. Africký ořech použitý na vysokých skříních a obkladových panelech navazuje na halu, která je obložená ořechovým dřevem,“ vysvětluje architektka a zároveň dodává, že osvětlení bylo řešeno ruku v ruce s projektem. Nechybí zde centrální stropní osvětlení, světla pro pracovní plochu a samozřejmě halogeny prosvětlující prosklené skříňky.
Hodně muziky Kuchyň Artica je navržena pro početnou domácnost, kde se vaří každý den. Požadavkem klienta bylo moderní a vzdušné řešení s co nejmenším zastavěným prostorem. Z tohoto důvodu je navržena do jedné linie, v níž jsou úložné dolní i spodní skříňky zakončené lednicí. Kombinace masivního kartáčovaného javoru, z něhož jsou čelní desky, širokých duralových úchytů a nerezové desky s integrovaným plynovým vařičem působí futuristicky a jasně po-ukazuje na nejnovější trendy. To umocňuje také tvarově neobvyklá digestoř s nerezovou zástěnou tyčící se nad varným centrem, v jehož blízkosti je ve speciálním stojanu umístěna pečicí trouba. Mycí centrum navrhl architekt do samostatného pracovního stolu, který stojí uprostřed místností a tvoří předěl mezi kuchyní a jídelnou. Pod deskou skrývá pojízdný zásuvkový kontejner, takže hospodyně má vždy vše potřebné po ruce.
Kuchyň pro zdravou výživu Kuchyň se nachází v rodinném domku uprostřed překrásné šumavské přírody v malebném městě Sušice. Žije v něm pětičlenná rodina, paní domu vaří každý den pro všechny členy domácnosti – tedy tři syny, manžela a sebe. Dovedete si představit, že se má co otáčet. Všichni jsou sportovně založení a tomu odpovídá také jejich jídelníček – vaří se pouze zdravě, to znamená bílé maso, ryby a hodně zeleniny. Místnost je velká 5 x 4 m a návrh rozmístění sestavy byl už od počátku vázaný požadavky majitelů. Ti si přáli ostrůvek opticky zakončující sestavu, na který navazuje velký kuchyňský stůl. Při návrhu využil architekt Miloslav Sedlák celý roh místnosti. Na kratší stranu bez okna navrhl mycí centrum a horní skříňky se spodními dvířky z pískovaného skla. Na delší straně jsou spodní skříňky s bohatým úložným prostorem, pracovní deska poskytuje kuchařce dostatečný prostor k vaření a zároveň může pozorovat velkým oknem okolí. Sestavu uzavírá spižní skříň, jejíž součástí je ve výšce očí trouba (Gaggenau) a vestavěná lednice (Siemens). Ostrůvek se používá víceúčelově. Je v něm zabudovaná 80 cm široká sklokeramická varná deska (Siemens), takže funguje jako varné centrum, páry odvádí dominantní výkonný odsavač (Gaggenau) s úctyhodným výkonem 730 m3/hod. Deska poskytuje také dostatek prostoru pro rychlé občerstvení. Spodní část je využitá k ukládání, směrem do kuchyně na nádobí, na opačnou stranu jsou police na různé drobnosti. Barevnost kuchyně zvolil majitel. Přál si kombinaci matně bílé a šedé, kterou si vybral kvůli hliníkovým a nerezovým spotřebičům. V ní je pracovní plocha, mozaika mezi horní a spodní řadou skříněk a v podobném ladění je také kuchyňské sezení. Opravdovým šperkem celé sestavy jsou už zmiňované spotřebiče. Vzhledem k tomu, že si majitel přál kvalitní vybavení a žena zase spotřebiče, které jí umožní vařit zdravý jídelníček, pořídili si kombinaci od firem Gaggenau a Siemens – obojí patří ke špičce na našem trhu.
Velká kuchyň pro málo strávníků V rodinném domku za Prahou žijí mladí manželé, kteří do budoucna počítají s tím, že se jejich rodina rozroste. To brali také v potaz při plánování kuchyně, pro kterou zvolili prostornou místnost navazující na jídelnu a dál na obývací pokoj.
Sestava zabírá dvě protilehlé stěny. Na jedné je koncipována do roviny, její součástí je kromě úložného prostoru také varné centrum zabudované do pracovní desky. Nad ním se tyčí nerezová digestoř Faber, jejíž součástí je odkapávač nádobí z téhož materiálu. Protější část navržená do rohu má jednu stranu do prostoru sloužící jako předěl místnosti a barový pult pro rychlé občerstvení. Mycí centrum strategicky umístěné v rohu sestavy umožňuje dostatečný pracovní prostor na obě strany. Kombinace běleného dubu a šedého laku na čelních dvířkách působí útulným dojmem, zapuštěné úchytky a výsuvy Blum poskytují pohodlné otevírání a zavírání. Sestavu doplňuje závěsný skleník v hliníkovém rámu se shrnovacími dveřmi, jehož design dokonale koresponduje s moderní kuchyní.
Kontakt: MIELE CENTER STOPKA, Klimentská 46, Praha 1, tel.: 02/21 85 10 45;
BERLONI, Korunní 65, Praha 2, tel.: 02/22 51 01 12, fax: 02/22 52 11 72 INTERIÉRY SEDLÁK, Vinohradská 10, Praha 2, tel.: 02/24 21 78 17, fax: 02/24 21 78 19
tel./fax: 02/24 25 18 04
text: Lenka Haklová
|
Zelená lékárna domácí
|
|
A proč jsme si na léčivé bylinky vzpomněli právě teď? Proč asi – obchody, autobusy i ulice jsou plné natřásaných kapesníků, venku je zima a doma přetopeno, zahrada poslušně zalehla k zimnímu spánku a motyčka zapomenutá v koutě u kompostu smutně reziví. Za dlouhých večerů se nejlépe usíná s představou něčeho hezkého pod víčky. Právě teď je spousta času na to, jak naplánovat bylinkovou zahradu, nebo alespoň záhon. Když budeme rostliny poctivě pěstovat, sklízet a sušit, zůstanou nám vonící vzpomínky na sluncem prohřáté dny i po celou příští dlouhou zimu. To pravé místo Bylinky si místo na naší zahradě určitě zaslouží. Jsou nejen léčivé, užitečné a většinou nenáročné. Jsou navíc i krásné, a pokud je natrvalo usadíte ve své zahradě, bohatě se vám odvděčí. Ideální místo pro ně hledejte tam, kde stěny vyzařují co nejvíce tepla ještě dlouho do večera. A také co nejblíže u domu – počítejte už dopředu s tím, že při každém vaření vyběhnete s nožem pro pár lístků pažitky, libečku, šalvěje nebo petržele. Až zase budete uléhat ke spánku s představou budoucího bylinkového záhonu, nezapomeňte na správný zasedací pořádek. Jednoletky by měly být oddělené od trvalek, protože při jarním růstu potřebují čerstvě zpracovanou půdu, zatímco trvalky mají půdu už prokořeněnou a je jim v ní dobře.
Kdo s kým Pohromadě se daří pažitce, petrželi, kopru a špenátu. Kopr podporuje růst ostatních rostlin a navíc je chrání před kořenovými škůdci. Doslova dezinfikovat půdu dokáže měsíček, můžete jej klidně nechat kvést v záhonu hrachu, mrkve nebo rajčat. Také petržel chrání před škůdci rajčata, cibuli a pórek, ale kdoví proč nesnáší vedle sebe hlávkový salát. Kouzelná lichořeřišnice kapucínská dokáže vytvořit malebné zákoutí i na kompostu nebo na okraji zvýšeného záhonu. Odpuzuje háďátka a housenky, takže se doporučuje sázet blízko hrachu, okurek, brambor, zelí a fazolí. Můžete na ni vsadit jako na jistotu – pokud bude pokračovat invaze slimáků stejně jako minulé léto, na zahradě vám svými jásavými barvami bude náplastí na rány alespoň lichořeřišnice. Slimáci ji neradi. Levandule, pažitka nebo šalvěj se hodí pro lemování zeleninových i květinových záhonů. Nezapomeňte je alespoň dvakrát za léto seříznout, aby zbytečně nepřerůstaly. Pokud však toužíte po atraktivních pažitkových paličkách, pro zelené zdobení na vařené brambory choďte jinam. Levandule dokáže spolehlivě odhánět mšice od růží, pažitka odpuzuje navíc i mravence. Sklizeň Čerstvé bylinky trháme ráno, dokud jsou nej-aromatičtější, musejí však mít oschlé listy. Pak neváhejte a využijte horkých slunných dní, kdy ve stínu rozložené bylinky dobře schnou. Jakmile začnou šustit a lámat se, jsou suché. Pak je uložte do dózy s neprodyšným uzávěrem. Nezapomeňte si naplnit malý polštářek na spaní: třezalka, meduňka, mateřídouška a levandule vás budou celou další zimu provázet do snů, ve kterých můžete plánovat to, na co jste pro samé pobíhání kolem bylinek loni úplně zapomněli.
Bazalka – letnička, která miluje slunce a velmi výživnou půdu. Vyžaduje častou zálivku odstátou vodou. Přidává se do polévek, omáček, do salátů, na pizzu, zvěřinu i ryby Divizna – dvouletá rostlina, která kvete až druhým rokem. Na sluncem vyhřátém záhonu vytváří atraktivní pozadí pro nižší rostliny, její listová růžice však zabírá hodně místa. Ze sušených květů se vaří čaj na odkašlávání Dobromysl – nenáročná trvalka, která dobře prospívá na slunečném a teplém místě. Hodí se všude tam, kam se dává majoránka Heřmánek – jednoletka, která se za příznivých podmínek sama vysévá. Ve smíšeném záhonu i ve váze s barevnými květinami působí jako atraktivní doplněk, který umocňuje jejich krásu. Z květů se vaří čaj nebo léčivý nálev Kopr – má pověst nevypočitatelné rostliny, kterou zkušení zahradníci vysévají po celé zahradě, aby si mohl vybrat místo, které mu bude nejvíce vyhovovat. Ví se o něm, že má rád okurkové záhony, kde jeho kořeny zůstávají v chladu a vlhkosti.Výborná aromatická přísada do salátů, nakládané zeleniny, polévek a omáček Křen – říká se, že tam, kde se křen usadí, roste už navždycky. Má rád lehkou, propustnou půdu na slunci. Dá se pěstovat i intenzivně, v jednoleté kultuře, ale i když s ním budete jen normálně žít, nabídne vám pro potřebu vaší rodiny vždy bohatou zásobu vitaminu C. Navíc podporuje chuť a zlepšuje trávení Levandule – nenáročná trvalka, které se líbí na sluníčku. V zahradě může přebrat funkci nízkého stříhaného plůtku vymezujícího jednotlivé zóny. Hodí se na ryby, sušená se přidává v polštářcích do prádla Libeček – bujná a nenáročná trvalka, která se rychle rozrůstá, proto je lepší vymezit jí větší prostor. Pro domácí potřebu stačí bohatě jedna rostlina, která dorůstá až do výšky 1,5–2 m. Hodí se do polévek Máta peprná – trvalka, která často roste volně v přírodě, má raději vlhčí, humózní půdu. V zahradě působí atraktivně především ve svých barevných kultivarech. Přidává se do marinád, na jehněčí maso, z čerstvých i sušených listů je výborný čaj Mateřídouška – spolehlivě roste na skalce nebo suché zídce obrácené k jihozápadu. Čaj po ránu dodává duševní svěžest, polštářek se sušenými květy přivolává sladké sny Měsíček zahradní – poměrně náročný na živiny, vláhu a světlo. Pro léčivé účely se pěstuje pouze oranžová varianta květu Rozmarýn – má rád lehčí půdu a sluníčko, na zimu je třeba ho přenést do mrazuvzdorné místnosti. Dává se na ryby, drůbež, do marinád Řeřicha setá – nenáročná, rychle rostoucí jednoletka, na jaře jeden z prvních zdrojů vitaminu C. Přidává se do pomazánek a k salátům Lichořeřišnice kapucínská – atraktivní jednoletka, která může mít v zahradě doslova dominantní postavení. Hodí se na lemy záhonů i do truhlíků. Listy i květy jsou bohatým zdrojem vitaminu C a mohou být součástí salátů Šalvěj – polokeř vhodný na lemování záhonů, má rád teplé a slunečné místo. Čerstvé listy můžete sklízet po celý rok. Hodí se na ryby i maso, odvar z listů slouží jako kloktadlo při bolestech v krku a zánětech dutiny ústní Třezalka tečkovaná – nenáročná bylina, která vypadá hezky v trvalkových nebo růžových záhonech. Ze sušených květů je výborný čaj na posílení nervů
text: Pavlína Blahotová foto: archiv, Jana Pyšková, Jiří Prouza a František Prchlík |
Bůh ve vile Tugendhat
|
|
Kdybych měl vilu Tugendhat představit méně vzletně, zkusil bych to takto: taková stavba může vzniknout, když se dají dohromady bohatí, vzdělaní a moderně smýšlející investoři, mimořádně nadaný architekt a jeden velkorysý svatební dar. Darem to vlastně začalo. Když si brněnský továrník Fritz Tugendhat v roce 1927 bral za ženu Gretu Löw-Beerovou, její tatínek jí dal věnem pozemek na jižním svahu Černých Polí, tehdejšího brněnského předměstí, místa s nádherným výhledem na panorama města. Není divu, že tam už tehdy rychle vznikala vilová čtvrť. V roce 1928 přijel do Brna na pozvání Tugendhatových Ludwig Mies, jehož styl tvorby oba manželé obdivovali. Místem na Černých Polích byl nadšen a ihned přislíbil projekt nového domu. Rok nato začala výstavba, na které se podílela i celá řada brněnských firem, a koncem roku 1930 se Tugendhatovi už mohli nastěhovat do vily, kterou odborníci později označí za jednu z klíčových staveb moderní architektury. V závěru minulého roku byla její výjimečnost potvrzena zapsáním do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Neblahý osud Je to zvláštní pocit navštívit vilu, která původnímu účelu, být komfortním domovem rodině Tugendhatových, sloužila jen sedm a půl roku. Židé Fritz a Greta museli i s dětmi Hanou, Ernstem a Herbertem v roce 1938 prchnout před nacisty do ciziny. Ve vile se usadili Němci, které koncem války vystřídali vojáci s rudou hvězdou na čepicích. Co těm bylo do moderní architektury! Nastěhovali se i s koňmi a vilu zpustošili. Její neblahý osud se pak protáhl na celé půlstoletí. Tugendhatovi už se nevrátili. Po válce působila v unikátní budově taneční škola, později tam umístili oddělení nápravného tělocviku nedaleké dětské nemocnice, ještě později sloužila Národnímu výboru města Brna pro reprezentační účely. Konaly se tam konference a bývali tam ubytováni význační hosté tehdejšího režimu. Interiér byl upraven, ovšem, mírně řečeno, dosti nevhodně. Teprve od roku 1994 je vila Tugendhat přístupna veřejnosti jako součást Muzea města Brna a plánuje se její komplexní uvedení do stavu z třicátého roku.
Všechno barbarství vila přečkala. Od nuceného odchodu jejích majitelů uplynulo čtyřiašedesát let. A přece, když jsem procházel pokoji pána a paní domu, dětskými pokoji i obývacím prostorem, jehož architektonické řešení stavbu nejvíc proslavilo, měl jsem neustále dojem nepatřičnosti. Že prostě „chodím někomu po bytě“. Vážně. A to jsem si původně myslel, že spíš než rodinnou vilu navštívím muzeum, památník, „učebnici“ moderní architektury… Ale věřte – nevěřte, i v docela prázdné ložnici, kde majitele pamatují už jen vestavěné skříně z palisandrového dřeva, zdálo se mi, že co chvíli za sebou uslyším významné odkašlání pana Tugendhata: nespletl jste si dveře, prosím? Dávno ztracené soukromí rodiny je stále tak nějak přítomno ve vzduchu. Zcela laicky si to vysvětluji zvláštní působivostí Miesova projektu, který při vší volnosti a důvěře ze strany investora nedal vzniknout (jen) velkému architektonickému dílu, ale zároveň praktickému a na míru šitému obydlí pro jednu určitou rodinu. Nevymýšlel památník, stavěl dům. Byť druhý takový na světě nenajdete.
Půvab holých zdí Při pohledu z Černopolní ulice vypadá vila úplně nenápadně. Skoro k přehlédnutí. Nízká bílá budova prolomená průhledem do stráně, na níž stojí. Vpravo garážová vrata (garáž byla určena pro dvě auta a souvisela s bytem domovníka, který byl oddělenou a přece organickou součástí vily). Zakřivená část čelní stěny je z mléčného (původně z vnitřní strany leptaného) skla. Sklo propouští světlo do vstupní haly. V celém horním podlaží nenajdeme víc než holé zdi. A přece je na co se dívat. Masivní dřevěné dveře (vždy od podlahy až k třímetrovému stropu) s elegantními kovovými klikami. Podlaha z travertinových desek v působivé kombinaci s tmavým ebenovým obložením zdí v hale. (Travertin byl dovezen z lomů v okolí Říma.) Bělost oddělených ložnic pána a paní, linoleum (původně korkové) barvy slonovinové kosti. Barevná střízlivost v kontrastu se světem za okny. Z každé místnosti výhled na Brno a vstup na venkovní terasu. Koupelna s denním světlem, které do ní proudí stropními okénky ze čtyř stran. Skleněná stěna osvěcuje i úzkou linku chodby k pokojům dětí a vychovatelky (nejen domovník a vychovatelka, také kuchařka patřila k personálu, který s rodinou přímo ve vile bydlel. Pohodlně, s vlastním sociálním zařízením). Jednoduchost, střízlivost a dokonalost tvarů, špičková kvalita použitých materiálů. Architekt byl zároveň autorem mobiliáře vily, myslel ovšem i na takové detaily, jako jsou důmyslné zarážky dveří. Jeden díl na dveřích, druhý na podlaze, přicvaknete, zafixujete v otevřené poloze, jednoduchým pohybem nohou zarážku opět uvolníte… Funguje to dodnes. Ale když už jste tady, řekl by možná pan Tugendhat, víte, co mě ráno při vstávání vždycky dokázalo potěšit? Ty naše brněnské věžičky. Koukněte, to je Jakub, Michal, Tomáš a vzadu katedrála Petra a Pavla. Měl jsem výhled i na Špilberk, dnes už ho zaclání strom v zahradě…
Vyvolené patro Ale výhled snů čeká na návštěvníka teprve o podlaží níž. Především dolní patro vily zajistilo architektovi Miesovi van der Rohe vstupenku mezi vyvolené v oboru. Velkorysý obytný společenský prostor jako by přechází do prostoru vnějšího, interiér se slučuje i kontrastuje s exteriérem. Jak je to zařízeno? Východní a jižní stěny jsou celé z obřích skleněných tabulí (původní rozměry každé tabule 3 x 5 metrů, dnes je tato plocha slepena ze dvou dílů, originály vzaly za své při bombardování Brna). Iluze volnosti, světla a kontaktu s vnějškem nemusí ovšem zůstat jen iluzí. Dvě z „oken“ se dají – vybídne-li k tomu přívětivé počasí – úplně zatáhnout dolů do suterénu, takže společenský prostor se fakticky propojí s venkovní přírodou… Ale moment překvapení při vstupu nemusí být bůhvíjaký. Vždyť nejrůznější prosklené prostory a domy všichni známe. Teprve při delším pobytu (mluvím teď jen z vlastní zkušenosti) si uvědomíte – nebo spíš necháte na sebe působit – tu báječnou souhru výšek, délek, úhlů, pohledů, která už tolik let okouzluje laiky a nutí k obdivu, napodobování i kroucení hlavou kolegy z profese… Každý z „rohů“ tohoto neobyčejného obývacího pokoje měl přiřazenu svou funkci. Vstoupíte do přijímacího salonku a můžete se postupně projít pracovnou s knihovnou, společenskou partií místnosti a jídelnou. Jednotlivé prostory se dají vymezit jednak závěsy, jednak je dělí dvě ústřední vnitřní „přepážky“ – půlkruhová stěna z makasarového dřeva vymezuje prostor jídelny, sedm centimetrů silná onyxová stěna pak částečně odděluje pracovnu a společenskou partii. Onyx (pět dílců stěny bylo dovezeno z Maroka) je polodrahokam neprůhledný, leč průsvitný. V některých dnech roku (proč jsme se jen netrefili!) prostoupí z jihu Slunce onyxovou stěnou a zbarví její zadní stranu pískové barvy do růžova až oranžovočervena… O čem jsme ještě nemluvili? O nábytku navrženém rovněž panem architektem, jehož kopie dokreslují dnes atmosféru vily (většina originálního mobiliáře byla dílem zničena za války, dílem rozkradena a ztracena, minimum výbavy si Tugendhatovi odvezli do emigrace). O suterénním podlaží, kde je dost místa pro dílnu, kotelnu, sklad potravin, prádelnu, sušárnu a temnou komoru. O klimatizaci a dalších technických vymoženostech, jež předběhly dobu. O zimní zahradě ve východní části obytného prostoru dolního podlaží. Vila Tugendhat by se neměla popisovat, měla by se navštívit. Snad s laskavým strpěním těch, kterým byla krátkých sedm a půl roku domovem. Poslyšte, pane, podotkl by možná pan Tugendhat, Greta v zimní zahradě pěstovala orchideje. Byl to docela zajímavý pohled, vlevo ty tropické kytky a vpravo naše stromy na zahradě. A taky jste zapomněl na domácí kino. Ale to už je vlastně opravdu soukromá věc.
Ludwig Mies van der Rohe německý architekt (27. 3. 1886 – 17. 8. 1969). Jeho dílo vyšlé z klasicistní tradice dospělo přes funkcionalismus k specifickému modernímu klasicismu elegantních jednoduchých forem. Hlavní díla: pomník K. Liebknechta a R. Luxemburkové v Berlíně, německý pavilon na Světové výstavě v Barceloně, vila Tugendhat v Brně, areál IIT v Chicagu, Crown Hall v Chicagu, Národní galerie v západním Berlíně.
text: Jiří Teper foto: Libor Hajský |
Skřítkova cesta ze sklepa
|
|
Pětačtyřicetiletý tvůrce mimo jiné i filmů Pražská 5, Kamenný most a Cesta z města se rozpovídal o absolvování seancí holotropního dýchání a šamanských bubnových tanců, se zaujetím hodnotil právě probíhající kurzy léčitele Tichanovského. Tomáš Vorel nezapře věčného hledače alternativních přístupů k životu. Dost možná i proto, že pokud jde o bydlení a svým způsobem i hmotnou existenci, má svoje takříkajíc jisté… Půdní vestavba s terasou, kterou si absolvent FAMU a vystudovaný stavař nechal vybudovat podle vlastního návrhu za odborné asistence architektonické kanceláře, se totiž nachází v domě, který rodina Vorlů vlastnila v minulosti a před deseti lety jej coby konfiskát získala zpět v restituci. Dům nechala postavit babička Tomáše Vorla, kdysi úspěšná zubní lékařka. Autor, herec a režisér známý rovněž z působení v satirickém divadle Sklep a v pantomimické skupině Mimoza v onom domě postupem let obýval rozlehlý byt s rodiči v přízemí, posléze prádelnu, kterou si k žití uzpůsobil v intencích vkusu a potřeb třináctiletého rebelanta, prošel bytem v suterénu, kde dnes vládne syn z Vorlova rozvedeného manželství (s manželkou Pavlou bydleli jeden čas i mimo inkriminovaný dům). Nakonec se tedy de facto ze sklepa propracoval na úroveň půdy, kterou obýval i s expřítelkyní Bárou Nimcovou, jinak sličnou protagonistkou jeho posledního filmu. S životem rodiny v tomto bytě zkušenost nemáte, ale s životem po boku partnerky i s životem „single“ ano. Můžete srovnávat? S Bárou jsme tady bydleli dva roky a bylo to úžasné. Od rozchodu uplynul rok, co tu bydlím sám, a je to taky úžasné. Zkušenost mi napovídá, že muž a žena by měli mít každý svoji místnost, když už ne přímo byt, a pak by měli mít i prostory pro chvíle, kdy chtějí být spolu. Samota je pro člověka důležitá, zejména pak pro muže. Muž potřebuje samotu! Když ji nemá, po určité době si začne jít se ženou na nervy. Přátelství a láska mezi lidmi obvykle fungují za předpokladu, že každý může být i o samotě. Ty věci spolu souvisí jako den a noc. Proto lze u lidí v poslední době pozorovat takovou míru nervozity až agresivity, protože jsou stále nuceni být všude všichni se všemi. Doma, v tramvaji, v práci, prostě všude. Vy si ale samotu dopřáváte podle libosti, a tak přinejmenším zde, v půdním království, by vás hned tak něco z míry vyvést nemělo… Je to relativní jako všechno. Vyjdu na terasu, podívám se na zahradu a nelze si nevšimnout plynové stanice, kterou na ní postavili v době, kdy nám dům sebrali komunisti. Stanice tam bohužel musí zůstat, protože rozvádí plyn do blízkého okolí. Uprostřed bloků obytných domů tak tiká cosi na způsob časované bomby, v jejímž dosahu je například vyloučeno kouřit. Podívám se vlevo a tam, skoro v našem sousedství, ční mnohapatrový panelák, který pro své lidi nechalo vystavět ministerstvo vnitra. Z blízkého dálničního obchvatu je co chvíli slyšet hukot motorů, jekot sirén a kdovíjaké zvuky, o nedaleko projíždějících vlacích nemluvě. Chcete říci, že dům po babičce je svého druhu prokleté dědictví? To rozhodně ne. Zmínil jsem sice řadu negativních momentů, ale pozitivní věci v souvislosti se situováním domu převažují. Tady jsem se narodil, vyrůstal a poznával úžasné věci. Když mi bylo nějakých deset patnáct roků, byl Braník periferní zahrádkářská čtvrť. Starý Braník byl plný labyrintů, podchodů a pavlačí, kde se nacházely výkupy kožek, barevných kovů, brousírny nožů a podobné provozovny. Byla to umolousaná, svým způsobem smradlavá, ale zároveň podmanivá čtvrť. Tady jsme si hráli na indiány, na husity a křižáky, na Rychlé šípy, na fašisty a Rusy… Právě Braníku vděčím za jakési tajemství, které je snad i v mých filmech. Vzpomínky přece člověku nikdo nevezme, i kdyby se z krajiny dětství vzdálil. Že zrovna vy na ní lpíte tak fyzicky? Třeba taky proto, že po dětství přišlo dospívání, které bylo ještě silnější. Například ve stejném domě, kde jsme hráli loutkové divadlo, fungovalo o patro výš divadlo, v němž neuvěřitelní magoři hráli a říkali ještě neuvěřitelnější věci, za které se jim lidé – a já mezi nimi – odměňovali smíchem. Bylo to Divadlo Járy Cimrmana. Lístky tam trhal Tomáš Hanák a mě pouštěl zadarmo. Na gymnáziu jsem poznal Davida Vávru, Evu Holubovou a další podobné šašky – nedaleko odtud, v salonku hospody Na Kovárně, jsme se každý pátek scházeli. Na Dobešce, zase kousek odtud, začal hrát ve sklepě přímo u Vávrů Sklep. Později se přemístil do Kulturního domu Dobeška a do Divadla pantomimy v Braníku, kde jsem s Vávrou vytvořil Mimozu a kde jsem poznal Ypsilonku, Bolka Polívku a další. V neposlední řadě hraje roli v mém lpění na této čtvrti i skutečnost, že v domě bydlí rodiče, kteří s ohledem na věk potřebují s lecčíms pomoci, a pominout nelze ani fakt, že Braník byl a je, i když dnes už méně, rájem hospod. Neovlivňuje lukrativní nemovitost tvorbu umělce třeba i tím, že může mít klidné spaní kvůli dejme tomu párkrát nezaplacenému nájmu? Připouštím, že důležitým důvodem, proč se odtud nestěhuji, taky je, že tady bydlím zadarmo. S rodiči si nájem neplatíme, to je jasné. Na internetu se lze dočíst, že „ve Vorlovi poslední dobou krystalizuje touha uniknout z města, (…) oprostit se od vymožeností civilizace, vlastnit jen to, co se dá rukou vyrobit…“ Co z bytu nese pečeť vašeho umu a vlastnoruční výroby? Ložnice Markéty ve starém rozpadlém domě ve filmu Cesta z města mě inspirovala k tomu, abych i já v tomto bytě zvolil barvu stěn domodra. Po malířích jsem chtěl, aby udělali i podobně proměnlivý vzor, ale oni tvrdili, že váleček na takový vzor a šikmé stěny neexistuje. Přemýšlel jsem, jak by to šlo udělat, a dospěl jsem k „válečku“ ze srolovaného hadru. Tak jsem docílil, že vlastně každý kousek stěny v bytě je naprostý originál. Obrazy malovala akademická malířka Lenka Zvěřinová, moje bývalá přítelkyně, ale rámy pro ně jsem vymyslel a vyrobil já. Dřevo jsem přivezl z jedné ze svých cest z města.
Takže nelžou zvěsti o tom, že čas od času vyjíždíte sám do přírody, i několik týdnů žijete v jeskyni a používáte vodu ze studánek? Je to pravda jen zčásti. Spím v lese u auta, v něm mám všechny věci nutné k přežití, od dokonalého spacáku německého wehrmachtu až po notebook s připojením na internet a mobil, abych si mohl dovolit být třeba i čtrnáct dní odříznutý od světa a zároveň v případě potřeby s ním být ve spojení. V jeskyni nespím, ale když je zima, vyspím se v autě. Mám několik oblíbených míst v Rabštejně nad Střelou a okolí, takže když je zapotřebí, vykoupu se ve Střele. A v zimě? Bez ohledu na roční období. Mám školu nestora českých otužilců Oldřicha Lišky a jednou v lednu jsem plaval i s Františkem Venclovským, takže když je zima, s oblibou se na zahradě válím po sněhu nebo se do něj zahrabávám. Baví mě to, studená voda má fantastický náboj. Až by se chtělo říct, že jste se při budování bytu mohl směle povznést nad něco tak konvenčního, jako je koupelna, že? Kdepak – na koupelnu doma nedám dopustit! Vždyť koupelna je vlastně jakási náhražka přírodních zdrojů. Sprcha je parodie na déšť, vířivá vana je parodií na mořský příboj, stejně tak pěna a sůl jsou parodie na mořské předobrazy, které tady nejsou, ale člověk je k životu potřebuje. Proto vše, o čem byla řeč, mám a bohatě si to dopřávám.
Lidé se v bytě obklopují lecčíms tzv. nezbytně potřebným k životu – mimochodem, kde máte schovanou televizi? Televizi nevlastním. Místo ní mám krb. Nikdy jsme ho doma neměli, ale při pobytu v lese jsem zjistil, že ohniště a oheň jsou tou nejlepší televizí, jakou si lze představit. Mají nekonečně mnoho programů a pokaždé jiné. Oheň navíc krásně voní a praská. Je to dokonalý zážitek čichově--zvukově-vizuální. Doléhá na vaši senzitivitu a sklony k mystice třeba skutečnost, že se někomu v bytě pod vámi narodí dítě, nebo tam zemře člověk? Ovlivní vás to třeba při psaní scénáře? Když hodíte do rybníka kámen, kruhy postupují od středu až ke kraji. Když je rybník obrovský, vlnky u okraje už jsou sotva viditelné. Ale jsou. Stejně tak když někdo ve vaší blízkosti zemře, člověka to určitě zasáhne. Je-li to někdo z vedlejšího domu, tak jde spíš o jakési homeopatické zasažení, které vás asi neovlivní. Ale když je to někde blízko, pak vás ovlivní všechno. Takže když v krbu hoří oheň a já zde píšu, pak je to určitě jiné, než když píšu a oheň nehoří. Duch místa je důležitý. Proto i v lese pečlivě vybírám místo, a které se mně nezdá, tam nikdy nerozdělávám oheň. Proto mám i postel v galerii nahoře – je to blíž střechy a je tam klid k meditacím a ke spánku. A kdyby odborník například zjistil, že zrovna tudy prochází geopatogenní zóna – přemístil byste postel? Mám ještě jednu dole pro chvíle, kdy se mi nahoře – nevím proč – nespí dobře. V takovém případě si lehnu na postel dole a je mi lépe. Někdo by mohl myslet, že za trýznivě nekonečných nocí režiséra vznikají sošky jeho skřítků – co vlastně vyjadřují? To je cesta do dětství, ale i do budoucnosti. Co ten skřet znamená přesně, nevím, ale něco hodně důležitého v mém životě znamená. Zatímco táta měl loutky (otec Tomáše Vorla je největším sběratelem marionet u nás a možná i v Evropě — pozn. aut.), já jsem coby dítě dělal z moduritu různé figurky. Když se mě někdo zeptá, co vás, pane režisére, nejvíce ovlivnilo(?), nezaváhám s odpovědí: Spejbl a Hurvínek, Felix Holzman, Luděk Sobota a večerníček s gumovou figurkou, která zpívala „děééti, milééé děééti, já prááávě přišel k váám…“ (zpívá vlezle povědomou melodii — pozn. aut.). Z této východoněmecké plastikové hrůzy vznikl skřítek v Mimoze, který přišel do Pražské 5. Když se z tohoto bytu produkoval Kamenný most, spalo tady kolem dvaceti lidí, byly zde hromady hlíny a všichni herci i lidi ze štábu si vypatlali jednoho svého skřítka. V rámci jakési terapie. Když Honza Svěrák před časem koupil kousek odtud dům a dostal Oscara, poslal jsem mu jednoho z bezpočtu těch svých skřítků. Pak jsme se potkali a on povídá: „Postavil jsem si ho vedle Oscara a věříš, že ten skřítek ti je podobnej?“ Připustím-li, že ten skřítek je koncentrací andělsky ideálního Vorla, prozradíte, jak by měl vypadat naprosto ideální byt? Jako tento váš? Pro mě je ideálem dům, který vlastníte a stojí i na vašem pozemku. Na pozemku okolo je spousta zvířat, která však nechodí do bytu, přestože místnosti jsou na úrovni země a z pokoje tak lze jednoduše vyjít na zahradu. Stávající byt tedy není ideál. Člověkem, který dokázal cestu z města dokonale zrealizovat, je třeba Bolek Polívka. K němu taky často jezdím. Spojil postavu valašského sedláka s umělcem. Vy cestu k dokonalosti, byť „jen“ v prozaických záležitostech bytu a bydlení, nepociťujete jako výzvu svého druhu? Něco mi říká, že až jednou odejdou rodiče, odejdu odtud i já. Dost možná s bratrem tento dům prodáme a vydám se na poněkud dlouhodobější cestu z města. ‚A propos – jak hodláte naložit s lahví s důležitými informacemi z dětství, kterou jste prý měl zahrabat kdesi na zahradě? Tu tam nechám a vykopu ji, až se sem pak třeba vrátím před odchodem na cestu absolutně nejdelší, protože bez konce…
text: Jana Zemanová foto: Oto Pajer |
Jak udržet vůni na uzdě
|
|
Hranatou, zaoblenou, kulatou, nerezovou, plochou, ostrůvkovou, nástěnnou? Tyto a ještě spoustu jiných otázek si jistě budete klást, až půjdete koupit novou digestoř, a jste-li svědomitý zákazník vybavený vkusem, můžete z toho mít v hlavě pěkný zmatek. Alespoň v krátkosti se vám pokusíme poradit, čím se řídit při výběru digestoře.
Slovo má design Hlavní roli ve výběru bude jistě hrát design digestoře. Vybírat je opravdu z čeho, dalo by se říct, že se návrháři spolu s výrobci předhánějí, kdo přijde s nejbizarnějším, ale zároveň technicky nejdokonalejším tvarem digestoře. Na trhu jsou nejpočetněji zastoupeny komínové neboli nástěnné, které se zpravidla umisťují na stěnu mezi horní skříňky – lze si vybrat i rohově řešenou digestoř (firma CATA).
Bývají nejčastěji zhotovené z matné či lesklé nerezové oceli, často v kombinaci se sklem, doplněné o skleněné nebo drátěné poličky. Méně líbivé jsou ploché digestoře, které jsou vhodné zejména do kuchyní, ve kterých se šetří každým centimetrem. Někteří výrobci kuchyní je také rafinovaně ukrývají do horních skříněk. Opravdovým bonbonkem jsou ostrůvkové digestoře. Jelikož se umisťují nad ostrůvek s varným panelem, který se většinou nachází ve středu kuchyně, jejich design musí být dokonalý.
Zvláštní kapitolou jsou digestoře k rustikálním kuchyním. I zde si můžete vybírat z nejrůznějších tvarů – od mosazi až po dřevo, které koresponduje s odstínem dřeva, z nějž je kuchyň zhotovená.
Sací výkon To je další důležitý pojem, se kterým se setkáte, až půjdete vybírat digestoř. Každý správný prodavač by se vás měl zeptat, jaký sací výkon si představujete – znamená to, kolik metrů krychlových má být schopna odsát v určitém časovém intervalu (měřeno m3/h). Výkonná digestoř dokáže z místnosti odsát až 1 000 m3 za hodinu. Pro malou kuchyň v panelovém domě postačí výkon 300 m3/h, do větší kuchyně volte raději hodnoty 600 až 700 m3/h. V ostrůvkové variantě bude nutný pokud možno největší výkon.
S odtahem, nebo recirkulací Rozhodnout se, zda si pořídit digestoř s odtahem nebo recirkulací, nebude tak tvrdý oříšek. Pokud chcete umístit digestoř do míst, kde není komín či jiná možnost odtahu, je pro vás volba jednoznačná – recirkulace. Pokud je komín po ruce, volte raději digestoř s odtahem, přičemž dbejte na to, aby byl zajištěn dostatečný přívod čerstvého vzduchu do místnosti (větrací otvor zvenku). To s sebou nese nevýhodu tepelných ztrát v zimním období. Proto je ideální zvolit digestoř s možností přepínání odtahu na recirkulaci.
Filtry nikoli cigaretové Zvláštní, ale nepříliš složitou kapitolou jsou filtry. Jedná se o filtry tukové, jimiž je každá digestoř vybavena. Zachycují tukové částice výparů a zabraňují jejich usazování v odsavači i potrubí. Mohou být textilní (mají životnost 2 až 4 měsíce), kovové (táž životnost jako celá digestoř) a uhlíkové (pouze v případě recirkulace).
Decibely nikoli rockové Hlučnost digestoře se měří v decibelech, jež úzce korespondují se sacím výkonem. Průměrná digestoř má hlučnost asi 60 dB pojící se s výkonem cca 500 m3/h. Hlučnost je poměrně důležitým parametrem, který se nevyplácí podceňovat. Zvlášť majitelé malých kuchyní musí myslet na své ušní bubínky. Taková silně výkonná digestoř v malém prostoru dokáže pěkně znepříjemnit život vám i sousedům.
Kam s ní K tomu, aby vám digestoř dobře sloužila, je třeba umístit ji do správné výšky. Podle výrobců je ideální výška asi 75 cm nad varnou deskou. Pokud jsou ale v rodině osoby vyššího vzrůstu, je třeba umístit digestoř výš i za cenu snížení odtahu, neboť je horší mít rozbité čelo než méně čistý vzduch v kuchyni.
Která to vyhraje I po důkladném prostudování všemožných designových typů a zvážení stupňů výkonu, hlučnosti, filtrů a jiných parametrů, stejně to u vás nejspíš vyhraje ta, která se vám zalíbí na první pohled. Ale nebuďte sami sebou zklamáni – jsme jen lidi!
Kontakty: AEG, Budějovická 5, Praha 4, tel.: 02/61 12 27 76; BAUMATIC, Malá Skála 211, Jablonec nad Nisou, tel.: 0428/33 21 11; ČEKO ELEKTRO, Dlážděná 236, Broumov, tel./fax: 0447/52 37 63; MIELE, Hněvkovského 81b, Brno, tel.: 05/43 55 31 51; PIGMAY STUDIO, Italská 27 (vchod z Mánesovy ulice), Praha 2 tel.: 02/22 25 12 72; PROMTINVEST, Vnitřní 6, Žďár nad Sázavou tel.: 0616/63 01 60
text: Lucie Brzoňová foto: archiv |
Padla mu do oka
|
|
Úžasné úložné prostory Technicky orientovaný manžel oceňuje na této sestavě zejména řešení úložných prostorů. Velké hluboké zásuvky, do nichž se dají uložit i velmi těžké předměty, celé sloupce talířů, nerezové hrnce s trojitým dnem aj., ho fascinují lehkostí, s níž se pohybují na spolehlivých vodičích. Jeho ženě se zase velmi líbí speciální skříňka na pohotové uložení drobných elektrických spotřebičů, vybavená zásuvkami.
Elegance tmavého dřeva Elegance této kuchyňské sestavy vyniká zejména v tmavém provedení, které skvěle doplňuje množství lesklého nerezu. Tmavá barva kuchyně se nehodí všude, protože prostor zmenšuje. Ale v tomto rodinném domě, kde je kuchyň součástí celého obytného prostoru, kde je z ní výhled širokým oknem ven a na druhé straně průhled prosklenou stěnou k bazénu, působí velmi dobře.
Nika na míru Maximy Místo, předem plánovitě určené kuchyni, má zajímavou vazbu na ostatní obytné části. Kuchyň je umístěna v prostorné nice navazující na jídelní „kout“, který odděluje obývací prostor s knihovnou a místem pro posezení a sledování televize. Působivou zvláštností je umístění krytého bazénu, který je propojen s obytným prostorem obrovským skleněným oknem a poskytuje příjemnou podívanou od jídelního stolu. Člověk přímo vidí různé situace, které mohou nastat a pro které je toto řešení vítané. Například jeden z manželů si v bazénu odbývá svou kondiční půlhodinku a druhý (záměrně neříkáme, že to musí být právě jen žena) chystá snídani, večeři či nedělní oběd. Stačí jen mávnout na partnera a ten může být v okamžiku u stolu. Nebo přátelská sešlost. Pro hosty může být plavání zajímavé zpestření večera, přičemž někteří si sportování odbudou právě jen díváním se od jídelního stolu.
Jde to i bez horních skříněk Velkou část kuchyňského zákoutí tvoří okno s tmavými rámy, poskytující však dostatek světla také díky tomu, že ho nebudou ubírat záclony. Majitelé plánují pouze žaluzie. Pod oknem je po celé délce stěny umístěna sestava několika dolních skříněk a hlavních spotřebičů s mycím dřezem uprostřed. Po stranách se do pohodlně dosažitelné výšky tyčí pouhé dvě horní skříňky – v jedné (s vnitřním nasvícením) je umístěno skleněné nádobí, druhá ukrývá drobné elektrické spotřebiče.
Velký kuchyňský ostrov Varné centrum a hlavní úložné prostory jsou situovány do velkého bloku uprostřed kuchyně. Ze všech stran pohodlně přístupné velké zásuvky a skříňky obsahují jak všechno ostatní nádobí, tak potřeby na vaření. Právě toto řešení majitele domu natolik okouzlilo, že se pro Maximu rozhodl bez velkého váhání. Zásuvky jsou opatřeny kvalitními výsuvy s plynulým dojezdem a jejich vnitřní uspořádání umožňuje jak ukládání různého nádobí, tak přehledné uspořádání zásob. Pracovní plochu celého bloku kryje nerezová deska, která dodává celé kuchyni elegantní i módní vzhled. Dobře ladí také s digestoří Gaggenau, podřízeny jsou jí i ostatní doplňky počínaje úchyty a konče kovovým nádobím a jiným kuchyňským náčiním, které si majitelé promyšleně opatřují. Skvěle sem zapadá velká lednice amerického typu od firmy Bosch, vtipně zabudovaná spolu s další skříňkou do jedné stěny. Tmavá dýha Maximy z bahenního dubu tu působí velmi dobře. Je tomu tak nejen proto, že kuchyňská nika má dostatek světla, ale zejména proto, že těžiště sestavy je v dolních skříňkách. Horních skříněk je (jak už bylo řečeno) překvapivě málo, ani zdaleka nepokrývají stěny a navíc nejsou všechny tmavé. Bílé stěny, jejichž plocha značně převažuje nad tmavou dýhou, celou kuchyňskou niku rozjasňují a žádají si už jen nějaké obrázky.
Kontakty: BHS domácí spotřebiče, 1. pluku 8-10, Praha 8, tel.: 02/24 89 14 47, fax: 02/24 89 14 44; INTERIÉRY SEDLÁK, Vinohradská 10, Praha 2, tel.: 02/24 21 78 17, www.interierysedlak.cz; TON, Michaela Thoneta 148, Bystřice pod Hostýnem tel.: 0635/32 51 11, 0635/32 52 45, fax: 0635/37 82 61
text: Bea Fleissigová foto: Jan Třeštík |
